Jsem přesvědčen, že po zvládnutí koronavirové pandemie se opět objeví téma zásadní – a to otázka ekologie a s ní i téma vody ve všech jejich podobách. V době před vypuknutím pandemie jsem oslovil Josefa Fantu, emeritního profesora v holandském Wageningen, krajinného ekologa. Budu osobní – a snad se to může. Dialog byl podnícen jeho vzpomínáním v Českém rozhlase, které připravila redaktorka Vladimíra Bezdíčková a byla to ona, která mne s ním propojila.  Díky tomu vznikl opus, jenž má tři části a zahrnuje meditaci o celku a jeho součástech. Propojujícím prvkem se nám stala právě voda. Některé země budou zažívat velké nerovnováhy a je na nás, jak si my lidé nadaní rozumem a schopností v pokoře předvídat s tím poradíme. Prof. Fanta je jeden z těch, který poznal, že s přírodou se dá vést plodný dialog – Holandsko je toho důkazem, ale to vše předpokládá odvahu a sjednocení sil k činu. Oboje se u nás v Čechách zatím neobjevilo v dostatečném množství. Pokud ano, představují stopové množství a nacházejí se na periferii. Osud profesora Fanty ukazuje nejen lásku k přírodě, ale i smutný fakt, že doma není nikdo prorokem.

Natočeno v květnu roku 2019 v Praze.

MS: Pane profesore, jaké asociace máte s termínem voda, jakým obsahem je podle vás toto slovo naplněno? Procházíte-li se vlhkým lesem, je to něco jiného, než když se díváte na řeku, která meandruje v krajině, jako například Vltava na Šumavě.   

JF: Možná byste rád slyšel filozofickou odpověď.

MS: Odpovězte dle vlastního citu! Máte přece velkou životní zkušenost – a ta se logicky promítá do vašeho uvažování.

JF: Myslím ekologicky. Voda je pro mě naprosto přirozená součást života, který žijeme, v němž se pohybujeme. Kdybych ji měl promítnout lesem, ano, právě les bez vody nemůže existovat. Les má pochopitelně na vodu a vodní režim krajiny úžasný vliv. Jako Česká republika máme v Evropě zvláštní pozici. K nám nepřitékají žádné vody kromě několika malých potůčků, ale naopak všechny vody z území odtékají. Jedinou „vodu“, kterou máme k dispozici je voda srážková. Právě s ní musíme dobře zacházet, musíme s ní dobře „hospodařit“, …

MS: … a to na střeše Evropy.

JF: Musíme si jí umět udržet, abychom ji mohli dobře využít pro účely, kde je životně nutná.

MS: Český hydrogeolog, Zbyněk Hrkal, uvádí, že suma vody na planetě Zemi je stále stejná, pouze to rozdělení je „nespravedlivé“. K některým oblastem je příroda štědrá, k jiným skoupá.

JF: Patříme k těm, kteří mají vody méně.

MS: Jsme tlačeni k tomu, abychom využívali „šedé kůry“ mozkové a dokázali s ní hospodařit.

JF: To je to, co se v současné době právě neděje, což mě velmi vadí.

MS: Vaši předci z logiky povolání pečovali i o vodu. Jistě jste pátral, jak naši předkové hospodařili s tímto cenným zdrojem.

… Malá doba ledová a kontexty …

JF: Naši předkové měli do jisté míry výhodu, poněvadž žili v době, kdy vody bylo relativně dost. Máme za sebou „malou dobu ledovou“. Samozřejmě ve vzdálenější historii – což víme z palynologického a ekologického výzkumu, že i v dřívějších dobách se vyskytovaly suché periody. Například to bylo deváté století, dále třinácté a čtrnácté století. Šlo o suché periody.

MS: Na jakou dobu byste zařadil malou dobu ledovou?

JF: Uvádí se patnácté, šestnácté až dvacáté století. Ještě bych se ale vrátil ke starším dobám. Tato teplá období – deváté – třinácté století.

MS: To se na Šumavě pěstovalo víno, ne?

JF: Tehdy se toho tam příliš nepěstovalo. To byla období, která byla příznivá pro kolonizaci krajiny. Jistě si vzpomínáte, že to byla období, kdy se naše království a panství stavěla velmi pozitivně a brala si sem lidi (kolonisty), a to zejména z německy mluvících zemí, v dobu pro kolonizaci krajiny velmi příznivou. Do té doby byly u nás především osídleny nížiny, poté údolí řek, kde byla voda. Pahorkatiny a hory osídleny nebyly. V té době tu byli vítáni kolonisté, aby se krajina více osídlila.

