Anotace: Evropa se dá popsat jako světadíl, ale ve skutečnosti jde o asijský výběžek. Na druhé straně velmi zajímavý výběžek, neboť rozdělením krajiny horami a podobně, se zde vytvořil velmi pestrý kulturní obraz. Důležité pro uchopení rozvoje je otázka vzdělání i výzkumu: v roce 2015 se Evropa poprvé dostala do patentového deficitu, jde o velmi varovné znamení! Na celé pevnině nemáme kromě ETH v Zürichu instituci, která by patřila mezi špičkové na světě. Evropa byla tvůrkyní říší, které však trvaly 200 – 300 let a nyní to vše končí. Jednou z cest obnovy otázka služby lidí, což bylo heslo Jana Lucemburského: „Ich dien.“ Odklon od autentické služby způsobil, že se v metaforickém pojetí z vnitřností Evropy utvořil tuk a kostí utvořil sulc. V konkrétní rovině to znamená, že neexistuje zahraniční politika, strategie vědy, energetická politika, ale vedou se spory, jak se ten či onen produkt bude jmenovat. Bude-li stav pokračovat, Evropu čeká další ústup.

Dialog byl natočen ve čtvrtek 9. června 2016 odpoledne v pracovně Karla Schwarzenberga v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, Sněmovní 1, Praha 1, Malá Strana.

Dialog o Evropě s Karlem Schwarzenbergem:

MS: Pane Schwarzenbergu, máme-li hovořit o Evropě, Evropské unii a České republice, rád bych se zeptal, co si s Evropou asociujete? Jak ji zakoušíte?

KSch: Podívejte se, tento pojem slouží v různých souvislostech. Jednou jde o světadíl, ale ve skutečnosti jde o asijský výběžek. Na druhé straně velmi zajímavý výběžek, neboť rozdělením krajiny horami a podobně, se zde vytvořil velmi pestrý kulturní obraz. Někde na pár kilometrech velmi odlišné zvyky kultur, a to národnosti, jazyky a podobně, přičemž – což je zajímavé nejvíc – na velmi malé ploše. Jsem přesvědčen, že pestrost byla jedním z hlavních důvodů bývalého úspěchu Evropy.

MS: Užíváte spojení: bývalého …

KSch: Pochopitelně, poněvadž velké období Evropy je za námi, to si musíme uvědomit. V současné době zaostáváme ve vývoji a jsme pozadu, neboť jsme si po II. světové válce zvykli sloužit spíše vlastnímu blahobytu než něčemu jinému. Vezměte si tuto skutečnost: v minulém roce se Evropa poprvé dostala do patentového deficitu, jde o velmi varovné znamení! Na celé pevnině nemáme kromě ETH v Zürichu zařízení, která by patřila mezi špičkové na světě[3]. Problém ovšem je ten, že nejsme schopni se sami ubránit. Od II. světové války jsme se spoléhali, že nás ochrání Američané. Nejprve jejich pomoc směřovala do západní Evropy, která si hověla pod bezpečnostním deštníkem a náklady rok co rok snižovala, ale bohužel my, kteří jsme se dostali ke svobodě se značným zpožděním, ihned jsme tento nešvar napodobili! Proto říkám: směřujeme dolů se všemi silami, které máme k dispozici.

… Geografické vymezení …

MS: Dobrá, tedy geograficky. Kde podle vás začíná a končí Evropa?

KSch: Beru to tradičně na velké pevnině v Uralu. Trochu sporná je otázka Kavkazu, nicméně rozumím, že Kavkaz samotný je součást Evropy. Pochopitelně moře se postará za nás.

MS: Lze o Rusku uvažovat jako o součásti Evropy?

KSch: Podívejte, sice velká část Ruska leží v Evropě, nicméně ono samo je tak veliké a má tak velkou asijskou část, že to zmíněné evropské území Ruska je vlastně proti asijské části malé. Rusko je Rusko.

MS: … a proto bychom k němu měli přistupovat odpovídajícím způsobem. Evropané by měli bránit přibližování se? Vidíme i lidi, kterým je společná snaha obnovit režim z doby před rokem 1989!

