Život prof. Beneše je rámován zvraty 20. století, jež byly z velké části evropskou záležitostí.

Dialog byl nahrán v pondělí 10. dubna 2017 v odpoledních hodinách v prostorách pracovny Vladimíra Beneše v Ústřední vojenské nemocnice U Vojenské nemocnice 1 Praha 6, Střešovice.

Teze:

„Pro mě vlast je mnoho. Když hráli hymnu, mně bylo do breku. Pro mladé lidi to nic „neznamená“. Když se nad tím zamýšlím, byl jsem vlastenec a Evropan.“ – postoj k domovu

„Procestoval jsem celý svět a odpovědně říkám: Evropa je jeden celek.“ – kontexty Země

„Nemám dobrou prostorovou představu a neumím kreslit, zbývá mi pouze jazyk. Místo štětcem jsem se vyjadřoval slovem.“- péče o jazyk

Dialog o Evropě – I. část: 

MS: Pane profesore, máme-li hovořit o tématu Evropy, s čím si sám Evropu spojíte? Sám jste prožil „krátké“ dvacáté století. Co byste v kontextu Evropy zvýraznil? Je dobré připomenout, že je vám již krásných 96 let!

VlB: Narodil jsem se těsně po prvním vzepětí národní svobody. Ona se dnes podceňuje, ale je pravda, že jsme byli 300 let nesvobodni. To byla skutečnost. V současnosti se z toho dělá pomalu vtip, ale tenkrát, když jsem se narodil, planula obrovská vzedmutí radosti, že jsme svobodní, tatíček Masaryk byl vše. Když však měl tatíček Masaryk narozeniny, všichni z plzeňských škol šli pěšky až na náměstí, trvalo to hodinu a zpívali jsme Tatíčku starý náš. Též jsme šli do Sokola a byli jsme skuteční vlastenci. To je pojem, který dnes neznáme. Byli jsme vychováváni v Sokole, kde byl „bratr vzdělavatel“. Obvykle to byl „ukecaný“ primitiv, ale přece jen mluvil o vlasti. Byli jsme tím „nasáklí“, protože jsme tím opravdu žili. Pak jsem prožil druhé vzepětí. Do Plzně přišli Američané. Psal se rok 1945. Byla to neuvěřitelná sláva a byl to jediný velký mejdan, protože jsme pořád byli pod alkoholem. Třetí vzepětí národa byl rok 1989 a „sametová revoluce“. Sám jsem o revolucích pojednal v jednom článku, v němž jsem uvedl, že vzepětí bylo čím dál menší. Bylo menší, když sem přišli Američané. Nejmenší bylo nyní, když přišla skutečná svoboda a možnost skutečně obnovit demokracii. Ani jsme na to nebyli připraveni, lidé na to nebyli připraveni a nedovedli ocenit, co se vlastně stalo. Mnohé jim docházelo postupně – a také mnohdy špatně. Je velký kumšt si vybrat tu pravou, pravdivou a poctivou informaci. To však vyžaduje skutečné znalosti. Bohužel, naši lidé potřebné znalosti neměli, vlastně je ani mít nemohli. Například jsme byli ekonomičtí negramoti. Měl jsem několik automobilů a na každém jsem prodělal.

MS: V tomto jste skeptik, ale na druhé straně jste lékař hledající to dobré, prospěšné – ne obchodník.

VlB: Vše proto, že jsem byl ekonomický negramota. Bylo to i v jiných oblastech, protože jsme neměli zkušenosti. Ke všemu se probojováváme. Je zde základ toho, čemu říkám „evropanství“. Jeden z mých přátel – Belgičan Jean Brieuc, což byl prezident neurochirurgické společnosti, a dostával čestný doktorát na univerzitě v Západním Berlíně a já jsem se tam dostal úzkou uličkou – a to bylo dobrodružství. Měl tehdy přednášku o evropanství. Nádherně mluvil o tom, co je evropanství. Byl jsem přesvědčen, že evropanství opravdu existuje.

MS: Můžete je v krátkosti definovat? Můžeme evropanství vydělit z národního cítění?

