Dialog o transformaci s Evženem Kočendou

MS: Než přikročíme k obecnému hovoru na téma transformace, rád bych se zeptal, jak jste vy prožíval ony dny, měsíce během převratu a vůbec jak vnímáte rok 1989? Co jste od nich očekával? Jak jste se díval na režim, který zde byl, a co jste očekával od nového režimu?

EK: Pokud půjdeme ještě před rok 1989 …

MS: Před tímto rokem jste studentem. Vystudoval jste, pokud se nemýlím, Vysokou školu ekonomickou.

… Studia …

EK: Ano, ale v době přelomu jsem byl již zaměstnán. Svá studia jsem dokončil v roce 1985, poté jsem nastoupil vojenskou službu a následně jsem nastoupil do zaměstnání. Ještě před rokem 1989 jsem začal podávat přihlášky na další postgraduální studium ve Spojených státech. Koketoval jsem s myšlenkou, že bych odešel, neboť mě to zde přestávalo bavit.

MS: Tak tedy emigrace a dát Československu sbohem.

EK: Ano, ale poté mně přišlo daleko zábavnější či užitečnější si zkusit podat přihlášky. To trvalo neskutečně dlouhou dobu. Nakonec jsem odjel v roce 1991.

MS: To zřejmě není obvyklé. Můžete popsat proces oněch žádostí?

EK: Tehdy to byl neskutečně zdlouhavý proces, protože nebyly žádné informace. Někdy v roce 1988 jsem se dozvěděl … a nyní to zní možná naivně … že je možné si zažádat …

MS: … o stipendium.

EK: Je to společně propojené. Když vás přijmou do toho programu, je to spojeno s tím, že tam musíte také pracovat. Je pro vás jistá asistentská pozice, kterou si vyděláváte na studium a z níž si dané studium platíte. Není to přímo stipendium, avšak za svou práci dostanete peníze a těmi penězi své studium platíte, jste v programu a část peněz pochopitelně vrátíte na školné a podobné. Sám jsem se o tom dozvěděl od kamarádky, která tam odjela na stáž na semestr na biologii. Osobně mi to přišlo zajímavé, a proto jsem to začal zkoušet. Informace byly velice bídné. Člověk ani nevěděl, kam to zaslat. Když jde o postgraduální program, bylo potřeba doložit testy z anglického jazyka a odborných předmětů, které dokážou vaši úroveň připravenosti. Jednalo se o matematiku, logické připravenosti. Pamatuji si, že test z anglického jazyka se zde dělal již tehdy na ambasádě, a to jednou či dvakrát za rok. Testy připravenosti Graduate Record Examinations (GRE) či Graduate Management Admission Test (GMAT) se zde nedělaly nebo velmi omezeně. Někdy v roce 1990 jsem odjel do Vídně nočním autobusem v jednu hodinu v noci, ráno jsem tam vypadl o půl sedmé. V osm hodin jsem šel dělat tuto zkoušku. Bylo to naprosto příšerné, protože ostatní měli tlusté knihy a v nich spousty testů, které si předtím procházeli. Sám jsem neměl žádné testy, protože jsem netušil, co to je. Věděl jsem, že se musí zaškrtávat jistá kolečka a snažit se na otázky opovědět správně. Výsledky byly takové, že jsem testy neudělal vynikajícím způsobem, ale byl jsem nad tou hranicí, abych byl do daného programu přijat. Celý proces vyřízení přihlášek do škol jednoduše trval dlouho také proto, že jsem některé podklady posílal po termínu. Skutečně informace nebyly a člověk se v tom plácal. Přesto jsem se nakonec mohl stát postgraduálním studentem. To jsem však odbočil.

MS: Vaše slova jsou důležitá. Dnes si to člověk mnohdy neumí představit. Tázal jsem se proto, že studium v zahraničí je dnes méně komplikované. Svět je daleko otevřenější. Je nutné si připomenout dobu, jelikož právě na vašem příkladu se ukazuje, jak vzácné byly informace.

