| Dialog byl natočen odpoledne ve středu 16. října 2013 zasedací místnosti společnosti Wikov Hvězdoslavova 2 b, City Tower Praha 4, Pankrác. |
MS: Jak vnímáte rok 1989 jako mladý člověk plný očekávání?
MW: Mohl bych začít jinak?
MS: Ano, pokud se k určitým bodům vrátíme …
MW: Na můj začátek budu navazovat ve všech dalších komentářích. Dialogem se bude linout nit, která říká, že velká spousta věcí je daná, ovlivněná tím, v jakém prostoru se nacházíme, jakou historií jsme prošli. Tato skutečnost má vliv na úplně vše, byť se to na první pohled nezdá. Poznamenala vývoj v roce 1989, obnovení demokracie a kapitalismu. Ovlivňuje též naši budoucnost, i to, jaké vize o ní bychom měli mít. Vše vychází z naší historie. Nejsem historik a sociolog, proto nejsem schopen popisovat vývoj české společnosti od středověku až do současnosti. Jsem však o své tezi pevně přesvědčen. Dám vám drobný příklad. Opatrně jsem našlapoval kolem amerického působení ve Vietnamu. Ovšem dnes vám Vietnamci řeknou, že válka s Američany byla několikaletou epizodou v jejich dvoutisícileté historii. Vlastně už to ani nevnímají. My máme historii staletou, která nás patrně ovlivnila, ovlivnila naše chování a bude nás i naši společnost ovlivňovat i do budoucna. Možná jsme ovlivněni faktem, že žijeme v prostoru, kde se bili protestanti s katolíky, potýkali se s Němci či Rusy, nebo zde táhla různá vojska a my byli a jsme pořád relativně malým národem se snahou zachovat si svou identitu.
MS: Sluší se říci, že jsme v geografickém centru Evropy a přes nás přešly jednotlivé války, proto je tím národ logicky poznamenán. To znamená, že jsme jednu chvíli patřili do sféry německé, pak do sféry východní, nyní k Západu.
MW: Určitě tomu tak bylo.
MS: Procesy rok 1989 byly ukončením období vazalství, mohli jsme konečně být svobodni.
MW: Ano, naprosto souhlasím, ale nebylo to a ani to není vystoupení z nějaké zóny, ve které se nacházíme. Ačkoliv zde došlo k poměrně dramatické změně v roce 1989, sociální struktura, teritoriální pozice českého státu se neměnila a ani se nebude měnit v budoucnosti, což je velmi důležité. Jistě, rok 1989 byl zásadní změnou pro můj život a život ostatních. V tomto státě bylo ještě mnoho dalších změn, které jsou významnější, než je rok 1989. Pokud však hodnotíme dvacáté století, byl jedním z velkých momentů.
MS: Ano, pro porozumění vývoji, v historii máme rok 1918, 1938, 1948, 1968 a pak 1989. Vraťme se roku 1989. Byl jste mlád …
MW: Převrat přišel v okamžiku, kdy jsem končil vysokou školu, byl jsem v pátém ročníku. Nějakým způsobem jsem hleděl vstříc poststudentskému životu. Listopad byl vyvrcholením změn, které se udály jak v Československu od 28. srpna 1988 po Listopad, tak včetně změn v okolních státech. Když přišla perestrojka, bylo jasné, že se něco stane. Člověk měl jistou představu, že pokřivený režim nemůže pokračovat do nekonečna, ovšem na druhou stranu jsem nečekal, že se zhroutí tak náhle.
MS: Studenti dali důležitý impuls. Ťukli do kuličky, která způsobila řetězovou reakci.
MW: Když jste mladý, máte větší odvahu, skoro ničeho se nebojíte. Nutno říci, že společnost v druhé polovině osmdesátých let vypadala úplně jinak než ta za Brežněva, …
MS: … neboť studenti nechtěli žít ve schizofrenním režimu, jako žili jejich rodiče i prarodiče.
MW: Samozřejmě tam byl vzdor z titulu mládí, z titulu vůle měnit věci. Byla tam obrovská únava z normalizační nudy, která člověka provázela celý život. Bouřil jsem se nejen za svobodu, ale i za změnu. A nejen proto, že jsem byl mladý. Nakonec všechny revoluce dělají převážně mladí lidé a rok 1989 byl potvrzením této teze.
MS: Můžeme říci, že pokud by nepřišel rok 1989, režim by stejně padl.
MW: Situace na konci osmdesátých let nevypadala, že hned „zítra“ dojde k žádoucí změně. Nicméně se jevila jako neudržitelná. Spíše si myslím, že se očekávalo, že dojde k postupným evolučním změnám. Myslím, že nikdo nečekal, že dojde ke zhroucení celého komunistického bloku tak náhle. Brzy po nástupu Gorbačova se však již očekávalo, že něco se dít bude.
MS: Ostatně ke konci režimu ani zahraniční rozhlas nebyl rušený. Představitelé nedokázali „zachytit“ vítr změny. Byli staří.
MW: Snad jedině s kapkou nadsázky Evžen Erban, jenž zažil mocnářství, první republiku, nacismus i socialismus, ten věděl vždycky poněkud dříve, odkud začne foukat vítr, a též včas převlékl kabát.
… Komunismus …
MS: Dobrá, nyní bych doporučil, abychom přešli před rok 1989, byť jsme se tématiky dotkli. S čím si asociujete komunismus? Prožil jste v něm své mládí.
MW: Komunismus si spojuji s nudou. Tohle zřízení bylo tak nudné, že se zde nedalo žít. Tázal jste se též na výhody režimu. Žít v něm bylo snadné, žádný problém se neřešil, jelikož nebylo co řešit, za předpokladu, že jste se nezakopal a nevedl odboj. Ve svých osmnácti letech jsem to nedělal, a tak lze říci, že jednoduchost života byla vykupována nudou.
MS: Soudíte, že lidé přijímali jednoduchost? Tážu se proto, že příliš jednoduchý život není životem. Nuda pro některé z nás může znamenat smrt.
MW: Bohužel pro drtivou většinu populace to bylo řešení, a proto se pořád mnohým z nás po tomto životě trošku stýská.
MS: Nemohli jsme se účastnit politického života. Když ano, jedním z předpokladů bylo vlastnictví červené knížky. Na druhé straně si každý mohl žít „klidně“ svůj život na své chatě, bydlet v levném paneláku se sektorovým nábytkem, vozit se Škodovkou, na niž jsme museli čekat podle pořadníku.
MW: Ano, toto je přesný popis. Pro spoustu lidí tento přístup byl řešením. Žili jsme v režimu, který vás jako osobnost pohltil, ovšem dovolil vám žít a dýchat …
MS: Pokud však vás to pohltilo jako osobnost. Musíme se tázat, co z nás zůstalo? Možná fyzická matérie.
MW: I dnes lidé nadávají, že současný systém je příliš materialistický, ale neznám materialističtější systém než komunismus během normalizace. Bylo to o definovaných věcech, které člověk musel mít a pro které žil. Ideje během dvacetileté periody neexistovaly.