VlB: Vnímám to jako „nadhodnotu“. Je to cosi navíc. Osobně se přiznám, že jsem vlastenec starého typu.

MS: Mohli bychom říci: masarykovského.

VlB: Pro mě vlast je mnoho. Když hráli hymnu, mně bylo do breku. Pro mladé lidi to nic „neznamená“. Když se nad tím zamýšlím, byl jsem vlastenec a Evropan. Myslím si, že mnohdy to naši politici nechápou. Vezměte si jen současnou otázku imigrace. U nás na to naši politici reagují hystericky. Je to opravdu směšné, když my se handrkujeme o kvóty a naše kvóta byla 1500 lidí a přitom detenční ústav na Severu Čech je prázdný. Bylo tam 70 lidí a nyní tam není nikdo. Chtějí tam udělat ženskou věznici. Místní obyvatelé protestují tak, jako dříve protestovali proti tomu detenčnímu ústavu, že to bude špatné pro okolí. Iniciovala se petiční akce, lid se vzbouřil. Nyní se bouří i pro věznici. Dále se dočtete, že uprchlický pas má všehovšudy 12 lidí a z osmdesáti lidi, co tam zbývají, ani jeden u nás nechtěl zůstat. My jsme z toho udělali velkou šarádu a obrovský historický proces.

MS: Co za tím, pane profesore stojí?

VlB: Není to nic jiného než z toho získat politické body – a to do voleb. Je to volební trik, protože náš „obecný lid“ je – bohužel – svou povahou xenofobní.

MS: Bohužel, ovšem jsme také rovnostářští.

VlB: Politici si na této integraci sbírají body. Proto musím přiznat, že obdivuji Angelu Merkelovou. Ani si při této skutečnosti nedovedeme uvědomit, že bez kancléřky Merkelové a Západního Německa by náš export nebyl tak slavný. Ona pomáhá naší ekonomice, ne pan Bohuslav Sobotka.

MS: Mohli bychom konstatovat: s Evropou si vybavíte potíže naší středoevropské vlasti ve 20. století, domov, tedy něco, co je nad pocitem vlastenectví.

… Národní povědomí, jazyk, Evropa a kontexty …

MS: Máte povědomí, že jsou zde ostatní národy, s nimiž máme mnohé společné.

VlB: Určitě. Je to nesporně jeden celek. Procestoval jsem celý svět a odpovědně říkám: Evropa je jeden celek. Vezměte si naprostou maličkost. Dnes, když někam jedete, všude se domluvíte anglicky. Jsem přesvědčen, že za takových 100 let bude angličtina jeden světový jazyk. Možná to bude i český úřední jazyk.

MS: Jste skeptický k národním jazykům.

VlB: Když můj syn Vladimír přijede do Německa, nikdy nemluví německy, ale pouze anglicky. Když přijede do Francie, mluví s těmi šišlaly a žabožrouty opět anglicky. Když jsem začal, Francouzi anglicky nemluvili. Ti „lumpové“ šišlali schválně. Já jsem ji říkal „degaulisti“, syn jim říkal „žabožrouti“. Oni si skutečně mysleli, že jsou „pupek světa“, a proto ostatní musí mluvit francouzsky, protože je to jazyk diplomatů. Tenkrát měli pravdu. Dnes však kdekdo hovoří anglicky. Ať přijedete kamkoliv, jediná možnost je – z mého pohledu – angličtina.

MS: V této souvislosti bych se zeptal na jednu skutečnost: neochuzujeme se, jestliže vše převádíme na společný jazyk, kterým je angličtina?

VlB: Rozumím vám.

MS: Ve středověku to byla latina. Jako lékař tento problém musíte vnímat.

VlB: Jako student gymnázia jsem měl latinu šest dnů v týdnu. Dokázal jsem překládat Césara de Bela Galica. Také jsem byl schopen překládat Ovidia. Bavilo mě to, byť to bylo k ničemu, protože latina byla mrtvým jazykem. Abych se přiznal, pochutnával jsem si na ní. Do dnes jsem za ni rád, že jsem se ji ve škole naučil.

