MS: Nejprve bych vyšel z přelomového roku 1989. V jaké životní fázi vás zastihl? Čekal jste jej?

VlŠ: Rok 1989 mě zastihl v okamžiku, kdy jsem pracoval v krajském středisku památkové péče v Českých Budějovicích. Byl jsem také součástí ústředního výboru Českého svazu ochránců přírody. Zastihlo mě to na konferenci této organizace a se Sváťou Mlčochem, též z ochránců přírody z Českých Budějovic, jsme se dohodli, že ten, kdo se první dostane k mikrofonu, přednese projev ve prospěch studentů 17. listopadu, protože se sjezd odehrával – a to si nepamatuji přesně – 18. či 19. listopadu. Od toho okamžiku jsem vstoupil do politiky v klasickém slova smyslu. V Budějovicích jsem pomáhal zakládat Občanské fórum. Posléze jsem byl jedním z těch, kdo zakládali sociální demokracii. Bylo to z vlastního popudu, kdy jsem dal do novin tento inzerát: „Kdo chce založit sociální demokracii, ať se přihlásí.“ Bylo to takovým zvláštním způsobem…

MS: Lidé měli ve svých myslích otazníky a nevěděli, co to ta sociální demokracie je.

VlŠ: Nevěděli, ale pochopitelně jsem jisté představy měl. Má základní úvaha vycházela z toho, že budoucí systém nebude nesen Občanským fórem, tedy nějakým nestranickým systémem, ale že se vytvoří politické strany. Nejblíže k mému uvažování byla sociální demokracie, i proto, že jsem bydlel nedaleko hranic s Rakouskem. Systematicky jsem se díval na rakouskou televizi, představu o rakouské sociální demokracii jsem měl docela dobrou.

MS: Ještě se vraťme k části mé otázky. Jste historik – čekal jste, že přijde nějaký předěl?

VlŠ: Ne, nečekal.

MS: Ani proto, že se v Kremlu vyměnili lidé?

VlŠ: Něco jsem tušil, že se věci budou měnit, ale že přijde takováto změna, to jsem prostě nečekal a vskutku mě to překvapilo.

MS: Soudíte, že to zde mohlo ještě trvat například deset let?

VlŠ: Já jsem o tom neuvažoval. V tu dobu jsem pracoval v různých dělnických profesích či jsem byl zaměstnán v památkové péči. Systém jako takový jsem považoval za stálý. Neviděl jsem riziko bezprostředního rozpadu a nijak jsem o tom nepřemýšlel.

MS: Dobrá, když události člověka příjemně překvapí, tak do nich přirozeně vkládá naděje. Lidé byli nadšeni. Věděli, že komunismus jim stahuje hrdla …

VlŠ: Žádné velké naděje jsem do toho nevkládal. Měl jsem obavu, že to povede ke konfliktu typu méně intenzivní občanské války. Říkal jsem si, že když se již převrat odehrává, a mám syny, tak se nedá nic dělat a musím se angažovat, abych to případně vybojoval za ně. Proto, aby to nezůstalo na příští generaci – to byla základní motivace. Jinak má představa byla, že vytvoříme společnost podobnou Rakousku a budeme směřovat ke klasickému sociálnímu státu s jeho demokracií, sociálním zajištěním, svobodou …

… Komunismus …

MS: Dobrá, využil bych příležitosti a vrátil bych se před rok 1989. Soudíte, že idea komunismu je absolutně špatná, či lze pro ni najít ospravedlnění, neboť usilovala o spravedlivou společnost?

VlŠ: Myslím si, že komunismus má základní substanciální problém, že bohužel musí vždy sklouznout k diktatuře. Ta příliš často zabíjí lidi ve velkém stylu. Po mém soudu je problém v tom, že lidé, v rámci evoluce, jsou komplikovanými jedinci, mající teritoriální chování. Jejich cílem je zajistit si vhodné teritorium pro přežití. Tento přístup k majetku se transformoval kulturou. Akcie za milion jsou vlastně transformovaným územím. V okamžiku, kdy tuto základní věc, která je dle mého názoru do lidí evolučně zabudovaná, chcete potlačit, musíte sáhnout k diktatuře.

MS: Tady se ukazuje schopnost soutěživosti člověka – na jejím základě dochází k jeho expanzi …

VlŠ: Ano, je to tím, že komunisté chtějí potlačit shromažďování majetku a tím i vytváření teritoria, byť v sofistikované a abstraktní podobě. To musí nutně a vždy znovu a znovu sklouznout k diktatuře. Podle mě je cíl osvobodit člověka od bídy, od hladu i dát mu možnost rozvíjet osobnost, …

MS: … zastavení odcizení …

VlŠ: Ano, myslím, že jsou to věci mně filozoficky blízké, ale metoda – zespolečenštění výrobních prostředků – dříve či později – vede k diktatuře. Systémy jsou odsouzeny k tomu, aby byly diktátorské a pak počet lidí, které zničí, je pouhou otázkou okolností. Někde je to strašidelné, jinde to není tak tvrdé, ale vždy to má tento důsledek.

MS: Lze na tomto systému najít nějaká pozitiva?

VlŠ: Pozitiva …

MS: Někdo uvádí, že lidé měli jistoty.

VlŠ: Lidé neměli žádné velké jistoty. To se pouze tak jeví. Když jste byl mladý, sháněl jste těžce bydlení … Než jste založil svou životní základnu, tak to vůbec nebylo jednoduché. Byl jste pořád vystaven napětí. Pamatuji si neustále kubánskou krizi, kdy jsme se blížili k válce. Poté k nám vpadl Sovětský svaz, v roce 1968. To bylo pro mě absolutní zhroucení jistoty a od toho okamžiku jsem již žádnou jistotu neměl.

MS: Zmínil jste byty … Ty shodou okolností komunisté stavěli … Chtěli vyřešit nedobrou situaci v bydlení.

VlŠ: To však onu krizi nevyřešilo. Pamatuji si, jak těžce se sháněl byt v období mého mládí. Je zvláštní, že se bytová otázka nevyřešila. Když jste byl nemocný, tak úroveň léčiv a zdravotnických zařízení byla horší. V době komunismu klesala střední délka života. To je též varovný ukazatel. Možná byla větší míra jistoty, ale nebyla perspektiva.

MS: Můžeme říci, že kdo chtěl mít perspektivu, tak této zemi mohl říci na shledanou.

VlŠ: Ano, to byla jedna cesta. Druhá cesta byla, že vklouzl do establishmentu.

… Exil …

MS: Vy jste neměl zájem odejít z této země?

VlŠ: Jsem s ní příliš spjatý. Z části je to podvědomí, z části je to dáno tím, že když jsem studoval historii, tak jsem značnou část studia věnoval právě české historii. To vás s tou zemí spojí.

MS: Někdo může zazlívat lidem to, že šli …

VlŠ: Nejsem takový. Když se podíváte na nějaké obrazy migrace pakoňů v Tanzanii či v Ugandě, tak co vidíte? Je to běžná reakce obratlovců na životní situaci. Soudím, že migrace je přirozená věc a nikdy jsem to nechápal jako zradu.

MS: Známý dirigent Rafael Kubelík říkal: „Abych zůstal s národem, musím opustit tuto zemi …“ Lidé, kteří emigrovali, si vážili svobody.

VlŠ: To ano, ale musíme si uvědomit, že reakce jsou komplikované a mnohdy velmi osobní. To proto, že hodně lidí tam mělo své příbuzné. Mnozí z nich si vytvořili pracovní kontakty. Někteří šli za představou své svobody a realizace projektu, který zde naplnit nemohli, někteří odcházeli ze strachu. Motivace jsou velmi složité a nikdy se nedají narazit na jedno kopyto.

MS: Rád bych se zeptal, zdali si myslíte, že tato země, díky dvěma generacím přišla o elity. To proto, že zde nakonec zůstali lidé, kteří byli ochotni se před některými věcmi ohnout, což ukázalo, že jejich páteř není „rovná“.

VlŠ: Domnívám se, že pokud země skutečně přišla o elitu, tak během okupace.

MS: To znamená po roce 1938.

VlŠ: To bylo zavražděno 360 tisíc lidí. Ti prostě zmizeli, velké množství lidí uteklo. Druhý problém, což je zajímavé z mnoha hledisek, je spojen s odsunem Němců. Týkalo se to dvou a půl milionu lidí. To se zkrátka projevilo. Nesporně byly ztraceny jisté kulturní kapacity a struktury, které zde byly k dispozici. To bylo nutné následně nahrazovat. Ostatní úniky, to byly vždy ztráty a nebyla to substanciální věc. Když se poté podíváte na celkový rozsah naší emigrace, tak se počítala maximálně v několika statisících za celé poválečné období. To není nic, co by zásadně rozvrátilo politickou či kulturní strukturu země. Druhá světová válka byla pro nás zásadní změnou.

MS: Soudíte, že díky zkušenosti více jak dvou generací byl komunismus demaskován, a jeho éra již skončila a není možnost návratu zpět?

VlŠ: Tím, že se nevrátí, jsem si jistý. To, že se u nás rozvinul, vyžadovalo strašlivé historické události. První z nich byla první světová válka, která vytvořila v Rusku komunistické impérium, které mělo v důsledku dalších světových otřesů schopnost expandovat. Představa, že by zase docházelo ke znárodňování všech drobných podnikatelů, kterých jsou statisíce … Najednou, že by někdo přišel a sebral jejich živnosti, to dle mého pohledu není možné jinak, než v rámci drtivé katastrofy. Pokud dojde ke globální ekologické krizi, pak si myslím, že něco takového možné je. V normální dynamické evropské společnosti se komunismus nevrátí.

… Liberální uspořádání …

MS: Pokročme dále, jak jste se díval na slova Francise Fukuyamy, že jediný životaschopný model je pluralitní liberální demokracie?

VlŠ: Jeho „konec historie“ jsem považoval za hloupost či přinejmenším povrchní názor, který nebere v úvahu, jak složitá a komplikovaná je lidská společnost. … Za stejně slabou věc považuji Huntingtona a jeho „konflikt civilizací“. To jsou takové duchaplné věci „à la thèse“. Zvolím si jistou tezi a poté si k ní metodologicky nashromáždím ne zcela solidní nejrůznější příklady, argumenty. To jsem nepovažoval za poctivé. Myslím si, že problém diktatur a současného finančního kapitalismu je ten, že soudobé mocenské elity jsou „hloupé“. Obdobně jako byly elity komunistické. Jistě, že nejsou klinicky neinteligentní. To ne, ale nakonec se to rozhodování odehrává v uzavřené oligarchické skupině, která má tak málo hlav k dispozici, že ve většině případů není schopna reagovat adekvátně.

