Dialog o transformaci s Janem Vrbou

Dialog byl natočen dopoledne ve čtvrtek  6. června 2013 v prostorách kanceláře Jana Vrby Růžová 13, Praha 1, Nové Město. II. část byla nahrána ve čtvrtek 20. června 2013 ve stejných prostorách.

MS: Než bychom začali hovořit o tématech jako je obnovení demokracie, kapitalismu, hospodářská politika, rád bych se zeptal, co je pro vás rok 1989? Jak se zapsal do vaší paměti? Jaká očekávání jste měl? Jaké naděje jste do něj vkládal a případně jak se tyto naděje splnily?

JV: Asi jako většina lidí v Československu jsem si od toho hodně sliboval. Má očekávání byla zřejmě naivní. Předpokládal jsem, že výhody předcházejícího režimu budou zachovány a k tomu přidáme to, co nám chybělo k demokracii – tržní hospodářství.

MS: Jinými slovy z reformy vyjdeme posíleni.

JV: Ukázalo se to jako obtížně řešitelné, nebo neřešitelné. V každém případě to bylo pro mě velmi zajímavé období, velice zajímavá zkušenost. Spousta věcí z toho, co jsem čekal, se nenaplnila.

MS: V konečném výsledku to je zklamání?

JV: Nechtěl bych říci, že je to v konečném výsledku zklamání, ale spíše bych hovořil o rozladění. Rozladění jistě také souvisí s politickou situací u nás v posledních letech.

MS: Počátky byly slibné. Mnoho lidí do vývoje v devadesátých letech vkládalo naděje. Na druhou stranu zde byli i ti, kteří viděli, jak někteří lidé spjatí s minulým režim, se přihlásili k novému režimu, a vedlo je to k pochybám o jeho dobrém směřování.

JV: Kdo byl spjatý a kdo nebyl spjatý, je tématem na velkou diskusi.

MS: Dal se rok 1989 očekávat, nebo jste přesvědčen, že kdyby do toho lidé neťuknuli, komunistický režim mohl přežívat?

JV: Myslím si, že bylo celkem jednoznačné, že režim před 1989 mlel z posledního, že vyčerpal své možnosti a zanikl. Nebyl schopen se reformovat.

… Komunismus …

MS: Nyní bych přešel před rok 1989 a otevřel bych abstraktnější téma důležité pro porozumění minulému režimu, ale i následným reformám. Jak vnímáte komunistický režim, jak byste jej charakterizoval? Než však odpovíte na tuto otázku, zeptal bych se obecněji. Režim byl spjatý s ideologií. Jak se díváte na ono slovo? Člověk se mohl setkat s postojem, že vše zde bylo „prosáklé“ komunistickou ideologií. Marx, Engels, Lenin vytvářeli myšlenkovou bázi režimu a politici se na ni odvolávali. Po roce 1989 nastal ústup od ideologií. Jak se vypořádáváte s tímto slovem?

… Ideologie …

JV: Rád bych řekl, že s obecným slovem ideologie mám osobně problém. Aplikoval bych to na vládu Petra Nečase, která působí od roku 2010. Je příkladem, jak to může dopadnout, když ideologie vítězí nad odborností.

MS: Soudíte, že obsah vládnutí se vyprazdňuje. Díváme se na realitu, …

JV: … hledáme řešení, …

MS: … ale bez úspěchu. Ideologie má přece člověku pomoci v orientaci ve světě hodnot, názorů, přístupů a ne zatemňovat pohled na lidský svět.

JV: Řekl bych, že jsou dvě roviny. Jedna rovina filozofická, kde se ideologie hodí a druhá exekutivní. Pokud se ideologové dostanou do exekutivních pozic a svou neznalost problematiky se snaží zakrýt ideologickými frázemi, mám s tím problém.

MS: Soudíte, že lidé, kteří ideologii utváří, sami nejsou schopni její aplikace v reálném světě?

JV: Těžko mohu rozumět tomu, že současným ministrem průmyslu …

MS: … je anesteziolog.

JV: Hezkým příkladem je dnes již bývalý ministr průmyslu Kuba, který rád říkával, že se k problémům vyjadřuje z ideologických pozic, …

MS: … ne z praxe. Soudíte, že toto byl problém minulého režimu? Všude bylo slyšet „zájmy dělnické třídy“. Prosazujeme však cosi, co nemá s realitou něco společného. Uvedl jsem, že ideologie nám pomáhá v pohledu na svět. Myslíte si, že je ideologie v tomto ohledu ospravedlnitelná? Jsem člověk, jenž souhlasí s Marxem. Jiný člověk souhlasí s Friedmanem, jiný s Keynesem.

JV: Měl bych problém hovořit o Friedmanovi jako o tvůrci ideologie. Ideologii vidím ve vyšším patře než v tom, v němž se pohyboval Friedman. Soudím, že Friedman utvářel aplikaci ideologie. Když říkám, že do ekonomiky patří regulace v rozumném rozsahu a někdo vedle mě říká, že regulace je třeba méně, to ještě neznamená, že jde o střetnutí dvou ideologií.

… Zpět ke komunismu …

MS: Dobrá, to je obecné vymezení. Čím je pro vás marxismus a jeho pokračování …

JV: Pokud bych měl hovořit o marxismu, nepletl bych do toho Lenina … Byla to ideologie vzniklá jako reakce na problémy kapitalismu. Leninismus jako jiné další „ismy“ byly spíš pokusy o aplikaci, …

MS: … nebo spíše deviace. Jen se podívejte, co se dělo po smrti Lenina.

JV: Ano, je zřejmé, že přístup Stalina byl deviací.

MS: Řekl byste, že výchozí bod komunistické ideologie je ospravedlnitelný? Zažili jsme kapitalistickou společnost, která vede k vykořisťování člověka, je nutné nejen o lepší společnosti hovořit, ale též tuto ideu realizovat?

JV: Rozumím tomu, že zde vznikla alternativa. Moje osobní přesvědčení a zkušenost je taková, že je to alternativa, která není aplikovatelná.

MS: Říkáte, že je to zajímavý koncept, …

JV: … je dobré jej znát, je dobré jej prostudovat.

MS: Díky ideologii je možné nahlédnout svět z jiného úhlu, ale není vhodné ji realizovat.

JV: Jeden můj dobrý známý, který kdysi dělal šéfkonstruktéra u Bati, o marxismu říkal: „Je to zajímavý pokus, Pán Bůh to zkusil u včel a poté toho nechal.“

MS: Lidé se nepoučili. Koncept centrálně plánovaného hospodářství a totalitní společnosti byl realizován komunistickou stranou. My jsme však nežili v komunismu. Režim se označoval za režim socialistický. Ostatně forma správy společnosti se označovala lidovou demokracií. Jak si vykládáte slovo socialismus? Tomáš G. Masaryk tento termín často používal. Víme však, že Marxovi ve svých dílech oponoval a byl sociálním demokratem. Také se tážu proto, že socialismus měl být mezikrokem mezi kapitalismem a komunismem.

JV: Spíše než o socialismu bych hovořil o sociální společnosti. Nerad bych tyto dva pojmy směšoval. Společnost by měla být sociální. To znamená, že by měla být solidární, měla by se umět postarat o …

MS: … nejchudší.

JV: Měla by se postarat o ty, kteří mají určitý handicap. Měla by se postarat, aby sociální rozdíly ve společnosti byly přiměřené …

MS: … anebo motivující.

JV: S tím souhlasím, slovo motivující zahrnuji pod slovo přiměřený. Stejně nemůžeme říkat, že kapitalismus je jeden. Tržních ekonomik je celá škála, např. skandinávská …

MS: …v Japonsku, Británii, Americe, …

JV: … Číně, v Jižní Americe. Jinými slovy je to neustálé hledání nějakého optima. Je dobré uvažovat o míře sociálnosti, která by pomáhala slabým a neměla by být na úkor ztráty motivace těch, kteří společnost táhnou.

… Otázka práce …

MS: Myslíte si, že minulý režim si tyto skutečnosti neuvědomoval? Nemotivoval schopné … a dával prostor neschopným až všehoschopným. Schopní lidé věděli, že s jejich kapitálem je plýtváno, že se k nim režim chová nedůstojně, a proto se s touto zemí rozloučili.

JV: Režim se snažil to nahrazovat různými řády práce. Ten může být pouze doplňkovou motivací, nikoliv nosnou.

MS: Termín řád práce je zdiskreditován.

JV: Lidé touží nejen po finanční odměně, ale též po …

MS: … společenské prestiži.

JV: Neměla by být jedna bez druhé.

MS: Být motivován je důležité, ale lidé asi nepracovali, aby dostali řád práce.

… Negativa režimu …

MS: Existence v komunistické společnosti nemohla být bez předstírání. Co vám na minulém režimu hlavně vadilo?

JV: Vadilo mně především to, že člověk musel jinak hovořit doma a jinak na veřejnosti.

MS: Narážíte na sociální rozštěp.

JV: Tím se silně deformovala mladá generace. Bylo deprimující, že se často na různá místa dostávali lidé neschopní, díky vazbám na „správné lidi“, díky tomu, že měli správnou legitimaci.

MS: Člověk se snažil, ale …

JV: … nebylo to nic platné.

… Exil …

MS: A proto jsme měli několik exilových vln – a to v roce 1948 a v roce 1968. Sám jste neměl zájem odejít z české země?

JV: Rodina se pokoušela odejít ze země na počátku padesátých let.

MS: Inu, v krizových letech režimu.

JV: Nestihli jsme to včas. V roce 1951 otce zavřeli. Dostal jedenáct let a osm let si odseděl. Na dole Filinger, poté na uranu a zbytek ve vězení v Leopoldově.

… V komunistické straně …

MS: Zkrátka – slušné penále za nepodařenou cestu za svobodou. Přesto jste sám byl součástí komunistických struktur. Co vás do strany přivedlo?

JV: To je jednoduché. Protože jsem se nedostal tam, kam jsem chtěl a místo toho měl umístěnku, protože jsem měl tátu zavřeného z politických důvodů. V Textilaně jsem začal pracovat jako údržbář měřících přístrojů v dílně s panem Harasem, Kutílkem a Černým. Posléze jsem pracoval jako mistr údržby. Poté mi zavolal ředitel Textilany Nejezchleb a řekl mi, že mám organizační talent a pokud jej chci rozvíjet a uplatnit, musím vstoupit do partaje. Rozhovoru byl přítomen tehdejší předseda KS Textilany pan Kuchyňka (údržbář v kotelně) a řekl mi, že má připraveno sedm dělníků, kteří by současně se mnou do strany vstoupili. Tehdy platila zásada, že na jednoho vstupujícího technika do strany musí vstoupit sedm dělníků. Záleželo tehdy na mně, zda řeknu ano, či ne. Řekl jsem ano.

MS: Litoval jste někdy svého rozhodnut? Kdybyste nevstoupil, nepostoupíte, ale kdybyste nevstoupil, asi byste po roce 1989 nemohl dělat to, co jste dělal.

JV: Nelitoval jsem toho. Šest let jsem pracoval v montérkách, hodně jsem se u toho naučil.

MS: Poznal jste továrnu od počátku.

JV: Znal jsem fabriku jako nikdo jiný. Tato zkušenost mně velice pomohla. Poznal jsem řadu slušných lidí, kteří v partaji byli.

MS: Je možné spojení slušný člověk a komunista? Někdo by při tom dal oči v sloup.

JV: Pokud by někdo otáčel oči v sloup, obvinil bych ho z neznalosti situace. Zmínil bych profesora na Fletcher University Arpada von Lazara. V průběhu „maďarských událostí“ utekl s maminkou do Jižní Ameriky.

MS: To se psala druhá polovina padesátých let minulého století.

JV: V souvislosti s diskusí o různých přístupech k „vypořádání se s minulostí“ řekl – pokud někdo tvrdí, že si nějakým způsobem nezadal s režimem, který trval dvacet, třicet let, je buď světec, nebo idiot. Řada lidí, která nebyla v partaji, se často chovala daleko hůř, než ti, co v partaji byli. Možná, že si pamatujete na termín komunističtí nestraníci.

MS: Mladému člověku tento termín znám není. Rozhodně tento jev je zaznamenání hodný, jelikož vypovídá o lidech, kteří zde byli. Kdybychom měli hodnotit člověka, dobrým měřítkem je jeho dílo, a ne příklon k té či oné straně v rámci proměn režimů.

JV: Ne podle toho, jakou má kravatu.

MS: To ano, ovšem ne nadarmo se říká, že šaty dělají člověk a kravata je součástí jeho obleku. Když člověk není patřičně „ustrojen“, druzí jej mohou nahlížet jako podivné individuum. Je to cosi podobného, jako v minulosti byla červená knížka.

… Z mého života …

JV: Po skončení základní školy jsem musel nastoupit do Vagonky Česká Lípa, kde jsem se učil nástrojařem. Místní odborová organizace mě doporučila ke studiu na průmyslové škole, která se v České Lípě otevírala. Po skončení průmyslovky jsem nastoupil na vysokou školu v Liberci, kde jsem vystudoval obor konstrukce textilních strojů.

MS: Myslíte si, že se mýlí lidé tvrdící, že komunisté byli ti, kteří ohnuli páteř a mají narušen charakter?

JV: Ano, byli tam lidé, kteří …

MS: … šli za kariérou.

JV: Do komunistické strany vstupovali lidé pro přesvědčení, pro kariéru a také, protože chtěli dělat to, co je baví. V komunistické straně byla pestrá škála.

… Mezník a směřování …

MS: Dobrá, zastavme se u jednoho historického mezníku. Rád bych se zeptal, jak jste se díval na rok 1968. Bylo to období reforem. Jak se vám dění zapsalo do mysli?

JV: Byl jsem přizváván do Šikovy komise jako člověk z průmyslové praxe. Pro mě to bylo období velikých nadějí.

MS: Myslel jste, že je možné, aby trh fungoval pod plánem, aby podniky byly interesovány na zisku z důvodu motivace?

JV: Viděl jsem v tom „třetí cestu“, kombinaci mezi plánem a trhem a velký pokrok proti stávajícímu centrálnímu řízení ekonomiky.

MS: Je však otázkou, zdali to mohlo dlouhodobě fungovat? Není od věci říci, že Ota Šik byl odejit do Švýcarska do St. Gallen.

JV: Později jsem se s ním sešel. Přednášel na Sorbonně. Bylo to v roce 1968, kdy se v Paříži stavěly barikády. V té době jsem dělal v Irsku. U společnosti Mackie. Při jedné příležitosti jsem se s ním setkal v Paříži.

MS: To byl čas výsluní, jelikož byl jedním z tvůrců reforem roku 1968. Po uplynulém dvacetiletí v roce 1989 říká, že svět je jinde a není možné realizovat koncept, jenž obhajoval v době Pražského jara.

JV: V zahraničí byl dvacet let, mezitím se situace změnila. V době, kdy se vrátil, události byly již v plném proudu; nebyla ochota mu naslouchat.

… Vyvrácení komunismu …

MS: Soudíte, že komunistická ideologie zde byla falsifikována?

JV: Jako v roce 1968 i v roce 1989 partaj byla rozdělena na reformní a nereformní komunisty. V roce 1968 to nebylo tak výrazné jako v revolučním roce. V roce 1968 lidé drželi pospolu díky ohrožení z Moskvy, které všichni cítili. Dubček u lidí vzbuzoval sympatie a byl tmelícím článkem. Reforma, která se do jisté míry opírala o jugoslávské zkušenosti, byla mocensky zničena. Kdyby nebylo mocenského zásahu, situace by vypadala jinak. Těžko spekulovat, jak by Šikův model fungoval.

MS: To je i případ podob kapitalismu, o nichž jsme hovořili výše. Soudíte, že vždy zde budou lidé, kteří budou volat po silném státu, po jeho garancích? To, co v Československu bylo před rokem 1989, plně nevyvrátilo samotnou ideu toho, na čem režim stavěl.