KSch: Nemá to však smysl, byť se o to někteří lidé snaží, ale jsem přesvědčen, že se nemůžeme vrátit do dob Sovětského svazu, neboť ony ve dvacátém století skončily. Měli bychom si uvědomit, že Rusko chodilo do kolonií pěšky. Nepotřebovalo vstoupit na loď, a tak si jednoduše podmanilo spoustu nejrůznějších národů, to je problém, který trápil evropské koloniální mocnosti.

MS: Domníváte se, že Rusko bude mít vždy snahu se posouvat na Západ, a proto Evropané budou muset mít jasně vymezenou hranici?

KSch: Člověk neví, co bude za sto let, ale v dnešním režimu ano.

MS: Navrhuji, abychom se věnovali euroasijské oblasti. Můžeme říci, že civilizace, která vyšla z Evropy, se snažila podmanit si celý glób?

KSch: Ano, a kolem roku 1900 bylo málo výjimek: Japonsko, byly Spojené státy, částečně Čína, Jižní Amerika, ovšem vše ostatní bylo pod silným vlivem Evropy.

MS: Jste přesvědčen, že k Evropě náleží i Asie, že tato skutečnost byla zjištěna právě díky tomu, že Evropané usilovali o poznání a expandovali do dalších končin. Postupně se dostávali do Indie, do Číny atd..

KSch: Evropané byli zvídaví, rozjeli se do celého světa, pustošili části země. Lidé z Evropy vybudovali své říše, které však trvaly 200 – 300 let a nyní to vše končí.

… Otázka Číny …

MS: Jak nahlížíte Čínu, která byla vyspělou civilizací, pak zaznamenala ústup a nyní se opětovně stává ekonomickým obrem – je druhou největší ekonomikou světa a v dávných dobách byla označována za říši středu. Jak vidíte tuto skutečnost?

KSch: Čína se vždy se chápala jako říše středu.

MS: Můžeme hovořit o současnosti jako o nástupu …

KSch: … Číny do role, která jí přísluší. Vždyť jde o dvoumiliardový národ! Ekonomika Číny je již vyspělejší. Díky svému vzmachu prožívá imperialistické pokušení. Podívejte se, jaké záměry se dějí v oblasti Čínského moře atd.  Ovšem jiné mocnosti se chovaly obdobně.

MS: Dá se tedy říci: nástup Číny je podpořen způsoby, které prosazuje Evropa? Mám na mysli: význam vědy, výzkumu …

KSch: Evropeizovali jsme celý svět, jen se podívejte, jak jsou lidé oblečeni – ať je to v Číně nebo v Indii. Ano, ovlivnili jsme celý svět, nicméně je to pouze to vnější, ale má to vlastní sílu. To vše je otázka minulosti.

… Konstitutivní prvky Evropy …

MS: Pokročme dále. I když hovoříme o ústupu Evropy, přesto – jaké jsou konstitutivní prvky Evropy? Co byste zmínil? Akcentujete oblast víry – židovsko–křesťanský prvek?

KSch: Popírá se a vlastně se o ní „nesmí“ mluvit. Podrážíme tím vlastní kořeny. To, čím Evropa je, je vybudováno na čtyřech pahorcích: Sinaj, Golgota, Akropole, Kapitol. Vše ostatní se z toho odvozuje – včetně francouzské revoluce. Tam má vše své kořeny. Ano, bez pochopení tohoto, „kecáme“, …

MS: Důležitost přiznáme, ale obtížně to žijeme, případně naše činy tímto odkazem nejsou tak naplněny.

KSch: Jsou mezi námi ti, kteří to popírají. Je pravda, že se toho nedržíme, ale málo jsme se v životě drželi opravdového křesťanství, nicméně alespoň jsme jej měli jako směrnici. Nyní jsme přišli i o směrnici.

MS: Slyším-li slovo směrnice, doplňuji: snad ne evropskou! Zpět k víře! Křesťanství je Desatero, které se snažíme žít s milosrdným Bohem. Říkám: evropské směrnice – to není Desatero, jelikož obvykle jde o rozsáhlé normativní texty.