MS: Můžeme říci, že latina podpořila váš duchovní svět? Hovoříme-li o jazyku a tím jediným jazykem myslíme angličtinu – zapomínáme, že angličtina není jazyk, jímž mluví všechny ostatní národy, co třeba Číňané?

VlB: To jsme ve světě, ale přijdeme-li do Evropy, ta mluví anglicky. Mám dvě pravnučky, které vychodily anglickou školku. Stálo to sice peníze, ale ony slušně mluví anglicky. Měl jsem štěstí, že když jsem šel do kvinty, rozhodovali jsme se mezi francouzštinou a angličtinou. Byly tři třídy: dvě byly francouzské a jenom jedna anglická. Ty, kteří studovali angličtinu, měli za hlupáky. Že jsem šel do anglické třídy, že jsem se soukromě učil anglicky, to byl základ mé kariéry. Tu jsem mohl dělat kvůli tomu, že jsem jeden z mála neurochirurgů v Čechách hovořil anglicky.

MS: Když jsem měl možnost hovořit s českým psychiatrem profesorem Petrem Zvolským, ten také preferoval angličtinu, ale zase profesor Vladimír Vondráček, ten byl germanofil. 

VlB: I neurolog Kamil Henner byl francouzsky orientován. Nezapomínejme, neurologové pocházeli z Paříže: Sorbonna, de la SalPetriere. To byla jejich hlavní líheň. Můj učitel Kunc mluvil také francouzsky. Představte si, že se ve vysokém věku naučil francouzsky.

MS: Zde platí „tlak okolí a píle“. Ještě bych se zastavil u jedné skutečnosti – jak na tom u vás je čeština? Vskutku zvláštní jazyk.

VlB: Tu miluji. Byl jsem nejlepší češtinář v gymnáziu. Když jsem skládal maturitu, profesoři z ostatních tříd se na mě přišli podívat. Já jsem si vybral moderní české básníky. Byla to ohromná sláva. Miloval jsem češtinu! Nemám dobrou prostorovou představu a neumím kreslit, zbývá mi pouze jazyk. Místo štětcem jsem se vyjadřoval slovem. To souvisí s tím, co říkáte, když hájíte svébytnost češtiny. Musíme vzít v úvahu, jak se dnes čte.

MS: Někdy je to luxus.

VlB: S tím též souvisí prodejnost knih. Vydává se obrovské kvantum knih, …

MS: … ale v malém nákladu.

VlB: Též se vydávají básně například v padesáti kusech.

MS: Psaní básní je „butiková“ záležitost.

VlB: Sám jsem vydal tři beletrie. Jednu beletrii jsem si musel zaplatit sám.

MS: Proč jsem se tázal na český jazyk? Jde o to, že na tomto území se mluvilo česky i německy, ovšem čeština byla jazykem poddaných. Představitelé národního obrození přistupovali k nesamozřejmému jazyku s rezervovaností – psali o něm německy. Vzpomeňme jména jako Josef Dobrovský, Josef Jungmann atd. Plně si neumím představit, že bychom ztratili vlastní jazyk a přistupovali k němu utilitárně.

VlB: Říkal jsem, že čeština byla jedním z úředních jazyků, a tak to podobně bylo mnohde – dva úřední jazyky. U nás byla němčina i čeština.

MS: V Brně a celých Sudetech se mluvilo německy.

VlB: Přitom byl úřední jazyk čeština. Nemyslím si, že by čeština tlakem vymizela, ale bude těžké ji kultivovat a bude těžké ji pěstovat – a to zvláště u mladé generace, která je nacvičená na krátké zprávy na sociálních sítích. Uvědomme si, že svět počítačů je světem angličtiny.

… Degenerace mysli i jazyka …

MS: Jak se to pak promítá do našeho neuronálního aparátu? Nevede to k jejich degeneraci – a to hlavně k degeneraci hypokampu, kterým odpovídáme za paměť?

VlB: Je to možné. Je tam i levý spánkový lalok, který má řečové funkce, ale pravý má prostorové. Je zřejmé, že některé části naše mozku zakrní, což bude mít dopad na mohutnost duše.