MS: Někdo může namítnout: dobrá, měl jsem rodinu. Lidé rezignovali na veřejný život, ale věnovali se rodině.
MW: Ano, ale co vám zbylo? Nakonec jste skončil v nějakém úzkém, uzavřeném společenství, a tam byl schopen vegetovat, abyste to přežil. Možná stejně jako naši předkové v průběhu staletí.
… Neschopní a všehoschopní …
MS: Prosím vás, jak se díváte na strukturu uspořádání společnosti? Je zřejmě, že jak společnost, tak i hospodářství vůči Západu zaostávaly. Bylo nám tvrzeno, že v roce 1968 jsme v hospodářské kondici doháněli Rakousko. Jak se hranice uzavřely, skončilo Pražské jaro, vanutí čerstvého větru, a tato společnost začala upadat. Čím to, že schopní byli vystřídáváni méněschopnými?
MW: Nerad bych vám ničil tuto koncepci. Myslím si, že jsme v roce 1968 nebyli jako Rakousko. Možná jsme byli v menším odstupu, než jsme nyní. Ale k vaší otázce. V době normalizace se občané chovali stylem, který se možná příliš neliší od toho současného, pouze pravidla jsou nyní nastavena jinak. Zda se lidé této kotliny chovali zásadně jinak, nevím. Čím více je režim autoritářský, čím více jsou podmínky drsnější, tím více se prosazují naše špatné vlastnosti. Nerad bych situaci srovnával s chováním vězňů v koncentračních táborech, ale v podstatě to tak funguje. Když zlo má navrch, tím více zla nacházíme v sobě. Lidí, kteří jsou schopni se mu postavit, je zákonitě méně.
MS: Soudím, že vaše slova jsou přesná. V takovém režimu lidé ztratí mravní kompas. Ti, kteří jej v sobě měli, byli disidenty, jichž byla menšina.
MW: Národ se k tomu postavil „ateisticky“. Režimu nevěřil, nechtěl si s ním nic začínat, ale nebyl ochoten proti režimu bojovat vyjma protestu mlčky. Tito lidé tvořili naši republiku a v jistém ohledu to tak je do dnešních dnů.
… Komunismus ve svých východiscích …
MS: Dobrá, ale nyní bych položil trochu obecnější otázku. Soudíte, že poselstvím ideologie, která se nad českou kotlinou vznášela, bylo vytvářet spravedlivější, harmonický svět, nebo to byla čistá iluze? Nebyly teze o spravedlivějším světě pouhou vějičkou proto, aby dostali k moci lidé bez zásad a morálky?
MW: Ten, kdo mohl mít nějaké ideje, to byli maximálně mladí komsomolci či pionýři v padesátých letech. V 70. letech už nic takového „nehrozilo“. Zůstala pouhá struktura, která již nic jiného nežádala než se udržet u moci a zalíbit se. V režimu osmdesátých let nebylo ideologie ani za mák.
MS: Režim byl zkrátka vyčpělý.
MW: Zmizelo nadšení mladých svazaček, mávajících v padesátých letech při oslavách prvního máje Zápotockému, chodíce po Václavském náměstí.
MS: Můžeme říci, že koncept, který společnost svíral, byl iluzí a vytvářel slepou větev, která díky své realizaci byla vyvrácena?
MW: Vnímám jej jako dožívající produkt nějaké ideologie, která se od počátku ocitla ve slepé uličce. To, co jsme zažívali, byl její konec, jelikož nebyla absolutně životaschopná.
MS: Přes její neživotaschopnost ji lidé dodnes oživují, a nejen u nás. Stále existuje určitá skupina lidí, kteří si s touto ideologií spojují úspěch, jistoty.
MW: Zkrátka – jednoduchost žití je úžasná. Přitahovala a bude přitahovat spousty lidí.
MS: Tito lidé preferují „jistoty“.
MW: Ano, chtějí žít život bez rizika, ale v odporné šedi. Právě takový život je založen na materiálnu, bez jakékoliv vize.
… Exil i demokratická opozice …
MS: Tento přístup vede k přežívání člověka. Lidé, kteří se s šedí nespokojili, vydali se do exilu. Jak vnímáte jejich jednání v tomto ohledu? Někteří Češi museli opustit svou zemi ve dvacátém století minimálně dvakrát. Byla to léta 1948 – 1949, 1968 – 1969. Vyskytují se názory, že právě díky tomu jsme přišli o podstatnou část národa, tu životaschopnou.
MW: To bezesporu. Emigrace se netýká dvou roků. O lidi jsme přicházeli permanentně – a nejen u našich historických tragédií, ale i v průběhu normální existence. Tento stát vskutku trpěl a trpí nedostatkem elit. Pro každou zemi na světě je jejich odchod tragédií. Jsou národy, které jsou na špičce ve světovém měřítku, vyznačují se tím, že jsou „příjemci“ těchto lidí.
MS: Typickým příkladem jsou Spojené státy americké. Jelikož jste vnuk Otto Wichterleho, rád bych se zeptal, jestli váš dědeček neměl zájem opustit tuto zemi? Komunisté mu dělali dusno, ale on zůstal.
MW: Abych se přiznal, v rodině jsme otázku exilu příliš neřešili. Nejsem proto schopen odpovědět. Soudím, že exil, to bylo velké dilema pro mnohé. V období normalizace už to byla pouze malá část lidí, která musela stát skutečně opustit …
MS: Takovým příklad by byli i někteří chartisté.
MW: Nedokážu posoudit, proč zde někteří lidé zůstávali a proč jiní ne, zda to byla otázka odvahy. Jedni měli prostě více odvahy zůstat, jiní více odvahy odejít. Další faktorem byly sociální vazby. Zkrátka, vždy to je „případ od případu“. Jistě bych jejich postoj nedělil tak, že někdo toužil po svobodě a někdo po ní netoužil. Ve hře byla obrovská řada faktorů.
MS: Když jste narazil na tuto hodnotu, měli bychom říci, že lidé mohou být vnitřně svobodní i v nesvobodě, tedy i v cele. Na druhou stranu mohou být nesvobodní, …
MW: … i když žijí ve svobodném světě. Toto podepisuji.
… Demokracie …
MS: Nyní bych přešel k otázce demokracie. Totalitní zřízení padlo a byla nastolena otázka: „Co dál?“ Jednou ze sentencí, které mohli slýchat, byla obnova demokracie. Jak o ní jako podnikatel uvažujete? Co to pro vás znamená? Krátká definice nám řekne, že se jedná o vládu lidu.
MW: Demokracie je stav společnosti, demokracie je též proces vývoje společnosti. Zatím jsme ušli nějaký kus cesty, občas to je bolestivé, jsme v nějaké fázi vývoje. Demokracie se rozhodně neobnovila 17. či 18. listopadu 1989, když jsme se do ní probudili. Máme před sebou ještě hodný kus cesty.