MS: Musíme si uvědomit, že poznání je rozptýlené. Díky vzájemné kooperaci jednotlivých entit vzniká celkový, nadosobní rozum … rozum s R. Takové myšlení je v základu uvažování Friedricha Augusta von Hayeka.

VlŠ: Právě to autoritativní režimy neumožňují. Ty koncentrují rozhodnutí na příliš malé skupiny a difúzní poznání tam nemůže vstoupit. Počítač je na to příliš malý. V jedné menší republice je pouze „50 kilo mozku“, který rozhoduje. To jednoduše nestačí. Podobné chování je ve strukturách neoliberálních společností, protože tam se též rozhodování koncentruje do příliš malých skupin jednotlivých korporací. Ty také ztrácejí kapacitu rozhodovat v patřičném kontextu. Zhroutí se to podobě jako komunismus na neschopnosti reagovat.

MS: Je otázka, jakým způsobem jsou jednotlivé celky propojeny.

VlŠ: Právě, že nejsou. Vždyť vidíte, jak zřetelně se odtrhává finanční kapitál od reálné ekonomiky. Je to svým způsobem paradox. V současném globalizovaném a „internetizovaném“ světě se vytvářejí stále více paralelní, a jak řekl sociolog Jan Keller – nesouměřitelné světy …

MS: Je zde otázka financí a reálné ekonomiky.

VlŠ: Přesně tak. Vidíte, že ve spekulativních oblastech o reálnou ekonomiku vůbec nejde.

MS: Do jisté míry jsou to pouze záznamy v paměti v architektuře finančních domů.

VlŠ: Problém je, že struktura není schopna reagovat racionálně ani ze svého úzkého hlediska, není schopna racionálně reagovat vůbec.

… Demokracie …

MS: Dobrá, vraťme se ještě do roku 1989. Přivítal jste návrat demokracie? Jak o ní uvažujete? Tento systém měl u nás více jak padesát let pauzu, pokud do období nezapočítám ono tříleté intermezzo, v rámci něhož naši předkové připravili cestu komunistům.

VlŠ: Nebyli to naši předkové. Soudím, že to byl složitější globální děj, jenž tuto cestu otevřel, ovšem bylo to i za přispění našich předků a přes odpor jiných našich předků, a proto to nelze tak jednoduše říci. Ne, předpokládal jsem a předpokládám, že demokracie má kapacitu se rozvíjet, snažil jsem se a snažím se o to v rámci sociální demokracie. Usiluji o klasickou demokracii s politickým pluralismem a významnými sociálními právy.

MS: Když jste hovořil s vašimi kolegy, tak věděli, co znamená chovat se demokraticky, co znamená být demokratem?

VlŠ: To ví velmi málo lidí i v dnešních dnech.

MS: Povědomí lidí o demokracii je velmi malé.

VlŠ:  Je omezené … a to je nejtíživější dědictví komunismu v politickém smyslu … Jedná se o bolševickou koncepci demokracie, že vítěz bere vše. Méně se zde rozvíjí koncept ochrany lidských práv, ochrany menšin…

MS: Demokracie může být někdy tyranií většiny.

VlŠ: Právě takto se u nás chápe demokracie. To vidíte v těch neskutečných pokusech znovu a znovu zavést většinový systém. Nedávno jsem četl pasáž z Maxe Webera a jeho představa o demokracii byla, že o volbách si zvolíte diktátora a poté do toho nemáte co mluvit a on rozhoduje.

MS: Do jisté míry taková představa je i u současných politiků.

VlŠ: Je, a proto se všichni snaží vytvořit většinový systém. Oni hledají řešení. Najednou se to „vyhraje“ a poté se o moc nemusíte s nikým dělit. Demokracie – v té se neustále s někým dělíte o moc, musíte ji denně legitimizovat, chránit menšiny … To je koncept demokracie, který se zde neprosazuje.

MS: Člověk si může říci, že cesta k demokracii je zdlouhavá. Zmiňuji to s ohledem na počátky reforem, které jsme měli v devadesátých letech. Někdo by mohl říci, že přílišné diskuse vedou k protahování jednotlivých kroků.

VlŠ: Vždyť to šlo tak rychle, že to rychleji jít nemohlo.

MS: Neudělaly se však některé reformy …

VlŠ: Dovedete si představit, že by to šlo rychleji? Vždyť jste za rok či dva měl vše totálně změněno.

MS: To byly roky 1990 – 1992. A jak vnímáte proměny demokracie v kontextu více jak dvacetiletí?

VlŠ: Ještě se vrátím k otázce autoritativních metod. První problém je, že diktatury jsou úspěšné na svém začátku, protože ony vlastně zkoncentrují schopnosti předchozího systému a čerpají ze základu, řeší některé problémy, které jsou akutní. V průběhu jedné generace se stávají neschopné a prohrávají. Všechny diktatury nakonec prohrály. Většinou to bývá tehdy, když odchází úspěšný charismatický zakladatel. Zdolají jednu, maximálně dvě generace a je po nich. To proto, že nemají dostatečnou inovační schopnost. Ve skutečnosti, z dlouhodobého hlediska, jsou pomalejší. Dobře běží sprintem, ale nedoběhnou maratón.

MS: Zde jde o to, že například v asijských společnostech není politická svoboda, ale je tam svoboda ekonomická. Pro mnoho lidí je obtížné politickou svobodu využít a nést odpovědnost. Lidé tak zvolí třeba autoritáře, ale ten jim nebude bránit v realizaci jejich hospodářských plánů. Kdyby byla demokracie, mohou se k vládě dostat lidé, kteří by mohli narušovat ekonomickou svobodu občanů té konkrétní země svými nejasnými a zdlouhavými rozhodnutími. I u nás do jisté míry demokracie narušuje ekonomické prostředí, neboť je stále něco měněno a není dán prostor pro stabilitu, která bude podporovat prosperitu. Nemám nic proti demokracii, ovšem tvrdím, že někdy je pro vybřednutí z bažiny lepší síla autority, které se přizpůsobí celek, než samotná demokracie, v níž převládá názor, že se musí hovořit, hovořit bez konkrétních činů. Hongkong a Singapur, kde je ekonomická svoboda plně zachována, jsou toho důkazem – byť je nutné uvést, že žijeme v jiných kulturních souřadnicích.    

… Krize demokracie …

VlŠ: U nás, dle mého názoru, má demokracie sestupný trend. Je to dané tím, že jsou příliš omezené elity a příliš málo angažovaný lid. To je základní podmínka. Když si vezmete nositele politické moci, tak jsou to politické strany, což je realitou. Hlavní strany jako sociální demokracie a občanští demokraté mají po 25 tisících členů, lidovci 50 tisíc, komunisté 80 tisíc, ale stárnou a …

MS: … vymírají …

VlŠ: … a to velmi rychle. Tedy co? Takto maličké struktury mají spravovat celou zemi, za celkem vzato lhostejného pohledu obyvatel.

MS: Člověk se táže, kvůli čemu ta lhostejnost. Je to proto, že lidé nesouhlasí s tím, co se děje? Před rokem 1989 to bylo rozdělení na „my“ a „oni“.

VlŠ: Nyní se tento přístup „my“ a „oni“ také začíná vytvářet.

MS: Není to náhodou škoda? Když člověk má možnost „být“ v politice …

VlŠ: Škoda to jistě je, ale je to fakt. Odehrává se to mimo jiné i z důvodu ekonomické transformace.

MS: Nebyla naplněna očekávání, která si lidé s transformací spojovali.

VlŠ: Lidé si spojovali s transformací to, že budou všichni vítězi.

MS: Stali se svobodnými, ale bylo otázkou, zda ekonomicky uspějí … Do jisté míry byli pošetilí.

VlŠ: To je americký sen. To je „American way of life“. Dostanu se nahoru a vytvořím si vlastní svět. Nyní se ukázalo, že dvě třetiny obyvatel nejsou vítězi a že již nikdy nebudou.

MS: Opakuji: stali se svobodnými a člověk by nikdy neměl skládat zbraně a …

VlŠ: Ano, to jsou moralistické přístupy. Jsou to správné věci. Něco jiného je mít tento obecný názor a něco jiného je žít konkrétní život. Zkrátka, toto byl zvrat, jenž v krátkém okamžiku vše rychle změnil a neměl povahu kontinuálního, difúzního systému. Pro všechny najednou se otevřela budoucnost, která byla neznámá a která všem poskytovala představu vysněného vzestupu. To se prostě nestalo.

MS: To se však ani nemohlo stát.

VlŠ: Ano, ale to neznamená, že pocit té deziluze není konkrétní. Všichni ti, kterým se to nepovedlo, se cítí zklamáni. Pochopitelně hledají nejrůznější příčiny. Ony nejrůznější příčiny skutečně existují, protože systém mohl dopadnout lépe, …

MS: … kdyby ustavení tržního systému bylo lepší.

VlŠ: Ano, mohli jsme mít kvalitnější demokracii, která by s menším psychologickým zlomem – smutku a deziluze, zformalizovala systém a ukázala, že to není pro všechny naráz úspěch, avšak v zásadě jsou na tom všichni trochu lépe, že se dá něco dělat a že se věci dají měnit. Nyní se systém totálně odcizil. Lidé si myslí, že nemají na politiku nejmenší vliv; další problém je, že se vytvořila elita, která hledí na Českou republiku jako na kořist, …

MS: … nechce vzájemnou spolupráci.

VlŠ: O tu nemají zájem. Jsme v období, které se velmi podobá Obnovenému zřízení zemskému z roku 1627, kdy přicházejí kondotiéři Huertové, Maradasové, Bukvojové a kašlou na občany Písku či Nových Hradů. Přitom elita, která je za kulisami, nekoná … Rovněž je nutné si uvědomit, že ustavičný tlak médií není „hlídací pes demokracie“. Naopak jsou u nás zbraní oligarchie proti demokracii. Zde se demokracie dostává do tlaku oligarchických struktur a podléhá jim.

