Jak přistupuje Roman Hampacher k něčemu, co bytostně ztrácí hodnotu? Třeba si čas od času koupí hodnotnou kytaru, aby mohl chválit Pána. Rozhodně je však neuctívá a nechválí jako Nejmenovaného, jelikož by se pak dopustil modloslužby …
Dialog pořízen v době inflační na podzim roku 2022.
MS: Romane, jaký máš vztah k penězům? (Smích pozn. red.)
RH: Negativní. Mám-li si říci o peníze za nějakou službu – například hraní na kytaru, dělá mi to problém. Vše se snažím dělat z lásky – ne primárně pro peníze. Přiznám se, že by mi vyhovoval směnný obchod, barter. Já udělám to, ty uděláš to a navzájem si pomůžeme.
MS: I v dialogu se objevuje barter. Já ti kladu otázky, ty mi odpovídáš.
RH: Právě takový přístup bych rád ve financích. Nejsem nastaven na to, abych si kupoval věci, které nepotřebuji. Avšak existují i takoví, kteří si řeknou: …a co ještě nemám? Koupíme si přece to či ono.
MS: Vezmi si katalog a můžeš si odškrtávat jednotlivé věci.
RH: Hraju-li na kytaru, občas zažívám stavy: něco jsi dokončil, otevřeš nákupní katalog a řekneš si, jakou krabičku bych si ke kytaře ještě koupil? Jakou novou kytaru bych si ještě koupil? Ale ty ji nepotřebuješ!
MS: Můžeš mít cíle, k nimž se upínáš.
RH: Kytaru však nepotřebuji, vždyť ji už vlastním! Vždy hraješ na kytaru v jeden čas. Mně by vyhovovalo, pokud bych dostával jiné potřebné věci, jako třeba poptávku po mé činnosti pro společnost. Připadá mi, že lidé opravdu vynakládají zbytečně finanční prostředky na věci, které nepotřebují.
MS: Jedinec je nakloněn ke zlému. Zpět k penězům. Co vidíš, pokud se díváš na peníze? Jak bys reagoval, kdybych začal vytahovat peníze?
RH: Představoval bych si, jak bych vše splatil.
MS: Opravdu? Netušil jsem, že farář může být zadlužen. Ale pojďme zpět k podstatě peněz.
RH: Víš, hodnota symbolizující bankovku je velmi proměnná. Čepuješ-li benzín, vím, kolik litrů jsem načerpal za 500 korun a nyní. Papírek měl cenu 300 kilometrů a nyní pouze 200 kilometrů. Peníze pro mne jsou prostředkem.
MS: Neříkáš si například: Peníze odráží hodnotu, kterou bychom měli využít. V souvislosti s penězi uvažuješ najetých v kilometrech – nakolik mi vydrží nádrž mého auta.
RH: Asi ano. Víš proč? Protože nevydělám velké peníze.
MS: Přesto to, jak se lidově říká – utáhneš.
RH: Ano, mám dvě děti. Musím poplatit to základní živobytí, jsme svědky rostoucích cen. Zmínil jsem automobil. Ten potřebuji pro svou práci a stojí mne mnoho peněz. Ano, moje výdaje jsou domácnost, právě automobil, jídlo, rodina. Ty uhradíš základní výdaje a zjistíš, že i tak jsi musel něco ošidit, protože na to nemáš.
MS: Uvádíš: sice něco poplatíš, ale stejně cítíš nedostatek, protože si některým potřebám měl dát více.
RH: Sám se snažím peníze nevnímat, a proto jsou pro mne důležité kilometry, které najedu za jistou sumu peněz, ale ne samotná „pětistovka“. Kdybych se zabýval pětistovkou, byl bych v permanentním stresu, že mám málo. Takový pocit prožívat nechci, jelikož za to mi ty „prachy“ nestojí. Pro mne je zásadní, co za ně pořizuji. To, co za ně pořídím, je pro mne život. Právě ten pro mne má hodnotu. Kdybych měl mnoho peněz, a znám lidi, vydělávající mnoho peněz, asi bych uvažoval jinak. Zřejmě bych si zvedal i životní standard.
… Žít s málem …
MS: Pozorovatel si řekne: právě farář by si mohl vystačit s málem, nemusí tedy disponovat velkým množstvím peněz.
RH: Ano, farář určitě, ale ne jeho ostatní. Ty žiješ s nedobrovolnými obětníky. Například moje děti.
MS: Jsou náročné a pochybuješ o radosti z nich?