MS: Člověk ve zjitřených časech mohl vidět zájem, nadšení, jakési vzedmutí. Ovšem pak následovalo opadnutí. Dá se říci: dobrá, bylo to cosi výjimečného … Společnost prošla vychýlením a následně se proces vrátil do vyjetých kolejí. Lidé si řekli: ano, něčeho jsme dosáhli, máme zastupitelskou demokracii, a proto nyní pouze delegujeme volené zástupce do veřejného prostoru. Souhlasíte s tím?
MW: Když děláte jakoukoliv revoluci, nebo když někde proběhne revoluce – ať již jakákoli, vždy okamžitě zavládne obrovské nadšení, které je dříve či později vystřídáno velkou frustrací. Systém a lidé se nedají jednoduše přepnout, pak přichází vystřízlivění.
MS: Dá se říci, že lidé provolávali slovo demokracie, ale obsah byl pro ně velkou neznámou.
MW: Byla to neznámá, a pro mnohé občany je neznámou do dnešních dnů. Je to evoluční proces. Revoluce vás posune výš, ale poté zjistíte, že jste vlastně na začátku. Jednoduše si vše musíme odpracovat. Změna k tomu pouze otevře dveře.
MS: Ani to tak nebylo myšleno. Zde jde přece o to, aby se věci změnily evolučně, ovšem je nutné, aby společenské procesy „nepřepadly“ v devoluci.
MW: Jsem pevně přesvědčen, že ačkoliv trpíme depresemi z toho, co vidíme, s čím se potkáváme, že směr vývoje je dobrý. Změny k lepšímu nejsou v mnohém viditelné. Pokud se ale podíváte, kde byla společnost na počátku devadesátých let a kde je nyní, je možné vidět pozitivní posun.
… Demokracie a dialog …
MS: Rád bych se zeptal, jak vnímáte například otázku dialogu. Právě dialog je pro mnohé roven demokracii. Jak hodnotíte kvalitu českého dialogu? Právě zde vznikají zmíněné deprese.
MW: Soudím, že nedostatek ochoty rozumět druhému je jedním z fatálních problémů našeho veřejného života. Společnost velice obtížně hledá průsečíky. Neustále zde chybí konsenzus ve smyslu základních východisek – shoda o směřování státu.
MS: Když se řeší problém, je dobré, aby prostřednictvím dialogu vzešlo nějaké řešení. Pokud se hodně mluví a řešení se nenachází, společnost i hospodářství stagnuje a někteří lidé jej nemusí považovat za optimální, neboť usilují o jasná řešení. Jsou to ta Hamletova: „Slova, slova, slova“ … Nevede přílišný dialog k tomu, že se politický řád stává pro mnohé neakceptovatelný?
MW: Bohužel – a nyní si škrtnu pár úspěšných demokratických států, největších úspěchů dosáhly civilizace, kde byl osvícený diktátor, který dialog zrovna moc neprosazoval. Největšího rozkvětu dosáhly země, které měly vizi a měly elitu, která vizi realizovala. Samozřejmě, když musíte podstupovat dialog a nalézt konsensus a řešení ve společnosti, trochu vás to zdržuje. Bohužel musím konstatovat, že se nám zatím shodu či vizi nalézt nepodařilo. Na to si oprávněně stěžuje mnoho lidí, podnikatele nevyjímaje.
… Demokracie a elity …
MS: Zmínil jste elitu. Ta je důležitá. Za první republiky zde byli lidé, kteří byli následováníhodní. Ostatně reprezentanti Hradu byli muži, kteří usilovali o udržení jisté linie. Češi měli respektovanou inteligenci a tito lidé nastavovali normu. Zkrátka problém současné demokracie vidíte i v nedostatku elit.
MW: Ano, ale tento stát tím trpí po staletí. Vládnutí za první republiky bylo elitářské, ba někdy možná i zednářské. Myslím si, že nyní jsme na tom, co se demokracie týče, lépe než za první republiky. Na druhou stranu se nám dařilo lépe. Zkrátka první republika nebyla zázračným demokratickým zřízením, ale byla úspěšná. Vždy se musí nalézt nějaká rovnováha mezi vládou elit a dodržováním demokratických principů. Kde je hrana demokratického vládnutí? Je zřejmě obtížné ji určit. Vychází ze schopnosti národa. Některé jsou toho schopny, jiné ne.
MS: Jsou lidé, kteří si myslí, že všechny národy jsou určeny k demokracii. Masaryk tomu věřil.
… Kapitalismus …
MS: Nyní bych otočil naši pozornost k budování kapitalismu. Soudíte, že jeho obnova byla logická. Centrální plánování selhalo, a proto se „noví“ politici rozhodli obnovit systém, který u nás existoval před rokem 1938 či 1948. Do té doby jsme měli kapitalistické zřízení a zemi se dařilo. Můžeme dnes říci, že „postulát“, že patříme mezi nejlepší, byl jistý mýtus.
MW: Ale ve slovanském světě jsme byli hvězdy.
MS: Soudíte, že „cesta na Západ, do západního demokratického prostoru byla logickým vyústěním. Pokud máme zájem se k zemím Západu přiblížit, přijměme demokracii a kapitalismus.
MW: Myslím si, že nebylo na výběr, svět byl v počátku 90 let tak nastaven. Jiné zřízení nemohlo a nemůže přežít. Jistou deviací společenského a hospodářského uspořádání je Čína, ovšem jen díky tomu, že má gigantický trh, který si sám sobě může částečně nastavit parametry fungování. My jsme se museli a musíme řídit tím, co bylo a je kolem nás, museli jsme akceptovat, co ve světě funguje.
MS: Sluší se říci pár skutečností. Užil jste slovo vymyslet. Kapitalismus vzniká spontánní interakcí. Někdo je majitelem kapitálu, někdo se nechává kapitálem najímat. Jinými slovy je to cosi evolučně daného. Člověk, který se snaží vymyslet lepší systém, „vytvoří“ modifikovaná centrální plánování. Ten, kdo nechá lidi přirozeně kooperovat a nezasahuje do probíhajících procesů, umožní vznik systému, který generuje bohatství. Souhlasíte s tím jako kapitalista?
MW: Ano, ale kapitalismus a peníze jsou pro někoho pejorativní termín. Jsem však přesvědčen, že peníze v devadesátidevíti procentech své „činnosti“ na světě konají dobro. Soudím, že kapitalistický svět je především založen na lidech, na vytváření hodnot.
MS: Nemyslíte si, že lidé, kteří něco vytvářejí, jsou lepší a důležitější? A proto je lepší usilovat o systém, který by sloužil člověku, umožňoval by mu realizovat svá přání, touhy, představy. Centrální plánování člověku dalo „přesný“ popis, co budete dělat. Měl jste umístěnku.
MW: Viděno z tohoto úhlu, bylo centrální plánování obrovský nesmysl. Vlastně bych se k tomu ani nevyjadřoval. Byla to jedna hloupost za druhou. Svět se nemůže na pět let naplánovat.
MS: Ne nadarmo se dá říci, že ten kdo plánuje, doplánoval. Systém také skončil neúspěchem.