MS: Jinými slovy, není to demokratický kapitalismus, ale kapitalistická demokracie. Skupiny, které vlastní kapitál …

VIŠ:  Ano, je to demokracie pro barony.

MS: Soudíte, že jsme měli možnost převzít způsoby demokratického života například z první republiky? Máme jako jedna z mála postkomunistických zemí zkušenost s demokracií, byť byla generační.

VlŠ: První republika nebyl žádný ideální stav. Soudím, že je to jedna z našich iluzí a průšvihů, protože jsme se k ní příliš upínali, tedy k něčemu, co bylo v historickém kontextu, a nějak zvlášť dobré to nebylo. Byly lepší země než Československo, které nezvládlo své vnitřní rozpory a nakonec se odcizilo všem svým menšinám, a to včetně Slováků. To, že se odtrhli, také není samo sebou.

MS: To je již jiný příběh.

VlŠ: Zkrátka bylo to období, na které sice můžeme být právem hrdí, neboť jsme nebyli žádná podřadná země. Ani ve smyslu politickém, ani ve smyslu hospodářském, to nicméně nebyl žádný ideál. Tím, že jsme se k němu tak rychle upínali, jsme prostě propásli některé možnosti, s nimiž jsme mohli jít dál a bezpečněji. Pro mě jsou zajímavější skandinávské země.

… Člověk …

MS: Tam je možná jiná mentalita …  

VlŠ: Ba ne, žádná jiná mentalita. Co je to mentalita? Chcete tvrdit, že Spolková republika Německo je jinou mentalitou? Můžete tvrdit, že Bavoři jsou jiná mentalita než severní Němci? Jaké to má politické důsledky? Mentalita sama o sobě neznamená, že například Rusové, když nemají mentalitu, tak nemohou mít demokracii.

MS: Ne nadarmo Masaryk říkal, že „…zbavili se cara, ale carismus zůstal“.

VlŠ: Ano, to byla tehdejší situace. To však neznamená, že mentalita je něco tak zásadního, Je to pružná věc.

MS: Je to tak … Jste v Praze a člověk přechází na červenou – zde je to běžné. Někde by si to nedovolili.

VlŠ: Ne, ne, to všechno jsou iluze. Žil jsem v různých zemích a lidé jsou strašně stejní. Záleží na systému, v němž jsou. Když půjdete do armády, tak jste voják. Nasadíte bajonet a propíchnete nějakého člověka, jenž by vám byl jinak docela sympatický. To není mentalitou.

MS: Možná bych dezertoval.

VlŠ: To si myslíte. Vytvoří se duch batalionu, jste vázán na své kamarády, a poté zabijete, koho chcete.

… Kapitalismus …

MS: Dobrá, rád bych se zeptal na otázku kapitalismu.

VlŠ: Znovu říkám, to není mentalitou. Například Dánsko není rozhodně od nás daleko, Finsko také ne.

MS: Úvahy o mentalitách …

VlŠ: … jsou zavádějící. Má to jistou váhu, ale je to jen malý díl problému.

MS: Je snad rozdíl, když člověk žije v zemi, kde je potírána církev i víra, a v zemi, kde je veden k tomu, aby žil zbožný život.

VlŠ: Podívejte se na skutečnost, že některé katolicky zbožné země – jako třeba Itálie – jsou regionálně velmi rozdílné …

MS: Seveřané jsou ale protestanti.

VlŠ:  Máte fungující Bavorsko, které je katolické, máte fungující severní Itálii, která je snad o něco méně náboženská než jižní Itálie, ale je katolická, máte Rakousko – opět velmi zdatnou kulturně katolickou zemi. Jak vidíte, kulturní substrát také není radno přeceňovat, …

MS: … a přesto je to velký protiklad.

VlŠ: Vím, ale cožpak v Lombardii a na Sicílii není jedna víra? Cožpak tam není víra v papeže jako zástupce božího na zemi a v Ježíše Krista …

MS: … jako spasitele?

VlŠ: Ano, velmi upřímně. Přesto ti upřímní křesťané na jihu Sicílie vytváří současně vražednou mafii. Tyto věci mají vždy nějaký význam. Nedá se nad nimi mávnout rukou, nemají ale nikdy tak velký význam…

MS: Mnohdy sám sebe člověk musí hodně motivovat, aby konkrétní krok udělal.

VlŠ: Společnost je zkrátka konvence a konstrukce.

MS: Také by tam měla být spontaneita.

VlŠ: Ta tam je. Konvenci hledáte spontánně. Rozhodující je struktura společenského uspořádání. Máme vynikající systém sociálního pojištění a máme vynikající Českou správu sociálního zabezpečení, která vznikla na rakouské tradici přibližně v roce 1926 a stala se i předobrazem struktury podobného typu. Ta funguje dobře, ačkoliv se mění režimy a s ním možná mentality společností. Mění se režimy po celé období 20. století, a přesto ta instituce dokáže fungovat. Instituce nejsou tak bezprostředně vázané na mentality. Některé ano a některé ne.

… Obnova kapitalismu …

MS: Dobrá, pojďme ke kapitalismu. Jak jste o něm uvažoval? V roce 1989 se počalo hovořit, že bude moci být „oprášen“ koncept socialismu s lidskou tváří, tedy reformy spjaté s rokem 1968.

VlŠ: V roce 1968 to bylo možné. V roce 1989 již ne. To proto, že svět postoupil a situace znamenala totální zhroucení komunistického systému. Rok 1968 byl vážný pokus o reorganizaci a pravděpodobně by byl úspěšný, asi by to dospělo k nějakému skandinávskému modelu.

MS: Ztratili jsme dvacet let.

VlŠ: Ano, a museli jsme se vydat na jinou cestu.

MS: Lidé, kteří prováděli hospodářskou transformaci, se nepřímo řídili Washingtonským konsensem. Jak vy vnímáte tento koncept? Někdo může říci, že je to puštění kyvadla na druhou stranu … a dosažení extrému.

VlŠ: Myslím si, že Washingtonský koncept v zásadě skončil.

MS: Je neúspěšný?

VlŠ: Pochopitelně … Také je anachronický. To proto, že není s to řešit otázky, které přijdou. Základní fakt – tento kapitalistický systém je expanzivní. Rozšířil se všude možně. Expandoval teritoriálně, expanduje v inovacích. Nyní naráží na to, že zeměkoule je omezená a že expanze končí. To znamená, že princip konkurence a expanze je dlouhodobě odsouzen k zániku. Jediná cesta je tento systém opustit. To se nedá vysvětlit Washingtonským konsensem.

MS: Sluší se říci, že byl psán pro latinskoamerické země, které měly osvojený tržní systém. Zde jsme jej neměli, a to nehovořím o Rusku, kde to též aplikovali …

VlŠ: Konsensus sám o sobě je chybný, či lépe anachronický z dlouhodobého hlediska. Jeho období skončilo. To proto, že se změnil celý svět. Jeho problémem nyní je, jak se stabilizovat v situaci, kdy narážíme na své meze.

MS: Akcentujete ekologickou a sociální otázku.

VlŠ: Ano.

MS: Například body jako liberalizace cen, deregulace? Ty měly své opodstatnění. Je možné utvářet efektivní tržní systém s přílišnými regulacemi?

VlŠ: Co je to přílišná regulace? To je vždy složité. To proto, že trh není nic spontánního.

MS: Jistě?

VlŠ: Ano, trh je určitá konstrukce. Trh je regulace na kvadrát! Je to taková regulace, jako je málo regulací na tomto světě.

MS: Já bych řekl, že člověk je odsouzen k tržnímu chování. Trh je v něm. I v obyčejné komunikaci se objevuje trh. Já vám říkám své názory, vy s nimi polemizujete, a naopak. I to je trh a nemusíme mít nějaký pult s kasou.

VlŠ: Jistěže trh je komunikace, ale ta komunikace je formalizovaná. My mluvíme česky.

MS: Snažíme se o to, byť si někteří ani v té češtině nerozumí …

VlŠ: Do svých mozků jsme „vecpali“ složitou komunikační strukturu se všemi gramatickými fígly…

MS: Člověk se naučil komunikovat, a to díky tomu, že byl vystaven nutnosti …

VlŠ: Ano, ale trh je zkrátka konstrukcí. Sám o sobě spontánně neexistoval. Je něco na způsob počítačového programu. Historická situace v jistých okamžicích způsobila, že jsme tento program přijali a nyní se dále rozvíjí. Existuje řada trhů. Trh jako takový neexistuje. Je to lidský vynález, lidská konstrukce. Desetitisíce let lidské existence jsme žili bez trhu. Trh je prostě fenomén, a nevím, zdali efemérní.

MS: Nu, v minulém režimu byl nedostatek všeličeho … Dnes díky skutečnému trhu má možnost téměř vše dostat každý …

VlŠ: Někdo má dostatek a miliony, jiný má nedostatek. Trh neznamená automaticky morálně přijatelnou rovnováhu. Máte trh na diamanty v Antverpách. To je bezvadný trh, ale účastní se ho pouze specifické procento lidí. Trh si nalezne svou rovnováhu. Trh není institucí, jejíž imanentní schopností je uspokojovat lidské potřeby. Trh je typ rovnováhy výměny a v jeho rámci lze velmi snadno obrovskou část populace z té výměny vytlačit a dostat do děsivých situací. Principem je, že trh je od počátku do konce regulace, jelikož podmínkou trhu je právo. A právo je regulací. Deregulace, to není k diskusi. Otázkou je, jaký druh regulace zvolit.

… Privatizace, utváření blahobytu …

MS: Nedílnou součástí trhu jsou soukromé subjekty. Československá ekonomika byla hospodářstvím prakticky pouze se státním vlastnictvím. Jak jste se díval na proces privatizace, na její strategii? Cílem státu v devadesátých letech bylo dát prostor soukromému vlastnictví, neboť byla představa, že stát není dobrým vlastníkem a není s to alokovat zdroje jako soukromý sektor.  