… Křesťanství a Evropa …

MS: Navrhuji, abychom se zastavili u křesťanství. Domníváte se, že bez Krista by Evropa nebyla Evropou?  

KSch: Ne! Byla by něco úplně jiného, geograficky by se sice o Evropu jednalo, avšak měla by jiné dějiny, jiný duchovní vývoj.

MS: Vezměte si jednání Krista – bohočlověka, jeho jednání je založeno na oběti. On svůj život obětoval.

KSch: Jistěže. Nesmíme zapomenout, že tato skutečnost široce ovlivnila duchovní vývoj spousty Evropanů. Pochopili, že bez oběti není pokrok, a proto i my musíme přinést oběti, nemůžeme sobecky žít pouze pro sebe. Vím, někdy šel vývoj do extrémů a během života se musíme řídit tím, co je nám dáno. Vzpomeňte si na slavné evangelium o talentech.

MS: Kdybyste se měl zmínit, myslíte si, že Evropané spíš své talenty zakopávají, případně dávají do „bank“, než aby skutečně přemýšleli o svém poslání?

KSch: Do bank můžete dát pouze peníze. Jednoduše se z nás stali lajdáci. Příliš málo pracujeme, nejsme schopni přinést oběti, což dřívější evropské generace vyznamenávalo. Bohužel nemáme pevný bod, z čeho vycházet. Archimédes pravil: dej mi pevný bod a pohnu Zemí. My jako evropská civilizace nemáme pevný bod.

MS: Člověk se může tázat: proč máme tolik učenců a bídný stav civilizace?

KSch: To bylo stejné v Řecku, Asýrii, Babylonu, v Egyptě i jiných kulturách.

MS: Můžeme tvrdit: právě učenci, vědci mohou objasnit význam pevného bodu.

KSch: Myslím, že ne, ti pracují pro své vědecké učení. Zde však jde o něco odlišného.

MS: Jak se hledá pevný bod, není-li dán?

KSch: Ano, tak jsem byl vychován – musím vědět, případně si uvědomit k čemu zde jsem.

MS: Pamatuj na smrt a konej!

KSch: Dokud setrvávám na egocentristické myšlence, že existuji a nic jiného mě nezajímá, udělám vše, jak se mi to nejvíce líbí, a další otázky nereflektuji, je jisté, že žádný bod nemám.

MS: Lze říci: než člověk dospěje k pevnému bodu, musí zažít mnohačetná trápení, krize …

KSch: Samozřejmě! Staří Řekové říkali: člověk, který není trápen, se nepoučí.

MS: Dobře víte, že mnozí lidé se na tomto světě nikdy nepoučí.

KSch: A také nepohnou světem, jsou jen součástí stáda. Zda patříte ke stádu či nikoli, je pouze na vašem vlastním rozhodnutí.  

MS: Na konci svého života toho pak mohu litovat.

KSch: Nehovoříme zde o nějakých elitách, na které ostatně nevěřím, ovšem věřím člověku, který na sebe bere odpovědnost. Ten, který svůj majetek přenechá ostatním, žije si svůj život, nicméně nechce na sebe vzít odpovědnost ani za svou rodinu, vesnici, státě – tito lidé jsou pak součástí stáda.

MS: Řekněte, myslíte si, že lidé, kteří si uvědomí pevný bod, jsou schopni zakoušet věčnost? Neboť člověku byla v minulosti věčnost přislíbena.

KSch: Jsou lidé, kteří tak uvažovali, ale též ti, kteří si mysleli, že si zde musí „užít“.

MS: Kdyby takovým způsobem přistupovali vaši předkové, …

KSch: … mnoho by nedosáhli.

MS: Jste přesvědčen, že pro formování člověka je zde nutná víra?

