MS: V mapování veřejného prostoru bychom neměli opomenout otázku mecenášství. Jak si ji jako společenský vědec definujete? Čím je pro vás mecenáš a s ním spojená aktivita? Téma jsem vybral též proto, že se často zastavujete nad skutečností, že u nás 25 let po pádu komunistického režimu není možné sehnat peníze na bohulibé činnosti, které rozšiřují kulturní a intelektový obzor lidí našeho národa.
PP: Jestli platí, že občanská společnost je něčím, co může vznikat jen samovolně, a seshora jí nelze pomoc, že seshora můžete jejímu rozvoji jen bránit, pak tím spíš to platí pro mecenášství. Můžete vytvářet podmínky pro intenzivnější sponzorství. To se u nás pořád rozvíjí, i když dosti jednostranně, hlavně ve sportu a ve velkých, spektakulárních akcích, jako je třeba Pražské jaro. Co ale chybí, to je mecenášství. To je hodně plaché zvířátko. Kdybych měl šance být mecenášem, možná, že největší potěšení by mi působilo, kdyby lidé byli za mou podporu rádi, ale o mně by se nevědělo. Moje pravá…
MS: … ruka by nevěděla, co dělá levá.
PP: To je ono. Kdo ví, možná právě na tom to stojí.
MS: Zde něco spontánně vzniká, a procesy jsou v tichu.
PP: Díváte se na to zdálky a těší vás, jak jsou všichni potěšeni vaší velkorysostí, a přitom vás hřeje na srdci, že neutuší, že jste vy, kdo poskytl peníze či nepeněžní dar. Vnitřní smysl mecenášství je dobrý pocit, který nemáte potřebu vyhlašovat na všechny strany. Jedná se možná dokonce o cosi jako „opak“ halasného sponzorství. Sponzorovi jde hlavně o to, aby jeho jméno bylo na mantinelech hokejového hřiště a všude, na ledě přes čáry, na které pak není vidět, na dresech… Dotýkáme se – při sponzorství a mecenášství – zdánlivě stejných skutečností, ale ve svých motivacích jsou patrně něčím docela jiným.
MS: Představuji si to tak, jako když člověk jde do kostela. Stoupne si při vchodu, vzadu, vyslechne si mši a nemusí být v prvních lavicích. Mecenáš není farizeus, který říká: Bože, děkuji ti, že nejsem jako celník. Postím se, platím desátky, … Zkroušený celník prosí: bože, odpusť, …
PP: … nebo se ještě víc ostýchá a vyleze na strom a dívá se.
… Sponzorství, jeho role …
MS: Ano, ale uvádíte případ Zachea. Čím to, že u nás zvítězilo sponzorství a s donátory děláme svého druhu kšeft? Vy nám poskytnete finanční i nefinanční dar a my vás na oplátku budeme propagovat v rámci naší vzdělávací či kulturní aktivity. Když si otevřete magazín Národního divadla, generální partner je Komerční banka, hlavní partner – Škoda Auto, Bohemian Heritage Fund – nadační fond, partner inscenací Pilsner Urquell, … Mediální partner je Česká televize, Český rozhlas, Respekt, Echo 24 …
PP: Sponzorům ovšem jejich počínání nemůžete vyčítat. Kdybychom ohrnovali nos nad tím, že tolik chtějí, aby se o nich vědělo a byli na všech sloupech, zaženete je. Musíte být rádi, ba i vděčni za jejich podporu a musíte někdy strpět i jejich vlezlost, protože nic špatného přece nedělají. To je ten malér … Malér? Trochu silné slovo – prostě cítíte, že je tam někde ještě o dost vyšší patro a do toho se obtížně škrábe, i když to též nevíme s určitostí, protože s tím nemáme osobní zkušenost. Nevylučuji, že už dnes jsou mecenáši, o nichž vůbec nevíme. Zřejmě jich ale není mnoho.