… Kapitalismus a bohatství …
MS: Dobrá, zmínil jste vytváření bohatství. Neměli lidé velkou, iluzorní představu, že během desetiletí, generace doženeme západní svět a budeme stejně bohatí jako Němci a Rakušané?
MW: Problém přesně souvisí s tím, co jsem říkal. Revoluční nálady vytvářejí velká očekávání, a ta jsou nenaplnitelná. Nic se nedá dohnat revolucí. Svět můžeme dohnat pouze usilovnou prací, ale tu tady někdy postrádáme. Emigrací jsme přišli o spoustu hlav, které měly dobré nápady a možná jsme někdy trochu línější než ostatní. Pomyslný střed rozvoje a bohatství vznikal někde v oblasti Londýna, Brugg, Cách či Antverp, kde se rodila průmyslová revoluce. Když si do tohoto středu zapíchnete kružítko, uděláte kružnici v prostoru, který je vymezen kruhem někde mezi Německem a Ukrajinou. Tomu odpovídá i naše bohatství, naše kultura, naše demokracie.
… Kapitalismus a odkazy na minulost …
MS: Ano, ale když se ohlédneme do období, které je mnohými považováno za super úspěšné. Kde se „najednou“ vzali Baťové, lidé vaší společnosti Wikov, ČKD, Škoda? Soudíte, že toto vzniklo již v 19. století na základech Rakouska – Uherska?
MW: Samozřejmě, byli jsme průmyslovým centrem Rakouska – Uherska. Následně za první republiky se podařilo úspěšnou spoluprací státu s hospodářskými i kulturními elitami vybudovat model relativně prosperující společnosti, i když s tou demokracií to nebylo vždy úplně na sto procent.
MS: Dá se říci, že jsme měli dobré vzory. Navazovat na období po padesátileté cézuře totalit bylo obtížné, jelikož lidé té doby vymřeli. Inspirace to byla jistě dobrá, ovšem v mnohém nenaplněná.
… Budování kapitalismu …
MS: Když uděláme krok do nedávné minulosti, můžeme říci, že jedním z pilířů transformace byla redukce státu. Došlo k deregulacím, ale i zásadnímu zásahu státu vůči podnikům, které vlastnil. Ty prošly různými způsoby privatizace. Jednalo se o malou a velkou privatizaci. Speciální forma velké privatizace byla privatizace kuponová. Nedílnou součástí redukcí státního majetku byly restituce. Jak pohlížíte na tyto transformační kroky?
MW: Bylo naprosto jasné, že stát, resp. jeho hospodářství, musí projít velkou vlastnickou změnou. Dostat se do standardního stavu, kdy většina hospodářství bude v soukromých rukou. Samozřejmě, teď po bitvě máme spoustu generálů. Každý ekonom, politolog vám velice přesně označí fatální omyly, k nimž došlo. Největší nedostatek – z mého pohledu, byl nedostatek regulace. To způsobilo chyby a docházelo k jednotlivým excesům menšího či většího rozsahu
MS: Pozor s regulací. Když se bude hodně regulovat, život se zastaví. Problémem bylo i to, že nedošlo k odsouzení přehmatů. Jinými slovy krádež nebyla nazvána krádeží.
MW: Regulace neznamená, že máte úřady, které vám říkají, co máte či nemáte dělat. Prostě jsme neměli nastaveny zákony a vlastně i morálku, což by nám jasně dávalo najevo, co se smí, a co nesmí a co je, a co není slušné a dobré. Meze nebyly stanoveny. Jsem přesvědčen, že spousta lidí prostě nevěděla a ani netušila, kde jsou hranice.
MS: Opravdu?
MW: Podnikáme-li, často se pohybujeme „na hraně“. Je to velice jednoduché, když jste profesorem vysoké školy, nebo katolickým farářem. Ulehnete do postele, můžete si říci: „Dnes jsem se zachoval úplně ideálně, jak jsem měl.“ Pokud podnikáte, čelíte různým dilematům, která musíte řešit. Ať se jedná o propuštění ženy, která má před důchodem a je sama, nicméně svou neschopností ohrožuje ostatní. S jakou firmou, či s kterým státem je etické obchodovat? A zde bych mohl dlouze pokračovat. Řadu věcí dokonce nastavit nelze, ani zákonem, ani morálním kodexem.
MS: Život podnikatele může někdy vypadat jako sjezd dravé řeky. I takový je kapitalismus.
… Skok do roku 1989 …
MW: Vaše slova mi připomněla jednu skutečnost z polistopadové doby. Musím přiznat, že se z tohoto důvodu nedívám na žádné dokumenty z této doby, jelikož mi příliš připomínají tehdejší dilemata. Jako studenti jsme byli ve stávkových výborech s téměř neomezenou mocí. Člověk si to dnes nedokáže představit.
MS: Jen zmiňme lidi jako Jan Bubeník, Monika Pajerová, Martin Mejstřík, Šimon Pánek …
MW: Na školách jsme rozhodovali, který kantor tam zůstane a který ne, kdo bude vést katedru a tak dále. Když se kácí les … Dodnes z toho cítím určitou pachuť.
… Zpět do budování kapitalismu …
MS: Jinými slovy podobná dilemata řešíte v podnikání.
MW: V devadesátých letech neexistovala žádná regulace. Nikdo neřekl, že toto je dobré, toto je špatné. Nádherným příkladem je třeba zneužití informací v obchodním styku. Lidi často vůbec netušili, co se tím vlastně chce říci.
MS: Obchod se nedělá pouze podle předpisů, ale též srdcem. Musí vám říci: „Člověče, toto nedělej, protože se zde pohybuješ v oblasti, která není „košer“.
MW: Spousta lidí má různě nastavenou hodnotu, co je a co ne „košer“. Podnikání nedělají katoličtí faráři. Stát tomu musí dát určitou regulaci, tedy i morální. Regulace zde jednoduše neexistovala a její absence zřejmě byla velkou chybou, která nás celá devadesátá léta pronásledovala.
MS: Díky tomu se v myslích mnohých lidí vytvořila zkratka. Budování kapitalismu se rovná podvody tunely, špína …
MW: Pro správnou regulaci není důležité, aby vznikl nějaký úřad, ale vnímám ji jako obecnou regulaci chování v rámci hospodářského prostoru. Vyjma špíny, tunelování, zde byla drtivá většina těch, kteří se chovali slušně. O nich se trošku zapomnělo hovořit. Postupně však jak podnikatelský sektor, tak i zákony neférové hráče vypudily.
