Český myslitel Miloslav Bednář diskutuje zásadní témata daru života. Je naší volbou? Jak k němu přistupovat jako k nesamozřejmému, jak žít život naplněný a jako věčný i v běžném životě.
Teze:
„Mnoho nepochopili, neboť soustředíme-li se pouze na kroky, není to celkový tanec, a tedy nejdeme přiměřenou i přirozenou cestou.“ – dar života
„Vládnout znamená sloužit Bohu. On prakticky vládl vynikajícím způsobem, ale přitom vycházel z principiální filosoficko – teologické premisy.“ – o životu Karla IV.
„Povýšíme-li biologické nad věčný zákon, je to naše privátní rozhodnutí, jež má katastrofální logické důsledky.“ – život a věčnost
„Moudrost je v mých očích vytvoření vztahu k tomu, čemu říkáme dar.“ – k daru moudrosti
„Filosofie je to, čemu se děvečky smějí. To znamená, čemu se směje tzv. zdravý rozum. Přesně to je tzv. donkichotství.“ – k daru moudrosti
„Závazek znamená otevřenost, a to v příznivém slova smyslu. Je tam ochota akceptovat, že dar není samozřejmý.“ – vztah daru a závazku
Dar očima Miloslava Bednáře – 22 / 5 / 2018 natočeno v jeho pracovně v Jilské 1, v Praze na Starém Městě.
… Život a dar života …
MS: Máme-li hovořit o daru, je vhodné se zeptat: uvědomujeme si, co je to život?
MB: Jak kdo. Dar spočívá ve svobodné volbě – chtít si to uvědomovat, nebo ne. Je to vždy naše svobodná volba. Do rozhodování vstupují dva způsoby života – dvě základní stanoviska k daru samotnému. Jedno stanovisko je, že jej pokládáme za samozřejmý, a druhé, že jej pokládáme za nesamozřejmý. Na tomto základě se lidé rozdělí. Záleží vždy na tom, co z obojího v nás převažuje.
MS: Čili: někdo život žije, ale plně jej nereflektuje, avšak někdo jej příliš reflektuje, ale zase jej nemusí žít.
MB: Bohužel do života stále vstupují taková rizika a je jen na nás, jak s nimi naložíme.
MS: Uveďme příklad s tancem. Naučíte se kroky a soustředíte se pouze na kroky, ovšem pak tam chybí autentická odevzdanost.
MB: Když uvažuji nad vašimi slovy, pak problém je ten, že jsme toho mnoho nepochopili, neboť soustředíme-li se pouze na kroky, není to celkový tanec, a tedy nejdeme přiměřenou i přirozenou cestou.
MS: Někdo by mohl namítnout toto: v Královci žil Immanuel Kant, ten z hlediska mnoha lidí nežil, byl ponořen do svého bádání.
MB: Je známo, že měl radost ze svého života, že akademický život jej velice bavil. On se o život zajímal. Nebyl izolován, neplatilo, že by jej nevnímal. Popisoval jej s filosofickým odstupem. Tím k němu měl blíže než někteří, kdo jej přímo žili. Vezměte si jeho pojednání o pocitu krásna a vznešena. Týká se to vztahu muže a ženy. On analyzuje, co je mužství a co ženství. Opravdu úžasná pojednání! Na tom je vidět, že Kant velmi dobře rozuměl mezilidským vztahům, dynamice lidských citů.
MS: Je otázkou, je-li život převážně reflexí citů. Co by se stalo, kdyby lidé jej začali reflektovat?
MB: Naopak, pokud to lidé dělají, pak to, co dělají, dělají mnohem úspěšněji, …
MS: … také přirozeně. Ostatně se říká: ten, kdo ví, tak to koná, ten, kdo to ví méně, tak to učí, ten, kdo to ví nejméně, ten to zkouší.
MB: Znám to v lapidárnější podobě: kdo umí, umí, kdo neumí, učí. V našich dějinách máme dobré příklady: takový je třeba Karel IV. Ten se řídil osobním heslem, jež měl od svatého Augustina: vládnout znamená sloužit Bohu. On prakticky vládl vynikajícím způsobem, ale přitom vycházel z principiální filosoficko – teologické premisy.
MS: Mnoho hodin dlel v modlitbách, …
MB: … aby u něj nepřevážilo to horší v nás. Podle této nábožensko – myslitelsky založené praxe vládl nesmírně úspěšně a většina lidí jej právem pokládá za nejúspěšnějšího Čecha. Podobný příklad byl Tomáš Masaryk, …
MS: … avšak v jiných konturách.
