Dialog byl natočen ve čtvrtek 29. května 2014 dopoledne v pracovně Ivana Doudy společnosti Drop – In, Karolíny Světlé 18, Praha 1, Staré Město.
MS: Vážený pane doktore, čím pro vás byl rok 1989?
ID: Dokonce bych se odrazil od daleko dřívější doby, protože člověk má pojmenovat, z čeho pochází. Pocházím z Hradce Králové, z živnostnické rodiny. Otec byl drogista a vlastně ouvertura kolem roku 1989, ale i roků předešlých byla ovlivněna tím, co moje rodina prožila. Matně si pamatuji otce v domě, kde dělal drogistu, kde velmi pilně pracoval od rána do večera. Pak si pamatuji šok začátkem padesátých let, kdy otec musel velmi rychle opustit živnost. Jeho spolužák, který se dal k StB, řekl: „Franto, buďto jim to do týdne dáš, nebo tě budeme muset zavřít. Do týdne musíš být zaměstnán u nějaké stavební firmy. Můj otec – František Douda – do týdne odevzdal živnost a byl zaměstnán u Ingstavu Hradec Králové. To bylo velmi vážné setkání s komunismem. Když přeskočím nějaké období, na malém městě jsem nemohl jít studovat to, co jsem chtěl. Musel jsem jít studovat na školu, která byla pro mě přístupná, neboť zástupce ředitele hradecké průmyslovky bydlel v našem domě. Bylo to druhé velmi tvrdé setkání s komunismem. Kdybych přeskočil do dalšího období, byl jsem na vojně u takzvaných „vojenských staveb“, což byly nástupci PTP. Následně jsem odešel do Prahy – nyní hodně přeskočím – kde jsem se léta živil jako instalatér. Přitom jsem vystudoval psychologii. Rok 1989 mě fakticky zastihl již jako psychologa. Prožil jsem i rok 1968, to bylo celkem zajímavé. Vracel jsem se s vojsky z Jugoslávie přesně v tu noc, v níž proběhla invaze. Pamatuji si, jak mě matka vzbudila: „Jsou zde Rusové!“ V Hradci Králové byli hlavně Poláci. To byl pro mne další mezník. Nyní přecházím do pražského období. V roce 1989 jsem již pracoval dlouhá léta v Praze jako psycholog na protialkoholním oddělení.
MS: Místo výkonu vaší práce bylo U Apolináře.
ID: Samozřejmě, bylo to ve vzduchu. Protože Gorbačov dělal v Rusku prohibici. Byl jsem na odborném pobytu v Moskvě s Tomášem Halíkem a Jitkou Vodňanskou přibližně týden, 10 dnů. Utužovali jsme vzájemné protialkoholní přátelství.
MS: Neměli bychom zapomenout, že si u vás Lubomír Štrougal, předseda vlády, objednal studii, …
ID: … co by se stalo v Česku, kdyby zde byla prohibice. Když se to spočítalo, zjistilo se: bolševik by nevyrobil tolik žádaného zboží, aby mohl tyto miliardy, které by „zmizely“, doplnit. Ale jistě existovaly i další důvody. Celkem mě u Štrougala zaujalo, jak zvláštní člověk ta byl – ekonom, policista? Samozřejmě, pamatuji si na události roku 1989, který začínal Palachovým týdnem. Chodili jsme po demonstracích, dokonce jsem byl ve studentském průvodu 17. listopadu. Na Národní třídu jsem ale nedošel, byl jsem na Vyšehradě, na základní demonstraci a bylo to tak: vraceli jsme se s davem, který pak pokračoval směrem Na Slupi, kde to policisté zablokovali. Obešel jsem toto místo a skončil jsem v nějaké hospodě, nešel jsem – díky Bohu – dál na Národní třídu. Bylo by to jistě zajímavé, ale tehdy jsem netušil, jak události budou pokračovat. Vzpomínám si, jak se svolával základní revoluční výbor ve Fakultní nemocnici 2.
MS: Lékaři se solidarizovali se studenty a postavili se za ně.
ID: Ano, bylo to hned druhý den, byla tam svolána schůze a pak to šlo standardní cestou. Kamarádil jsem se s některými lidmi z disentu. Pamatuji si Ivana Gabala, byť tam byli i jiní, a pamatuji si i „první uvedení dolů“, do Špalíčku. Tam sídlilo Občanské fórum a tehdy to byl živý prostor. Následně jsem byl uveden k Václavu Havlovi. Mám zvláštní vzpomínku: Když jsme byli ve filmovém klubu v podzemí, Václav Havel byl vyčerpán. Jako psycholog jsem s ním měl něco „udělat“. Vím, byl opravdu unaven. Říkal jsem mu: „Potřebuješ se zbavit lidí, potřebuješ si odpočinout.“ Trochu tam klimbal. Odpovídal mi: „Dávám ti první razítko OF.“ Nikdo k němu nesměl. Vyvolal mně Joska Skalník, že prý potřebuje na příští den revoluční heslo do ulic a jeho požadavek o heslu jsem Václavu Havlovi vyřídil. On se zamyslel: „Já nevím, možná: „Pravda a láska …“? Šel jsem za panem Skalníkem, on čekal na schodech. Já jsem sdělil: „Máte tam dát: Pravda a láska musí zvítězit …“ Jsem hrdý, že jsem vynesl toto heslo přesně v tento den, nazítří byla Praha těmito plakáty zaplavena.
MS: Dobrá, rád bych se zeptal, čím si vysvětlujete vzplanutí, aktivitu, změnu lidí, náhlé procitnutí. Občané slyšeli na slova, která hlásali lidé z „periferie“ společnosti.
ID: Národ byl na změnu „nadržený“.
MS: Změna byla ve vzduchu, kolem nás padaly režimy.
ID: Lidé věděli, že jsme již jedna z posledních komunistických zemí, kde se toho tolik neděje. Vím, že když zde byl Gorbačov, naši představitelé jej „obkroužili“. Zase se nesplnilo to, co jsme si mysleli, že to „padne“ přesně před jeho návštěvou nebo těsně po jeho návštěvě. Pořád jsme čekali, kdy už, kdy už? Události roku 1989 byly roznětkou. Historicky to nedovedu interpretovat. Tam je výkladů příčin víc. Myslím si, že český národ je opravdu připraven. Potřebuje však silný impuls. Buďto jsme vyhráli mistrovství světa, nebo – a to se nyní ukázalo u voleb v roce 2013 – jsme čelili negativnímu směřování věcí. Neměli jsme proti čemu vystoupit, aby nás to vyprovokovalo „jít volit“. Musíme jít volit pro něco silného, nebo proti něčemu silnému, jinak jsme laxní.
MS: Musíme si uvědomit, že tam byla řada impulsů: mezinárodní, vnitřní, dohromady to vybudilo pozitivní reakci, která otevřela naši novodobou historii …
ID: Byli jsme jedni z posledních z postkomunistických zemí, které do toho šly, neboť jsme opatrným národem. Až když je silný kopanec – ať pozitivní, nebo negativní – jdeme do toho.
MS: Dvacetiletí normalizace k tomu přispělo.
ID: Na druhou stranu je to vlastnost některých národů, které chtějí přežít, a proto musí být velmi opatrní. Nemáme naturel národů, které si vykoledovaly vysídlení, genocidu.
… Komunismus …
MS: To jsou vzpomínky na klíčový mezník. Přešel bych před rok 1989, byť jste uvedl krátkou biografii. Rozeberme danou dobu trochu obecněji. Čím je pro vás režim a ideologie, která „dávala lidem živnou půdu“? Můžeme se zeptat: Potřebuje člověk v životě nějakou ideologii, aby kráčel správným směrem?
ID: S definicí ideologie je problém. Když do ní zahrnujeme náboženství, pak ti, kteří mají ideologii, mají svým způsobem život ulehčený, protože existenciální pocity „smyslu prázdnoty“ se něčím naplní. Problém je, když je tato ideologie prosazována v podstatě násilím. To bylo základní v tom, co komunismus hlásal. Revoluční násilí, třídní boj. Tvrdím do dnešních dnů: co je v nitru člověka – džungle, zvláště u nás – závist. To je to, co byl třídní boj. To je hodně zakořeněno v „džunglovém boji o život a zároveň závistí. Tam se projevují negativní emoce.
MS: Měli bychom říci, že nežijeme v džungli, že mezi námi lidmi jsou staletí vzestupu.