JV: Pokud hovoříme o regulaci, v komunistickém podání byla extrémem. Kapitalismus bez regulace je druhý extrém. Jak říkám, optimum je pohyblivé. Je to střelba na pohyblivý cíl. Jestliže je krize, stát by v ní měl vystupovat silněji. Měl by umět ustupovat v okamžiku, kdy je konjunktura.

MS: Říkal jste, že hledání optima je podobné jako střelba na běžící cíl. Je rozdíl, zdali cílem je slon či jaguár.

JV: Je to otázka flexibility systému, aby situaci správně vyhodnotil a adekvátně zasáhl.

… Klad režimu …

MS: Blížíme se ke konci dialogu nad komunismem, a proto bych se zeptal, jaký klad minulého režimu vidíte? Lidé se sociálním cítěním mohou říci, že i chudí lidé se mohli dostat k vyššímu vzdělání. Potomci dělníků, zemědělců měli možnost vystudovat a získat titul. Byli preferovaní. Kdo pocházel z vyšších vrstev, to měl těžké.

JV: Pokud bych měl hovořit o kladech režimu, bylo to jistě školství, zejména učňovské, zaměstnanost, garantované důchody, vzdělání bylo zadarmo, zdravotní péče dostupná pro každého, lidé se nemuseli bát důchodu. Učňovské školství bylo na velice dobré úrovni, západní svět nám záviděl.

MS: O čem hovoříte, ne vše tomu tak je. Nesmíme zapomenout, že vše bylo nivelizované. Člověk, který vystudoval, investoval do svého vzdělání, musel mnoho let pracovat, než se jeho příjem v konečném součtu vyrovnal součtu dělníka, či horníka.

… Liberální řád kontexty …

MS: V roce 1989 napsal americký politolog Francis Fukuyama tezi, že jedinou možnou cestou je ustavení liberálního řádu – a to v hospodářství i ve společnosti. To znamená, že jsme byli svědky vítězství pluralitní demokracie a demokratického kapitalismu. Navrhoval bych, abychom se nejprve zabývali demokracií. Byla slovem, které jsme mohli často slyšet během zjitřené doby sametové revoluce. Jak si sám definujete obsah tohoto slova, jelikož mnoho lidí jej užívá, ale ne každý jím myslí stejné. Čím je pro vás demokracie? Velmi se mi líbí definice, kterou v Čechách prezentuje politoložka Vladimíra Dvořáková, jež říká, že demokracie je prostorem, kde platí neutrální pravidla pro řešení společenských konfliktů. To proto, že život v demokracii je založen na konfliktu.

JV: Nejsem politik, avšak mohu říci, co je pro mě příjemné na demokracii: nemusím se se svými názory tajit, mohu je obhajovat bez obavy, že budu někým někam pozván a budu zpovídán. Otevřenost společnosti vůči světu, přístup k informacím atd. atd.

MS: Co podle vás znamenala obnova demokracie po jednačtyřiceti letech komunistické a šesti letech nacistické totality? Mnoho lidí pouze vyjádřilo přání společenské formy. Něco jiného je následný obsah, jednání. Jak podle vás doba totality zasáhla do naší mentality, která se projevila při budování demokracie?

JV: Řada lidí asi se mnou nebude souhlasit. Často říkáme, že jsme stát s hlubokými demokratickými tradicemi. Já si to nemyslím. K demokracii jsme si přivoněli velice krátce.

MS: Pouhé dvacetiletí.

JV: Bylo to období celosvětové krize, která se u nás projevila hlouběji než kdekoliv jinde. Sáhlo se během ní k prostředkům, které příliš nekorespondovaly s tím, co si řada lidí představovala pod pojmem demokracie. Nepochybně se tyto zkušenosti projevily v prvních volbách po roce 1945.

MS: Říkáte, že jsme demokracie, jako formy vlády, neznalí.

JV: Ani jedna generace nežila celé období v demokratickém prostředí. Je zřejmě třeba, aby několik generací žilo v demokratickém prostředí, aby si na demokracii zvykly, naučily se s ní zacházet a dostaly ji pod kůži. Není možné úspěšně budovat demokracii a kapitalismus bez etických norem psaných i nepsaných.

MS: Mohlo by se říci, že nám chybí slušný člověk, a to člověk aktivní, člověk zajímající se o své prostředí, člověk hledající východiska, a ne pouze naříkající nad stavem věcí.

… Dialog …

MS: V této situaci je vhodné se zeptat, jak vnímáte důležitost dialogu v naší společnosti, jeho kvalitu, formující českou demokratickou politiku? Naslouchají naši politici, když s někým hovoří? Nasloucháme sami druhým, pokud nám někdo něco říká? Nejdou myšlenky, postoje, které nám někdo říká, náhodou mimo nás?

JV: Obávám se, že u nás je ideál politika tzv. střihoun, který se vyjadřuje v jednoduchých až primitivních větách, bouchá do stolu a vystupuje agresivně. Dialog se omezuje na arogantní výpady proti politickým oponentům se snahou zesměšnit je a zatlačit do kouta. Vytváření občanské společnosti jako platformy pro diskuse na nejrůznější témata se nepodporuje, spíš potlačuje.

MS: Občanská společnost je pro mnohé lidi, tedy i politiky, červeným hadrem – jako na býka.

JV: Demokracie bez toho nefunguje.

MS: Masaryk se sám na demokracii díval jako na proces diskuse. Víme to, říkáme to, ujišťujeme se v tom, připomínáme si člověka, který ji prosazoval, ale obtížně ji začleňujeme do našeho jednání. Jinými slovy nedaří se nám optimálně naplňovat obsah slov, jež jsou s tím spjata.

… Demokracie a efektivita …

MS: Říkal jste generace, ale bohužel lidé jsou netrpěliví, chtěli by všechno hned a poté z toho vzniká rozčarování. Proč vlastně chceme demokracii? Člověk se může setkat s postojem, že vedeme mnoho dialogů, ale výsledky jsou pramalé, demokracie jako forma vlády je málo efektivní. Mnozí z nás si mysleli, že demokratická forma vlády vede a priori k prosperitě, ale vidíme, že tomu tak není.

JV: Často se ukazuje prstem na Čínu, tam je demokracie pomálu.

MS: Můžete uvést i Singapur …

JV: … kde životní úroveň je vysoká, ale demokracie je regulovaná.

MS: Čím si to vysvětlujete?

JV: Sám nevím. Samozřejmě osvícený diktátor dosáhne v poměrně krátkém časovém horizontu dobrých výsledků. Problém je, že z osvíceného diktátora se stává neosvícený monarcha.

MS: Naše historie ukazuje příklady monarchů. Josef II, Marie Terezie, jimž se dává adjektivum osvícení vladaři. My Češi máme zvyk si spojovat demokracii s osobou. První republika, československá demokracie, jsou spojeny s Masarykem a lidmi kolem něj více než s institucemi, procedurami.

JV: Myslím si, že bychom našli dnes hodně podobného se situacemi z první republiky.

… Náležení demokracii …

MS: Bohužel. Říká se, že patříme do prostoru, kde demokracie je základem společenského uspořádání.

JV: Souhlasím s tím.

MS: Na druhou stranu – Čína patří do jiného kulturního, společenského prostoru, zažila rozkvět, ale ne v demokratickém řádu …

JV: Řekl bych, že je to otázka mentality lidí.

MS: Je tam jiná ochota pracovat, podřídit se.

JV: Je to úzce spjato s historií, kterou země prošla.

… Potřeby demokracie …

MS: Co je podle vás nutné, aby se demokracie rozvíjela, abychom „nenaříkali“ a přitom hleděli do budoucna s optimismem?

JV: Obnovit důvěru v demokracii; v demokratické instituce. Pokud by se podařilo alespoň částečně vrátit, co bylo rozkradeno během divoké privatizace a potrestat ty, co kradli a kradou, přispělo by to k obnovení důvěry v demokratický systém.

… Kapitalismus …

MS: Politický řád se reformoval … ale co ustavení kapitalismu? Mohli bychom říci, že kapitalismus jsme měli nejen za první republiky, ale byl i za Rakouska – Uherska. Jak se stavíte k hospodářskému řádu? To proto, že jste v počátku našeho dialogu řekl, že je nutné, abychom využili výhod minulého systému a obohatili jej o důležité komponenty kapitalismu. Jak uvažujete o kapitalistickém systému – aby nám sloužil a ne my jemu?

JV: Rád používám kapitalismus s přívlastkem.

MS: Soudíte, že je to jako volný trh s přívlastkem?

JV: Kapitalismus s přívlastkem je pro mě kapitalismus sociální, ohleduplný k přírodě. Systém s rozumnou mírou solidarity, která nevede k rozdělování společnosti, ale k její integraci. Úlohu státu vidím v dobře fungujících státních institucích, které rozumně regulují či usměrňují působení trhu.

… Vysoká úroveň …

MS: Je zřejmě dobré říci, že Československo bylo na vysoké hospodářské úrovni. Patřili jsme do dvacítky …

JV: Před 2. světovou válkou jsme patřili do první desítky nejvyspělejších zemí světa.

MS: To znamená, že jsme byli vyspělou průmyslovou zemí, byli jsme průmyslovým centrem Rakouska – Uherska. Myslíte si, že toto byly předpoklady, abychom mohli obnovit slávu toho, co zde bylo, čím jsme vynikali? Měli jsme dobré základy, na kterých se dalo slušně stavět?

JV: Měli jsme nejlepší předpoklady z celého východního bloku.

MS: Možná až na Německou demokratickou republiku.

JV: Dokonce si myslím, že jsme na tom byli lépe než NDR.

MS: To proto, že se zde vyráběla velká paleta výrobků ve srovnání s ostatními zeměmi?

JV: Nejen to. Byla zde průmyslová tradice rozvinutější než v NDR. Nechci hovořit o zlatých českých rukách, ale Češi bezesporu mají průmyslový talent.

MS: Ten zůstal opomenut.

JV: Bohužel jsme za světem technologicky zaostali. Patnáct až dvacet let, podle průmyslového odvětví. Bylo to dané izolovaností.

MS: Sám jste říkal v roce 2010, že v devadesátých letech za vámi přijeli z General Electric z Bostonu a divili se, co zde umíme.

JV: Ano, ale pozor. Obdivovali manuální zručnost dělníků v První brněnské strojírně při výrobě turbín. Pracovníci General Electric si stěžovali, že musí nabírat lidi z ulice, nevyučené, nezaškolené, a proto musejí vymýšlet tzv. „blbovzdorné“ konstrukce a pracovní postupy. To samozřejmě není zadarmo.

MS: Aby se eliminovaly nežádoucí chyby. Ano, je rozdíl, když máte fluktuaci pracovníků a něco jiného, když pracovník v podniku trávil většinu svého produktivního života. Jinými slovy – podnik si jej od studií držel. Zde nám vzniká otázka jak to, že um lidí nezanikl?

JV: Měli jsme dobré učňovské školství. Učilo se spoustě oborů, instruktoři v učilištích pracovních záloh byly vesměs skutečnými fachmany. Učňovské školství snad nejvíce překvapovalo lidi, jež po revoluci přicházeli ze Západu.

… Otázka názvu …

MS: Ještě bych položil otázku, která se týká názvu. Sám jste slovo kapitalismus nepoužíval.

JV: Raději hovořím o tržní ekonomice než o kapitalismu. Kapitalismus má z minulosti poněkud pejorativní zabarvení, a proto raději tržní ekonomiku.

MS: Myslíte si, že kdyby se v počátku devadesátých let začalo přímo hovořit o kapitalismu, že by mnozí z lidí couvli?

JV: Ne, nemyslím.

… Mezinárodní rozměr …

MS: V diskusi nad tímto tématem je dobré zmínit význam mezinárodních institucí. Československo zakládalo instituci jako Mezinárodní měnový fond, Světovou banku. Lidé z těchto institucí k nám přijeli – obnovili jsme členství – a také nám začali radit. Jak vnímáte význam nadnárodních institucí? Člověk se může setkat s postojem, že lidé z těchto institucí poskytují „hraběcí rady“. Cosi vytvoří, byť neznají patřičné souvislosti, jelikož v zemi nežijí … Nakonec napíší dokument a podle toho se realizuje hospodářská politika v zemi.

JV: Lidí z těchto institucí jsem si vážil. Upřímně řečeno, naše tržní know – how zde nebylo, nebo bylo velice slabé. Bylo dobré s těmi lidmi hovořit, ptát se jich. Poté již bylo na nás, abychom to gramotně aplikovali s přihlédnutím k místním podmínkám.

MS: To znamená, že je vnímáte …

JV: Byl to návod v obecné poloze a na nás záleželo, jak s ním naložíme. Bez teoretického fundamentu by to byla cesta pokusů a omylů. Zmíněný návod vycházel z ekonomických zákonitostí majících obecnou platnost. Realizace však musí zohlednit místní podmínky a míru sociální únosnosti.

MS: Je otázkou, zdali tyto instituce radily dobře. Byl vytvořen Washingtonský konsensus, vychází z deseti bodů, jež obsahují zásadní body jako liberalizace cen, mezd, zahraniční obchod, deregulace, střídmé státní finance, směnitelnost domácí měny.

JV: Washingtonský konsensus představoval sloupy nebo chcete-li opěrné body transformace. Na nás záleželo, jakým způsobem je zrealizujeme, jak rychle, v jakých návaznostech atd. Washingtonský konsensus nelze považovat za kuchařku.

MS: Měli bychom připomenout, že Washingtonský konsensus vyšel jako reakce Američanů na neblahou hospodářskou situaci v Latinské Americe. Byly to rady zemím, které měly problémy s makroekonomickými nerovnováhami. Ve všech zemích však fungoval trh.

JV: Stoupencem konsensu byl Jeffrey Sachs.

MS: Ano, byl jeho velkým propagátorem. Víme, …

JV: … jak se později vyvíjel.

MS: To znamená, že z velkého propagování nakonec byla i omluva. To, co propagoval, bylo chybou. České republiky se to dotklo pouze málo. Takové hospodářství Ruska zaznamenalo velký pád. To znamená, že když vám zmizí čtyřicet až padesát procent výstupů, nebudete jásat a podporovat kapitalistický řád. V těchto příkladech se kapitalismus stává nelegitimním systémem. Je otázkou, jak zavádět kapitalismus tam, kde doposud nebyl institut trhu, institut vlastnictví.

JV: Samozřejmě, kdo se na doporučení mezinárodních institucí díval jako na manuál, daleko s tím nemohl dojít.

MS: Nebyli zde odborníci, tedy lidé, kteří měli znalosti o západním světě. Poté přišli ti, kteří opisovali manuál bez přihlédnutí ke konkrétní zemi.

… Neviditelná ruka trhu …

MS: Ještě bych položil otázku, jejíž téma je mnohými vysmíváno. V devadesátých letech se často hovořilo o „neviditelné ruce trhu“. Správně neviditelné ruce boží prozřetelnosti. Je spojována s Adamem Smithem. Jak ji zpětně hodnotíte? Myslím, že neviditelná ruka může působit, pokud lidé dělají to, co vede k naplnění jejich spokojenosti.

JV: Rozumím vám. Trh může dobře fungovat, pokud probíhá v rámci psaných i nepsaných zásad, včetně etických. Uvedu příklad: tržní ideologové tvrdili, že kdo při privatizaci nabídne víc, znamená to, že má lepší podnikatelský záměr. Jak to dopadlo? Podnik zbankrotoval, majitel opouští podnik v mercedesu. I zrodil se název tunelář. Diagnóza zkrachovalého podniku zní – vytunelovaný. Nikdo nechtěl slyšet, že je potřeba podnikatelské záměry posoudit, zda jsou reálné, anebo spekulativní.

MS: Díky tomu neviditelná ruka trhu byla zdiskreditována.

