Doktor Tomáš Cvrček se v druhém evropském zastavení snaží analyzovat téma víry, které je nedílnou součástí lidské přirozenosti, ale ve strukturované podobě i odkazem  V době koronavirové se víra ukazuje jako východisko z našeho příliš racionálního pojetí světa. Víme, že je-li víra skutečná, dokáže nám vytvořit cestu z bodu naší přítomnosti do bodu zamyšleného směrování, díky němuž budeme zakoušet naplnění svého pozemského pobytu. Nesmíme opomenout, že ne vše, co je nabízeno k věření, je opravdová víra. Máme množnost výběru: v instituce, v přátele, v obyčejného člověka či křesťanského či jiného Boha. Měli bychom naši víru zkoumat selským rozumem, jímž jsme nadáni, byť jej ne vždy využíváme, aby z naší víry se nestala pověra a náš život se neodchýlil od zdravého směrování. Pokud se náš život i životy ostatních odchýlí, vznikají revoluce, jež však proměňují život – a to někdy k nepoznání. Právě jim se budeme věnovat v druhé části setkání.

Dialog byl veden koncem roku 2017 v Liberci.

… Bořitel mýtů a udržovatel dobrých pravidel …

MS: Pane doktore, navažme na první setkání, které končí tématem víry v našem životě. Právě Tomáš Masaryk byl toho krásným důkazem. Ve veřejném prostoru v 19. století byly představeny rukopisy, ale Masaryk byl proti nim, protože šlo o falza. Také se postavil za Žida Leopolda Hilsnera, nicméně pak vytvořil další mýtus – za humanismus.

TC: Jeho příběh je příběhem o muži, jemuž se jeho odvaha vyplatila.

MS: Pozor, konal i jednal pod zorným úhlem věčnosti.

TC: Jeho postoj se mu vyplatil i za jeho života. Ve Světové revoluci píše, jak přijel do Chicaga, aby propagoval myšlenku nezávislého státu. Jedna věc, která mu politicky pomohla, byla jeho reputace v americké židovské komunitě, že během Hilsneriády se nebál šlápnout do problému a říci tam na tvrdo: zde je celá snůška předsudků, které potřeba vymýtit. Najednou v Americe získal stoupence, kteří mu dobrou službu nezapomněli a byli ochotni jej v jeho činnosti podpořit. Nekonal pouze z hlediska věčnosti, ale byl naplněn během životní cesty. Ukázalo se, že jeho statečné postoje mohou nést ovoce.

MS: Ale vezměme si jedno – důležitou roli zde sehrálo i to, že šel proti proudu. Byl ochoten se obětovat. Věřil v to, že své činy konal v souladu se svědomím. Můžeme říci, že jste-li věřící a víra má dobrý racionální základ, jste pak odměněn.

TC: V případě Masaryka mu společenský vývoj dal za pravdu.

MS: Měl vedle sebe člověka – myslím svou ženu Charlottu, která mu jasně sdělila: tvůj národ tě zde potřebuje. Je proto dobré, abys byl s ním a nepůsobil na americké univerzitě, kam toužil jít. Musel vydržet ústrky, musel být ochoten jít proti proudu. Víra, kterou měl, došla k naplnění až v druhé polovině jeho života.        

TC: Společenská situace se proměnila již před válkou. V tu dobu měl dostatek společenské prestiže, existovalo všeobecné volební právo. Kandidoval do Sněmu za Realistickou stranu, což byla strana jednoho muže.

MS: Zakusil ústrky s posměškem: to vy jste Masaryk?, zeptal se mocnář, jenž mu nepodal ruku. Člověk musí silně věřit v dobách, kdy mu okolí není nakloněno a pak sklízí tam, kde nezasel. Výsledkem toho je prezidentství, aureola, která se za ním vytvořila. Když mluvíme o Masarykovi, je to proto, že byl velkým evropským státníkem a Karl Raimund Popper, když přijel 1994 do Prahy na pozvání českého psychiatra Cyrila Höschla a osobností ze 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, o Masarykovi mluvil s velkou vážností. Problém je, že sám Karl Popper šířil mýty. To znamená, že propagoval něco, co nebylo kriticky promyšleno.

TC: Který mýtus máte na mysli?

MS: Poukazoval na slávu první republiky, přesněji jaká zde byla demokracie v kontextu střední Evropy.