VlŠ: Víte, zde záleží na tom, jak se to dělá. Po mém soudu kuponová privatizace byla strategicky zásadní chyba. Když budu trochu paranoidní, tak kuponovou privatizaci považuji za gigantickou spekulaci na pokles, protože ti, kteří měli přístup k informacím, nutně museli vědět, že když vrhnete takovou obrovskou sumu akcií na nelikvidní trh, jenž nemá žádné dějiny, tak pokles je logickým důsledkem. Po mém soudu to byla spekulace lidí, kteří věděli, a měli vazby na minulý režim a též těch, kdo měli „ulité peníze“. Problém je, že dekapitalizovali naše podniky, jež se rozpadly a degenerovaly  – kromě těch, kterým se podařilo dostat do mezinárodních rukou. Na druhou stranu mohu uvést mnoho příkladů, ale uvedu pouze tři: Volkswagen … to byl jasný úspěch. Karosa – Renault – také úspěch … Zetor, jaký to byl nezdar po kuponové privatizaci, a teprve, když se to na třetí pokus podařilo dát do rukou rozumnému zahraničnímu kapitálu, jenž tehdy přišel ze Slovenska, to začalo fungovat. Kuponová privatizace sama o sobě zasadila české ekonomice strašlivou ránu. Také si všimněte, že jsme byli jediná země, která měla v té době krizi či minimálně recesi.

MS: Nu, ale to hovoříte o období, kdy se k vládě dostává …

VlŠ: … Václav Klaus.

MS: Ano, ale počátek devadesátých let je charakteristický transformační krizí, kterou prožívaly i země, které měly tržní hospodářství. Kdo snad nezažíval dramatický pokles, byla Asie, speciálně Čína. Druhou krizi jsme měli, když se ve Strakově akademii střídaly vlády. Druhá Klausova odchází, přichází vláda Tošovského, kterou za půlrok nahradí Zemanova vláda. Mnozí onu krizi nazývají krizí z nedostatku restrukturalizace, jiní viní zpřísnění měnové politiky.

VlŠ: Jistě, ale ta nastala dle mého pohledu díky špatné restrukturalizaci ekonomiky ve velkém rozsahu, byla důsledkem kuponové privatizace. To proto, že k dispozici nebyl patřičný kapitál, který by umožnil onu restrukturalizaci zdárně dokončit. Ona se odehrávala spíše jako úpadek, místo jako transformace. V tom je ten průšvih.

MS: Zastavme se u toho slova. Když jsem zmínil slovo privatizace, tak jste jej spojil se slovem kuponová.

VlŠ: Samozřejmě, protože byly i další typy privatizace a já je „a priori“ nepovažuji za špatné. Malá privatizaci, vznik drobných podniků, možnosti podnikat – to je záležitost, která je logická a ukazuje se jako civilizačně pokroková. Tak, jak jsme hovořili o trhu – i instituce se chová podle toho, jaká jí dáte pravidla. Kuponová privatizace byla postižena tím, že se nestanovila pořádně pravidla – ta byla tak řídká, že to umožnilo rozkrádání … Lidé, kteří to dělali, byli možná školení marxisti a vycházeli z toho, že má dojít k prvotní akumulaci kapitálu a ta se historicky odehrála brutálním způsobem – a tuto prvotní akumulaci chtěli umožnit. Tehdy to nebylo nutné. Byl to ideologický koncept, který vedl k velkému problému. Druhá věc, kterou považuji za zásadní: jsem toho názoru, že existuje něco, co bych nazval ekonomické služby ve veřejném zájmu, a ty se podle mě privatizovat nemají. Považuji za nesprávné, aby se privatizovaly třeba vodárny a zásobování vodou, kde prostě nemáte žádnou šanci si zvolit jiného dodavatele. Jsou to v podstatě místní monopoly

MS: Ekonomická teorie pro to vyhradila termín: přirozené monopoly.

VlŠ: Ano, stejně tak považuji za zásadní problém privatizace zdravotnictví, protože jakmile je něco zprivatizované, tak je to podnikání, a to je činností s účelem zisku, nikoliv s účelem poskytnout nějakou péči či službu. Služba je pouze prostředek, není účelem. Jestli tyto velké sítě mají poskytnout péči, tak nemohou být privátní.

MS: Dobrá, jak byste postupoval v situaci, kdy zde máme tisíce státních společností a najednou z nich máme udělat soukromé společnosti. Šlo by to tak, že by se vytipovaly klíčové  …

VlŠ: Jak to dělali Němci s Treuhandem  ve Východním Německu. Dělali Poláci kuponovou privatizaci?

MS: Nedělali …

VlŠ: Dělali Maďaři kuponovou privatizaci …

MS: Dělali ji Rusové …

VlŠ: Byla privatizace v Rusku úspěch?

MS: Byly tam ztráty, propady majetku a hospodářství téměř o polovinu. Někdo může říci, že to byl dobrý teoretický koncept, mající šanci na úspěch.

VlŠ: Bismarck říkal, že politik není souzen podle intencí, ale podle výsledků a ty jsou takovéto. U nás vládl názor, že není alternativy. Ukázalo se, že to byla jedna z alternativ, která nebyla úspěšná.

MS: Vy byste podporoval cestu vlády Petra Pitharta?

VlŠ: Je to můj osobní názor … Soudím, že Pithartova vláda Občanského fóra dokázala udělat transformaci a dokázala ji provést kultivovaným způsobem během dvou let. To je unikátní a velký výkon. Vlády, které nastoupily po ní, se začaly řídit ideologickým konceptem, nezabývaly se veřejným zájmem a nepostupovaly způsobem, jaký zde od roku 1989 do roku 1992 byl, ačkoli si říkali, že jsou pragmatici. Trockij hovořil o zrazené revoluci. V roce 1992 jsme byli svědky zrazená revoluce, protože její součástí nebyl posléze realizovaný koncept oligarchického kapitalismu. Součástí revoluce byl koncept skandinávského kapitalismu s výrazným přerozdělením. Součástí revoluce nebyla demontáž státu a rozdělení Československa.

MS: Lidé, kteří přijali východiska Washingtonského konsensu, zdůraznili nutnost privatizace státu a nastolení kapitalismu.

VlŠ: Nedávno jsem četl knihu, která se zabývala problémem euthanasie v nacistickém Německu … Byl tam jeden moment, jenž je v politice důležitý. Historik říkal, že program neměl politicky žádné podporovatele, ale neměl žádné odhodlané protivníky. Poté stačila malá odhodlaná skupina, aby udělala věci, které byly pekelné. Toto je trochu jiná kategorie. To, že se nějaká věc stala, ještě neznamená, že byla v pravém slova smyslu chtěná. U kuponové privatizace a u dalších věcí si myslím, že to bylo v zásadě prosazeno menšinou a většina nedokázala zformulovat nějaký vlastní postoj.

MS: Je to také způsobeno faktem, že lépe se vymezíte vůči tomu, co nechcete, než prosadíte to, co chcete.

VlŠ: To je pochopitelné.

… Politika, privatizace, chyby …

MS: Můžeme se tázat, proč se lidé neangažují v politice a účastní se jí pouze malá skupina lidí – členů politických stran. Lidé jsou ve většině případů politikou otráveni. Pak skutečně stačí k prosazení nějakého cíle malá, aktivní skupina lidí. Ještě bych se zeptal, zdali soudíte, že byla chyba, když se volby konaly po dvou letech, tedy v roce 1992? Vláda Petra Pitharta tak měla malou možnost dokončit započaté dílo.

VlŠ: Ano, to si myslím … Byl to zásadní omyl. Tehdy jsem to tak nevnímal a připadalo mně to demokraticky elegantní. S nynější jistou politickou zkušeností vím, že dva roky jsou nic k tomu, abyste něco formuloval a také, abyste to operacionalizoval. Zkrátka, aby soud lidu mohl být takový, že to pochopí. Lidé nejsou žádní hlupáci. To vůbec ne, nicméně též nejsou specialisté. Nezabývají se velkými otázkami intenzivně, a třicet vteřin jim nestačí, aby je pochopili. Oni musejí mít nějakou zkušenost, díky níž to zažijí a poté zformulují. Nakonec – lid v abstraktní podobě je schopen zaujímat jisté názory. Dva roky z toho pohledu byly málo. Byla to přesně situace, kdy stačí, že je někdo lepší řečník a neštěstí je hotové.

MS: Ostatně Jan Vrba říkal, že politicky prohrál a díky tomu rozjednané smlouvy nedokončil. Myslíte, že bylo nutné, aby do naší republiky přišel zahraniční kapitál, který přinesl know – how?

VlŠ: Bylo to nutné. To proto, že jsme jej neměli. Neměli jsme kapitál na transformaci a modernizaci. Tak se podívejte – všichni jsou trochu nervózní ze zahraničního kapitálu, někdy by se našly i ohyzdné příklady. Když si z paměti začnete nějaké vybavovat, tak se musíte tázat, kdo rozmetal Škodu Plzeň? Byl to národní kapitál Soudek. Kdo rozmetal Poldi Kladno? Národní kapitál Stehlík.

MS: Ne nadarmo se hovoří o české cestě.

VlŠ: Zejména ty velké podniky, které šly českou cestou, šly okamžitě do háje. Ty, které existují jako Volkswagen, …

MS: … Karosa Vysoké Mýto, …

VlŠ: … Glaverbell, Vertex, …

MS: … Čokoládovny …

VlŠ: Prakticky cokoliv z těch velkých struktur bylo úspěšně modernizované, tak se to odehrálo za účasti zahraničního kapitálu. To je nástroj, a když jej pustíte, tak koná. Kapitál není hodný, ale můžete mu vnutit jistý přístup. Podívejte se: vždy jsem měl politický koncept „cesta na sever“. Mým jistým vzorem bylo spíše Finsko než Švédsko. Vždy se upřednostňovalo Švédsko, ale i to mně imponuje. Co je charakteristické pro Švédsko? Tam je absolutně zprivatizovaná ekonomika. Je ale dostatečně zdaněná a Švédsko má dostatečně koncepční veřejnou správu, aby hospodářství udržela v dobré kondici, která za prvé znamená velkou životní úroveň obyvatel, ale za druhé i vysokou technologickou úroveň a konkurenceschopnost. Když se podíváte na různé tabulky, tak jsou Švédi vepředu. Když se podíváte na Gripeny, tak mi řekněte, který osmi milionový stát má kapacitu vytvořit zbraňový systém, jenž je schopný konkurovat Spojeným státům. Zkrátka na otázku privatizace, neprivatizace bývají odpovědi velmi spekulativní. Variant, které se dají nalézt, je vždy velmi, velmi mnoho.

… Podíly státu …

MS: Dobrá, ještě bych se zeptal, zdali si myslíte, že je dobré, když stát vlastní podíly ve velkých společnostech. Jedná se například o ČEZ, ČEPRO, … České lesy aj.

