Dialog byl natočen ve čtvrtek 19. listopadu 2015 v odpoledních hodinách v prostorách kavárny v Holešovicích, Praha 7.
AS: Dovoluji si uvést slova, která lidé s velkou pozorností poslouchají:
Dáváte málo, dáváte-li pouze ze svého majetku. Dáváte opravdu, když dáváte ze sebe, neboť co je váš majetek? Jedná se pouze o věci, o kterých si myslíte, že je snad jednou budete potřebovat …
MS: Kdo psal tato moudra? Jsou upřímná a v člověku oslovují srdce. Člověk nemá snahu k nim něco dodat, neboť by jeho slova působila rušivě.
AS: Ano, jedná se o text Chalila Džibrana z knihy Prorok. Mohu zmínit ještě jeden text?
MS: Prosím, vždyť jsme se setkali kvůli tomu.
AS: Jedná se o text, který jsem našel u Stanislava Kostky Neumana. Básníka, který měl komunistické pozadí. Poslechněte si jeho báseň, která se jmenuje Podaná ruka: Podaná ruka mimojdoucímu, který se ohlížel po ní, je u cesty smutné, je u cesty dlouhé – květ, který voní. Podaná ruka – zcela prosté gesto, jež čekáním vděčnosti nemaří času je náhlá píseň v teskné temnotě, kdy zastesklo se po živém hlasu. Podaná ruka – větévka tenká, kterou jsi nabídl tonoucí včele, pomáhá kovat železný řetěz, v němž živé živému věrno je cele. Nesmírná útěcha line se z věnce, jež tvoříš, přispěl-lis mnoha lidem. Podaná ruka na kterémkoliv místě pravého tvoří Boha.
MS: Pane Strejčku, máme-li hovořit o otázce mecenášství a otázce daru, je vhodné se zeptat: jak si sám si slovo mecenáš definujete? Co si vybavíte, když kolem vás zazní, když někdo je označen za mecenáše?
AS: Okamžitě jej „přetavuji“ do kulturní oblasti. Nejen, že si vážím kulturního mecenášství, ale potkal jsem několik lidí, kteří jsou kulturními mecenáši. Jedná se o obdivuhodný fenomén, a hlavně pro řadu kulturních aktivit potřebný.
MS: Potřebný, možná i nezastupitelný.
AS: Ano, nezastupitelný v době, kdy kultura nemá a ani nemůže mít podporu … Jí by to asi ani neslušelo, kdyby byla plně podporovaná. Nyní budu asi hovořit kacířsky, ale mám pocit, že každý kulturní čin především potřebuje ještě něco více než peníze. Potřebuje mít v sobě touhu prosadit se za jakýchkoliv podmínek. Samozřejmě, že ke konci je potřeba finanční pomoc, ale ani ona není nejpodstatnější. Kultura vzniká z jistého vzdoru, nebo potřeby člověka se vyjádřit a něco realizovat.
MS: Dobrá – pokud vaše slova zjednoduším a vyhrotím: finance, které jsou spojené s mecenášstvím, jsou třešničkou na dortu.
AS: Nejedná se o všechny druhy umění. Hovořím o tom, co dělám se Štěpánem Rakem …
MS: Máte na mysli projekty o Komenském – Vivat Commenius?
AS: My mecenáše nemáme, ani jsme je nevyhledávali. Dokonce jsme jistým druhem mecenášství ne snad pohrdli, ale nepřijali jsme jej.
MS: Pročpak? Co bylo hlavním důvodem?
AS: Vydává-li člověk knihu, vydává-li CD, které jsme se Štěpánem též vydávali, bylo tam několik drobných mecenášů. To znamená, že jakákoliv nakladatelská, vydavatelská činnost je vítaná. V praxi je to tak, že my se Štěpánem vydáme CD, úspěchem je, když celý náklad doprodáme a dostaneme se na nulu, aby se vyplatily vložené investice. Z druhé strany nám CD dělá reklamu, propagaci, což je potřeba pro propagaci díla a našeho úsilí. Právě tak je to s knihou. Pokud člověk není Michal Viewegh, …
MS: … nebo Václav Havel, …
AS: … mecenášství je potřebné.
