Touží-li člověk po hlubokém porozumění a nenachází ho ve světě, v němž žije a ví, že neexistence hlubších ponorů způsobuje bolest a nelad jeho duše, může navštívit psychoterapii. V projektu Duševní zdraví / nemoc jsem navštívil stárnoucího terapeuta Jindřicha Holého, pracující ve škole Dasein analýzy, který se k této profesi dostal spletitými cestami života. Terapii považuje za svůj životní pohyb, než úděl.
Srpnové setkání 2021 v Praze.
… Cesta k terapii …
MS: V jaké fázi života jste pocítil terapeutická volání?
JH: Jen, co jsem se narodil, ale v počátku jsem si je příliš neuvědomoval. Upřímně – celý život něco dělám a příliš nevím, proč to dělám, ale pomalu mi dochází, proč to dělám. Do současnosti se ptám, zdali mám dělat psychoterapii. V současnosti jsem si o hodně jistý než před 75 lety.
MS: Až dojdete k plnému uvědomění si jistoty, již zde nebudete.
JH: V tom spočívá tragika existenciálního poznání.
MS: Sdílel jste tuto skutečnost se svými kolegy?
JH: Ne, to by nepochopili. Jde o těžkou myšlenku stejně jako myšlenka věčného návratu. Ta není pro každého.
MS: Prozradil jste, že terapeutická náplň vám určuje váš život. V počátku jste studoval ekonomii. Jak vám ovlivnila terapeutickou dráhu?
JH: Na VŠE Praha jsem šel dobrovolně. Myslel jsem si, že mohu být ekonom. Podobně jsem uvažoval o základní vojenské službě, před níž jsem nechtěl předstírat invaliditu. Šel jsem na vojnu si splnit brannou povinnost. Člověk víceméně přitaká životní možnosti. Nikdo mne nenutil, abych šel do odborného učiliště vyučit se soustružníkem. Jednoduše – tak tomu okolnosti nehrály a já jsem se příliš nebránil, a proto jsem se tam dostal. Stejnou cestou jsem se přišel k ledajakým životním situacím, ale posléze jsem zjišťoval, že tam moc nepatřím, a mohl bych patřit někam jinam.
MS: Jak jste na to reagovat? Jak se podle toho proměnil váš život?
JH: Klad jsem si otázku, kde by mohlo být mé opravdové místo, kde bych byl opravdu šťastný, užitečný, spokojený se světem i se sebou.
… Řemeslo, či umění? …
MS: Jak nahlížíte na psychoterapii? Je ve vašich očích uměním, či řemeslem?
JH: Psychoterapii pojímám jako svobodné umění léčby.
MS: Může se jí naučit, nebo musíte k ní mít dispozice?
JH: Úplně ne, ale někteří to umí lépe než jiní.
… Čas na terapii? …
MS: Kdy člověk pozná, že je čas na terapii?
JH: Až když to bolí. Provádět psychoterapii, když nepociťujete bolest, je nesmyslné. Pamatujme – každá terapie představuje léčbu. Že mám něco léčit – od zubů až po kotník, většinou poznám signálem bolesti.
MS: Vstupujete-li na pole psychoterapie, poznáte, že i samotného psychoterapeuta něco bolí?
JH: Jistě! Psychoterapeut riskuje, že ho bude bolet vše, protože se „vyučí“ v bolesti druhých a přijímá ji za svou. S každým svým klientem znovu ochoří jeho bolestí. Vlastně je na tom podobě jako šaman, případně tradiční léčitelé, kteří pracovali s entitami, jež do současné evropské kultury nepatří, že?
MS: Proč se vydáváte na cestu bolesti jiných, proč ji sdílíte?
JH: Protože jsem pochopil, že jde o můj úděl. Jsem přesvědčen, že člověk má osud.
MS: To jste fatalista …
JH: Člověk musí poznat nejen, že je jsoucí, ale že jeho bytí běží v nějakém čase, má nějaké hranice, nějaké motivy, linky a dokonce i smysl.
MS: K tomu stále během života dospíváte?
JH: Můžeme k tomu dospět, nebo se také na to vykašlat a jít na pivo.
MS: Co může být odpovědnější?
JH: Někdy pivo, někdy myšlenka. Někdy je potřeba utlumit, někdy zase oživit. Někdy je potřeba povzbudit, jindy zklidnit.
MS: To můžete jak při terapeutickém sezení, tak v autentickém setkání. Lze říci, že každý sociální kontakt může nabídnout cestu terapie?
JH: Nesouhlasím. Můžeme být i škodlivou terapií. Vyrazí-li mi někdo zub, nepůjde o terapeutický kontakt.
MS: S jakými pocity se jako terapeut setkáváte?
JH: Spíše jde o lítost, účast na nějakém trápení, emocionální nestálost. Člověk se setká i s ambivalencí, jelikož city se tak projevují. Nezapomínejme – k sobě chováme nejen sympatie, ale jsou zde i četná ublížení, nedostatky.