RH: Právě se nachází ve fázi, že mé farářování vnímají jako okolnost. Oni se pro moudro faráře nerozhodli. Možná moje žena, poněvadž navíc pochází i z farářské rodiny. Podstatné je, že jsem se pro farářskou dráhu rozhodl já. Dokážu si představit být katolickým knězem, kdy nemáš nic.
MS: Jistě je to nadnesené. Znal jsem faráře, kteří i z mála dokážou uspořit.
RH: Vím, koupíš si jeden či tři rohlíky, podle toho, kolik máš peněz. Kromě toho bych si nechal libůstky. Chodíš-li boxovat, musíš si koupit základní boxerské nářadí: rukavice boxerky – a to něco stojí, také kytara něco stojí.
MS: Právě ona se může započítat do liturgického náčiní.
RH: Pokud jich nemáš sedm. Také jsem řešil dilema a říkal jsem si: Romane, mám si koupit za 30 tisíc, nebo za poloviční cenu, protože rozdíl není tak velký. Prodejce, s nímž se znám, mi řekl: ty ho cítíš. Přiznal jsem se, že ano. Odpověděl mi: ty si moc dobrý kytarista na to, aby sis kupoval „levný“ nástroj. Drahé nástroje se pohybují v částkách dvojnásobku a luxusní nástroje stojí čtvrt milionu. Kytaru, kterou nosíš ve futrálu, zahraješ, opřeš ji o zeď, a pak jdeš dál.
MS: Nejedná se o výraz luxusu, ale následování cesty šetrnosti.
RH: Kupuji, co potřebuji a snažím se svou potřebu nepřeceňovat. Musíš mít pak limit útraty peněz, který nepřeskočíš.
MS: Člověk si může říkat: jsi-li farář, i tvé děti mohou pochopit význam uskromnění se.
RH: Víra a praxe, tedy znalost, jak se v tom prostředí orientovat, to se nedědí.
MS: Jedná se o čistě autonomní záležitost? Možná se dědí formální či nedělní víra. Proč to říkám? Člověk si řekne: dobrá, jsi-li farář, musíš hospodařit s málem. Jednáš-li autenticky, poté příklady táhnou. Ti nejbližší tě budou následovat.
RH: Doufejme.
MS: Právě na omezenosti zdrojů i peněz život kněze nestojí.
RH: Já tento přístup akceptuji, ale například děti to přijmout nemusí.
MS: Nemůžeš říci: můj synu, má dcero, sloužím Pánu.
RH: Tento přístup nepovažuji za férový a nemohu ho uplatnit. Oni by pak za sociální situaci vinili Pánaboha. Ten mi však nabízí svobodnou vůli dělat cokoliv. Nemusím pouze farářovat. Svým dětem se snažíme vysvětlit, že žít skromně působí výchovně, ale žít rozmařile jde velmi snadno.
MS: Je správné si před oči dávat filtry, abychom to ponoukavé intenzivně nevnímali?
RH: Já je tam zřejmě nemám.
MS: Že jsme schopni si mnohé odepřít, a tím peníze ze své obživy – farářské i hudební, ušetřit?
RH: Proč ne?
MS: Rozumí tomu i ti ostatní?
… Nenarušit přikázání …
RH: Já se udržím, ovšem jak ostatní, to nevím. Dotýkáme se desátého přikázání, kdy se píše: nebudeš dychtit po majetku bližního.
MS: Díváš-li se na kytary, případně boxerské rukavice, opravdu se dotýkáš desátého přikázání?
RH: Myslím, že ano. Celá reklama je proměnění proti desátému přikázání.
MS: Člověk je ponoukán, …
RH: … aby ses napil třeba Coca Coly atd. S pokušením jsem schopen pracovat, ale děti již hůř. Debatoval jsem s nimi a nainstaloval jsem si Tik – Tok. Mnohé ze současného světa jsem začal chápat, poněvadž jsem se potkal s vysportovanými modelkami, krásnými chlapci. Mnohé vulgární a prodchnuté sexem. Vše je spojeno s tvým vlastnictvím, a jak se prezentuješ. Děti v tom žijí. Dětem koupíš telefon – nějaký černý. Vždyť všichni vypadají stejné. Oni ti „zmetci“ mezi sebou vědí, co vlastníš. Jeden řekne: ty máš „osmičku“, já „desítku“. Pro ně to je jejich svět …
MS: Vlastník konkrétního mobilu se stává členem kategorie.