MS: Nevrcholí tato perioda Karlem IV.?

JF: Ano, pak došlo velmi rychle ke změně. Během jednoho století se najednou ochladilo a mnohé z těchto „kolonií“ na pahorkatinách a podhorských půdách byly opuštěny. Z té doby máme my, ale i Německo například pozůstatky silné erozní činnosti, která se dostavila po přechodu do malé doby ledové. Byla charakteristická vyššími srážkami, vznikly pozemky, na nichž se vyklučil les, založila se pole, která se začala obdělávat. Posléze však byla „spláchnuta“ erozí. Pole se ponechala přírodě a zase se tam obnovil les. V malé době ledové se hospodařilo tak, aby krajina zaručila výnos jak pro toho, kdo krajinu obdělával, tak pro toho, kdo krajinu vlastnil. V současnosti se však nacházíme v jiné situaci. Zjišťujeme, že vody – změřeno hydrology – máme víceméně stejně, ale máme ji v průběhu roku rozdělenou jinak. To znamená, že jí nemáme tolik, kolik bychom jí potřebovali ve vegetační době, a to zejména na jejím začátku, ale přichází jinak. Již nejde o pravidelné mírné deště jako v minulosti, ale mnohdy se jedná o přívalové deště, které nám způsobují lokální erozi. Naše krajina je na tyto záležitosti velmi citlivá, neboť naše území má velmi pestrou geologickou skladbu. Jde o všechny druhy hornin, které dávají vznik různým druhům půd. Ve spojení se srážkovým režimem, teplotami máme velmi různorodé podmínky pro provozování zemědělství, lesnictví, všech „sektorů“ primární produkce.

MS: Je možné v tom spatřit výhodu?

JF: Nenazýval bych to výhodou, ale v mých očích je to zvláštnost, na kterou se při využívání krajiny musí brát zřetel, …

MS: … abychom ji v dobrém předali dalším generacím.

JF: Ona není ani severoamerická prérie, ani středoasijská step, kde na stovky hektarů máme stejné podmínky.

… Ráj to na pohled …

MS: Krásně tuto podobu vyjadřuje česká hymna a končí ráj to napohled.

JF: Přesně a rád bych se k tomu dostal. Máme velmi proměnlivou krajinu, a ta musí být tomu odpovídajícím způsobem využívaná. To, co se děje konkrétně dnes v zemědělství, kdy pěstujeme na deseti hektarech jednu plodinu, klidně opakovaně 10 let, zapomínáme, že tento postup může být uplatněn na jihoasijských prériích, případně na středoasijských stepích, ale nikoliv v české krajině. To si však náš politický systém neuvědomuje, a vytvořil podmínky pro to, aby se k nám přenesly velkoplošné, výhradně ekonomicky motivované způsoby využívání krajiny.

MS: Prosím vás, čím to, že si Češi neváží pestrosti, která je vyjádřena ve Škroupově písni, jež se stala českou národní hymnou?

JF: Koncem předminulého a začátkem minulého století jsme si začali uvědomovat naši národní kulturu. V tehdejší době česká inteligence a její špičky – ať to byli výtvarníci, malíři, spisovatelé, hudebníci – ti byli u „zdroje“ a národními prvky kultury podle svého uměleckého zaměření žili. Právě krajina byla ve skutečnosti úžasným iniciátorem a motivem pro vznik něčeho, co můžeme nazvat národní povědomí a kultura, což bylo velmi přijatelné pro obecnou společnost. V ní ti, kteří se zabývali primární produkcí – převážně zemědělstvím, se doslova „našli“ a dovedli s tím pracovat. Zemědělec věděl, že v údolí musí hospodařit jinak, než na kopečku. Měl starou zkušenost svých předků. Věděl, že to, co může dělat zde, nemůže dělat tam, protože by nedosáhl pěstebních výsledků, jaké by potřeboval.

MS: Poznání vyrůstalo …

JF: … z jeho životní zkušenosti.

MS: Lze říci, že to nebylo něco, co …

JF: … bylo přeneseno zvenčí. Pochopitelně, že se skladba plodin odlišovala od pěstební palety našich předků. Dříve se pěstovalo žito a jiné jednoduché plodiny, ale Braniboři – Němci nám přinesli brambory. Zjistili jsme, že zde můžeme pěstovat brambory, protože to dovedeme. Též se zde pěstovalo konopí, len, atd. Následně se přešlo na pšenici a ječmen, plodiny výnosnější. Můžeme v tom vidět přirozenou inovaci. Nezapomínejme, hlavní osou zemědělského pokroku byla zkušenost, nikoli nařízení a ekonomické či technické tlaky.