… Zviditelnění se …
MS: Snad se k nim dostaneme. Musíme se tázat: čím to, že všichni lidé chtějí být zviditelňováni? Je tam posedlost být viděn? Jsem přesvědčen, že je vhodné, aby člověk viděl, ale přitom nebyl viděn. Pokud nechce být viděn, otevírají se mu prostory …
PP: Tážete se přesně, jelikož lidé si myslí: dělají to proto, že se jedná o reklamu pro firmu, pro její větší úspěch, zisk. Rád bych viděl, jak si někdo půjde zítra koupit škodovku, protože o přestávce hokejového utkání viděl a slyšel, jak tam někdo na obrazovce „šaškoval“ a vykřikoval jméno automobilky. Sám si myslím, že efekt reklamy je mnohem, mnohem slabší, než si zadavatelé myslí. Tažme se: kdo je ten šikovný? Řekl bych, že ten, kdo zprostředkovává mezi firmou a zhotovitelem reklam. Nějaká ta agentura. To ona přesvědčuje zadavatele, že pokud nebude své služby, produkty inzerovat pomocí reklamy, dopadne špatně. Často to s realitou prodeje nemá nic společného. Ale ten pocit, ta možná vtíravá výčitka: tenkrát jsem zaváhal, reklamu jsem si nezadal, a teď prodej klesá, kdo ví… Tomu se chce každý asi vyhnout. A z toho agentury tyjí a konzument to zacvaká – nejistotu výrobce, mastný výdělek pro agenturu.
MS: Popisujete stav v médiích. I ta veřejnoprávní, jako je Česká televize a Český rozhlas, toho nejsou ušetřena. Též přispívají k přenosu zápasů. Jsem přesvědčen, že zde spíš platí, že se nám reklama dostává podvědomí a člověk, jenž o tom ví, musí „clonit“.
PP: Vy jste však začal o snaze zviditelnit se.
MS: Můžeme tvrdit, že dobré se zviditelňuje samo a nepotřebuje k tomu takové prostředky.
PP: Kéž byste měl pravdu.
MS: Ano, avšak marketingový expert s námi souhlasit nebude, …
PP: … že dobré se zviditelňuje samo. Již vidím toho vašeho experta, který říká: poslyšte, vy jste tak dobří, že vy reklamu nepotřebujete. Dělat vám ji nebudeme, ušetříte pár set tisíc… Tomu přece ani sám nevěříte. Expert jim naopak bude tvrdit: když se nebudete řídit mými radami a nesvěříte se nám, ztratíte vůči konkurenci. Tak dobří zase nejste, abyste mě nepotřebovali…
MS: Musím vám sdělit, že společnosti, jako je Škoda Auto, Česká spořitelna, dávají prostředky pouze tam, kde se mohou zviditelnit a zviditelnění je kvantifikovatelné. Vím, z poskytování peněz se tímto způsobem stal kšeft. Rozdávání peněz již není v logice: jsem dobrý, budu podporovat něco, co by se bez nás neuchytilo.
PP: Začnu to z jiného konce. Tolik vizuálních reklam podél silnic, ve městech. Viděl jsem toho všeho mnoho kolem silnic a ve městech na mnoha místech světa. Tolik reklam jako u nás vidíte snad jen v Americe. Tam jsou navíc ještě „města“ podél silnic a dálnic, kde vůbec nic jiného není než tyto poutače… A sem tam hospoda, pumpa, motel. Prosím, řekněte mi, čím to je? Tady funguje ještě něco navíc kromě touhy zviditelnit se, nebo naděje, že bych si tím vylepšil obchodní výsledky. Co to v nás je, že jsme si tak nechali zaneřádit naši krajinu, kterou prý milujeme? Byl jsem u toho, když se v Senátu projednával návrh zákona o omezení poutačů – billboardů podél silnic. Šlo to hodně ztuha, a to ještě s velkým odkladem účinnosti. Navíc to neplatilo pro některé situace – např. ve městech. Místo, aby si lidé řekli, že konečně někdo přišel s něčím rozumným … Lobbisté měli zřejmě tak silný vliv, že nakonec vznikl chabý kompromis. Jedná se tedy jen o malý pokrok, a ten ještě nastane s velkým časovým odstupem. Zase se musím ptát: co to v nás je? V Evropě jsou přece země, kde jsou reklamy podél silnic zcela zakázány. Proč my jsme takoví horlivci, snad ještě horlivější než země nejposedlejšího prodávání a kupování, což je snad Amerika? Důvodů pro to bude asi víc.
MS: Jsem přesvědčen, že si nedostatečně hájíme veřejný prostor. Nemáme k němu odpovídající úctu. Je rozdíl, když jedete po silnici v Čechách a v Rakousku. Stali jsme se kapitalističtější než sami kapitalisté … Vždy jsme systém hnali do extrému. To platí i o předchozím režimu.
PP: Jsme horlivci. Pořád máme mindrák, chybí nám sebevědomí, někoho či něco doháníme a pak to přeženeme. Netrefíme míru.
