| Dialog byl natočen ve čtvrtek 13. března 2014 odpoledne v pracovně Jana Pirka, IKEM, Vídeňská 1958 / 9, Praha 4 – Krč. |
MS: Vážený pane profesore, čím pro vás byl rok 1989? Jak se zapsal do vaší mysli? Jaké naděje jste s ním spojil? A propos, jak se naděje naplnily?
JP: Rok 1989 byl neuvěřitelný, protože ještě krátce před tím jsem byl ve Spojených státech, hovořil jsem tam s kolegy a říkal jsem, že beznaděj žití v předchozím režimu je hrozná. V Sovětském svazu to trvalo 70 let.
MS: Od roku 1917, kdy začala revoluce.
JP: Z toho pohledu se jednalo o neuvěřitelně nádhernou změnu. Ta byla ohromná, že se obešla bez krveprolití. Jednalo se o sametovou revoluci. Na druhou stranu – vývoj byl revoluční, nebyl evoluční. Přinesl s sebou celou řadu nežádoucích jevů, jaké přináší každá revoluce.
MS: Někdo řekne, že velká distribuce majetku je povětšinou doprovázena silnými společenskými tenzemi. Toto u nás nebylo. Z tohoto pohledu změna byla provedena lehce. U nás nebyly oběti na životech.
JP: Ano, a to byla krásná stránka věci. Změna byla nenásilná. Již v roce 1948 to též bylo bez násilí. Zřejmě to odpovídá české povaze.
MS: Pouze milicionáři naplnili Staroměstské náměstí.
JP: Pokud vím, nikdy se nestřílelo. Nemluvím o procesech v padesátých letech. To je něco jiného. V roce 1948 se nestřílelo. Zkrátka, revolučního kvasu roku 1989 dokázali využít ti, kteří se zdarem využívali mezer, děr v zákonech již za předchozího režimu, lidé, kteří věděli, jak na to. Zde se jim otevřelo ohromné pole působnosti pro aktivity, o nichž se nepřipraveným a naivním ani nezdálo. Tím mám na mysli třeba způsob, jak podvodně získat hypotéku na majetek, jenž nemá hodnotu, a pak to nesplácet.
MS: Nebo si rovnou vypůjčit za účelem nesplacení.
JP: Na to jsme nebyli připraveni. Tohoto využili lidé, kteří podobně konali za minulého režimu.
MS: Byli velmi mrštní. Lidé, o nichž jste se zmínil, měli též sociální kapitál. Shodou okolností režim před rokem 1989 učil, aby lidé kradli, přikrádali.
JP: Ano, krást jsme považovali za zcela legitimní. Základním principem režimu bylo, že všem někdo všechno ukradl. Tudíž jsme považovali za legitimní, že zase my budeme krást tomu režimu. Tito lidé si však neuvědomili – a uvažoval jsem o tom zrovna nedávno, když mi zloději „navštívili“ chatu – že pokud má věc konkrétního majitele a ten za ni musel zaplatit své konkrétní peníze – nejedná se tedy o krádež nějakému socialistickému zřízení, které samo vzešlo z toho, že vám vše bylo ukradeno. Tuto skutečnost si však někteří neuvědomují.
MS: Naše společnost by měla mít patřičné mechanismy, aby tito lidé byli včas odstaveni, neřkuli izolováni.
JP: Společenský systém budovali například v Dánsku 90 let. Opět se dotýkáme toho, co jsem říkal. U nás to nebyla evoluce, ale byla to revoluce. V lidské historii mně ukažte jednu revoluci, která by neměla řadu negativních důsledků.
MS: Ano, ale můžeme říci, že z počátku se může proces jevit jako negativní, ale z dlouhodobého hlediska se společnosti pomohlo. Zkrátka početní oběti jsou vyváženy pozdějšími zisky. Vzpomeňme na Velkou francouzskou revoluci.
JP: Ano, z dlouhodobého hlediska jim pomohla, ale …
MS: … byla utopena v krvi.
JP: Jednalo se o jedno z nejkrvavějších období francouzské historie. Dnes se také nikdo neptá, kde se vzal majetek rodiny Kennedyů. Jsou váženými občany, ale víme, že to bylo díky prohibici z ilegálních lihopalen. V tomto ohledu se historie opakuje.
MS: Ano, ale pouze aktéři jsou trochu jiní.
JP: A mají jiné prostředky, avšak lidé si neuvědomují, oč lépe si dnes žijeme, než jsme si žili před rokem 1989. Tuto skutečnost je nutné mladým lidem říkat, jelikož si to neuvědomují. Slovo podnikatel má pejorativní výraz. Mohu vám ukázat několik podnikatelů, kteří podnikání zasvětili desítky let svého života. Nyní jsou bohatí, jelikož jim vyšlo podnikání. Podnikatel však neznamená „uličník“ či něco takového. Asi bude trvat dlouho, než si lidé zvyknou, že například přednosta kliniky má větší plat než kopáč, který kope kanály. Nechci se někoho dotknout, jelikož všechny profese jsou důležité. Říkám, že není nadřazená práce. Každá práce, která se vykoná, která se koná dobře, která se koná s láskou, je důležitá. Když mám ráno ve schránce noviny, také je to příjemné. Stejně je to příjemné, když přijede včas tramvaj. Vyškolit se řidičem ale trvá tři měsíce, vyškolit se kardiochirurgem, když odečtu školu, trvá 10 let.
MS: To znamená, že člověk je hotovým operatérem přibližně v 35 letech.
JP: Ano, v pětatřiceti máme samostatně operující chirurgy.