TC: Ve středoevropském prostoru to byl fenomenální úspěch v porovnání s tím, co se stalo jinde.

MS: Hodnotit Československo jako demokratickou zemi bylo přehnané. Musíte tam vložit adjektivum nedokonalý –

TC: Jako všechny.

MS: Nebyla to britská demokracie. Musí vám vyvstat aspekt víry.

TC: Demokracie mezi válkou neměla skvělé období. Hovořilo se o zvláštní smrti liberální Anglie. To se děje během války. Přišel nástup labouristů. Byla tam nestabilita, která vyplynula z toho, že se konstelace na politické scéně měnila. Ať se podíváte na kteroukoli libovolnou evropskou demokracii, zjistíte, že to nebyla žádná selanka. Dokonalých demokracií je pomálu.

MS: Ano, ovšem myslím si, že Karl Popper příliš vyzdvihoval Masaryka, aniž by plně znal realitu. Byla tam především víra, tím i nedostatek kritického myšlení. Vezměme si českého novináře a politika: Co řekl Masaryk, bylo svaté. Mnohé společenské útvary v Evropě byly hněteny právě transcendentální vírou, jež po pozdějším kritickém zhodnocení byla shledána vírou falešnou, karikující, ovšem byla v konečném důsledku vírou pozitivní.

TC: V tomto ohledu Masaryk nevybočuje z mantinelů. Ano, jsou lidé, kteří mají velkou historickou reputaci, ale při bližším zkoumání se ukáže, jsou z masa a kostí. Tomáš Masaryk se příliš neliší od jiných státníků, kteří mají svou pozici jinde.

… Tendování k víře …

MS: Proč jsem to zmínil? Na mnoho sociálních fenoménů nahlížíme prizmatem víry. To znamená něčeho, co jsme přejali, aniž bychom to kriticky prozkoumali.

TC: Váš výrok je těžko vyvratitelný, nicméně na druhou stranu, pokud se různé víry střetávají, je cosi chybné.

MS: Víra nesmí být něčím fanatickým.

TC: Ne? To přece zabíjí? Co se bude dít, když budete fanaticky věřit v lidská práva?

MS: Věřit v lidská práva – a ne v lidskou odpovědnost a povinnost. To je problém dneška.

TC: Nejen věřit, trvat na těchto věcech trvat, neslevit z nich.

MS: Fanatičnost není dobrá, protože člověka bytostně deformuje. Vlastně je to člověka nedůstojné.

TC: Jsou přece věci, jimž věříte velmi pevně, pro které byste byl obětovat leccos. Nevím, zdali bych to označil za fanatismus, jelikož to má pejorativní nádech. Zeptejme se: byl Jan Hus fanatik? Měl zásady, z nichž neslevil ani tváří v tvář smrti. Nyní se lze potkat s názorem: to je zbytečný fanatismus, ovšem pro jiné jde o principiální postoj.

MS: Jsem přesvědčen, že právě kvůli Janu Husovi, Martinu Lutherovi, případně některým, kteří byli na stejných místech, zde dnes žijeme svobodný život. Svět se jednoduše proměnil.

TC: Fanatici jsou pak dobří?

MS: Možná bychom měli říci: zásadoví lidé

TC: Předtím jste řekl, že fanatici jsou vlastně dětinští.

MS: V jistém ohledu, protože „posedle“ trvají na svém. Uvedl bych to takto: fanatický byl i Don Quiote. Musíme být takoví, abychom dokázali využít vítr struktur, energie, ale zároveň, abychom zbytečně nevysílili sebe sama v obhajobě toho, co má minimální šanci na úspěch. Víte, smrt, která přichází s fanatismem, je pro mě nebezpečná. Na druhou stranu Kristus říká:

TC: Kdo ztratí život pro mě, ten jej získá.

MS: Můžeme tvrdit: v kontextu věčnosti je mnohé naplněno. Jsem přesvědčen, že někdy je důležité říci: udělejme něco pro obhajobu statu quo. Někdo se stáhne, půjde tichou cestou, někteří se spojí a díky tomu vznikne proud, který vynese do výšin člověka, jenž o to neusiloval. Mám na mysli Václava Havla, ale i Jana Patočku. Umřel za dobrou věc. Již zde něco existovalo – Charta 77, za co je smysluplné trpět. On to řekl takto: „…Lidé dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to trpět. Že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít.“ Jednoduše v to věřil. Známe i obecný příklad matky, ona je schopna zemřít, aby dítě žilo. Jsem přesvědčen, že je nutné poděkovat za dilema, které dynamizuje život jako takový. Obnovuje se tak dialektika víra a rozum. To je Evropa.