KSch: Ne, může být formován bez ní. Jsou mezi námi lidé, kteří víru nemají, a žijí hodnotný život. Nebezpečné ale je, když pak nastoupí pseudovíry. Mé osobní přesvědčení je, že člověk potřebuje vyšší cíl. A nesmíme zapomenout na skutečnost, že přesvědčení ateisté jsou také věřící.

MS: Pochopitelně! Sám Carl Gustav Jung konstatoval: člověk je člověkem náboženským. Ostatně – i skutečnému poznání předchází víra – alespoň tak to zakouším a mohu se mýlit. Možná je problém, že lidé v západní civilizaci začali příliš věřit sami sobě. Jak na tuto skutečnost nahlížíte?

KSch: O tom nejsem přesvědčen. Nesloužíme sami sobě. Ovšem mnozí lidé hvězdu nad Betlémem vyměnili za hvězdu Mercedesu, zkrátka – možnosti jsou dvě.

MS: Pouze dvě možnosti? Pak by ovšem byl život velice plochý.

KSch: Proč to namítáte? Kdo je plochý, ušetří si mnoho námah a může někam dojít.

… Evropa a rozum …                                                                                                                      

MS: Vraťme se, ke skutečnosti, jak uvažujete o tom, co nám bylo dáno – a to je rozum. Co máme kolem sebe: domy, technika aj., bylo vytvořeno s pomocí rozumu …

KSch: … alespoň částečně.

MS: Souhlasíte, že zpupný rozum nám nakonec přivedl velké obtíže? Tím myslím války – hlavně první, druhou světovou i studenou válku, která málem zničila civilizovaný svět.

KSch: Nesmíme zapomínat na velký blahobyt.

MS: Ano, člověk pak ani neví, jak jej zužitkovat. Co pak lze dělat? Jak můžeme být motivováni? Lidé, kteří nemají pevný bod, o kterém jste mluvil, jsou pak z blahobytu zmateni.

KSch: Souhlasím, ovšem nevadí jim to.

MS: Blahobyt nepěkně člověka „uspává“, necítí pak nutnost něco prospěšného dělat. Jste přesvědčen, že z Evropy „vymizela“ ochota sloužit – služebnost?

KSch: Ano – a to je největší chyba! Člověk je užitečný pouze tehdy, když něčemu slouží. Budu-li žít pouze pro sebe, jsem neužitečný. Vždy si vzpomenu na heslo Jana Lucemburského.

MS: Já si vybavím: „Toho bohdá nikdy nebude, aby český král z boje utíkal.“ Tato slova pronesl v bitvě u Kresčaku.

KSch: Ano, ale měl heslo: „Ich dien,“ které přejal od anglického korunního prince, a následně jej používal. Dnes je to heslo knížete waleského.

… Historické milníky …

MS: Promluvme si nyní o důležitých bodech evropské historie, jež ji formovaly, které z nich byste zmínil?

KSch: Mnohé se děje a člověk ani význačné změny nepozoruje, spíše si zapamatuje ty spektakulární. Ovšem ty nemusí být nejdůležitější. Z mého pohledu byl důležitý vývoj – ne tak body.

MS: Sama cesta je formující.

KSch: Například renesance byla velmi důležitá. Během ní se najednou objevily poklady antiky. Další byla reformace. Nejednalo se pouze o schizma, které existovalo mezi Východem a Západem, nýbrž se to odvíjelo od různého chápání víry, což je něco odlišného. Objevila se kritičnost vůči církvi. Jde o důležitý okamžik. Pak přišel proces, který vyvrcholil revolucí. Dotýkáme se otázky rovnosti. Již dříve jsme věděli, že jsme si rovni před Pánem Bohem, avšak na tomto světě nám to nikdo nevěřil.

… Velká francouzská revoluce …

KSch: Nyní jsme v to uvěřili a égalité bylo heslo, které určovalo dějiny dvacátého století, ale i 21. století. Samotné fraternité jsme odsunuli, stejně jako liberté, ale egalité jsme přijali. Myšlenka se nejvíce projevila za francouzské revoluce a je pro nás stále určující.

MS: Měli bychom přiznat, že rovnost není stejnost, že má být zachována pluralita.