… Nepřirozená přirozenost …

MS: Obhajujete přirozenost – a proč se přirozenost stala nepřirozená a nepřirozenost přirozená? Tato otázka člověka trápí – zvláště když vyjdeme z toho, že člověk sám je výsledkem přirozenosti.

JF: Jistě! Mluvíme o krajině a vodě. Můžeme si to ukázat na příkladu krajiny. Česká krajina je postavena na trojúhelníku. Můžete v ní rozeznat tři dimenze. Jedna je dimenze přírodní – ekologická. Druhá dimenze je ekonomická – využívání krajiny. Krajinu máme a chceme ji využívat. Třetí dimenze kulturní a sociální.

MS: Díky té poslední i první vytváříme společenské celky.

JF: Využívání krajiny má kulturní dimenzi. Neměli bychom využívat krajinu tak, jako lidé ve střední Asii – tím budujeme nějakou kulturu, …

MS: … poněvadž k ní máme odpovídající vztah. Uvědomme si, že tyto prvky by se měly odpovídajícím způsobem propojit.

JF: Samozřejmě! Představíme-li si systém jako trojúhelník, ukazoval by nám, že by mělo jít o trojúhelník rovnostranný. Nyní si představte, že dáte mimořádný důraz na využívání krajiny – na ekonomické a technické využívání krajiny. Co se vám stane? Trojúhelník se zdeformuje. Tento vyvážený vztah mezi přírodními, ekonomickými a kulturními podmínkami je zárukou toho, čemu říkáme IDENTITA krajiny, neboť tyto předpoklady krajinu formují a dávají jí nějaký obsah, …

MS: … a člověk v tom nachází domov.   

JF: Ano, krajině se tak dostává trvalé udržitelnosti, neboť zkušeností je ověřeno, že právě tyto zvolené metody nepřekračují limity, které by byly v případě překročení pro krajinu destruktivní.

MS: Zde je též důležité připomenout, že je tam žitá zkušenost, která je více než rozum několika lidí.

JF: Pochopitelně. Je to jeden z tří zásadních pilířů. Jestli vyrovnanost trojúhelníku rozbijeme tím, že dáme mimořádný důraz na ekonomii, trojúhelník se zdeformuje, identita krajiny se zhroutí, trvalá udržitelnost udělá „kotrmelec“ a s krajinou se něco stane.

MS: Zbudou nám „oči pro pláč“.

JF: Fakt, že máme nejhorší stav krajiny v celé Evropě, je nezpochybnitelný a podepsaly se na něm i aktivity posledních třiceti let.

MS: Taková ostuda! Jsme v geografickém středu Evropy, máme ji členitou a tento výsledek!

JF: Ať jde o biodiverzitu, ať jde o vodní režim, ať již jde o kvalitu půd. Rovnováha těchto fenomén ů byla vychýlením rovnováhy jednoznačně porušena.

MS: Prosím vás, jak to, že jsme se po třiceti letech od opuštění komunistického jařma dostali do chomoutu kapitálu? Věděli jsme, že nakládání s krajinou před rokem 1989 není správné, a nyní jsme v horším stavu?

… Jak se to stalo? …

JF: Jak se to stalo? První popud tomu dali komunisti tím, že tvrdě a surově likvidovali selský stav. Po roce 1989 se sice vlastnictví půdy a lesa vrátilo majitelům, ale majitelé již byli někde „jinde“. 40 let zde trvalo přerušení kontinuity. Jako syn a vnuk bývalého hospodáře na půdě již žijete zcela jinak a nemáme k tomu odpovídající vztah a nebudete chtít pěstovat v chlívě 4 či 5 krav, jezdit s pluhem. To je jeden rozměr. Druhý je ten, že přechod po roce 1989 byl provázen jevy, nad kterými člověku zůstává rozum stát. Byli jsme svědky upadání z jednoho extrému do druhého, přitom víme, že extrémy krajině nesvědčí, …

MS: … stejně jako člověku.

JF: Václav Klaus to vše potřeboval mít „hotové“ za 14 dní. Vyřešil to tím, že se „zhaslo“ a až „rozsvítíme“, bude přerozděleno.