JV: Udělali jsme si to sami. Přitom posoudit reálnost podnikatelského záměru je práce na několik hodin, pro toho, kdo tomu rozumí.

MS: Ano, ale ne každý to umí a ne každý si s tím dá potřebnou práci.

… Kapitalismus a demokracie …

MS: V otázce kapitalismu bych zmínil důležitou skutečnost. Lidé, kteří vlastní kapitál, budou kontrolovat a mít velký vliv na demokracii. To znamená, že hlas jednoho nebude mít stejnou váhu jako hlas druhého, přičemž v demokratickém řádu je to cosi zásadního. Jak vnímáte skutečnost, že lidé s větším kapitálem si „ochočují“ politiky, kteří jsou našimi reprezentanty. Jakou sílu má podle vás kapitál při působení na demokratické procedury v České republice? To proto, že z demokratického kapitalismu máme kapitalistickou demokracii. Ti, kteří nemají, nejsou tak schopni, proto nemají takový hlas.

JV: Rozhodně je to nebezpečné pro společnost. V Rusku jsou to oligarchové, u nás zdomácněl název kmotři. Začíná to příspěvkem stranám na předvolební kampaň. Kdo dá peníze, chce za ně plnění. To vede k deformaci počínání jednotlivců ve vládě, na ministerstvech a samozřejmě i v parlamentu.

… Kapitalismus a struktury minulosti …

MS: Na obnovení kapitalismu se podíleli lidé z bývalých struktur. Jakou roli jim přikládáte? Sám jste říkal, že v komunistické straně byli schopní lidé. Jistě svých schopností a známostí využili, aby v novém režimu zaujali patřičné místo.

JV: Zařazuji je do stejné skupiny jako ty, kteří zbohatli při privatizaci obejitím nedokonalých zákonů; do stejné skupiny jako novodobé veksláky, i když si říkají lobbisté, zkrátka mezi lidi, kteří zbohatli nečestným způsobem.

… Hodnoty …

MS: Ani kapitalismus, ani demokracie nejsou možné bez hodnot. V roce 1989 zdůrazňovali lidé důležitost svobody. Jak se stavíte k této hodnotě a jaké ostatní hodnoty byste zmínil?

JV: Již jsem hovořil, že ne vše se dá vtělit do zákonů a vyhlášek. Kapitalismus špatně funguje, pokud lidé nemají zažité etické chování. V tom vidím velký deficit.

MS: Inu, podání ruky platí stejně jako podepsaná smlouva.

JV: Nebo to, co na Západě platí dlouhou dobu. Je to označováno „win – win position“.

MS: Jinými slovy: oba dva účastníci transakce jsou vítězi.

JV: Je častým jevem, že se vás nějaký rádoby podnikatel snaží odrat a je mu jedno, že velice brzo ztratí zákazníky. Momentální efekt vítězí nad dlouhodobějším uvažováním. A to už se na Západě dlouho nenosí.

MS: Ano, ale bohužel je to součástí naší podnikatelské praxe. Jaké jiné hodnoty potřebuje fungující společnosti? Úcta k člověku …

JV: Souvisí to též s vítězi privatizace. Spousty lidí zbohatly nelegálním způsobem přes noc. O těchto lidech se to ví. Tito lidé nemohou sloužit nové mladé generaci jako příklad. Pracuj, uč se a dostaneš se …

MS: … na pozice, o něž usiluješ.

JV: Takové uvažování u nás bohužel není v módě.

MS: Dobrá, ale někdo by řekl: „Český člověk se snaží využít různých skulin, aby s tím neměl tolik práce.“

JV: Právě tam je prostor pro nepsané etické normy.

MS: Václav Klaus shodou okolností říkal, že o slově etika neumí příliš filozofovat. Havel byl tím, kdo zdůrazňoval důležitost ideálů, páteře člověka.

JV: Neumí vůbec. Vzpomínám si na článek Václava Klause, o kterém se zmínil Tomáš Ježek ve své knížce. Na mistrovství světa v kopané v Argentině ve finálovém zápase Maradona vstřelil rukou Angličanům gól a Argentinci se stali mistři světa. Maradona byl po celém světě kritizován. Kdo se jej u nás zastal, byl Václav Klaus. Pochválil Maradonu, že se mu podařilo ošálit nejenom brankáře, ale i sudího. Kritiku si tedy zasloužil sudí nikoliv Maradona.

MS: Nesmíme zapomenout na fakt, že vše je někde pozorováno. Svět lidský a svět „vyšší“ je odlišný, ale aby se člověk z dlouhodobého hlediska nestal psancem v tomto světě, měl by dodržovat elementární dohody, pravidla. To má dopad na hospodářský i společenský řád.

JV: Dodržování patřičných hodnot je zárukou stability.

… Politika a kontexty …

MS: Nyní bych postupně otevřel téma hospodářské politiky. Než se však k ní dostaneme, zeptal bych se na váš pohled na politiku obecně. Mohl jste srovnávat éru před rokem 1989 a po roce 1989. Vystupoval jste ve význačných funkcí. Jak význam politiky nahlížíte? Tážu se také proto, že lidé po roce 1989 do ní vkládali naději. Dají i dnes hlasy lidem, kteří budou věci veřejné odpovědně spravovat ve prospěch celé společnosti?

JV: Politika by měla být o programu vedoucím ke zlepšení úrovně života lidí v tom nejširším slova smyslu.

MS: Dá se říci, že politika je služba občanům.

JV: Politici by měli pro svůj program získat lidi, dosáhnout, aby co nejvíce občanů se s cíly programu ztotožnilo. Získávat, spojovat, nerozdělovat.

MS: Velký idealismus …

JV: Máme, dnes už můžeme říct, měli jsme vládu, kde jedna skupina členů vlády útočí na tu druhou, chová se přezíravě, arogantně vůči těm, kteří je volili a pak se diví, že ztratili jakoukoliv podporu.

MS: Neskrýváte údiv. To jsme v roce 2013. Kdybychom se podívali do devadesátých let, nepřipadalo vám, že zde byla snaha o konstruktivní a lidskou politiku? Věci šly snadno … Čím si to vysvětlujete?

JV: Jsou zde nevyužité příležitosti.

MS: Soudíte, že zde byl stále sametový efekt …

JV: Národ byl pohromadě, …

MS: … byl otřesen, …

JV: … byl pln očekávání.

… Neideologičnost politiky …

JV: Mohu to dokumentovat na atmosféře, která panovala v první polovině mandátu vlády. Výborná pracovní atmosféra, snaha řešit problémy co nejlépe, neformální kontakty mezi jednotlivými členy vlády. Nevzpomínám si, že by někdo v té době se pokoušel „o řešení problémů“ z ideologických pozic.

MS: Jinými slovy, lidé, kteří měli ideologické brýle, zimníky, kabáty, nechávali si je ve skříni doma. Byla zde snaha, že když něčemu nerozumím, raději si nechám poradit od druhého, jenž o oboru ví více než já.

JV: Dalo by se to formulovat i touto formou.

MS: V počátku devadesátých let byla politika tahem na branku.

JV: Bezvadně se pracovalo. Problémy nastaly, když se začalo drobit Občanské fórum, vznikat partaje a stranické sekretariáty, které ovlivňovaly chování jednotlivých ministrů. Ztratila se tak nejen část energie vlády, ale i synergie, která byla výsledkem neformální spolupráce mezi ministry.

MS: Když vás člověk poslouchá, jste asi idealistou. Vidíte věci, jak mají být. S Václavem Klausem přicházeli pragmatici, kteří věděli, jak zahrát na strunu, aby na ní slyšel občan.

… Reforma …

MS: Důležitý byl a je jistě i slovník těch, kteří politiku realizují. Jak rozumíte slovu reforma? Slovo se používá často nejen dnes, ale bylo četně slyšet v počátcích budování nového hospodářského a společenského řádu. Nemyslíte si, že je slovem vyprázdněným? Každý politik chce reformovat. Zmínil jste vládu Petra Nečase, která přišla v roce 2010, také o sobě říkala, že je vládou rozpočtové odpovědnosti. Signalizovali občanům, okolnímu světu reformy, a co z toho zbylo? Není slovo reforma hitem …

JV: Pro mě reformy jsou zásadní změny a nejen „tunning“ současného.

MS: To znamená, že lidé zaměňují pojmy. Slovo reforma užívané u nás nemůžeme vztáhnout ke skutečným reformám. Reforma je mediálním slovem. Kdo usiluje o to, dostat se do médií, řekne, že bude dělat reformy.

JV: Lidé volají po změně. Když někdo přijde a řekne „budu dělat reformy“, lidé si myslí – to je ten pravý, který přichází se zásadními změnami. A po nějakém čase se nestačíme divit.

MS: Proto se nesmíme divit, že lidé jsou z politiky otrávení. Poté začnou volat, aby se vyměnili politici – a to je doba, kdy může přijít demagog a ohrozit demokratické uspořádání.

JV: Spíše vidím ozdravnou cestu ve vyšší integraci v rámci Evropské unie.

MS: Standardní politikou budou působit na náš dvoreček.

… Stát …

MS: Důležitou roli v otázkách hospodářské politiky hraje stát, zeptal bych se, jak vidíte jeho význam? Politika je přece realizací kroků správy státu. Volíme politiky a ti stát spravují, odmyslíme-li úředníky, kteří vykonávají vůli politiků. Politici mají program a měli by znát cesty, jak jej realizovat. Liberálové jej vnímají jako nočního hlídače, socialisté jako entitu vyrovnávající sociální rozdíly.

JV: Stát by měl mít hospodářskou politiku a umět ji realizovat nástroji, které má k dispozici. Měl by umět gramotně zasahovat tam, kde trh selhává. K obojímu potřebuje odborné nepolitické zázemí a kvalitní aparát. Obávám se, že dnes nemáme ani jedno ani druhé.

MS: Tážu se též proto, že jsme byli centrálně plánovanou ekonomikou …

JV: Měli bychom vědět, jakou chceme mít pozici v rámci Evropské unie a jak se k ní dostat. Měli bychom umět jít věcem naproti. Být před vozem, a ne za ním.

MS: Jinými slovy – buď táhnete, nebo jste tažen.

JV: My jsme bohužel za vozem; hospodářská politika se vytváří s naším minimálním vlivem. Utváří se do jisté míry podle toho, kdo k nám přijde investovat. Místo toho, abychom využili zahraniční investice k realizaci naší hospodářské politiky.

MS: Užil-li jste slovo před vozem či za vozem, člověk si může říkat, že jsme vyskočili z vlaku …

JV: Spíš si připadám jako na nádraží, kde okolo vás jezdí vlaky a my na ně můžeme jen mávat.

MS: Ujíždí nám a pouze se díváme …

… Hospodářská politika …

MS: Oč mně také šlo? O spor o hospodářskou politiku, o reformy. K tomu, abychom si dokázali, jakou hospodářskou politiku potřebujeme, je nutné uvědomit si stav hospodářství. V jakém stavu bylo československé hospodářství, jsme naznačili v dialogu o kapitalismu, ale neřekli jsme, v jakém odvětví jsme měli silnou pozici. Byli jsme zemí, která vytvářela automobily, dělali jsme traktory, také jsme vytvářeli investiční celky. Nutno říci, že investiční celky byly dodávány do zemí, které bychom mohli označit za země RVHP.

JV: Byli jsme průmyslovou zemí a ze zemí východního bloku jsme byli nejvyspělejší. Ve srovnání se Západem jsme však zaostávali. Rozpadem RVHP jsme ztratili tehdy náš největší trh, tedy Sovětský svaz a druhý největší trh NDR. Měli jsme značné výrobní kapacity, měli jsme vyspělou pracovní sílu, chyběli nám však špičkoví inženýři. Bylo proto logické hledat pro klíčové podniky partnery, kteří přijdou s penězi na nákup nové technologie, přinesou know-how a zejména trhy.

MS: České hospodářství se západními společnostmi příliš nespolupracovalo, že?

JV: Vyváželi jsme textil, sklo, porcelán … Byl to lehký průmysl, …

MS: … který nebyl technologicky náročný.

JV: Díky izolovanosti od vyspělých západních trhů jsme neměli dostatek informací o konkurenci. Po určitou dobu potřebnou k adaptaci bylo nutno náš průmysl chránit, aby ho konkurence nezničila.

… Slovenské hospodářství …

MS: Je dobré se zeptat i na Slovensko. V době vašeho působení v ministerské funkci existovalo Československo. Říká se, že Slovensko získalo tím, že prezidentem v době normalizace byl Gustav Husák. Ten napomáhal k tomu, aby tam došlo k rozvoji průmyslu a životní úrovně. Souhlasíte s tím?

JV: Bylo logické se zaměřit na vyrovnání rozdílu mezi Českem a Slovenskem. V každé rozumné zemi se snaží vyrovnávat rozdíly mezi jednotlivými regiony a předcházet tím vzniku sociálního napětí. Velký problém na Slovensku způsobilo zastavení zbrojní výroby bez náhrady jinými výrobami.

MS: Ostatně to bylo též způsobeno tím, že …

JV: … zde byla ztráta trhu RVHP.

MS: Na Slovensku se také uchytily společnosti, mezi nimiž můžeme jmenovat Volkswagen.

JV: To ano, ale mnohem později než v Čechách.

… RVHP …

MS: Dobrá, ohlížíme-li se po výkonnosti sousedního státu, v jaké kondici byli ostatní sousedi? Naše země byla součástí mezinárodní dělby práce v rámci RVHP. Nedoplácela náhodou naše země na tento spolek?

JV: RVHP byla institucí, která se vytvořila pod tlakem sjednocování EHS. Čím dál tím složitěji země z Východu pronikaly na trh západní Evropy, vytvořily si vlastní trh, jenž byl méně náročný než západní. Nicméně se vytvořily podmínky pro snadnější výměnu zboží v rámci zemí RVHP.

MS: Československo v tomto ohledu tím vydělávalo?

JV: Pochopitelně neznám podrobné bilance, ale neuvěřitelně levně Československo nakupovalo ropu, okolo osmnácti milionů tun, přičemž spotřeba byla kolem deseti milionů. Zbytek po přepracování se prodával na Západ. Vylepšovali jsme si tak bilanci zahraničního obchodu. Nemyslím si, že v tom konečném součtu byly obchody v rámci RVHP ztrátové.

… Poradci v hospodářské politice …

MS: Konstatoval jste, že hospodářství bylo v nedobré situaci, rozpadal se východní blok, což vedlo ke ztrátě trhů. Co podle vás vláda měla konat? Bylo nutné, aby vlády – jak federální, tak dvě národní, měly tým lidí, který bude vypracovávat strategii transformace ne na politické, ale na odborné bázi. Někdo by se mohl zeptat, zdali by nebylo dobré, abychom měli komisi jako je současná Národní ekonomická rada vlády. Tato komise funguje s nějakými obměnami od roku 2008, kdy došlo k turbulencím v kapitalistických zemích, které dopadly na celý svět.

JV: Nemám příliš velký respekt před touto institucí zejména, když jedním z výstupů bylo, že státní úřady měly mít menší kanceláře. Spíše bych se přimlouval za profesionální tým, který by permanentně tvořil odborné zázemí pro vládu, než pro lidi, kteří se čas od času sejdou a každý tam něco řekne podle svého momentálního rozpoložení. Není od věci takový tým mít, ale spíš jako oponenty k předem připravenému materiálu.

MS: Soudíte, že to byla jedna z chyb, že v počátcích zde nebyl odborný tým, který by toto poselství plnil? Vždyť vlády měly poradce …

JV: Byla to chyba. Jeden tým byl vytvořen při české vládě.

MS: Ano, tam byli zastoupeni lidé jako František Kožušník, Karel Kouba …

JV: Víceméně konkurenční tým se vytvořil okolo Václava Klause. Nakonec vznikl mezi oběma týmy spor. Místo toho, aby …

MS: … se vytvořila jednotící koncepce, poradní sbory podporovaly zbytečná napětí ve směřování hospodářské politiky, …

JV: … chyběla profesionální instituce, která by měla za poslání vytvářet koncepci hospodářské politiky.

