Doktor Marek Vácha je znám na veřejnosti jako obhájce vlídného, nezkornatěného křesťanství, které nevyznačuje gesty, ale činy každodenního života. Kéž síla jemu podobných je v Evropě více cítit.
„Křesťanství není nic jiného než prostá původní myšlenka – Bůh je láska.“ – Co je křesťanství nejen v Evropě?
„Když jedu večer z Brna do Prahy, čekám na I. P. Pavlova na tramvaj, zjistíte, že lidé v Praze jsou velmi nábožní, protože zde naleznete kurzy šamanského bubnování, moudrost starých Keltů, dokonce tam máte kurz pro komunikaci s anděly, kurzy pro otevírání čaker, objevení orla v nás atd.“ – o potřebě náboženství pro člověka
„Přiznejme, že Bůh je umělec a příroda je umělecké dílo. Čím více poznávám dílo stvoření, tím více mi to otevírá oči pro krásu Stvořitele.“ – člověk je pozván do dialogu
„Emanuel Rádl tvrdí: „Není nutné, abychom se „hádali“ kdo má pravdu, ale zda Pravda má nás, neboť ji neustanovujeme, ale rodíme se do ní.“ – o nutnosti zjevování pravdy – evropská hodnota
„Národ se nikdy nestane velkým díky svému HDP, ale spíše tím, jak se stará o své chudé. Národ nebude velký kvůli tomu, co vypili a snědli, ale spíše, jak se starají o své bezdomovce. Národ je velký ne tím, jakou pozornost věnuje svým zdravým lidem, ale spíše tím, jak se stará o své nemocné. Velikost národa je v tom, jak se stará o své marginalizované.“ – otázka solidarity – evropská hodnota Teze rabína Johnatana Sackse.
Dialog byl nahrán koncem roku 2016 v prostorách pracovny doktora Marka Váchy.
… Náboženství a církev …
MS: V našem druhém setkání bych pokrčoval v duchovním tématu a uvedl bych jej otázkou Dále: jak vnímáte vztah náboženství a církví? Tážu se proto, že v křesťanském náboženství se zrodila církev katolická, ale i protestantská – i nejen ty. Jak vnímáte mnohost přístupů jednotlivých společenství lidí k vrcholku – a tím je Kristus?
MOV: Těm, kteří s křesťanstvím nekomunikují: myšlenka je velmi jednoduchá: chci začít představou, že vesmír, v němž žijeme, je velmi extravagantní, že má počátek a hmotu „napadlo“, že ze sebe udělá život, což je zvláštní. Ten však o sobě začal „přemýšlet“. Vesmír má kapacitu být vědomým a v nás tomu tak je. Fyzikálně – mé tělo sestává ze stejných prvků Mendělejevovy tabulky a já o sobě přemýšlím, miluji, doufám atd. To je daleko výstřednější příběh než celý Tolkien a jiná fantasy literatura, který je dnes mnoho. Je nutné uvést, že v tomto vesmíru my žijeme. Základní myšlenkou je, že za tímto vesmírem je cosi, co mohu nazvat tajemství. Dnešní teologové napíší tři tečky v závorce, případně křížek a tři tečky. Je to nějaká mysl, inteligence, logos, rozum, cosi nad námi, něco. Tato představa minimálně leží na stole. Je to taková kvalita, kterou nemohu sevřít do definic, cosi, o čem hovoří některé kultury, nazývají tajemnými jmény, Němci Gott, Angličané God, my Češi slovem „Bůh“. Ten zde někde je, ale pozor na slova, protože slyší-li člověk slovo „Bůh“, již mu naskakuje tisícero různých asociací. Raději bych se chtěl tomuto slovu vyhnout.
MS: Jako Izraelité, že?
MOV: Ano, Martin Buber říká: je to nezprofanovanější lidské slovo, které bylo vláčeno v bahně. Viktor Frankl konstatuje: „Malují grimasy a píší pod to Bůh.“ Tomu je dobré se vyhnout.
