Po čase se s pastorem Tomášem Mojzisem vracíme k problematice času. Snažíme se dotýkat toho, co plyne, co je reflektováno námi samými, možná díky čemuž se zjevuje naše osobité i občas zastřené „já“, jež vytváří specifický obraz, který jistě ovlivňován naším citem, rozum a pamětí. Řekli jsme si, že se budeme věnovat krátké, byť frekventované větě „Nemám čas.“ Pro něho zaklínadlem, proč jiného spojení, které, kdyby jej užil, těžko obstojí před svým svědomím. Máme-li uvažovat o rozvrhu času, dobré východisko nabízí třetí kapitola knihy Kazatel:
2 Je čas rodit se a čas umírat,
čas sázet a čas sadbu vytrhat,
3 čas zabíjet a čas uzdravovat,
čas bořit a čas budovat,
4 čas plakat a čas se smát,
čas rmoutit se a čas tancovat,
5 čas házet kamení a čas kamení sbírat,
čas objímat a čas objímání zanechat,
6 čas hledat a čas pozbývat,
čas chovat a čas odmítat,
7 čas trhat a čas sešívat,
čas mlčet a čas povídat,
8 čas milovat a čas nenávidět,
čas boje a čas pokoje.
Střídání, které realisticky nabízí moudrý a Bohem poslaný člověk, vyjadřuje pravdu světa, byť je pro nás jedince krutá, ovšem volá nás k tomu, abychom nemarnili to, co je nám dáno, tedy si uvědomili vzácnost a nesamozřejmost našeho pobytu, kterou někteří poznají, když něco končí nebo dokonce skončilo. Přijmeme-li tento fakt, náš život se zklidní a budeme mít nad ním větší nadhled a jednat s vhledem i věcností.
Mějme na paměti, že kdo říká, že nemá čas, žije ve zvláštním „předběhu“, kalupu, který jej doběhne stejně jako válec, který je puštěný z kopce. To znamená, že kdo nemám čas, nemá čas sám na sebe a ochotu uvědomit si, kým je, že život má smysl v bytí „tady a teď“, tedy odpovídání na výzvy, kde se zrovna nacházím. Poté je čas darem a mám jej a nemusím odpovídat tím, co slýcháme jako výmluvu, že nechci.
Dialog byl natočen v době před-koronavirové.