VlŠ: Myslím si, že to dobré je. Francouzi tomu říkají „services d’intérêt économique général“ –  ekonomické služby ve veřejném zájmu. To si myslím, že je správné. Nyní bych se zeptal: soudíte, že je správné, aby – v uvozovkách – stát vlastnil národní banku?

MS: Je to u nás. Máme dvoustupňovou soustavu a národní banka je bankou státu, ovšem má nezávislou pozici.

VlŠ: Myslím si, že ano. Energie stejně jako peníze jsou řídící veličinou. Pomocí energie jste schopen „manipulovat“ a stát má přímou schopnost to ovlivnit a má mít absolutní přístup k informacím. Jakmile jste vně a nejste akcionářem, tak vás eliminují. Ještě bych uvedl druhý příklad. Rovněž považuji za nesprávnou privatizaci pražského letiště Václava Havla. To proto, že vzduch je naše moře. To je jediný náš mezinárodní přístav. Soudím, že by neměl být v absolutní privátní kontrole. Letecká společnost v klidu, ale letiště ne.

MS: Opatrnost – radí moudrost.

VlŠ: Pochopitelně.

… Blahobyt …

MS: S trhem také souvisí otázka blahobytu. Měl jste nějaká očekávání, za jak dlouho doženeme Západ jako například Německo, Rakousko?

VlŠ: Nikdy jsem si takovou otázku nekladl.

MS: To je vedlejší?

VlŠ: Ne, to není vedlejší. Pro mě není vedlejší pokrok. Nekladl jsem si otázku „za masovost a rekordy“. Moje přesvědčení je, že máme o sobě větší mínění, než jací skutečně jsme. Myslíme si, že představujeme špičku, ale ve skutečnosti jsme dobrý průměr, nejsme tedy žádní hadráři. Předpokládal jsem, že mým politickým cílem by mělo být sledovat vzestup blahobytu v širším slova smyslu, a ne pouze jako materiální konzum. Mým cílem bylo, aby každý rok byl lepší. Kdybychom dohnali Rakušany či Němce, tak to by pro mě nebyl zásadní fakt, bylo by to jen potvrzení mého názoru: „Když to dokázali Rakušané, kteří nejsou z Měsíce, tak jsme to dokázali též.“ Zdali to bude za deset let, za patnáct, za dvacet …

MS: Když jste politik, tak musíte dát lidem nějakou představu a perspektivu.

VlŠ: Dáte jim představu, že se budete přibližovat k dobru, které se též pokusíte zformulovat … Pokusíte se ukázat, že dobro naplňujete.

MS: Nu, ale otázkou dobra se zabývali myslitelé od počátku. Dobro je velmi abstraktní pojem.

VlŠ: Ano, ale je pojmem pro sociální demokracii. Pro nás je pojem pokrok také důležitý. Ten má humanistickou intenci. Pokrok není vývoj. Když vyvinu lepší závěr lehkého kulometu, tak je to vývoj, nikoliv pokrok. To znamená, že pro sociální demokracii je koncepčně problém v tomto postmoderním světě formulovat, co je pokrok.

MS: Je tam hodnotové znejistěni.  

VlŠ: Ano, devatenácté století, doba rapidní změny agrární společnosti na průmyslovou, jejíž sociální důsledky popisuje řada vynikajících děl jako např. Zolův Germinal s celou jejich nelítostnou brutalitou. To byl zřetelný pokrok – osmihodinová pracovní doba, dobrá zdravotní péče, dobré byty …

MS: Následně pětidenní pracovní týden.

VlŠ: To, co bylo pokrokem, se poměrně snadno materializovalo. Daly se snáze definovat cesty, které k tomu vedou.

… Vládnutí …

MS: Je dobré se zde zeptat na význam vládnutí. Můžeme vidět jisté kontrapunkty mezi pojetím Václava Klause a Miloše Zemana. Jak jej sám vnímáte? Jak vnímáte důležitost vizí, které s vládnutím souvisí? Mnozí lidé říkají, že vize se v rámci vládnutí neprosazují. Ostatně, je nutné je mít?

VlŠ: Ale ano. Vize je nutné mít, nicméně nemusí být plně konkrétní. Základní vize, která je pro mě důležitá je ona „cesta na sever“. To například znamená společnost, která svým lidem poskytuje dobrou kvalitu života, třeba dobré vzdělání. Abych k tomu dospěl, k tomu existuje mnoho operativních postupů, ovšem cíl je jasný. Vzdělání je přístupné všem, je zde též dobré zdravotnictví a zajištění v případu nouze. Člověk má tak možnost rozvíjet svou kulturu. To jsou věci, které považuji za důležité. Co je vize? Vize je to, co považujete v širším kontextu za obecné dobro a jste schopen pro tuto představu mobilizovat přímo a nepřímo společnost jako takovou.

MS: Měl jsem na mysli onu otázku vztáhnout k počátkům proměny společnosti. To proto, zda si myslíte, že měl existovat tým odborníků, který by vizi pomohl načrtnout.

VlŠ: Nevěřím na technokracii …

MS: Myslím jako současný NERV, ovšem v podobě rozšířené o lidi z jiných společenskovědních disciplín než pouze z oblasti ekonomie.

VlŠ: Myslím si, že taková jednoduchá vize, jak jste ji popsal, se udělat nedá. To, že se u nás správa společnosti neodehrává na základě správné výrobní praxe, to je jasné. Popíši vám příklad, co jsem považoval a ještě považuji za správnou výrobní praxi. To je první Bezděkova komise. Když jsme hovořili o důchodech a debatovalo se nad alternativami. Nebylo to tak, že byste v byru něco vymyslel a nyní se pomocí PR snažíte vnutit všem. Zkrátka, musí být otevřená debata o alternativách. Ty poté musí vyzrát a stát se předmětem normální politické debaty. Tento typ debaty bohužel u nás není, a proto nejsme schopni vytvářet vize a představy.

MS: Soudíte, že místo toho, aby nastal dialog, máme spíše monolog či dialog hluchých.

VlŠ: Ano, opět vám k tomu mohu říci něco ze své praxe, své zkušenosti. Zkrátka – moment, kdy nastala degenerace české politiky, byl, když pan Tlustý vyhlásil proti mé vládě koncepci nulové tolerance. Od toho okamžiku politika jako hledání alternativ skončila. To proto, že ona politika nulové tolerance byla taková, že cokoliv zformulovala vláda, bylo špatně. V ten okamžik jste mimo. Musel jsem to manévrovat tak, že jsem čekal na okamžik, kdy se něco stalo – někdo třeba nebyl na hlasování –  a díky tomu jsem mohl protlačit rozhodnutí, která jsem potřeboval. Nebyla možnost se dohodnout.

MS: Čím to je, že v této hezké zemi není půda a prostředí pro dialog?

VlŠ: Dle mého pohledu to je dáno mimo jiné komunistickým dědictvím. Jaké jsou komplexní důsledky vlády komunistické strany, ví Bůh. Pořád se o tom dá složitě mluvit. Pro mě je základním politickým dědictvím to, že komunisté vytvořili autoritativní společnost, nikoli jen autoritativní vládu. Oni vládli autoritativně, ale vytvořili i autoritativní společnost, která vychází z bolševického principu, že ten, kdo je zrovna vítězem, má právo si dělat co chce.

MS: V západních společnostech to takto možné není.

VlŠ: Proto, že nevznikly z autoritativních režimů.

MS: Soudíte tedy, že ne-dialog na politické scéně je dědictvím minulého režimu?

VlŠ: V lidské společnosti prakticky neexistuje nic, co by nebylo výslednicí minulosti.

MS: Někdo může říci: „Nu, vždyť již více jak dvacet let žijeme ve svobodném světě a pořád se máme vymlouvat …“

VlŠ: Když se podíváte na strukturu armády, ta se vyvinula v době římských legií a prochází dějinami dále. Nemůžete se tomu vyhýbat, je to zdroj. Než dojde ke generační a koncepční výměně, tak to může trvat dlouho a nemusí se to povést nikdy. Momentálně mám pocit, že naše země je v těžkém úpadku a v jistém ohledu může ztratit kontakt s civilizací a budeme beznadějně zaostalí na následujících padesát sto let.

MS: Nejste v tom sám. Mnozí z nás se domnívají, že pokud to půjde takto dále, tak se z České republiky stane „skanzen“, kam budou jezdit turisté. Kolem nás bude prosperita a my budeme postupně chudnout.

VlŠ: Tak jednoduché to asi nebude. To proto, že existuje ekologie ostrovů, která v principu říká, že když je ostrov malý, tak je daleko více ovlivněn svým okolím než svou vnitřní dynamikou. Když kolem nás bude prosperita, tak chudí nebudeme.

MS: Člověk se na to může dívat i takto: nebudeme využívat možnosti, které máme.

VlŠ: To ano, to skutečně hrozí.

MS: To znamená, …

VlŠ: … že půjdeme pod svůj teoretický potenciál.

MS: Ještě bych se zastavil u dialogu a vládnutí. Rád bych se zeptal, zda si myslíte, že zdejší vlády měly dostatek validních, vydiskutovaných podkladů pro svá rozhodnutí, nebo zde byl šlendrián ze strany vládnoucích?

VlŠ: Mají, když chtějí. Stačí zmínit Bezděkovu komisi. Jak jsme to udělali? Měli jsme tam komunisty, lidovce a všechny rozhodující síly. Základ byl, že předložili své alternativy a ty jsme poté postupně posuzovali týmem, který byl odborně kvalifikovaný. Poté se to diskutovalo a ukázalo se, kde jsou slabiny, kde jsou síly a kde jsou možnosti se dohodnout.

MS: Dobrá, pamětník ale může říci, že zpráva Bezděkovy komise skončila v koši.

VlŠ: Ale proto, že jsem již nebyl ministerským předsedou. Kdybych byl, tak jsem to dotáhl do konce.

MS: Domníváte se, že během vašeho vládnutí mohly být pevně definovány parametry důchodové reformy, a energie, která byla vynaložena na daný koncept, by nebyla promarněna?