MS: Je to stejné, jako když odhazujete nedopalek. V Čechách to není odsouzeníhodné, ale v ostatních zemích? Takové jednání tam nenajdete. Pokud jej odhodíte v zemi, kde se nedopalky neodhazují, dostanete co proto.
… Problémy mecenášství ve společnosti přechodu …
MS: Zde se nádherně dostáváme k tomu, nač upozorňuje esejista Willi Schlamm: „Problém socialismu je socialismus, problém kapitalismu jsou kapitalisté. Problém systému, v němž jsme žili, je samotný systém. Problém kapitalismu jsou lidé, kteří jej utvářejí.“
PP: Kdo je Willi Schlamm?
MS: Jedná se o židovského intelektuála, který musel uniknout z Evropy kvůli svému rasovému původu. U nás je citován Romanem Jochem.
PP: Jak pěkně je to vyjádřeno na tak malém prostoru.
MS: Kapitalismus u nás jsme počali budovat tak, že se ke kapitálu dostali lidé, kteří neměli patřičné zásady, na nichž je kapitalismus založen. Zásady, jež respektují člověka. Je zřejmé, že u nás začal po roce 1989 kapitalismus gründerského rázu, a proto se divíme tomu, kdo má hlavní slovo nebo kdo rozhoduje, proč věci jsou tak, jak jsou, proč máme krajinu „zaneřáděnou“ poutači reklam a proč zde nejsou lidé, kteří mají zájem o veřejný prostor.
PP: Hned se mi vybaví rastr, který přikládám na posledních sedm desítek let u nás: když přecházíte z totalitního režimu rovnou do demokratického, potřebujete nejspíše okupační mocnosti, jako to potřebovalo Německo nebo Japonsko. Ty vás k demokracii přivedou za ruku, prostě vám ji vnutí. Ústavní demokracii, právní stát, trh podle pravidel v mezích jasných regulí. Nebo jde o přechod k demokracii z autoritářského režimu. Tam stačí změnit ústavu, zavést nová pravidla voleb, zkrátka zavést chybějící demokratické instituce, ale nemusíte tam zavádět trh a instituce, které potřebuje. Trh tam již fungoval. Nejhorší je sekvence, která se přihodila nám: měli jsme tu tuhý totalitární systém, který do základu zničil všechny instituce, a ten pak postupně vystřídal stále ochablejší a rezignovanější systém autoritářský (anebo spíše „zamrzlý posttotalitní“ jak říkají někteří politologové), za kterého se tu rozvinulo cosi jako trh. Šedá ekonomika. S její pomocí se mnozí lidé vůbec dostávají k tomu, co chtějí či potřebují, protože režim sám je stále méně a méně s to jim to zajistit systémem plánovaného hospodářství. Ale jaký je to trh! Trh šedý, černý…, trh bez pravidel, bez institucí. Od slovního základu „trhat“, „utrhnout“, urvat… Bez účetních knih, bez daní, bez obchodních soudů. Toto pořadí – totalita a pak formálně socialistická „cochcárna“ – je tou nejhorší variantou přechodu. Právě ta vytvořila typ bezskrupulózních, „šikovných“ lidí, kteří si poslední dvě dekády před listopadem mohli dělat, co chtěli. Režim postupně rezignoval na stíhání hospodářské kriminality. Vlastně ji toleroval v míře, která byla překvapivá. Možná, že ta všude rozlezlá šedá ekonomika mu vlastně prodlužovala existenci: lidé, alespoň ti nejzdatnější, pro režim nejnebezpečnější, se „ke svému“ nakonec dostali, i když nemohli mít víc než jen „malou vilu“. S tímto lidským „materiálem“ jsme vstoupili …
MS: … do nové doby. Zkrátka – nesmíme se divit. Lidé, kteří byli ve strukturách, převlékli kabáty a využili svůj sociální kapitál. Musíme si říci: takové lidi jsme nemohli zavřít na ostrov. Principy minulého režimu byly v nás. Představitelé kapitálu, jež se „vylíhli“ ze struktur minulého režimu, byli invenčnější, než my, kteří měli zábrany. Zásady, jež jsou důležité pro fungování zdravého systému, též ochabovaly. Můžeme stav přirovnat k pacientovi, jenž dlouhou dobu nechodí. Též se musí rozcvičovat, než dojde na běžeckou dráhu a zúčastní se maratónu.
