Dialog, který právě otevíráte, se týká daru slova – jazyka a světa, který člověk skrze uvedené vytváří. Věta, kterou jste přečetli, zní banálně, ale Michael Hauser poukáže ve svém přístupu na nejednoznačnost, kterou my lidé během všedního života příliš nevnímáme. Užíváme mnoho slov a neuvědomujeme si, že slovo, či lépe věty z nich složené mají nést myšlenku, tedy jazyk a myšlení jsou spojené, a proto jaký jazyk, jaká volba slov, takové myšlení jedince, který je užívá. V článku se věnujme otázkám normality, nemoci, vyloučení. Nezapomínejme, kdo užívá jazyk, užívá to božské v nás, ostatně možná proto slovo v sobě obsahuje slova následná a proces rozvoje nekončí. Vybízejí k interakci a otevírání světů, tedy k svobodě ale i zotročení, pokud s nimi nedokážeme odpovídajícím způsobem nakládat.
Dialog byl natočen během podzimu 2019 v Praze na Pedagogické fakultě UK.
MS: Pane docente, chceme-li nejdříve popsat dar slova, ptejme se: jak vy sám přistupujete ke slovu?
MH: Slovo je hlavní prostředek myšlení. Slovo a myšlení patří k sobě, protože není možné myslet beze slov.
MS: Bez znaků.
MH: Užíváme znaky, avšak stačí myslet v pojmech. Jazyk a myšlení jsou spojené. Takové poznání nalezneme ve filozofii jazyka dvacátého století, ale i například u sv. Augustina. Jedno nelze oddělit od druhého.
MS: Můžeme říci: je-li dobré myšlení, je i dobrý jazyk, správné užívání slov. Pokud myšlení kulhá, kulhá i projev člověka.
MH: Přikláním se k tomu, co již vyjádřili staří stoikové v Římě i Řecku, když tvrdili: jaký je člověk, taková je i jeho řeč (qualis vir, talis oratio). V jazykovém projevu lze poznat, jaký je charakter jedince, který hovoří. Netýká se to pouze etiky – charakteru myšlení, ale také charakteru člověka. Tuto skutečnost si uvědomuji stále víc. Jazyk je propojen s myšlením a způsob myšlení je propojený s charakterovými vlastnostmi.
… Jazyk a nemoc …
MS: Zastavme se u jedné skutečnosti: mezi námi žijí lidé, mající dobrý základ, ale během života přišla nemoc, která narušila jejich jazyk, byť cítí podstatu slov. Jak k takovému jedinci přistupovat?
MH: Jedná se o rozsáhlé téma, které propojuje úvahy o řeči, vyjadřování, myšlení u lidí, kteří mají takzvanou poruchu řeči či jsou němí, nebo mají nějakou psychickou nemoc či problémy. Právě toto utváří jedno z témat filozofie 21. století. Na jedné straně je zde názor, že myšlení narušených jedinců probíhá velmi podobně jako myšlení „zdravých“ lidí, ale jejich projevy jsou odlišné. Druhý názor je utvářen zjištěními, že neschopnost řeči je důsledkem prodělané nemoci, a že brání tomu, aby mysleli tak, jak myslí ostatní lidé.
MS: To znamená, že mají třeba odlišné prožívání skutečnosti a smutek není plně smutkem, radost není pro ně radostí atd.?
MH: Vstupuje tam další komponenta, jelikož nemocní s mentální poruchou, vytváří jinou duchovní dimenzi, než takzvaně „normální“ člověk.
MS: Dokážeme-li se otevřít jejich světu, dotknout se jich, můžeme tím být obohaceni.
MH: Promluvím o české básnířce Haně Fouskové, jež působila v Podještědí. Trpěla poruchou osobnosti. Jeden český básník, Jaromír Typlt, jenž působil ve stacionáři, kde pobývala, v ní objevil básnířku, která dokázala napsat verše, jež měly velký přesah, potenci. Pokud čtete její poezii, naleznete tam zářivé klenoty, avšak vedle toho poetické propady.
MS: Takto postiženým lidem chybí kontinuita.