ID: Tak by si situaci neidealizoval. Že jsou podmínky, které jsou příznivé, kde nemusíme dennodenně bojovat se šelmami, to vůbec neznamená, že to v nás není. Jsou období, která jsou ideologicky „nadupaná“, jako v Německu před druhou světovou válkou. Najednou se v nás probudí – v tak kulturním, civilizovaném národě jako bylo Německo – něco nepředstavitelného, ta nesmírně krutá džungle. Nedělám si iluze, že nežijeme v džungli. Žijeme v překryté džungli.
MS: Je vytěsněna, ohraničena, …
ID: … ale zůstává v nás.
MS: A může v modifikované podobě propuknout. Zmínil jste násilí. Ideologie, kterou se režim zaštiťoval, hlásá lepší svět, lepšího člověka. Domníváte se, že se jednalo o čistou iluzi? Člověk by měl usilovat o něco lepšího. Ovšem prostředky též rozhodují.
ID: Nebylo to nic nového. Touha po ideálním životě, státu, společnosti, ta zde byla v různých obdobích od Platóna přes takzvané osvícence, kteří to pojmenovávali a vytvářeli návody k její realizaci. To má člověk v sobě vždy. Jistě je to v kořenech náboženství. Koneckonců strach ze smrti tam hraje nějakou roli, také strach z nicoty, strach z nepochopitelnosti smyslu existence a vesmíru. To jsou vše odnože a různě se to v historii realizuje. Násilím nazývám nejen brutální excesy jako popravy, ale i psychologický tlak, což tak báječně popsal Orwell. Když si člověk přečte Orwella a zjistí, že ani neměl zkušenost s realizovaným bolševismem, pak žasne nad jeho odhadem vývoje.
MS: Říkáte: ano, usilovat o lepší svět, ovšem neznamená to, že bychom měli páchat násilí. Tím se dokonalejší svět vytvořit nedá. Během realizace konceptu dojde k ponížení člověka.
ID: Vždy tam existují nějaké prvky násilí, ale jde o míru. Staří Řekové zdůrazňovali přiměřenost. To znamená, že i přiměřenost agresivity je přijatelná. Agresivita je člověku daná, umožňuje přežití. Projevuje se různě: od sexu až k touze po moci, až po dřevorubectví, lov zvěře. Vždy to musí být přiměřené. Problém ideologií, které to přeženou, je v tom, že podcení člověka. Mají pocit oprávněnosti znásilnit lidskou přirozenost a fakticky s ní nepočítat. Dostanou se ještě k hlubší přirozenosti právě díky tomu, že tento způsob probouzí extrémní agresivitu, kterou ideologie umožní. Jestli se jedná o fašistickou ideologii, antisemitskou, islámskou nebo ve středověku křesťanskou, je jedno. Znovu a znovu se opakuje téměř totéž.
MS: Myšlenky existují, ovšem je důležité, jak se k nim člověk postaví.
ID: Od biblických zásad se toto vzdaluje. Příkaz „nezabiješ“ je odstrčen, když si dáš na opasek „Gott mit uns“. V tom vidím problém. Bolševik vypustil náboženství, tedy i základní morální kritéria.
MS: On je zesměšnil. Náboženství nazýval „opiem lidstva“.
… Reformování režimu? …
MS: Soudíte, že režim byl v jistém ohledu reformovatelný? Jsou lidé, kteří režim a priori odmítají, poněvadž ničí lidský potenciál. Jedná se o cestu, jejímž následováním se společnost stává chudší a chudší.
ID: Byl jsem ve školách fakticky odkojen marxismem, marxistickou ideologií. Říkala: kapitalismus je zahnívající, degenerující systém. Paradoxně se objevilo, že to platí i na marxistický režim. Ve stavu, v jakém byl, nebyl reformovatelný. Vytvořil si své podmínky a lidi, systém výběru lidí. Nebyl reformovatelný ve vnitřních i vnějších podmínkách.
MS: Jedna skutečnost je, že režim nebyl reformovatelný, ale důležitou roli „hráli“ zástupci, kteří systém zosobňovali. Pokud je lídr schopný, dokáže lépe vzdorovat i vnějším silám. Můžeme se tázat, jestli politické elity byly schopny prosazovat to, v co věřily.
ID: Myslíte lidi před rokem 1989?
MS: Ano, na pyramidu se dostávali lidé, kteří do jisté míry nebyli skutečnými vůdci, a proto i snahy o reformu skončily, jak skončily.
ID: Samozřejmě, že společnost byla v roce 1967, kdy došlo k uvolnění, „hladová“, byly to – svým způsobem – pěkné doby. Lídr se vynořil, vlastně se vynořilo několik lídrů. Byl to Dubček, byl to Smrkovský, což byly nejvýraznější postavy. Zkrátka – lídři se vynořili, ale ukázalo se, že v systému neobstáli. Pak dokonce národ rezignoval a spokojil se s tím, co bylo. Svým způsobem „protilídrem“ byl Husák, jenž najednou přinášel jakousi změnu ve smyslu, že dovede hovořit bez papírů, byl inteligentní. Nikdo netušil, co je to zač.
MS: Toužil po moci, …
ID: … musel být cynický již díky tomu, co vše prožil.
… Klad režimu …
MS: Když se podíváte do minulosti, soudíte, že na režimu byl nějaký klad?
ID: Do jisté míry naplnil potřeby – následky první světové války, rozbití Rakouska, první republiku, vždyť vývoj zasazený do tohoto kontextu měl svou logiku. Svým způsobem elita národa: umělci, vzdělanci, ti všichni byli levicového smýšlení. Byli to komunisté, měli rudou knížku a od toho si něco slibovali. To znamená, že tam byla „potřeba“ změny. Do jisté míry byli znechuceni tím, jak se situace vyvíjela předtím – parlament byl žvanírna. Slabost demokracie, kterou chtěli něčím napravit, byla vyvažována bolševismem, který tolik nasliboval. Pamatuji si – prostřednictvím svého otce – že Gottwald nasliboval, jak se budou mít lépe. Dělnici – opora národa, ale pak to bylo úplně jinak.
MS: Mírně jste odskočil a hovořil jste o logičnosti vývoje v Čechách, ale viděl jste nějaký klad režimu?
ID: Jistě, ale musel bych hodně přemýšlet. Je to podobné pozitivum, jako když Hitler vypudil židovskou elitu z Evropy do Ameriky. Díky tomu vzniklo úžasné propojení amerického pragmatismu s evropským spekulativním duchem, jenž je introspektivní. Že tento experiment sociálně sblížil některé vrstvy, je faktem. Když přejdeme do Čech, vidíme, že národ se během minulého režimu uchýlil na chalupy, získal vztah k přírodě. Docenti si opravovali chalupy, všichni získali jakousi zkušenost, tedy lze říci, že vše má svůj klad. Z vědy vím, že negativní zkušenost je také zkušenost. Tento národ vystřízlivěl z velkých ideologií a bohužel vystřízlivěl i z náboženství. Zkrátka –ta odmítnutí ideologií znamenala i ztrátu ideologie užitečné – náboženství.
… Exil …
MS: Když se podíváte, lidé, jež chtěli něčeho dosáhnout, a bylo jim zde úzko, tuto zemi opustili. Jak se na tento fenomén díváte? Jako mladý člověk jste neměl zájem opustit tuto vlast?
ID: Měl jsem možnost emigrovat v roce 1969, ale když jsme měli za týden odjet, ztratil se můj pas. Pak se mi matka dodatečně přiznala, že jej zabavila, protože nechtěla, abychom emigrovali. To jsou ty životní náhody. Tehdy to mělo svou logiku. Cítili jsme, že zdejší situace je na dlouho. Upřímně řečeno – nedivím se lidem, kteří odešli. Emigrační vlna má negativa: národ se vyprázdní o část elity, ale zároveň, když mají lidé vývoj ovlivňovat zpět, je obrovským přínosem.
MS: Sami víme, že tito lidé nebyli žádáni.
ID: Atmosféra, která byla vytvořena po revoluci: Co oni nám budou vyprávět, vždyť to nezažili, …
MS: Byli jsme zde a trpěli jsme, oni šli za lepším.
ID: Jako psycholog vím, že pocity „viny“ jsme měli překrýt tím, že jsme trpěli. Jednalo se tam též o boj o „umístění“ lidí ve společnosti, aby nám do toho nevnikla konkurence z vnějšku.
… Disent, demokratická opozice …
MS: Nyní bych si dovolil zaměřit pozornost na demokratickou opozici – disent. Sám jste v úvodu řekl, že jste měl možnost se s těmito lidmi setkávat. Jak o nich uvažujte? Jistě to byla odvážná skupina lidí, kteří vzdorovali, kteří se nekráčeli v předklonu jako většinová populace.