MS: Nyní k monoteismu …
MOV: Židovství přinese představu, že čemusi na člověku záleží. Onen Logos vstupuje do dialogu s člověkem …
MS: … Masaryk říká v podobě svědomí.
MOV: Lidé znají smlouvání o Sodomě. „Cosi“ se baví s živým tvorem – dá se to nazvat „Ty“ a dokonce naslouchá argumentům svého tvora a mění podle toho svou vůli, což je podivuhodná myšlenka. Je to TY, koho mohu oslovit. Křesťanství k tomu pouze řekne, že tomu něčemu na člověku záleží, že LOGOS – slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi – a dostalo to tvář Krista. V něm mohu oslovit podstatu tohoto vesmíru. Napíše-li svatý Jan v geniální zkratce „Bůh je láska“, představa, že základem vesmíru je to, co můžeme opatrně nazvat – láska, ta je pro drtivou část čtenářů pochopitelná a přijatelná. Co pro nás není přijatelné, jsou barokní ozdoby, preláti, kroky jednotlivých církevních představitelů. Křesťanství není nic jiného než prostá původní myšlenka – Bůh je láska. Nějakým způsobem formalizují a po Kristu vzniká hierarchická struktura církve, která samozřejmě, pochopitelně a nutně bude mít v sobě veliké výšiny, mystiku, zdrcující lidské hlubiny. Takto to mají všichni. Žádná politická strana, žádný národ, nic, do čeho jsou „namočeni“ lidé, není pouze bílé. Takto to ve společnosti funguje. Nyní – Kristovou vizí je, aby to bylo jednotné, což se nezdařilo. Druhý vatikánský koncil v letech 1963 – 1965 o tom pojednával, poukázal na důležitou myšlenku. Je zde velký průšvih, že zde máme rozdělení na pravoslavnou a západní církev v roce 1054, a pak za Martina Luthera vzniká plejáda protestantských církví. Tato rozdělení nemusí být zničující, ale též inspirující. Najednou každá z věcí se dává trochu jiným směrem – pravoslaví svou mystikou, luteránství, protestantismus v nejširším slova smyslu se bude zabývat na zúženém půdorysu božím slovem. Měli bychom uvést, že protestanti jsou nejlepší biblisté na světě.
MS: Opravdu?
MOV: Někteří z nich znají Písmo svaté nazpaměť. Z Písma svatého také žijí, což je pro katolíky obrovská inspirace, ale katolická církev již má to své. Co se mystiky týče, cesty k Bohu, najednou při všem smutku a bolesti z rozdělení, najednou se mohu inspirovat protestantismem a také se mohu inspirovat pravoslavím právě proto, že to vnímá skutečnost z jiného úhlu pohledu.
… Tajemství a náboženství …
MS: Ano, užil jste slovo mystika. Je dnešní „racionální člověk“ otevřen tajemství?
MOV: Dotýkáme se Carla Gustava Junga: člověk je nevyléčitelně náboženský. Ano, když jako křesťané nevoláme, volá kamení. Když jedu večer z Brna do Prahy, čekám na I. P. Pavlova na tramvaj, zjistíte, že lidé v Praze jsou velmi nábožní, protože zde naleznete kurzy šamanského bubnování, moudrost starých Keltů, dokonce tam máte kurz pro komunikaci s anděly, kurzy pro otevírání čaker, objevení orla v nás atd. Pustíte-li si televizi večer, tam máte oblíbený pořad „Volejte věštce“. Člověk si říká: Afrika v noci – ta je v porovnání s Českou republikou nábožensky nudným kontinentem. U nás to bují ze všech stran. Ano, tam kde nevoláme my, volá kamení. To, že jsme „velmi náboženští“, to nezměníme.
MS: Nebylo by lepší vložit slovo „intuitivně“?