MB: On dělal politiku z filosofického stanoviska – ne proto, že se mu to právě hodilo.
MS: V této souvislosti bych rád zmínil jedno: co pak znamená vážit si života? Můžete dostat dar, ale proti životu můžete vystupovat.
MB: Buďte konkrétní!
MS: Jdete proti kvalitě zdraví, proti rodičům, kteří vám dali život, trochu proti všem.
MB: Vymezování vůči okolnímu světu má různé stupně. Součástí toho je i popírání darů, které máme. Dar, jejž máme, zůstává neustále darem, ale snažíme-li se to popírat a likvidovat, odstranit, dáváme tím najevo, že nám dar vadí. Je to však výraz svobody. Je to nicméně svoboda k úpadkovému způsobu daru. Právě proto svobodu máme, aby nám ukazovala, že nic není samozřejmé.
MS: Ti, kteří žili v minulosti, byli doprovázeni náboženským citem. Odkazy na věčnost byly zásadní.
MB: Ve středověku bylo shora uváděné jednání řidší, ale v naší přechodové době, v době obnovování demokracie a hlavně demokratické kultury chování jsou to častější jevy. Na mysli můžete mít klidně zločinnost. I v politici se to ukazuje. Jsou zde křiklavé případy i masových zločinců. To je riziko naší svobody.
… Život a věčnost …
MS: Zmínil jsem otázku věčnosti. Jde o kategorii, která je asi opomíjena. Možná by určité projevy života asi byly potlačeny. Mohly by být označeny za pouhé přežívání.
MB: To je naše volba. Můžeme zvolit naše přesvědčení v tom směru, že to, co je v nás biologické, co je naše žádostivost, je trvalým smyslem našeho života. Tím pak ale vůči druhým žijeme bezohledně. Povýšíme-li biologické nad věčný zákon, je to naše privátní rozhodnutí, jež má katastrofální logické důsledky. Nezapomínejme, že existují i alternativy.
MS: Alternativám se člověk musí pracně dostávat.
MB: Také závisejí na vlivu rodiny. Jsou rodiny, jež nás k tomu vedou, ale setkáváme se i s opakem. Z mého pohledu je rodinné prostředí velmi určující.
MS: Též je zde veřejný prostor, …
MB: … škola, autority. Ty pak působí v nejranějším věku. Formace se odehrává v rodině.
MS: Ne nadarmo se o rodičích mluví jako o přítomnosti božských sil.
MB: Jde o základní životní prostředí utvářející autoritu. Je pochopitelné, že pro každé dítě je rodič bůh.
… Dar rozumu …
MS: Možná je vhodné si též něco říci o daru rozumu, případně moudrosti.
MB: Je to nadání a každý to v sobě nějak má. Ukazuje se jako tzv. racionalita – pojmové myšlení. Moudrost takto založená směřuje k filosofii, etice a náboženskému myšlení.
MS: Jste přesvědčen, že rozum a moudrost se poté mohou velmi lišit?
MB: Řekl bych, že to, čemu se říká moudrost, je nejvyšším stádiem rozumu. Moudrost je více než jen kalkulující rozum.
MS: Abychom dobře obstáli v zaměstnání, musíme mít znalosti, rychlost, rozhled, ale moudrost je obstání před Bohem.
MB: Moudrost je v mých očích vytvoření vztahu k tomu, čemu říkáme dar. Moudrost je otevřenost fenoménu, že vše, co jest, je dar. Uvažujeme-li tímto způsobem, a pokud docházíme k nějakému poznatku a poznatek si podržíme, ten se následně promítá do naší každodennosti. Právě to bych označil za moudrost.
MS: V našich myšlenkách a řeči je postoj: chováš se nerozumně.
MB: Moudrost překračuje jednotlivé kalkuly, které mají jistý smysl, ale mají hlavně to, co je umožňuje, což je právě fenomén daru. Když si jej uvědomíme, vidíme, co je dar v našem životě – je to přelomový stupeň racionality, jejž lze označit jako moudrost, práh moudrosti?
MS: Někteří z nás nejsou obdařeni vysokým intelektem.
MB: Každý to v sobě nějak máme – a to buď v slabší, nebo silnější podobě, nicméně Platón vyzkoumal a popsal tři základní prvky lidské duše. Podle toho se dají lidé dělit do tří základních kategorií. Nutno říci, že každý je v sobě má v jistém poměru.