ID: Abych se přiznal, nebyl jsem v jádru disentu. Měl jsem přátele, kteří tam nebyli, a sem tam jsem byl někde, kde se odehrávaly nějaké věci. Nebyl jsem v centru, kde se jednotlivé věci plánovaly. U Jitky Vodňanské jsem viděl, že se domlouvá Václav Havel s mladým Vladimírem Mlynářem, co budou podnikat, ale vlastně jsem nevěděl, o čem se domlouvají.
MS: Byl jste pozorovatel. Ne nadarmo se říká: cokoliv se děje kolem nás, týká se nás všech.
ID: Ano, například mým výcvikovým otcem byl Petr Příhoda, což byl katolický disident, jenž mně velmi ovlivnil.
MS: Tuším, že nepodepsal Chartu, ale byl přítelem Petra Pitharta, který Chartu podepsal.
ID: Pokud vím, dělali pro Viléma Prečana spojky s exilem.
MS: Soudíte, že bez těchto lidí by předání moci, obnova demokracie nebyla hladká?
ID: Byla by jiná. Myslím si, že bylo štěstí, že v první fázi se toho chopili více intelektuálové. Přece jen jsem viděl, že někteří lidé do toho byli vrženi, a nic jiného jim nezbývalo. Protože mnozí z nich byli bývalí bolševici, měli v sobě potřebu nějak se angažovat, byli padlí, zavržení andělé, a tak měli tuto touhu, nic jiného jim nezbývalo. Někteří měli odvahu, nebo spíše schopnost, nést tento kříž. Ví se, že se nejednalo o homogenní skupinu.
MS: Ano, ale jednalo se o lidi, které spojovala otázka lidských práv, …
ID: … angažovanost. Vzpomínám si na Jiřinu Šiklovou. Nevěděli jsme, že Tomáš Halík je v této oblasti aktivní, třebaže jsem s ním pracoval u Apolináře. O Petru Příhodovi jsme to též dlouho nevěděli. O Jitce se to vědělo, jelikož byla blízká s Václavem Havlem.
MS: Zkrátka se jednalo o skryté lidi, kteří v důležitých okamžicích vyvstali na povrch.
ID: Byl tam nádherný paradox Václava Havla. Byla to reminiscence na osvícence. Tento národ měl z Masarykových dob vštípeno, že literáti, herci, dramatici a nevím, kdo všechno, oni zachraňují národ. Někde to v nás bylo ukryto. Když tito lidé – vzdělanecká elita národa byli k dispozici, nabízeli se, národ to velmi uvítal. Mám pocit, že mnozí z nich museli zahořknout, jelikož byli použiti v prvním období a převálcováni pragmatiky.
… Konec ideologie? …
MS: Pokročme dále. Režim sice padl, ale ideologie v jistých proměnách pokračuje dál, nebo se jedná o jiná ideová východiska? Je zde menšina, která neustále volí stranu, jež je pokračovatelkou zla. Jak reflektujete tuto skutečnost?
ID: Co si budeme povídat? Lidé se stali disidenty svého druhu. Václav Havel by řekl: „To jsou ty paradoxy!“ Oni z jistého trucu, odporu, zhrzenosti, ale někteří, že se si objektivně pohoršili, ale také, že nemají šanci se prosadit, přestože jejich jména i pozice by byly vhodné. Někteří se z ideologických důvodů svých představ drželi, poněvadž nemohli jinak. Staří otcové jezuité říkali: „Aby se z barbarů stali civilizovaní lidé, je potřeba dvě generace.“ Totéž říkal Masaryk. Byli jsme naivní, že jsme věřili na změnu naráz, pro očistu jsou nutné dvě generace. Je také problém, že v nové generaci tyto myšlenky, tyto ideologie nachází své příznivce, protože mladá generace chce protestovat. V porovnání se Západem je vidět velký kontrast. My vnímáme víc levicové proudy na Západ, v Bruselu, v Evropském parlamentu. Z mého hlediska se jedná o přirozený vývoj.
… Demokracie …
MS: Nyní se dostáváme k obnově společenského a hospodářského řádu. Zeptal bych se, v jaké duševní situaci byla společnost v roce 1989, ve výchozích počátcích nového systému.
ID: Jak je naším zvykem, v normalizaci došlo k pružnému přizpůsobení. Nacházeli jsme ve zlatých českých rukou své malé prostory, kde jsme se mohli realizovat, přijali jsme řád, který vyžadoval přístup: buďto půjdeš do partaje, nebo nepůjdeš výš. Byl to systém, který jsme nahlídli a který jsme – ne snad přijali za svůj, ale naučili se respektovat a žít s ním.
MS: Mohli jsme se stát nepřímo i jeho obětí.
ID: Samozřejmě. Zároveň jsme využívali jeho možností, a ty byly. Kdo šel do partaje? Drtivá většina nešla z ideologických důvodů, ale ryze z kariérních, pragmatických důvodů. Šmahem lze říci: byli to bolševici, byli to pragmatici, kteří použili daný systém, aby si v něm polepšili, realizovali své životní představy.
MS: S touto výbavou jsme pak kráčeli do nové doby.
ID: Co bolševika narušilo? Jednalo se především o média. Byly to přece jen zprávy zvenčí, neboť sem tam někdo za hranice vyjel. Tudíž kontrast Západu, který v naších očí velmi vzkvétal, ekonomika, občanské záležitosti, to tam fungovalo daleko víc. A svoboda, kterou jsme cítili, o níž jsme také věděli – to bylo to, co zároveň dynamizovalo touhu po změně.
MS: Měli bychom říci: věděli jsme, co asi nechceme, ale co chceme, to jsme též věděli?
ID: Mysleli jsme si, že usilujeme o to, co je na Západě: cestovat, mít vyšší životní úroveň, mít věci, mít velké televizory, mít auta, mít dálnice. Drtivá většina lidí se pohybuje v těchto hodnotách. Zkrátka „my“ bychom se museli rozdělit na jakousi intelektuální elitu a pak většinu národa – 80, 90 procent – která má hodnoty jinde. Mimochodem – to, že po revoluci nastoupili ekonomové, mělo své opodstatnění. Věci, které se vyčítají Klausovi, jsou neoprávněné.
MS: Vystihl směřování národa.
ID: Při každé změně se zvyšuje zároveň úzkost z toho, co bude. Tvrdím, že jeho způsob redukoval úzkost. Tím, jak je sebejistý, jak nabízel ekonomickou perspektivu – a toto uměl, tedy tuto úzkost snižoval, a v tom byla jeho obrovská role. Provedl ekonomiku transformací, byť se mu mnohé věci vyčítaly. Zkrátka – splnil svou úlohu stejně jako Václav Havel. Pamatuji si: Olga Havlová mě požádala, abych byl spoluzakladatelem Výboru dobré vůle. Pamatuji si, že jsem jí řekl: „Kdyby se spojil Klaus s Vaškem, jedná se o ideálního jedince, který mnoho splňuje.“ Nešlo to, jí se to ovšem nelíbilo, protože tam byla velká řevnivost.
… Definice demokracie a kontexty …
MS: Rád bych nyní položil abstraktnější otázku: Jak si definujete demokracii? Víme, demokratizovat minulý systém se nepodařilo …
ID: Klasické definice jsou jasné: nejlepší ze špatných systémů, to je zřejmé. Je definován základními svobodami, morálními danostmi, částí Desatera, které přebírá tuto kulturní výbavu. Proto také volí prostředky, v dané chvíli přiměřené vývoji konkrétní populace. Je dobré definovat demokracii v kontrastu, to znamená, je-li přenosná do islámských zemí. Mysleli jsme, že ano, ale ono to tak jednoduše nejde.
MS: Víme, že v roce 1989 zde existovaly představy, že liberální demokracie a tržní řád jsou univerzální pro všechny civilizace. Sám jste poukázal, že tomu tak není, že žijeme v kulturním prostředí, kde demokracie a trh jsou spojeni a fungují. Myslíte si, že demokracie otevírá prostor pro populisty, pro jednoduchá řešení?
ID: Určitě. Touha po jednoduchých řešeních, skvělých zítřcích, ta zde je a bude vždy. Představuji si to tak, že systém je podobný člověku. Zdravý člověk je neustále napadán různými viry, musí mít nějaký obranný mechanismus. Demokracii si představuji jako zdravého člověka, který musí neustále pěstovat životní styl, nějak se stravovat, alespoň trochu zdravě, alespoň se trochu pohybovat.