MOV: Ano. V jedné přednášce říkám: po smrti Václava Havla, když postihla tragédie naše hokejisty, a to v roce 2011, lidé, kteří si zakládali na své racionalitě a pragmatičnosti, vše řešíme „svým rozumem“, najednou se začali shromažďovat na Staroměstském náměstí, zapalovali svíčky, začali se zapisovat do kondolenční knihy a tážu se: je toto k něčemu?
MS: Mystika světa má jistě vícero úrovní.
MOV: O sto metrů dále začali lidé v kostele zapalovat svíčky a věřím, že kdyby u nás přistáli Marťani, nepostřehnou rozdíl mezi oběma shromážděními. Děláme mnoho iracionálních věcí, protože to tak cítíme. Steve Johnson, můj oblíbený genetik, popisuje krásný případ, že v rivalitě basebolových klubů Boston Red Socks, Yenkees, jeden fanoušek Yankees zakopal klubový dres na hřišti Boston Red Socks a Boston Red Socks nechal za 50 tisíc dolarů hřiště překopat, dres byl pak nalezen a zlikvidován. V 21. století je zde ukázka, že jsme „racionální bytosti“, které tu a tam používají emoce. Pozor, je to přesně naopak. Jsme emociální bytosti, které tu a tam používají rozum.
MS: Koncept, který u nás prosazuje neuropatolog František Koukolík. Prosím Vás, podíváte-li se na mapu Evropy, nemyslíte si, že lidé jsou třeba věřící, ale nemusí mít nějaký vztah k institucím?
MOV: Graces Davidová, což je socioložka, která napsala knihu Výjimečný případ Evropa. Já bych to ještě doplnil poznatky z České republiky. U nás je to celé postaveno na hlavu. U nás lidé říkají: do kostela nechodíme, ale ve skutečnosti chodí – zatímco ve Francii říkají, že jsou zapálení křesťané, avšak do kostela nechodí. V Americe je to také tak – všichni se hlásí ke svému náboženství, byť praxe pokulhává. U nás je to naopak. Lidé mají proticírkevní, protikatolický akcent. V knize je dokazována myšlenka, k níž se hlásí i Peter Berger: „Celý svět je stejně nábožensky horlivý jako kdykoliv v minulosti – ba je horlivější.“ Grace Davidová jde stát po státu, kontinent po kontinentu a ukazuje na růst obskurních věr. Svět stále funguje stejně a v západní Evropě – například ve Francii, platí: jsem věřící, ale nechodím do kostela. S ateistou jsem se tam nesetkal – a to ani v Belgii.
MS: Zde je vhodné připomenout, že v minulosti, před věkem rozumu, lidé hledali odpovědi na svou existenci a stvoření světa právě v náboženství. Dnes jim odpovědi může dát věda, ale ta jim nevysvětlí smysl lidské existence. Můžete namítnout: jsou přece filozofové, kteří též mají pomoci řešit šifru lidské existence.
MOV: Souhlasím. Dnes je vyjadřováno: věda se snaží svět rozmontovat na součástky a táže se, jak to funguje. Ano, nechť tajemství „velkého třesku“ rozmontujme na prvočinitele“ a zkusit zjistit, jak „hračka“ funguje. Náboženství se to vše rozmontované, rozložené snaží sešroubovat zpět. Položí si pak otázku: jaký to má smysl? Ke smyslu věcí věda nemůže říci nic. Zde pak je úkol pro náboženství. V tomto smyslu věda a víra řeší úplně jiné záležitosti.
MS: Jsou však důležité, protože bez interakce došlo k secesi.
MOV: Není to tak, že by jedna byla protivníkem druhé.
MS: Víme, že ve středověku byla filozofie služkou teologie, nebo jde o chybný postřeh? Vzpomeňme na svatého Tomáše Akvinského.