KSch: Tuto skutečnost si lidé často pletou. Rovnost je důležitý podnět Velké francouzské revoluce, byť k tomu směřovaly různé filozofické proudy. Tam se to jasně řeklo a provedlo, byť s pomocí gilotiny, která vztahy nerovnosti narovnala. Je krásná historka, jak před gilotinou stála fronta, …

MS: … z čehož byl velký spektákl …

KSch: Jeden pán, který stál v řadě, se obrátil a řekl: pane vévodo, vy jste vždy vyžadoval, abyste byl první v pořadí, prosím – račte.

MS: Shodou okolností se říká, že kvůli zprávám z Francie, kde probíhala Velká francouzská revoluce, se Immanuel Kant zpozdil při procházkách Královcem.

KSch: Nevylučuji.

MS: Zprávami souvisejícími postupného lidského uvědomění byl dojat.

KSch: Byl to vskutku fascinující okamžik.

MS: Bohužel můžeme říci, že rovnost nám Čechům „vryla“ do jednání – jsme tím poznamenáni.

KSch: Podle mých zkušeností jsme nejvíce egalitářský národ v Evropě. Má to však i své pozitivní stránky. Nepopíral bych to.

MS: Lze se domnívat, že pro život je charakteristická různost.

KSch: Ano, má to zajímavé aspekty. O to není pochyb. Uvedu příklad z života: před dvěma dny jsem měl pěkný zážitek. Existuje vynikající lékařka, kterou jsem navštívil kvůli zdravotním obtížím, a ona se tázala, jak se daří mému řidiči – oba manželské páry jsou totiž spřáteleny – to by se ve Francii a Anglii nikdy nestalo.

MS: Proč ne?

KSch: Jednoduše – anglická i francouzská společnost je mnohem rozdělenější.

MS: Můžeme konstatovat: Češi jsou v tomto ohledu schopni tolerance …

KSch: … a také egalitářští, což je vidět na různé evidenci.

MS: Dobrá, proč jsme nedostatečně porozuměli bratrství?

KSch: Neporozuměli, a proto jsme se mu vyhnuli. Jde o obtížnější hodnotu.

MS: Určitá kvalita bratrství je vyjádřena v lásce, ve schopnosti oběti …             

KSch: Vše nepříjemné věci!

MS: Pokud se o těchto záležitostech nemluví, sami prohráváme, …

KSch: … a proto jsme to raději vytěsnili.

… Ideologie a Evropa …

MS: Ještě bych se dotkl jedné skutečnosti: jak nahlížíte ideologie, které vzešly z Evropy? Když jsem se nad tímto tématem v počátku roku 2016 setkal s Petrem Drulákem, řekl mi: „Vítěznou ideologií je liberalismus – ať levý či pravý.“ Jak tuto skutečnost vnímáte?

KSch: Liberalismus vyhrál zčásti. Zrovna se nyní v Čechách račte podívat, co provádíme v Parlamentu. Zavádíme normu po normě, která omezuje lidskou svobodu. Jsme daleko od liberalismu. Pan Drulák však jisté aspekty liberalismu vidí – třeba jeho hospodářskou část – kapitalismus, který zvítězil nad socialismem, protože ten se jako hospodářská forma ne příliš osvědčil. Ale liberalismus je přece též něčím jiným a zde v Parlamentu děláme cosi odlišného.

MS: Jak vnímáte totalitní ideologie, které v Evropě v 19. století přinesly války – ať II. světovou válku, či studenou válku. Je možné z toho vinit i lidskou pýchu?