MS: Nevyústí ta situace v nežádoucí stav, že si společnost nebude rozumět? Pak nebudeme mít co sdílet. Právě velikost první republiky byla doprovázena obrozením ducha, jazyka.

VlB: Máte pravdu. Musím říci: moje gymnázium bylo projevem vzepětí tohoto národa. Češtinář byl někdo. Ovládal celou naši literaturu. Diskuse s ním byl požitek. Na druhé straně mnoho skutečností nám reguluje Evropská unie – a to počínaje syrečky, pomazánkovým máslem. My to musíme „zbaštit“ a kvůli tomu též musíme omezit vinice.

MS: Dobrá, jak se to vztahuje k jazyku?

VlB: Nedá se nic dělat, ale mnohé budeme muset „překousnout“ i v tomto ohledu.

MS: Jaké bude postavení našeho jazyka?

VlB: Tážete se, jestli český jazyk přežije? V mém pohledu přežije!

MS: Nyní je otázkou v jaké podobě.

VlB: Budou se muset nalézt lidé, kteří jej budou kultivovat. Uvedu příklad: za našich mladých let se četly básně. Kdo dnes čte poezii?

MS: Proč? Vždyť je tak důležitá pro naši existenci, kdy si brousíme jazykovou vnímavost.  

VlB: To říkáte vy, ale řekněte to mladým lidem.

MS: Váš syn, případně váš vnuk …

VlB: Nečtou, protože jsou „hloupí“. Nás národ měl dva nositele Nobelovy ceny. Jeden byl básník – Jaroslav Seifert, druhý také Jaroslav – Jaroslav Heyrovský, fyzikální chemik.

MS: Seifert mohl být laureátem Nobelovy ceny kvůli dobrému překladu do angličtiny. To znamená, že bez dobrého překladu by cenu nedostal.

VlB: Čeština je k „ničemu“, protože kdopak se učí česky? Na některých fakultách se učilo česky?

MS: Jsou katedry bohemistiky …

VlB: Je bohemistika ve Lvově, ve Varšavě, ale jinak nic. Uvědomme si: málokterý jazyk se učí tak obtížně jako čeština. Cizinec se jí těžko učí, protože je to složitý jazyk, protože máte 7 pádů.

MS: Také dokáže vyjádřit složitost světa.

VlB: Vezměte si slovesné vidy. Ve svém věku se zabývám formováním nového pojmu „přežívání“. Já nejsem starý, ale přežívám. Anglicky bychom to mohli říci jako surviving, kdežto survival je …

MS: … přežití.

VlB: Je to „terminus technikus“ pro lékaře, kdežto surviving je cosi trvajícího.

MS: Jak pak „obhájit“ postavení národa? Angličané mají Williama Shakespeara.

VlB: Jeho jazyk je vrchol – a to nejen literatury, ale i kultury.

MS: V Řecku měli Homéra.

VlB: To však uvažujete i antiku. Po ní byl největším literátem vůbec. Jeho sonety jsou vrcholem umění. Ty čtu s rozkoší pořád.

MS: Dnešní doba tomu tak nepřeje. Necháváme-li to pouze expertům, velmi se okrádáme.

VlB: S tím nic nenaděláme. Je to, jako kdybyste si nechal sám oddělit hlavu od těla. Vnímám to jako quichotovský boj. Víte, jak se obecně mluví o tom, že naše mládež sedí u počítače, surfuje po internetu a nečte.

MS: Domníváte se, že člověk tímto způsobem sám páchá intelektuální sebevraždu? Vy jste chodil do školy, která vás uváděla do světa celku. Gymnázium byl autentický kontakt s celkem a jeho smyslem.     

VlB: Jsem pyšný za to, že jsem měl gymnázium za první republiky. Vím, že jsem se učil mnoho zbytečností, ale na druhé straně jsem získal rozhled, s nímž jsem vystačil.

… Vzdělanost Evropy a kontexty …

MS: Myslím si, že jsme u dalšího bodu – vzdělanosti. Připomeňme si, že české školství bylo formováno Marií Terezií, jejíž kulaté jubileum – 300 let od narození si v roce 2017 připomínáme. S jistou nadsázkou můžeme říci, že je založeno na „memorování“.