MOV: Vše v určitém smyslu. Přiznejme, že Bůh je umělec a příroda je umělecké dílo. Čím více poznávám dílo stvoření, tím více mi to otevírá oči pro krásu Stvořitele. V tomto ohledu může být filozofie a přírodní vědy služkou teologie, mám-li to takto říci. Na univerzitách vzniká věda, která řekne: budeme popisovat skutečnost, svět, budeme zkoumat, jak vše funguje. Nesmíme ani jako pracovní hypotézu používat fakt, že něco takového udělal Bůh, neboť v tom můžeme spatřit intelektuální lenost. Nesmíme si tak vysvětlit ani blesk či něco takového božím zásahem, a proto se musíme snažit získat fyzikální vysvětlení. Věda pak v tom udělala impozantní kus práce.
… Láska, Evropa a jiné hodnoty …
MS: Hovoříme-li o člověku a hodnotách, které se vztahují k Evropě, proč se nezmínit o otázce lásky? Tím mám hlavně na mysli schopnost oběti, schopnosti žít vztah: Bůh miloval člověka, uhnětl jej z hlíny, vdech mu život …
MOV: Opět je to téma, které vychází z představy, že s pokorou musím přijmout celou svou velikost, protože je zde představa, že stvoří-li něco Bůh, nikdy to nestvoří jako sochu, ale dal tomu kus stvořitelské aktivity. Bůh svému tvoru, dává kus svého tvůrčího charismatu. Žádá, aby to, co stvořil, aby to dále tvořilo. Ano, jsem milován, ale i já sám mám milovat. Ano, Bůh je světlem, nicméně též je světlem. Bůh mi odpouští, abych i já odpouštěl mým viníkům. Bůh je cestou, po níž poslal Krista a Kristus posílá nás. Zadáním člověka je, abych ruku v ruce s Bohem dokončoval stvoření světa. Je-li Bůh samotná láska a miluje, pak je mým zadáním, abych i já tak konal.
MS: Kdy člověk rozpozná: toto je projev mé lásky, toto je projev mého sobectví. Není příčinou toho, že Evropa stárne, náhodou sobectví? Lidé své aktivity směřují k sobě samým, a ne k druhému: máme kariéry, lidé chtějí být pány svého času …
MOV: Máte pravdu. Žijeme v době, kdy musíme zdůrazňovat banální pravdy. Vlastně je trapné o tom mluvit. Například, že dávat je lepší než přijímat. Pokud si dám štěstí jako vrchol svého života, nikdy se s tím nesetkám.
MS: Mohli bychom říci, že štěstí zde vystupuje jako „vedlejší produkt“.
MOV: Přichází to zezadu, z boku. Přijme-li člověk úkol, je zvláštní, pokud hledám ideálního partnera, prince na bílém koni, vždy to pak končí rozvodem, protože takoví lidé nejsou k mání. Jsem-li člověk, jsem tím, který má své lidské chyby a svéráznosti. Je zvláštní, že opět civilizace, která bere vážně oběť, která bere vážně představu i ochotu směnit svůj čas, mou energii za budování tohoto světa, že stojí za to se porvat o to, aby svět byl příjemnějším místem k přebývání, než byl v minulosti. Dokonce čistý idealismus v ohledu, že války byly a války jsou, ovšem nevíme, jestli budou. Nemusí být, protože to závisí na nás. Toto po člověku žádá jeho obrovskou vůli, abych obětoval sám sebe – mám-li rodinu, děti. Je to doprovázeno pocitem smysluplnosti mé existence. Opět jsme u starého tématu – civilizace, která si dává za svůj cíl „užívání si“, štěstí, je civilizací, která je plná drog, sebevražd. Vlastně jde o civilizaci, jejíž lidé nevědí, proč žít.
MS: Nedivme se, sloužit Pánu Bohu je těžké. Povýší-li se sám člověk nad toho, který je tvůrcem, pak cokoliv končí špatně.