MS: Jistě by vznikaly zajímavé diskuse, pokud by kromě ekonomů ve skupině zasedli sociologové, politologové … Můžeme říci, že sociolog a ekonom se nemusí vůbec dohodnout. Jen si představte, jak by se domlouval sociolog Jan Keller, Martin Potůček či zemřelý Miroslav Petrusek s Dušanem Třískou nebo Tomášem Ježkem. Je milé mít dialog, ale měl by být též produktivní.

JV: Umím si představit zmíněné osobnosti jako členy oponentního orgánu k navržené koncepci.

MS: Na druhou stranu je nutné říci, že to byla doba, která „ořezala“ osobní hrany, lidé byli ochotni spolupracovat, mohlo se vykonat spoustu dobrého.

JV: Ano, ale jediná osobnost, která měla v té době odpovídající autoritu, byl pouze Václav Havel.

MS: V jiném pohledu – Václav Havel byl tím, jenž kapitalismu příliš nefandil …

… Ekonomický a Prognostický ústav ČSAV …

MS: Když diskutujeme otázky hospodářské politiky, neměli bychom opomenout instituce, které připravovaly odborníky pro reformu systému a nepřímo obnovu kapitalistického řádu. Byl to například Prognostický ústav. Jak se díváte na tyto instituce? Bylo to prostředí, jež lidem nabídlo duchovní růst.

JV: Byl jim vytvořen prostor.

MS: Sám jste s těmi lidmi mohl hovořit, neboť v devadesátých letech byli žádaní.

JV: Ekonomickému ústavu v čele s Valtrem Komárkem se podařilo většinu národa a polovinu členů komunistické strany přesvědčit o nezbytnosti reforem.

MS: Je otázka rozsahu, rychlosti.

JV: S tím souhlasím. Po revoluci se však instituce vytratila. Obávám se, že o zánik Prognostického ústavu se postaral tehdy silný názor, že nepotřebujeme hospodářskou politiku, že vše za nás zařídí trh. Revoluce, i když sametová, vychýlila kyvadlo do druhé krajní polohy.

… Lidé a hospodářská politika …

MS: Jakého ražení by měli být lidé, kteří utvářejí podklady pro hospodářskou politiku? Ekonomové v době revoluce a poté, byli převážně liberálního smýšlení …

JV: Hospodářskou politiku by měl připravovat tým makroekonomů z různých škol, avšak se schopností se domluvit. Měli by to být lidé se znalostí vývoje světového hospodářství, s evropským myšlením. Na škodu by nebyla účast mikroekonomů a lidí z příbuzných vědních oborů.

MS: Hospodářská politika počátku devadesátých let by se ve zkratce dala popsat asi v této podobě: lidé na vedoucích místech prosadili doporučení, které nám bylo sdělováno z mezinárodních kruhů, ale byli rezervovaní k tvorbě dokumentů, což bylo spojeno s historickými zkušenostmi.

JV: Z mého pohledu to byli lidé, kteří přeceňovali možnosti trhu.

 

.., II. část dialogu o proměnách …

MS: Naše druhé setkání bych uvedl otázkou o transformaci našeho hospodářství. Jaké podle vás byly transformační školy či chcete-li výchozí koncepty pro transformaci československého hospodářství? Cosi reprezentoval Václav Klaus, cosi vy, jako zástupce české vlády. S čímsi přišel Valtr Komárek, též jeho následník Miloš Zeman. Se svoji troškou do mlýna přišli exulanti profesoři Jan Švejnar či Milan Zelený. Jak se díváte na programy ovlivňující hospodářské procesy, ve zpětném pohledu? Bylo zřejmé, že volba konceptů silně ovlivní celé transformační období.

JV: Je dost obtížné hovořit o konceptech. Prakticky žádný ucelený koncept neexistoval.

MS: Myslíte si, že to bylo vše děláno ad hoc?

JV: Existoval obecný souhlas se základními kroky transformace. Jak tyto kroky realizovat, to bylo předmětem diskusí. Zmínil jste Valtra Komárka. Ten hovořil o gradualistickém přístupu. Nikdy jsem od něho nečetl žádný návrh, co dělat postupně. Liberalizovat postupně? Privatizovat postupně? Myslím si, že to bylo na nějakém jeho vystoupení, kde řekl, že by bylo lepší jít gradualisticky. Nic sepsaného, čeho by se člověk mohl chytit, jsem nikde nenašel.

MS: Dobrá, myslíte si, že koncepty byly mediální tvorbou?

JV: Do značné míry ano. Co zde existovalo, byl Washingtonský konsens, kde byl navržen určitý postup transformace. S tím, myslím, neměl nikdo problém. Otázka byla, jak rychle postupovat, v jaké sekvenci řadit jednotlivé kroky. Tady již byly rozpory.

MS: Dobrá, když vezmeme vás, prosadil jste v rámci české vlády způsob privatizace, která je dnes viděna jako úspěšná. Poté zde byl Václav Klaus, jenž přišel s konceptem kuponové privatizace a též s co nejrychlejší privatizací, deregulací … Do toho byla zařazena i restituce v rámci narovnání majetkových vztahů. Nesmíme opomenout profesora Milana Zeleného, jenž říkal: „Pozor, ale neměli bychom liberalizovat a uvolňovat ceny tak rychle. Toto bychom měli až nakonec. Důležité je utvoření správných majetkových vztahů. Primárně bychom se měli zaměřit na vytvoření národního kapitalismu ve spolupráci se zahraničím. Liberalizace cen v počátku transformace je chybným krokem, protože to je prováděno v rámci monopolů a není zde konkurenční prostředí. To znamená, že to nebude mít tak dobrý efekt a projeví se to následně i ve výstupu hospodářství.“ Rok 1991 byl též charakteristický tím, že hospodářství Československa kleslo o desítky procent, i když můžeme říci, že jsme na tom celkově nebyli tak špatně. Mělo by být též zmíněno, že čas byl krátký – a to ovlivnilo, že vše bylo připravováno ad hoc.

JV: Ano, bylo to skutečně připravováno ad hoc. Pokud zmiňujete profesora Zeleného, sám jsem navštívil jeho několik přednášek. Také bych nehovořil o nějaké ucelené koncepci. Obávám se, že koncepci dodělal ex post.

MS: Měli bychom si zde uvědomit, že nepředpokládal, že události budou tak rychlé. Je pošetilé si myslet, že by akademičtí pracovníci vytvářeli koncepci a poté si řekli: „Nastal čas, sáhnu do knihovny, jelikož v ní mám cosi připraveného.“

… Jednotlivé kroky …

JV: Nemyslím si, že by měli vytvářet manuál, ale především filozofii přechodu. Ta zkrátka nebyla. Osobně si myslím, že můžeme diskutovat, zdali deregulace cen měla jít pomaleji. Ale zásadní problém, který způsobil pokles hospodářství, byla špatná privatizace.

MS: Ano, ale abychom byli spravedliví. Hospodářství klesalo převážně v r. 1991, tedy shodou okolností v roce, kdy nastala skoková liberalizace cen. Poté nastává oživení. Pozornost bych obrátil k cenám, jelikož otázku hospodářství, privatizace budeme diskutovat zvlášť. Ještě po roce 1989 existovala záporná daň z obratu. To znamená, že stát řekl, že k prvnímu lednu 1991 bude provedena liberalizace a i několikanásobná devalvace československé koruny. Ještě bych se zeptal na jednu skutečnost. Přivítal byste postupnou liberalizaci cen? Ceny základních komodit byly liberalizovány v tomto roce, ale ceny bydlení a energií, byly narovnávány v postupných krocích. Právě ceny bydlení byly regulovány až do současnosti, tedy 2012, 2013. To znamená, že někdo může říci: „Sice jsme utrpěli šok, ale některé položky byly pod dohledem státu.“ Na základě této skutečnosti někdo může také konstatovat, že to byla prozřetelnost vládnoucích, aby nenastaly sociální tenze, čehož se Václav Klaus velmi obával.

JV: Myslím si, že nyní zpětně můžeme diskutovat, že tam mohly být ještě nějaké další položky, které by byly kontrolovány státem. Ale nevidím zásadní problém v deregulaci cen tak, jak byla provedena.

MS: Jsou ti, kteří to označí za chybu.

JV: Nevidím v tom zásadní problém. Jistě chybou nebylo, že se některé položky dále regulovaly jako zmíněné bydlení, nebo ceny energií.

MS: Pozor, lidé, kteří bydleli v domech s neregulovaným nájemným, byli nuceni platit mnohem více než ti, kteří bydleli v domech s regulovaným nájemným. Můžeme se ptát, zda je to solidární? Ale, kdo si mohl pronajmout byt, kde se platilo tržní nájemné? Nemyslíte si, že právě toto bylo chybné rozhodnutí, že regulované ceny nájemného byly drženy až do současnosti?

JV: Soudím, že je to citlivá politická otázka.

… Reformy a jejich provádění …

JV: Ať již jde o jakoukoliv reformu, je nutné mít podporu většiny národa. Sebelepší reforma, pokud nebude mít podporu veřejnosti, je špatná. Zkrátka musíte umět dělat rozumné kompromisy.

MS: Sluší se říci, že nejlépe se reformy dělají ve stavu, kdy je hospodářství v krizi.

JV: Nejsem si jist.

MS: To proto, že lidé jsou ochotni se obětovat. Utáhněme si opasky, jelikož poté se nám bude žít lépe. Je tam vidina budoucích zisků …

JV: Vezměte si situaci, kdy se začalo privatizovat. Bylo zřejmě, že nastanou značné přesuny mezi jednotlivými podniky a odvětvími a že nezaměstnanost by se mohla pohybovat mezi sedmi, osmi, devíti procenty. Pokud by za této situace nezaměstnaní měli platit deregulované nájemné, deregulovanou energii, nezbylo by nic jiného, než jít na ulici.

MS: Sluší se říci, že otázka nezaměstnanosti je spojena s kapitalismem. Měli bychom si být vědomi …

JV: Víte, raději budu v této transformační fázi ve sporu s majiteli domů než s nájemníky.

… Ochota podnikat …

MS: Pokročme dále … Dotkl jste se vlastnictví, které za minulého režimu nebylo možné. Právě i díky novým příležitostem, podnikání v rámci utváření kapitalismu, byla v počátku devadesátých let nezaměstnanost nízká a lidé, kteří byli ochotni vzít život do svých rukou, státu ulevili. Jsou lidé, kteří očekávali velkou nezaměstnanost, nicméně její hodnota byla velmi nízká a řadili jsme se k úspěšným zemím … Míra nezaměstnanosti dosahovala zlomku té nynější.

JV: Máte pravdu, že nezaměstnanost byla nižší, než jsme předpokládali. Podniky díky setrvačnosti, ať již byla způsobena čímkoliv, často končily svou činnost s velkými dluhy, které skončily v Konsolidační bance, a které nyní splácíme.

MS: Jednalo se o štědrou politiku bank.

JV: Ani bych to tak nenazval. Bylo to způsobeno určitým politickým tlakem na ně, aby privatizátorům poskytovaly úvěry za měkkých podmínek.

MS: Díváte se na obnovení podnikatelského ducha za jeden ze zásadních impulzů pro utváření kapitalistického řádu? Lidé byli postaveni před nové volby, i když můžete říci, že část z nich na trhu neuspěla a skončila.

JV: Pro podnikání musí mít člověk specifické vlohy, se kterými se každý nerodí. Zpočátku u nás chtěl být každý podnikatel. Počet živnostenských listů vydaných v této době na počet obyvatel zdaleka přesahoval počty ve vyspělých zemích. Relativně vysoké procento neúspěšných podnikatelů má logické vysvětlení.

… Privatizace …

MS: Spontánně jsme přešli na téma privatizace. Je to téma, které hnulo žlučí mnoha lidí. Jistě to byl krok nezbytný. Je otázkou postupu. Pro lepší pochopení bych ji rozdělil na části. Mluví se o malé a velké privatizaci. V rámci velké privatizace můžeme vidět prodeje velkých, důležitých podniků, jež jsou organizované státem. Součástí velké privatizace byla kuponová privatizace. Jaká je důležitost jednotlivých privatizačních cest? Co podle vás bylo zásadní?

JV: Rozdělení malá privatizace – velká privatizace, kuponová privatizace …

MS: … je mediální?

… Malá privatizace …

JV: Ano, popravdě řečeno, malá privatizace byla vynucenou zespoda. Řekl bych, že nátlakové skupiny si nakonec rychlý začátek malé privatizace vynutily. Malá privatizace začala bez náležité odborné přípravy a navíc s chabým legislativním zázemím. Zpětně můžeme říci, že při malé privatizaci se nadělalo mnoho škod.

MS: Byly to drobné obchody, provozovny …

JV: Zdá se, že to jsou drobné obchody, ale malou privatizací jsme zlikvidovali velkoobchodní sítě. Výsledek toho všeho byl, že se rozpadla velkoobchodní síť. Nový majitel „krámku“ musel zboží shánět. Výsledek toho všeho byly vyšší ceny. Malou privatizací jsme zlikvidovali veškeré velkoobchodní sítě. Tuto skutečnost si málokdo uvědomil. To proto, že maloobchodní síť může dobře fungovat teprve tehdy, když dobře funguje velkoobchod. Obchodní síť není malá privatizace. Je to systém skladů, systém distribucí. Ten se však rozpadl.

MS: Myslíte si, že lidé, kteří tam působili, věděli o mechanismu řízení sítě daleko více než lidé, kteří si koupili prodejnu v dražbě?

JV: Malá privatizace probíhala velice živelně. Vedle ústřední privatizační komise, byly regionální komise. Již samotná struktura regionálních privatizačních komisí neumožňovala úspěšně privatizovat obchodní podniky, přesahující několik regionů. Pouze se diskutovalo, zdali takováto aukce či jiná … Jakmile se vyskytly první případy ovlivňování aukcí, hledalo se, jak tomu zabránit. Že by se nad tím někdo hlouběji zamyslel a řekl, jak to privatizovat, abychom si nezničili něco, co se tady po letech budovalo, to ne. Chyběla koncepce; byl to ústupek politickému tlaku.

MS: Dobrá, můžeme říci, že jsme díky malé privatizaci skočili do bláta. Byla to snaha o vytvoření malých českých kapitalistů. Někdo může říci: dobrá, když si někdo koupí obchod, bude o něj pečovat, vytvoří si k němu vztah, který se bude rozvíjet.

JV: Něco jiného je obchod. Ten však nemůže existovat bez zázemí. Infrastrukturu zde znalo pouze pár lidí. Privatizátoři viděli pouze obchod, kam jste si přišel koupit mléko či brambory, ale za tím neviděl odpovídající obchodní distribuční síť. Ty se začaly znovu budovat až s příchodem zahraničních řetězců.

MS: Jinými slovy říkáte, že malá privatizace byl chybný tah.

JV: Chyba byla, že neexistovala koncepce malé privatizace, jejímž cílem by byla lépe fungující obchodní síť.

MS: Myslíte si, že to pomohlo lidem, jako byl Václav Klaus?

JV: Řekl bych, že zde nejde o to, komu to pomohlo a komu ne … Ustoupilo se politickému tlaku. Silně to prosazoval Václav Havel. Pamatuji si na společné jednání v Kroměříži.

MS: Shodou okolností první a poslední. Václav Havel si s malou privatizací spojil fakt, že tento krok povede k obnově tváře center měst.