… Revoluční doba a poté …

MS: Přesuňme se k onomu k roku 1989, listopadu 1989 …

EK: Pokud se týče Listopadu, ten jsme všichni strávili na ulicích. Byla to velmi euforická doba. Dokonce jsem využil možnosti podnikat, ale svou podnikatelskou činnost jsem zrušil, byť je to bezvadné, že se může svobodně podnikat, vypadá to hezky, nicméně jsem cítil, že bych šel raději zase do školy.

MS: Někdo by mohl říci, že jste byl „věčným“ studentem.

EK: To ne, věčným studentem jsem nechtěl být, a pokud jste pět roků v postgraduálním programu, velice rád oním studentem přestanete být. Když jsem skončil studium na VŠE, byl jsem rok na vojně a následně jsem pracoval. Věděl jsem, že i v době, kdy bylo možné začít svobodně podnikat, mě tohle plně neuspokojuje. Neustále tam byla rezonance „odejít“, vidět kousek světa a naučit se ještě něco nového. Nikdy jsem si nepřestal myslet, že to bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě. V roce 1991 jsem odjel do Spojených států, na univerzitu v Toledu v Ohiu. Odjel jsem na rok. Během toho roku jsem si začal dávat přihlášky na doktorské programy, jelikož v Ohiu jsem byl na magisterském programu. Zvoleným oborem byla ekonomie. Po roce jsem se přestěhoval do Houstonu v Texasu, kde jsem byl do roku 1996. Zdlouhavě to přibližuji proto, že jsem vlastně ze zásadní doby transformace vůbec nic nezažil, protože jsem zde nebyl. Rok 1990 byl pouze přípravným rokem. To je rok, kdy se hospodářská transformace ještě nerozjela. Ta se spouští až v roce 1991. Cenové uvolnění bylo v roce 1991.

MS: Také se jednalo o další devalvaci koruny.

EK: Od roku 1991 do roku 1996 jsem žil ve Spojených státech a domů jsem jezdil na návštěvy. Poprvé jsem domů přijel po roce a půl. Tam jsem odjížděl v srpnu roku 1991 a vrátil jsem se až na Vánoce v roce 1992. V roce 1993 se razítkovaly pasy, udělal vše, abych měl pas České republiky.

… Studium …

MS: Ano, začala se psát novodobá historie svobodného státu. Zastavme se ještě u vašeho pobytu. Jaký přístup ke vzdělání je na Západě a zde? Jaký rozdíl byl mezi vyspělým světem a zdejším systémem? Na co byl kladem důraz na VŠE a co bylo požadováno v Americe?

EK: Konkrétně ve výuce ekonomie či příbuzných oborů se nedá moc srovnávat. Přístup socialistické země a kapitalistické je nesouměřitelný. Pokud vyjdu z minulé situace, bylo studium hodně politicky orientované. Ne, že by se tam člověk nic nenaučil, ale na většině oborů to byly „politické kecy“. Byla tam spousta šílených teorií politické ekonomie socialismu, kapitalismu. Jednalo se o blábol. Na druhou stranu jsem měl velké štěstí, že jsem měl možnost studovat zahraniční obchod, protože to byl obor, ve kterém se člověk naučil velmi mnoho užitečných věcí právě pro praxi v zahraničním obchodě plus jazyky. Kromě ruštiny, která byla povinná, tam byly například dva další povinné jazyky. Člověk si mohl vzít i třetí a skutečně se něco naučil. Já jsem studoval angličtinu, španělštinu. Kromě těch jazyků se člověk naučil spoustu důležitých praktických věcí. Poté, když jsem šel studovat do Ameriky, byl jsem v ekonomickém programu od obchodní školy, jak bych nazval předchozí studium na VŠE. To se velmi liší, protože v ekonomických programech se člověk zabývá čistou ekonomií, která s tím obchodním, praktickým nemá co do činění, i když to může být chyba. Myslím si, že spousta lidí, kteří vychází z ekonomických programů, nemá ani potuchu, jak skutečně funguje podnik a hospodářství. Lidé jsou výborně vybaveni v oblasti teorie a kvantitativní analýzy, ale jejich ponětí o praxi je mizivé. Obě studia se proto nemohou srovnávat. Co se nároků týče, jsou velmi tvrdé. Rozhodně se tam o studenty nikdo nestará. Když někdo něco nesplní, nehledá se cesta, jak to vyřešit. Není to přístup jako v České republice. Na magisterském programu jsme měli méně peněz jako asistenti, ale měli jsme to, čemu se říká „tuition waiver“, což je institut, který slouží k odpouštění školného. Na doktorském programu v Houstonu bylo v mých začátcích zajímavé, že jsme měli o něco více peněz, ale žádný „tuition waiver“. Za jednotlivé předměty v semestru jsme museli zaplatit. Měli jsme tu výhodu, že jsme dostali takzvaný „instate rate“, to znamená, že jsme mohli platit školné jako občané či rezidenti státu Texas. To bylo dobré, jelikož školné, které jsem platil jako rezident, bylo skoro třikrát nižší než školné normální. Navíc jsme museli dosahovat jisté studijní výsledky. Pokud studentovi kumulované výsledky za semestr klesly pod určitou hranici, bylo mu odebráno asistentské místo, ztratil různé výhody, například výhodné zdravotní pojištění a podobně. Tam jsme byli nuceni mít velmi dobré výsledky, nároky na studium byly zásadní. Začalo nás v ročníku 28 či 30. Během prvního ročníku polovina lidí odešla, a to z různých důvodů. Buď to nezvládali, …

