Starý profesor Zdeněk Kučera vzpomíná na první doteky vody, hledá v nich skrytá poselství, která nám v běžném životě unikají. Vede nás po vlastech československých, ale i biblických. Zavádí nás do dětství, v němž voda byla spojena s radostí a spojovala jej s nejbližšími. Své úvahy směřuje k nerovnováhám světa a nutnosti nápravy.

„Člověk od počátku ji viděl v její stvořenosti – a ta je dialektická. Na jedné straně je voda životadárná, na druhé straně ve vodě sídlili hadi a sídlily tam zlé bytosti.“ – vymezení vody

„Rostoucí vzácnost se netýká pouze vody, ale i jiných darů přírody. Mění se to podle toho, kolik člověk spotřebuje zdrojů, které jsou omezené. Ani čas není neomezený“ – ke vzácnosti

„Život vyžaduje přirozenosti, ale ta je hodně narušená.“ – o přirozenosti

Dialog s prof. Zdeňkem Kučerou k tématu dar vody byl natočen v pondělí 20. srpna 2018 na Libenského kolonádě v Poděbradech

Dialog s profesorem Zdeňkem Kučerou:

MS: Pane profesore, vaši návštěvu Poděbrad bych rád využil k tomu, abychom hovořili o vodě, neboť   je podstatou života. Zde, v malém polabském městě vyvěrá léčivý pramen, jemuž my, obyvatelé, vděčíme za to, že se Poděbrady staly uznávanými lázněmi. Jaké máte s vodou asociace? Čím je pro vás voda, když si projdete život a nahlédnete do vzpomínek?

ZdK: Sice jsem vyrůstal v Bratislavě, ale to neznamená, že bych nebyl spojen s vodou – naopak, městem protéká obrovský Dunaj. Odmalička jsme se jezdili koupat do Dunaje – a sice do Děvínské Nové Vsi, případně pod hrad Děvín, kde se řeka Morava vlévá do Dunaje. Morava byla temná, rakouský Dunaj byl čistý. Mám opravdu pěknou vzpomínku. Chlapečkové dostávali trenýrky, aby se koupali. Mně bylo šest – sedm let a na Adama to nešlo. Jak jsme sestupovali s rodiči, dostali jsme se do hejna ryb –  a rybičky mě trenýrky stáhly. Rodiče z toho měli velkou psinu, avšak já jsem byl z toho poněkud vyděšený, ovšem rád bych zmínil, že jsem se ve vodě pohyboval od raného dětství.

MS: Pokud si dobře pamatuji, v minulosti se pro hochy šily námořnické úbory.

ZdK: Samozřejmě.

MS: Dnes se to nevidí.

ZdK: Jsou, ale vypadají jako klasické oděvy, jaké nosili trestanci. Moje manželka mi řekla: když se v tom objevíš, uteču. Můj starší bratr měl takové z vlny. Byly důležité, když se plavalo. Tehdy se zaváděl kraul – to byla tehdy novinka, jinak převládaly plavecké styly prsa, na znak, ale kraul potřeboval pohyb, a proto byl navržen takový oděv. Pokud jde o vodu v přírodě, jezdívali jsme k dědečkovi do Konárovic u Kolína – a tam bylo Labe. Včera (19. 8. 2018 pozn. red.) jak jsem seděl, na mě padlo Polabí. Stmívalo se, byla vlhkost, která se vypařovala, a bylo to stejné, jako když jsme chodívali do Labe.

MS: Nedivme se, vzpomínky jsou mocné.

ZdK: Též si vybavuji, jak jsme pobývali v Záboří nad Labem, kde se do Labe vlévala říčka Doubravka.

… Proč tíhneme k vodě? …

MS: Čím si vysvětlujete, že malé děti a obecně člověk tíhne k vodě? Co je pro člověka určující? Malé děti se ve vodě cákají, mají z toho radost.

ZdK: Přirozeným prostředím člověka je voda. Děťátko v těle maminky je ve vodě, byť jsou to vody mateřské. Naši předkové se též zrodili z vody. Význam měsíce je právě spojen s vodou, kdy byl příliv, odliv, kdy se mořští tvorové dostali na půdu a museli se adaptovat a poté již žít sice s vodou, ale ne ve vodě. Jsem přesvědčen, že voda je prostorem přirozeným.

MS: Lze tedy shrnout, že pobývat ve vodě, chvíli s ní splynout, je součástí naší přirozenosti a rozvrhu.