… Význam Pravdy v životě Evropy …
MS: Zmínil jste Kristovu tezi, jež se objevuje v Janově evangeliu: „Já jsem cesta, pravda, život.“ Co pak je pro člověka pravdou v kontextu evropského vývoje 21. století? Pravda byla hodnotou váženou. Edith Steinová, myslitelka a členka karmelitánského řádu tvrdí: „Kdo hledá pravdu, hledá Boha,“ byť o tom neví.
MOV: To je jasné. Tomáš Akvinský dávno předtím říká, že každá Pravda je z Ducha Svatého. Zmínil jste důležitou myšlenku, která může shrnout celý náš rozhovor. Tolerance je ctnost lidí, kteří mají silný názor, ale kteří uznávají názor druhého. Pravda ve vědě je založena na shodě teorií se skutečností, …
MS: … což je princip adekvace, …
MOV: … Židé v knize Genesis to mají tak, že Pravda je řečena jako příběh. Křesťané řeknou: Pravda není něco, ale někdo. Sami rádi říkáme během Velikonoc, že se Pilát špatně zeptal. Pilát na svou otázku nedostal odpověď, protože kdyby se zeptal – ne, co je pravda, ale kdo je pravda, možná by svou odpověď dostal, protože Ježíš říká: „Já jsem cesta, pravda a život.“ Zeptejme se, proč je to důležité? Pokud je pravda někdo, pak věřím, že pravda existuje. Věřím, že je jedna věčná absolutní, neměnná Pravda. To však je pravda na nebi. To je Bůh. Tím pádem nikdy nemohu být majitelem konečné pravdy. Mohu být jeho pokorným služebníkem. Již kvůli omezenosti mého rozumu, nikdy nemohu mít celou pravdu. Emanuel Rádl tvrdí: „Není nutné, abychom se „hádali“ kdo má pravdu, ale zda Pravda má nás, neboť ji neustanovujeme, ale rodíme se do ní.“
MS: Silné tvrzení, které mnohými nemusí být pochopeno.
MOV: Myslím si, že dobrým dialogem mezi katolíky a protestanty, ale i mezináboženského dialogu se židy, s mojí vírou, kterou nikterak nezpochybňuji, na kterou jsem hrdý, na straně druhé s vědomím, že jedna absolutní nekonečná Pravda. Ta je na nebi a já jsem pouze jejím odrazem, služebníkem.
MS: Problém je nedostupnost úvah. Připouštíme si váš druh argumentace? Sám Karel Čapek akcentoval v lidském žití pluralitu pravd, jelikož je to viděno z pohledu člověka – ne Boha.
… Velká francouzská revoluce …
MS: Dobrá, ještě se zastavme u hodnot, které přinesla Velká francouzská revoluce. Jak vnímáte historické předěly – revoluce v dějinách? Vypráví se, že Immanuel Kant kvůli zprávě o dění ve Francii měl zpoždění na procházce po jeho Královci.
MOV: K Francii mám blízký vztah a Francouzi jsou na ni velmi hrdí. Myslím si, že nemají na co být hrdi.
MS: Mají jinou interpretaci dějin, avšak je to jejich záležitost, jejich přístup.