JV: Bylo v tom i kus naivity filozofa a provedení neodpovídalo hospodářské realitě … Tím neříkám, že se nemělo privatizovat. Pouze tvrdím, že se mělo začít distribuční sítí, aby se zajistily lepší výchozí podmínky pro privatizaci obchodů. Stálo by za to statisticky zjistit, kolik přežilo lidí, kteří si koupili jednotlivé krámky. Stačí se podívat na vaši ulici, kolikrát změnily jednotlivé krámy majitele, kolikrát změnily sortiment a kolik z nich zaniklo.

MS: Vidíte v tom pouze pokus o nadechnutí. Ten však skončil neúspěchem. V jisté nadsázce to mělo podobu, jako když pejskovi hodíte kost …

JV: … a chvíli dá pokoj. Nejvíce, co mně z profesního hlediska mrzelo, je, že se součástí malé privatizace staly distribuční sítě, čímž docházelo k jejich drolení. Tu se prodal sklad, tu se prodal další sklad. Lidé neznali vazby …

MS: Ne každý měl zájem v tom pokračovat, a proto s tím naložil jeho naturelu odpovídajícím způsobem. Když se na tu dobu zpětně díváme, musíme si uvědomit, že tam byla touha zkusit, co ve mně je … Podnikání bylo před rokem 1989 zakázané, a proto logicky vznikla tato reakce. Trh přece ukáže, kdo je skutečně dobrý.

JV: Mohli bychom ukázat na velice úspěšné lidi z malé privatizace, kteří začali vytvářet zdravé podnikatelské prostředí, ale také bohužel na ty, kteří ke svému štěstí přišli podivným způsobem. Bohužel právě skupina těch, kteří udělali tzv. velkou ránu a zbohatli, se stala často příkladem mladým lidem.

MS: Myslíte si, že by bylo dobré, kdyby do malé privatizace vstoupil zahraniční kapitál, například řetězce?

JV: Nemyslím, jelikož si neumím představit, že by K – Markt, Tesco… koupily velkoobchod. To proto, že jejich koncepce je úplně jiná.

MS: Do naší republiky přicházejí až koncem devadesátých let.

JV: A poté začnou „válcovat“ české maloprodejce.

… Velká privatizace …

MS: Nyní otevřeme kapitolu velké privatizace, jejíž podoba ovlivnila směřování českého hospodářství. Československo bylo zemí, které mělo několik tisíc státních podniků, které byly orientovány na Východ. Cílem jedné skupiny privatizátorů bylo, aby podnik nalezl nějakého vlastníka, a ten se postará o vlastní rozvoj, prosperitu … Cílem jiných bylo, aby se podnik dostal do rukou odpovědnému vlastníku, u vybraných podniků zahraničnímu, jenž je bude restrukturalizovat a umožní jim uplatnit se na západních trzích, jelikož východní trhy se rozpadly se zánikem Sovětského svazu. Když se zamýšlíte nad privatizaci, uvažujete o nutnosti vytvoření struktury podniků, jejichž výsledkem je finální produkt. 

JV: Je potřeba říci, že výchozí situace byla taková, že jsme ztratili největší trh. Byl to Sovětský svaz. Druhý největší trh byl NDR, teprve třetí bylo západní Německo. Z analýz, které jsme dělali před revolucí, nám vycházelo, že naše podniky ztrácí za světovou konkurencí patnáct až dvacet let. Dát někomu takový podnik a vystavit ho tlaku zahraniční konkurence, je rychlou cestou k bankrotu. Proto jsme přišli s koncepcí, že pro podniky, které tvořily páteř československé ekonomiky, vybereme strategické partnery, kteří by přinesli peníze na investice, know – how, trhy a také kultivované tržní chování. Tyto podniky bychom po nějakou dobu, potřebnou ke zvýšení konkurenční schopnosti, chránili cly.

MS: To znamená protekcionismus, jenž zde v počátku devadesátých let vládl a nelíbil se českým liberálům.

JV: Ano. Vybrali jsme třicet pět podniků, které tvořily páteř průmyslu a byly to všichni finalisté. Vycházeli jsme z předpokladu, že zahraniční investor vytáhne na patřičnou úroveň finálního výrobce a ten zařídí, aby i subdodavatelé se krok za krokem dostali na potřebnou úroveň. Tím bychom dosáhli výrazného multiplikačního efektu. Tímto způsobem jsme přistoupili k privatizaci Škody Auto. A stejným způsobem byla připravena na české vládě koncepce privatizace vybraných podniků, které byly v kompetenci ministerstva průmyslu.

… Ministerstvo průmyslu ČR …

MS: Kdybychom se podívali na tuto instituci, vznikla sloučením …

JV: Ministerstvo průmyslu vzniklo sloučením ministerstva strojírenství a elektrotechniky, ministerstva stavebnictví a ministerstva průmyslu. Měl jsem štěstí, že jsem si mohl z každého ministerstva vybrat nejlepší lidi bez ohledu na politickou příslušnost.

MS: Myslíte si, že lidé, kteří na tomto ministerstvu pracovali, byli skutečnými odborníky, průmysl znali, měli o něm detailní přehled? To, co vykonali, bylo potvrzením jejich kvalifikace?

JV: Lidé na ministerstvo přicházeli z různých odvětví průmyslu a měli vesměs dlouholetou podnikovou praxi v daném odvětví. Po rozpadu výrobně hospodářských jednotek byly po přechodnou dobu plány rozepisovány až na jednotlivé podniky. Plány byly připravovány ve spolupráci s managementem podniku a i tento fakt přispěl k prohloubení znalostí podnikové sféry lidí, kteří se na projednávání plánů podíleli. Finální výběr jsem měl možnost dělat sám ve spolupráci s mými nejbližšími spolupracovníky. Na ministerstvu zůstali lidé, kteří něco uměli. Pro důležité podniky, které představovaly páteř ekonomiky, jsme ve spolupráci s vedením těchto podniků vybírali potencionální strategické partnery. Ty jsme poté oslovovali a přizvávali k tendrům. Postup privatizace byl otevřený, diskusí se kromě lidí z ministerstva a podniků mohl zúčastnit každý, kdo o takovou diskusi měl zájem. Nic neprobíhalo za zavřenými dveřmi.

MS: To znamená, že lidé tam byli kvůli své odbornosti a ne kvůli stranické příslušnosti, třebaže sám jste červenou knížku měl.

JV: Finální výběr jsem udělal tak, že na ministerstvu zůstali lidé, kteří něco uměli.

… Kroky na ministerstvu …

MS: Nyní se podívejme, jak vypadaly kroky v rámci privatizace. Lidé, kteří byli na ministerstvech, začali oslovovat jednotlivé společnosti …

JV: Bylo to tak, že partnery a postup každého podniku, jenž spadal do výběru, jsme diskutovali s vedením podniku. Vybrané partnery jsme oslovovali. Byli přizváni k tendru.

MS: Pomáhaly vám i soukromé společnosti jako Bankers Trust.

JV: Stan Rutčenko, který byl poradcem na ministerstvu, byl financován z know – how fondu Margaret Thatcherové. Pomáhali nám při výběru strategických partnerů, pomáhali správně řídit celý proces privatizace. Radili a pomáhali i další, např. Jan Švejnar, Jan Vaňous, Zdeněk Bakala, Magdalena Součková, Milan Gánik.

MS: Můžeme říci, že kroky v rámci vašeho resortu byly prováděny odpovědnými lidmi. Člověk by se mohl setkat s postojem, že lidé na ministerstvu „očekávali“, co se stalo. Věděli, v jakém stavu je průmysl. Uvědomovali si jeho nedostatky. Bylo nutné propojit české podniky s podniky na Západě.

JV: Privatizace klíčových podniků do rukou renomovaných zahraničních firem byla nejen ministerstvem, ale i českou vládou přijata jako nejspolehlivější a nejrychlejší cesta. Při výběru strategických partnerů jsme dávali přednost podnikatelskému záměru před cenou. Více nás zajímalo, kolik a jak chtějí do podniku investovat, abychom měli jistotu dobré budoucnosti privatizovaného podniku, …

MS: … která se poté objeví na účtu státního rozpočtu.

… Rychlost privatizace …

MS: Důležitou byla také rychlost procesu privatizace. To proto, že mnohé podniky byly před zavřením.

JV: Spíše nás děsil koncept kuponové privatizace než obavy, že by se některý důležitý podnik nedožil privatizace.

MS: Tato privatizační strategie byla součástí federálního transformačního procesu.

JV: Oponovali jsme kuponovou privatizaci, protože byla v rozporu s naším záměrem. Řeči okolo rychlosti privatizace jsme brali spíše jako populismus než jako racionální argument. V privatizaci jsme viděli cestu ke zvýšení konkurenceschopnosti podniků, a nejenom jako způsob změny vlastnické struktury.

MS: Dávali jste přednost důkladnosti před rychlostí.

JV: Preferovali jsme zajištění budoucnosti podniků před rychlostí privatizace …

MS: … bez ideologických brýlí.

JV: Pokud jde o otázku privatizace, viděli jsme prostor pro politiky pouze v rozhodování, zda privatizovat. Jak privatizovat, komu privatizovat, mělo jít do rukou odborníků.

MS: Můžete říci, že rychlost postupů, které se dělaly na ministerstvu průmyslu, byla dána konceptem, který prosazovala federální vláda, kde byl Václav Klaus jako ministr financí.

JV: Spíše tam byla snaha o únik před Klausovým konceptem.

MS: Ano, znali jste rizika, …

JV: … a proto jsme se snažili zachránit, co se dalo. Rozhodování o privatizaci jsme otevřeli. Jednání o konkrétních privatizačních případech se zúčastňovali lidé z ministerstev, podniků, poradci, chodili tam i novináři, odboráři. Vítali jsme je, věřili jsme, že je to správná cesta a že není, co schovávat.

… Kuponová privatizace …

MS: Zmínil jste kuponovou privatizaci, a váš přístup byl odlišný … Jak se na ni s odstupem času díváte? Jistě to pro mnohé bylo přitažlivé. Vytvoříme seznam podniků. Každému podniku přidělíme počet bodů, lidé jej v rámci privatizačních kol získají a podnik bude zprivatizován. Otázkou stále zůstává její efektivita. Vlastník byl možná znám, ale dokázal podnik patřičně řídit?

JV: Již na jiném místě jsem říkal, že podnikům chyběly peníze na investice, know-how, trhy. Ani jedno z toho kuponová privatizace nepřinášela.

MS: O to ani kuponová privatizace neusilovala …

JV: Přinesla chaos. Například první valná hromada plzeňské Škodovky po kuponové privatizaci se musela konat na zimním stadionu, aby se tam všichni akcionáři vešli. Za této situace si mohl management dělat, co chtěl, bez jakékoliv kontroly. Kuponová privatizace spíš připomínala znárodňování s opačným znaménkem.

MS: Ostatně tak o tom uvažuje i Dušan Tříska. On tvrdí: „Kuponoví akcionáři nedokážou kontrolovat běh rozhodování podniků a ředitelé si mohou dělat, co chtějí.“

JV: Když jste zmínil Dušana Třísku. Jednou za rok se konaly na Harvardské univerzitě diskuse o privatizaci. Na jedné z posledních diskusí Dušan Tříska řekl, že kuponovou privatizaci lze jenom doporučit, jako nejrychlejší způsob likvidace staré průmyslové struktury.

MS: Tím myslíte lidi, kteří byli napojeni …

JV: Proboha! Nemyslím lidi, ale starou průmyslovou strukturu. To je příliš mnoho železa, příliš mnoho energie a příliš málo přidané hodnoty. Byla to demolice průmyslu, nikoliv restrukturalizace a modernizace, …

MS: … obnova, …

JV: … rekonstrukce, kterou jsme potřebovali. Z mého pohledu kuponová privatizace měla demoliční charakter.

MS: Je to Dušan Tříska, který rád cituje slova zahraničních expertů ze Světové banky, kteří říkali, že pouze dvacet procent podniků přežije a osmdesát procent podniků je určeno k likvidaci. Je to pohled lidí, kteří se na naši republiku dívají z dálky …

JV: Nevím, jaké průmyslové experty Dušan Tříska nalezl ve světové bance. Kdybychom dali do kuponové privatizace všechny význačné podniky, které jsme privatizovali do rukou strategických partnerů, včetně Škody Mladá Boleslav, také by se zařadily mezi podniky, které by šly do bankrotu a patřily by do těch Třískových osmdesáti procent.

MS: Soudíte, že kuponová privatizace byla destrukcí v rámci obnovy soukromých vlastnických vztahů?

JV: Do dnešních dnů na ni doplácíme. Kdybychom zde měli více takových Škodovek, současná krize by se nás dotknula ne tak citelně, jako dnes.

… Domácí kapitalisté …

MS: Rád bych se zeptal na otázku domácího a zahraničního kapitálu ve spojení s přístupem profesora Milana Zeleného. On usiloval o obnovení domácích kapitalistů. Je to navázání na řízení Bati při pomoci zahraničního kapitálu. Ne tak, že by zahraniční kapitál přímo převzal kontrolu, či lépe zahraniční kontrola se bude zmenšovat v závislosti na postupném rozvoji podniku. Jinými slovy by to byl český podnik. Jak se na toto díváte?

JV: Skepticky. Neumím si představit, že by soukromý investor vložil peníze do podniku, který je výrazně zaostalý za světovou konkurencí, který potřebuje zásadně restrukturalizovat a on investor by neměl možnost o podniku rozhodovat. Znovu připomínám, že strategické podniky potřebovaly nejen peníze na investice, ale také know-how, trhy. Umím si však představit, že pokud by se nám podařilo úspěšně zprivatizovat páteřní podniky naší ekonomiky, našlo by se dostatek privátních investorů a investičních fondů, kteří by neváhali investovat do subdodavatelských podniků, majících příslib dlouhodobých kontraktů s výše uvedenými podniky.

MS: Byly by součástí sítě.

JV: Odhadovali jsme, že lidé se spokojí s výrazně nižší úrovní, než je za západními hranicemi, deset až patnáct let. To byl časový prostor pro zásadní změny ve struktuře průmyslu. Když chodíte do fabriky, kde máte stabilní práci, kde si dobře vyděláváte, záleží vám na tom, kdo ji vlastní?

MS: Ano, ale když jste domácí vlastník, více dbáte na to, aby fabrika zaměstnávala …

JV: To snad není ani v knížkách!

MS: Právě Milan Zelený zdůrazňuje nutnost budování domácích kapitalistů, kteří dle něj uvažují jinak, než zahraniční kapitalisté. Podle něj je důležité, kdo vlastní. To proto, že díky tomu je zde silnější vazba na hospodářství.

JV: Nesouhlasím. Důležité pro mě je prosperující podnik a nikoliv, kdo ho vlastní.

MS: To znamená pro podniky vytvářet vhodné, stabilní prostředí, aby jim v zemi bylo dobře.

JV: Pravidla hry by se neměly měnit každý den. Stát by se měl starat o výchovu lidí, podporovat vzdělanost, odborné školství. To byly všechno věci, které byly oceňovány zahraničními investory.

MS: Ano, ale ty se během dvaceti let vytratily. Kdybychom dnes stáli před otázkou transformace a zapojení do mezinárodní dělby práce v rámci kapitalistických zemí, investoři by neviděli českou pracovní sílu na takové úrovni, jako tomu bylo v počátcích transformace.

JV: Škoda Auto si musela založit své vlastní školství.

MS: Je vidět, že zde nefunguje část hospodářské politiky, jak ji pojímáte.

… Zahraniční investoři a odtékání zisků …

MS: Jak se díváte na skutečnost, že zisky, které přinášejí podniky zahraničním investorům, jdou do ciziny?

JV: Je to otázka daňové politiky státu, není to otázka státní příslušnosti majitele firmy. Každý chce platit co nejmenší daně. Pokud by daňová politika byla přibližně stejná v zemích Evropské unie, problém s transfery zisku by byl podstatně menší. Představa, že někdo z vlasteneckých důvodů bude platit vyšší daně doma, i kdyby měl možnost platit jinde menší daně, je poněkud naivní. Podívejte se, kolik ryze českých podniků s ryze českými majiteli je registrováno na Kypru, v Holandsku a na dalších místech s nižším zdaněním než v Česku. Žijeme v čím dál tím více globalizujícím se světě a nezbývá než se tomuto faktu přizpůsobit.