MS: Jednoduše mít funkční imunitní systém.
ID: K tomu patří i skutečnost, aby to nepřehnal s rovnostářstvím, se všemi genderovými a politicky korektními přístupy. Včera (28. května 2014) jsme o tom hovořili s Jefimem Fištejnem. Zkrátka – je nutné, aby demokracie neztratila obranné mechanismy, pak se může někdo soudit, že na něj spadla větev v parku.
MS: Ztrácíme základní reflexy spojené s přírodou.
ID: Máme zájem je balit do nezašpiněných látek, ale děti se musí nakazit, aby obranné látky získaly. Když demokracie přejde do přílišného ochranářství, paternalismu, ztrácí svou schopnost demokracii produkovat dál.
MS: Demokracie je spor. Když se snažíme jej eliminovat, objeví se někde jinde, kde bychom jej nečekali.
ID: Neposilujeme zbytečně svaly. Orgán, který není užíván, atrofuje. To je základní pravidlo organismu. Krásně to píše Konrád Lorenz: když dojde ke ztrátě přijímat zpětnou vazbu, je to odsouzení k zániku. Ztratíme-li schopnost negativních zpětných vazeb toho, v čem demokracie dělá chyby, budeme si ji idealizovat. Je to ideologie demokracie, a to je problém.
MS: Demokracie není procházka růžovou zahradou a také bychom si měli být vědomi, že není růže bez trní.
… Demokracie a dialog …
MS: V demokracii je spor, a ten se odehrává v dialogu. Sám s lidmi jednáte. Jak jsme se naučili vést dialog?
ID: Problém je, že školství zůstává v náplni podobné bolševickému. Poslední mladá generace se již začíná učit dialogu, začíná se učit, že může vystoupit a přednést říci svou myšlenku, polemizovat s ostatními. Moje generace tím neprošla, ale i generace po mně tím neprošla, a to je strašlivý handicap našeho školství. Hodně po školách jezdím, je vidět, jak která škola s tím pracuje. Jestli se jedná o děti, které chtějí jen tak projít, nebo se zajímají.
MS: Jednoduše – jestli škola formuje demokrata.
ID: Schopnost veřejně promluvit a mít odvahu vlastního vidění světa.
MS: Když se podíváme na naše představitele, vidíte, že tam je ochota vést dialog? Není to pouhá prezentace jejich postojů? Dialog je o naslouchání.
ID: Velká výhoda Václava Havla byla, že dovedl naslouchat. Kdo s ním byl v kontaktu, zvláště když dělal Amálie. A kdo chtěl, viděl, že poslouchal, teprve pak se do hovoru vmísil. Dovedl naslouchat. Nejednalo se o jednolitou skupinu, byly tam obsazeny různé typy. Ovšem pravdou je, že se člověk musí přizpůsobit základnímu. To znamená, že musí oslovovat voliče, elektorát, což je jedno z negativ demokracie, a proto je systém limitovaný. Vím, že je velký rozdíl, když s lidmi člověk mluví soukromě, anebo když vystupují na veřejnosti, ale toto k demokracii patří.
MS: Pozor, ale člověk by neměl ztrácet identitu. Obojakost vede právě ke ztrátě svého já!
ID: Kdo se v obojakosti pohybuje, měl by být schopen ji reflektovat. Měl by být schopen ji pojmenovat. To znamená: toto jsem musel říci, jelikož nejsem tak naivní. To je přiměřenost. Pamatuji si, když mi Havel v rozhovoru o jednom spisovateli, jenž byl módní, konstatoval: „On není žádný spisovatel, jedná se o lepšího reportéra. Kdybys mu to řekl, popřu to.“ Z jeho strany se jednalo o pragmatický přístup. Nevylučoval, že byl čistým člověkem, který nikdy nelhal. Že lež není nikdy funkční. Člověk by měl být schopen přiznat, k jakému účelu je informace použita, jestli si jisté kroky neracionalizuje ve svůj prospěch. Je to prospěšné pro člověka, s kterým mluvím. Když přijdu domů a své manželce řeknu: to jsem se bezvadně vyspal se svou sekretářkou, ale musím ti to říci, abych zůstal čestným člověkem, přenáším svou odpovědnost a své pocity viny na ni. Zatížím ji putnou na zádech, hroznou emocí. Člověk by měl být schopen posuzovat opravdu konkrétní situace. Jinak by to byla ideologie pravdy, která je také nelidská. Jeho krásný slogan: pravda a láska musí zvítězit … Jde o nepřetržité „vítězení“ s jistou korekcí. Myslím si, že není pouze jedna pravda, ale pravd je mnoho. Přistoupení na to, že druhý člověk má pravdu, která je jiná než má pravda, je ale také pravdou. To je to, že člověk dovede naslouchat a mít respekt k pravdě druhého člověka. Ta je hodně psychologická a zakotvená v jeho životní zkušenosti. Pak se musíme shodnout na obecných mechanismech, co s tím dál budeme dělat. Nebudeme chtít válcovat jednu pravdu druhou, pokud nepoškozují jiné pravdy.
MS: Víme, jakým způsobem končí Jan Hus a jiní představitelé našich dějin. Byli ale velmi principiální.
ID: Hus je symbolem. Jsem psycholog a nemohu to přijmout plně za své. Nevím, co vše bylo ve hře. Jsem rád, že to je k těmto účelům používáno. Na druhou stranu potřebujeme příklady, kdy to někdo někam dotáhl. Typů lidí jako byl Havel, který se nechal zavřít, by společnost měla mít malý zlomek. Nemůže mít příliš mnoho hrdinů, v tom by byl problém.
… Člověk a demokracie …
MS: Důležitým atributem je člověk. Jak uvažujete o demokratovi? Je zřejmé, že výchova kriticky, sebekriticky smýšlejícího, odvážného člověka, je během na dlouhou trať. Mnozí z nás se za minulého režimu – a nejen během něho – naučili kráčet v předklonu, což není případ demokrata.
ID: Obávám se, že v jistých oblastech je stále demokrat v předklonu. Jedná se o demokraty, kteří jsou v předklonu před svou manželkou, před svými dětmi, před svým nadřízeným. Když jde do tuhého, před vidinou možností své kariéry. Rád bych řekl, že mluvím jako psycholog. Takové zbožštění demokracie, tohoto slova. Vždy si jej předělávám na úroveň jednoho člověka. Demokracie je systém, který nabízí nějaké možnosti, a v jejich rámci se jednotlivé typy lidí nějakým způsobem pohybují. Když se jim to hodí, použijí slov, že demokracie je toto, pak toto. Jsou lidé, jež mohou říci: demokracie je špatná, protože sami nejsou schopni v demokracii obstát. Demokracie soutěž zachovává, ale udržuje i část džungle. Když jsem neúspěšný, reaguji jinak. Když jsem však uspěl, také reaguji jinak. Pak jsou i paraziti, kteří mají svou roli: napadají organizmus a udržují jej v aktivitě, chodu. Zkrátka i „nedemokraté“ tam mají svou obrovskou roli. Jednoduše i v demokracii je idea ďábla, který ohrožuje. Je nutný a byl tam zabudován.
MS: Zaplať Pánbůh, že jsou lidé, jací jsou, poněvadž dokážou přispět k imunizaci.
ID: Virů nesmí být příliš. Mělo by to být v různých obdobích různé. Ve veřejném prostoru se vyskytli kmotři a společnost si nachází obranné mechanismy. Lidé ve společnosti by měli říci: Ukažte, kde máte skryté peníze. Dejte je sem a dělejte dobro. Možná by to dělali. Jedná se o nalezení míry.
MS: Ano, sluší se říci, že právě v Americe se také hledala míra. Bylo to v devatenáctém století, kdy vznikaly jednotlivé klany ovládající kapitál společnosti.
ID: Přesně. V Anglii byly pirátské doby. Vlastně jsme v období, kdy pirátské doby končí, kdybychom to přesunuli do historie.
MS: Lidé by si měli uvědomit, že demokracie je proces a musí se na něm pracovat. Není to založení rukou v klíně.
… Kapitalismus …
MS: Dobrá, jak se díváte na hospodářský řád, který jsme také obnovovali? Hovořím o kapitalismu – tržním hospodářství. Jak toto vnímáte? Právě kapitalismus byl kritizován, že vede k odcizení člověka od jeho přirozenosti. Člověk je redukován na drobnou součástku, kde své lidství nemůže plně uplatnit atd.