MOV: Johnatan Sacks říká: Čtyřikrát v dějinách jsme se to pokusili postavit na rozumu – bez Pána Boha, ale to se nepovedlo. Nyní jsme si řekli, že si „vyhrneme“ rukávy a zkusíme to opravdu postavit na racionálním základu, aby stavba byla „pevná“. To byla Francouzská revoluce, dále pak sovětský komunismus, čínský komunismus a nacismus. Řekli jsme si: nyní se stavbu pokusíme postavit racionálně a všechny tyto pokusy byly v budovatelském duchu, měly vlajky, velmi silná hesla, jak to druhým ukážeme. Všechny tyto experimenty skončily gilotinami, nebo koncentráky či gulagy, případně čínskými koncentračními tábory. Výsledkem byly miliony, případně desítky milionů mrtvých. Nezdá se, že se tyto experimenty zcela zdařily. Pokud bychom to stavěli pouze na rozumu, pak je zřejmé, že z každého dějinného období můžeme získat cenná poučení, zkušenosti. Na druhé straně – cituji Nialla Fergusona – nám dějiny dávají velmi silné příklady, co funguje, a co ne. Ferguson ve své práci uvádí rozdělení Koreje na Severní a Jižní, případně rozdělení Západního a Východního Německa. Říká: jsou to státy, které mají stejnou kulturu, stejný jazyk, pouze jedna část jde tímto směrem, ale druhá část jde jiným směrem. Je zřejmé, co je výhodnější, kde kvete umění, kde je jiskřivá kreativita myšlenek, kde je i vyšší HDP, bohatství státu, vyhrává demokracie na celé čáře. Dělítka Severní a Jižní Korea, Západní a Východní Německo. To jsou experimenty, které nám předkládá sama historie. Víme, že můžeme říci: je to špatný pokus, ale nemáme lepší.
MS: Demokracie sama je hodnotou, kterou se národy v Evropě ve dvacátém století prosazují. S demokracií je spojena hodnota svobody, rovnosti, bratrství neboli solidarity. Jak vnímáte tyto tři hodnoty v kontextu? Ony se vzájemně vylučují.
MOV: Uvedu příklad: možnost studia dítěte romské uklizečky v Ústí nad Labem je úplně jiná než možnost syna profesora medicíny zde v Praze. V tomto ohledu rovnost nebyla a není.
MS: Možná bychom mohli hovořit o rovnosti příležitostí.
MOV: Jistě, ale to je asi tak všechno, co můžeme. Všichni máme volební právo a svobodu. Faktem je, že jsem limitován tím, do které rodiny jsem se narodil, pak tím jsem definován.
MS: Bratrství ovlivňovalo myšlení – a to kvůli náboženství. Je to vykročení k druhému.
MOV: Křesťanství ze svých hodnot napovídá, že se máme starat o všechny marginalizované. Ani o tom nepřemýšlíme, protože je to tak očividné, že nás to ani nenapadne. Ten výsek z evangelia: „Měl jsem hlad, dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, dali jste mi napít, byl jsem na cestách, ve vězení, posloužili jste mi.“ To je imperativ, a proto všechny tyto špitály, nemocnice pro fyzicky i mentálně nemocné, pro bezdomovce, pro alkoholiky, pro schizofreniky, pro lidi nemocné AIDS, pomoc třetímu světu, pomoc rozvojovým zemím, to má křesťanství ve své DNA a dnes jsme k výše uvedené agendě přibrali ochranu přírody. To jsou též „němé tváře“, které nejsou schopny artikulovat své zájmy na svou obranu. Do toho pak také patří agenda „péče o ty, kteří nejsou schopni říci nic“. Tím je myšlen potrat a eutanazie. Je tam úcta k životu jako takovému. Je to paradoxní, čím více je člověk blíže středu, tím více je citlivější na ty, kteří jsou na okraji. Pomoc chudým, trpícím, je pro křesťana liturgickou záležitostí, neboť díky trpícímu se setkáváte se samotným Kristem, jenž své utrpení explikuje v evangeliu.
MS: Důležitý je text z Matoušova evangelia.