… Komunismus …
MS: Po této mírné odbočce bych se ještě vrátil před rok 1989. Jak uvažujete o komunistické ideologii a režimu, který z ní vycházel? Soudíte, že na počátku byla touha po „spravedlivé společnosti“, „novém člověku“?
JP: Měli bychom se vrátit hodně před rok 1989. Museli bychom se vrátit do 19. století k Marxovi, Engelsovi, kteří myšlenku měli. Řekl bych – i když to zní paradoxně -, že jediný komunismus je v klášterech.
MS: Zkrátka vše patří všem.
JP: Nebo v kibucech. V našich podmínkách to bylo v klášterech, kde řeholníci, řeholnice pracovali. Například byly instrumentářky na operačních sálech, byli to středoškolští profesoři, středoškolské profesorky. Svůj plat odevzdávali klášteru. Z mého pohledu to tam fungovalo.
MS: Nesmíme opomenout skutečnost, že sloužili Pánu Bohu. U nich se projevovala ochotná odevzdanost vyšší autoritě.
JP: Na základě toho jsem chtěl říci, že komunismus by byl realizovatelný, kdybychom všichni byli svatí.
MS: Na tomto místě bychom měli říci, že člověk je většinou nakloněn ke zlému. Tak o člověku uvažuje kardinál Vlk, jenž to často v kontextu transformace zdůrazňoval.
JP: Samozřejmě, když někdo vidí příklad v někom, jemuž uličnické chování „vychází“, zatímco ten druhý v potu tváře vydělá na chléb náš ve zdejší, řekne si: „Proč bych to také nedělal?“ Určitě to lidé mysleli dobře, avšak jedná se o utopii.
MS: Když se vrátíme zpět do totalitního období, Můžeme říci, že utopie vede společnost jako takovou na scestí, neboť zakrývá výhled?
JP: Pochopitelně.
… Reformovatelný režim a kontexty …
MS: To znamená, že zdejší režim nebyl schopen reforem. Jak jste se jako hoch díval na rok 1968? Lidé ve společnosti zakoušeli velké nadšení.
JP: Pamatuji se na tuto dobu. Jednalo se o ohromné nadšení, protože již to, že generální tajemník Dubček šel mezi lidi, smál se, …
MS: … byl lidovým člověkem, budilo naději.
JP: Dnes nemůžeme lidem zazlívat, že nepoznali utopii. Nebyla jiná možnost. Je však otázka, kam by se systém vyvíjel. Víme, co se stalo v Maďarsku roce 1956, jak to sovětská armáda utopila v krvi. Vědělo se, že kroky mohou být podobné. Nemůžete jim to nikdo zazlívat. Ne, že dělali, co mohli, dělali víc, než mohli, a proto to Rusové neskousli. I dnes vidíme, že si dělají, co chtějí. Jsem z toho nešťastný, protože jsem si uvědomil, že velké země se stejně spolu dohodnou, jako se dohodli Ribbentrop s Molotovem. Rozdělili si Polsko. Něco podobného se děje nyní.
MS: Nesmíme jako malé státy rezignovat, ale měli bychom síle vzdorovat, …
JP: … ale nemůžeme proti tomu zásadního nic udělat. Můžeme se zlobit, můžeme křičet, ale oba státy se dohodnou a my to odskáčeme.
MS: Zde je vhodné připomenout slova snad Alexandra Solženicyna: „Nedopusť, aby vítězilo zlo, ale když vítězí zlo, nedopusť, aby zvítězilo skrz tebe.“ Je-li člověk zásadový, nebude s tím, co se děje, souhlasit. Udělá vše, co je v jeho silách, aby nedocházelo ke zhoršování situace. Vše dělá pro to, aby sám před sebou mohl obstát.
JP: Víte, jsou velikáni, jako byl prezident Václav Havel, Solženicyn. Jedná se o ojedinělé osobnosti. Byla by otázka, jak by to na světě vypadalo, kdyby byly na světě samé takové osobnosti. Možná, že by to ani nebylo k žití. Na toto téma jsem měl řadu rozhovorů s mým tatínkem. Obdivoval jsem sílu mých rodičů a prarodičů, když v roce 1948 o vše přišli. Dědeček byl zavřený v kriminále. Nezlomilo je to, vychovávali nás. To je to, k čemu jsem se chtěl dostat. Jestliže žijete zde, my jsme zde chtěli žít, neboť tuto českou kotlinu máme rádi, tady jsme cvrkali kuličky – jak říkal Werich, musíte též vychovat děti, aby z nich byli lidi, …
MS: … integrovaní občané, …
JP: … abychom jim připravili pokud možno hezký život. To znamená, že musíme vydělávat peníze, abychom budoucí generaci zajistili, abychom jim umožnili vzdělání. Jen se podívejte na velikány. Havel žádné děti neměl. Finančně byl dostatečně zajištěn z tantiém ze svých her hraných v zahraničí. Nikoho neodsuzuji. O tom jsem s tatínkem mnohokrát mluvil. Velmi pěkně to řekl pan primář chirurgie na mém prvním místě v Nymburku. Odmítli jsme tam založit SSM (Socialistický svaz mládeže). Psal se rok 1972. Měl z toho velké nepříjemnosti. Byl neustále volán na výbor KSČ. Jednou si nás zavolal a řekl nám: „Pánové a dámy, podívejte se, takový „bordel“ mi zde dělat nebudete. Jestliže to tady tak nenávidíte, podepíšu vám žádost o devizový příslib a emigrujte. Pokud zde chcete žít, přizpůsobíte se tomu a tyto věci mi dělat nebudete.“
MS: Pouze jste přesídlil do jiné instituce.