MS: Přerozdělení však dopadlo stejně, jako ve Formanově filmu Hoří, má panenko, kdy dar, který se předává tomu, kvůli kterému se bál vystrojí, byl ukraden. Víte, v otázce transformace se potkává nejen krajina, ale i člověk. Je známo, že o českém člověku se mnozí ze Západu nevyjadřují příliš lichotivě.

… Celky života …

MS: Pokročme dále – mluvíte o krajině, avšak jak naším hlavním zájmem je voda. Lze konstatovat, že náš život se odehrává v celku a vydělovat z něj vodu je zavádějící.

JF: Jsem přesvědčen o tom, že náš lidský život stojí na stejných dimenzích, které jsme vztáhli na krajinu, poněvadž my s krajinou utváříme jeden celek. Nemůžeme přece žít bez krajiny. My ji potřebujeme!

MS: Stali jsme se její součástí, avšak začali jsme ji rozdělovat, ba rozbíjet.

… Zkušenosti z Nizozemí, Německa v kontextech …

JF: Moje zkušenost z emigrace říká toto: těmito otázkami jsem se tam velmi zabýval, poněvadž po příchodu jsem zjistil, že ve společnosti je mnoho věcí jinak. Celá řada věcí v kultuře je stejná, ale celá řada je absolutně odlišná.

MS: Uveďte, prosím.

JF: Vezměme si porovnání historie dvou zemí za posledních sto let. Holandsko prožilo kontinuální vývoj – a za sto let prodělalo jen jeden karambol – a to byla II. světová válka. Trvala čtyři roky, byť byla zlá. Tam umírali lidi hlady, jelikož nacisté z této země odvezli vše. Potkal jsem tam lidi, kteří se mi svěřili: zde se jedly tulipánové cibule – a to je něco, co se jíst nedá – šlo pouze o to, aby lidé měli něco v žaludku. Z mého pohledu to bylo něco hrozného. Důležité je, že se vrátili ke kontinuitě svého vývoje. Například se přihlásili k integrující se Evropě, a jde o malou zemi.

MS: Když tuto zkušenost srovnáte s vývojem této země za posledních sto let, k čemu dospějete?

JF: Vezměte si Rakousko, první světová válka, dále dvacet let republiky, což byl vzestup, dále přišla druhá republika, které negovala první republiku, pak zde vládl nacismus. Následovalo obrovské vzepětí po válce – trvalo tři roky. Pro mne bylo naprosto samozřejmé, že jsem chodil někam pomáhat, kde bylo cokoliv potřeba: na stavbu, zemědělcům. Bylo to naprosto jasné a člověk cítil snahu, abychom se brzy dostali na úroveň, kterou jsme měli před II. světovou válkou. Další debakl byl komunismus. Vývoj v této zemi byl nahoru, dolů, nahoru dolů, jen ne kontinuální.

MS: Kráčeli jsme z bláta do louže.

JF: Tak se s tím setkáváme v různých oblastech do současnosti. Nyní prožíváme nejdelší období existence této země, kdy jsme bez války.

MS: Jde o existenci bez odpovídající identity.

JF: Za tu dobu se zde vystřídalo dvanáct vlád a různých parlamentů. Typické pro jednotlivé vlády – i tu současnou, je stále stejný leitmotiv vládní činnosti: ti před námi to dělali naprosto špatně a my to nyní budeme dělat dobře.

MS: Touto cestou se nedá vládnout, …

JF: … řídit země.

MS: Přistupujeme-li takto ke svému životu, my, jako Češi, skončíme v lepším případě u psychologa, v horším u psychiatra.

JF: Kde skončí země s tímto vývojem?

MS: Půjdeme specifickou evropskou cestou a můžeme si přát, že nás v tom Němci nenechají.

JF: Existuje psychiatr pro zemi? Například pan profesor Cyril Höschl tvrdí, že tato zem nemá kontinuitu a lidé nejsou schopni ji vytvářet, dosud se to nenaučili.

MS: Pozor, dostáváme se k podstatné věci, na kterou upozornil český myslitel Jan Patočka. Člověk musí žít z vlastního pramene, a proto jsme u vody. Ten máme – a vytváříme si jej tak, že máme odstup, vždyť člověk má osobitou mysl, jež mu dává schopnost propojovat části. Skrze správný odstup nám vyvstane celek a z něj nějaké to lidské „já“. Třeba vy osobně jistě máte zájem být sám sebou.

JF: Nepochybně!