… Dozrávání terapeuta …
MS: Jak zraje terapeut?
JH: Každý jinak. Je-li poctivý, poté k sobě samému. Kvůli tomu jsme svědky tak výrazné fragmentace oboru. Neustále vznikají nové školy, nové názory. Je zde věčný kvas a spor, čím vlastně je psychoterapie, jelikož každý živý účastník do ní vnáší něco nového. Oč je jedinec výraznější, o to více se psychoterapie člení a rozšiřuje i zároveň nachází cosi společného. Tento proces vnímám zajímavým, jemuž však do detailu nikdo nerozumí.
MS: Jaký významný je onen kvas psychoterapeutických škol? Pomáhá to k nalezení sebe sama?
JH: Máte terapeuty, kteří tíhnou do „houfu“, tíhnou do „škol“, tíhnou to středu vlastního hnutí a budují tam silné pozice, aby přistoupili k sobě samému, jiní volí individuální cestu.
MS: Vlastně vytváří obdobu církve – možná i se spasitelským modem.
JH: Ano. Také máte psychoterapeuty, kteří jdou k sobě samému zrovna tak jako někteří mniši jdou do poustevny.
MS: Mohu dozrávání přirovnat k pokusu vysvětlit život sám o sobě?
JH: Ano, život sám či umění samé. Neustále vznikají nové církve a jiné zanikají.
… Vedení člověka …
MS: Jak vést terapii, aby se v ní potkali nejméně dvě bytosti?
JH: Možná jít i cestou autoterapie. Každý z nás ji může podstoupit na sobě samé, abychom se připravili na setkání se svým protějškem.
MS: Jedná se činnost jako o čištění zubů, že?
JH: Ano i velcí psychoterapeuti autoterapii provozovali.
… K sobě samému? …
MS: Měla by terapie nabídnout cestu k sobě samému, nebo umenšovat obtíže, které se v našem životě právě vyskytují?
JH: Potkáte se s obojím.
MS: Jste-li sám sebou, cítíte o to silněji volání světa?
JH: Jistě cítím bolest, ale s ostatními též. Bolest přichází, když je něco nezdravého – ve mně, v druhých, ve společnosti, v kultuře, …
MS: … a proto vzniká touha po terapii, nebo se mýlím?
JH: Je snaha ono chorobné ošetřit, aby to chorobné nebylo. To znamená – posouvat to ke zdraví člověka. Nejde o úzké vymezení zdraví, jak ho úzce definuje medicína, ale i zdraví ve smyslu žitého a možného žitého. Jdete-li k všeobecnému lékaři – ten vaši možnost neexistuje. Měří vám tlak, jaký je, a nezkoumá možnost vašeho tlaku. Řeknete-li mu, že pijete 15 káv denně, zváží tuto skutečnost s údajem, který naměřil, jestli tam není možnost infarktu. Psychoterapeut s možností jak žít jinak u svého klienta pracuje daleko víc.
MS: Nacházíte se v čase t- a ovlivňujete období t + 1, t + 2 – tedy míříte do budoucnosti. Upínáte se k horizontu, jenž váš klient může dosáhnout?
JH: Rád bych nahlížel v nějaké možnosti, ale jedná se o jednu z nejobtížnějších věcí v lidském snažení. Domnívám se, že se nedaří téměř nikomu. Vzpomeňme pouze na Karla Marxe či jiné prognostiky. Jejich vize jsou většinou k smíchu.
MS: Možná proto potřebují terapii, že?
JH: Ta tu budoucnost také nevidí, ale v možnosti jedince se rýsuje jistý prostor. Zajímavá možnost je vždy to, co je před námi. Minulé možnosti jsou výčitky – a těm se hodláme vyhnout, případně od nich osvobodit klienty, sebe. Cílem je zbavit je jejich trýzně, pokud uvažují v logice: Proč jsem si nevzal tuto dívku, pokud bych s ní mohl mít krásný život.
MS: Proč jsem nekoupil slušnou akcii?
JH: Klademe otázku, které akcie bychom si mohli koupit? Chcete být akcionářem?
MS: Za sebe odpovídám: akcionářem svého života, ale mám pocit, že vsadím-li na reálná aktiva, poté ztrácím.
JH: Na které akcie sázet, proč a kolik? Hledět dopředu je vždy výhodou – i při tom, že nenarazíme do stromu.
MS: Případně jste schopen se vyhnout přicházejícím. Jdete-li očima dozadu, tuto schopnost postrádáte.
… Potřeba psychoterapie …
MS: Zeptám se takto: kolik lidí potřebuje psychoterapii?
JH: Tolik, kolik o ní požádá.
MS: Jací jsou ti, kteří o ni požádají z hlediska medicínského? Nejsou právě příliš citliví?