JP: Ano, ale založilo se tam SSM. Víte, na kardiochirurgii nemůžete vyprávět krásné řeči, když vám po operaci pacienti umřou. Na chirurgii se vidí, jestli to umíte, či ne. Neoperační lékař může krásně mluvit, ale jeho kvalitu tak snadno laik nepozná. Zde byla jistá tradice. Pan profesor Špaček, zakladatel Ústavu klinické a experimentální chirurgie, což byl předchůdce IKEMu, byl člen ÚV KSČ. Nechal zde vyrůst takové lidi, jako byl profesor Firt, jehož strýček Julius Firt vysílal na Svobodné Evropě. Nechal zde vyrůst profesora Hejhala, což byl „krvavý pes Tito“, jelikož byl napůl Jugoslávec. Zkrátka vše zaštítil. Když byl kapitán Utitz, jenž byl významnou osobností odboje – bojoval u Tobruku, Dunquerku – nezaměstnaný, IKEM jej vzal jako knihovníka. Utitz pak emigroval a měl vydavatelství Index v Kolíně nad Rýnem. Prostě zde byla tato tradice. Jednou jsem se s profesorem Hejhalem jako mladý chirurg myl k operaci, povídali jsme si a on řekl: „Víte, samozřejmě, že jsem v KSČ, ale jsem tam proto, abych mohl realizovat špičkovou medicínu, abych českému pacientovi umožnil být léčen na špičkové úrovni. Musíte rozlišovat, kam až jít. Co je třeba pro to, abyste mohl pracovat, a co již potřeba není.“ Dnešním lidem se to lehce odsuzuje. Kolik mladých lidí intenzivně spolupracuje s různými politickými stranami? Tehdy zde byla jediná. Když chtěl někdo něčeho dosáhnout, nic jiného mu nezbývalo. Buď emigrovat a dosáhnout kariéry jinde, nebo „se angažovat“.
… Pozitiva minulosti …
MS: Říkáte, že přestože režim byl vadný, měl pozitiva. Dělaly se zde slušné věci.
JP: Jsem přesvědčen, že vše špatně v režimu nebylo. V padesátých letech jsem byl malinký kluk. Pamatuji si, jak jsme byli za dědečkem v dolech na Kladně na návštěvě. Na politické procesy si nepamatuji, poněvadž mi bylo pět, šest let. Zkrátka vše nebylo špatné. Zmínil bych jeden příklad z mého oboru. Byl zde vypracován fungující, ucelený, celoživotní systém vzdělávání lékařů. Když jsem se o tom zmínil v cizině, jaký máme systém, všichni říkali: „Je to fantastické, jaký máte systém.“ Ten se však po roce 1989 zboural. Ve vzdělání lékařů je nesmírný chaos.
MS: Možná to byl jeden z podnětů, proč vznikla iniciativa „Děkujeme, odcházíme“?
JP: Jsem přesvědčen, že vznikla z jiného důvodu. Tu iniciativu však absolutně neuznávám. Kdybych se měl vrátit k původní otázce, zkrátka nebylo vše špatně. Pro „normální lidi“ se základním vzděláním byla jistota, že měli práci. Mohli bychom říci, že všichni žili na podpoře v nezaměstnanosti, jelikož příjmy byly malé, ale i výkonnost byla malá.
MS: Hospodářství bylo rovnostářské.
JP: Tato skutečnost lidem vyhovovala. Z mého hlediska společnost takto fungovat nemůže.
MS: Ano, ale rovnostářství se projevuje i dnes. Ti, kdo nemají majetek, se dívají na schopnějšího a majetnějšího skrz prsty.
JP: Co vidím dnes, je malá podpora mládežnické tělovýchovy. Dříve byly sportovní školy. Tažme se, proč český hokej je tak špatný? Protože lední hokej mohou hrát jen děti bohatých rodičů. Jelikož se v tom trochu pohybuji, vím, že děti mají od šesti let svého skauta. Ten přijde za trenérem a tomu řekne: „Franta bude hrát každý zápas 17 minut, protože jeho tatínek přispívá tolik a tolik na chod klubu, ať to kluk umí, či neumí.“ Nemluvím o tom, že jim dávali prášky. Bez mládežnické tělovýchovy není možné mít výsledky ve sportu. Podívejte se na skokany na lyžích. Dřív byl skokanský můstek v každé vesnici na horách. Dnes tento sport dělá možná jen 40 lidí v republice, a proto nemohou být nejlepší na světě. To je jedna z věcí, kterou bych zmínil. Bude to trvat dvě, tři generace, než společnost dospěje k tomu, že peníze nejsou všechno, že se dají i rozumně využít.
… Emigrace …
MS: K emigraci jste byl skeptický. Bohužel tuto zemi opustily ve dvacátém století minimálně dvě velké vlny. Mnozí lidé se v cizině prosadili. Jak se na toto díváte?
JP: Jsem přesvědčen, že otázka české emigrace je mnohem zásadnější. Táhne se od roku 1620.
MS: Zkrátka od bitvy na Bílé hoře.
JP: Od té doby přišlo obyvatelstvo české kotliny opakovaně o elitu, což se musí odrazit i v genofondu.
MS: Poprava 27 českých pánů.
JP: Co jich emigrovalo! Opakovalo se to i za Rakouska. Myslím si, že se českému národu nedařilo lépe než v posledním desetiletí devatenáctého a v prvním desetiletí dvacátého století, kdy se o něj staral císař pán, ale oni pouze nadávali a měli se dobře, …
MS: … avšak také poctivě pracovali. Stavěli Vídeň.
JP: Zkrátka český národ se měl dobře. Opakovaně přitom došlo k odchodu elit. Z toho pohledu se jedná o strašnou škodu.