MOV: Je to intuitivního agenda celého křesťanství. Bratrství je nepochybně důležitá hodnota. Je to věc, která není bez zajímavosti – sekulární i politické, protože to začali řešit Britové – co znamená být Britem? Že mluvím nějakým nářečím v Afghánistánu, ale mám britský pas, žiju v Británii, ale jinak jsem si přinesl etický systém z Pákistánu, neznamená to náhodou, že znám Shakespeara, Dickense a Bibli, ale jsem též více spojen s tamním národem? Domnívám se, že být Čechem znamená ještě něco více než mít občanský průkaz. Často o tom mluvím na seminářích z lékařské etiky. U nás je systém zdravotního pojištění. Ten přepokládá myšlenku bratrství – solidaritu. Kamarádím se s Českou asociací pro vzácná onemocnění, což jsou lidé, kteří mají velmi vzácná onemocnění, jejichž léčba je extrémně finančně náročná – mám na mysli nemoc motýlích křídel a podobně. Mám z toho dobrý pocit, že lidi jsou léčeni z mého pojištění a že je to tak v pořádku. Má-li pomoc nějak fungovat, vždy musí být společenství, která dává velký důraz na to, aby zachránilo své nemocné. Znovu zde připomínám Johnatana Sackse. On tvrdí: národ se nikdy nestane velkým díky svému HDP, ale spíše tím, jak se stará o své chudé. Národ nebude velký kvůli tomu, co vypili a snědli, ale spíše, jak se starají o své bezdomovce. Národ je velký ne tím, jakou pozornost věnuje svým zdravým lidem, ale spíše tím, jak se stará o své nemocné. Velikost národa je v tom, jak se stará o své marginalizované.
MS: Jistě – v devadesátých letech proběhla akce Konto Míša, která byla uváděna v život Nadací Charty 77. Díky této aktivitě mohou být pacienti v Čechách operováni Gama-nožem. Zde je nutné rozlišit solidaritu jednotlivce a solidaritu struktur. Myslím si, že zde bychom měli dávat velký pozor, poněvadž lidé si mohou říci: stát to uhradí, protože já vše hradím ze svých daní. Bratrství pak může ochabovat.
MOV: U nás ne zcela – a mluvím o ochraně přírody. V tomto jsme specifický národ s obrovským potenciálem. Na jedné straně princip solidarity je zakotven ve službách, jako je zdravotní pojištění, ale na druhé straně my Češi, kteří říkáme: jsme „neznabozi“, jsme cyničtí, pragmatičtí, racionální, je-li nějaký příběh, nějakého nemocného dítěte, případně popálená Natálka, případně příběh nebo přírodní katastrofa na opačném konci světa, je zvláštní, že my Češi – a příjmově slabší, dáváme poměrně velké částky na charitu. Děláme to v kontrastu s tím, jak rádi o sobě říkáme, jací jsme neznabozi a cynici, jako bychom si za to styděli, že jsme takoví, ale myslím si, že jsme obecně lepší, než jak sebe běžně vidíme.
… Ideologie a Evropa …
MS: Z hodnot vznikají ideové konstrukty – ideologie, jak je vnímáte? Tážu se proto, že samy vyšly jak kladné, tak záporné – z Evropy. Jaká ideologie ve světě dominuje? Co je zásadní? Co ovlivňuje běh světa, Evropy 2016.
VOM: Především bych rád uvedl, že stojí zato říci, že se stáváme tím, co jsme a ideje mají své následky. Na přednáškách cituji Keitha Gilberta, což je embryolog. Nepodezírám jej, že by měl něco společného s náboženství. On velmi pěkně v závěru své učebnice tvrdí, že hypotéza o chodu galaxií, kterou si vypracujeme, musíme si pak hned přiznat, že galaxiím je to úplně jedno. Ty si plují po nebi, jak se jim „zlíbí“. Zdá se, že naše hypotézy jim jsou ukradeny. Hypotézu, jakou si vytvoříme o tom, kdo je člověk, ta nás velmi silně ovlivní, protože sestává z toho, co si o sobě myslíme, že jsme. Vznikne-li představa – ideologie, případně idea, že jsme „nahé opice“, lidoopi, že na nás nezáleží, že ve skutečnosti, jsme ve velkém riziku, pak se začneme chovat, jako by tomu tak bylo. Přemluvíme-li sami sebe, že manželská nevěra je cosi evolučního a přirozeného, něco bude též špatně.
MS: Děkuji vám za Vaše podnětná slova a snad někdy na shledanou.