MS: Ano, ale zde jsou daněny, ale nemusí být investovány … Škoda Auto je německý kapitál.

JV: Když budeme mít někdy euro … V Americe rozpoznávají, zdali je to kapitál z Texasu, nebo kapitál z Jižní Karoliny?

MS: Jsou americké společnosti, které působí v Guatemale, mají tam své podniky – a to je někdy i příklad našeho hospodářství. Je otázkou, zdali chceme jít touto cestou.

JV: Řekl bych, že je to otázka naší legislativy. Nesmíme zapomínat, že Škoda Auto platí daně v naší republice, je auditovaná.

MS: Je přece otázkou, kdo rozhoduje. V tomto případě se rozhoduje ve Wolfsburgu.

JV: Podívejte se, kolik Čechů tam pracuje.

MS: Ano, ale tam se rozhoduje, jaká bude strategie v rámci celého koncernu.

JV: Rozhoduje, ale i o jednotkách, které jsou v Šanghaji, které jsou v Indii, v Rusku. Prostě jsme součástí globální společností. Musíme vycházet z toho, že svět je někde jinde a připojili jsme se k němu v nějaké době a stavu světa.

… K české cestě …

MS: Nyní bych obrátil pozornost ke konkrétním příkladům privatizace. Škoda Auto je nádherným příkladem dobré velké privatizace. V roce 1989 je podnikem zadluženým. Dluh je šest miliard korun. Vyrábí asi sto padesát tisíc automobilů ročně. Bez zahraničního investora by nepřežil. Souhlasíte s tím, že domácí kapitál by tuto společnost přivedl do zániku, jako tomu bylo u jiných českých podniků?

JV: Dopadla by stejně jako Tatra Kopřivnice, Avia, Liaz Jablonec nad Nisou a další podniky.

MS: Sdílíte postoj, že by průmyslové podniky zažily podobný vzestup, jako zažila Škoda Auto, pokud bychom je dali „správným majitelům? Kdyby se podepsaly smlouvy a nezrušila jednání, která jste začal?

JV: O tom jsem přesvědčen. V Tatrovce by byl Mercedes, ve společnosti Liaz a v Avii by bylo konsorcium Volvo Renault, ve Škodě Plzeň by byl Siemens, ve Škodě Jaderné strojírenství by byl francouzský FRAMATON. Kolejová vozidla by tu vyráběl možná Siemens, možná Alstom, možná General Eletric. Samá zvučná jména.

MS: Čím si vysvětlujete to, že se po roce 1992 začala razit „česká cesta“? Byla to takzvaná česká cesta za pomoci českých bank? To již …

JV: … Václav Klaus přestal být ekonomem a začal být politikem. Zkrátka prosazoval to, co mu přinášelo politické body, a nikoliv to, co by přinášelo dlouhodobý prospěch společnosti. Hra na nacionální city v souvislosti se vstupem zahraničních investorů mají daleko do racionální hospodářské politiky.

MS: Také tam byl Tomáš Ježek, jenž utrousil slova o „národním stříbru“.

JV: Tato věta ho mrzí ještě do dnešních dnů.

MS: Stříbro se následně prodalo.

JV: Co myslíte tím stříbrem?

MS: Plzeňský Prazdroj …

JV: To ano.

MS: Také jsme zde měli sklo, porcelán, i když tam to nešlo zahraničnímu investorovi.

JV: Sklo skončilo špatně.

… Devalvace měny a otázka restrukturalizace …

JV: Devalvace vytvořila ochranný polštář pro podniky a vytvořila jim časový prostor pro přizpůsobení se nové situaci. Na druhé straně – devalvace zkreslila hodnotu podniků exportně orientovaných. Ty se pak privatizovaly za přemrštěné ceny, což se v řadě případů podepsalo na jejich osudu.

MS: Zde se díky devalvaci také dostáváme k důležitému tématu, které nesmí být opomenuto, a to k rychlosti restrukturalizace. V počátku, díky vaší koncepci, se uvažovalo, že zahraniční společnosti provedou restrukturalizaci, což je příklad Škody Auto. Nakonec u ostatních podniků, které netvořily páteřní strukturu, restrukturalizace neprobíhala jako u těch, které dostaly zahraničního vlastníka.

JV: Pokud zůstaneme u příkladu Škody Auto, subdodavatelský průmysl se restrukturalizoval. Můžeme říci, že restrukturalizoval pod taktovkou Škodovky. Pokud přišel majitel Čech, bez peněz, vlastnil papír, že má u Škody Auto zajištěn odbyt a potřebuje peníze na restrukturalizaci, peníze by dostal. Banka měla jistotu, že úvěr bude splacen; Škoda byla ráda, protože český subdodavatel je levnější než subdodavatel z Německa, Itálie. Škoda pořádala workshopy, na kterých vyhledávala potencionální subdodavatele, a iniciovala je k modernizaci s příslibem dlouhodobých kontraktů.

MS: Ano, jelikož je k tomu Škoda Auto donutila.

JV: Pokud přišel majitel, který byl Čech, byl bez peněz, měl papír, že má u Škody Auto odbyt a potřebuje finance na restrukturalizační kroky, peníze dostal a splatil je. Banka měla jistotu, že to zaplatí, Škoda byla ráda, že výrobky české jsou levnější než by měli subdodavatelé z Německa, z Itálie nebo Francie. Škoda požádala workshopy, na kterých mobilizovala subdodavatele k tomu, aby restrukturalizaci, modernizaci provedly a nabízela jim dlouhodobé kontrakty.

MS: Inu, privatizovaná společnost zahraničním vlastníkem pomáhá na nohy druhým. Soudíte, že restrukturalizace měla být součástí privatizačního projektu?

JV: Restrukturalizace subdodavatelského průmyslu byla automaticky vyvolána situací, že tuzemský subdodavatel byl levnější než zahraniční.

MS: Právě v tom hrála otázka kurzu.

JV: Nejde jen o kurz, ale i o mzdové náklady, režijní náklady, náklady na dopravu apod. Nehledě na to, že pro subdodavatelský průmysl se dá vytvořit prostor závazkem o „local contact“. LC je závazek, kolik procent hodnoty finálního výrobku bude z domácích zdrojů. Transformační polštář měl podnikům vytvořit finanční časový prostor pro dosažení konkurenční úrovně. Jak už jsem se na několika místech zmínil, podniky potřebovaly nejen peníze, ale také know – how a trhy. Jenom peníze – to bylo bohužel málo.

MS: Bylo zde doporučení: „Kupujte od Čechů!“

JV: Řeklo se, kolik procent podílu v automobilu by mělo přicházet z tuzemských zdrojů. Myslím si, že to je v pořádku.

MS: Je to nepřímá podpora společností, které stály před restrukturalizací, a tím celého hospodářství. Hovořil jste o láci domácích výrobků ve srovnání se zahraničními podniky západního kapitalismu. Měla své opodstatnění. Když se devalvovala měna, hovořilo se o takzvaném transformačním polštáři. V rámci něho se měla ve společnostech dělat restrukturalizace.

JV: Transformační polštář měl podnikům umožnit …

MS: … snáze dýchat, …

JV: … aby byly schopny nabídnout výrobky na úrovni konkurence.

… Rizika české cesty …

JV: Česká cesta znamenala půjčit si od banky 100 % hodnoty podniku. Pokud majitel došel k názoru, že není v jeho silách úvěr splatit, postaral se o sebe a o rodinu a začal hledat, jak se podniku zbavit. To je ještě ta lepší varianta. Někteří podnik kupovali již s vědomím, že splácet nebudou, jejich jediným cílem bylo podnik vytunelovat a poslat do bankrotu. Tito „podnikatelé“ byli ochotni nabídnout jakoukoliv cenu, jen aby podnik získali.

MS: Inu, zvláštní podmínky během transformace. Neměli bychom zapomínat, že místo toho, aby se devalvace u společností využila k restrukturalizaci, bylo na něm „ustláno“.

JV: Nejprve si ustlal. Poté si rozmyslel, zdali vůbec bude splácet. Někteří vlastníci ani splácet nezačali.

MS: Soudíte, že toto uvažování se rozjelo po roce 1992?

JV: Ano, tak tomu bylo. Byla to privatizace do českých rukou.

MS: Zkrátka privatizace, která byla založena na úvěru, nabídnout nejvyšší částku.

JV: Klasickým příkladem „české cesty“ privatizace byla Škoda Plzeň. Lubomír Soudek přišel a nabídl víc než Siemens. Václav Klaus byl nadšen.

MS: Jak by ne, byl přece politik.

JV: Ano, již byl politik a již nebyl ekonom. Ministerstvo pro privatizaci potom zařídilo vše potřebné.

MS: Myslíte si, že se v rámci české cesty uplatnily nedobré praktiky?

JV: Víra, že kdo dá nejvyšší nabídku, znamená, že má nejlepší podnikatelský záměr, byla spíše výrazem naivity teoretických ekonomů než snahou o „nedobré praktiky“. Kdyby si někdo, kdo tomu rozumí, spekulativní podnikatelské záměry prostudoval, musel by rychle poznat, že nabídnutá cena je nesmysl.

MS: Zde je též problém. Kdo měl číst podnikatelské záměry? Napsat slohovou práci je jednoduché, zvláště když si to ošetříte finanční částkou tomu, kdo záměr posuzuje.

JV: Existuje řada metod, jak realisticky ocenit podnik. Poměrně snadno by se zjistilo, že nabízená cena je nesmyslná a že jde pouze o to podnik získat jako prostředek k rychlému zbohatnutí. V té době zde již byla řada auditorských firem, které by posouzení privatizačního projektu dobře zvládly.

… Banky v transformaci …

MS: Obraťme list. Nyní bych se zeptal, jaký máte pohled na roli bank. Rychle se snažíme privatizovat, někteří lidé se holedbali, jak vše probíhá rychle a úspěšně. Problém byl, že banky zůstaly v rukou státu.

JV: Nemyslím si, že hlavní problém byl, že banky nebyly v té době privatizovány, ale že na ně byl vytvářen politický tlak, aby financovaly privatizaci. Ne všichni lidé, kteří byli v té době v čele bank, tomu podlehli. Komerční banka byla hodně vstřícná tomuto tlaku.

MS: Ne nadarmo se hovořilo se o „Salzmannově efektu“.

JV: Na druhé straně – Československá obchodní banka postupovala opatrně …

MS: … stejně jako Živnobanka.

JV: Ano, hodně záleželo na lidech, kteří stáli v čele. Také nikdo z lidí, kteří dobře spravovali banky, nemuseli usilovat a ani jim nebylo nabídnuto, pokud vím, senátorské křeslo s doživotní imunitou.

MS: Zde můžeme říci, že to byly banky, které tomu daly důležitý impulz. Nějak se začít musí. Když člověk předložil slušně vypadající podnikatelský záměr, bylo mu půjčeno. To, co bylo děláno v devadesátých letech, dnes již není možné. Banky by v současnosti tak štědře nepůjčovaly. Můžeme říci, že pokud by banky byly příliš opatrné, na jednu stranu by měly čistá aktiva, nedosahovaly by vysokých hodnot nedobytných úvěrů, ale hospodářství by nefungovalo a bylo by to vykoupeno vámi zmiňovanou nezaměstnaností.

JV: Mělo se začít s koncepcí privatizace, stanovit si cíle, které chceme privatizací dosáhnout. Pouze změna vlastnictví, jako jediný cíl, to bylo příliš málo. Svádět problémy způsobené privatizací na banky by bylo nefér.

MS: Banka dává pouze prostředky a neřídí podnik.

JV: Souhlasím.

MS: Jak se díváte na nutnost privatizace bank do zahraničních rukou? Přichází potřebný kapitál.

JV: Banky zprivatizovala až Zemanova vláda. Podle mého názoru to byla její největší potíž. Je pozoruhodné, že banky zprivatizovali sociální demokraté, a nikoliv pravice.

MS: To proto, že jim nic jiného nezbývalo.

JV: Ano, nebyla jiná cesta, jak udělat konec bankovnímu socialismu.

MS: Stalo se, ale zisky tuzemských bank slouží jejich matkám v zahraničí.

… Burza a její význam …

MS: Vedle bank měl vzniknout kapitálový trh. Jak se díváte na jeho roli?

JV: Kapitálový trh je nezbytný pro fungování tržní ekonomiky.

MS: Slouží k alokaci kapitálu.

JV: Je alternativou bankovních úvěrů. U bankovních úvěrů čelíte riziku měnících se úroků. Emisí akcií nebo dluhopisů se problému měnící se úrokové míry vyhnete. Je zdravé, aby hospodářství bylo financováno mixem bankovních úvěrů a peněz z finančního trhu.

MS: U nás bohužel kapitálový trh ne a ne řádně fungovat. Spíše máme akciový trh než kapitálový. Tento segment financování není často užíván. Velkou roli hrála privatizace.

JV: Otázkou pražské burzy je, zdali její zázemí je dostatečně velké, aby mohla správně fungovat.

MS: Je přece na investorech, zdali na ni půjdou pro kapitál. Je na lidech, zdali jsou ochotni držet akcie té které společnosti. Raději spoříme.

JV: Zkrátka zde není tradice.

MS: Vztah k bance je větší než ke společnostem, zprostředkovávajícím investice. Ostatně i za první republiky zde byl kapitálový trh. Bylo běžné, že čeští podnikatelé si říkali o kapitál na kapitálovém trhu a nejen v bankách. V devadesátých letech se tradice neobnovila a je to ke škodě společnosti. Nemyslíte si, že způsob privatizace ovlivnil vývoj přístupu ke kapitálovému trhu? Privatizace se rovná tunel – krádež. Přece nepotřebuji, aby mě někdo okradl. Investiční fondy v tomto ohledu udělaly medvědí službu.

JV: Rád bych připomenul doporučení Jana Švejnara, aby licence investičním fondům byly přidělovány po pečlivé prověrce žadatelů za předem stanovených podmínek.

MS: Problém byl, že na ministerstvu financí nebyli patřiční lidé. Je vhodné si připomenout, že komise pro cenné papíry vzniká až v roce 1998.

JV: To nebyl problém vhodných či nevhodných lidí na ministerstvu financí. To byl problém Václava Klause, který přes naléhání Tomáše Ježka, regulaci finančních trhů neustále oddaloval. Podle některých lidí z okruhu Václava Klause to bylo proto, aby byl vytvořen „prostor“ pro vznik silných hráčů na finančním trhu.

MS: Ano, to jsou lidé spojení s Václavem Klausem.

JV: Pan Rudlovčák odešel a záhy odešel ministr financí Ivan Kočárník.

MS: To jsou však devadesátá léta. Dnes dohled nad kapitálovým trhem vykonává Česká národní banka, která do sebe integrovala Komisi pro cenné papíry.

JV: V devadesátých letech bylo mnoho lidí proti regulaci čehokoliv.

MS: Je vhodné připomenout, že zde byli i lidé, kteří nepovažovali vznik burzy jako instituce za důležité. To je příklad Dušana Třísky, jenž stál za projektem RM Systém, neboli systému registračních míst, používaných v rámci kuponové privatizace.

… Restituce …

MS: Zatím jsme diskutovali otázku privatizace, ale součástí transformace byla i restituce. Jak se na ni zpětně díváte? Bylo to podle vás vykročení ke spravedlnosti? Co bylo ukradeno, mělo být i vráceno …

JV: Kéž by platilo i dnes, že co bylo ukradeno, musí být vráceno. Musím se přiznat, že jsem nebyl příznivec restitucí. Obával jsem se, že pokus o nápravu některých křivd, způsobí další křivdy a že restituce vyvolají mnoho soudních sporů a zkomplikují privatizaci.