MS: Je něčím nezbytným pro to, aby vznikalo cosi autentického pro budoucí generace. Bez mnohých by projekty nevznikly.
AS: Ano, projekty kolektivní a finančně náročné. Víte, sleduji situaci divadla Semafor, které dostává dotace, ale těch je stále méně a méně, …
MS: … a to pomocí grantové politiky.
AS: A nebýt několika mecenášů, které horko – těžko divadlo sehnalo, divadlo by skončilo, poněvadž provoz je natolik drahý, že by si na sebe nevydělalo. Divadlo by se mohlo uživit, avšak ceny vstupenek by musely jít na hodnotu tisíc korun, nebo dokonce výš. V tu chvíli je to pro lidi nedostupné a kulturní projekt by skončil sám o sobě.
MS: Mecenášství značí podporu ušlechtilé věci, aniž by z toho dárce něco měl. Můžeme konstatovat: člověk, který podporuje bohulibou aktivitu, má hřejivý pocit ve své duši.
… Mecenášství jako projev lásky …
MS: Rád bych se zeptal, zdali vidíte v mecenášském aktu dar lásky?
AS: Vidím, pokud člověk netouží, aby jeho jméno bylo vyvěšeno na sportovním stadionu, při takovýchto příležitostech, jako je soutěž krásy atd. Tam se na „mecenášství“ dívám skrz prsty. Kdybych se měl vrátit do historie, mecenášství Josefa Hlávky bylo činem natolik ušlechtilým a jedinečným. Především pomohl studentům, ale i řadě kulturních projektů.
MS: Lze se domnívat, že o Hlávkovi můžeme mluvit v oblasti mecenášství a česká společnost.
… Slova vztahující se k mecenášství …
MS: Rád bych se zeptal, jak vnímáte synonyma, která se s mecenášstvím pojí? Nám se nabízí sponzorství, partnerství … Když jsem se bavil s profesorem ekonometrie, který žil v zahraničí, řekl mi: ekvivalent pro slovo mecenášství je známý. Jedná se o filantropii. Jak uvažujete o této dimensi mecenášství? Jazyk je důležitý a občas nám dělá problémy pro identifikaci reality.
AS: Uvedu to na vlastním příkladu. Kdybych byl bohatý člověk, byl bych mecenášem. Několikrát jsem přispěl na dobré věci, a mým jediným přáním bylo, aby se jednalo o anonymní pomoc, nikoliv aby mé jméno někde figurovalo, že Alfréd Strejček je šlechetný muž atd. Z toho bych neměl dobrý pocit. Baví mě přispět na něco, co by si zasloužilo pozornost, kde i drobnější příspěvek může věci výrazně pomoci. Kdybych se vrátil k vaší otázce filantropie – mecenášství. Jsem přesvědčen, že právě filantropie spočívá v neokázalosti, kdežto sponzorství očekává reciprocitu – tedy i to, že člověk bude užívat úcty. Takový je můj pohled.
MS: Měli bychom se zastavit i u sponzorství. Když jsem hovořil s bývalým patriarchou Církve československé husitské – Josefem Špakem, sdělil mi: slovo mecenášství považuji za ekvivalent sponzorství. V minulosti byli mecenáši, sponzoři dnes. Je to někdo, kdo souhlasí s aktivitami, které konám, a snaží se mi finančně i nefinančně ulevit, když se snažím o realizaci dobré věci. Cítíte to též? Jde o to, že mezi námi jsou lidé, kteří sponzorství považují za byznys, za něco, k čemu je nutné mít reciprocitu.
AS: Abych se přiznal, zdá se mi, že to je trochu hra slov. O sponzorství se dříve tolik nemluvilo. Sám nevím, zdali slovo sponzorství existovalo již v době Hlávkově. To si však neuvědomuji.
MS: Slovo, o něž je „pře“, vychází z latinského spondeo, což značí: zavazují se, podporuji, souhlasím. Lidé, kteří konají tento akt, souhlasí s aktivitou člověka, kterou koná. Jak říkáte: je v tom sémantika, a podstata uniká.