MS: … nebo změnili preference.

EK: Během dalších let se počet studentů v ročníku postupně snižoval. Vím, že z mého ročníku nás skončilo 7. Tam to dělají tak, že se nabere hodně lidí na počátek a poté se udělá velká selekce, což z ekonomického hlediska je nejvýhodnější způsob. Je dobré všechny přijmout, financovat je první rok a poté financovat pouze ty, u nichž existuje záruka, že studium dokončí. Nároky jsou poměrně tvrdé. Jsou tam velmi přísné postupové zkoušky, aby vás pustili do dalšího roku studia. Nakonec ve všech doktorských programech musíte napsat disertaci a obhájit ji.

MS: Vy jste uváděl číslo 30. Zřejmě se nejedná o masové studium.

EK: Postgraduální studium není masová záležitost. Na pregraduálním stupni je situaci trochu jiná. Pokud bych měl doporučit studium vlastnímu dítěti či kdyby se mě někdo zeptal na radu, řekl bych, aby vystudoval pregraduální stupeň v Evropě a na postgraduál jet do Ameriky či šel do nejlepších škol v Evropě. Speciálně v ekonomice je stále nejvyšší úroveň ve Spojených státech.

MS: V době, kdy jste studoval v Americe, v České republice vznikalo CERGE.

EK: To jsem vůbec netušil.

MS: Nakonec jste se po nějakém čase v této instituci usídlil.

EK: V roce 1991 zde začali studovat první studenti. V té době jsem počal studovat v Americe. Protože jsem se zajímal o to, abych si podal přihlášku do Ameriky již před rokem 1989, nepídil jsem se po možnostech doma. Říkal jsem si, že pokud odejít, tak za moře.

MS: Jak se na člověka dívají, když má doktorský titul? Je to v jistých institucích standardem? Lidé s doktorátem působí převážně v akademické oblasti.

EK: V České republice běžně stále neexistuje toto rozlišování. Mnoho lidí se domnívá, že PhD. je stále něco jako PhDr. V Americe lidé vědí, co je to PhD. Tam se na tituly příliš nehraje, pokud má někdo PhD., lidé vědí, že je to o kapku něco jiného, a má to vliv na ohodnocení v práci.

MS: Dobrá, to jsou studia.

… Ekonomická transformace: stav hospodářství …

MS: Nyní bychom přešli k otázce hospodářství. V jakém stavu bylo podle vás hospodářství Československé republiky? Když jsme počali znárodňovat v roce 1948, stáli si Čechoslováci „dobře“. Myslíte si, že období komunismu, respektive socialismu bylo obdobím, kdy Češi „přešlapovali“, a proto jsme vytvořili mezeru mezi námi a západními státy? Byla snad snaha, abychom navázali na dobrou pověst a vyspělost první republiky.