… Legislativa …

MS: Pokročme dále. Je dobré se zeptat na otázku legislativy, jelikož vůči ní bylo mnoho namítáno. Ta byla přijímána velmi rychle a ad hoc.

JV: Spíše vynuceně.

MS: Je otázkou, kde rychle sehnat ty kompetentní, dobré právníky. Zákonodárci byli lidmi, kteří s psaním zákonů neměli zkušenosti.

JV: Legislativa je systém; jeho jednotlivé zákony tvoří subsystémy. Řídí se obdobnými zákony jako každý jiný systém. Ne každý právník je legislativec, je to samostatná a náročná disciplína. Soudím, že v té době byl Marián Čalfa jeden z mála dobrých legislativců.

MS: Byl tam soulad. Byl přesvědčen o tom, že soustava zákonů musí dávat celek, a nemá to vypadat, jako když pejsek a kočička dělali dort.

JV: Samostatným problémem jsou tzv. „přílepky“ k zákonům, kterými poslanci zaplevelují zákony, a tím znehodnocují celý legislativní systém. Není jednoduché legislativní systém budovat. Jak už jsem řekl, je to samostatná disciplína, a ne každý právník může být dobrým legislativcem. Marián Čalfa byl excelentní legislativec. Škoda, že jeho znalosti a dovednosti v této oblasti nebyly dostatečně využity.

MS: To je zásadní. Nedávno jsem měl možnost procházet zákon o bankách a zjistil jsem, že tento zákon, jenž byl přijat v roce 1992, má třicet sedm novel. To je těžko pochopitelné. Je otázkou, kdo se v tom orientuje. Je nasnadě, že Češi vstupovali do Evropské unie a museli …

JV: … do toho sáhnout.

MS: Při realizaci záměru jsem mohl diskutovat s profesorem Tučkem, člověkem, jenž působil po roce 1989 jako generální ředitel Investiční banky. Také namítl, že se zde sice vytvářely zákony, ale zákony mnohdy velmi nekvalitní. Člověk by mohl říci, že lidová tvořivost zákonodárců nezná meze a jistě onen transformační proces byl tím poznamenán. Je otázkou, jak vytvořit efektivní systém, přičemž zachovat míru demokracie opřenou o propracované právní normy a jiné instituce. Ne nadarmo byly snahy o převzetí legislativy z ostatních vyspělých demokratických zemí, byť nakonec se to nerealizovalo. Bídný úděl společnosti, která má zákony prakticky na vše, nicméně nejsou dodržovány. Ne nadarmo se říká, že pokud by lidé dodržovali Desatero, …

JV: … stačilo by to.

MS: V jistém ohledu, společnost nebyla tak složitá, a proto se mohla řídit pouze obecným doporučením a nechat konkrétní situace na aktérech. Zde je vhodné asi říci, že právníci, kteří se na transformaci podíleli, nebyli „obeznámeni“ s vývojem západního světa jako ekonomové a …

JV: … reagovali se zpožděním, …

MS: … i když jeden z velkých představitelů právníků a federální premiér v jedné osobě měl do oné problematiky velký vhled.

JV: Je faktem, že někteří ekonomové utíkají před právníky.

MS: Narážíte na onu větu, v níž bylo řečeno, že se jedná o únik ekonomů před právníky. Bylo lze se domnívat, že problém vyvstane, když byly nevyjasněné pozice.

JV: Tento „útěk“ jsme draze zaplatili a platíme ještě dnes.

… Lidé a jejich konání…

… Komárek …

MS: Nyní bychom se měli zastavit i u protagonistů formování politiky, a nejen té hospodářské. Jak se díváte na působení lidí typu pana Komárka? On byl tím, kdo zasedl také ve vládě národního porozumění, byl tím, kdo řídil instituci, z níž posléze vyšli lidé, kteří obsadili důležité politické posty. Člověk se mohl setkat s názorem, že jeho úloha byla čistě ve spojování lidí …

JV: Valtra Komárka si vážím. Dokázal dát dohromady chytré ekonomy, vytvořil jim prostor pro práci, umožnil jim získat zahraniční zkušenosti a nebál se materiály vzniklé v jeho skupině obhajovat na ÚV KSČ. Obávám se, že nikdo z těch hochů, kteří ho později kritizovali, tu odvahu neměli.

MS: To znamená …

JV: Klaus, Vladimír Dlouhý …

MS: Shodou okolností se Prognostický ústav počítá do šedé zóny. Soudíte, že jeho pozitivní úloha je neoddiskutovatelná?

JV: Ano, tak tomu je. Bylo to chytří hoši, dostalo se jim špičkového vzdělání a co ještě – dostali prostor pro práci. To vše především díky Komárkovi. Prognostický ústav pomohl probudit společnost.

… Čalfa …

MS: Jak jste vnímal politiku, kterou prováděla vláda Mariána Čalfy? Ten byl nejen v krátké vládě národního porozumění, ale též sloužil dále v rámci federální vlády mezi lety 1990 – 1992. Jak se díváte na toto období? To proto, že se jednalo o jedno z klíčových období pro formování transformační strategie.

JV: Čalfa bezesporu byl velice schopný legislativec. Možná jeden z mála lidí, …

MS: … kteří se v tom vyznali.

JV: Uměl se na legislativu dívat jako na systém, a ne jako na množinu jednotlivých zákonů. Čalfa byl velice dobrý komunikátor. Dokázal vládu udržet v patřičných mezích a dát jí směr. V té době byly tři vlády – česká, slovenská a federální. Permanentně vznikaly názorové rozdíly mezi národními vládami a federální vládou, ale také i mezi národními vládami. Předmětem dohad byly zejména spory o kompetence mezi národními vládami a federální vládou a do toho ještě vstupovaly ambice některých ministrů zasahovat do jiných resortů; do činnosti národních vlád. Marián Čalfa to neměl snadné.

… Klaus …

JV: Václav Klaus si vytvořil finanční radu složenou z ministrů financí národních vlád a z pracovníků federálního ministerstva financí. Prostřednictvím Finanční rady se snažil ovlivňovat rozhodování národních vlád.

MS: Někdo může tvrdit, že je to dobré, když je vedena diskuse mezi jednotlivými úrovněmi vládnutí.

JV: Ve federální vládě zasedali zástupci národních vlád, jejichž úkolem byla právě ona diskuse, o které hovoříte.

MS: Byly paralelní strukturou.

JV: Největší problém, který jsem měl s Václavem Klausem, byl různý pohled na privatizaci. Já jsem se společně s českou vládou díval na privatizaci jako na manévr, jak pomoci podnikům vyrovnat rozdíl mezi úrovní naší výroby a úrovní naší konkurence na Západě. Václav Klaus se díval na privatizaci pouze jako na změnu vlastnické struktury.

MS: On se domníval, že pokud se pouze změní daný vlastník, ten bude dostatečně pečlivý a vnímavý k potřebám podniku …

JV: Volba privatizační metody se měla odvíjet podle toho, co je nejlepší pro podnik, a nikoliv od ideologie. Hovořil o státních podnicích jako o nebezpečí pro zavádění tržní ekonomiky, a proto se jich máme rychle zbavit. To byla demagogie, to byl populismus.

… Havel a ostatní …

MS: Nyní bych přišel k jistému antipodovi Klause – a to Václavu Havlovi. Jak byste jej charakterizoval? Dal étos revoluci a lidé v zahraničí si naši zemi s ním ztotožnili …

JV: Měl jsem možnost hovořit s Václavem Havlem jenom možná dvakrát nebo třikrát. Pokaždé to byl příjemný rozhovor. Uměl vytvořit atmosféru, ve které se dalo hovořit velice otevřeně. Jeho popularita v zahraničí byla neuvěřitelná. Měl jsem možnost s ním být na zahraniční cestě ve Skandinávii. Kde se objevil, lidé ho zdravili a tleskali. Bylo to až neuvěřitelné.

MS: Na Havlovo místo v Občanském fóru nastoupil Petr Pithart, s nímž jste dva roky spolupracoval v české vládě. Jak podle vás on přispěl k formování transformační politiky? … Z dálky jej člověk může vnímat jako osobu snažící se o konsensus …

JV: Petr Pithart byl bezesporu dobrým předsedou vlády. Imponovalo mi, že nepatřil k tzv. střihounům. Uměl naslouchat a dobrat se každému problému až na dřeň. Debaty na vládě často končily až pozdě po půlnoci. S odstupem času si přiznávám, že to byly pro mě přínosné diskuse.

… Spolupráce subjektů v počátku proměny …

MS: Ještě bych se zastavil u spolupráce vlád. Domníváte se, že vlády si vzájemně naslouchaly? Jednoduše tam byla snaha posunovat věci dále či vzájemná rivalita?

JV: Rozdělil bych to na dvě časová období. V době, kdy ještě existovalo Občanské fórum … to bylo jedno z nejkrásnějších období mého profesního života … nevěděl jsem, kdo z kterého politického seskupení je. Ani mě to příliš nezajímalo. Řešili jsme věcné problémy, bavili jsme o tom, jak co udělat, aby to nejméně bolelo, aby to šlo kupředu. Na vládě panovala dobrá atmosféra, kolegiální vztahy.

MS: I s Václavem Klausem či lidmi, kteří měli odlišný pohled na postup v rámci transformace …

JV: Ten byl problematický od samého počátku.

MS: Tedy tím, komu se anglicky říká „troublemaker“.

JV: Potřeboval se neustále vyčleňovat, neustále na sebe vztahovat pozornost …

MS: Jednoduše, jak jej známe. Dobrá, byla vláda, bylo Občanské fórum a v onom prostředí bylo „dělení“ na on a ostatní.

JV: Záhy si zřejmě řekl, pokud chci prosadit sebe a své myšlenky, potřebuji politickou sílu; musím si vytvořit vlastní stranu – a také si ji vytvořil.

… Revitalizace …

MS: Nyní bych si dovolil udělat časový skok a posunout se v čase. Měl jste možnost dělat na revitalizačním programu. S tím přišla sociální demokracie v roce 1998. Byla to podle vás možnost vrátit se k rozdělané práci, kterou jste opouštěl v roce 1992, třebaže mezi tím byla šestiletá proluka?

JV: Možnost to byla, i když bych se těžko loučil s prací v privátním sektoru, nicméně ve spolupráci dalších lidí byla vypracována koncepce. Úspěšně jsem ji projednal v hospodářské komisi sociální demokracie, kterou tehdy vedl Pavel Mertlík. Podstata byla v odpolitizování privatizačního procesu. Byla to kombinace investičního fondu a holdingu. Měli jsme přislíbený finanční projekt.

MS: Byly to zahraniční banky …

JV: Zahraniční banky a ČNB.

MS: Myslíte si, že opět převlády politické zájmy …

JV: Nepochybně. Byl jsem pozván do Parlamentu k tehdejšímu předsedovi hospodářské komise. Říkal mi, že zásadní chyba koncepce je právě v odpolitizování privatizace. Vysvětlil mi, že vítězové se vždy dělí o kořist. To mě usnadnilo rozhodnutí.

MS: Vzniká otázka, kde je místo politiků a expertů?

JV: Myslím si, že politici by měli rozhodnout, zda se bude privatizovat, nebo ne. Zbytek by měli dělat experti.

MS: Bohužel váš postoj nebyl přijat a na trhu idejí jste prohrál.

… Osobnost spojená minulostí a prvky konkurence …

MS: Nyní bych se mírně vrátil a zaměřil se na otázku lidí spojených s minulým režimem a jejich roli v rámci utváření kapitalistického řádu. Je dobré se zeptat na osobnosti typu Františka Čuby. Shodou okolností hrál v osmdesátých letech v oné mikrosféře význačnou úlohu. Jak se na něj dívali? Negativně?

JV: Dost dobře nechápu, proč se vytvořila atmosféra proti Čubovi. Vzpomínám si, že tehdejší ministr zemědělství Kubát se velice ostře stavěl proti Slušovicím a proti panu Čubovi.

MS: Pokud je mi známo, české zemědělství nebylo zastaralé. Nepracovalo tam mnoho lidí a dokázalo se přizpůsobit novým podmínkám.

JV: Nejsem expert na zemědělství. Je však obecně známo, že zemědělství bylo výkonné a mohlo se měřit se zahraničím. Mohli jsme zemědělství vyčítat prohřešky proti ochraně životního prostředí a krajinotvorbě, avšak nikoliv nízkou efektivnost.

MS: Tedy restituce, že?

JV: Ano, přesně tak. Byla otázka jak odejít od družstev a vrátit se k drobnému zemědělství. Pamatuji se, že se zde objevil zemědělský expert ze Spojených států, jenž se prolétl nad českou zemí a řekl, že to vidí na tři či čtyři farmy.

MS: Myslíte si, že kdyby se šlo touto cestou, výsledky by se ukázaly, pokud by jednotlivá družstva soupeřila? Právě pan Čuba dokázal zkostnatělý systém zefektivnit, aby sloužil druhým.

JV: Ano, a krom toho dokázal lidi motivovat. Lidé se ve Slušovicích chovali zodpovědně.

MS: Soudíte, že by bylo dobré, pokud by mělo Československo více takových Františků Čubů?

JV: To je historie a ta nezná kdyby. Nepochybuji, že zemědělství projde postupnou konsolidací.

MS: České zemědělství musí být dostatečně konkurenceschopné, aby obstálo v oné konkurenci.

JV: I v zemědělství se již objevil zahraniční kapitál a bude ho nejspíš přibývat.

… Duch lidí typu Bati …

MS: Hovořili jsme o pánu, který v rámci socialistického režimu zaváděl prvky konkurence. Nyní však obnovujeme kapitalistický řád. Jistě je v této souvislosti dobré se zeptat, zdali by nejen Česká republika, ale i Evropa nepotřebovaly ducha Tomáše Bati, člověka, jenž se propracoval na velkého podnikatele od verpánku. Sám se snažil, aby lidé, kteří pro něj pracovali, se postupně propracovali na status podnikatele.

JV: Koncept Tomáše Bati zakladatele byl zásadně zaměstnávat první průmyslovou generaci … Tomu přizpůsoboval přípravu lidí a motivační systém. Je až neuvěřitelné, do jakých detailů byl tento systém doveden. Pokud se podíváte na japonské řízení kvality, najdete tam řadu prvků převzatých od Bati.

MS: Baťův přístup je užíván v Japonsku a ani o tom nevíme.

JV: Jsem přesvědčen, že snaha o ztotožňování zájmů pracovníků se zájmy podniku byla převzata od Bati.

MS: Dá se říci, že jsme začali transformaci a nedokázali jsme zapátrat v naší historii průmyslu, neboť právě Tomáš Baťa byl jednou z vůdčích osobností první republiky, která nám vytvářela zrcadlo v oblasti kapitalismu pro budoucí roky.

JV: Řada politiků se v porevolučním období snažila Baťu využít ke zvýšení své popularity. Slibovali mu kde co, ukazovali se s ním na různých shromážděních a pochybuji, že někdo z nich měl tušení, co Baťův systém řízení znamenal.

MS: Kdybychom šli cestou, že bychom si osvojili základy, na nichž Tomáš Baťa postavil svůj podnik, soudíte, že bychom došli dále?

JV: Hovoříte o manažerském know – how. Za socialismu si úspěšný ředitel musel umět zařídit plán, být zadobře s okresním a krajským tajemníkem a potom teprve organizovat výrobu; prodej mu zajišťoval plán. To však není výbava, se kterou se dá uspět v tržních podmínkách. Byli jsme si toho vědomi, a proto hned po revoluci jsme otevřeli v Čelákovicích manažerskou školu ve spolupráci s Business School of Pittsburgh.

MS: To bylo vyběhnutí na dlouhou trať.

JV: Dobrý manažer musí mít talent potvrzený v praxi celoživotním studiem.