RH: Mobilní telefon má i sociální rozměr. Stále platí: bohatší je na tom lépe.
MS: Není lepší si říkat: potřebujeme toho opravdu tolik? Neporušuji svou touhou desáté přikázání, narážím-li na bariéru nedostatku, nezapadneš-li svým oděvem či jiným vybavením do sociální skupiny?
RH: K roli přistupuji takto: co tě nezabije, to tě posílí.
MS: Cituješ Friedricha Nietzscheho – nihilistu, ale i trpícího člověka.
RH: Nejsem nihilista, ovšem tato myšlenka se mi líbí. Nezapomínejme – svět představuje tvrdé místo a s jeho tvrdostí se musíš naučit žít. Moje maminka mne vychovávala k hrdosti, že náležím k rodu Hampacherů. Byli jsme velmi chudí, rozvedení. Maminka nás živila sama. Vyrůstal jsem s dvěma sourozenci. Pamatuji si, že doma se dělilo mléko pro čtyři.
MS: Neformuje tento přístup jedince?
RH: Ano, ovšem existují i ti zdevastovaní. Někdo se pak rozhodne, že v životě již nebude strádat, a proto ten člověk půjde vydělávat peníze.
MS: Vidíš, že zde přecházíme z extrému do extrému.
RH: Ano, taková je realita. Sám to mám nastaveno tak, že jsem si tu hrdost našel v něčem jiném.
MS: Ne v bohatství a penězích.
RH: Ano!
MS: Tvé kvality se nachází například v hraní, ve službě Pánu.
RH: Že jsem ten jedinečný, ale zároveň v pokoře obyčejný Roman.
… Děti a peníze …
MS: Je těžké vést s dětmi debatu, kam půjdou finanční prostředky? Jak vyjednávají?
RH: Naše děti jsou skvělé. Rozumí tomu, co je třeba a přijímají to, jak je rodiče vedou.
MS: Rozumí limitům rozpočtu?
RH: Ano a přitom si nevymýšlí hlouposti. Zároveň z nich člověk cítí, že jim potřebuješ dodat sociální status, jenž jim pomůže „přežít“ v partě.
MS: Slovo „přežít“ zní příliš nepěkně. Volil bych jemnější, naučit se žít.
RH: Ano, zní to tvrdě, ale odpovídá to skutečnosti. Zeptám se takto: máš děti?
MS: Ne, intenzivně pečuji o matku.
RH: Pánbůh poskytuje to, co má být. Musím přiznat, že dětský svět je v mých očích strašně hnusný. Oni na sebe dokážou být opravdu zlí.
MS: Vždyť jde o lidi.
RH: My dospělí si dokážeme utvořit některé hranice a nějaké respektovat. I když jsem prevít, něco neudělám, poněvadž mám strach, aby se mi to nevrátilo. Děti to tak nemají. Jednají, jako když skáčou ze zídky a nedomýšlí, že si zlomí nohu.
MS: Zůstaňme u financí. Jako rodič potřebuješ dítě zabezpečit a dát jim „vstupenky“ do sociálního prostoru – oblečením či komunikačními prostředky, aby se formovalo jejich „já“. Domníval jsem se, že rodič touží zabezpečit své dítě finančně, aby se mohlo odrazit a rozvíjet svůj potenciál.
RH: Myslel si, že bude mít svá záda krytá penězi a bude růst.
MS: Uvedu svou zkušenost: vyrůstal jsem jako jedináček a zakoušel jsem distanc od společnosti, což nebylo dobré. Opravdu máme zájem dávat prostředky tak, aby náš potomek „přežil“?
RH: Uvedu příběh hudebníka Stinga – jednoho z nejbohatších skladatelů na planetě. Snad právě on pronesl na otázku o jeho dětech a majetku toto: utratil bych je, jde o mé peníze. Mohli jste si pomyslet: jde o sobce. Cosi podobného uvedl kytarista z Ping – Floyd. On nepovažuje za rozumné, aby svým dětem připravil „polštář“ do života. Mohl by jim odkázat tolik peněz, že by v životě nemuseli máknout.
MS: Takový přístup zřejmě člověka neformuje.
RH: Ptám se, jestli bych neměl seznamovat dítě se skutečnou hodnotou.
Bohatí lidé ti řeknou: Peníze nenáleží k hodnotě, k níž směřují, třebaže mají miliony na účtech. Řeknou ti, že hodnotou – promítající se do ekonomické roviny – jsou sociální kontakty, nápady, komunikace, nadhled. Podpora a pomoc vlastně generují bohatství.