TC: I tak můžeme přistoupit k tématu Evropy.

… Revoluce a Evropa …

MS: V dialogu o Evropě a proměnách tohoto kontinentu se zmiňme o revolucích. Něco se nazve revolucí, ale podstata nemusí být naplněna.

TC: Politické revoluce mají kladnější zvuk, než si zaslouží. Nemyslím si, že ten či onen historik souhlasí s projevem revoluce, či ne – což je jeden rozměr. Měli bychom se tázat, jak jsou efektivní ve fundamentálních změnách společnosti. Pokud jde o politické revoluce jako je Velká francouzská, ruská, čínská – to jsou časově omezené konkrétní události, často se o nich hovoří jako o významných milnících. Není pochyb o tom, že po ruské revoluci vypadá svět jinak než Rusko před ruskou revolucí. Na druhou stranu je tam spousta věcí, které jsou si velmi podobné. Důležitý poznatek přináší Tocqueville, který tvrdí, že Francouzská revoluce je milníkem, ale v zásadě je to apoteóza dlouhodobé centralizace, přesunu věcí do Paříže atd. Jde vlastně o postupné odklízení středověkého harampádí. V mém pohledu je tam více kontinuity, než by se z toho samotného slova zdálo. Pochopitelně – nátěr, kabát politického života se změnil tím, že usekli králi hlavu, poté na pole dějin vstupuje Napoleon, následně probíhá restaurace režimu. Vše dlouho trvá. Celý politický systém se stabilizoval dalších šedesát let. Tocquevillova představa je charakterizována značnou mírou kontinuity. Totéž bychom mohli prohlásit u revoluce americké. V osmnáctém století proběhne období blahodárného zanedbávání – poté, co se do toho Jiří III. rozhodne šlápnout a zavede vyšší cla, má zájem, aby se mateřská země více angažovala v koloniích, Američané řeknou: Ne, bude to postaru. V tomto směru se revoluce se snaží nastavit status quo „ante“. Politické revoluce mají daleko menší dosah ve fundamentální změně každodenního života, případně běžného života, než se uvádí, neboť pro množství lidí politické revoluce zase tak mnoho nezmění.

MS: Je to alespoň upuštění sociální tenze, tlaku, který se tam nahromadil. Ve Francouzské revoluci figurovala angažovanost třetích stavů. Víme, že to pak končí až popravou krále a znevážením předrevoluční architektury.

TC: Dobrá, za deset let mají císaře. Není to ze středověku zděděná monarchie, ovšem je to monarchie svého druhu. Sice se tam děje mnoho reforem, ale každodenní život někdy hovoří o jiném. Francie v roce 1820 je podobnější Francii 1780, než je Británie 1820 roku 1780. Je to mimochodem také proto, že Průmyslová revoluce fundamentálně mění vše. To jsou daleko větší přesuny, než bychom zaznamenali u revolucí politických.

MS: Možná bychom mohli zmínit, že politická revoluce je spíše evolucí. Nemyslíte? Useknout hlavu králi je jednorázový akt, kdežto přetvoření hospodářské základny vyžaduje delší časové rozpětí a děje se pozvolna.

TC: Ano, máte pravdu, jde asi o dvě procenta ročně. V tom je síla. Průmyslová revoluce se děje pomalými přískoky, ovšem zato se děje neustále. Zatímco politická revoluce se pozvolna vyčerpá a pak tempo musí značně opadnout. Navíc – politické revoluce mají schopnost něco spíše rozbořit než opačně. Nový politický systém si musí sednout. Zrušit privilegia můžete během jedné noci v roce 1989, ale vytvořit novou strukturu, Code Napoleon, Code Civile. Než si to „sedne“, trvá nějakou dobu, několik dekád. V tom „vítězí“ průmyslová revoluce – v ní je mnoho malých změn v různých malých sektorech, což se postupně slije do celkového proudu, který nakonec promění nějakou podobu světa.