MH: V jejich tvorbě je nějak přítomná jejich nemoc. Velký básník jako byl například František Halas a jiní dokázali udržet báseň od počátku do konce bez básnických propadů. U Hany Fouskové nacházíte vrchol, poté pád do banality, pak opět vrchol, pak zase pád – výsledkem je diskontinuita. Uznávám, že v lidech, kteří trpí mentální poruchou, poruchou osobnosti a jinými duševními obtížemi, je skrytý potenciál – básnický, umělecký, lidský atd., ale jejich projevy, jejich chování, to vše je poznamenáno určitými nedostatky, plynoucími z poruchy.
MS: Je však smutné, že tuto skutečnost si uvědomí jen zlomek občanů. Ne všichni jsou schopni přistoupit k člověku, zakusit kvality, které má, ale i zakusit jeho utrpení – i v jazykovém projevu.
MH: Můj kolega ve Filozofickém ústavu AV ČR, Josef Fulka se dlouhodobě zabývá řečí hluchoněmých. Dokonce studoval řeč pro hluchoněmé a dospěl k závěru, že tato řeč je stejně tak bohatá, jako je jazyk slyšících a mluvících, a proto není zásadní rozdíl mezi světem hluchoněmých a světem mluvících a slyšících. Upozornil jsem jej na jednu skutečnost: dobrá, nemluvme o tomto zjištění příliš na veřejnosti, aby nedošlo k tomu, že hluchoněmí ztratí podporu ze strany státu. Argument se dá zneužít politicky. Když jsou zdraví, jsou na tom stejně jako ostatní, proč by je společnost měla podporovat?
MS: V této souvislosti bychom měli uvést, že tito jedinci musí zakoušet pocit utrpení, neboť nemají do velké společnosti odpovídající přístup. Setkávají se opět pouze s nemocnými. Například schizofrenik, jehož jazyk je narušen, se setkává s těmi, kteří jsou mu „rovni“, je to pro něj správné, přínosné?
MH: I tzv. zdravý jedinec často žije v sociální izolaci, byť má nějaké známé. Nevzniká větší komunita, intenzivnější prožívání. Hluchoněmí se scházejí možná častěji než lidé bez tohoto postižení a vzniká jim tak komunitní život.
MS: Je podporován státem, …
MH: … má podporu institucí, ale na tom život komunity plně nestojí. Uvědomme si jednu skutečnost. Lidé, trpící poruchou jazyka, jsou vyčleňováni z většinové společnosti. Už jenom proto vytvářejí komunitu s lidmi, jež jsou na tom podobně. Vlastně se tam projevuje „solidarita otřesených“. Mějme na paměti, že u tzv. zdravých lidí takové komunity běžně nevznikají – to je spíš výjimka.
MS: Můžeme dodat: zaplať Pánbůh.
MH: Nemoc poskytuje intenzivnější komunitní život u hluchoněmých a dalších lidí, kteří jsou vyloučeni z většinové společnosti, než je tomu u většinové společnosti samotné.
MS: Možná se nám ukazuje paradox, kdy postižení mají štěstí v neštěstí. Tito jedinci rozvíjí dary, které mají posilovat i jazyk, aby jejich řeč byla jasná, srozumitelná.
… Pojmy …
MS: Pokročme dále – a to k termínu pojem. Není náhodou pojmové myšlení znakem božství? Jsou to pojmy, které umožní uvažovat abstraktně a spravovat to, co je nižšího řádu než člověk sám?
MH: Tato otázka se objevila již v antice. Aristoteles a před ním Platón považovali „chápavost“, tedy pochopení pojmu jako božskou schopnost, kterou nelze nalézt v přírodě a přichází z vnějšku do přírody. Chápavost, inteligence je u antických autorů považovaná za božskou jiskru v člověku, kterou můžeme dál rozněcovat, ale nemůžeme si ji sami dát. Chápavosti se nelze naučit.
MS: Každý z nás ji má v jiné míře, ale ona schopnost využívat musí být rozvíjena během života. Mnohé zdědíme po našich předcích a to, co je kladné bychom měli rozvíjet.
MH: Antičtí filozofové tvrdili, že pojmové myšlení je tím, čím se vyznačuje člověk. Ostatní projevy duše nalezneme i u živočichů – nejen u lidí. Nezapomínejme: i inteligentní bytost je zároveň živočichem.