EK: Nevím, zdali se to dá nazvat přešlapováním, ale hospodářství se vyznačovalo několika zásadními rysy. V ekonomice se nedostatečně investovalo. Většina závodů měla naprosto zastaralé vybavení. Neinvestovalo se dostatečně do infrastruktury. Ekonomika byla celkově podkapitalizovaná. Peníze, které stát prostřednictvím daní z ekonomiky za léta získal, do ní dostatečně nevracel. Peníze se buď projídaly, nebo se jejich část používala na rozvojové pomoci a podobně. Nebyli jsme na tom tak špatně jako v jiných zemích, ale i u nás byla přítomná podkapitalizace. Nebyla na úrovni, která by odpovídala zdravé ekonomice, byť v plánovaném hospodářství. I v něm se dá naplánovat, že část prostředků půjde zpět do investic.

MS: Zde jde spíše o to, že hospodářství mělo extenzivní rozvoj, kdežto Západ šel cestou intenzifikace, a to mu dovolilo akumulovat bohatství.

EK: Nedával se důraz na technologie. Když dostatečně neinvestujete, nemůžete zlepšovat strojní zařízení či stavět továrny, které budou využívat nové technologie, které ušetří energii. Podkapitalizace hospodářství jde ruku v ruce s extenzivním rozvojem.

… Návrat kapitalismu …

MS: Rok 1989 znamenal přerod a otevřela se cesta k dialogu o návratu mezi vyspělé západní ekonomiky. Jak jste se díval na otázku diskusí kolem kapitalismu? Jde o to, že lidé kolem Václava Klause žádali „trh bez přívlastků“, neboť podle nich to je způsob, jak vrátit tomuto hospodářství patřičnou efektivitu, kterou se vyznačovalo, když bylo zapojeno do západních struktur v rámci svobodného světa po roce 1918.

EK: Musím znovu zopakovat, že denně jsem ty debaty nesledoval. Pět let po roce 1991 jsem měl přístup ke zprávám skrz média. Abych se přiznal, snažil jsem se žít tam, kde jsem v té chvíli byl.

MS: Žil jste v zemi, kde kapitalismus funguje více jak několik století.

EK: Ano, z pohledu „běžného občana“, jenž přišel ze socialistické země, Amerika fungovala neskutečně, ba příšerně dokonale. Ve srovnání s tím, na co člověk byl zvyklý odsud, naprosto plně fungovala. Vysoký stupeň efektivity byl vidět na každém kroku. Pokud člověk přijel do USA, potřeboval si pronajmout byt. Stačí si představit, jak si člověk u nás mohl pronajímat byt před rokem 1989.

MS: Člověk musel někdy užívat i nedobré praktiky, jako byly úplatky.

EK: Ano, ale tam? Člověk si vyzvedl zdarma noviny, zatrhl si byty, objel si je … Za den či dva byl schopen si vybraný byt pronajmout. Telefon si zařídil v samoobsluze u speciálního okénka. Tam zaplatil poplatek a buď ten den či druhý den mu šel telefon. Vyřizování všelijakých záležitostí, jako je elektřina, plyn, pojištění a tyto věci, které člověk znal pouze z neskutečných front, se řešilo po telefonu během pěti minut. Skutečně z pohledu běžného života, co člověk musel řešit, to byly nebe a dudy. Proto jsem schválně řekl, že fungovala příšerně dokonale. Pokud bych šel od těch každodenních záležitostí, například dodavatelský systém, zásobování obchodů či způsob řešení otázky náhradních dílů do automobilů to též svědčilo o tom, že pokud ona ekonomika na těchto úrovních funguje dokonale a efektivně, musí efektivně fungovat i na jiných úrovních, do kterých člověk až tolik nevidí. Můj první dojem spočíval ve velkém překvapení nad jiným stupněm efektivity hospodářství, než na jaký byl člověk zvyklý.