MS: Vidíme, že v ekonomické změně je kooperace milionů, kdežto změna politická se od počátku týká elit.

TC: Je pravda, že když šlo o sepisování stížností před rokem 1789, to mělo nejširší základnu, jakou Francie doposud zažila, ovšem průmyslová revoluce se opravdu dotkne každého.

MS: Je to proto, že každý je účastníkem trhu, …

TC: … ovšem u politického procesu je to jiné, ten je mnohem omezenější.

MS: Ne každému je to souzeno. Toto téma jsem probíral s pražským filozofem Janem Pavlíkem, který zdůrazňuje, že to zásadní bylo dáno spíše evolucí, než rychlými přeryvy. Zásadní změny se dějí …

TC: … po malých, ale častých, ale perzistentních krocích.

MS: Jsou záměrně skryté, nicméně politické revoluce jsou viditelné a zpravidla doprovázeny krví.

TC: Vlastně jde o větší drama. Průmyslová revoluce je industrializací. Je to hluk, rachot mašin, což jsou nudné věci.

MS: Přemýšlíte-li o tom, pak průmyslová revoluce vede k odcizení.

TC: Myslíte si?

MS: Člověk je zapřažen do soukolí procesů.

TC: Před průmyslovou revolucí zapřažen nebyl?

MS: Ale ano, do svého pluhu, třeba.

TC: Tedy byl zapřažen. V případě Anglie nevolnictví zmizelo dávno, avšak v kontextu střední Evropy byl člověk „zapřažen“ dost dlouho.

MS: Je tam vztah. Měl jste tam člověk – půda, pak přichází vztah člověk – stroj.

TC: Ne všichni v průmyslové revoluci pracovali na strojích. Existovaly samostatné dílny, kde pracovalo třeba pět lidí, ručně, jen s nástroji.

MS: A co služby, finančnictví, atd.?

TC: Tam již není žádné spojení se strojem. Další skutečností je, proč by toto měla být forma odcizení? Jsou lidé, jimž se zemědělství nelíbí, a proto mají pocit odcizení.

MS: Na takové odcizení poukazuje Karel Marx a jeho následovníci. Vše závisí na přístupu každého z nás, jestli ta či ona práce nám pomáhá k rozvoji sebe samého, k rozvoji svého vlastního lidství.

TC: Podíváte-li se na předprůmyslová hospodářství, pro drtivou většinu obyvatelstva rozvoj lidství není na pořadu dne, ale způsob, jak přežít zimu.

… Ne prostředek, ale cíl …

MS: Immanuel Kant jasně říká: nechovejme se k lidem jako k prostředku, ale vždy jako k cíli. Tento jeho teorém bychom měli mít vždy na paměti.

TC: Kant to říká proto, že v kontextu východního Pruska 18. století to byl velký problém. Prusko je předprůmyslová ekonomika.

MS: Shodou okolností i v Anglii 19. století byl tento přístup přítomný. Šlo o zapřažení člověka.

TC: Když o tom uvažujeme, opravdu se jedná o starý problém. Kdybyste byl otrokem na galéře v 16. století, také jste zapřažen – a to daleko hůř, než člověk, jenž dělá na šlapacím stroji. Budete-li sedět na lodi, pak vás nepustí na vycházky, poněvadž jste otrok. Tam jste „přikován“ k lavici. Tam budete jíst, spát a jste motorem na lodi. Když zemřete, vyhodí vás do moře a tím to vše hasne.

MS: Aristoteles sám odlišuje lidi a otroky. To znamená, že ve zpětném ohledu vidíme vzestupný proces uvědomění si, že každý člověk má svou důstojnost.

TC: U Aristotela člověk hodnotu nemá. On tvrdí, že někdo se narodí jako otrok, což je lepší zvíře, a proto jej není nutné respektovat. V průmyslových ekonomikách je méně zapřažení. To je moment, kdy otroctví dojde ke svému konci, ke zrušení, což se děje v průmyslových ekonomikách.

MS: Měli bychom také poznamenat, že oproti antickému světu a světu průmyslové revoluce, tak dochází k postupnému uvědomění si důstojnosti.

TC: Člověk začíná být více než tažné zvíře.

MS: Děkuji vám za vyvrácení mého nesprávného názoru.