AS: Zdá se mi to.
MS: Víte sám, že mezi námi jsou lidé, kteří si se slovy rádi hrají, i když víme, že jim podstata uniká.
AS: Floskule, na kterou si vzpomínám, zní: „Pozor na slova, mají velkou moc a také matou,“ a proto bych byl v této rovině obezřetný.
MS: Ne nadarmo říká liška Malému princi: „Slova jsou pramenem nedorozumění.“ Lze se domnívat, že pamatovat na tuto skutečnost je více než důležité. Hovořil jste o kulturním mecenášství. Ostatně Maecenat, jenž žil v římské říši podporoval umění. Můžeme hovořit o mecenáši, když subjekt podporuje sociální aktivity?
AS: Pouštíme se do hry se slovíčky. Osobně bych řekl: pro sociální aktivity se jedná o sponzorství a též se jedná o nabídku osobní pomoci. Co je to, když někdo někomu pomůže bez nároku na honorář? Mohli bychom též užít slovo charita.
MS: Právě ta je ve společnosti důležitá. Žijeme v systému, v němž někteří lidé nejsou úspěšní. Procházíte-li si Prahou, u Hlavního nádraží se setkáváte s lidmi, kteří jsou vyloučeni, neměli takové štěstí.
AS: Ano, jedná se o tristní pohledy.
… Bohatství a dar …
MS: Citlivý člověk cítí záchvěvy srdce. Hovořil jste o bohatém člověku, že sám nejste bohatý, avšak pozor. Lze konstatovat: bohatý je ten, kdo vidí skutečné potřeby druhého.
AS: Opět se dostáváme ke hře se slovy. Spíše bychom měli říci – člověk majetný, nikoliv bohatý, …
MS: … jelikož bohatství je stav ducha. Krásně o tom hovoří probošt z Poděbrad Mons. Vladimír Hronek: „Bohatý je ten, kdo ví o Bohu.“ Může se jednat o člověka chudého, který ale dělá ušlechtilé věci, a proto před Bohem je Bohatý.
AS: Přesně o tom, o čem hovoříte, mluví jedna úvaha. Chalila Džibrána:
„Dáváte málo, dáváte pouze ze svého majetku. Dáváte opravdu, když dáváte ze sebe, neboť co je váš majetek? Jedná se pouze o věci, o kterých si myslíte, že je snad jednou budete potřebovat. Jsou takoví, kteří dávají málo z toho mnoha, co mají. Dávají to pouze z touhy po uznání. A toto jejich skryté přání činí jejich dary dobrými. Pak jsou takoví, kteří mají málo, ale dávají vše. To jsou ti, kteří věří v život, a jejich náruč není nikdy prázdná. Jsou takoví, kteří dávají s radostí – a tato radost je jejich odměnou. Jsou takoví, kteří dávají s bolestí – a tato bolest je jejich křtem. Pak jsou takoví, kteří dávají a nenacházejí v dávání ani radost, ani bolest a ani nedávají z touhy po uznání. Ti dávají tak, jako mirha vydechuje do prostoru svou vůni. Právě jejich rukama promlouvá Bůh a jejich očima se usmívá na svět. Je dobré dávat, je-li o to člověk požádán. Daleko lepší je pochopit a dávat bez požádání. Je něco, co byste mohli odepřít? Vše, co máte, budete jednoho dne rozdáno, a proto dávejte nyní, dokud doba dávání je vaše, a ne vašich dědiců. Vím, často říkáte: rád bych dal, ale pouze tomu, kdo si to zaslouží.
MS: To je důležité, aby člověk byl ochoten darovat. Člověk by si měl uvědomit, že sám život je dar, a proto je logické, aby v obdarování pokračoval.
AS: Dále Chalil Džíbrán říká: „Stromy ve všem sadu dávají, protože někdy nedat může znamenat zahynout.“ Končí úvahou: „Hleďte, abyste si vůbec zasloužili být dárci, protože v pravdě je to pouze život, který dává druhému životu, kteří se pokládáte za dárce, jste pouhými svědky.“ Jedná se o úvahu, která to přesně vystihuje.