ZdK: Zcela nepochybně. Podívejte se – i antická filozofie vodu akcentuje. Hydor – voda, pyr – oheň. To vše patřilo k sobě. I k svátostnému životu náleží voda. Přijímáme chléb a víno ředěné vodou. Voda skutečně patří k tomu, co se nazývá dzoe, což je život. Člověk od počátku ji viděl v její stvořenosti – a ta je dialektická. Na jedné straně je voda životadárná, na druhé straně ve vodě sídlili hadi a sídlily tam zlé bytosti. Na jedné straně je životadárná, na druhé straně je hrozivá, protože voda jako živel může vše zničit. Známe staré pořekadlo: Před vodou neutečeš.

MS: Nesmíme to absolutizovat – i před ohněm se nedá utéci, zvláště když jste vyčerpán.

ZdK: Jako farář jsem zažil povodeň ve středočeské Hostivici. Byl to malý potok, jménem Litovický, jehož hladina rychle stoupala. Voda začala vnikat na podlahu fary, kde jsem momentálně byl. Najednou voda „rostla“. Zachraňoval jsem, co se zachraňovat dalo. Co bylo dole, dal jsem na stůl, židle jsem dal nahoru. Říkal jsem si: kde to skončí? Před vodou opravdu není útěku.

… Název vody …

MS: Podívejme se na název vody … Jste přesvědčen, že ve svém základu odráží život? Česky voda, německy Wasser, anglicky water, řecky – hydor, …

ZdK: … latinsky je aqua. Podívejte se, vždy základní živly mají v sobě vodu. Jako je vzduch, oheň, a také vztah k zemi. Je to vše, co nás obklopuje. Řečtina má dvě slova pro život -bios, a dzoe je něco vyššího.  Biologie se týká života, ale pouze z určitého hlediska. Zatímco zoologie se sice týká zvířat, ale též se týká personalizovaného života. Myslím si, že je potřeba velmi zřetelně vidět, že něco odlišného je personalizovaný život, kde vystupují osobnosti, které mají svou kulturu, své dějiny, svůj vztah k Bohu.

MS: Hovoříte o člověku a jeho vykročení, zatímco biologie popisuje vývoj buněk a interakce mezi nimi.

ZdK: Biologie popisuje také celek. Když uvažuji o člověku, v personalizaci je dvojznačný. Vždy v sobě nese krásu božího otisku – eidolon – tou – theou – obraz boží. Současně je tam přítomno vyhnání z ráje. Vyhnání samé začíná tím, že člověk usiluje o život, pozná svou ženu Evu – ta mu zrodí syna, avšak nejde o Ábela, ale o Kaina. Vždy k lidské existenci patří nedokonalost, s níž se člověk musí smířit, pokud jde o vztah k člověku. Také může od druhého člověka očekávat –  a od Boha  prosit –  odpuštění.

MS: Možná bez toho by život byl fádní. Překážky nás přivádí do prostoru vzestupu. Díky jim můžeme toužit po spojení s Tvůrcem. Náš dialog bych vedl touto cestou.

… Vzácnost vody a kontexty …

MS: Jak vnímáte vzácnost vody? Jde o to, že se o ní začíná mluvit teprve tehdy, když jsme vystaveni vedrům, která pro naši krajinu nejsou typická.

ZdK: Na naší Husitské teologické fakultě UK se také s kolegyní zabýváme vztahem ekonomie a teologie. První poznatek z ekonomie je, že jsou věci vzácné a zdroje jsou vždy omezené. Rostoucí vzácnost se netýká pouze vody, ale i jiných darů přírody. Mění se to podle toho, kolik člověk spotřebuje zdrojů, které jsou omezené. Ani čas není neomezený. Teologie dobře ví, že existuje zrození, ale i umírání. A protože žijeme ve světě vzácnosti, nezbývá nám než stále něco obětovat. A tak obětujeme vzácný volný čas a pracujeme.

MS: Je čas pozemský – chronos, ale čas plnosti – kairos.

ZdK: Ano. Jsme postaveni před skutečnost, že voda je vzácná. Ukazuje se, že vodohospodářské projekty, jak je realizovali naši předkové, nejsou možná úplně nejlepší. I kvůli budování přehrad a regulacím říčních toků prý dnes krajina zadržuje méně dešťové vody. S tímto stavem se prostě současná generace musí vyrovnat jinak, lépe.

MS: Jste přesvědčen, že je tam něco, co je způsobeno – ne snad využíváním, ale i proměnou klimatu, jemuž lidstvo podléhá, neboť zásahy lidí jsou příliš hluboké?

ZdK: Vše souvisí s tím, jak člověk zdroje využívá. V mládí jsme jezdívali k dědečkovi a strýci. Strýc vykopal studnu, vodu jsme poté čerpali rumpálem. Voda ze studny dostačovala: jedli jsme, myli se, koupali jsme se, ovšem nebyl to nadbytek. Jedno vědro pro člověka muselo stačit. Dnes se lidé sprchují – a to často nesmyslným způsobem.