Nyní použiji druhý, farářský extrém. Se svým kolegou jsme se vypravili na dovolenou se seniory na týden do Maďarska. Ptal jsem se ho: co máš k jídlu? Sám jsem byl připraven a neměl jsem velký rozpočet. On odpověděl: nic. Buď si něco koupím, ale domnívám se, že nebudu potřebovat vůbec nic. Přiznám se, že jsem domů přivezl vše, poněvadž senioři nás zásobili. Zde platí: nemáš-li nic, přesto se najíš …
MS: … a můžeš ještě rozdávat.
… Předání moudrosti o hodnotě věcí …
MS: Jak tuto moudrost naučit děti.
RH: Ať je jedinec bohatý či chudý, dětem by měl předat poznání skutečné hodnoty. Honza se vypravil do světa a maminka mu řekla: rozděl se s chudým, pozdrav stařenku …
MS: Nejde o doporučení z evangelia? Neměli by rodiče dávat svým dětem silnou zpětnou vazbu, co je opravdu hodnotné a poukazovat, že právě to si za peníze nekoupí?
RH: Přiznejme si – tento svět se točí kolem peněz. Máš-li peníze, nemáš problém. Od nemocnice po nákup časopisu konče. Víme však, že máš spoustu jiných problémů.
MS: Ptáš se: kam s nimi?
RH: Asi ano. Sám si neumím říci o peníze a považuji to za chybu. Měl bych umět požádat o peníze: prosím, toto je můj čas, má energie, mé schopnosti. Prosím o ohodnocení tímto způsobem. Někdo ti v oblasti hudby řekne: nic nového nepotřebuješ, hlavně, že si zahraješ.
MS: Lidé nevědí o skutečných poměrech a možná dají na povrchní dojem a o souvislostech neuvažují.
RH: Můj syn přišel ze školy a po čtyřech dnech, co tam chodil, mu jeho spolužáci řekli, že jsme bohatí, když někteří z nich spatřili vilu, v níž žijeme. Vím, že vedle nás žijí movití lidé – žádní chudáci. Jeho spolužáci si myslí, že jsme bohatí, protože v Poděbradech žijeme v rezidenční čtvrti. Zmínili jsme katolické kněze. Mnozí lidé mimo církev jim vyčítají vyšívané ornáty, ovšem oni žijí v chudobě.
MS: Papež František také nic nevlastní. Vše náleží církvi. Jak si odpověděl synovi?
RH: Věci se posuzují pouze podle „obalu“.
MS: Vysvětlil svým spolužákům, jak se to má s tím bohatstvím ve farářské rodině?
RH: Nevím, možná, že ano. Mít status bohatého má své výhody.
MS: Máš-li, možná se na tebe někdo obrátí v nouzi …
RH: … nebo si na tebe nedovolí. Myslím tím šikanu ve škole. Chudý, tlustý, hnusný dostává od okolí „čočku“.
… Děti a péče o finance …
MS: Dostávají tvoje děti kapesné?
RH: Ano a zároveň si přivydělávají.
MS: Jak s nimi nakládají? Jako malý jsem střádal.
RH: Doma máme jednoho střádala a jednoho utrácela. Dvě děti stejných rodičů vyrůstajících ve stejných poměrech, přesto se odlišují. Uplatňují metodu pokus omyl. Vidíš, jak si mé dítě vydělá tisíc korun, ale ten je rychle pryč. Kladu si otázku: co bych udělal, pokud bych měl tisíc korun na dva dny?
MS: Mohl bys uvažovat takto: v Africe existují programy pro boj s hladem – Mary´s Meals. Za tisíc korun zabezpečíš dvěma lidem jídlo na rok, třebaže se nedá srovnávat s evropským standardem.
RH: Nezkusí-li to nyní, v době učení se poté peníze mohou utratit a pak zjistí, co znamená nemít peníze, zadlužit se nám rodičům a pak to splácet. Zkrátka naučit se s penězi zacházet. Zjistit si, jaké je to jít do krámu a odříci si, aby měl na něco jiného. Toto se vše musí naučit.
MS: Zvládají to? Je to pro ně snadné či těžké?
RH: Spíše těžké. Touží po zmrzlině – musí vynaložit 40 korun, ale vlastníš 50 korun, ovšem zítra máš mít na vlak. Ptáš se, co uděláš? Sice si koupíš peníze, ale zítra poprosíš o peníze. Co udělá tatínek? Nenechá tě ve štychu.