MS: Děkuji za směřování … Do ticha volají silná slova.
… Mecenášství – jednání ve skrytosti …
MS: Pokud jsem správně porozuměl vašim slovům, za mecenáše považujete toho, kdo nikde nechce být uváděn, je ve skrytu. Dnes – vskutku romantický pohled!
AS: Nemohu to takto kategoricky říct, ale spíše mi to odpovídá výrazu než sponzor. Jen si vezměte, co vše se „musí dělat“ pro sponzory. Čím vším jsou? Musíme je vyjmenovat, aby se někdo neurazil. Znám to ze své činnosti, poněvadž když provázím nějakou charitativní akci, vždy mi tuto větu někdo řekne: „Nezapomeňte přečíst všechny sponzory, aby se některý neurazil!“ Ano, toto je sponzorství, a ne filantropie.
MS: Není v tom náhodou jistá dávka malosti, když vám řekne: „… aby se nám někdo neurazil!“?
AS: To víte, že ano.
MS: Každý usiluje být vidět, zviditelňován. Poděbradský probošt Mons. Vladimír Hronek říkal cosi podobného. Před působením v Poděbradech sloužil v Kutné Hoře a tam sídlí tabáková společnost Phillip Morris. Její logo na charitativní akci nedosahovalo určitého rozměru. Hned se objevila stížnost. Inu, co na to říci?
AS: Jednoznačně to odsoudit, když společnost poskytne finance a pomůže dobrému činu, by nebylo moudré. Je to pro mě vnitřně nedotažený pokus být dobrý. Zkrátka – něco výrazného tomu chybí.
MS: Jediná možnost je být nad věcí a nestěžovat si na malost druhých.
… Mecenášství a česká společnost …
MS: Je vhodné se zeptat na stav české společnosti. Sám jste říkal: „Mecenáše neobcházím.“
AS: Nemusím je hledat. Pokládám za čestnější vytvořit projekt a nechtít peníze dopředu. Je řada aktivit, jejichž autoři říkají: dejte nám peníze a my něco vytvoříme. Jsem přesvědčen, že opačný přístup je lepší.
MS: Člověk musí něco nabídnout, uskromnit se, …
AS: … i když u některých umění to nejde. Jak je to u vás?
MS: Musíme aktivovat vlastní zdroje.
AS: Máte správný přístup. Víte však sám, že to má své meze. Kdybyste udělal velké dílo, v tu chvíli člověk zakopne.
MS: Můžete ukazovat zlomek toho, co jste vykonal. Třeba se naleznou lidé, kteří záměr podpoří. Jde o to, že v naší zemi je peněz dostatek, …
AS: … pouze jdou jinými kanály a na jiné věci.
MS: Nyní vzniká otázka, jak zaujmout ty, kteří s financemi operují. Zmínil jste Josefa Hlávku – to byl člověk výjimečný. Co podle vás vedlo jeho ke štědrosti? Možná to bylo způsobeno tím, že měl vážnou nemoc, kvůli které silně trpěl?
AS: Uvědomil si hodnotu věcí, svého života a pomíjivost světa. Největším poznáním v nedávné době byla návštěva Moravského krasu – řeky Punkvy, jeskyní, kde jsem se dozvěděl, že lidský život jsou dva milimetry krápníku. Nyní tam vidíte obrovské nádhery – stalaktity. Člověk se na to kouká a řekne si: proboha, to jde před Krista, před naši kulturu, před poznatelné lidstvo … Takové poznání člověku pomůže nalézt jiný pohled na věc a také smysl.
MS: Ano, člověk má konat věci: „Sub specie aeternitatis,“ což zdůrazňoval Tomáš Masaryk. Jste přesvědčen, že pokud by se lidé řídili tímto východiskem, dobré by bylo více podporováno? Měl jsem možnost se setkat s manželem dcery Milady Horákové – Karlem Kánským a ten mi pravil: „V Čechách nejsou donátoři, kteří by rádi financovali hraný film o Miladě Horákové.“ V její vlasti se nenalezne ten, kdo by podpořil hraný nárys jejího života. Na druhou stranu můžete říci: V pondělí (16. listopadu 2015 pozn. red.) byl odhalen pomník Miladě Horákové na Malé Straně. Drobné finance se zde našly. Pokud vyjdu z vašich prací, je to snaha popularizaci života slavných Čechů a jejich přesažnost.