JH: Nejsem Hospodin, abych z pouhého náhledu lidstva mohl říci, že konkrétní lidé nepotřebují mouku, nepotřebují vakcínu, ale potřebují psychoterapii. Neodvážím se to říci. Potřebují ji ti, kteří ji jako potřebu vnímají. Pochopitelně existují i ti, kteří si neuvědomují, že psychoterapie vůbec je, ale tuto skutečnost již nejsem posoudit, jestli ji opravdu potřebují. Hledím se vyhnout výroku: nejtěžší „blázni“ na psychoterapii nechodí, ale mnohé skutečnosti tomu nasvědčují. Kdo přece zanedbává zubaře, opravdu má nejhorší chrup.
MS: Jaké je vaše doporučení v péči o duši? Potřebujeme ji více, pokud náš svět se stále intelektualizuje?
JH: Uvědomme si, že pečovat o ni nechce každý. Je to podobné, jako se ptát: kolik je potřeba kartáčků na zuby. Odpovím: nevím. Mám jít za Pygmejem do Afriky a říci: toto je kartáček na zuby a budeš-li si s ním čistit zuby, králíka „zakousneš“ lépe než kdyby sis zuby nečistil. Toto říkám proto, že jsem v jednom dokumentu viděl, že si své zuby nechají upravit do špičáků, aby lépe zakusovali svou kořist. Opravdu nevím, zdali v Pygmejské kultuře má být přítomen kartáček na zuby.
MS: Vždyť právě kartáček na zuby civilizuje! V minulých staletích nebyla péče o zuby tak propracována jako dnes. Dnes máme i sonické kartáčky, které vám pomohou odstranit plak, ale péče o duši je spojena se sebeuvědoměním jedince jako takového. Je tomu tak, že?
JH: Jakmile si člověk uvědomí, že má duši, vycítí, že by o ni také pečovat. Nevím-li, že mám srdce, ani o něj nepečuji.
MS: Lehce, samovolně tluče. Srdce nám poskytuje skrytý základ existence stejně jako duše, kterou spatřujeme pouze v našem okolí. Možná během let si uvědomíme, že máme nějaké nedostatky a přichází obtíže.
JH: Uvědomím-li si, že mám zrak, také mne napadne, že ne vždy mne perfektně slouží a měl bych o něj pečovat.
MS: Zvláště, pokud vidím starou paní, která obtížně hledá cestu domů a prosí: pomožte mi, nevidím.
JH: Poté beru vážně, doopravdy, že se nemám dívat do přímého slunce, protože by mi to mohlo uškodit.
… Poškození duše …
MS: Přesuňme se k otázce vašeho zájmu – duši člověka. Co ji zraňuje?
JH: Tím se zabývá již Platón. Jedná se o utrpení, trýzeň, strádání, bolest.
MS: Spatřujete v našich životních situacích neochotu vidět světlo a raději vyhledávat stíny?
JH: I to může působit na duši, také naše nekulturnost, nenávist, vztek, zužuje.
MS: Neochota jít sám k sobě?
JH: I strach ze sebe, případně úzkost.
MS: Asi zakoušet i neochotou jít „sám k sobě“ a jsem myslet si, že mohu být jiným, než opravdu jsem, že?
JH: I výčitky poznamenávají naši duši.
MS: Na psychoterapii dochází lidé s pocitem samoty, vnitřní nenaplněnosti, ba zkrachovalého života, že?
JH: Často jako všichni nemocní i přicházející na psychoterapii mající specifický druh poškození, pochroumanosti – ti si uvědomují, že jejich možnosti jsou zúžené a v psychoterapeutickém procesu by s psychoterapeutem měli hledět stav navrátit do šťastnějších módů vzájemnosti, bytnosti člověka, protože právě bytnost a vzájemnost jedno jsou. Jsem tak, že jsem s druhými, pro druhé a druzí jsou pro mne. Nevyhnu se tomu „být“ s někým či proti někomu. Nezbývá mne než přijmout svůj lidský úděl a být součástí lidské existence, lidské pospolitosti. Právě koronavirová pandemie na tuto skutečnost poukázala. Jsme v krizi – nejen biologické, nejen jedince, ale společnosti – celého lidstva. Světová zdravotnická organizace si uvědomuje, že právě v pandemiích se odhaluje lidský problém.
MS: Závěrečná otázka bude znít prostě – je terapeutická praxe vaším poslání?
JH: Spíše životní pohyb, jehož se zmiňuje Jan Patočka. Člověk si v životě hledá bližší a jemu odpovídající pracovní zařazení ve společnosti. Dnes máte pramálo pousteven – nemůžeme žít oddělen od dalších lidí. Konzumujeme, vyrábíme, spoléháme se jeden na druhého, my lidé tvoříme celek. Nepřiznat si to může být i škoda pro jedince i společnost. Je vhodné o tom cosi vědět, že na světě nejsem sám.
MS: Děkuji vám za nevšední pohledy.