KSch: Tím jsme „zasvinili“ celý svět, přičemž největší úspěch měla myšlenka, kterou zformuloval Čech. Ten opravdový „Jára Cimrman“, génius, který ovlivnil celý svět, je dnes zapomenutý český politik konce 19. století a první poloviny 20. století Václav Klofáč. On po heimburnském sjezdu rakouské strany národně socialistické vyjádřil přesvědčení, že by Rakousko – Uhersko mělo být mocnářství ve smyslu nacionálním, mělo být udrženo. Klofáč vystoupil a založil Československou stranu národně socialistickou. Měl geniální nápad. V Čechách jsme se „opičili“ po sobě, a proto pár let na to v Karlových Varech byla založena Německá národně socialistická strana dělnická. Ta založila po první světové válce jednu odnož v Sarskooru, druhou v Mnichově. Do mnichovské buňky vstoupil jeden člověk, který dostal pořadové členství 7. Měl takovou větší „kariéru“, kterou změnilo dvacáté století. Ve skutečnosti – národní socialisté byli argentinskými peronisty. Politická strana Baas je jak v Iráku, též v Sýrii, násyrismus v Egyptě. Konec konců ideologie čínské komunistické strany byly spíš národně socialistické. Můžeme konstatovat: Klofáčova myšlenka ovlivnila celý svět. On byl opravdu tím Járou Cimrmanem.

MS: Je škoda, že se o něm příliš nepíše.

KSch: Je otázka, co s myšlenkou natropil. Je přitažlivá, což se v angličtině vyjadřuje: „Have a cake and eat it.“ Pochopitelně, že socialismus inklinuje k internacionalismu. Mám-li třídní problém, nesmím brát národnostní otázku na lehkou váhu. Z mého pohledu je to contraditio in adjecto. Tato myšlenka všechny nalákala. V současnosti máme na světě několik podobných režimů.

MS: Bohužel!

… Integrační proces v Evropě …

MS: Nyní bych se přesunul k integračnímu procesu, který v Evropě po druhé světové válce započal. Jaké jsou – podle vás – s historickým odstupem hlavní impulsy pro integraci?

KSch: Svého času jsem navrhl, že bychom před Evropským parlamentem v Strasburgu měli postavit sochy otcům evropského sjednocení – a to by byl Adolf Hitler a Josif Vissarionovič Džugašvili zvaný Stalin. Bez nich by nikdy k evropskému sjednocení nedošlo. Jen se podívejte, jak byl svět a Evropa otřesena II. světovou válkou! Ve Washingtonu seděl výborný francouzský úředník Jean Monnet a počal přemýšlet o tom, co musíme dělat, aby se tato strašná událost nikdy nestala.

MS: Nesmíme opomenout, že pan Monnet bych obchodník.

KSch: Byl též inspirován Coudenhove – Kalergi. Záměr zachytil z ekonomické stránky. Měl zájem na propojení průmyslů, neboť pak spolu mezi sebou nemohou vést válku. Jak byli lidé otřeseni a do padesátých let zde byla hrozba Stalina, přinutil je ke vzniku Evropské unie. Zárodek je v tomto období. Bez něj by se to stalo útvarem, který nese příliš velký důraz na hospodářské otázky, a ty kulturní se zanedbávají. V tom můžeme spatřit nevýhodu.

MS: Hovořili jsme o pevném bodě. Pokud lidé, kteří jsou v něm pevně ukotveni, často se kromě hospodářské aktivity věnují oblasti kulturní a duchovní, ovšem to záleží na vnímavosti každého člověka. Domníváte se, že byznys spojuje lidi? Obchod ve společenství s kontrolou válečného průmyslu kdysi pomohl znovu organizovat síly.

KSch: Podívejte se, důležité bylo spojení monetárního průmyslu. Výsledkem II. světové války bylo, že Německo, které již předtím mělo silné hospodářství, najednou řídilo ekonomiku celé Evropy. Vůdci Německého průmyslu začali globálně uvažovat, což před tím neexistovalo! Měli to Angličané, Američané, ale Němci ještě ne. Od Řecka po Norsko spravovali Evropu, mnohému se naučili. Účastni byli mladí muži, na které po válce padla odpovědnost – ať je to v armádě, případně jinde. Tento aspekt jim též pomohl.

MS: Lze říci: negativum se změnilo v pozitivum – nastala éra globálního myšlení.

KSch: Přesně.

MS: Cynik v tomto ohledu může říci: něco špatné je pro něho dobré.