MS: Být sám sebou znamená žít život v riziku, žít někdy v nepohodlí, k čemuž většina lidí není připravena. Život v těžkých zkouškách není oblíben, lidé mají zájem i o „lehký“ život ve falši. Pravý život zahrnuje práci, oběť a neustálou připravenost k činům.

JF: V roce 2019 jsme se připravovali na volby do Evropského parlamentu. Šlo do nich 40 politických uskupení. V jiných zemí jim na to stačí tři či čtyři strany.

MS: Ve Spojených státech alternují demokraty republikáni.

JF: Zeptejme se, co zapříčiňuje diskontinuitu?

MS: Myslím si, že je přítomna neochota spojit se!

JF: V Holandsku, když se o něčem jedná, k jednání se přistupuje konsensuálně, kdežto zde je snaha reakce, abychom těm druhým „ukázali“.

MS: Pozor, vždyť dialog je právě schopnost přijetí druhého.

JF: Toto specifikum rozhovoru zde rozvinuto není. Nejde však o historické podmínění, neboť v této zemi a v této společnosti je hluboce zakořeněný pojem vystupování „proti“. U nás se neustále bojovalo proti něčemu, avšak málokdy se bojovalo „pro něco“. Tomáš Masaryk usiloval o něco. To něco byl samostatný československý stát, a proto dokázal získat většinu společnosti.

MS: Pane profesore, známe však, jak byl veden dialog se samotným Masarykem? Byl tím, kdo bořil mýty, což ostatní nelibě nesli, avšak jeho přítomnost byla konstitutivní. 

JF: Toto povědomí je něčím podobné vodě. Ta spojuje vše do jednoho celku. My bychom potřebovali tuto vodu ve společnosti, což se však nedaří.

MS: Pozor, ubývá-li voda v zemi, co může být vodou ve společnosti?

JF: Nemáme konstruktivní pojítko, a proto přichází populismus, jehož jsme dnes svědky. Mnoho z nás si myslí, že pokud si na Facebooku něco „vyblafnou“, že pojmenují pravou skutečnost. Češi nejsou zvyklí na výměnu názorů v konsensuální atmosféře – respektovat jeden druhého, přemýšlet hluboce o něm. Jestliže mám svůj názor, avšak pokud mě přesvědčíš racionálními argumenty, jsem s to přijmout tvůj názor, zamyslit se nad ním, v čem jsem se mýlil. To však zde neexistuje.

MS: Máte tuto zkušenost i z ostatních zemí – z Rakouska, Německa?

JF: Myslím si, že ne. Ve výše uvedených zemí naleznete touhu po hledání shody. Samozřejmě v malých zemích severozápadní Evropy: Holandsku, Dánsku, ale i Švýcarsku – je dlouhodobá zkušenost kontinuity a konsensuálního způsobu jednání hluboce zakořeněna. V Holandsku jsem zažil situace, kdy se jednalo na mezinárodní úrovni, kdy cizinci tvrdili: prosím vás, již udělejte nějaké rozhodnutí. My Holanďané jsme se tím nenechali rušit a jednali jsme, až se nalezl kompromis. Pak vstali od stolu a všichni byli stejného názoru, kdežto jaká je situace v Čechách? Po příjezdu sem jsem se účastnil různých jednání. Vstalo se do stolu, nic se nevyřešilo, ale s nimi se vícekrát nesetkáme, jelikož tomu vůbec nerozumí. To jsou pitomci. Nebudeme s nimi jednat.

… Voda, nizozemská péče a kontexty …

MS: Po tomto sociálním exkurzu bych se vrátil k tématu vody. V Nizozemí asi nečelí problému, jejž řeší Česká republika.

JF: Holanďané mají poněkud odlišnou situaci. Třetina pobřeží země je pod hladinou moře. Oni se nacházejí na druhém konci. Jejich „vodní“ problémy jsou zcela jiné než naše. Nezapomínejme, měli tragickou zkušenost. V roce 1953 jim silná bouře prolomila hráze na Zélandu. V záplavě zůstalo 2 tisíce lidí.  Tato zkušenost společnost a politiku vede k obezřetnosti a nutnosti promýšlení možných scénářů vývoje. Nesmíme čekat na to, až se něco stane, neboť to, co se stane, může být tragické. Myšlení, které předvídá, není v této zemi příliš vyvinuto.