VlŠ: To určitě ano. Dle mého pohledu by byl výsledek takový, že by to nebylo schváleno jedním hlasem navíc, ale dostatečným počtem hlasů, protože by hlavní nositelé – když už by se s ním přímo neztotožnili, alespoň byli významně u toho. Poté, až by se změnila vláda, tak by systém byl obsluhován „bona fide“. To znamená, že by byl upravován, ale nebyl by zásadním způsobem odmítnut. Nyní, když bude vytvořen druhý pilíř, tak zkrátka sociální demokraté – pokud budou mít vliv – ho zruší. To proto, že to je koncepčně chybné a je to vynucené a udělané špatnou výrobní praxí.

… Stát …

MS: K dobrému vládnutí je nutná představa o státu. Jak vnímáte tuto složku ve společnosti? Pro někoho je stát fikcí, kdy jedni žijí na úkor druhých.       

VlŠ: Po mém soudu je stát velmi důležitá struktura, protože v demokratické společnosti definuje veřejný zájem a je schopna přimět jednotlivé aktéry k tomu, aby se pohybovali v rámci jeho mezí, je veřejným dobrem. Protože v současné době se silně integrovala ekonomika, kultura, jsem přesvědčen, že je třeba stát integrovat či povýšit na úroveň, kde se odehrávají základní pohyby mocensko – ekonomické. Na tuto úroveň se stát musí dostat …

MS: … a má být důležitou regulativní entitou.

VlŠ: Musí mít dostatečnou moc, aby tuto regulativní schopnost mohl mít. Aby tuto moc měl, tak musí vybírat dostatečné daně. Pod jistou úroveň daňové kvóty demokracie existovat nemůže.

MS: To je příkré tvrzení. Soudíte, že pokud je stát malý, ale silný, tak nemůže demokratická společnost fungovat?

VlŠ: Co je to malý, ale silný?

MS: Selsky uvažující člověk si pod tím představí takový stát, který netrpí zbytečně velkou byrokracií a v němž úředník je zde pro člověka, a ne člověk pro byrokrata.

VlŠ: To tam nehraje roli. Tam je důležité, máte-li moc. Pokud je demokracie definována, jako kontrola moci ve všech jejích podobách, je li politická moc kontrolována demokraticky, je-li vojenská moc kontrolována demokraticky, tak musí být demokraticky kontrolována i základní moc, která se pojí s ekonomikou pomocí peněz. A jestliže nemáte dostatek peněz jako protiváhu k tomu, čím disponuje soukromý sektor, nedokážete to pak zkontrolovat. Musíte mít peníze, abyste mohl najmout dostatečně schopné právníky, musíte mít dostatek peněz, abyste měl přiměřenou policii, musíte mít peníze, abyste mohl poskytnout lidem obecné vzdělání, které není definováno jednotlivými oligarchiemi, které jsou kolem kapitálových skupin. Když toto nemáte, tak to nefunguje a nejste konkurenceschopný. Soudím, že nejúspěšnější jsou ty skandinávské státy či lépe všechny státy, které mají významnou míru přerozdělení.

MS: Takový Singapur ne.

VlŠ: Singapur je město.

MS: Ano, ale prosperuje a dle týdeníku Economist je vhodným místem pro život.

VlŠ: Všude naleznete dílčí výjimku z nějakého pravidla, a také tam naleznete specifické důvody, proč tomu tak je. Pokud by byl Singapur jinde, tak by to nefungovalo. Spojené státy, které nepřerozdělují tolik, mají gigantický vnitřní trh, jenž je dán jejich územím. Ty státy, s nimiž se můžeme porovnávat, a které jsou rozhodně bohaté a úspěšné, mají výrazně vyšší míru přerozdělení než my. To není náhodné.

MS: Transformace, kterou jsme se měli vrátit mezi vyspělé západní země, byla dělána tak, aby stát nebyl velký, ovšem aby přitom sloužil lidem.

VlŠ: Aby mohl sloužit lidem, tak musí mít patřičný rozsah. Pokud jej nemá, tak nemůže sloužit, pak je to všechno pouze „jako“.

MS: Sám jste jasně řekl, že chcete, aby zde byl stát blahobytu – welfare state.

VlŠ: Ano, jelikož jsou některé věci, které se nedají přerozdělovat tržně. Jsem přesvědčen, že existují sociální práva. Dle mého názoru je to například právo na dobré vzdělání. Toho se jednoduše tržně nedostane všem, a tak bych mohl pokračovat. Zkrátka, některé hodnoty se nemohou přerozdělovat systémem trhu, protože trh má v sobě přirozenou nerovnost.

MS: Nutno dodat, pane doktore, že i od přírody jsme nerovní. Někdo je moudřejší, někdo bohužel ne.

VlŠ: Víte, to je něco jiného. Nejsme stejní, ale jsme si rovni. To je základní princip.

MS: Skutečně, před Bohem jsme si rovni, …

VlŠ: … stejně jako před demokratickým státem a ve společnosti. Nejde o to, že jsem stejný jako tamten bohatý hlupák, který to dotáhne na profesora na Karlově Univerzitě. To ne. Tato cesta mu nesmí být technicky zamezena. Když se ukáže, že to dokáže, tak to dokáže – ale ne díky penězům …

MS: Dá se říci, že vidíte sílu státu v rámci investic do vzdělání. Jedná se o podporu …

VlŠ: … lidského kapitálu, infrastruktury. Jako základní pojišťovnu pro lidi, kteří se dostanou do katastrofální situace. V tom si myslím, že jsou úlohy státu.

… Sociální politika …

MS: Působil jste nejen jako premiér vlády České republiky, ale také jako ministr práce a sociálních věcí. Lze podle vás tvrdit, že v počátcích transformace byla sociální politika nastavena štědře – v porovnání s dneškem?

VlŠ: Ne, ne. Byla nastavena dostatečně a v současné době je nastavena špatně. Budu-li se na to dívat cynicky, čistě z hlediska ekonomiky a investic – tak mám investici a účel. Účelem životního minima by mělo být držet lidi nad úrovní chudoby, umožnit jim, aby se nepropadli na dno. Chudoba je definována sociologicky a má své důsledky, takže dáte-li dávku životního minima pod tuto nutnou úroveň, tak pouze vyhazujete peníze. Toto šetření je brutální ve vztahu k lidem a z hlediska účinnosti je to vyhazování peněz. To je ta britská klasika. Laciné je drahé.

MS: S tím člověk může souhlasit, že nejsme tak bohatí, abychom si kupovali levné věci.

… Občanská společnost …

MS: Nyní bych si dovolil návrat k utváření demokratické politiky, byť zůstaneme na poli vládnutí. Součástí veřejného prostoru je kromě státu také občanská společnost. Jak vnímáte její roli a sílu v rámci formulování politik, a též jako nastavování zrcadla těm, kdo vládnou?

VlŠ: Bohužel je v současné době slabá.

MS: I když Česká republika má mnoho desítek tisíc občanských sdružení, oni zatím nemají sílu?

VlŠ: Prozatím nemají sílu, byť je to obohacující a mají schopnosti některé myšlenky dostat do hry, kam by se jinak nedostaly. To určitě ano. Ona není mrtvá, ale je slabá. Vládní garnitura na ni může kašlat, když se tak rozhodne. Když jsem byl ministerským předsedou, tak jsem vyjednával s odbory.

MS: Pravidelné schůzky tripartity.

VlŠ: Opravdu jsem s nimi vyjednával a někdy jsme se dohodli. Dnes v naší struktuře vidíte: když se vláda rozhodne, že s nimi vyjednávat nebude, tak nevyjednává.

MS: Je to o kultuře vyjednávání a opětovně se navracíme k dialogu.

VlŠ: Jistě. Za normálních okolností v relativně stabilních státech si vláda nemůže dovolit s odbory nevyjednávat.

MS: Baronka Thatcherová dokázala ignorovat horníky …

VlŠ: Ano, dokázala a nakonec to vyhrála, ovšem za jakou cenu?

MS: Za jakou? Vždyť posílil Londýn a jeho City se právem stala centrem světových financí, třebaže si na tuto pozici dělaly nárok i jiné metropole.

VlŠ: Nu, ale na druhou stranu je Británie jedním z nejzadluženějších států a podle mého názoru největším nebezpečím pro Evropskou unii je, že se položí – zprávy tomu nasvědčují.

MS: Dobrá, to jsou černé vize.

VlŠ: Budeme mít co dělat, abychom to zvládli. Ještě k otázce odborů. Nejde o to, že se odbory nedají porazit. Ony se dají, ale to slušná vláda nedělá.

… Politika obecně …

MS: To, co bylo předmětem dialogu se týkalo více či méně politiky. Možná tato otázka měla zaznít výše. Soudíte, že každý člověk, jenž chce být občanem v tom opravdovém smyslu slova, by se o politiku měl zajímat, účastnit se jí? Nesnažit se pouze kritizovat, ale také přiložit ruku k dílu?

VlŠ: Jako koncept je to správné. Na druhé straně je fakt, že je to příšerně obtížné. Je to náročné časově i intelektuálně. Musíte věnovat mnoho času studiu, abyste porozuměl. To jednoduché není. Věnovat se politice, to je ideál. Ten je nedosažitelný, protože lidé mají i jiné věci na práci. Myslím si, že místo, kde by se jádro občanské politiky mělo odehrávat, jsou obce. Ty tak velkou abstrakcí nejsou.

MS: Lze asi říci, že obce by měly generovat lidi do krajů a ty by měly generovat lidi do českého Parlamentu.

VlŠ: Do jisté míry ano. Zase se to tak úplně brát nemůže. Je jasné, že by neměla nastat situace, že by přišel nějaký ministr jako pan Řebíček …

MS: Lidi spojení s byznysem …

VlŠ: … a také ti, kteří nikdy v politice neexistovali a nemáte s nimi žádnou zkušenost.

MS: Lidé bez historie.           

VlŠ: Ano, přesně tak, nemající patřičný životopis. Když se rozhodnu někoho volit, tak bych měl vědět, co zastává. Když budu chtít jmenovat ministra, jistě jsou pro mě jako ministra práce a sociálních věcí, základním personálním zdrojem radní pro práci a sociální věci, kteří mají za sebou jedno či dvě období na kraji. Pak víte, co si ten člověk myslí, jak zvládá konflikty, jak podléhá korupci. To proto, že lidé nedovedou o sobě předstírat deset let. Jednu dvě sezóny ano, ale ne deset let. To je jedna z příšerných věcí, že se u nás nahoru dostávají lidé, kteří nemají žádné dějiny.