MS: Vy jste se na univerzitě učil o hospodářských systémech, jako je v Americe?

EK: Na VŠE Praha se o kapitalismu učilo z příšerné hnědé učebnice, která měla název Politická ekonomie kapitalismu, což byly „převyprávěné“ Marxovy názory. To mělo ještě smysl. V jiném semestru se učila Politická ekonomie socialismu, tuším, že kniha měla šedivou barvu, ale to naprosto postrádalo smysl. Že by se na VŠE učilo o Americe jako systému, tak to ne. Část věcí člověk posbíral z jiných kurzů, kde se učilo institucionální uspořádání podniků v různých částech světa. To zase byla specialita zahraničního obchodu, protože se tam učily praktické věci, o nichž se předpokládalo, že by je člověk, který bude pracovat v zahraničním obchodu, měl umět. Jak to vypadalo v jiných oborech, nevím, ale tam to bylo určitě daleko horší.

MS: Zřejmě zde neznali čeští kantoři systém, který v dané době na Západě byl. Říkal jste, že člověk se o kapitalistickém systému učil prostřednictvím tezí Marxe, ale to bylo devatenácté století.

EK: To není má chyba, takové byly osnovy na VŠE. Pochopitelně existovaly různé předměty, ve kterých se člověk něco o fungování kapitalistického systému mohl dozvědět. Nemyslím si, že v té době se cosi takového systémově, koncepčně učilo.

MS: Kapitalismus amerického střihu vás příjemně překvapil. Jistě jste přemýšlel, jak se tento způsob chování k zákazníkovi dostane do Československa?

EK: Ano, člověk byl překvapen a přemýšlel jsem, ale nedomníval jsem se, že to půjde rychle. Poměrně rychle jsem si vytvořil představu, že transformace bude trvat patnáct až dvacet let – to se psal rok 1990. Měl jsem poměrně pravdu. Až po roce 2005 si vlastně můžeme říkat, že existuje soukromá sféra. Udělali jsme poměrně hodně empirických studií o těchto otázkách, proto na základě dat vím, o čem hovořím, dokdy měl stát poměrně výsadní postavení, jak mohl kontrolovat podniky, jak mohl kontrolovat ekonomiku atd. To není pouze soukromá sféra na podnikové úrovni. Je to též proces transformace od toho centrálního systému k tržnímu systému. Potvrdilo se mi, že jsem říkal patnáct dvacet let. Nemyslím si, že je to špatně. Neřekl bych, že by transformace měla proběhnout daleko rychleji. Jak chcete přes noc přeměnit celou ekonomiku, a nyní zde nemluvíme pouze o ní. Zákony se dají dělat přes noc, formální privatizaci také můžete udělat poměrně rychle, změnit společnost je ale daleko obtížnější úkol. Co se týče transformace na základě myšlení lidí a podobně, to je úplně jiná časová dimense. Nyní jsem hovořil o ekonomické transformaci. Znovu opakuji, nemyslím si, že je špatné, že transformace trvá delší dobu, protože věcí, které je potřeba přeměnit, je neskutečně mnoho.

MS: Vychovat člověka, jenž je odpovědný, jenž je ochotný soupeřit nejen doma, ale naučit se rozhlížet v rámci celku, trvá generace. Ne nadarmo se říkalo, že měníme systém, ne lidi. Pokud lidí byli více jak dvě generace nuceni žít v systému, který je „vodil za ruce“ a učil je rozkrádat, je poté těžké, ba nemožné, aby se rychle vytvořil funkční systém, jejž známe z fungujících států na Západě, a co více, aby se lidé chovali čestně, slušně, měli úctu k zákonům. Právě tyto hodnoty starý systém potlačoval.

EK: Úplně by stačily nižší cíle. Máme rok 2010 a lidé se stále nezdraví, neříkající si dobrý den či děkuji.

MS: Lidé si to neosvojili a mnozí jsou otrávení.

EK: Víte, začal bych u těch nižších cílů.

MS: Nižším cílem myslíte právě toto, nebo to můžete ještě rozvést? 