MS: Technologie umožňuje plýtvání, avšak na druhou stranu člověk touží po blahobytu – tedy i možnosti užívat vodu, byť je placena v cenách pokojů za pobyt v hotelu či za vodné a stočné.

ZdK: Opět uvedu příklad. V Jilské ulici měl můj strýc palác.

MS: Pokud si dobře pamatuji, byl kožešník.

ZdK: Tam byl zaveden dvojí přívod vody jako na Starém městě. Šlo o užitkovou vodu, která byla z Vltavy. Druhý přívod byla voda pitná, přivedená z Káraného. Dvojí vodu si zaplatil – a nakonec se mu to vyplatilo. Voda z Káraného byla fantastická, a pokud kůže potřeboval vymáčet, stačila mu voda z Vltavy. Zkrátka naši předkové si také museli se vzácností vody poradit a zvládli to.

MS: Též bychom mohli dodat: krásná ukázka civilizačního pokroku člověka.

ZdK: Samozřejmě – člověk musí vědět, že pokrok často znamená na jednu stranu posun, ale i omezení.

MS: Je to součástí naší přirozenosti. Má-li člověk zájem pečovat o svět, v němž žije, je logické, že má zájem zakoušet stavy blaženosti, musí provádět to, co ekonomové označují „maximalizaci užitku“. Ve věci vody na to zapomněl.

ZdK: Ano, podívejme se do České republiky. Takové kaskády na Vltavě možná zcela nutné nebyly.

MS: Byla však povodeň v roce 2002.

ZdK: To je pravda. Avšak opatření při povodni nevyužila technických možnosti nastaveného protipovoďnového systému. Z pražského magistrátu se ozývaly hlasy: „nic se neděje…“, ale voda se již valila do metra.

MS: Primátorem byl  Igor Němec.

… Čtení mezi řádky …

ZdK: Již v mytologických příbězích v Bibli máte jistá poučení. Vezměte Josefa a egyptského vládce. Věští mu 7 let bohatých a 7 let chudých. Vladař to pochopí.

MS: Josef dobře interpretuje svět vladařových snů. Je to však dar, jenž pak konkrétnímu člověku dává nahlédnout do logiky vzácnosti, který pak zachraňuje nejen vyvolený národ.

ZdK: O tom je ekonomické myšlení, že člověk ví, co si může dovolit a co už ne. Ona ostatně už rostoucí cena vzácných statků nutí člověka – ať se mu to líbí nebo ne, své jednání usměrnit. Thomas Mann napsal tetralogii: Josef živitel. On skutečně živitelem byl, protože pochopil hloubku ekonomické prognózy a byl schopen se jí řídit a zařídit. Josef byl prozíravým hospodářem, který věděl, že v časech hojnosti je třeba tvořit úspory pro časy hubené.

MS: Nutno říci, že ekonomie je založena až Adamem Smithem, ale je postavena na elementárních úvahách, byť ne každý jim rozumí, avšak vidíme, že v úvahách se orientoval i starozákonní člověk.  

ZdK: Zákony hospodářství se vyvíjejí pozvolna. Smithova analýza je dotvořením jistého procesu. Například španělská scholastika, …

MS: … která je spojena se Salamankou, …

ZdK: Věděla, oč běží. Ježíš věděl, že se musí stavět na skále – ne na písku, nebo v jiných podobenství tvrdí: muž, který má zájem postavit věž, musí mít dostatek finančních prostředků, jinak nemá-li dost peněz, nedostaví jej a bude jako muž, který stavěl na písku. Znali elementární ekonomické zákony, a interpretovali je předvědeckým způsobem.

MS: Tito lidé byli vedeni moudrostí, byli však pokorní!

… Nakládáním se vzácným …

MS: Ještě se vraťme k vodě. Co dělat pro to, aby se vzácnost projevila v jednání lidí? Řeknete: dobrá, čeho je nedostatek, co je vzácné, nechť má vyšší cenu. Je to přirozený výsledek střetu nabídky a poptávky. Víme však, že voda je nutná a nedovedeme si bez ní představit život. 

ZdK: Není jiné cesty než cesta filozofické kultivace. I když ta nás nutnosti pracovat nezbaví.

MS: To je běh na dlouhou trať. Vysvětlovat někomu, že voda je vzácná, je někdy házení hrachu na zeď.

ZdK: Jinak to nejde, jelikož doba, v níž žijeme, je v jistých ohledech perverzní. Jde-li o vodu, také si vybavuji mlýny – a jak naši předkové šetřili vodou, jak vodu využili. Také mějte na paměti turbíny.