… Národní kapitál …
MS: Posuňme se dále. Zastavme se u rychlosti transformačního procesu. Když se bortí systém, obtížně se reguluje jeho průběh. Jedním z pozorovatelů procesů nejen u nás byl profesor Milan Zelený. Ten zdůrazňoval, že jsme se měli zaměřit na budování „českých kapitalistů“. Měli jsme se snažit obnovit tradici, pro někoho již zapomenutou, která byla příznačná pro první republiku. Těmi byli ti Daňkové, Baťové, Škodové aj. Jednou z cest bylo vytvoření spojenectví se zahraničními společnostmi, které pomohou resuscitovat osové podniky hospodářství. Někdo může říci, že tento přístup je iluzorní, neboť život šel jinudy, velká ochota vůči zahraničním investorům zde nebyla. Právě profesor Zelený zdůrazňuje, že český kapitál je důležitý, poněvadž on též rozhoduje, co se zde bude vyrábět.
MW: Ano, český kapitál je skutečně důležitý. Nakonec mateřská společnost se uzavírá poslední. V ústředí společností se tvoří nejvyšší přidaná hodnota, tam se rozhoduje o peněžních tocích, kam společnost bude investovat a co a jak bude dělat. Každý stát by měl mít národní zájem udržet část průmyslu v rukou svých občanů. Ryze český průmysl byl vždy minoritní, snad s jedinou výjimkou první republiky.
MS: Není problém si vytvořit model, ale naskýtá se otázka, jestli bude odpovídat realitě. Něco je možné ve Švýcarsku, něco jiného jinde.
MW: Ano, tak tomu skutečně je!
… Hodnoty …
MS: Obraťme list, ale přesto zůstaňme spojeni s tím, co bylo řečeno, a zaměřme se, co podporuje hospodářský a politický řád. Jsou to hodnoty. Lidé v roce 1989 vyjádřili touhu být svobodní. Jak o tom fenoménu uvažujete? Je svoboda nejdůležitější hodnotou?
MW: Pro mne určitě.
MS: To je to, co člověka dále žene, aby utvářel hodnoty, prostředí kolem, tedy i sám sebe. V minulosti svoboda v plném slova smyslu nebyla možná a snad zaplať Bůh, že ji přinesl rok 1989. Zmiňuji ji, protože mnozí lidé si ji pletou s libovůlí. Jinými slovy nepřijímají odpovědnost.
MW: To je však něco jiného. Jsem takový militantní ateista. Nemám rád ideologie s velkým I. Pokud připustím existenci Boha, vymyslel svobodu. Jestliže existuje peklo, z něj přišly ideologie, které svobodu slova svázaly.
MS: Sama revoluce byla nesena Havlovým heslem: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“ Dal jí étos i patos. Pokud člověk pozná pravdu, bude svobodný. Havel ta slova zdůrazňoval i během výkonu svého prezidentského mandátu, byť mnozí z nás se k nim vyjadřují s patřičnou rezervovaností.
MW: Možná nám chybělo více Havlů, více elit, které by byly schopny říkat, jak se se svobodou dá naložit, jak si ji můžeme představovat. Možná z toho vzniklo nešťastné spojení svobody, pravdy, lásky, která musí zvítězit. Lidé se s tím plně neztotožnili. Každý si pod pojmem „svoboda“ může představit tisíce různých věcí od duševních po materiální …
MS: Člověk má svobodu si pod tímto pojmem představit různé věci, pokud bychom to tak mohli říci.
MW: Můžeme. Pro mne je nesvoboda i to, že mě někdo v něčem omezuje, v čem by mě omezovat nemusel, neměl, ba nesměl.
MS: Pro byznysmena je důležitou hodnotou dodržování závazků, slibů.
MW: Ano, bez toho nepřežijete. Svět je velice globální a vaše chování je sledováno z mnoha různých světových stran. Jestliže se nepohybujete na malém písečku, musíte se respektovat psaná i nepsaná pravidla, jinak jste mimo hru. Z tohoto pohledu globalizace pomáhá českému podnikání. Podnikatelé se dostávají do kontaktu se světem, který je nutí k nějakému odpovídajícímu chování.
MS: Díky tomu může člověk růst.
… Otázka člověka …
MS: Spontánně jsme přešli k otázce proměn člověka. Soudíte, že člověk se příliš nemění a je pro něj důležité prostředí, v němž se pohybuje? Člověk je proto stejný, ale závislý na psaných a nepsaných normách. Tážu se, jelikož v počátku devadesátých let se zdůrazňovalo: „Měníme systém, ale neměníme člověka,“ poněvadž změna člověka je sociálním inženýrstvím, které nám nutili komunisté. Jak o tomto uvažujete?
MW: Vracím se k tomu, co jsem již řekl. Společnost se podle mého názoru mění velmi pomalu. Po staletí má vlastnosti, které jsou nám i neznámé. Stačí, když si člověk čte v knize „Udělej si ráj“ od Mariusze Szczygiela. Tam zjistíte, jak jsme prapodivný národ, jaké máme zvláštnosti, které nevnímáme, které jsou jiným cizí. Vůbec si nemyslím, že změna režimu nějak zásadně mění naše vlastnosti.
MS: Možná bychom měli zmínit toto, měli lidé, kteří stáli v čele procesu usilovat pouze o změnu pravidel, nebo se snažit i apelovat a „vychovávat“ člověka?
MW: Ambice změnit národ je dlouhodobý, evoluční proces. Možná by k tomu měl každý přispívat, ale je to záležitost mnoha generací. Můžeme se snažit měnit systém, neboť systém umožní „tlačit“ občany do něčeho pozitivního. Nevěřím ve změnu člověka vůdcem.
MS: Zde nebyla snaha, abychom získali „vůdce“. Souhlasíte, že je nutné pomocí norem a příkladů …
MW: … a elit změnit náš svět k něčemu lepšímu. Že bychom se stali lepšími, krásnějšími během krátké doby, to nehrozí.
MS: Člověk se může setkat s postojem, který jsme mohli zaznamenat v minulosti. Budujeme socialismus, utváříme nového člověka a nyní budujeme demokracii a kapitalismus. Lidé si „své vnitřní já“ nechali v sobě, ale pouze se změnily nápisy. Až nyní, s odstupem času, zakoušejí proměnu.
MW: S tím lze souhlasit.
… Politika a její význam …
MS: Neměli bychom vynechat otázku politiky. Co pro vás znamená politika? Je to správa věcí veřejných, a cílem je obecné dobro? Vybraní lidé, kteří prošli volbami, je budou realizovat, anebo se díváte na politiku jako na čisté prosazování jednotlivých parciálních zájmů?
MW: Politika zahrnuje vše, co jste zmínil. Od správy věcí veřejných. Lidé vstupují do politiky s různými zájmy. Někdo se tam jde obětovat pro věci veřejné, někdo jde prosazovat moc. Někdo jde prosazovat své ekonomické zájmy. Z principu společnosti zde bude i variabilita důvodů, proč lidé politiku dělají a od toho se bude odvozovat, jaká nakonec bude.
MS: Je to cosi podobného jako se svobodou. Jí lidé přikládají mnoho významů. A s politikou je to stejné.