… Občanská společnost, mecenášství a kontexty …
MS: Pro zachování zdravého systému je důležitá občanská společnost. Právě kapitalisté ji mohou podporovat. Tím upevňují celek proti náhlým turbulencím. U nás se občanská společnost začala podporovat v počátku devadesátých let, ale po roce 1992 zde začaly vyrůstat struktury, které šly proti občanské společnosti a ochotě daru. Nač financovat občanskou společnost? Ruší naše vládnutí …
PP: Podlehli jsme klamu. Občanská společnost se zde po Listopadu rozvíjela dost rychle. Bylo to ale hlavně proto, že zde působily odnože celé řady subjektů občanské společnosti ze Západu. Byli tu například velmi aktivní a štědří Holanďané a mnozí další. Vlastně se sem i nastěhovali, aby nás mnohému naučili. Materiálně to tu podporovali několik let. Pak ale řekli: už byste pomalu mohli stát na vlastních nohou, podívejte, jak jsou na tom na Ukrajině. Snad nechcete říci, že naši pomoc nepotřebují více než vy. Tehdy nastala první deprese, první vlna poklesu aktivity. Do toho přišla „masáž“ Václava Klause, jemuž sekundoval Miloš Zeman: „Kdo chce v Čechách cokoli veřejně ovlivňovat, ať si založí politickou stranu.“ Zeman to řekl názorněji: mluvil o těch, kteří neprošli „ohněm voleb“, že do politiky nemají co mluvit, nebo tak nějak.
MS: Zde se již dostáváme k tomu, jak se kapitalisté stali velkými „mecenáši“ určitých politických stran, což můžeme považovat i za formu úplatku.
PP: Povím vám o něčem, o čem se málo ví. Říkám to bez vytahování, protože se nejednalo o můj nápad, ale o nápad Tomáše Ježka. Moje vláda se ovšem za jeho ideu okamžitě postavila. Udělali jsme to nejdůležitější pro to, aby tu jednou působily nadace, nejtrvalejší a nejhodnotnější část občanské společnosti. Jak jsem říkal: Občanskou společnost nelze stimulovat shora, ale přece jen, něco se udělat dalo. Za prvé by měly být dobré zákony, například o nadacích, ne jako ty naše, které se musely po několika letech zrušit, poněvadž se ukázalo, že se jedná o nefér příležitost pro podnikání. Lidé pak rychle ztratili důvěru v nadace vůbec. Tomáš Ježek tenkrát navrhl vládě a vláda to schválila, aby jedno procento z výtěžku druhého kola privatizace šlo na založení Nadačního investičního fondu. Dlouho ty peníze spravoval Jiří Miller v Brně. Investovalo se, aby se peníze „rozmnožovaly“. Trvalo pak ale dlouhých sedm let, než první peníze – a jistěže ještě ne velké – byly rozděleny mezi desítky nadací. Ty dodnes žijí z výnosu obchodování na burze a na kapitálovém trhu s tímto základním jměním, které jsme jim „nadali“ (proto nadace: musí dostat něco do vínku!), aniž smí na toto nadané jmění sáhnout. Pak přišly vlády, které snahu podporovat občanskou společnost spíše neměly, než měly.
MS: Ekonom Tomáš Ježek se inspiroval Friedrichem Augustem von Hayekem, jenž podporoval princip subsidiarity, samosprávy … Když se podíváme do minulosti, něco se podařilo uskutečnit. Byl zde Restituční investiční fond pro vyřizování restitučních otázek, ale fond, jenž by financoval českou důchodovou reformu, nebyl úspěšný.
PP: Je dobře na takové pokusy jednotlivců vzpomenout, i když se pak jednalo o usnesení celé vlády.
… Kdo dává a kontexty …
MS: Podívejme se v našem druhém setkání do zahraničí.
PP: V Americe k donátorství patří velká publicita. Neustále se zveřejňují žebříčky těch, kteří dávají nejvíce.
MS: Žebříčky převážně bohatých lidí. Vzpomeňte si na časopis FORBES. Měl jsem možnost se setkat s profesorem ekonometrie Janem Kmentou, který je věřící křesťan, a on pravil: „Když jdu v Ann Arboru do křesťanského sboru, lidé dokážou dát do ošatky mnoho peněz.“ Zkrátka – v Americe nesmíme čekat na formální struktury, je tam silná občanská společnost.