… Disent …
MS: Jak vnímáte disent – lidi, kteří utvářeli demokratickou opozici? Zmínil jste Václava Havla. Takových lidí není mnoho. Za své disidentství téměř zaplatil životem.
JP: Kdyby nekouřil, asi by životem nezaplatil. Je to relativní. Dědeček, kterého jsem zmínil, ten byl v koncentráku za Hitlera, pak jej zavřeli komunisté, a přesto se dožil věku přes osmdesát let. I když nemůžeme říci, že kriminál je příliš zdravé prostředí.
MS: Jednalo se o lidi, kteří se obětovali. Jen si vzpomeňme na proces Asanace. Lidem z Charty byla dána možnost, aby opustili tuto zemi, ale byli tací, kteří z ní neodešli.
JP: Já si jich velice vážím. To byli ti velikáni. Ukázalo se, ale že pro politiku nejsou použitelní. Velmi jsem se poučil při prvních prezidentských volbách v roce 2013, kdy jsem byl v týmu Jana Fischera. Jestli to, co jsme zažili, je demokratická politika, tak politika má své specifické zákony, ve kterých člověk neznalý zákonů nemá šanci uspět. Politici si osobují právo, které má obviněný u soudu. Ten může lhát. To je jeho zákonné právo, aby se udělal hezčím, aby se vyhnul trestu nebo aby jej zmírnil. Toto právo si osobují politici. Ten, kdo nejvíc lže, ten vyhraje. Navíc to, co vidíme při přenosech z Parlamentu, kdy si myslíme, že už poslanci na sobě budou trhat saka, ale vše je divadlo, protože když zazvoní zvonec, že je zasedání konec, seberou se a jdou spolu na pivo jako nejlepší kamarádi. Proto je politika v mých očích divadlo. Zkrátka, demokratická politika má velice specifické zákony. Disidenti to neuměli, neznali, dělali to jinak, a tedy nemohli uspět.
… Stav společnosti 1989 …
MS: Pokročme dále, jak jste jako lékař vnímal stav společnosti, hospodářství, zdravotnictví v roce 1989? Užil byste na ni jako lékař nějakou diagnózu? Jednalo se o nemocného člověka, člověka, který je postižen metastázami?
JP: Kdybych to vzal od hlavy, řekl bych, že to byla schizofrenní společnost, protože tou dobou komunistické myšlence věřilo malé procento lidí. Všichni ostatní hráli divadlo, že tomu věří, aby zde mohli žít, jezdit na chatu, aby se děti dostaly do školy. Neplatí to o hrstce disidentů.
MS: Jednalo se o společnost kompromisů?
JP: Schizofrenní. Něco jiného jste říkal doma, a něco jiného jste říkal na veřejnosti, při účasti v průvodech. I tam se poznalo, že se blížila obhajoba kandidátské nebo docentské práce. Ten člověk musel jít do prvomájového průvodu.
MS: To snad nebyl váš případ?
JP: Jako mladí doktoři jsme museli chodit do průvodu. Pouze ti, kdo sloužili, měli omluvu. O účasti v průvodech se nediskutovalo, poněvadž by z toho klinika měla malér, a to nikdo nechtěl. Na druhou stranu – režim přinutil lidi nalézat řešení v neřešitelných situacích.
MS: Učil vás schopnosti improvizace, …
JP: … která se mnohým velice osvědčila v emigraci, protože tuto schopnost domorodci v západoevropských zemích vůbec neměli. Čech musel s platem dva tisíce korun měsíčně žít, jako kdyby měl deset tisíc; musel využívat možnosti, skulinky, improvizaci, a tak čeští emigranti měli ohromný náskok oproti – svým způsobem – „degenerované“ přemýšlivosti lidí na Západě, kdybych to měl zhodnotit.
MS: A co srdce? Bylo zasaženo?
JP: Bylo mnohem nemocnější, protože lidé žili v tom přesvědčení, že péče o zdraví je celospolečenská záležitost, že se jich to vůbec netýká, že mohou kouřit, jíst bůček, a společnost je pak musí uzdravit, což je úplný nesmysl. Lidé si tuto skutečnost již uvědomují.
MS: Trpěli jsme dostatečným zkornatěním srdce?
JP: Souhlasím.
MS: Zkrátka, československého, respektive českého pacienta čekaly zásadní lékařské výkony.
JP: Naštěstí revoluce v roce 1989 byla neinvazivním císařský řez, …
MS: … který byl ohleduplný k pacientovi. Když císařský řez, tak to znamená zrození nového člověka.
JP: Jako se človíček narodí velice křehký, lehce zranitelný, společnost byla také taková.
… Demokracie a kontexty …
MS: Lidé v roce 1989 užívali spojení „chceme demokracii“. Z počátku byla snaha o demokratizaci starého systému, ale nakonec jsme přešli k demokracii. Jaký vztah máte k tomuto systému, popřípadě jak si jej definujete?
JP: Nepochází to z mé hlavy. Řada moudrých lidí řekla, že demokracie zdaleka není ideálním způsobem vlády, ale bohužel nic lepšího nemáme. Upřímně řečeno si myslím, že v určitém období vývoje je ideální osvícený diktátor.
MS: Měli jsme několik osvícených panovníků: Marii Terezii, Josefa II., Franze Josefa I..
JP: Viděl bych to i v nedávné minulosti. Vezměte si například Kazachstán. Nazarbajev je bezpochyby diktátor – má svůj kult. Jelikož tam dost často jezdím, vidím, že tam lidé mají mnohem vyšší životní úroveň než v Rusku.