MS: Čím to je … Možná tím, že lidé u nás politikou opovrhují,

VlŠ: Bohužel tomu tak je. Dostali jsme se do situace, že politikou je opovrhováno, je to „špinavé řemeslo“. Spravovat věci veřejné demokratickou cestou je ve skutečnosti velmi těžká, kvalifikovaná práce a to si lidé neuvědomují a v atmosféře, která u nás panuje, podléhají luzným zjevům a znovu doufají, že se rozestoupí nebesa a přijde spasitel.

MS: Možná je to způsobeno tím, že i politika a kampaně, které s ní souvisí, se vedou podobně jako prodej elementárních věcí pro život člověka. Děkuji vám za vaše sdílené postoje …

Dialog o integraci do mezinárodních struktur s Vladimírem Špidlou:

Dialog byl nahrán v pátek 19. října 2012 ve večerních hodinách v prostoru kavárny Louvre, Národní 1022 / 27 Praha 1, Nové Město.

MS: Po roce 1989 stála před Československem otázka, jakým směrem se vydá v zahraniční politice. Pro někoho bylo logické, že z předchozího vývoje bude usilovat o zapojení do západních struktur. Jak jste toto vnímal?

VlŠ: Nebyla to zásadní otázka. Když si vezmete situaci rozpadu bývalého Sovětského svazu a celé této oblasti, neotevíraly se tam žádné reálné možnosti pro politiku, i kdybyste chtěl. Představa neutrální pozice za všeobecného pohybu v Evropě a zvláště ve střední Evropě, nebyla realistická. Nehledě k tomu, že celé naše dějiny jsou zkrátka zapojením do struktury evropské integrace jako takové, v širším smyslu. Když se podíváte na naši architekturu, vidíte, že je zde mezinárodní gotika. To je přibližný důkaz vyzařování Západu či typu specifické kultury, který se vyvinul na Západě. Pro nás to nebyla žádná volba. Byla to přirozená tendence, která byla snadno přijata a akceptována. Otázka se otevírala, ale záleželo na tom, jak ji artikulovat, jak ji projevit.

MS: Myslíte si, že na Východ jsme patřili trochu omylem? Byli jsme uneseni západnímu světu, jak o tom uvažuje Milan Kundera?

VlŠ: My jsme na Východ nikdy nepatřili. Říkáme si Střední Evropa. Mimochodem do Střední Evropy geograficky patří Německo. Východem jsme se stali až v okamžiku vzniku železné opony. Nebyli jsme na Východem, ale na východ od železné opony. To je podstatný rozdíl.

MS: Můžeme říci, že jsme byli východem Západu a poté jsme se stali západem Východu.

VlŠ: Ano, ale koncept, který nás zařadil na Východ, je příliš jednoduchý. Na východ od želené opony bylo mnoho rozdílných věcí. Zdaleka to nebylo jednotné. Bylo mnoho různých proudů, nicméně se musíme tázat, čím je definována naše základní kulturní identita. Píšeme latinkou, nepíšeme azbukou. Je zde římskokatolická víra nebo různé formy protestantismu, …

MS: … pravoslaví …

VlŠ: … je ale okrajové. Není to nosná situace. Naše školství je koncipováno na základě západního osvícenství. O kulturních souvislostech není žádných pochyb.

MS: Cesta na Západ byla jasná; ovšem jak jste vnímal integraci do nadnárodních institucí jako je Světová banka, Mezinárodní měnový fond, později OECD …

VlŠ: Vnímal jsem to přirozeně, jelikož …

MS: … logický důsledek.

VlŠ: Také to byl prvek, jak mít vliv. Jsem si vědom toho, že nadnárodní struktury mají svůj vliv, že naše velikost a naše síla nám nedává přímočarou možnost konfrontovat se, ovšem dává nám značnou sílu – pokud jsme uvnitř a můžeme kooperovat a můžeme to ovlivňovat. Nejsme pasivním a bezmocným objektem; ale když se výrazně pokusíme izolovat, tak se poté pasivním, bezmocným objektem staneme.

MS: Když přišla sametová revoluce, předpokládal jste, že postupně budeme součástí Evropského společenství?

VlŠ: Očekával jsem to a byl jsem hluboce přesvědčen. Neměl jsem to zvláštním způsobem promyšlené, ale bylo to pro mě samo sebou.

MS: Nemůžeme být cosi jako Švýcarsko, které není součástí větší evropské integrace.

VlŠ: Jak bychom mohli být? Tuto představu jsem neměl.

MS: Neměli jsme banky, neměli jsme hodinářský průmysl, neměli jsme špičkový farmaceutický průmysl.

VlŠ: Především jsme neměli neangažovaný stopadesátiletý vývoj.

MS: Měli jsme velké přeryvy.

VlŠ: Pozice Švýcarska se vytvořila po roce 1848, kdy tam proběhla občanská válka. Poté již Švýcarská konfederace pokračovala jako samostatný stát v podobě, kterou známe.

MS: My jsme v devatenáctém století také měli klidný vývoj.

VlŠ: Ano, ale byli jsme součástí Rakouska.

MS: Utvářeli jsme jeho západní vyspělou část.

VlŠ: Nebyli jsme úzkým horským územím. Již Napoleon říkal, že politika země je významně dána její geografií. Když jste v Alpách na rozhraních, v nepřístupném prostoru, vaše pozice je jiná, než když jste v centru hlavních politických sil ve střední Evropě. Naše geopolitická situace neumožňuje pozici Švýcarska. Dokonce ani Rakousku to neumožňuje …

MS: Integrovalo se v roce 1995 …

VlŠ: Situace nebyla taková, aby pro něj bylo výhodné udržovat se v izolaci.

MS: Rakousko je stále neutrální zemí.

VlŠ: Ano, je neutrální zemí, není v NATO, avšak je ostatních mezinárodních institucích …

MS: … a také je diplomatickým centrem.

VlŠ: Ano, má centrum OPEC, má tam instituce OSN, je tam Mezinárodní agentura pro atomovou energii. Vidíte, že Rakousko zůstává vojensky neutrální, ale jinak ze vší síly se snaží být integrováno do všech organizací, které jsou toho hodny.

… Varšavský pakt a NATO …

MS: Jako republika jsme byli součástí Varšavského paktu. Jak jste se díval na jeho rušení a případnou naší integraci do Severoatlantické aliance? Jde o to, že Václav Havel předpokládal, že když se zruší jeden vojenský pakt, tak se zruší i spojenectví Severoatlantické aliance. Toto se nestalo.

VlŠ: Pokud jde o alianci, tak jsem měl odtažitý přístup. Pro mě bylo vzorem Rakousko.

MS: Právě ten statut neutrality. Nebylo dle vás cílem vytvořit pás neutrálních zemí, kde by bylo Polsko, Československo (později Česká republika), Slovensko a Rakousko? To proto, abychom oddělovali Východ …

VlŠ: To je milá koncepce, kterou jsem neměl.

MS: Mě bylo teprve devět let. Dobrá, myslíte si, že to byla iluze.

VlŠ: V té době jsem neměl propracovanou koncepci, myslel jsem si, že není nezbytné vstupovat do NATO a raději bych do něj byl nevstupoval.

MS: Pokud to hodnotíte ze zpětného pohledu. Roku 1999 jsme vstoupili do NATO a naše republika se zapojila do mezinárodních operací v Asii. Vnímáte to jako dobré, že Češi jsou kooperativním členem?

VlŠ: Když jsme vstoupili do NATO, tak to je řešení, které jsem akceptoval a ze kterého plynou jisté věci a důsledky. Nikdy jsem nebyl pacifista. Vojenské násilí je součástí politiky – tedy máte-li promyšlenou politiku, tak můžete použít i vojenskou sílu. Proti čemu jsem byl ale zásadně, a kde to Česká republika pod vedením Miloše Zemana neodmítla, bylo bombardování Jugoslávie.

MS: Narušení článku č.5 Severoatlantické smlouvy.

VlŠ: Ze všech hledisek je to smutné, ovšem ze všech hledisek to byla jasná mezinárodní agrese podle mezinárodního práva. To byla nevyhlášená válka. Bez vyhlášení války ozbrojené síly bombardovaly území.

MS: Nebyl žádný mandát OSN …

VlŠ: To George Bush mladší jistý mandát OSN pro válku v Iráku měl, i když se můžeme domlouvat o tom, že to bylo interpretované za hranice zdravého rozumu – mohl se však od něčeho odpíchnout. Jugoslávie, to byl čirý útok.

MS: Nás to potkalo, když jsme tam vstupovali.

VlŠ: Právě proto. Sám se nepovažuji za dokonalého analytika, avšak když jsme vstoupili 12. března 1999 do NATO, v ten okamžik jsem si uvědomil, že bude válka v Jugoslávii. Řekl jsem si, že NATO si řeší jednu otázku, aby ji mělo vyřízenou … Nyní do toho půjde. Když se po Srebrenici, na základě mandátu OSN, angažovalo, a dosáhlo Daytonských dohod, tak tam jsem neměl výhrady. Když to promyslíte, tak vidíte, že v bývalé Jugoslávii byla válka, která každý den pozřela asi tisíc lidí a po dvou dnech bombardování, na základě mandátu OSN, válka skončila. Situace nebyla vyřešená, ale od tohoto okamžiku se denně nezabíjely hnusným způsobem stovky lidí. Zde vidíte, že vojenská síla byla použita adekvátně, v souladu s mezinárodním právem, na základě jisté promyšlené politiky. Tak bych vyjádřil svůj přístup. Nejsem odtažitý, ale za tím musí být systematická a hájitelná politika. To, že se občas vojensky angažujeme na základě odpovídajících úvah, to pro mě problém není.

MS: Soudíte, že to dělá dobré jméno naší republice.

VlŠ: Musím říci, že v této souvislosti na „dobré jméno“ kašlu. Dobré jméno mě v tomto směru nezajímá. To je příliš závažná věc, než aby vás zajímalo dobré jméno. Zajímá vás, zdali tyto aktivity zvyšují vaší bezpečnost, zdali to upevňuje mocenské a společenské vztahy. Druhá podstatná věc je, zdali tu věc můžete obhájit jako politikou akci. Osobně považuji za obhajitelnou politickou akci, když jsme poslali vojáky do Kosova, aby chránili srbské vesnice. Chránili je a akce byla úspěšná. Z toho hlediska byla akce obhajitelná.