EK: Víte, to jsou vysoké cíle. Já jsem to říkal ironicky. Soudím, že jeden z nejvyšších cílů je, aby pokud přijdete na úřad, aby tam lidé opravdu nejen věděli, ale i cítili, že jsou placeni z vašich daní a jsou tam proto, že je potřeba něco vyřešit a oni vám mají pomoci.

MS: Vypěstovat onen baťovský stav.

EK: Toto mě příjemně překvapilo v Americe. Pochopitelně, že se všude na světě setkáte s hroznými úředníky, ale procento takových úředníků bylo výrazně nižší.

MS: Pokud člověk přijde na úřad, …

EK: … nemyslím, aby mu úředník nabídl dort, kávu a setrval s ním půl hodiny v družném rozhovoru. Jde mi o to, aby se věci vyřešily normální cestou, pokud možno s lidským přístupem. Pokud přitom bude ještě úsměv, tak to bude sen.

MS: Baťa sám říkal: „Náš zákazník, náš pán“. Baťa byl soukromník, byť silně působil na veřejný prostor. Sluší se říci, že pro mnohé bylo ctí být za Rakouska – Uherska úředníkem. Znali to naši předci, kteří měli ponětí o první republice, protože tam byla jistá kontinuita. Po roce 1948 zde byla diskontinuita.

… Zadlužení a stát …

MS: Při této příležitosti je dobré zmínit, že třeba stát v době konce komunistického režimu a na počátku transformace československého státu nebyl zadlužen. Rozpočty byly „vyrovnané“. Pokud bychom to srovnali s dnešní dobou, stát se choval „odpovědněji“, nebo ne?

EK: Na počátku transformace Československo skutečně mělo jednu z nejlepších startovacích pozic i proto, že neexistovalo velké zadlužení. Na jednu stranu poskytovalo půjčky, na druhou zase něco dlužilo. V podstatě se země pohybovala v „červené nule“. Osobně si myslím, že to bylo i proto, že peníze, které měly jít do investic, do infrastruktury, do modernizace hospodářství, se používaly různými ne příliš efektivními způsoby. Nebyl zde žádný tlak, aby se stát mocně zadlužoval. Vnější zadlužení bylo v podstatě v rovnováze. Současná situace je skutečně podivná hlavně proto, že v dobách, kdy probíhala transformace, tedy v té její první fázi se neudělaly patřičné kroky.

MS: To znamená, když byl Václav Klaus ještě ministrem financí a poté vedl svou první vládu.

EK: Bavíme se o období do roku 1996. V té době se skutečně zdůrazňovalo, aby byly finance v rovnováze. Poté došlo k rozvolnění rozpočtové kázně. Naprosto nejzběsilejší vývoj je po roce 2000, v dobách, kdy ekonomika rostla pěti, šesti procenty ročně a stále se zvyšoval schodek rozpočtu. Soudím, že je to velmi špatně. Co k tomu říci? Každá vláda má svoje preference. Jediný orgán odpovědný za fiskální politiku je vláda. Pokud jsou preference vlády takové, že bude dělat schodky rozpočtů, je otázka, co se s tím dá dělat. Zde je neuvěřitelný paradox, protože rozpočtový schodek je obvykle spojován s tím, že pokud se hospodářství nedaří dobře, je potřeba si vypůjčit, překlenout to období, …

MS: … aby poté, až bude dobře, se dočasný schodek zaplatil.

EK: Problém je v tom, že když máte několik let tempo růstu v pěkných kladných hodnotách a stále se vytváří schodky rozpočtů, je to naprosto neomluvitelné. Mnohé vlády na kritiku reagují či reagovaly tím, že říkaly, že existuje velké procentu „mandatorních výdajů“. Je pravda, že v České republice zhruba 80 procent výdajů rozpočtu tvoří takzvané mandatorní výdaje. Soudím, že ony „mandatorní výdaje“ je takové zaklínadlo, je to floskule, která zní neuvěřitelně magicky a vytváří dojem, že se s tím fakt nedá nic dělat. Mandatorní výdaje jsou do té míry mandatorní, jak si je schválí parlament či jak je vláda navrhne parlamentu a ten je schválí. Ve chvíli, kdy mám jako vláda pochybnosti o tom, zdali kompozice mandatorních výdajů je správná, jestli jejich výše je správná, se je pokusím reformovat. Pokud je reforma správná, měla by projít parlamentem a tím pádem se „magičnost“ slova mandatorní změní, protože dané mandatorní výdaje budou vypadat jinak, a to jak v jejich výši, tak v jejich kompozici. Výhrady vlád můžeme zredukovat do neochoty se zabývat systémovým řešením veřejných financí.