MS: Jednotlivé kategorie se dají posilovat.
MB: Ano, mohou se co do intenzity i měnit – podle Platóna spíše k horšímu, ale podle Komenského, jenž byl optimistický platonik, i k lepšímu. Komenský to viděl tak, že smyslem pedagogiky – a o tom jsem se zmínil již minule – je posilovat to nejlepší v nás, tedy moudrost, aby v individuální lidské duši převážila. V tom tedy viděl hlavní smysl pedagogiky jako celoživotního vzdělávacího úkolu. Mohli bychom také říci, že se jedná o to, aby převážila moudrost v tom směru, že chápeme úkol své existence na světě jako jistý dar. Působí-li se takto na člověka od období před narozením až do smrti, Komenský by řekl, že se moudrost může vyjevit jako převažující ráz duše.
MS: Zde je dobré uvést jednu skutečnost. Moudrý člověk ve svém životě nemusí být pochopen. Tuším, že právě Komenský měl k nepochopení nakročeno.
MB: On pochopen byl i nebyl. Komenský žil v době, kdy mu dějiny takříkajíc nepřály. Vítězilo úpadkové stanovisko nemoudrosti. A právě to Komenský nemohl ovlivnit. Tomáši Masarykovi se to naopak zdařilo, a proto, když přijel vlakem do Prahy, měl sebou Komenského Kšaft, jehož závěr posléze na Wilsonově nádraží citoval. Uvědomoval si, že právě nyní se daří to, co se nezdařilo velkému Komenskému.
MS: Museli jsme čekat mnoho generací. Zkrátka – moudrost někdy vyžaduje čas.
MB: Tuto skutečnosti si Tomáš Masaryk velmi dobře uvědomoval. Evropská konstelace po třicetileté válce nebyla příznivá, ale po I. světové válce již ano, a proto Tomáš Garrigue Masaryk realizoval v Komenského době nakonec nerealizovatelný projekt státní samostatnosti, na němž se Masaryk tentokrát již úspěšně podílel během válečných let jeho doby.
MS: Prosím vás, jak se rozum uplatňuje ve veřejném prostoru i v životě člověka? Rozum je zde znázorněn různými postoji. Ve veřejném prostoru naleznete i prozřetelnost.
MB: Prozřetelnost – prozíravost je praktická racionalita, kdy uvažujeme o svých krocích na více tahů dopředu. Někdy se uplatňuje více, jindy méně. V dějinách to tak bylo vždy. Jsou-li v tom lidé důrazní, pak z dlouhodobého pohledu čas hraje v jejich prospěch. Takovým příkladem je Winston Churchill, případně Tomáš G. Masaryk. Oba dva ke konci života mohli realizovat to, oč celý život usilovali – a to ze stanoviska prozíravosti, jež ale silně souvisela s tím, čemu říkáme moudrost.
MS: Nenaplňuje se moudrost kvůli tomu, že je uplatněna drobná práce?
MB: Ta k ní patří. V době, kdy se toho nedalo příliš změnit, byl čas drobné práce. Když se dalo, drobná práce se mohla zužitkovat ve velkých činech, neboť do nich vyústila, což je výzva pro každou dobu – tedy i pro naši, nynější, …
MS: … byť ji můžeme vnímat jako dobu úpadku.
MB: Já ji spíš vnímám jako dobu naděje. Právě úpadek zažívá nyní porážku. Je to podobné, jako když se osočoval Ronald Reagan, jenž způsobil, že jsme svobodní a můžeme zde svobodně mluvit. Právě bez něj by se změna v Rusku v r. 1985 neuskutečnila.
MS: Ti, kteří zakoušeli míru intelektuální mohutnosti, k panu Reaganovi přistoupili odlišně.
MB: Intelektuálové ji zpravidla nemají. Stojím si na patočkovském stanovisku zásadního rozdílu mezi intelektuálem a duchovním člověkem. Právě intelektuálové jsou lidé soustavného úpadku, přestože si myslí pravý opak. Jsem přesvědčen, že jejich doba nyní zjevně končí – a oni jsou z toho pěkně zoufalí.
MS: Jste přesvědčen, že je důležité, aby společnost měla donkichotsky jednající jedince?
MB: Tomáš Masaryk říkal: idealisté mají nakonec vždy pravdu. Můžeme to parafrázovat slovy: donkichoti mají nakonec vždy pravdu, byť jsou zesměšňováni jako ubozí Donkichoti a najednou jsou nám tak vzácní.