… Politika a státní správa …
MS: S realizací politiky je spojen stát. Jak se na stát díváte? Z vašeho sídla je možné zahlédnout Strakovu akademii, sídlo vlády, ztělesnění státu. Pro někoho je tato entita ve veřejném prostoru nedílnou součástí politiky. Vytváří řád, skrze něhož se řídí procesy, vykonávají jednotlivé politiky. Existuje levicové pojetí státu, pravicové. Které je vám blíže? Stát jako noční hlídač, nebo stát, který je redistributorem společenského blahobytu?
MW: Tuším, že Marx říkal, že stát je organizované násilí. Stát by měl mít spoustu funkcí, musí umět vynucovat právo. Podobný výčet naleznete všude na světě.
MS: Jde o to, že lidé, kteří vytvářeli transformaci, chtěli mít stát malý, ale výkonný, ovšem on bytněl.
MW: Bylo dobré, pokud bychom měli malý, výkonný stát, jenž by byl nositelem výtečných myšlenek, které by dokázal transformovat do reality k vůli národa. Člověk si může vytvořit modelovou situaci, ale je otázkou, do jaké míry je to možné? Z mého pohledu je to obtížné. Nicméně naprosto souhlasím, že náš stát je větší, než by měl být.
MS: Člověk může říci, že se stát dostal do takového stavu, že je nutné, abychom jej řídili jako firmu.
MW: Ano, takový přístup zastává pan Babiš.
MS: Píše se rok 2013.
… Zpátky k politice …
MW: Víte, stále jsem stoupencem „kamenných stran“, kde je menší možnost excesu, kde se dá vystopovat, že tam fungují samočistící procesy a voličská základna dokáže možná chabě, ale přece jen trochu regulovat scénu, která je nad ní. Rozumím volání lidí nejen po změně, po vizi, již velké strany nejsou schopny nabídnout. Vnímám ji jako nedostatek a je chyba, že politické spektrum ji nedokáže nabídnout.
MS: Soudíte, že s politikou je asociováno několik negativních jevů. Politika je negativní řemeslo. Je neproduktivní. Jinými slovy člověk tam nedokáže realizovat svou představu, aniž by musel dělat velké kompromisy.
MW: Bezesporu.
MS: Můžeme v ní nacházet jinou podobu racionality.
MW: Musíte se účastnit strašidelných schůzí. Musíte se bavit s lidmi, s nimiž byste se v normálním životě nebavil. Musíte dojít ke kompromisům, které nejsou výhodné. Kompromis je dobrou věcí, ale pokud se pohybuje na hranici iracionality, nedokážete jej akceptovat.
MS: Říkáte, že pokud je člověk v politice, může ztrácet sebe sama, vlastní identitu.
MW: Vychází to z každé osobnosti. Pokud máte zájem ošetřovat zvířátka v zoo, je nutné mít je rád. Když chcete dělat učitele, musíte mít rád děti. Když chcete dělat politiku, musíte mít rád politiku i kompromisy. Pro mne a jiné je toto obtížné. Na druhou stranu si nemyslím, že politika je něco ošklivého.
… Vize a kontexty …
MS: Zkrátka voláte po vizi. Jednou z částí vize je i hospodářská politika. Na jak dlouho by měla být? Jistě by působila po více volebních období. Ozývají se hlasy, jestli by vizi neměli dělat lidé, kteří by byli apolitičtí, experti. Následně by jejich kroky realizovali jednotliví politici.
MW: Za prvé – stát potřebuje konsensus o svých cílech, národních zájmech, vizích. Hospodářská politika není ani levicová, ani pravicová. Není v ní důležité, jestli někdo bude platit o procento daní více či méně. První, co se musí nalézt, je konsensus v celé společnosti, aby vize měla trvání. Většinou snažení mnohých skončí po čtyřech letech. Pak to není vize, ale to, co skončí dříve, než stačí být uvedeno do života.
MS: Možná bychom mohli říci, že výsledek je, jako když kočička a pejsek od Josefa Čapka děli dort.
MW: Nad takovým konceptem by se měly sejít jak strany, tak odborníci, nebo elity tohoto národa a nalézt pro český stát vizi. Měli by si říci: jasně, náš prostor je takový a takový. Můžeme být úspěšní v tomto a tomto oboru, musíme pro to udělat to a to. Je jasné, že program nebude trvat dva roky, ale podstatně déle. Měl by být definován cíl, i cesta k jeho dosažení. Pak se můžeme bavit o detailech, ale hlavní východiska budeme ctít a tudy půjdeme.
MS: Účast na koncipování vize by neměli přijmout pouze politici, do debaty by měli být zapojeni i představitelé průmyslu.
MW: To mám na mysli. Konsenzus by měl být nejen na scéně politické, ale i na odborné. Tím myslím průmyslovou, podnikatelskou, akademickou sféru, které by se na konsenzu měla podílet. Nakonec, jsme k vizi předurčení. Manévrovací prostor českého národa je poměrně malý. Je nutné, aby vize byla jasně popsána, aby lidé řekli: „Ano, to chceme. Na to máme šanci a půjdeme za tím.“
MS: Sluší se říci, že v roce 2008 byla vytvořena skupina NERV – Národní ekonomická rada vlády. Skupina vytvořila několik podnětných textů, které byly předloženy vládě, která pak rozhodla. Shodou okolností Topolánkova vláda realizovala většinu doporučení, ale Nečasova vláda k doporučením nepřistupovala s takovým respektem.
MW: NERV z toho hlediska nebyl špatný. Soudím však, že se dívali dopředu příliš krátce, stále tam chyběl zásadní konsenzus.
MS: Kdybychom vyšli z tohoto uspořádání, potřebovali bychom více NERVu.
MW: Nemusí to být větší, ale je nutné, aby na tom ve společnosti panovala shoda. Možná je lepší začít s malými kroky, než hned vytvořit globální politiku, která nám řekne, kde zaútočit s armádou, jakou a kde budeme mít ambasádu, jak budeme dělat průmyslovou politiku. Je nutné hledat nejmenšího společného jmenovatele a jasně říci: „Na tomto jsme se shodli.“
MS: Co byste přijal jako společného jmenovatele, když se člověk podívá na výsledky hospodářství … Jako jediná země ve střední Evropě klesáme. Ostatní zažívají mírné oživení. Nemluvím o Číně, která je díky své dravosti druhou největší ekonomikou na světě. Ano, jsme průmyslovou zemí. Měl by nás živit intelekt a produkty či služby s vysokou přidanou hodnotou. Sám jste uvedl, že socialistické strojírenství zůstalo v troskách díky přerodu, který zde proběhl. Jak byste definoval základní východiska?
MW: Pokud bych měl začít, zmínil bych na prvním místě školství, soudím, že právě školství nás může zachránit, ovšem opatření musí být dlouhodobé. Jestli se chceme stát někam výrazně posunout, musíme investovat do školství. Nyní myslím i na to, že prioritou bude změna školského systému. Ač nejsem specialistou na školství, vidím v něm základní téma. Jasně, můžeme říci: „Zateplíme paneláky!“ Dáme do projektu 10 miliard. Hrubý domácí produkt se změní o 0,01 procenta a všude budeme mít teplo. Připadá mi to hloupé, stejně jako když někdo navrhuje, že nezaměstnaní budou u zaměstnaných uklízet. Možná dobrý nápad, ale nikoli východisko. Není to snad ta vize? Nejmenší možný jmenovatel se dá postavit na dvou tématech: školství a na průmyslové politice státu, pro niž se dá nalézt konsenzus, jenž by nebyl zabarven pravicovým či levicovým viděním.