VlB: Podívejte se, kolik jsme měli ministrů školství. Jen zdravotnictví jich mělo více. Nemáme ucelený projekt soustavy našeho školství. Jen uvažte všechny ty změny s maturitami!

MS: Je to způsobeno tím, že vlády pracují ve volebních cyklech a pokud by měla být realizována ucelená koncepce, musela by se tlačit silou, …

VlB: … musela by trvat nejméně 8 let.

MS: Vyžadovalo by to odlišný volební systém.

VlB: To však není možné ve volebním řádu.

MS: Rád bych se zeptal, jak vzdělanost vidíte v kontextu vaší životní zkušenosti? Za první republiky jste chodil na klasické gymnázium, maturoval jste za protektorátu.

VlB: Tam jsem se naučil německy a také jsem začal s angličtinou, což trvalo do dospělosti. Já jsem se pak neustále anglicky učil. Pak jsem do toho vplul jako někdo jiný.

MS: Poté jste studoval na Univerzitě Karlově u význačných kapacit oboru. Ještě do současnosti je znám chirurg Arnold Jirásek.  

VlB: Také tam byli teoretici. Jmenoval bych především biologa Jana Bělehrádka, jenž byl světovou třídou, dále Bohumila Seklu – totéž. Všichni tito byli proti sovětské vědě i medicíně – a tím to pak odnesli. Profesor Bělehrádek pak emigroval, profesora Seklu zmenožnili. Toto jsem prožil a uznávám, ale vrátíme-li se k celkové vzdělanosti, rád bych řekl, že jistá instituce dělá světový žebříček.

MS: Pokud se nepletu, dělá to Šanghajská univerzita.

VlB: My dopadáme špatně. Pouze „fotbalisti“ dopadají hůř.

MS: Měli bychom rozlišovat výsledky společnosti OECD – P.I.S.A., tam prohráváme. Například čtenářská gramotnost není dostatečná.

VlB: V mých očích jsou horší pouze fotbalisté. Ti jsou na 42. místě světového srovnání.

MS: To není dobré usilování, protože „chléb a hry“ doslova „rozvrátily“ Řím.

… Kritické myšlení …

MS: Rád bych se Vás zeptal, zdali kantoři ve vás podněcovali kritické myšlení? Jistě jste byl hodně obohacen, když vzpomínáte na gymnaziální studia.

VlB: Málokterý z profesorů nás k němu podněcoval. Bohužel to byli lidé, kteří svou výuku založili na „biflování“ na bezmyšlenkovitém naučení látky. Mám výtečnou paměť a já ji uměl zpaměti. Věděl jsem, jaký obrázek je na které stránce a co je pod ním napsáno. To však není ono.

MS: Důležité je, jestli dokážete s poznatky pracovat, vyhodnocovat je …

VlB: To je již horší. Nevím, jestli se mi to nebo lidem mé generace, podařilo.

MS: Vašemu synovi – Vladimíru Benešovi ze střešovické neurochirurgie se to podařilo. Pokud vím, on je členem společnosti Menza.

VlB: Měli jsme s ním obtíže. Můj otec mě nikdy za celý život nikdy neuhodil a já jej měl uhodit? Byl jsem zoufalý a měl jsem kamaráda v psychotechnické zkušebně, která byla na Hradčanech. Vedl ji můj kamarád dr. Schllöder. Též výborně překládal Dickensonovou. Já jsem ho tam pak poslal. Dva či tři dny tam chodil a pak přišel: „Táto, máš toto podepsat.“ Dal mi papír a já to měl podepsat. Bylo tam napsáno, že syn má nadprůměrné IQ, že jej zvou do Menzy. Já jej měl zájem tlouci. Nakonec jsem byl potěšen. Skutečně si myslím, že původem všeho je nadprůměrná paměť mé maminky. Měla ji naprosto bezkonkurenční. Když jsem chodil do gymnázia, ona mi říkala básně z druhé obecné, avšak já to již nevěděl. Tuto paměť jsem já zdědil. Uvedu příklad: profesor Kunc se mě zeptal například na pacienta. Já toto věděl. Též mě vzkázal: „Vladimíre, nemusíme mít archiv!“ Můj syn si jména nepamatuje, ale zato rentgenové snímky. Tato paměť mé maminky zůstala mně, jemu i mému vnukovi.