MS: Československo zažilo onu velkou pauzu, a pokud se díváme na první republiku, byla tam zásadní kontinuita s Rakouskem – Uherskem, což se v po roce 1989 nedalo s takovou jistotou říci.

… Zahraničí, globalizace a kontexty …

MS: Doposud jsme diskutovali proměnu převážně z pohledu vnitřního, a proto bych navrhoval symbolicky obrátit list. Rád bych se zeptal, jak se lidé provádějící transformaci ohlíželi v zahraničí? V přelomu věků 1989 – 1991 se uvádělo, že kapitalismus triumfuje. Jak jste v té době vnímal otázku globalizace? Můžeme říci, že v době, kdy se začala transformace, byla globalizace v proudu?

JV: Soudím, že globalizace je stále velká neznámá. Na jedné straně nabízí šance, na druhé je rozbíjí.

MS: Tážu se proto, zdali lidé, kteří připravovali „návrat na Západ“, o tomto fenoménu cosi věděli. Být dále autarkní ekonomikou by bylo chybné …

JV: Integraci státu v rámci Evropské unie považuji za nezbytnou, aby Evropa mohla obstát v konkurenci s Amerikou, Japonskem a nově i s Čínou. Pokud jde o masivní přelévání kapitálu z jednoho konce světa na druhý, měla by tady být nějaká pravidla, nějaká regulace globálního charakteru.

MS: V tomto směru uvažujete o globálním vládnutí?

JV: Jde mi spíše o stanovení globálních pravidel a o dohled nad jejich dodržováním. Aby se zabránilo tomu, že přes noc …

MS: … se přesunou velké kapitálové toky, …

JV: … které mohou vyvolat velké sociální napětí. Je třeba mít na paměti, že práce je pro lidi, a ne lidi pro práci.

MS: Zkrátka je nutné zdůraznit, aby systém sloužil.

JV: V globalizaci se ztrácí sociální rozměr. Dodatečně to napravovat na základě vzniklých sociálních katastrof se mi zdá špatné. To proto, že jsou věci, které se dají předvídat.

MS: Co myslíte slovem katastrofa? Soudíte, že v devadesátých letech jsme zde byli konfrontováni s krachem? Pokud by bylo postupováno obezřetněji, nemuselo by k němu dojít. Cosi napovídá čínská cesta …

JV: Často si kladu otázku – řídí nás finanční trhy? Má tedy nějaký smysl mít hospodářskou politiku? Nebo jenom musíme pozorně naslouchat finančním trhům a snažit se jim podbízet? Znepokojují mě argumenty, že nemůžeme udělat to či ono, protože tím bychom rozzlobili finanční trhy. Kdo je ten „pan finanční trh“?

MS: Ano, ale jsou ekonomické zákonitosti. Nabídka, poptávka …

JV: Představa, že svět se řídí v této době pouze nabídkou a poptávkou, je iluzorní. Není to již maximalizace zisku, ale také další kritéria, jako podíl na trhu, reputace společnosti a další aspekty, která přinesou efekt v dlouhodobějším horizontu.

MS: Jaká kritéria rozhodují?

JV: Je to diskuse. Na jedné straně je to otázka ekonomického efektu a na druhé straně – politický záměr. Nyní myslím politiku na úrovni koncernu.

MS: Čím si vysvětlujete, že právě v Číně v devadesátých letech nedocházelo k hospodářskému poklesu, jako jsme zažili my, když jsme zvolili šokovou terapii.

JV: V Číně je zatím úspěšně uplatněna kombinace trhu a plánování.

… Třetí cesta …

MS: Navrhoval bych, abychom se společně na tento fenomén podívali.

JV: Ukazuje se, že dosud Čína úspěšně nachází rovnováhu mezi působení trhu a zásahy státu. Můžeme mluvit o porušování lidských práv v Číně, diskutovat, zdali tam je, či není demokracie v evropském pojetí. Čína úspěšně rozvíjí ekonomiku při úrovni demokracie, která neodpovídá západním standardům, …

MS: … které jsou úzce spojeny.

JV: Nyní se ukazuje, že tomu tak není. Soudím, že budoucí vývoj v Číně ukáže, jak dalece budeme moci hovořit o čínském modelu jako o třetí cestě.

MS: Třetí cesta?

JV: Vždy se bude hledat třetí cesta.

MS: Jeden hájí liberály a konzervativce, druhý socialisty.

JV: Ano a všichni budeme hledat nějaké optimum.

MS: Třetí cesta je optimum?

JV: Řekl bych, že třetí cesta je synonymum pro hledání optimálního vztahu mezi působením trhu a jeho regulací. Pro systém, který by odstranil nebo alespoň zmírnil důsledky nejzřetelnějších nedostatků kapitalismu. To jsou především krize a s ní spojené sociální problémy. Přijatelné řešení asi nebude doporučení Václava Klause, dívat se na ekonomickou krizi jako na chřipku, která přijde a zase odejde. Připomíná mi to dobu, kdy jsem měl starou škodovku a žádal jsem garážmistra o radu, co udělat, aby nevydávala v kabině nepříjemné hluky. Rada byla, musíš si na to zvyknout.

MS: Lze se domnívat, že krize je pomyslnou očistnou lázní. Člověka nutí k tomu, aby přehodnotil hlavně sféru své existence. To znamená hodnoty, na kterých je postaven jeho, tedy lidský, život.

JV: Očistné mechanismy by měly fungovat permanentně, a ne jen čas od času; od krize ke krizi.

MS: Jsou to modely, které mají své limity. Ekonomové jdou cestou tvorby abstraktních cest, které jsou mnohdy vzdáleny od reality. Soudím, že vzájemné naslouchání, následný dialog může vést k pochopení a odbourání fikcí. Teprve tehdy se mnozí přiblíží někdy i bolestné realitě. Člověk s vámi může souhlasit, že otázkou Číny se musíme zabývat, …

JV: … stojí za pečlivé zkoumání. Tak jako jsme kdysi studovali japonské řízení, měli bychom se připravit i na čínské řízení.

MS: Číňané nejsou Evropané ve smyslu hodnotového založení. Číňané se dokážou přizpůsobit do té míry, že zvládnou obětovat svůj individualismus. Lze soudit, že kdyby se to, co se děje v Číně, dělo v Evropě, nastane pnutí.

JV: Čína je velkou zemí a jednotlivé lokality mají k sobě hodně daleko. Celá společnost v Číně se velice rychle mění, roste střední třída, budou se jistě měnit nároky lidí, uvidíme.

MS: Tažme se, zdali nastoupená cesta je bude uspokojovat po další léta. Je dobré připomenout, když jsme zmínili onu Čínu, že nastoupila reformu za Theng Siao Pinga – a to se psal rok 1979. Čína se během tří desetiletí dokázala postupně propracovat na druhé místo v rozsahu hospodářství na světě. Na základě toho se lze domnívat, že není možné Čínou opovrhovat, ignorovat ji. Sluší se též říci, že právě v Číně jsou velké sociální rozdíly. Něco jiného je život v Šanghaji, něco jiného na periferii.

JV: Princip solidarity, tak typický pro Evropu, tam nehledejme. Pro Evropu je to charakteristické.

MS: Ano, solidarita v tom evropském slova smyslu se nenachází ani v USA. Evropský hospodářský a sociální systém si vysloužil respekt, třebaže v dobách krize je vystaven mnohým kritikám a je vyobrazován jako vězeňská koule u nohy Evropy.

JV: Ano, ale nejsem si jist, že jediným kritériem úspěchu společnosti by měl být růst ukazatele HDP.

… Stát jako regulátor …

MS: Soudíte, že tento přístup má své opodstatnění? Dá se označit za perspektivní hospodářskou politiku?

JV: Myslím si, že státu přísluší úloha regulátora. Úloha se mění se situací. Když vše dobře funguje, stát jako regulátor se stahuje. V okamžiku, kdy začnou být problémy, stát by měl zasahovat. Je to však náročné na kvalitu aparátu.

MS: Shodou okolností Čína je zemí, kde je kombinace státního a soukromého. Do českého hospodářství však stát může zasahovat leda nepřímo, jelikož na našem území je většina privátních subjektů a důležité subjekty jsou v zahraničních rukou. Přesto vidíme, s jakou neomaleností někteří lidé ke světu přistupují. Někdy si počíná téměř jako slon v porcelánu. Zkrátka člověk s vámi může souhlasit v oblasti kvality kapitálu.

JV: Jde o gramotné využívání nepřímých nástrojů. Jde o podpory na jedné straně a restrikce na straně druhé. V sedmdesátých letech Američané programově vytlačovali průmysl s nízkou přidanou hodnotou za hranice Spojených států. Stát má nástroje, ale musí se je naučit využívat, včetně zvednutí telefonu a dohadování se s těmi, kteří řídí průmysl.

MS: Tím máte na mysli efektivní komunikaci s těmi, kdo průmysl řídí. Zkrátka je nutné vytvořit situaci, kdy si rozumíme. Soudíte, že v současné době je snaha …

JV: Není možné to dělat v situaci, kdy si nerozumí ani ti, kdo sedí v jedné vládě.

… Představy politiky a její aplikace …

MS: Když byste se měl podívat na politiku, která je realizována u nás a poměřit to s tím, jak si ji představujete, jaká by měla být … V čem se vaše představa vlády liší? Ozývají se hlasy, že během více jak dvaceti let jsme se stali pomyslnou montovnou a nemáme kontrolu nad kapitálem.

JV: Škoda Auto přece není montovnou.

MS: Mají tam výzkum, který slouží celému koncernu Volkswagen.

JV: Vznik montoven umožnila absence hospodářské politikym, …

MS: … z nichž můžeme uvést T. P. C. A. a Huyndai.

JV: Podporovat stejným způsobem společnost, která u nás chce zřídit montovnu, jako společnost, která přináší výrobu s vysokou přidanou hodnotou, je nerozum.

MS: Zde je naší výhodou pouze levná pracovní síla.

JV: Znova opakuji, zásadní je, aby zde byl někdo, kdo to umí, aby zde byl útvar, který by byl schopen formulovat hospodářskou politiku. Formulovat ji permanentně.

MS: Ano, někdo vám může říci, že vaše přístupy jsou podobné skrytému plánování. Vím, že můžete oponovat, jelikož indikativní plánování užívali Japonci, Francouzi.

JV: Jestliže mohou plánovat koncerny, které mají několikrát větší obrat, než naše republika, proč bychom neměli gramotně plánovat my; země, která je výrazně závislá na exportu. Měli bychom vědět, že směřujeme odněkud někam. Jestliže však vystoupí v televizi ministr průmyslu s tím, že byl vyvinut model, který ukáže, u jaké benzínové pumpy lze koupit nejlevnější benzín a pak to před TV kamerami „prodává“ generálnímu řediteli pošt? Copak můžete od takové instituce očekávat? To je hospodářská politika?

MS: Pouhé deklarace …

JV: Deklarace, ale také, jak říkám, opatření z leknutí. Začali jsme s velkou slávou podporovat výrobu energií z alternativních zdrojů. Když jsme zjistili, kolik peněz to stojí, lekli jsme se a snažili jsme se to lidem, podnikajícím v oblasti solární energetiky a dalších alternativních zdrojů, co nejvíce znepříjemnit. Pokud by existovala koncepce, v tomto případě energetická, nemohlo by se to stát.

MS: Musíme říci, že nám vládnou politici, a ne úředníci, s nimiž jste mohl spolupracovat na ministerstvu průmyslu v době svého působení v Pithartově vládě. Kvalitní úředníci za vašich časů byli postupně nahrazováni jinými, mnozí odešli i do privátního sektoru, což je ostatně i váš případ … To znamená, že rozhodnutí neschopných politiků, kteří nevědí dost o odvětví, je mnohdy umocněno neschopností úředníků. Zkrátka trpíme tím, že nemáme kvalitní a dobré reprezentanty lidu i vyspělou státní správu.

JV: S každým novým ministrem se vymění celé vedení ministerstva a bohužel vždy k horšímu z hlediska odbornosti. Lidé na ministerstvu potom čekají, co se bude dít, a jejich největší snahou je neudělat chybu.

MS: Jistě je to ovlivněno nejistotou. Inu, státní správa nepřitahuje lidi, kteří by měli zájem v ní působit a sloužit. Jsou tam také lidé, kteří by se nikde neuplatnili. Jinými slovy – schopní jsou v privátním sektoru.

… Budoucnost republiky a hospodářství …

MS: Problémy českého hospodářství, vztahující se k minulosti, jste zmínil. Týká se to otázky celkového nastavení hospodářské politiky, speciálně privatizace, a proto bych poslední část našeho dialogu směřoval do budoucnosti. Jsme ve stavu, kdy české hospodářství je silně závislé na hospodářství Západu, převážně západního Německa. Jaká rozumná hospodářská politika by měla být, aby se obnovila sláva, která je spojena například s prosperitou průmyslu první republiky, kdy jsme měli podnikatele, kteří museli po nástupu komunistů odejít do exilu.

JV: Nyní je cesta určitě složitější, než byla v době, kdy jsme přecházeli od direktivně řízené ekonomiky k tržní ekonomice. Cestu vidím v rámci další integrace Evropské unie. Nerozumím protiintegračním snahám některých našich politiků rádoby vlastenců.

MS: To znamená, že usilujete o vytvoření plné politické unie, jejíž součástí by byla měnová, bankovní, rozpočtová unie …

JV: Jinými slovy směřovat ke Spojeným státům evropským krok za krokem.

MS: Myslíte pomaleji?

JV: Pokud jde o měnovou politiku určitě rychleji; oddělené měnové politiky přispěly k problémům Řecka, Španělska, Itálie. I u nás se konečně ozývají hlasy o integraci měnové politiky. Podpora vzdělání učňovského školství, pěstování špiček v oborech by neměly být jen předvolební hesla.

MS: Soudím, že takový přístup podporovaly Harvardské fondy: „Podpora vzdělání, záruka budoucích výnosů.“

JV: Je to tak … Znova říkám, bránil bych, aby sem šel „jednoduchý průmysl“ těžící pouze z levné pracovní síly. Lákal bych sem průmysl s vysokou přidanou hodnotou, s vysokým podílem vědění.

MS: Nebojíte se, že společnosti jako T. P. C. A. nebo Huyndai za pár let opustí naši zemi …

JV: Rozhodně bych nad tím neplakal.

MS: Problém je, že výše uvedené společnosti zabraly kvalitní zemědělskou půdu.

JV: Je to bohužel daň za hloupost …

MS: … za politické rozhodnutí. Přes kritické výhrady jste optimistou?

JV: Ano, o emigraci nepřemýšlím, ale synovi radím, aby šel na nějaký rok pracovat ven a potom se rozhodl, kde chce zakotvit.

P.S.:

MS: Jak jste se osobně účastnil obnovy demokracie a kapitalismu?

JV: Mé působení bylo během dialogu popsáno. Jako ministr české vlády jsem se účastnil příprav privatizace, některé z nich byly realizovány, a později jsem odešel do soukromého sektoru. Působím v oblasti textilního průmyslu.

MS: Účastnil jste se kuponové privatizace, jakožto velké příležitosti obnovy kapitalismu?

JV: Kuponová privatizace měla málo společného s obnovou tržní ekonomiky. Nadělala daleko více škod, než udělala užitku. První vlny kuponové privatizace jsem se nezúčastnil, u druhé si nejsem jist.

MS: Co jste říkal na rozdělení Československa na dvě samostatné republiky? Nepřispělo rozdělení k eliminaci slovenského nacionalismu, což vedlo k lepší spolupráci v rámci Visegrádského společenství a také k opětovnému setkání zemí v Evropské unii?

JV: Byl jsem proti rozdělení Československa. Podporoval jsem větší pravomoce národních vlád na úkor federální vlády. V souvislosti s rozdělením Československa je nutno hovořit nejen o slovenském, ale také o českém nacionalismu.