ID: Složitá otázka. To, jak se o systému hovoří, je pouhou nálepkou.
MS: Říkal jste, že pro obnovení tohoto společenského řádu sehrál dobrou roli Václav Klaus.
ID: Samozřejmě. Jsem spíš liberál, a proto si myslím, že jde o to: nebrzdit přirozené lidské schopnosti, nepřehánět to s ochranou. Pořád je náš systém na půl kapitalismus a napůl socialistické zkušenosti, manýry, myšlení. Jednáme v logice paternalismu: stát mi pomůže. Vidím to ve Výboru dobré vůle, kde lidé žádají: mají léky, ale nemají ledničku, ale přitom mají vše možné. Za tu dobu mohli našetřit. Toto též nebereme na zřetel. Kapitalismus zdůrazňuje odpovědnost: musíš se starat o to, aby … Když mé babičce bolševik sebral obchod, měla penzi 80 korun. Každý den chodila k živnostníkům a nosila jim peníze do banky. Oni jí za to dávali osminku másla, nebo něco jiného. Pro mě byla typ toho člověka, který se dovede postarat i v té době, když se na něj stát vykašlal, kdy jí naopak řekl. Jste příživník, který je takový a takový, a proto vám nic nedáme. Viděl jsem to na ní! Znamená to, že kapitalismus zatíží část populace, která nezvládá se v něm dost dobře orientovat. Zůstává v nich závist. Třídní boj tam vzniká vždy. Jde o to, aby kapitalismus se vyrovnával se sociálnem, aby se ideologie sociálního státu nepřehnala.
MS: Mohli jsme zaznamenat výkyv od státu do volného trhu. Problém je v tom: devadesátá léta byla charakteristická tím, že něco se říkalo a něco jiného se dělalo.
ID: Jedná se o chybu Václava Klause.
MS: Místo toho, aby se konalo, důležité věci se odkládaly. Chvástali jsme se, kolik privátních společností vytváří národní produkt, ale zapomnělo se dostat, že banky jsou státní atd.
… Postup obnovy tržního hospodářství …
MS: Kdybyste se měl vyjádřit k procesům, jichž jsme byli svědky: privatizace, restituce, deregulace … Považoval jste je za správné?
ID: Ano, souhlasil jsem i s kuponovou privatizací. Jednalo se o metodu, která byla vybrána a bylo ji dobré důsledně dodržovat. Že ji prosadili, zorganizovali – klobouk dolů. Samozřejmě, že je to napadnutelné, poněvadž nutně narazila na člověka, ale myslím si, že bylo správné, jak se to udělalo. Chyba byla, že banky zůstaly v rukou státu. Další byla otázka restitucí. Nebyla pouze jedna. Nemyslím si, že například církevní restituce jsou správné. Domnívám se, že základní restituční pojetí bylo správné, velmi urychlilo vývoj obnovy tržního hospodářství.
MS: Mohl se vytvořit vztah k majetku. Takový Václav Klaus byl proti restitucím. Prosazoval je například Tomáš Ježek a vznikl tam spor. Znal jste se s Petrem Pithartem a Petrem Příhodou. Ti seděli ve vládě, (Petr Příhoda jako poradce premiéra), která přivedla do Československa zahraniční investory. Jinými slovy: došlo k propojení kapitálu.
ID: Mimochodem – naše rodina měla dům v Hradci Králové, který jsme restituovali. I kdyby toto neproběhlo, klobouk dolů, ale proběhlo to relativně slušně. Pro mě byl problém s církevními restitucemi. Neprospěly ani církvi. Nedávno jsem mluvil s Milošem Rejchrtem, který jako jeden z mála z křesťanských kruhů poukázal: „Toto se mělo udělat dávno. Restituce byly již dohodnuté. Církve měly dostat 50 miliard korun, udělá se čára, nebudou se dělat žádné soudy. Tři staří borci z řádů řekli ne, smetli to – a ustoupilo se od toho.“
MS: Tam je aspekt důslednosti. Lidé byli připraveni, odhodláni k reformám, oběti.
ID: Ano, ochota oběti pak šla dolů.
MS: Když není ochota, následně přijde rozčarování, …
ID: … vznikne opozice, která přijde s opoziční ideologií. Je obtížné s ní válčit.
MS: To základní bylo ovšem vytvořeno dobře.
ID: Lidem, kteří říkají, jak je to špatně, namítám: vezmete-li si základní věci, co bychom si přáli víc? Rychleji to ani nešlo. Teoreticky možná ano, ale buďme rádi, že je to tak, jak to je.
MS: Člověk musí počítat také s možnostmi, které jsme měli. Ekonom je charakteristický tím, že vidí to, co druzí nevidí: vidí fungující fabriky, ale když se podíváte na některé části hospodářství, můžeme vidět, že lidé, kteří měli nějakou vizi, neuspěli.
ID: Jedná se o proces.
MS: Sám pracujete s lidmi procházejícími složitou životní etapou. Jste rád za drobné úspěchy.
… Nebezpečí kapitálu? …
MS: Sám například nevidíte nebezpečí, že silný kapitalista může ohrozit demokracii?
ID: Pochopitelně, riziko zde je.
MS: Některým lidem bohatství přibývá velice rychle, ba neúměrně k jejich snahám.
ID: Co se mi nelíbí, je přílišná svázanost, formalizace a rigidita, díky níž velké společnosti spotřebovávají pozitivní energii svých členů. Narážím na nesmyslné certifikace. Protože život je též umění. Je to něco podobného, jako bychom chtěli mít certifikované spisovatele, senior spisovatel a podobně. Zde ale nedovedu domyslet, jestli se jedná o přechodnou fázi, jestli je to kyvadlo, které se jen víc vychýlilo. Pomalu se to bude zase vracet. Vidím, že některé firmy již přecházejí i z rigidního způsobu řízení na domácí a lidštější. V dlouhé řadě to nedovedu. Vše se ukazuje na úrovni generací, jestli to není přechodná fáze, a je vhodné to pojmenovat. V mé branži existuje neuvěřitelná formalizace. Před dvaceti pěti lety jsme – jako Drop In – byli jediní. Nyní jsou zde stovky lidí a možná jsou i zbyteční. Přicházejí další, systém bobtná. Příliš „maminkuje“, nezatíží lidi patřičnou odpovědností za sebe, chce se o ně starat. Vlastně jsme svědky zrodu nových socialismů.
… Hodnoty …
MS: Dobrá, pokročme dál. Rád bych se zeptal, jaké hodnoty – podle vás – potřebuje demokracie a kapitalismus. Co je zásadní? O Havlově sloganu jste se vyjádřil.
ID: Jedná se o slogan. Musel jím mobilizovat i Masarykův „Nebát se a nelhat“ měl stejnou funkci. Všichni jsme v životě něco ukradli. Všichni jsme v životě lhali. Znovu se vracím k Řekům. Měli bychom mít na paměti přiměřenost. Slogany jsou hodnoty, k nimž musíme přihlížet. Zároveň bychom je měli v životě používat tak, abychom přežili, abychom vyšli s ostatními lidmi a neubližovali jim. Myslím si, že jedna ze základních hodnot je respekt k realitě člověka.
MS: Úcta k člověku …
ID: Nejen úcta k člověku. To je pro mě příliš „ideologické“ Respekt k tomu, jaký je a s čím vším musím počítat. Je v něm i to dobro, ale i velmi silná tendence ke zlu. Je tam to „libido“ – jak by řekl Freud – je tam to „destrudo“. Je tam touha po dokonalosti, lásce, ale zároveň je tam thanatos, který je to černé v nás. Měli bychom mít respekt k realitě člověka. Dokonce i slova Václava Havla o nepolitické politice byl pouhý slogan, aby odlišil manýry, které byly předtím. Neřekl, že politika nebude. Bylo to pouze výkladové zkreslení. Když jsem řekl, že jsem vynesl slogan z podzemí, kýval hlavou.
… Drogy v České republice …
MS: Nyní bych si dovolil otevřít téma, které vaší životní náplní, a to otázka drog. Jak byste popsal stav drogové scény před rokem 1989? Je zvláštní, že zdejší scéna byla čitelnější?
ID: Zase je vše jinak. Problém není droga, ale problémem je člověk; chcete-li: démon je ukryt v člověku a my jej přenášíme na drogu, kterou označujeme za démonickou. To je jedna skutečnost. Můžeme říci, že všechny společnosti mají drogový problém. Otázkou je míra a způsob. Co je podstatné? Před rokem 1989 měl bolševik úžasnou schopnost drogový problém minimalizovat. Dá se minimalizovat tak, že se znehodnotí měna, neprodyšně se „obšancují“ hranice a dokonale se profiluje společnost. Taková byla situace. I přes tuto situaci zde drogy byly, jen obraz byl jiný.