AS: Jak jste poukázal na pomník Milady Horákové a film o ní, člověk si najednou položí otázku potřebnosti vynaložení peněz. Natočení slušného filmu stojí 50 – 70 milionů korun. Když to srovnáte s možnou pomocí opuštěným dětem, těžce nemocným, kterým se státní prostředky snižují. Jen si vezměte, kolik složenek nám chodí a textem: „Pomozte tomu, a tomu …“ Angažuji se v nadaci proti rakovině. Vím, jak je potřeba hledat, snažit se napomoci možnému výzkumu. Najednou si člověk řekne, co je potřebnější. V umělecké oblasti jsem pod vlivem jednoho Felliniho filmu Osm a půl, kde se baví dva tvůrci, kde jeden říká: „Potřebuji peníze, abych … toto udělal.“ Pak tam jeden moudrý člověk řekne: nebylo by víc do tohoto světa přeplněného knihami, filmy, nebylo by víc dílo nevykonat a nezaplavovat svět subjektivními výpověďmi, a věnovat prostředky na něco potřebnějšího? Tato myšlenka mě pronásleduje. Díky ní zvažuji nejrůznější věci. Náš kumštýřský svět je svět senzitivní. Každý má v sobě pocit – ne snad spasení světa – ale sebevyjádření. Někdy si uvědomuji, že výplody jsou beze smyslu. Je opravdu někdy lepší nevykonat než vykonat a prostředky zkoncentrovat na něco jiného.
MS: Každý má přece možnost volby …
AS: Vrátil bych se k myšlence, která ve mně vězí, a dokonce mě napadla na podvečeru, kde jsme snad byli spolu. Bylo to v Nymburku a na večeru byl pan profesor Robert Kvaček, …
MS: … účastnil se večera 70 let v míru.
AS: Ten pro mě řekl jednu myšlenku: „Pokládám za tragédii doby – a lidského usilování a hlavně usilování vůdců světa, že nedomýšlejí věci do konce, že se řeší stále současný – a kdybych použil slovo populistický problém, který pro ně může být výhodný.“ Dělají se rozhodnutí, která v podstatě nerespektují možné následky v budoucnosti.
MS: Můžeme říci: lidské poznání je limitované. Rozhoduje to, co je charakteristické pro lidský postoj: bližší košile než kabát. Jen si vezměme, kdo z nás je tak silný, aby mohl vykonávat činnost, kterou vykonávala Matka Tereza či Albert Schweitzer. Každý z nás má funkci, která je ovlivněna lidským přesvědčením. Ne každý půjde do Indie jako Matka Tereza nebo do Lambarénée jako pan Albert Schweitzer. Každý volíme a naše volba je podmíněna silou, kterou potvrzujeme výzvy naší existence. A podle ní svět také vypadá. Vím, hovoříme-li o mecenášství v Čechách, můžete říci: neustále nám chodí dopisy upozorňující nás na sociální projekty. Jen si vezměme konto Míša.
AS: Jen si vezměte i na aktivitu Zdeňka Svěráka.
MS: Máte na mysli – Konto paraple?
AS: Četl jsem, že v těchto příspěvcích a podporách je naše země jedna z nejštědřejších, což je úžasné.
MS: Cosi se ve světě přihodí: záplavy, zemětřesení, aktivují se společnosti jako Člověk v tísni, ADRA, Vskutku cosi milého. Být mecenášem znamená ale dávat pravidelně.
AS: Ano, jelikož se jedná o filozofickou záležitost – je to uvědomění si faktu, …
MS: … že mám dostatek a mohu se podělit, protože nesním více řízků, více košil si neobléknu. Jinými slovy – užitek ze spotřeby se pro mě snižuje. K tomu, aby si toto člověk uvědomil, je potřeba výchova.
AS: To určitě!