MS: Mezi námi ale žijí ti jsoucí v pokušení, a třeba poruší přikázání – nepokradeš.
RH: Doufám, že tam nedošli.
MS: Rozmlouváš s dětmi o financích, zdali je vhodné vlastnit aktiva?
RH: Domnívám se, že jednou z největších investic dnešní doby patří vzdělání, dovednosti. Zato za ztrátu považuji návštěvu McDonald´s, kino se čtyřmi zmrzlinami za den. Přiznám se, že tento přístup k životu ani neuplatňuji. Připomínám – jsem ochoten platit velké částky na vzdělání, jelikož peníze ztrácí hodnotu. Nezapomínejme – co se naučíš, to ti nikdo nevezme, …
MS: … pokud se nevydá cestu sebezničení, tedy i narušení mysli. Co ještě kromě vzdělání je pozoruhodné?
RH: Užitečné věci, …
MS: Díváš-li se na hodnotné filmy rozšiřující lidské obzory. Proč ne?
RH: Ne 3D kino, kdy za 15 minut platíš 80 korun. Kino, divadlo mají svou hodnotu. Je vhodné se zamyslet, zdali nekoupit něco dražšího, aby to déle vydrželo, než kupovat levný šunt, ale ve finále utratíš víc.
MS: Setkal ses v mládí s finanční gramotností?
RH: Ne, ale náležím k šetřílkům. Cítím, že mne Pánbůh vybavil schopností jak dobře zacházet s penězi.
MS: Na finance existují školy. Asi myslíš schopnost žít v odstupu peněz. Zadržet je, rozhlížet se o alternativách vydání a investičních příležitostech.
RH: Mluvím-li o finanční gramotnosti, nemám na mysli tu vyšší ekonomii. Přiznávám, je mi nesympatická otázka investic, spojená s burzou, akciemi, bitcoiny … Vše to ve mně budí pocit podvodu.
MS: Na druhou stranu. Zdůrazňuješ vzdělání. Ne nadarmo jedna významná společnost z počátku devadesátých let, Harvardské investiční fondy, měly na zadní straně obálky vydávaných titulů Victoria Publishing tento inzerát: „Investice do vzdělání záruka budoucích výnosů.“ Konvenuje ti to, že?
RH: Ano, ovšem tito „kravaťáci“ investicí do vzdělání myslí – a nyní to přeženu – „dementní“ školu, kde se učí marketing v businessovém prostředí. Jde o něco pro něco. Já však mluvím o takovém vzdělání, které předáváš. Jde o kvalitu, kterou již máš. Já zahraju a ten, kterého učím, také zahraje. Nedávno jsem v Poděbradech potkal kováře, jenž nabízí kurzy uměleckého kování. Říkal jsem si: sice to bude stát pár tisíc. Naučil bych se kovat.
MS: Tvou snahou je umět.
RH: Ne náhodou se říká: řemeslo má zlaté dno. Dívám-li se na současnost, poznávám, že mnoho z nás „nic“ neumí. Svůj handicap cítím v tom, že se nevyznám v autech. Rozbije-li se mi automobil a přijedu k opraváři, věřím mu, neboť o tomto oboru nemám představu.
MS: Zdůrazňuješ něco umět, něco předat, aby v komunikaci byla přítomna pravda. Právě to se u marketingu přihodit nemusí.
RH: Dělají z „prdu kuličku“ a ještě se tím chlubí. Na stejném principu to funguje i v bance. Maminka léta pracovala v bance a vysvětlovala mi vznik nových peněz z vkladů – tedy jak peníze dělají peníze.
MS: Víme, že s tím se dá „hrát“.
RH: Praktiky, s nimiž se setkávám v bankovnictví, mne doslova iritují.
MS: Potkáváme se s prací pro práci.
RH: Ono to nic nevytváří. To je ten „prd a kulička“.
… Náhodné peníze …
MS: Co bys dělal s náhodně nalezenými penězi?
RH: Upřímně nevím. Kdybych našel 100 – 200 korun, poté bych se díval kolem sebe, zdali někomu nechybí, ale pak bych je asi sebral.
MS: Peněženku, ba kufřík s penězi?
RH: Šel bych na policii. Najdeš-li náhodou na ulici 20 korun, také nehledáš
MS: Říkám si, někdo mi zde něco zanechal, poté bych měl totéž vrátit zpět.
RH: Velké peníze jsem nikdy nenašel.