MS: Jak tedy posilovat kritické myšlení, aby člověk nebyl manipulovatelný? Je rozdíl mezi Evropou a Amerikou. Tam jsou studenti schopni hovořit, obhajovat svůj názor, i když je hloupý, ale evropští jsou názorově submisivní.

VlB: Pro nás pro všechny byla Amerika opravdový objev. Ne, že by tam byly mrakodrapy, ale důležité bylo jejich myšlení. Vnuk navštěvoval poslední rok gymnázia v Americe. Nebylo to nic zvláštního, ale získal vám takový rozhled, jiné přijímání světa, že mu to zůstalo do současnosti. Nemají lepší školy, ale mají úplně jiný přístup k lidem, a proto jsou světoví, neboť jsou demokratičtí. Když jsem prvně přijel do Anglie, byl jsem velmi překvapen. V dešti jsem přišel na autobusovou zastávku, lidé tam stáli jeden vedle druhého. Autobus vzal 8 lidí a ostatní tam bez řečí stáli dál. U nás byla doba, kdy se bojovalo o místě na stupátku a lidi se „rvali“ o přístup do tramvaje. Tam to nikoho nenapadlo. Tento přístup mě tehdy šokoval.

… Univerzity a vzdělání …

MS: Dovolil bych se ještě zeptat na jednu skutečnost ve vzdělávání. Jak se díváte na význam univerzit? Univerzita Karlova patří mezi nejstarší univerzity na evropském kontinentu, ale její význam v počátku 21. století není velký a předbíhají ji nové čínské univerzity. Co to pro vás znamená? Jak nahlížíte slovo „univerzum“?

VlB: Měla by být postavena na kritickém myšlení, tedy mělo by jít o elitní výuku kritického myšlení. Je velmi složité, že někde není. To nás dovedlo až k „plzeňským právům“.

MS: Zde můžeme říci: bohužel.

VlB: Mělo by tomu tak být. Když přijdu do Karolína – a jsem tam dost často, zažívám pohnutí. Cítím, že je tam „univerzitní duch“. Když jsem tam byl kvůli předání habilitačních listin, pro mě to byla sláva. Bral jsem to skutečně vážně. Uvědomme si, 1348!

MS: Jste vůči tomu – možná až nezvykle – citlivý.

VlB: Já to prožívám.

MS: Možná mladý člověk může nad tím mávnout rukou.

VlB: Já si myslím, že univerzita by měla být elita. To by měl být vrchol vzdělání.

MS: Problém je, že z univerzitního vzdělání se stalo masové.

VlB: To je již jiná věc.

MS: Vezměte si, kolik studentů usiluje být kantory? Vezměte v úvahu placené univerzity jako je Oxford, Cambridge. Tam student komunikuje s kantorem daleko intenzivněji než na naší Univerzitě Karlově.

VlB: To však je jiná skutečnost. To bychom se dostali k tomu, co zdůraznil můj vnuk, když dostával habilitační diplom. Páni profesoři všichni spali, ale situace se změnila, když prohlásil: „Na vysokých školách by se mělo platit školné, lidé se probudili. Názor nás tří Benešů je ten, že zdravotnictví, školství potřebuje soukromou podporu. Mělo by se opět platit školné – a to i ve střední škole. Moje žena, pokud chodila na gymnázium, její otec platil 200 korun za půlrok. Nebyl z toho nadšen, protože neměl rád vzdělání. Sám byl obchodník a nesnášel vzdělání, a proto nerad platil i sumu 200 korun. Během školní docházky jsem seděl vedle syna řezníka. Když nás chtěli ze školy vyhodit kvůli hlouposti, pan ředitel se mě zeptal: „Beneši, jak se učíte?“ Já jsem odpověděl: „Pane řediteli, mám vyznamenání.“ Pak se zeptal: „Kočanderle, co vy? Asi platíte školné, že?“ Spolužák se doznal: „Platím plné školné.“ Ušetřil nás oba dva. To, co je zdarma – což je případ i zdravotnictví – to je bez spoluúčasti pacientů hloupost. U nás kvůli tomu lidé vyhrávají volby, ovšem někteří z nich jsou podvodníci …  Ano, máme například ekonomický vzestup, správný ekonom by to udělal. Tomu podlehl i obchodník Andrej Babiš, že se nic neplatí.