MS: Měli jsme zde 50 let totalitních režimů. Něco jiného je, když dáváte z vlastního přesvědčení do fondu – existuje Bohemian Heritage Fund, což je fond, který byl zřízen právníky z advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný a spol. a má za cíl podporovat české umění. Něco jiného je, když je na základě reklamy člověk motivován: přispěj, přispěj, poněvadž tvé peníze jsou … Zde je vhodné se zeptat: jak vnímáte význam času a peněz? Je to ekvivalent, nebo kvalitativně něco jiného? Dáváte-li čas, dáváte kus sebe.
AS: Máte na mysli tvrzení: time is money? Toto pro mě nehraje roli.
MS: Jsou lidé, a ukázal to právě projekt Fenomén transformace, který byl realizován, kteří se rozhodli místo financí přispět svým časem – a to k jazykové korektuře. Když jste zmínili, že lidé jsou štědří ve vztahu k postiženým, jak motivovat druhé, aby velké společnosti byly ochotné ze svých zisků více přispívat, můžete říci: příspěvky? To je něco dobrovolného! Jak se s tímto vyrovnáváte? Jsou zde miliardáři a pak lidé, kteří na realizaci svého záměru musí vynaložit mnoho energie, protože psaní grantů není zrovna jednoduchá záležitost.
… Formální struktury a otevřené srdce …
AS: Zřejmě by měl být změněn náš sociální systém. Zvláště za ministra Drábka dostal zabrat – a to vzhledem k postiženým lidem, jež nemohou plnohodnotně pracovat kvůli nejrůznějším zdravotním problémům. Je mi nepříjemné, že je nutno na nejpotřebnější vybírat tímto způsobem. Vím, že zde v počátku devadesátých let byla velká kritika takzvaného švédského socialismu. Dnes se ukazuje, že sociální systém, který tam mají, …
MS: Je hodně kapitalistický?
AS: … je pomocí. Nyní, když sledujeme uprchlickou vlnu, imigranti jsou velmi dobře informováni, které státy jsou sociálně připraveny, …
MS: … které státy jsou citlivé, a které ne.
AS: To se ví ve všech vrstvách. Jsem přesvědčen, že základní krok by měl být učiněn v sociální politice.
MS: Hovoříte o státech, které jsou charakteristické strukturami. Nejedná se o člověka, o štědré srdce. Řekl bych, že se jedná o zkornatělé srdce.
AS: Nemyslím si, že by stát musel udělat vše, ale chápu, že ne vše mohou zastat spolky, které se snaží pomáhat.
MS: Politické elity by nám měly vytyčit směřování …
AS: … konkrétně v našich podmínkách. Přátelím se s několika slepci, jde o mé blízké přátelé. Znám jejich problémy. Vím, že život s handicapem je život obtížný.
MS: Zde bych si vypomohl jistým rčením: „Bůh dopouští, ale neopouští.“ Vím, můžete říci: každý má na sobě tolik, co je schopen unést.
AS: Tato rčení mírně pokulhávají – a to vzhledem k lidským osudům.
MS: Přivítal byste větší angažovanost státu?
AS: Ale zároveň cítím prospěšnost a potřebnost institucí, které znovu a znovu burcují lidi a upozorňují na to, že člověk sám nemá spoléhat na instituce. Mělo by to být v nějakém vztahu – k sobě, ale lidská aktivita je nezastupitelná.
MS: Problém vzniká, když lidé začnou říkat: platím daně! Ty sice nedosahují horentní výše, ale nechť se stará stát! Jsou lidé, kteří zastávají opačný postoj – je lepší, když jdou činy a finance od lidského srdce. Na druhou stranu – můžete oponovat: společnost je dostatečně složitá. Někdy je obtížné rozhodovat, protože jen si uvědomte, jak by si společnost mohla stavět infrastrukturu. Malé společnosti by asi nebyly schopné takových aktivit. Spíše jsem ten, kdo říká: stát škodí a má snahu hypertrofovat a ohrožovat jedince. Lidé, kteří v něm pracují, se podílí na „kornatění srdcí“.