TC: Otroctví existuje tři tisíce let a existuje v předprůmyslových podmínkách. Otroci pracují na lodích, v dolech, na poli atd. Poté, co nastoupí moderní průmyslová revoluce, dojde k tomuto uvědomění. Je to právě Británie, Spojené státy, což jsou státy z prvních na cestě ke zrušení otroctví. Netýká se to agrárních ekonomik typu Osmanské říše, případně japonského šógunátu.

MS: Pane doktore, to musí přijít rozum, jenž nahlédne souvislosti.

TC: Spíše musí přijít ekonomické podmínky, kde otroctví nedává smysl.

MS: Můžeme říci: s proměnami přichází větší efektivita.

TC: Ukazuje se, že nezískáte optimální pracovní výsledky od lidí vystavených násilí.

MS: Též se můžeme ptát, proč anglický spisovatel Charles Dickens píše díla, jaká známe.

TC: Je v tom právě uvědomění. V devatenáctém století někteří přijímali názor, že se stavem věcí se nedá nic dělat. V devatenáctém století se najednou rozšíří nápad, že se ve společnosti něco dělat dá a mělo by se s tím začít. To je původ společenské kritiky. Situace se sice zlepšila, ale možnosti se rozšířily ještě více.

MS: Pane doktore, proč na tuto možnost reaguje právě Karel Marx?

TC: On je toho klasickým příkladem. Jsou lidé, kteří si myslí, že zlepšování je příliš pomalé, zatímco před průmyslovou revolucí vládla v zásadě dlouhodobá stagnace. V průmyslové revoluci roste úroveň o dvě procenta za rok, na nás je to pomalé, ale je to menší než nula, která „kralovala“ předchozích tisíc let. Zde máte generaci lidí, která vyroste na tom, že se vše dá zlepšit. Na základě toho dospívají k závěru, že dvě procenta jsou urážlivě nízká. Generace, které vyrostly s nulovým přírůstkem blahobytu, byly přesvědčeny, že se se stavem společnosti nedá nic dělat, a proto není nutné do toho rýt.

MS: Zde bychom měli připomenout, že samotné hospodářství tehdy bylo popisováno klasickou ekonomií, označovanou za smutnou vědu, protože ekonomie není vědou, která hovoří o nějakém pokroku. Jen si vezměme například Davida Ricarda, také Thomase Malthuse.

TC: Já to tak černě nevidím. Právě myšlenky Thomase Malthuse byly z ekonomie vlastně vyloučeny, neboť právě i ony byly příčinou, proč byla ekonomie považována za „pochmurnou vědu“. Ta představa, že kdykoliv dojde k nějakému zlepšení, nakonec se narodí o to více „krků“, kteří to vše snědí! Smith se snaží zkoumat bohatství jednotlivých národů. Je mu zřejmé, že životní úroveň v Holandsku je jiná než životní úroveň v Osmanské říši, případně v Číně, a proto to musí existovat jistá příčina, proč nakonec všichni nespadnou zpět do chudoby. Je pravda, že součástí klasické výbavy je Thomas Malthus. To znamená představa, že populace pohltí jakýkoliv přebytek a společnost jako celek spadne zpět. Poté se kolem devatenáctého století ukáže, že systém takto nefunguje, jelikož do roku 1870 je zjevné, že životní úroveň se evidentně zlepšila, přestože populace roste. Vidíme tam žitý rozpor s touto původní myšlenkou, a na to konto se myšlení změní.

MS: Ne každý klasický ekonom obhajuje status quo a vidí spíše úpadek než rozvoj.

TC: Toto myšlení bylo nedílnou součástí aparátu. Marx je zdědil též. Chtěl dokázat, že jde o apoteózu dvou set let od Richarda Cantilliona, přes Adama Smithe až k němu. Součástí jeho vývoje byla tatáž pochmurnost. Je tam nesmiřitelný souboj, který exploduje a poničí nám obličej, protože dělníci, kteří jsou tlačeni do absolutní bídy, si to v jednu chvíli nenechají líbit. To byla jeho představa.

MS: Léčba revolucí obecně není cestou …

TC: Doplním: léčba politickou revolucí není cestou.

MS: Pane doktore, doufám, že příště o hodnotách, které utváří náš život a i naši blízkou i vzdálenou Evropu.