MS: Možná, bohužel, ale nahoru se dostávají lidé, kteří uvažují v jistých škatulkách.
MW: Ano, a díky tomu vzniká antagonismus.
MS: Vnímáte tento koncept jako jedinou cestu, jak dospět k nápravě? Zmínil jsem se o expertech. Právě bývalý ministr Pithartovy vlády Jan Vrba, jenž pomáhal privatizovat Škodu Mladá Boleslav, říká, že je vhodné, aby politicko – hospodářský koncept připravili experti. Jsou to neutrální osoby. NERV byl do jisté míry expertní útvar.
MW: Bez konsenzu politiků a široké veřejnosti jakýkoliv hospodářský koncept nemá žádnou cenu.
MS: Věci jsou dvousečné.
MW: Možná „vláda expertů“ zní jako jednoduché řešení. Měli jsme vládu expertů a nyní též máme vládu expertů, které též jmenují další experti, a vidíte, jak věci vypadají. Musíme se pak tázat, kdo je expert.
MS: Jinými slovy experti nejsou spásonosní.
MW: Je nutné, aby si sedli představitelé politických stran, průmyslu, škol. Neměli bychom čekat, že existuje jeden expert, který vše vymyslí.
MS: Působil jste v Rakousku a Švýcarsku. Soudíte, že přístupy, které se uplatňují v těchto zemích, by se daly aplikovat u nás? Soudíte, že je tam shoda na směřování společnosti větší?
MW: Ano, minimálně definice národního zájmu a politická shoda je těchto zemích obrovská, zvláště v Rakousku. Tam skutečně našli velmi výraznou shodu, což ve své podstatě posunulo Rakousko výše. Sice ta shoda byla v uvozovkách vykoupena velkou koalicí, nicméně tamní politici se v rámci možností chovali poměrně slušně. Nebyla to obdoba naší opoziční smlouvy, která přinesla něco strašidelného.
… Závislost na cestě …
MS: Rád bych se zeptal, zdali si myslíte, že na situaci, které jsme nyní svědky nyní, bylo zaděláno v devadesátých letech?
MW: Na to jsme si zadělali za poslední staletí, jsem o tom opravdu přesvědčen. Zkrátka musíme nalézt model, který bude fungovat. Třeba ve zmíněném Švýcarsku a Rakousku našli model, který je funkční. Možná, kdyby okopírovali jiný model z jiného státu, nemuselo by to tak fungovat. Zkrátka – evolucí našli něco, co se osvědčilo. Něco podobného se musí podařit nalézt i u nás. Za předpokladu použití výhradně demokratických metod.
… Budování firmy Wikov …
MS: Dobrá, nyní bych otevřel téma společnosti Wikov. V roce 2013 si připomínáme 125 let od založení společnosti, třebaže během historického vývoje došlo k diskontinuitám. Co vás přivedlo k tomu, že jste začal obnovovat firmu, ale nejprve, co vás přivedlo do podnikání? Pokud se nemýlím, vaše podnikání začíná v roce 1990.
MW: K podnikání mě přivedla náhoda. V té době jsem si vybíral mezi možností pokračování na univerzitě s PhD., jít do státní správy, jít do státní firmy. Že jsem se dal na podnikání, bylo rozhodnutí prodloužit si prázdniny. Nemohu říci, že to bylo rozhodnutí strategické. Až postupně se z toho začalo vyvíjet to, co mě vtáhlo. Život před vás staví příležitosti, které buď využijete, nebo ne. Šel jsem po různých křižovatkách, až jsem skončil tam, kde jsem nyní.
MS: Soudíte, že angažmá v zahraničním obchodě bylo velkou životní zkušeností? Byl jste orientován na Švýcarsko, Rakousko.
MW: Nejsme orientování na Švýcarsko nebo Rakousko, vyvážíme do celého světa, živíme se převážně exportem, díky tomu jsem sjezdil celý svět. Poznal jsem, jak funguje obchod v různých zemích, a to jak demokratických, tak nedemokratických. Pro mne to byla nejlepší škola.
MS: Společnosti, které jste vlastnil, se zabývaly exportem?
MW: V roce 2001 jsem prodal geologickou společnost, kterou jsem založil krátce po revoluci. Najednou jsem „spadl“ do výroby porcelánu, strojírenství. Hlavní základna výroby porcelánu byla v Karlových Varech, společnost G Benedikt. Pak jsme si pořídili dcery v Rakousku a Švýcarsku. Druhá aktivita se týká projektů, u nichž jsem zůstal – strojírenství.
MS: Export se vám stal údělem i po obnovení společnosti Wikow.
MW: V současné době představuje export více jak 90 procent.
MS: Cítil jste povinnost obnovit tradici společnosti? Měl jste zájem využít zkušeností zdejších lidí. Právem jsme byli označováni za špičku východního bloku.
MW: Ano, byli jsme na vrcholu technické vyspělosti mezi zeměmi Východu, český průmysl má obrovské tradice, možná z těch tradic stále ještě těží. Pro tento stát by to měla být výzva i šance zároveň. Záleží však na tom, jak průmysl definujeme, jestli chceme být pouhou montovnou, nebo jestli vymýšlíme jednotlivé produkty, konstruujeme je a pak je též prodáváme a rozhodujeme o investicích a růstu firmy. Nevím přesně, zdali jsem chtěl navázat na tradici a zdali jsem cítil povinnost v ní pokračovat, ale rozhodně mě to baví. Je velkou výzvou dále v tom pokračovat. Netýká se to ani tak mých předků, ale zejména tradice. Průmysl, který rozvíjíme, patří do našeho státu. Měli bychom v naší tradici pokračovat, jelikož výrobců hodinek, bankovních produktů či červeného vína jsou množství i v jiných zemích.
… Jen vysoká přidaná hodnota …
MS: Zdůrazňujete, že šancí pro nás jsou výrobky s vysokou přidanou hodnotou. Nutné je, aby společnosti měly patřičný vývoj. Ten je v porovnání se Západem malý, třebaže jsou odvětví, kterým se daří. Otevřeli jsme se světu. V devadesátých letech jsme šli takzvanou českou cestou, kdy velké podniky byly prodány na úvěr jednotlivým majitelům. Tento způsob obnovení kapitalismu nevyšel. Jen si vzpomeňme, jak skončily ČKD, Poldi Kladno, Škoda Plzeň …
MW: Nerad bych hovořil o vlastnících. Z mého pohledu Škoda Plzeň byla v jistém ohledu úspěšný příklad. Jako jediná se úspěšně prosadila. Bylo to těžké, neboť svět se v devadesátých letech „zhroutil“.