MS: Zde je tolerance k dominanci. Když vám vládce nabídne určitý standard, mnoho lidí kývne. Raději budeme preferovat hmotné výhody, budeme souhlasit s tím, že nebudeme mít politickou svobodu, a kývneme.
JP: Je to mnohem složitější. S přáteli jsme před dvěma lety byli v Himalájích. Podruhé jsem byl v Nepálu. Dokonce jsem tam i operoval, což si nikdo neumí představit, v jakých podmínkách se tam operují srdce. Dostali jsme se i do Tibetu. Měli jsme štěstí, že hranice nebyly zavřené, a tak jsme byli v Lhase a z ní jsme jeli terénními automobily podle celých Himalájí až do Káthmándú. I když se to neříká, životní úroveň v Tibetu je nesrovnatelně vyšší než v Nepálu. Zůstaly tam kláštery. Jsou tam poutníci, kteří je navštěvují. Svítí tam elektřina, zametají se ulice, zametají se chodníky, děti chodí čistě oblečené. V Káthmándú – kdo tam byl, dá mi za pravdu – nesvítí elektřina, nefunguje nic, splašky tečou po ulicích.
MS: Jiný kraj, jiný mrav.
JP: Jedná se o tentýž kraj. Pouze se vracíme k osvícené diktatuře. Co je v Číně, nemá nic společného s komunismem. Zeptám se vás, jestli pak víte, jak vypadá a co znamená čínská vlajka?
MS: Je rudá. Má jednu velkou hvězdu a čtyři hvězdičky.
JP: Ano, co znamenají čtyři malé hvězdičky? Řeknu, co mi povídala průvodkyně, když jsem tam byl na kongresu. Velká hvězda je Komunistická strana Číny. Všichni víme, že byly tři pilíře komunistické strany: dělníci, rolníci a pracující inteligence. Mně „vrtalo“ hlavou, co je čtvrtá hvězda. Ona mi řekla: „Owners“ – tj. kapitalisté. Ti jsou čtvrtým pilířem Komunistické strany Číny. Jedná se o císaře. Pouze se to jinak jmenuje. Jedná se o osvícenou diktaturu. Když jsem se jich tam ptal, zdali chodí k volbám, odpověděli mně: „Proč bychom chodili?“ Oni žijí šest tisíc let tímto způsobem. Pouze se vracím k tomu, že v určité fázi vývoje je tento systém „ospravedlnitelný“. Umíte si představit, co by se stalo, kdyby v Číně byla demokracie? Nastane světová válka.
MS: Chaos.
JP: Zkrátka, v určité fázi vývoje je osvícená diktatura vhodná. Kdybychom zde měli osvíceného diktátora v roce 1989, demokracie by mohla vypadat jinak. To se však lidem nebude líbit.
MS: Myslím si, že …
JP: … demokracie není anarchie, a to si řada lidí plete.
… Demokracie a cesta k populistům …
MS: Zde je vhodné zmínit, že demokracie dává prostor populistům. Těm, kteří se podbízejí, těm, kteří užívají líbivá slova.
JP: Máte naprostou pravdu. Tito lidé se dostanou i do Parlamentu.
MS: Po uplynutí volebního období slibují totéž, pouze v jiném obleku a kravatě.
… Demokracie a člověk …
MS: V demokracii také potřebujete vnímavého, statečného, přemýšlivého, kritického člověka.
JP: To však nejde udělat revolucí. Demokracii lze ustavit pouze evolucí. Když jsem studoval v šedesátých, sedmdesátých letech, bylo zde mnoho Afričanů, kteří sem přišli studovat. V Poděbradech se naučili trochu česky …
MS: … a pak šli na Karlovu univerzitu.
JP: Nic jim nebránilo v tom, že se honili s noži po kolejích Pátého května. Přechod z džungle do civilizovaného světa byl pro ně revolucí. U nás je to posunuté trochu jinak. Opakuji, v Dánsku se lidé vychovávali 90 let a šlo to bez jakékoliv revoluce.
MS: Masaryk mluvil o nutnosti 50 let bez velkých zvratů.
JP: To se nám nikdy nepodařilo.
MS: Snad nyní o to usilujeme. Jsme v polovičce. To neznamená, že člověk bude sedět se založenýma rukama.
JP: Jsem přesvědčen, že kdo chce mít budoucnost, musí se naučit svou minulost. Lidé by se z toho měli poučit. Musí být dál, než jsme my. Jinak by nebyl pokrok. Jako mí žáci budou muset umět kardiochirurgii lépe než já, jinak by nebyl pokrok. Lidé časem pochopí, že daně se mají platit, avšak také se mají rozumně použít pro rozvoj společnosti.
… Politika …
MS: Již v počátku jste se dotkl politiky. Pomáhal jste člověku, který ve volbách neuspěl. Zřejmě jste z ní cítil zklamání. Jste přesvědčen, že povinností člověka je sledování politiky či případně i účast na ní?
JP: Nemusí ji sledovat, ale pak ji nesmí komentovat, musí mu to být jedno. Jsem přesvědčen, že člověk by ji sledovat měl, měl by se o ni zajímat. To však neznamená, že každý musí do politiky vstoupit. Jsem přesvědčen, že IKEM dělá pro tuto společnost až dost. Není tak potřeba, abychom byli v politice. Každý pro společnost může něco dělat. Politici by měli dělat to, co by měli dělat, a někdo uzdravuje lidi. To však neznamená, že bychom politiku neměli sledovat. Měli bychom ji sledovat. Můžeme ji komentovat. Vždy říkám: „Když je někdo podnikatel, vydělává peníze a zisk investuje do podniku, aby mu vzkvétal. Můj podnik je tento stát. Platím daně. Tím vlastně usiluji, aby můj podnik, což je stát, vzkvétal, a proto do toho mám co mluvit.“ Dokonce existují teorie, které nejsou nové, že by volební právo mělo být přímo úměrné výši daní.