MS: Drogy užívali ti, kteří k nim měli přístup.
ID: Přístup k nim – ve smyslu legálních drog – měli přístup všichni ve formě legálních drog: prášků pro uklidnění, proti bolesti, pro spaní.
MS: Tvrdé drogy?
ID: Ty, co jsem zmiňoval, jsou také tvrdé drogy. Klientelu z hlediska závislosti tvořili v 70. letech hlavně zdravotníci, protože ti měli přístup k tvrdým drogám, jež měli v plechovo-skleněném zařízení, kde se skladovaly léky – drogy. Pouze se jednalo o jiný obraz. Pak zde byla malá skupinka lidí, kteří si dokonce uměli vyrobit pervitin, uměli „brauna“, což byl český heroin. Vždy se jednalo se o malou skupinu, která si hrála na elitu a disidenty, pak je drogy semlely, a proto se z nich stali feťáci. To je však druhá věc. Hovořil jsem o možnostech totalitních společností, ty drogový problém minimalizují. Jakmile se otevřel prostor pro svobodu, drogový trh – a vše, co je s tím spojeno – zatížil jednotlivce. To, že je zde větší drogový problém, je daň za svobodu. Nabídku totiž nelze potlačit, v tom hraje důležitou roli trh bez přívlastků, jenž si nalezne své cesty. Zisky jsou příliš velké, měla by zde existovat být odpovědnost jedince.
MS: Režim kontroloval prostor, v němž rostly zakázaná jablka. Když režim zrušil kontrolu, člověk, nakloněný zlému, začal konat.
ID: Není to tak, že se masově odehraje cosi zlého, svoboda je vždy náročná. Část společnosti touží si „zaexperimentovat“ se sebou, se svou psychikou, nebo část jedinců ve společnosti je subdepresivních, usilují o to, dopřát si štěstí jinak. Jedná se o nevědomý pokus o samoléčbu, a proto je spektrum velmi široké. Spíš je zajímavé, že svobodná společnost si najednou řekla: drogový problém – který cítila, že přichází – bude řešit represí. Nedokázala se poučit od ostatních společností, které prošly osmdesáti lety vývoje. Represe nemá šanci to vyřešit to, co je v člověku – touhu po jednoduchých, rychlých řešení. To znamená: zakažte to, změňte zákony, zavřete je. V tom byla pošetilost a neschopnost přijímat zpětné vazby.
MS: Sluší se ale říci, že když člověk usiluje o něco nelegálního, je jednodušší jej stíhat.
ID: Kdyby drogovému problému společnost dokázala zabránit represí, jednalo by se o efektivní způsob jeho řešení. Zkušenost je však taková: tento způsob nefunguje, respektive funguje pouze na malou výseč populace. Nyní jde o přiměřenost nastavení systému: které drogy, jakým způsobem, za jakou cenu. Tato cost – benefit schopnost je tím, co nám chybí. Je tam pořád naivní důvěra: dejte policii víc peněz, zostřete zákony a pak dojde ke zlepšení. Tento způsob však nedává šanci na zlepšení stavu.
MS: Jistě důležitým impulsem je výchova …
ID: … nebo regulace jiným způsobem. Jedná se o přístup, který se ve světě hledá. Když politici odchází z aktivní politiky, dokážou tuto skutečnost pojmenovat. Před dvěma lety jsme byli svědky velkého prohlášení světových politiků – hlavně jihoamerických, kteří řekli: tudy cesta nevede, pojďme problém řešit jinak. Dovolili si to pouze proto, že nejsou vázáni k voličům, což je u nás problém.
MS: Volič vyžaduje jasnou odpověď – represi.
ID: Když sem po revoluci přicházeli drogoví experti, říkali: Máte bezvadný zákon, ale počítejte s tím, že dojde ke změně, poněvadž 95 procent rozhodnutí kolem drog jsou politická rozhodnutí a také ideologická, tedy nikoliv pragmatická a pozitivní.
… Druhy drog …
MS: Dobrá, kdybyste se měl podívat na drogy, které přišly s novou dobou.
ID: Všechny drogy jsme zde měli, ale s jinými názvy, v jiné podobě, jinak silné. Pervitin je světová droga. My jsme jej zde měli vždy. Je pravda, že jsme neměli heroin, ale měli jsme zde „braun“, což je asi o 30 procent menší síla heroinu, ale též se jednalo tvrdý opiát. Základní drogy zde byly. Marihuany zde bylo méně, LSD zde bylo u elity. Mohl jsem jej též užít.
MS: Bylo to díky tomu, že se s touto drogou experimentovalo?
ID: Zahrnovalo to malou skupinu lidí, která se k droze dostala. Jakmile došlo k otevření systému, začal vznikat trh. Trh využil toho, co zde bylo: know – how kolem pervitinu. Vytlačil „brauna“, ale dnes se to trochu vrací. Nyní je taková situace, že nabídka je u nás vysoce tržní. Problém je v tom, že se v tom začali angažovat země jako je Čína, Vietnam, Indie a nevím, co vše ještě, a proto je trh daleko sofistikovanější. Upřímně řečeno, moře je stejné – člověk je stejný. Vlnky, které dělají nové drogy, jsou pouze dočasné.
MS: Hovořil jste o takzvaně nelegálních drogách. Neměli bychom zapomínat na drogy, které jsou legální – jako je alkohol, cigarety, …
ID: … káva. Je objektivní, že přibližně 3 – 5 procent lidí je postiženo alkoholem na úrovni závislosti. To zde bylo, jest a bude. Nemám příliš rád statisticky, co vše jsme vypili. Třetinu toho vypijí Němci, Angličani, Holanďani, Dánové …
MS: V žebříčcích srovnání jsme šampioni v konzumaci piva.
ID: Kdo je to šampion? Myslím si, že se jedná o podobnost se srovnatelnými kulturami. Kdybychom počítali, co vypálí Rusové, Ukrajinci, Bulhaři a kdo vše, což není v oficiálních statistikách, …
MS: … a proto bychom měli brát žebříčky s velkou rezervou.
ID: Ano, a teprve na úrovni deseti, dvaceti let, můžeme cosi pravdivěji pojmenovat.
MS: Můžeme sledovat pouze trendy.
ID: Statistika je zkrátka přesný součet nepřesných čísel. Ochota mladých lidí přiznat: „zahulil“ jsem si trávu, je řádově vyšší než ochota Němců v Bavorsku, u Francouzů nebo Slováků. Statistiky neumíme řádně interpretovat. Je paradox, když za mnou jezdili z ARD a jiných německých televizí: my tam vozíme drogy. Byly obavy, že při změně našeho zákona sem budou jezdit Němci kouřit trávu. Odpovídal jsem jim: „Asi si budou chtít prožít pocit svobody, jako jsme jezdili k vám, abychom se nadechli, když zde byl bolševik. Podívejte se, co děláte špatně vy.“
… Volnost drog? …
MS: Dobrá, nemyslíte si, že drogy by měly být nechány volně na trhu? V tomto ohledu rád citujete Miltona Friedmana.
ID: Ano, on tvrdil: „Není to řešitelné, pokud nebudou drogy v každé samoobsluze.“ Samozřejmě, jedná se o extrém, ovšem cosi pojmenoval.
MS: Touží-li člověk po něčem, také by to měl mít k dispozici. Tím by se v jistém ohledu eliminovala mafie.
ID: Samozřejmě. On to pojmenoval. Vysoká cena, tedy to, co se za to platí – zdravotně, policie, soudy – to se nevyplatí. Jednodušší by bylo nabídnout to nějakou regulovanou formou. Svět k tomu nezadržitelně směřuje, ale asi se toho nedožiju.
MS: Dobrá, člověk by si mohl u vás v organizaci koupit nějaké drogy vysoké kvality, a nemusel by se vystavovat nebezpečí nelegálních uličních prodejců.
ID: Jedná se o otázku rodiny, informovanosti, výchovy, a že to má taková rizika. Tento proces je ale dlouhodobý, plynulý. A něco z toho se již odehrává. Zatím na úrovni lidí, kteří mají problém. Švýcaři drogově závislým přímo dávají heroin. Angličtí doktoři smějí předepisovat cokoliv, když to pacient potřebuje a oni to uznají.