MS: Proč to zmiňuji? Ve svých vzpomínkách jste uváděl, že problém klimatické změny začali Nizozemci řešit v počátku devadesátých let, tedy před téměř třiceti lety. Nezapomínejme: u nás to bylo bagatelizováno.

JF: I zde se již udály různé skutečnosti, které společnosti naznačily: způsob, jakým to děláte, by měl být změněn. Vezměte si sedmdesátá, osmdesátá léta – problém industriálních emisí. V severních Čechách se lidé dožívali nižšího věku než v  Čechách jižních. Je zajímavé, že v tehdejší době to se společností nijak neotřáslo.

MS: Nedivte se, byla „normalizovaná“.

JF: Dnes víme, že na Ostravsku jsou ještě nenarozené děti, mají v těle různé jedy, nežádoucí látky, které mohou ovlivnit jejich vývoj. To se dnes ví. Prezentuje-li se tato skutečnost – a to lékařským zařízením IKEM, někteří politici naslouchají, ale v otázkách ekologie tomu tak úplně není.

MS: Zde je důležitá skutečnost, kterou zmínil Bedřich Moldan v roce 2018: V devadesátých letech přišli odborníci nejen do veřejného prostoru, ale i do politiky. Právě pan Moldan byl první polistopadový ministr životního prostředí. Bohužel tito lidé byli odejiti z důvodu toho, že v mnoha oblastech převládlo ekonomické vidění a od devadesátých let došlo k jisté stabilizaci v oblasti ekologie. Nyní je možné sledovat ústup, zhoršení toho stavu, což je nedobré pro posuzování kvality života v České republice.

JF: Tak se skutečnost jeví.

MS: Co s tím? Sám uvádíte, že pro dobré vládnutí a pro péči o krajinu včetně udržitelnosti vody je potřeba komplexní pohled na celek.

JF: Totéž platí pro společnost.

MS: Jsou-li lidské úvahy jednorozměrné, žije se hůře. Ten, kdo má širší poznání a nárok na zahrnutí celku, zakouší tíseň.

JF: Pochopitelně!

MS: Občas se cítí bezmocný.

JF: Ještě jednou zmíním profesora Cyrila Höschla. Ty, kterým jde o peníze a moc, můžeme označit za psychopaty. Jejich akční rádius je velmi omezený.

MS: Jak se jedná s těmito lidmi? Jak „přizvat“ takové lidi do společenství jiných, majících zájem o celostní řešení?

JF: V mých očích jde o záležitost velmi složitou.

MS: Sám jste jeden z mála lidí, akcentujících celostní přístup a boříte hradby mezi úzce specializovanými obory.

JF: Západní společnosti – jako je moje Holandsko, ty si po válce prožily podobný vývoj, jaký prožívá tato země dnes. Nizozemí bylo podporováno Mashallovým plánem a ekonomický růst byl prioritou.

MS: Bohužel u nás za každou cenu.

JF: Šli jsme tím tunelem velmi rychle, již koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let si lidé začali uvědomovat, že to není to pravé. Přiznávám, že se děly všelijaké věci. V Amsterodamu se nacházely pastviny, které využívali zemědělci, pásly se tam krávy a najednou si zemědělci začali stěžovat, že jim krávy zmetají, že nedonosí telata. Zkoumalo se to, a příčina byla objevena: dioxiny. Na kraji Amsterodamu stála spalovna odpadů, která pracovala při 700 stupňů Celsia, což byl zřejmý zdroj dioxinů. Tam nešlo pouze o krávy. Právě mléko od krav pily i těhotné ženy. Najednou se zjistilo, že se rodí mrtvé děti, případně děti poškozené. Fabrika se přestavěla a v roce 2019 pracuje při 1700 stupních a procesy nemají negativní vliv na okolí. Ony negativní zkušenosti s holandskou společností pohnuly. Občané si uvědomili, že právě pouze jednostranným přístupem žít nelze.

MS: Především – člověk sám se ochuzuje.

JF: Pochopitelně. Pro sebe vytváří i nepříznivé podmínky. Lidé chodili za svými poslanci a říkali jim: pánové, takto ne. My od vás žádáme něco jiného. Poslanci, kteří vyrostli a pracovali v linii kontinuálního vývoje, si je nedovolili ignorovat a jednat v logice: máme před sebou ekonomický růst jako se to děje v Čechách, kde se stal posvátnou krávou.

MS: Nejen u nás je ekonomický růst posvátnou krávou. Podívejte se na Čínu – na zdánlivě kvetoucí Šanghaj, ale to není jediný vzorek Číny.