MS: Don Quijote to byl, kdo zdánlivě ztratil rozum.
MB: Alespoň pro skupinu intelektuálů a většinu tzv. rozumných lidí. Je tomu tak proto, že rozum těchto lidí je rozum pouze instrumentální. Mohu uvést příběh z historie, jak se pro poučení uvádí, je to příběh prvního filosofa Tháleta Milétského a proběhl asi takto: v noci, při chůzi, díval se na hvězdy. Nedíval se však, kam přesně šlape a spadl do studny. Přišla tam děvečka se svým „rozumem“ a začala se smát: „Thalete, o tobě se říká, že jsi nejmoudřejších z lidí, ale podívej, ani nevidíš studnu a spadneš do ní.“ Heidegger to komentuje: filosofie je to, čemu se děvečky smějí. To znamená, čemu se směje tzv. zdravý rozum. Přesně to je tzv. donkichotství.
MS: Povězte tedy, jak má moudrý člověk jednat s tupcem? Tážu se proto, že když jsem uvažoval o daru rozumu, vyšel jsem z dialektiky moudrého a hloupého, o níž pojednává Jiří Kolář. Ten tvrdí: tupec nezná odříkání, a proto žije pouze v denním rozvrhu.
MB: Je to denní rozvrh, nad který není. Je to biologičnost, nad kterou není. Údajně je to zdravý rozum, nad který není. S takovými je ztráta jakákoliv polemika, neboť ze zásady odmítají připustit argumentovanou diskusi, protože by museli být schopni zpochybnit svá výchozí stanoviska, což neučiní za žádnou cenu. Musím přiznat, že v tomto ohledu jsem skeptický.
MS: Nemyslíte si, že by moudrý přesvědčil hlupáka?
MB: Rozhodně ne.
MS: Zde platí: neházejte perly sviním.
MB: Je to ztráta času, neboť tito lidé mají jednoduše vždy pravdu – a to od počátku do konce.
MS: Máte-li vést dialog, je to nemožné,
MB: … protože nejsou skuteční partneři dialogu. Předstírají hru. Je to podobné jako s komunisty. Těm je vše jasné. Komunistická pravda je pro ně sekularizované náboženství. Ty pak stěží přesvědčíte – zvláště když tvrdí, že demokratická civilizace dle Marxe neexistuje. Pokud by existovala, šlo by o vyvrácení marxismu. Existuje pouze kapitalistická vykořisťovatelská civilizace – a jsme u konce. Komunistu také nepřesvědčíte. Ti, co zůstali, jsou ve své totalitní ideologii opravdu pseudonábožensky kovaní.
MS: Jak vnímáte význam teze, která nabádá k tomu, aby lidé byli zticha, aby mnoho nemluvili. Moudrý ví, co říká, ale hloupý říká, co ví.
MB: Na to můžeme odpovědět přístupem Martina Heideggera, ten dává přednost mlčení. Ve svém opusu Bytí a čas říká, že mlčení je někdy výmluvnější než jakýkoliv hovor. Můžeme konstatovat: mlčení může mluvit a může mluvit velmi nahlas, přestože člověk mlčí. To je případ příznivého mlčení. Též se říká: buď zticha, nebo si ublížíš. Upozorňuji na holý fakt, že mlčení je někdy výmluvnější než jakékoliv povídání.
… Otázka daru a závazku …
MS: Jak vnímáte fakt, že daruje-li člověk něco, vyvolává tím u druhého pocit závazku.
MB: Ano, dar je vlastně pro druhého nepříjemný, protože se tím cítí zavázán, a proto má někdy sklon toho dárce nemít rád.
MS: Je to až tak?
MB: Je to vidět kupříkladu na fenoménu francouzského antiamerikanismu. Francie nebyla schopna sama se osvobodit. Míra kolaborace tam byla značná, byť odboj též existoval. Dobře vědí, že byli osvobozeni americkou armádou v roce 1944. A právě to jim nikdy nezapomenou, neboť Spojené státy jsou neustálým důkazem francouzského selhání, jež pociťují tím více, neboť se pokládali za tradiční velmoc Evropy – z dob Ludvíka XIV., či za Napoleona. Nyní se ukázalo, že tomu tak není, že Německo je porazilo. K vlastní svobodě by se nezmohli bez amerického přispění. Antiamerikanismus ve Francii je velmi silný a je tak, jak jsem uvedl, psychologicky vysvětlován. Dar svobody je něčím, co se nezapomíná, neboť usvědčuje obdarované z neschopnosti, ze selhání.