MS: Ano, Poděbrady jsou součástí labské kaskády a tam se využívá energie vodního proudu.  V dobách nedostatku vody turbíny, které umožňují přeměny energie vody na elektrickou energii, pracují méně, ale zde se člověk poučil, nicméně poukázal jste na vzácnost a dříve člověk si musel vystačit s jedním kýblem vody, aby se umyl.

ZdK: Člověk se umyl. Věděl, že voda je vzácná, protože musel kýbl vytáhnout kupříkladu pomocí rumpálu.

MS: Dnes je člověk zhýčkaný moderními vymoženostmi.

ZdK: Situace člověka je v tomto ohledu  lepší než předtím, také má daleko více času, …

MS: … a to i díky technice.

ZdK: Technický pokrok je potřeba vnímat v souvislostech. Omyl moderní doby je především v přehlížení dějinného a společenského kontextu.

MS: Je nutné, aby technika člověku nezakrývala horizont.

ZdK: Souhlasím. Připomínám: není jiné cesty, než se učit, se učit, se učit.

MS: To říkal Vladimír I. Lenin.

ZdK: Sám se to někde naučil, a proto pak učil.

MS: Uvádíte, že předkové přenášeli nutnost šetření vodou na svá další pokolení. Ukázal jste to na mlýnech, na vodních dílech. Jste přesvědčen, že ve dvacátém století bylo vytvořeno mnohé, co pak vedlo k plýtvání?  

ZdK: Naši předkové se chovali tehdy tak, jak jim situace umožňovala. My ovšem tyto vzorce chování opakovat nemůžeme. Máme-li vody nedostatek, přirozeně se musíme nové situaci přizpůsobit.

MS: Život vyžaduje přirozenost, …

ZdK: … ale ta je hodně narušená.

MS: Zřejmě je to důvodem, že ne dostatečně vnímáme vzácnost zdrojů – a nemusí se to týkat jen vody.

ZdK: Je to problém celé filozofie 19. století. Je tam přítomen silný subjektivismus. Zabýval se tím Tomáš G. Masaryk již ve spise o sebevraždě.  Člověk myslí, že dokáže vládnout nad vším, vše dovede ovládat. Vede to až k solipsismu.

MS: S tímto myšlenkovým postupem se můžeme setkat již u René Descarta, Immanuela Kanta. Jsem však přesvědčen, že dobrou cestou je fenomenologie, která učí jít k věcem samým a pokusit se zkoumat celek. Skrze zasazení sebe do kontextu vnímavému člověku vyvstane nutnost šetřit, být opatrný na malé části velkého celku.

ZdK: Vidíte, poslední smysl teologie je vidět kontexty, vidět vztahy v kontextech.

MS: Tento požadavek člověk odsunul.

ZdK: Bohužel. Jedná se o velmi složitý proces, ale faktem je, že evropská civilizace se ocitla v hluboké krizi již první světovou válkou. Stalo se poprvé, že člověk nezvládl sám své jednání. Válka ukázala, že Francie a Německo nemohli jeden nad druhým zvítězit. Musela přijít Amerika a ta rozhodla, poněvadž válku brala jako fabriku. Nemyslím to moralistně, avšak lidé z Nového světa technické problémy války pochopili způsobem, který ji umožnil rozhodnout.

MS: Řekněme si upřímně – zaplať Bůh za to, jinak bychom se zde nebavili. 

ZdK: Pochopitelně. Rozhodující impuls, pokud jde o Československo, vznikl v Americe.

MS: Ano, psal se 18. říjen roku 1918.

… Uvědomění si reality …

MS: Ještě se vraťme k vodě. Rád bych se zeptal, zdali člověk musí pokleknout před Hospodinem, než si uvědomí, že svým konáním bytostně ničí okolní svět. Problém je, že dříve bylo hospodaření lokální, ovšem dnes člověk ovlivňuje ne pouze svůj region, ale doslova celý svět tím, že spotřebovává produkty vytvořené v jiných kontinentech. Ve svých záměrech skutečně není lokální.

ZdK: Ovšem to důležité je, že se z jednání lidí, celků, korporací vytratil princip odpovědnosti.

MS: Je-li člověk zmaten, nedokáže jednat odpovědně.

ZdK: Nedá se nic jiného dělat, než o tom mluvit, mluvit, mluvit.

MS: Jinými slovy – jít cestou osvěty.

ZdK: Člověk o odpovědnosti za celek musí přemýšlet.

MS: Vyžaduje po člověku něco, čemu bychom mohli říci švýcarský přístup k věcem. Právě ve Švýcarsku je člověk veden k tomu, aby se staral o prostor, kde žije, aby jej zveleboval.

ZdK: Ano. Kalvínské Švýcarsko je výborným příkladem šetrného zacházení se vzácnými zdroji. Když jsem tam studoval, sám jsem to zažil.

MS: Děkuji vám a kéž se tak stane.