MS: Zkrátka majetkový census.
JP: Pro lidi to může být choulostivé, ale není to pravda. Jestliže je někdo majitel velkého podniku a neplatí daně, protože vše investuje do svého podniku, také by měl mít malé hlasovací právo. Neznamená to, že podobné opatření by bylo nastaveno proti chudým lidem. Přesto si myslím, že tato teorie je nerealizovatelná. Někdy to přijde člověku líto, že o těch desítkách tisíc korun, které ročně zaplatím na daních, někdo, kdo nejen že nepracuje, ale žije na podpoře, rozhodne, co se s těmi penězi bude dělat.
MS: Jedna z možností je, že tuto zemi můžete opustit. Jedná se o svobodné rozhodnutí.
JP: Aby mi bylo rozuměno, pouze jsem řekl, že tyto teorie existují.
MS: Není problémem naší politiky, že jednotliví hráči nejsou s to se domluvit na vizi republiky a více akcentují krátkodobé cesty?
JP: Jistě, oni vědí, že by příště nemuseli být zvoleni a protože jsou na příjmu z politické funkce ekonomicky závislí, dělají vše pro znovuzvolení.
… Kapitalismus …
MS: Obraťme list, jak jste vnímal obnovení tržního hospodářství – kapitalismus? Slovo kapitalismus bylo mnohými chápáno negativně.
JP: Uvítal jsem jej, protože experiment, který na zeměkouli probíhal od roku 1917, se ukázal jako absolutně neživotaschopný.
MS: U nás pouze od 1948.
JP: V Rusku od roku 1917 a u nás po skončení II. světové války. Startovací pozici jsme měli úplně stejnou, ne-li lepší než Rakousko. Rozdíl v roce 1989 mezi námi a Rakouskem byl markantní.
MS: Doháníme, snažíme se ho dohnat, …
JP: … a proto jsem uvítal změnu režimu.
MS: Vnímáte tento řád jako přirozený? Člověk je soutěživý a tento kapitalismus dává prostor těm, kteří mají nápad, vizi, myšlenku a jsou ji schopni realizovat.
JP: Určitě, znám řadu takových lidí. O tom není nejmenší pochybnost. Tamto byl režim, který vycházel z „krásné myšlenky“, ale myšlenka je realizovatelná jen, kdybychom byli všichni svatí.
MS: Umělá rovnost, popření soutěže.
JP: I v kibucech v Izraeli žije stále méně lidí.
MS: Nejúspěšnější státy jsou státy kapitalistické, Spojené státy, Švýcarsko, Německo, Japonsko, třebaže v jejich hospodářském systému jsou modifikace.
… Hodnoty …
MS: Posuňme se dále. Jaké hodnoty podle vás podporují demokratický a kapitalistický řád? Kladete akcent na svobodu jako hodnotu, která je jedna z největších, a díky ní také naplňujeme své lidství?
JP: Svoboda je, kdy budu, co budu, jak budu. Také bych zmínil bezpečnost, aby mé děti se nemusely bát na ulici, že je někdo unese. Nesmíme zapomínat na zdravé životní prostředí.
MS: Úcta k člověku, respekt k němu.
JP: Je to jedna z věcí, kterou se snažím vštěpovat mladým doktorům, jelikož jsem měl štěstí díky svým šéfům, že tady můžeme dělat to, co ve Spojených státech, kde jsem viděl, že rodina je skutečně základ státu. Rodina se k sobě chová krásně, že s nemocným jdou do nemocnice, navštěvují jej. Starý člověk užívá úcty. Toto se snažím vštípit každému, protože bude-li mít štěstí, bude také někdy starý. Každé mládí je dravé, ale úcta ke starému člověku je na místě.
… Proměny systému a člověka …
MS: Jak vnímáte význam spojení „měníme systém, ne člověka“? Cílem lidí provádějících transformaci bylo nastavit hrací hřiště a pak nechť se člověk přizpůsobí novému uspořádání. Na počátku dialogu jste říkal, že někteří z nás zneužívali své postavení v systému a pravidla si přizpůsobili.
JP: Jsem přesvědčen, že nelze odtrhnout hřiště od hráčů. To je revoluční období. Kdyby to byla evoluce, tak se lidé budou měnit souběžně s hřištěm. Na Západě se budovala silniční síť, úměrně tomu se zlepšovaly automobily. U nás najednou byla stará silniční síť a objevila se velká silniční auta. Z mého pohledu to má jít ruku v ruce. Nemůžeme odtrhnout člověka od společnosti.
MS: Možná jsem se nejasně vyjádřil, ale šlo mi o toto: představitelé nechtěli převychovávat občana, nechť člověk projde hodnotovou a procesní reorientací sám. Kdyby o to člověk usiloval, mohl by se dopouštět sociálního inženýrství.
JP: Není to pravda. Na člověka se musí apelovat. Rakousko mělo na silnicích nevídaný policejní stát. Za každým rohem stál četník. Pokutoval, pokutoval a pokutoval. V poslední době policisté z ulic a silnic zmizeli. Ne úplně, ale je jich podstatně méně, než jich bývalo. Lidé již jezdí podle předpisů, přestože je někdo dvacet let nepokutoval.
MS: Je to proto, že norma je internalizovaná.