MS: Ano, kolem toho se vytváří slovní mlha. Pouze se hovoří, ale bohužel se nekoná.

EK: Ve chvíli, kdy se řekne spojení „mandatorní výdaje“, je to, jako když se vystříkne inkoustový mrak.

MS: Někdo by mohl říci, že to již nesouvisí s transformací. Minulý režim byl chybný, ale nezadlužoval se. V současnosti se stát, který si mnozí představovali jako nočního hlídače, jež bude zabezpečovat policii, soudy, místo toho, aby byl malý, ale výkonný, stává velký a mnohdy neefektivní.

EK: To není problém pouze České republiky, je to problém mnoha zemí. Když jsme výše hovořili o efektivním systému hospodářství ve Spojených státech, ty mají také velké problémy. Není to tak, že bych zde nekriticky hovořil o tom, jak je ekonomika Spojených států úžasná. Spousta věcí je tam také chybně. Soudím, že veřejné finance jsou ve větším či menším stavu disproporce, a to ve spoustě zemí na světě. Souvisí to s tím, jak se vytrácí idea, že stát má být tím, kdo určuje pravidla a kdo se snaží o to, aby pravidla byla dodržována. Moderní státy se stále více přiklánění k roli ředitele, jenž potřebuje neustále přerozdělovat, pořád někomu něco nařizovat, někoho kontrolovat. Odpovědnost a samostatnost lidí má v mnoha zemích velmi malý prostor. Nemyslím si, že jsou za tím špatné úmysly, že se stát snaží „zajistit“ kavalírsky štědrý sociální systém. Nemyslím si ale, že je to dobře, protože i ty nejlepší úmysly mohou vést k velice tragickým koncům. Tržní systém, který je postavený na individuální aktivitě, na individuální odpovědnosti člověka, je zde stavěn do rozporu proti tomu, jak se stát snaží tyto individuální odpovědnosti a aktivity usměrňovat či omezovat. Jak podporuje chování lidí, kteří se chovají někdy velice neodpovědně. Abych se přiznal, tak mě nedávno zarazila jedna anketa, kde bylo napsáno naprosto hrozivé číslo, že 75 či 80 procent Čechů se domnívá, že by stát měl být ten, kdo zajišťuje, aby všude byl dostatek pracovních míst. Soudím, že toto je dost kritický názor. Znova opakuji, že v roce 1990 jsem si udělal vlastní odhad, že hospodářská transformace bude činit patnáct dvacet let. Ekonomická možná, ale myšlenková rozhodně tak krátko trvat nebude.

MS: Co vlastně dělat proto, aby se stát tak nerozpínal a aby lidem nebyla brána svoboda pro jejich seberealizaci?

EK: Osobně nevím, protože různé politické strany mají různé preference, které předkládají svým voličům jako hotové věci. Existují obrovské skupiny lidí, které se chtějí postavit k životu sami za sebe, ale existují i tací, kteří mají zájem být voděni za ručičku. Lidé si musí vybírat sami a musí se svobodně rozhodovat. Jestliže se někdo svobodně rozhodne, že se rozhodovat nechce, nedá se s tím nic moc udělat.

MS: To nakonec vede ke ztrátě svobody, s níž je spojeno i lidství člověka. Člověk je stvořen pro svobodu, a ne pro otroctví. Toto je myšlenka, která by měla znít v myslích mnoha lidí, a to nejen v České republice, že?  Děkuji vám za vaše postoje.