MS: Závislým v Čechách se poskytuje metadon.
ID: Ano, ale byl problém jej prosadit. V současnosti se jedná o regulérní způsob, protože společnost pomalu pochopila, že je to pro ně výhodnější. Když naši kolegové viděli, jak lidé na metadonu vypadají jinak, než když brali heroin! Někteří mohou chodit do práce! Uvědomili si: ono to nějak funguje, poněvadž lidé byli poučeni.
MS: Soudím, že liberální přístup zaujímá Holandsko.
ID: Opakovaně jsem tam byl kvůli drogám. Tam říkali: politika je neideologická, nepolitická, pragmatická. Jsou to tři základní věci. Na nich trvají. Například: díky nové garnituře dojde k omezení, ale základní východiska nezpochybňují.
MS: Myslíte si, že bychom měli jít touto cestou?
ID: Spíše bychom měli sledovat švýcarskou cestu, …
MS: … že byste lidem dával heroin?
ID: Liberální přístup je v Anglii, Švýcarsku, i v některých státech Spojených států byla legalizována marihuana. Některé iberoamerické země jsou v tomto tolerantní. Jedná se to, co funguje víc nežli strašně drahá a neúčinná represe.
… Drogy a právo …
MS: Podívejme se na otázku práva. V roce 1999 byl přijat zákon, jenž „umožňuje“ držení drog.
ID: Jednalo se o „malé a větší než malé“ …
MS: Kolem toho se také strhly polemiky.
ID: Tam není přímo možnost držet, ale je to rozděleno. Vznikly dvě drogové kategorie: produkty konopí a ostatní drogy. Množství malé je na úrovni přestupku. Větší než malé je na úrovni trestného činu. Bylo tam toto základní rozdělení. Od té doby je snaha o to, aby se malé množství snižovalo. Jak nastupují politici – stále znovu a znovu – je toto téma nastolováno. Myslí si, že problém vyřeší represí, a proto se opakuje.
MS: Kvůli čemu bych si sám nemohl pěstovat konopí?
ID: Děje se to ve velkém.
MS: Když se člověk prohřeší pod vlivem drogy, měl by být trestán?
ID: To, o čem hovoříte, je něco jiného.
MS: Jakou roli, podle vás, hraje stát? Pokud jsem dobře vycítil, odsoudil jste represivní složky. Měl by se stát zaměřit na monitoring drog?
ID: Represe má smysl, ale pouze do určité míry. Nesmíme si dělat iluze, že vyřeší drogový problém. Může zasáhnout malou výseč lidí, kteří jsou „odstrašitelní“, ale upřímně řečeno: většina odstrašitelných nebude postupovat riziko, protože se tak jako tak bojí. Trochu to může fungovat. Ne, aby to bylo jediné řešení a ostatní byla pokládána za nepatřičné. Stát by měl mít pragmatické zákony přiměřené člověku. Z mého pohledu: člověk by měl mít možnost si vypěstovat konopí pro sebe. Kritérium by mělo být, jestli je výroba pro obchod, nebo pro sebe, případně pro své blízké. Tam, kde je nezdaněný byznys, je to špatně. Stát by měl být schopen regulovat drogy – stejně jako reguluje alkohol, cigarety – aby byly pro ty, kteří je potřebují, dostupné. Fakticky to funguje – a to na úrovni léků. Umělé je v tomto ohledu umělé, ale musí to jít pomalu, musí to být spojeno s výchovou. Měli bychom počítat s tím, že část lidí na své počínání dojede. Ti, kteří to nezvládají – jedná se o otázku stejnou jako s alkoholem – stát by měl umožnit, a to ať nestátnímu, nebo nestátnímu sektoru – kombinovat nabídku: poradenskou i léčebnou. Vždy by to mělo být zatíženo odpovědností konkrétního člověka. Těch totálních outsiderů, trosek, je minimum. Spousta lidí je problémových. Stát by jim neměl ztěžovat život, že je zatlačí do ilegality a bude jejich činnost kriminalizovat.
… Finance státu a drogy …
MS: Jak vnímáte množství peněz, které jde do této oblasti? Dle statistik – stát vydává přes 350 milionů, z krajů jde přes 200 milionů.
ID: Člověk se dozvídá různá čísla. Záleží na tom, co vše se do toho počítá. Toto je hodně komplikovaná otázka, a proto si jej netroufnu více komentovat. Stále více spolyká represe: policie, celníci, soudy, advokáti, kriminál.
MS: Kdybychom řekli: je lepší, kdyby stát finance dal peníze institucím, jako jste vy – Drop – In. Domníváte se, že by se jednalo o správný přístup?
ID: Nejen stát. Ten dá část. Pak jsou přímo zainteresované obce, jako je Praha. Ta je pro nás největší oporou. Je si vědoma, že je velkoměsto, a proto tam je velký drogový problém. Podmínky byly zde dobře nastaveny, klobouk dolů před Pavlem Bémem. Jednalo se o jednu z jeho největších zásluh.
MS: Také vyšel z vašeho oboru.
ID: Nastavení systému je optimální a funguje. Tření mezi represivními složkami a námi zde je, a je zbytečné. Problém je, když represe začne sama věřit tomu, že svou represí dělá drogovou prevenci. Tam leží obrovský problém. Ano, je to prevence, ale pro malou část těch, kteří se dají zastrašit, ale neplatí to obecně.
… Drop – In …
MS: Navrhoval bych, abychom vydali do vaší společnosti Drop In, která byla založena v roce 1991. Jaké problémy vás čekaly v počátku vzniku?
ID: Založení bylo vynuceným tahem. Nás se chtěl zbavit špitál – Všeobecná fakultní nemocnice, řekli nám: nejste medicínští, ale spíše jste sociální služba. Když jsme měli kartotéky, pacienty, konstatovali jsme: Nemůžeme je jen tak zahodit. S doktorem Preslem jsme založili první nestátní zdravotnickou instituci. Měli jsme výhodu, že jsme byli první. Svého času jsme byli, v devadesátých letech, nejznámější institucí po Výboru dobré vůle. Byla výhoda, že námi prošel například Pavel Bém. Následně vznikala garnitura ostatní instituce a my jsme byli jádrovou institucí. Měli jsme tedy dostatečnou publicitu, a proto státní orgány, policie, ačkoli se na nás nekoukali přívětivě, netroufli si nás zlikvidovat. Byla to i výhoda toho, že média nám docela byla nakloněna. Byla schopna, ochotna, věci pojmenovávat. My jsme v médiích měli prostor to říci a z toho pohledu se jednalo o skvělý stav. Pak se systém nesmírně rozrostl, zbyrokratizoval. Vše je trochu jinak. V rámci naší činnosti jsme si nechali „nejtvrdší“ klientelu.
MS: Soudíte, že vaše slova jsou slyšet? Když jste byli první, na základě zkušenosti, kterou máte, jste respektovanou institucí.
ID: Ano, jsme respektovanou institucí, byť ne tolik, jako když to média pokládala za velké téma. Pak vývoj nabral sestupný trend. Následně se pozornosti zhostili ti, kteří jsou schopni více úřadovat. S Preslem jsme byli více pragmatiky, kteří to dělali. Protože média se o to zajímala, měli jsme větší možnost toho dosáhnout. Politici respektují, jestli vůbec někoho, tak voliče, aby jej mohli přes média manipulovat. Kdo je mediálně úspěšný, je respektován.
MS: Tento respekt vám vydržel.
ID: Ano, ale pouze částečně. Jednak jsem starý. Pamatuji si jednoho policistu, který říkal: „My bychom se tě s tvými názory rádi zbavili, ale mělo by to ohlas, který by byl kontraproduktivní.“ Jedná se o hořkou zkušenost z jedné oblasti drogové problematiky. Musím říci, že jsme se sešli například s panem Komorousem a vyříkali jsme si, že máme v systému jinou pozici, své místo. Měli bychom komunikovat kontroverzně, ale uznávat, že místo je oprávněné.
MS: Co vaši klienti? Je člověk v tomto ohledu konstantní?
ID: Přirozeně jsme zdědili nejtvrdší klientelu. Naše klienty znám i třicet let, někteří již zemřeli, jiní změnili bydliště, s nějakými se setkám na ulici a jsou v pořádku. Toto je výhoda, když to člověk dělá dlouho a v tomto ohledu člověk zůstává stejný. Jako Drop – In máme tradici tvrdšího přístupu ve srovnání, například, se společností Sananim, jenž je pečující. Pracujeme skutečně s těmi, kteří přicházejí vyměnit stříkačky, jehly a dát si zde čaj nebo polívku. Můžeme říci, že se jedná o nejbědnější. Konkrétně již zde denně nepracuji. Mám V.I.P. klientelu a dohlížím, aby těch pár programů, které mám pod svou kuratelou, se neuchýlilo někam jinam.