… Erasmus, věda a Evropa …

MS: Dobrá, co říkáte například projektu Erasmus realizovaného Evropskou unií. Student může projet během vysokoškolského studia několik univerzit. Umím si představit, že kdybyste byl mlád, rád byste toho využil.

VlB: Zkušenost z jiné univerzity a případně státu je penězi nezaplatitelná. Se svou ženou jsme investovali do vzdělání. To je nejlepší investice. Neexistuje lepší investice než vzdělání. Všichni jsme byli na čas v cizině. To má ohromný význam.

MS: Je v tom riziko, …

VlB: … je nutné to podstoupit.

MS: Víme, že odvážní jsou rizikově averzivní.             

VlB: Rád bych k tomuto problému uvedl ještě jednu věc. O našem školském systému se vyjádřil profesor Cambridgeské univerzity Rudolf Haňka. Ten na jednom zasedání Akademie věd, kde bylo mnoho lidí, pronesl asi toto: jsme malý národ, jako takoví si velmi fandíme, to je logické. Malý národ si strašně fandí. Když máme sportovce Ivana Lendla, jsme na vrcholu blaha, totéž je to s fotbalisty.

MS: Popisujete dobru Říma.

VlB: Stejně tak si fandíme ve vědě. Pan Batěk na zasedání prohlásil: „Současná naše medicína měla jediného člověka, který by mohl získat Nobelovu cenu. To byl profesor Holý.“

MS: Ano, Antonín Holý dostal ale Descartovu cenu, ale již není mezi námi.

VlB: Jeho patenty přináší velkou část peněz z těch, co dostáváme, o co se zasloužil Holý. Jsou to miliardy.

MS: Jeho peníze byly odměnou za jeho vynálezy a usilovnou práci.

VlB: Jiného však nemáme.

MS: Blahobyt 21. století přináší jedině intelektová práce a nic jiného nám, Čechům, nezbývá.

VlB: Největší neštěstí vývoje a pokroku je hloupost a největší výhodou je vzdělanost a chytrost.

… Naši sousedé …

MS: Pane profesore, dotkněme se srovnání poznání v Německu. Váš syn zmínil, že podoba sítě neurochirurgických klinik je pro nás dobrým srovnáním. Souhlasíte s ním?

VlB: Neodpovím konkrétně, ale obecně. Je nám to nejbližší – a to geograficky a kulturním stykem. Většina našich lidí uměla německy, řada lidí tam studovala – a to i za první republiky, tedy i můj otec. Jejich struktura je nesmírně historická – počínaje Heidelbergem, Würzburgem …

MS: To víte, univerzity se za II. světové války nebombardovaly.  

VlB: Bohužel Würsburg ano, protože byl zničený.

… K univerzitám …

MS: Zpět k univerzitám.

VlB: Tamní univerzity jsou na výši. Byl jsem na univerzitě v Západním Berlíně, když tam nikdo nemohl. Tam byla organizace – a netýkalo se to jednotlivých stolic, kterou dělal můj přítel Mario Brod. Oni měli dokonalou strukturu. To jsme se synem obdivovali. Co se týče samotných univerzit – byl jsem v Německu a v Anglii, již v roce 1975.

MS: Též jste byl ve Švýcarsku.

VlB: Tam je to velmi problematické, protože mají málo „vlastních“ Švýcarů. Mají zvláštní nařízení, které například říká, že cizinec nemůže dělat zástupce lékaře, byť jsem k tomu měl předpoklady – habilitaci. Co je zvláštní, místa přednostů vždy obsazují cizincem. Většina neurochirurgů jsou Němci, protože je to malý národ.

MS: Spíše specifický.

VlB: Sám je v lásce nemám.

MS: Děkuji vám a doufám, že v mapování Evropy příště pokročíme.