JP: Samozřejmě, že většina lidí má tendenci nedodržovat předpisy. Proč bych jel padesátkou, když mě nikdo nehlídá? Není to pravda, lidé se musí vychovávat. Ti, kteří zákony dělají, mají jít příkladem. Úplně jsem žasl, že vůbec byla diskuse, jestli se v Parlamentu při zasedání sněmovny může podávat alkohol. Jak může někdo z poslanců obhajovat to, že se tam má čepovat alkohol, když v žádné nemocnici se prostě alkohol nenabízí. Nic sice proti alkoholu nemám, ale nevím, co by tomu říkali politici, kdybych si dal tři becherovky a šel operovat. Žasl jsem, že někdo o tom může diskutovat.
MS: Pokud jsem vás dobře pochopil, můžeme říci, že jestli se má společnost správně utvářet, je vhodné, aby ve společnosti byly hlasy, které „navedou“ zbloudilé.
JP: Hlasy samy o sobě nestačí.
MS: Jsou nutné příklady, ale …
JP: … musí na to být i represivní systém.
… Zdravotnictví …
MS: Navrhuji, abychom se ještě podívali na proměnu zdravotnictví. České zdravotnictví bylo charakteristické tím, že jsme byli šampioni v kardiovaskulárních nemocech. To je negativní stránka. Také jsme měli dobré výsledky v péči o kojence.
JP: Vše ve zdravotnictví nebylo špatné. Řada věcí byla tragických, ale byly i světové unikáty. Kdybych to vzal ve své oblasti, unikátní byla práce profesora Šamánka, což je dětský kardiolog, který zde zavedl povinný předoperační screening těžkých vývojových srdečních vad. Žena musela mít v těhotenském průkazu, že v určité fázi navštívila dětského lékaře, který jí udělal vyšetření. V případě, že byla zjištěna těžká vývojová vada – děti se rodily s těžkým srdečním a vývojovým postižením, těhotenství se ukončovalo potratem, a proto jsme u nás měli nízký výskyt těchto vad. Péče byla systematická a pro všechny stejná. Nikdo si neumí představit, že když se narodí tak těžce nemocné dítě, musí podstoupit několik složitých operací a nakonec stejně umře. Rodina je postižená. Netroufá si mít další dítě, kdežto takto může mít pět dalších zdravých dětí. Uvedl jsem příklad ze zdravotnictví, které nám záviděl celý svět. Tento systém se však rozpadl. Dnes není nic povinné, dnes je vše dobrovolné. Kyvadlo se přehouplo. Nedostalo se do střední pozice.
MS: Jednání systému vychází z teze, že člověk je odpovědný za své zdraví. Je svobodný a má se rozhodovat. Jedná se o jeho volbu.
JP: Do určité míry se jedná o jeho volbu, ale když společnost ví, co to bude stát, že to k ničemu není, tak to jen jeho volba není. Člověk pak usiluje o léčení zdarma, třebaže mu bylo řečeno, že je to stav neslučitelný se životem – stav, který bude stát miliony, než dítě umře. Na tuto skutečnost nereflektuje, ale pak chce, aby společnost do toho peníze vložila. Zkrátka, nejedná se pouze o jeho rozhodnutí.
MS: Ano, lékař má nad pacientem velkou informační asymetrii.
JP: Chování zdravotnického personálu jsem hned po revoluci považoval za jedno z neblahých dědictví předchozího režimu. Je to dané úctou člověka k člověku. Toto jsme odbourali. U nás v IKEM to nebylo jako někde jinde. Lékař se musí dostat na stejnou úroveň jako pacient. Nemůžete chtít po pacientovi, aby byl na úrovni lékaře. To nejde. Já, když zde budu mít pacienta, který bude květinář, nebudu se s ním bavit o tom, jaké léky musí dostávat pacient po transplantaci srdce. Budu se s ním bavit, co nyní kvete. Zkrátka se musím dostat na úroveň pacienta.
MS: Nepřímo říkáte, že zdravotnictví minulého režimu nebylo dostatečně lidské.
JP: Režim nebyl lidský. Tato skutečnost se odrazila do chování zdravotnického personálu.
MS: Další vada systému byla, že české zdravotnictví bylo podinvestované.
JP: Co zde nebylo podinvestované? Policie, armáda, ty podinvestované nebyly. To jsou pro dnešní mladou generaci neuvěřitelné skutečnosti. Byl jsem pověřen zdejším profesorem Firtem nákupy za devizy, jelikož zdravotnické věci byly ze Západu, z dovozu. Představte si, že někdo nám ukázal v lednu roku X něco hezkého, co posunuje medicínu dál. Nemuselo jít o drahou záležitost, mohlo to být za pár devizových korun. Napsali jsme žádost. Ty se shromažďovaly celý rok na Zdravotnickém zásobování. Tato „pézetka“ svolala koncem roku zástupce všech kardiocenter a tam nám řekli: „Shromáždily se zde žádosti za 20 milionů korun. My na to máme pět milionů. Každý může realizovat čtvrtinu svého požadavku.“ Byl konec roku a vlastně jsme na to rok čekali, pak záviselo na Zdravotnickém zásobování, jak jednotlivé žádosti naplní a zda věc koupí. To znamená, že jsem požadovanou věc, kterou jsem objednal, viděl třeba až za 2 roky.
MS: Jasná ukázka plánovaného nedostatku.
JP: Dnes si tuto situaci těžko dovede představit. Systém byl podfinancovaný, jelikož se vydávaly peníze na revoluce po celém světě. Vyprodukovalo se takového obilí, že se vyplatilo koupit chléb a krmit s ním prasata.
MS: Jasná neúcta k hodnotám.
JP: Nebyla to ekonomika.
… Po roce 1989 …
MS: Kde podle vás jsou základní zlepšení po roce 1989?