MS: Ano, on je ZOON LOGON ECHON.
MH: Pojmové myšlení je spojeno s LOGEM, jež náleží pouze člověku. Nyní si můžeme všimnout jedné věci, že v posledních padesáti letech, vlivem šíření mediální kultury, obrazů, se vytrácí schopnost pojmového myšlení.
MS: Možná je to způsobeno tím, že nejsme schopni usebrání, odhlédnout dostatečně od matérie, nejsme ochotni se vzdálit od svých podnětů, řádně je zpracovat a definovat sami sebe v prostoru.
MH: Karel Marx by na tuto námitku řekl: vidíte, opět se potvrzuje to, co jsem napsal v Ekonomicko – filozofických rukopisech, že v kapitalismu klesá člověk na úroveň zvířete. Jen si vezměme: vývoj médií je hnán ziskem a vede k tomu, že lidskou bytost odnaučuje myslet pojmově. Tato ztráta schopnosti pojmového myšlení podněcuje debatu o tom, jaký je rozdíl mezi člověkem a živočichem, která je jednou z hlavních debat filozofických – je to spor o antropologickou diferenci. Jedním z činitelů, které znovu vyvolaly tuto debatu, starou jako filozofie, je právě skutečnost, že občané přestávají mít schopnost myslet pojmově. Dnes nejsou obecně přijímány argumenty, čím se liší člověk od zvířete.
MS: Sesun, na nějž jste upozornil, odnáší také jazyk, neboť nemyslíte-li, neužíváte cenný nástroj – jazyk.
MH: Nezapomínejme: mezi pojmy a slovy je jisté napětí. Slova přesně nevyjadřují samotný pojem, jenž je vždy něčím přesažným.
MS: Promluvíte-li na dítě nějakým slovem, vybaví si svůj prostor. Někdy jsou chvíle, že vám nerozumí. Řeknete-li to stejné člověku, něco si s tím vysloveným spojí: prožitek, citové zabarvení. Pronesete-li slovo nějakému mysliteli například Slavoji Žižekovi, udělá vám na toto slovo přednášku. Popisujete něco, co je za slovem – tedy pojem. Lze tvrdit: zaplať Bůh za to, že živoucí bytost může konstituovat díky slovům bohatý svět.
… Kondenzace obsahu …
MS: Na toto téma jsem mluvil s českou myslitelkou Annou Hogenovou, říkala mi, že v elementárních slovech jsou skryta i slova ostatní.
MH: Tento jev přisuzuji tomu, čemu se říká jazykový – řečový systém, který vytváří slovní protiklady, opozita. Vytváří se vztahy mezi slovy. Chybí-li nějaké slovo a jsme např. v řečovém systému češtiny, máme nutkání toto slovo vytvořit.
MS: To je způsobeno touhou myslet. Myslíte-li, z matérie slov vytvoříte nové.
MH: Řeknete-li slovo černá, a protože jsme v systému, v němž se užívají opozita – antonyma, …
MS: … můžete takový předmět pojmenovat jako nečerný.
MH: … ale též bílý. Slovo černý vyvolává potřebu vytvořit slovo, které je opakem. To znamená, že se tam projevuje slovo bílý. Pokud by se stalo, že v češtině takové slovo není, pak systém opozic vytváří nutkání zaplnit prázdná místa, která v jazyku jsou.
MS: Mám ještě jedno vysvětlení, proč vztah slova a celku paní Hogenová uvedla. Pojmenovává-li dítě tento svět, redukuje jej na slovo „máma“, „táta“ aj. Poznává-li tento svět dále, rozvíjí toto základní, co se z počátku naučilo.
MH: Dobrá, avšak je nutné o tom mluvit s větší konkrétností. Například Noam Chomsky objevil generativní lingvistiku. Ta upozorňuje na skutečnost, že v lidské mysli jsou zakódovány jazykové struktury, které se neučíme, ale máme je. Byly do nás takzvaně vloženy, i když nejspíše vznikly evolucí. Projevuje se to tím, že dokážeme vytvořit větu a souvětí – strukturovat jednotlivé jazykové prvky.
MS: Z toho plyne, že náš svět je díky jazyku hierarchický.