MS: Není pak lepší zemřít, než zakoušet potupu?
MB: Francouzi nezemřeli, a proto Ameriku nenávidí.
MS: Objevuje se tento způsob myšlení i u mladé generace?
MB: Neznám poslední výzkumy. To se pak rodinně dědí. Jsou i Francouzi, kteří jsou si vědomi tohoto daru. Podívejte se na prezidenta Emmanuela Macrona. Ten pozval na svátek 14. července prezidenta Donalda Trumpa, ale nepozval paní Merkelovou. Vlastně šlo o tradiční přehlídku americko – francouzského spojenectví. Přitom je známo, že francouzský antiamerikanismus je silný a zcela určitě má tyto příčiny. Tentýž prezident Macron ale letos v listopadu mluví o chystané armádě EU jako o obraně nejen proti Rusku a Číně, alei proti USA! Když mu to americký prezident oprávněně vytkne, dětinsky vše svádí na americké novináře…
MS: Raději nic nechci, protože bych byl zavázán. O čem tento přístup vypovídá? Není to náhodou projev nezralosti?
MB: Nepochybně! Pokládá-li se někdo za pupek světa, těžko si je schopen připustit, že je ve skutečnosti nezralý.
S: V tomto případně jsou nezralí právě Francouzi!
MB: Musím připustit, že některé národy jsou relativně zralejší.
MS: Co pak dělat se závazkem? Není to také usilování po vyrovnanosti?
MB: Jistě! Závazek vůči druhé straně vnímají jako podřízenost. Ukazuje se, že lidé neumějí vnímat to, co je dar. Závazek znamená otevřenost, a to v příznivém slova smyslu. Je tam ochota akceptovat, že dar není samozřejmý. Také můžeme říci, že svoboda není samozřejmá, že zde existuje opravdu něco (někdo) ve smyslu dárce svobody.
MS: To implikuje, že se lidé někdy raději smíří s porobou, nežli by byli vděčni za pomoc ke svobodě…
MB: Takový sklon zde zjevně existuje, poroba je totiž mnohem jednodušší. Lidé raději žijí pohodlně než nepohodlně.
MS: Kdybychom si představili tuto linku, Francouzi by nebyli hrdým národem, když byli porobeni Němci.
MB: Přesně toto si uvědomují. Američané byli velmi ohleduplní, protože když osvobozovali Paříž, počkali, aby De Gaulle přijel se svou armádou, aby tam napochodovali jako první, přestože tam již byli Američané. On tam sice přišel první, jako osvoboditel, ovšem každý věděl, že by se do Paříže bez americké armády nedostal. Podobné to bylo u nás, když Američané měli překročit hranice Československa, byť oblast byla německy osídlená. Z naší jednotky vzali několik českých vojáků, aby s prvními americkými vojáky překročili hranice i oni. Byli asi dva, tři. Věděli, že bojujeme, avšak byli si vědomi, že to sami nevybojujeme. Naše jednotka byla spíš symbolická. Síla legií za první světové války byla početně odlišná příznivěji.
MS: Není toto výsledkem lidského kalkulu? Zachráníte-li dítě, asi se takto nebude projevovat.
MB: Asi ne. U něj zřejmě převáží ta normální reakce. Není v tom obsaženo, že se zachránce nad dítě povyšuje, aby mu panoval.
MS: Zachraňujeme, aby kvalita života byla obnovena. Není tam uvedeno: dám nezištně a někde mi bude oplaceno, byť nevím kde. Lze říci: život je – nebo měl by být – neustálý proces vzájemného obdarovávání se.
MB: Málokdy si to uvědomujeme. V denní službě v domácnosti tomu tak je. Jde o projev lásky, je to projev soupatřičnosti. Jsou to vzájemné dary a obdarováváme se jimi každý den.
… Čistý dar …
MS: Prosím vás, může – podle vás – existovat něco jako čistý dar – tedy něco, co nemá skrytý, někdy manipulativní aspekt? Možná v říši dětí, ale mezi námi dospělými?
MB: Ano, pokud se lidé k sobě chovají slušně při náhodných setkáních, kdy se stejně již nikdy neuvidíme – to je projev čistého daru. Na druhé straně rodina by nedržela pohromadě, kdyby v člověku nepřevážilo „lepší“ v obdarovávání samotném. Jakmile je to jinak, může s rodinou nastat konec.
MS: Děkuji vám a kéž se u popisu jiných darů setkáme opět příště.