JP: Nemohu hovořit za celé zdravotnictví. Když budu hovořit o péči o srdce – v kardiologii, kardiochirurgii – vyrovnali jsme se špičkovým zemím. Bylo to dáno fandovstvím a nadšením.
MS: Lékaři dotovali systém zdravotní péče.
JP: Zlepšilo se to. Za předchozího režimu lékař suploval práci sestry. Ta suplovala práci uklízečky. Ta, jakožto příslušník vládnoucí dělnické třídy, nedělala nic. Tento přístup se naštěstí změnil. Nyní si každý dělá, co má. Protože medicínu děláme, že nás to baví. Tam bylo v počátku především fandovství. Důležité bylo také to, že jsme uměli improvizovat. Také je nutné říci, že v současnosti se český pacient má, jak se nikdy neměl; že v Čechách na recept, který je zdarma, dostanete řadu léků, u kterých vědeckými metodami nebyl prokázán žádný účinek. Může u nich být tzv. placebo efekt, že lék „funguje“, a přesto jsou u nás tyto léky zdarma, a jinde si je pacient musí kupovat.
MS: Jednoduše socialismus.
JP: Český pacient se má tak, jak se nikdy neměl, …
MS: … i když do zdravotnictví dáváme zlomek toho, co je v USA.
JP: Spojené státy jsou v tomto ohledu extrémní.
MS: Uvádí se přes 17 procent výstupu hospodářství.
JP: To však neznamená, že jsou tam dobré všechny nemocnice. Tam jsou některé nemocnice, kde bych si nenechal vyříznout kuří oko (kdybych nějaké měl).
MS: Máte tam také ústavy jako Mayo Clinic.
JP: V USA máte řadu super špičkových pracovišť, ale pak jsou tam tisíce malých nemocnic. Vím, že to bylo v jednom jižním státě, byla tam malá kardiochirurgie, kde dělali pár desítek operací do roka, ale každý kardiochirurg měl svůj vlastní operační sál, poněvadž se nikdo nechtěl dělit. Ne všechny peníze jsou vynaloženy zcela účelně.
MS: Soudíte, že důraz na efektivitu, přístup hospodáře se uplatňuje, i když množství prostředků, které se rozděluje, se zvětšuje?
JP: To je na samostatné povídání. Nemocnice u nás byly za Rakouska – Uherska budovány na dojezd koňského povozu, třebaže dnes naše sanitky jezdí násobně rychleji než koně, síť nemocnic zůstává. Moderní medicína je o drahých diagnostických a špičkových léčebných zařízeních. Ten přístroj musí být využíván s dostatečnou frekvencí, aby se zaplatil, za druhé, aby to lékaři s ním uměli. Zde se nakoupilo tolik CT, …
MS: … což byla žeň pro zahraniční firmy.
JP: Když na CT dělám dvakrát do týdne, lékař neumí odečíst nález a my si to musíme udělat znova.
MS: Jedná se o chybu, s níž se potýkáme čtvrtstoletí.
JP: Vidím to jako zásah revoluce. Nebyla to evoluce, ale revoluce. Bylo to nadšení, najednou peněz bylo víc. Přestaly se cpát do různých pochybných projektů, a proto se nakupovalo.
MS: Kdy se podle vás dojde k patřičnému vystřízlivění?
JP: Jsem přesvědčen, že k vystřízlivění pomalu dochází. Není lepší a horší obor medicíny, ale je zde kritický nedostatek doléčovacích zařízení.
MS: Opět oživit program lázní, …
JP: … kde pacientovi mohou nabídnout rekonvalescenci. Mám příklady, že zde ležel těžký pacient přibližně rok, neboť ho nikdo nechtěl vzít. Ležel rok na karchiochrirugické JIP, kde má pacient ležet nanejvýš týden po operaci, a pak má jít na doléčení. Lůžka, kam by se položili další pacienti, zde scházejí. Ti potřebují pouze rehabilitaci, a ne další operační sál.
MS: Snad vaše prosba bude časem vyslyšena. Kdybychom se měli vrátit k obecné rovině, jaké neuralgické body vnímáte v rámci proměn společnosti?
JP: Že nevíme, co je to demokratická diskuse. Většina lidí vnímá člověka, který má na určitou věc jiný názor jako svého úhlavního nepřítele. Ale tak to prostě v tradičních demokraciích není.
MS: Co Česká republika a její budoucnost v Evropě či globalizovaném světě?
JP: Využít šikovných českých hlav i rukou.
MS: Děkuji vám na podnětná a kritická slova.
P.S.:
MS: Jak jste se osobně účastnil obnovy demokracie a kapitalismu?
JP: Vrátil jsem se z Dánska a již 22 let jsem přednostou největší kardiochirurgie v ČR, kde poskytujeme našim pacientům péči na nejvyšší úrovni.
MS: Účastnil jste se kuponové privatizace, jakožto velké příležitosti obnovy kapitalismu?
JP: Ano, vše jsme dali do firmy Tofa, což byla před válkou firma mého dědečka z maminčiny strany. Je neuvěřitelné, že moje maminka o tuto továrnu za svého života 3x přišla, a to vždy podle platných zákonů. Ale to je na samostatné povídání.
MS: Co jste říkal na rozdělení Československa na dvě samostatné republiky? Nevedlo náhodou ono rozdělení k eliminaci slovenského nacionalismu, což vyústilo v lepší spolupráci v rámci Visegrádského společenství a také v opětovné setkání v Evropské unii?
JP: S rozdělením jsem naprosto souhlasil. Odstranily se všechny dohady a diskuse, kdo na koho doplácí, kdo koho „sponzoruje“. Teď si prostě každý hospodaří na svém písečku a je to. Myslím, že nás to spíše spojilo, než rozdělilo.