MH: Ano, ale setkáváme se souvětími, která se označují jako parataktická, souřadná. Chomsky z generativní lingvistiky vyvozuje základní – univerzální rovnost všech lidí, …
MS: … což je zásadní pro existenci člověka. Tuto schopnost mají jak Afričané, Asiaté, Evropané, obyvatelé Latinské Ameriky, Eskymáci. Tento druh schopnosti by se rozvinul, pokud bychom žili u Eskymáků a Eskymáci u nás. Tímto potvrzujeme, že lidé jsou si rovni a mají svou ontologickou důstojnost.
… Nerozhoduje obsah …
MS: V debatách o slovu, bychom měli zmínit tuto skutečnost: není důležité, co říkáte, ale jak to říkáte. Je důležité, jak se svými slovy, svým projevem „dotýkáte“ druhých.
MH: Tento fenomén je výsledkem obecného trendu, který spočívá v posilování obrazového myšlení. To znamená, že základem není pojem, případně myšlenka, tedy obsah toho, co se říká, ale nějaký obraz, …
MS: … jenž vytváří vjemy.
MH: To znamená obraz věci. Tato skutečnost se pak projevuje v řeči, a proto přestává být důležité, co říkáte, ale jakým způsobem to říkáte, jak používáte jazyk, kde všude kladete důrazy atd. Jsem přesvědčen, že forma řečového projevu je v úpadku. Obraznost, jež by měla posílit rétorické schopnosti, nevede k lepší rétorice, ale vede k excitovanému, ba hysterickému projevu. Tím, jak mizí obsah řeči, je zapotřebí posluchače připoutat k řeči samotné, k projevu jedince. Je otázka, jak to udělat, když se slova odpojují od významu? Jedině tím, že budeme klást důrazy, excitace, někdy až hysterické a řeč se promění v to, čemu Karel Kosík říkal spektákl.
MS: Ona banalizace je logicky spojena s dobou?
MH: Thukydidés píše v dějinách Peloponéské války, že tato vzájemná válka mezi řeckými městy byla mimo jiné způsobena tím, že se slova odpojila od významu, svůj význam ztratila. Vlastně jde o jistou krizi, která nastala v řeckém světě. Totéž se dá přenést do současnosti.
MS: Člověk si může říkat: nic nového pod sluncem.
MH: Ano, krizový moment začíná, pokud slova ztratí význam. Jakmile jsou slova pouhé znaky, nálepky, v kultuře se prosadí nominalismus. Vede to k tomu, že se slova dají používat pro všechny účely. Slova jsou pouhými znaky, jimiž můžeme žonglovat.
MS: Nádherně na toto poukázal George Orwell v románu 1984. Válka je mír, mír je válka. Člověk, jenž usiluje o váhu slov, může být ve společnosti pro smích, nemusí být přijímán. Shodou okolností si připomínáme 30 let od roku 1989, kdy slova měla váhu.
MH: Ano, ale za nějakou dobu opět slova svou váhu ztratila. Můžeme v tom vidět odklon od ideálu listopadu. Mezi ideály bylo i obrození politické řeči. Byl tam velký rozdíl mezi řečovým projevem nových politiků, kteří přišli z Charty 77 a předchozími politiky komunistické strany. Nedávno vydané rozhovory kněze a premonstrátského mnicha Karola Lovaše s generálem Alojzem Lorencem[1] svědčí o skutečnosti, že někteří představitelé minulého režimu – jako byl třeba generál Lorenc, který řídil tajné služby, vládl mimořádnou inteligencí, přemýšlel o mnoha věcech včetně náboženství. Tehdy se situace jevila jinak než dnes. Mnohdy se uvádělo, že představitelé minulého režimu jsou hloupí, neschopní, v současnosti – po třiceti letech to tak nevypadá, poněvadž máme srovnání s mnoha polistopadovými politiky a podíváme-li se na řeč nedávných ministrů kultury, občas to připomíná legendární projevy Miloše Jakeše.
MS: Děkuji vám za kritické náhledy a příště se setkáme u druhé části daru slova – otázky překladu.
[1] Více na stránkách https://www.knihydobrovsky.cz/je-statny-prevrat-na-vikend-nepridem-117285301