MS: Je nutné, abychom se podíleli na mírových silách – ty jsem právě myslel.

VlŠ: Možná i válkách, když na to přijde, ovšem nemůže to být jakákoliv válka. Není z žádného abstraktního hlediska – abychom měli dobré jméno – nezbytné, zaplétat se do ozbrojených konfliktů. …

MS: Ostatně to se dá dělat kulturou …

VlŠ: Válka a mír jsou nejdůležitější rozhodnutí a ty se nemohou odehrávat z žádného jiného důvodu než z logiky samotného děje.

… Německo …

MS: Dobrá, zůstaňme v Evropě a zamiřme k sousedům. Jak jste se díval na akt Václava Havla, že krátce po svém zvolení se jel omluvit Němcům za vyhnání sudetských Němců?

VlŠ: Díval jsem se na to kriticky, ba byl jsem jeden z poslanců, který hlasoval proti česko – německé deklaraci. Zdálo se mi, že to není zcela případné, ale s odstupem, kdy vidím jak významně a pozitivně se Česko – německá deklarace realizuje a také, co jsem měl možnost hlouběji se seznámit s politikou Německa a jeho katarzí, myslím si, že můj postoj byl tehdy mylný.

… Evropa … Evropská unie …

MS: Jak jste vnímal postupné zapojování se do evropských struktur? Byla to vláda Václava Klause, která v roce 1996 podávala přihlášku.

VlŠ: Byl jsem pevným zastáncem našeho vstupu do Evropské unie. Teď, po zkušenosti, kterou jsem učinil, jsem ještě pevnějším zastáncem EU. Podle mě to bylo správné rozhodnutí, podařilo se nám to zvládnout. Největší kus práce byl udělán během premiérování Miloše Zemana, na čemž jsem se podílel. Měl jsem poté štěstí, že jsem byl ministerský předseda v době, kdy jsme vstupovali do unie. Sám jsem vedl závěrečná jednání. To je fakt. Všechny tyto skutečnosti mě přesvědčily o tom, že to má smysl … Je to pozitivní zakotvení České republiky, že bez účinně fungující Evropské unie …

MS: … bychom nebyli schopni …

VlŠ: … v pravém slova smyslu zajistit svou bezpečnost, svou prosperitu, ani svůj civilizační rozvoj. Z tohoto pohledu již nejsme samonosní, jako jsme byli ve středověku.

MS: Nu, ale země z Visegrádské čtyřky utvořily hospodářské společenství CEFTA, což je prostor bez obchodních bariér.

VlŠ: Visegrádská spolupráce je důležitá, zajímavá, ale v podstatě nemá základnu a nemá schopnost se rozvinout.

MS: Václav Klaus by tím, kdo Visegrádským společenstvím opovrhoval.

VlŠ: Osobně si myslím, že opovrhovat je ubohé. Soudím ale, že středoevropská iniciativa v zásadě nemá pevnou základnu ani kulturní, ani politickou, ani ekonomickou. Kdybyste země nechali být samostatně, bez Evropské unie, tak by mezi nimi vznikala význačná napětí. Vznikaly by mezi nimi obchodní války, občas nějaké incidenty.

MS: Má to i historický rozměr. Byly země Předlitavska, Zalitavska.

VlŠ: Vznikaly by přestřelky mezi Maďary a Slováky. Mezi Rakušany a námi by bylo značné napětí. S Poláky by to zřejmě též nebylo nejlepší.

MS: Právě za první republiky zde jednotlivé tenze byly.

VlŠ: To je jeden z důvodů, proč první republika zanikla. Během dvaceti let se nám nepodařilo vyřešit své vztahy se svými sousedy. Nutno říci, že jsme byli se všemi sousedy v konfliktu.

MS: V tom vidíte zásadní zlepšení a pokrok.

VlŠ: Po roce 1918 jsme byli v meziprostoru, limbu. Byli jsme mezi zatracením a spasením. Pozice nebyla jasná. Hledali jsme solidní životní základnu. Tu jsme našli v evropské integraci. Po mém soudu se toto naplňuje – evropská integrace je lidské dílo, nikoliv božské. Jak říkal Jan Hus: církev je nálezkem lidským nikoliv božským, …

MS: … proto má chyby, …

VlŠ: … musí na to reagovat.

MS: Někdo by mohl říci, že když lidé začnou kritizovat Evropskou unii, tak to vyvolá reakci, jako když člověk šťourá do vos.

VlŠ: Jakou akci?

MS: Například Václav Klaus.

VlŠ: Jaké Václav Klaus vyvolal akce? On žádné akce nevyvolal. Evropská unie je demokratické sdružení států, ty jsou si v obecném politickém smyslu rovny, takže výroky jednoho prezidenta žádné akce nevyvolávají.

MS: Dobrá, ale například přístup baronky Thatcherové…

VlŠ: Dělal někdo sankce proti Velké Británii? Dělal někdo sankce proti České republice? Pouze se vedou konkrétní jednání o konkrétních věcech.

MS: Nevnímáte postoje našeho prezidenta jako cosi, co by pobuřovalo …

VlŠ: To nikoho nepobuřuje. To je ve hře.

MS: Považujete jeho slova za legitimní. Člověk se může setkat s postojem, že když hovoří Václav Klaus, tak si jej nikdo nevšímá. Známe jeho rétoriku.

VlŠ: Výroky Václava Klause považuji za povrchní, nepoučené a v oblasti, kde porovnává Evropskou unii a RVHP, za lživé. On to ví. Už jen proto, že když došlo uvnitř mocenského impéria SSSR k významnému napětí, tak přišla armáda. Nyní by bylo referendum, a buď bychom vystoupili, či ne. V tom je absolutní rozdíl. Tanky by nepřijely.

MS: Soudíte, že kritické ohlasy vždy obohacují …

VlŠ: Je tisíce důvodů proč vést diskusi. Například jsem pro radikální kontrolu finančních trhů. Moje koncepce je zakázat polovinu produktů. To proto, že jsou v principu neracionální …

MS: Někomu vynášejí velké prostředky.

VlŠ: To považují za škodlivé. To proto, že současná koncentrace finančního kapitálu vede k tomu, že se zdroje odčerpávají z reálného hospodářství. To je ale zničující. Vidíte, zde mám názor, kteří jiní nesdílejí. O takovýchto věcech se bohužel u nás nediskutuje.

MS: Nu, je otázkou, jak takovýto názor najde uplatnění v reálném světě.

VlŠ: Někdy ano a někdy ne.

MS: Je otázka, zdali uspějete na trhu idejí.

VlŠ: To není žádný trh idejí.

MS: Každý soutěží.

VlŠ: Ani v idejích není trh. Dle mého názoru je chybná dedukce z principu, jenž se odehrává jinde, v jiném segmentu lidské civilizace. Nelze přenášet principy fungování ekonomiky mechanicky do jiných sfér, tento přístup je ve své podstatě vulgárním marxismem.

MS: Soudíte, že Česká republika díky integraci bohatla, či lépe  – dokázala využít svůj potenciál?

VlŠ: Pochopitelně, že nedokázala plně využít svůj potenciál, ale přesto výrazně zbohatla. Stačí se podívat, jak to vypadá s hrubým domácím produktem, s exportem. Nedokázali jsme to ale využít naplno, …

MS: … třebaže jsme v pomyslném geografickém srdci Evropy.

VlŠ: V tomto ohledu jsme na okraji.

MS: Soudíte, že situace, která zde je, může dostat naši republiku na hospodářskou periferii?

VlŠ: Již je na hospodářské periferii.

MS: Před námi jsou země jako Rumunsko, Bulharsko.

VlŠ: Pozice České republiky je v periferní pozicí. Naše geografická pozice je periferní pozicí, a ne centrální.

MS: Na druhou stranu jsme blízko centra Evropské unie – Německa.

VlŠ: Jelikož je naše pozice periferní, tak nám hrozí periferizace. Ta nám nehrozila, když jsme byli Československo. To proto, že Československo bylo váhou a také čárou 1200 kilometrů od východu na západ, a proto jste to geopoliticky nemohl obejít. V současné době se nás nemusí týkat žádná síť. Všimněte si, že snad všechny významné sítě jdou mimo. Všimněte si, že produktivita práce na hodinu práce je v současné době menší v České republice než na Slovensku.

MS: To znamená, že intenzita zapojení zdroje je tam vyšší.

VlŠ: Přesto, že nám to výrazně pomohlo. Jsme však pod svým potenciálem.

MS: Co byste konal, jak byste k této nastalé situaci přistupoval? Člověk se může setkat s postojem, že pokud nezlepšíme například své školství, periferizace bude ještě větší.

VlŠ: Ano, můj politický koncept je jednoduchý.

MS: Cesta na Sever …

VlŠ: … a radikální přerozdělení. To znamená zvýšit podíl přerozdělení hrubého domácího produktu, který se nepřerozděluje tržně, ale rozděluje se prostřednictvím veřejné ruky. To nemusí být pouze přes stát, ale prostřednictvím veřejné ruky, která je definovaná demokratickou politikou a sleduje jiné cíle než pouze zisk. Pokud mám zájem, aby mi prosperovalo školství, tak do něj musím vložit peníze. To se nedá nic dělat.

MS: Dobrá, pokud si člověk prochází statistiky a výhledy do blízké budoucnosti, tak Češi budou dávat na obsluhu dluhu za pár let více, než budou výdaje do českého školství …

VlŠ: To proto, že neinvestujeme do školství. Soudím, že školství je dobrou investicí. Na počátku sice uděláte dluh …

MS: To je přístup pana Keynese.

VlŠ: To není Keynesův přístup. To je přístup selského rozumu. Modernizace, inovace, která je podstatná pro moderní ekonomiku, se odehrává na základě investic. Když neinvestujete, nemodernizujete, je po vás. Není možné jinak přežít. Zkrátka, alokace zdrojů prostřednictvím trhu není optimální. To je zjevné. Nejúspěšnější země jsou ty, které kombinují relativně běžný trh s výrazným přerozdělením. Také se podívejte, že prvních deset zemí v tabulkách konkurenceschopnosti jsou ty země, které přerozdělují.

MS: Dobrá, jste přes současnou situaci optimistou?

VlŠ: Pochopitelně že ano, k pesimismu není žádný zvláštní důvod.