MS: Ano, ale nebyla zde snaha o dlouhodobější vizi. Když si člověk vzpomene na megalomanské plány pana Lubomíra Soudka, musí se smát. Měl zájem vytvořit velké impérium konkurující Siemensu. Lidé, kteří se k majetku dostali, neměli dlouhodobé zkušenosti a na nich postavené záměry. Nakonec to zaplatil daňový poplatník.
MW: Z mého pohledu vše chtělo svůj čas. Soudkové, Junkové odešli z byznysu a začali se tam postupně prosazovat lidé, kteří věděli, jak se společnost má řídit. Věděli, že musí investovat do vývoje svých produktů, jednoduše – museli přijít mladí. V počátku devadesátých let chodili do škol, nebo to byli lidé, kteří šanci v devadesátých letech nedostali. Zkrátka postupně se to mění. Tehdy nikdo neznal úmysly jednotlivců. Ale zásadní je, že transfer majetku byl tenkrát organizován státem, nyní jsou to soukromé osoby. K majetku se dostávají schopní, a proto se situace mění k lepšímu.
… Investice do vývoje …
MS: Kolik je podle vás nutné, aby společnost, která operuje globálně, investovala do svého vývoje.
MW: Zde záleží, co děláte.
MS: Vaší doménou je strojírenství.
MW: Jsou společnosti, které jsou zaměřené čistě na vývoj. Za Wikov mohu říci, že do vývoje investujeme více než 100 milionů korun ročně. Vychází to z velikosti společnosti. Musíte nalézt ideální rovnováhu mezi tím, co by firma potřebovala investovat a tím co si firma může dovolit. Jednoduše se nesmíte zastavit, ale musíte stále běžet kupředu. Sice nemám rád hesla z dětství, ale jedno jsem si odnesl. Jmenuje se „dohnat a předehnat“.
MS: To jsou slova Chruščova a víme, jak to skončilo.
MW: Je nutné jít dál. Když přestanete šlapat, jste v koncích …
MS: … a konkurence vás pohltí. Právě zde je „úkol“ státu, v podpoře vývoje.
MW: Školství, vývoj, aplikovaný výzkum. To je obrovský problém. Trpíme trošku nedostatkem aplikovatelnosti.
MS: Můžeme říci, že do České republiky zase přicházejí společnosti, které investují do vědy. V Praze …
MW: … jsou takové ústavy. Zase jich tolik není.
MS: Inu, není zde Czech Silicon Valley.
MW: Ano, bohužel ne.
… Otázka vývoje po 24 letech …
MS: Posuňme se dále. Jak si vysvětlujete skutečnost, že české hospodářství stagnuje a vaše společnost rychle expanduje?
MW: S tou expanzí bych to zase nepřeháněl. Nicméně české hospodářství hledá další impuls. Dříve rostlo na principu investičních pobídek a montoven. V počátku to nebyl špatný nápad, dal práci, mnoha lidem, pobídka, která sem přitáhla řadu zahraničních společností. Bohužel, reálně tyto pobídky platily pouze pro zahraniční společnosti, jelikož v té době silné domácí společnosti neexistovaly. Je to podobné, jako kdybych vám dal poloviční slevu na lak na nehty, ale musel byste jej používat. Pro české podnikatele nebyly k využití. Nyní je nutné hledat další impuls, jak hospodářství dostat do chodu. Vůbec by nevadilo, kdyby byla podpora i pro české podnikatele v rozměru, který by byl jim více ušit na míru. K vyčerpání efektu montoven bohužel již došlo.
MS: Soudíte, že společnosti, které mají uspět z dlouhodobého hlediska, se musí orientovat na globální trh?
MW: Ano. Je jiné, když máte hospodu či kadeřnictví. Když máte průmyslovou firmu, nic jiného vám nezbude než se pustit do boje. Náš trh je malinký, nezajímavý.
MS: Problém je, že když si kýchne Německo, odskáčeme to.
MW: Závislost na Německu je způsobena tím, že jsme si nechali ze země udělat montovnu. Firmy, které mají své produkty a vývoj, do Německa mnoho nevyvážejí. Masa exportu směřující od nás do Německa je tvořena automobilovými součástkami, které se zde vyrábí na základě výkresové dokumentace.
MS: Zkrátka velká přidaná hodnota zde není a zůstává v Německu.
MW: Pro nás jako pro Wikov je Německo jen jedním z trhů. Podobné je to u jiných společností, které mají vlastní produkty.
… Omyly transformace …
MS: Posuňme se dále, pokud byste měl vybrat zásadní omyl transformace, co byste zmínil? Je to omyl, komplikující směřování země?
MW: Ať to zní od pravicově smýšlejícího děsivě, byl to nedostatek regulace. V současnosti je tento problém již vyřešen. Nic dalšího bych v současnosti nereguloval. V polovině devadesátých let zde nebylo nic než tak trošku divoký Západ. Zapříčinilo to spousty excesů.
MS: Jak vidíte budoucnost této země? Jsme součástí Evropské unie, jiných nadnárodních celků, které přispívají ke globalizaci. Cokoliv se na této Zemi stane, týká se i nás.
MW: Jsem optimistou, posunuli jsme se výrazně. Vidím to i na podnikatelském prostředí. Politika se zlepšuje, i mladá generace se zlepšuje. Je jiná, než jsme byli my či bývávali před lety.
MS: Věříte, že montovny, které zde jsou, se postupně přetvoří na společnosti, které budou vytvářet vysokou přidanou hodnotu?
MW: To by byl samozřejmě ideální vývoj. Na to ale musíme mít kvalifikované pracovníky, kterých tento stát nemá dostatek. S tím musí pomoci školství, pak za kvalifikovanými pracovníky přijdou kvalifikovaní investoři. Musíme si ještě počkat, ale začít je nutné hned.
MS: Děkuji vám za podnětná slova.
P.S.:
MS: Jak jste se osobně účastnil obnovy demokracie a kapitalismu?
MW: Bouřlivé období od 21. 8. 1988 (kdy proběhly první demonstrace) do 17. 11. 1989 jsem prožíval jako student a nevynechal jsem ani jedinou účast. Budování demokracie po roce 1990 jsem se již neúčastnil a vrhnul jsem se rovnou na budování kapitalismu.
MS: Účastnil jste se kuponové privatizace, jakožto velké příležitosti obnovy kapitalismu?
MW: Samozřejmě, ale popravdě řečeno, kde moje vydobyté akcie skončily, již nevím.
MS: Co jste říkal na rozdělení Československa na dvě samostatné republiky? Nezpůsobilo nakonec rozdělení eliminaci slovenského nacionalismu, což vedlo k lepší spolupráci v rámci Visegrádského společenství a také k opětovnému setkání obou zemí v Evropské unii?
MW: Asi ještě pořád ve světě řešíme následky rozpadu britského impéria a uspořádání po první světové válce. Asi bude nezbytné ještě řadu hranic překreslit, aby se národy zase mohly spojovat na základě svobodné vůle. A nakonec to byl i případ Československa.