AS: Abych se přiznal, nejsem schopen posoudit míru významu. Každopádně, lidská aktivita, ke které ostatně vybízí i umění, ta zkornatět nesmí.
MS: Vždyť by se jednalo o smrt umění. Já jsem měl na mysli toto: formální stát poškozuje tu více tu méně ochotu člověka darovat, protože na sebe přebírá příliš redistribuce. Někdo říká: to je věcí státu! Měl jsem možnost hovořit s profesorem Janem Kmentou a on tvrdí: Když jdu v Ann Arboru do kostela, každý tam něco odevzdá. Stát není štědrý, ale komunita, v níž člověk může žít, je štědrá, akceschopná. Je otázka, jakou cestou se vydat. My trpíme zátěží z minulosti.
AS: Určitě!
MS: Dar považujeme za cosi, co je pro někoho zbytečné. Mohl jsem si korespondovat s paní Monikou Kahancovou, která spravuje Mezinárodní křesťanskou solidaritu a napsala: „Můj projekt žije díky tomu, že mám drobné přispěvatele.“ Víme, že pani přispívala v Novém zákoně, přispívala málo, ale dala vše, co měla. Ostatní dali ze svého nadbytku.
AS: Zde se opět dotýkáme Chalila Gibrána: „Mají málo, ale dávají vše. To jsou ti, kteří věří v život.“
MS: Hovoříme-li o mecenáších, vzpomeňme si na Masaryka. Bez něho by nevznikla Přítomnost. Ferdinand Peroutka by musel působit v jiném tisku. Vím, zde záleží na jednotlivcích.
AS: Co dodat …
… Perspektivy mecenášství …
MS: Dobrá, jaké perspektivy vidíte do budoucna? Sám se účastníte podpory slepců.
AS: Těžko budu nyní říkat, že jsem ten, který dává – a dává dost. Nevím, kde je hranice. Otevřeně přiznávám: Mám vnitřní potřebu pomáhat a dávat. Vždy by člověk mohl dávat víc. Není možné zaujímat postoj: již jsem dal a mám tím vystaráno, poněvadž potřebných je světě víc a hlavně bude.
MS: Ano, je nás již přes 7 miliard. Máte zde společnosti, jako je OSN, Evropská unie. Jedná se o instituce, které navazují na národní státy. Podívá-li se člověk kolem, český stát štědrostí neoplývá. Tuto skutečnost dokazují i čísla uprchlíků, kteří mají zájem dlouhodobě pobývat v Evropě.
AS: Z druhé strany – náš sociální systém není nastaven tak, aby přitahoval, aby k nám šli, byť jsem si jist, že k nám přijdou. Zaujala mě myšlenka kornatění. Ano, tento čas ve společnosti prožíváme. Abych se ale přiznal: nemám v mysli formulace a stydím se je vytvářet. Cítím zde silnou disproporci mezi potřebností darovat, dáváním jako takovým. Darování je v podstatě málo. Měli bychom se tázat – jak u koho? Jsou lidé, kteří jsou příkladní. Jsou lidé, kteří jsou sobečtí a z toho mnoha, co mají, nedají nic.
MS: Měli bychom se naučit lidi motivovat k daru. Jen si vezměte Rockefellery. Též museli zajistit sami sebe a až teprve ve dvacátém století postavili Rockefellerovo centrum. Můžeme říci, že vytvořili na Manhattenu architektonický klenot. Až nová generace si uvědomí naléhavost konání.
AS: Podobně si počínal i Tomáš Baťa. Též je pro mě příkladný podnikatel, který tvrdí: „Pokud s podnikáním nezačne tím, že bude pomáhat druhým, …
MS: … končí.
AS: Cesta do hrobu je usilování o rychlý zisk.
MS: Víme, že Tomáš Baťa měl zájem proměňovat lidi. Šel tam, kde byla nezaměstnanost.
AS: Ano, do nejchudšího kraje, aby pomáhal.
MS: Svým rozhodnutí vytvořil architektonický – i urbanistický klenot. Kde jinde se podepsala ruka Le Corbusiera …
AS: Zlín je stále výborné místo.
MS: Děkuji vám za milé setkání.