KSch: Staří Řekové pravili: válka je „otcem“ všech věcí. Lidé jsou akčnější, napadá je více možností než v dobách míru. Čelíte množství padlých vojáků, kteří byli mladí. Ovšem vedete-li několik set lidí do bitvy, pak se též naučíte mít odpovědnost, udělat rozhodnutí – a to ihned a nebát se toho.

MS: Taková výchova byla formující.

KSch: Ano, tak tomu je.

MS: Rychlé rozhodnutí se dělá snáze v době, kdy člověk má srovnané směřování, má jasné hodnoty, když kráčí světem bez vertikály, pak se hůř rozhoduje. Zpět k integraci. Rád bych se zeptal, jak vnímáte význam institucionálního uspořádání Evropské unie? Víme, že proces integrace začal v pěti, pak v šesti zemích.

KSch: Něco vám řeknu: jsou i horší organizace. Je na čase, abychom udělali opravdu důkladnou evropskou reformu, podstatnější. Jak se Evropa vyvíjela z poměrně malých začátků, po Římských dohodách, …

MS: … píše se rok 1957, …

KSch: … pak v dlouhém období existence brala veškeré kompetence, které byly volné, případně kterých se chtěly vlády zbavit, protože lidé nechtěli mít odpovědnost za nepříjemná pravidla, případně směrnice. Máme pak federální, bruselskou instituci, která rozhoduje, zdali zavařenina se smí jmenovat marmelade, případně marmeláda, nebo ne. Též řeší problém, jestli dobrý ovčí uzený sýr má být uveden na trhu v Evropě pod polským či slovenským jménem. Potíž však je, že nemáme společnou zahraniční politiku, nemáme obrannou politiku, nemáme energetickou politiku, nemáme politiku rozvoje vědy a výzkumu a pak se divíme, jak svět, v němž žijeme, vypadá. Jsem přesvědčen, že se Evropská unie musí reformovat, aby lidi neštvala. Člověk je najednou nazlobený, když přijde přípis z Evropy vztahující se k údolí, kde rodina po staletí žila, jenž bylo zařazeno do projektu „Natura 2000“, najednou to má mnoho omezení, těch lidí se na to neptá nikdo a vše se rozhodne přes jeho hlavu. Když se však tážeme, kolik budeme mít mužů na hranici, tak to Evropa není schopna řešit. Reforma spojená s Evropskou unií je zásadní. Jeden státní útvar, který jsem s Evropskou unií srovnával, bylo staré Rakousko – Uhersko. To nebylo rozbito spojenci, jak vítězili v první světové válce, ani to nebyla zásluha Tomáše Masaryka a jiných. Z mého pohledu – Rakousko spáchalo sebevraždu, neboť od devadesátých let nebylo schopno reforem. Evropa se dostávala do podobné polohy.

MS: Jsem přesvědčen, že ve vašich slovech je přítomnost volání po oběti. Požadujete schopnost sebeobrany Evropy, nicméně Evropané jsou požitkáři, protože vědí, že „horké brambory“ přijdou tahat spojenci ze Spojených států.

KSch: Přesně na to doplatíme, a proto zdůrazňuji, že doba Evropy je za námi, což jste se snažil zpochybnit. Pro mě je to prokázaná skutečnost.

MS: Dovolil bych si jít do minulosti: v době, kdy začala vznikat evropská společenství, paralelně vznikala Evropská zóna volného obchodu. V ní například bylo Norsko, Švýcarsko, Velká Británie. Šlo o alternativu vůči integrujícímu se společenství. Nemyslíte si, že někdy je spolupráce, která je spolupráce svobodných – odpovědných států, je plodnější a východnější?

KSch: Zeptejme se takto: je Texas, případně Kalifornie svobodná?

MS: Jsem přesvědčen, že závisí na přístupu.

KSch: Je svobodná, případně není svobodná? Já tvrdím, že svobodná je.

MS: Jsou svobodní, i kdyby měli zbankrotovat.