MS: Jak se integruje člověk s drogovou zkušeností do společnosti?
ID: Pro někoho se jedná o ohraničenou epizodu – hříchy mládí. Pro někoho je to dlouhodobá záležitost, ale naše heslo je: Nikdy není pozdě. Právě proto, že to dělám tak dlouho, jsem zažil i zázraky úplně hubených, roztrhaných, rozškrábaných, páchnoucích lidí, kteří měli zájem jen tak něco ukrást, manipulovat s námi, lhát. Člověka z této skupiny jsem dva, tři roky neviděl a najednou se objeví vymydlený člověk: najednou se stal zázrak. Někteří – až jejich tělo zchátrá – zemřou, někteří se z toho dostanou. Někteří. Je to o člověku, ve hře jsou všechny verze. Těch mrtvých máme též hodně, to do naší branže patří. Nejsem maminkovský, zastávám názor: je to vaše věc. Mohu vám nabídnout: informaci o zákonitosti, co vás čeká, když, jaké máte možnosti, abyste se z toho dostal, a s tím vám mohu pomoct. Taková je moje základní filozofie. Není to o tom: Nyní vás musím vykoupat, ostříhat, napojit … Budu vám dávat peníze a čert ví, co všechno. Nenabízím tento typ pomoci. Jste-li schopen a ochoten se přizpůsobit se tomu, co je nabízeno, rádi vám pomůžeme. Druhá věc – výměnou stříkaček a jehel chráníme zcela podstatně společnost.
MS: Otázka HIV a jiných přenosných nemocí.
ID: Metadon zase chrání před vykrádání aut, obchodů a nevím, před čím vším, také před kriminály, které jsou extrémně drahé. Drop – In má dvě základní poznání: chránit společnost před lidskými a finančními náklady. Také jim poskytnout šanci, nebo je doprovodit v jejich osudu, který je fatální.
… Česká republika a ostatní svět …
MS: Pokud bychom se měli ohlédnout do zahraničí? Jak vypadáme v mezinárodním srovnání?
ID: Ve srovnání s postkomunistickými zeměmi jsme na tom relativně velmi dobře. Snad se to nezvrtne. V tomto ohledu jsme slušná země: I zákony byly relativně slušné, byť se to zhoršilo. Města i stát tento fenomén vzaly za své. Obrovský problém je, že politici chtějí ovlivnit elektorát, a nechtějí mít zařízení. Chovají se dle hesla: Yes, but not in my backyard. Je to užitečné, ale ne u nás. V tom můžeme vidět problém demokracie.
MS: Lidé by si měli uvědomit, že každý dům potřebuje žumpu, jelikož když tomu tak nebude, stane se žumpa z celého domu.
ID: Oni si to uvědomují, ale žumpa nesmí být u nás. Žumpa musí být ve vedlejší vesnici. V tom spočívá náš problém.
MS: V jistém ohledu se jedná o pokrytectví.
ID: Samozřejmě.
… Hodnocení a omyly …
MS: Kdybyste měl zhodnotit celou proměnu a označit omyly cesty, co byste zmínil?
ID: Přišla svoboda, větší odpovědnost. Společnost na to nejprve reagovala úzkostí, a proto snahou rychle vyřešit drogový problém. Narazila na zjištění, že rychlá řešení neexistují. Přistoupila na verzi, že existují i instituce, které se nějakým způsobem starají o lidi s drogovou zkušeností, a mají svůj význam. Jinak vše statní zařizuje – v očích veřejnosti – policie. Proměna byla logická, zákonitá. Nyní jde o to, aby se stejné způsoby uvažování nevracely. Spoléháme na Anglii, Ameriku, kde – když se řekne, že několik států legalizovalo marihuanu – něco nám napoví. Nejsou přece hloupí. Když řekneme: Švýcaři již podávají heroin několika tisícům lidí, řeknou si: Švýcarsko je solidní stát, nejedná se o Holandsko, kde je „bordel“. Že systém funguje ve Švýcarsku, na tom něco bude. V mezinárodním srovnání jsme na tom dobře. Odoláváme některým tlakům jako Německo.
MS: Hovořil jste ke své problematice, ale otázku jsem směřoval, kam jako stát dospěl v rámci celkové proměny od totality k demokracii, od centrálního plánování k tržnímu systému. Co byste vypíchl? Jaký omyl se udál, a neměl se stát …
ID: Přiznám se, že nevidím zásadní omyly. Vše vidím jako vývoj, cestu, která se nemůže bez omylů obejít. Vidím, že máme schopnost věci pojmenovávat a přijímat zpětnou vazbu. Samozřejmě to v konkrétních oblastech nějakou dobu trvá. Nyní je kyvadlo vychýleno k policejnímu státu – a to zcela evidentně. Ztratili jsme schopnost odlišit, že je větší zlo, když budou odposlechy zveřejňovány. Z mého pohledu se jedná o daleko horší věc než to, o co jde. Nehlídáme si úctu ke člověku. Necháváme se manipulovat. Média, policie – hrají nešťastnou roli. Slibují nám zářné zítřky, že se vše vyřeší, že zde nebudou tyto problémové jevy existovat. Zaplatíme za ně policejním státem. Toto je, dle mého názoru, největší chyba, kterou vidím. V současnosti se lokální politici bojí pohnout, o čemkoliv rozhodnout, aby po nich nevylít nějaký „strejda“ od policie, jenž si myslí, že se jednalo o špatný obchod. To je možná ten nejhorší problém.
MS: Rozumím vám, ale kdybychom neměli represivní orgány, situace by mohla být horší.
ID: Nic proti nim, ale nesmí se to přehánět. Nesmí stíhat politiky za domluvy. Tato praxe je zde tisíc let a spočívá v tom politika. Známe od Shakespeara, ba od Řeků. Je to základ politiky. Uznávám, že na to je vhodné poukázat, že toto jednání není vysoce správné, ale zavírat jednotlivé lidi za tyto činy nejde. Vnímám to jako zastrašení, které eliminuje základní mechanismy, které jsou lidské. Doma děláme byznys. To, že mně manželka miluje, je to také proto, že vydělávám peníze, že ji zajišťuji bezpečí. To je též obchod. Nejedná se o vydírání, korupci? Skutečnost, že zde sedíme, je též obchod.
MS: Vy mi něco říkáte, já vám něco říkám.
ID: Také je to, svého druhu, korupce. Také je to manipulace. V lidském jednání je vždy něco za něco obsaženo. Máte svou touhu pojmenovat některé skutečnosti. Dohadování je na programu vždy.
MS: Opět zde musí vystupovat uměřenost.
ID: S tím souhlasím. Z mého pohledu je přiměřená i skutečnost, že půjdete do správní rady, když je to v dobrém účelu, věřím, že je to dobré, jinak to nejde. Proboha, časem se vody pročistí … Vše chce čas. Policie, státní zástupci si vyhledávají své osobnosti. Když policisté dělají svou práci – klobouk dolů. Jakmile začnou moralizovat, ideologizovat, filozofovat, utíkat, pak jim nedat možnost, aby to silovými prostředky mohli prosazovat. Skutečnost vnímám jako novou ideologizaci silových orgánů. V tom je problém, ta nepřiměřenost. Že musí existovat, je v přádku.
MS: Vaše slova směřovala k minulosti, ale jak vidíte budoucnost této země?
ID: Optimisticky. Nedovedu si představit celoevropský koncept multikulturalismu, přístup politické korektnosti. Domnívám se, že právě toto Evropu ohrožuje víc než cokoliv jiného.
MS: Jednoduše: nechovejte se zde jako doma.
ID: Vytváření parazitických skupin, ale přístupy k nim, které jsou humanistické. Vnímám je jako pseudohumanismus. Vždyť lidé jsou také odpovědni. Budete buď pracovat, anebo si jděte, odkud jste přišli. Motivace vašeho přístupu nejsou plně košer. My vám nebudeme poskytovat služby, protože: Z mého pohledu se v tomto jednání ukazuje „maminkování“: On je chudák, tomu musím pomoci za každou cenu. Je to proto, že není vychován a může tak zneužít nabízené možnosti.
MS: Děkuji vám za kritické i optimistické reflexe.