KSch: Silnější Evropy bychom se neměli obávat. Svoboda tím neubude. Jako poslanec pozoruji, že jsme schopni vydávat nesmyslné a omezující předpisy. K tomu nepotřebujeme Evropskou unii, protože na to jsme schopni sami.

MS: Zůstává otázka, kdo bude ochoten taková stanoviska, jako máte vy, prezentovat v rámci evropského prostoru. Problém je, že máme fungující – nefungující instituce, demokraticky nedemokratické. Dostáváme se k otázce vůdců – pochopitelně v tom kladném slova smyslu.

… Tuk a sulc v Evropě …

KSch: Snad se nějaký vynoří a prozatím je to slabé. Je to dáno také tím, že jsme ztučněli, naše vnitřnosti se proměnily v tuk, druhá část tvoří sulc.

MS: Jak chcete ze sulcu a tuku udělat neurony, které zajišťují kognitivní funkce mechanismu jménem Evropská unie? Z logické úvahy vyplývá, že transformace není možná. Ví to lidé jako pan Jean Claude Junker, Martin Schulz? Shodou okolností – oba dva reprezentují sjednocenou Evropu. Hovořil jste s nimi o tomto? 

KSch: Hovořil, ale o aktuálním tématu, a ne o zásadních věcech. Na to jsme oba neměli čas.

MS: Zde se dostáváme k meritu věci. Evropa řeší otázky, které jsou do jisté míry provozní a o zásadních otázkách, které ovlivní běh na generace, dialog není.

KSch: Lidé přemýšlí v sentencích a málo lidí přišlo s nějakou novou myšlenkou. Velmi vzácně!

MS: Podle mne reprezentantem, který uváděl něco zásadnějšího do politické arény, byl Václav Havel, jenž byl zastáncem evropského sjednocování, ovšem je otázka, zdali by souhlasil s tím, kam sjednocování vede, jak si stojí Česká republika.

KSch: Jsem přesvědčen, že si v tom „hovíme“. Jednoduše jsme hovniválové. Nic nám nevadí, protože pak můžeme „remcat“ v hospodě, což děláme velmi rádi. Nepracovat, ale remcat, což je ideální český postoj.

MS: Pak ale nenaplníme tezi otce Otce vlasti – tedy důrazu na služebnost.

KSch: Pane, jedná téměř o 700 let …

… Konflikt a Evropa …

MS: Dá se ovšem namítnout, že lidi z neaktivního stavu může probudit pouze válka – konflikt.

KSch: Podívejte se, sjednocení Německa vyžadovalo tři války. Itálie též, u Spojených států též, kdy sjednocení vrcholilo občanskou válkou. My jsme všeho dosáhli bez jediné kapky krve. Rozhodující impuls bude nějaký střet vyžadovat, protože přece lidé nepřeskočí přes vlastní stín.

MS: Můžeme konstatovat: člověk někdy musí „kleknout“ na zem a prosit ostatní, aby mu bylo odpuštěno, protože by asi nebyl schopen kýžené změny.

KSch: Měli bychom se zeptat: proč by měli, když se jim daří dobře? Nutnosti změny jako problém sami nepociťují.

MS: Vaše stanovisko je logické.

KSch: Víme sami, že Kassandra nebyla oblíbena. Ano, pak byl dřevěný koníček uprostřed města. Přesně to se nám také stane.

MS: Z vašich slov není cítit perspektiva dobré budoucnosti. Možná učenci …

KSch: Ti nic nenabízejí. Znáte starou polskou historku?

MS: Řekněte ji, rád ji budu sdílet.

KSch: Polsko bylo též ohroženo.

MS: Problém je, že Poláci jsou bojovní.

KSch: Polsko se zachrání pilnou prací, důslednou demokratizací, …

MS: … což Masaryk nazýval drobnou prací, …

KSch: … nebo Panna Maria sestoupí v Čestochově a zachrání Polsko. Realistický pohled je ten druhý.

MS: Kéž by to platilo i u nás. Děkuji vám za podněty.      

[1] Více na http://www.topuniversities.com/university-rankings/world-university-rankings/2015#sorting=rank+region=+country=+faculty=+stars=false+search=