PP: Ano, nesmírně silná. Nenazývají to tak, mluví o třetím sektoru. Bez toho by velká část amerického školství, umění, sportu jednoduše nebyla. Američané to dělají proto, že mají daleko silnější „instinkt“ nedůvěry ke státu, obavy z něho. Čím víc budeme muset spoléhat na stát, tím hůř, myslí si. Jestliže nechceme příliš silný stát, musíme si to všechno, co by jinak on musel vybrat na daních, zaplatit ze svého. Vždyť vzpomeňte: Spojené státy americké vznikají zprvu za velké nechuti, nedůvěry ke státnímu zřízení jako takovému. Lidé mají obavy z toho, před čím utíkali z Evropy, a teď jim někdo zase vymýšlí novou střechu nad hlavu, nový stát. Byl to tenkrát dlouhý, těžký porod. O co šlo, je zřejmé ze slavných „Listů federalistových“. Každý by si měl přečíst, jak Američané museli být dlouho, sofistikovaně, hlavně věrohodně ze všech stran přesvědčováni, že stát nemusí být od ďábla, že je možné jej dělbou moci zkrotit a mít pod kontrolou. Ten instinktivní strach ze státu je tam přítomen pořád. Mimo jiné se to projevuje právě také tím, že si lidé mnoho věcí chtějí raději zaplatit sami.
MS: Zde mě napadá myšlenka francouzského liberála Frédérica Bastiata: „Stát je velká fikce, kde jedni žijí na úkor druhých.“ Tato teze není sdílena v Evropě. Mezi námi jsou někteří, kteří státu dávají peníze prostřednictvím daní. Takový Francouz je na stát až hrdý. U nás je stát čímsi, co musíme „ošvindlovat“, obejít. Podnikatelé raději, než aby řádně danili, odcházejí do daňového ráje – a to i v Evropě. Vlastně jediná cesta, jak s tím naložit, je výchova k odpovědnosti. Měli bychom naučit člověka, aby když se může rozdělit, se rozdělil. Uvědomme si: solidarita je dobrovolná. Vychází ze zákonu lidského srdce, k tomu se přece nesmí nutit. Když jsem toto téma diskutoval s doktorem Jochem, řekli jsme si: „Již v počátku transformace mělo být jasně řečeno, že k prosperitě též patří i schopnost rozdělit se o to, co mám, co jsem získal, poněvadž když jsem něco získal, jedná se o požehnání. Nesmí to zůstat pouze u mě. Vím, někdo namítne, že v devadesátých letech jsme řešili problémy jiného řádu. Jednalo se o přechod z centrálního plánu na tržní ekonomiku a z totalitní společnosti na demokracii. Měli jsme jiné preference.
PP: Nejúčinnější je příklad. V tom je problém. Příklady, které by nejvíce táhly, někdy „táhnout“ nebudou, protože někteří lidé o svých mecenášských aktivitách nemluví. Jde tu vskutku o cosi dosti intimního. Je třeba to respektovat. A ctít.
MS: Teprve dnes víme o tom, že Josef Hlávka poskytoval peníze lidem …
PP: Bylo to už tehdy znát, ale snad až dnes nyní víme, co všechno to obnášelo, a díváme se na fotografie staveb, žasneme nad tím, co všechno zaplatil, nebo prostě postavil za své, když ještě žil, a jak málo se o tom vědělo. Mecenášství nakonec asi utajit nelze. Jsou tu také ti, kteří o tom mluví. Proč ne? Prezentace mecenášských aktivit by mě jistě zajímala, ale nemáme nikdo žádné právo chtít, aby byly jakkoli vykazovány.
MS: Tuším, že to dělá Karel Janeček. V rámci udělování cen Nadačního fondu Neuron poskytuje peníze mladším i starším badatelům. V roce 2015 byli oceněni lidé jako historik Petr Koura, chemik Jan Macák, matematik Stanislav Hencl, mikrobiolog Jaroslav Hrabák.
PP: Podívejte se, když rozdáváte peníze poté, kdy jste si vybral nějaké výtečníky, musíte k tomu mít něco jako porotu, protože sám byste vybírat neměl. Můžete, ale s velkým rizikem. Pak je ovšem po jakékoliv diskrétnosti veta. Jednoduše nemůžete, neměl byste porotu zatajit. Některé dary by ale mohly být tajné. Jsem přesvědčen, že určitý typ lidí potřebuje, aby mu bylo děkováno: podívejte, to je vzorný bohatec…. Jiný typ lidí se raduje z toho, že o tom nikdo neví.
MS: Někdo by si mohl říci: dobrá, rozdělování financí, a nejen jich mecenáši povzbuzuje mladé i starší k životnímu rozvrhu a zdravé soutěži. Asi je zvláštní, když na jedné straně člověk podporuje bohulibé projekty, a zároveň žije rozmařilým životem. Vím, je to osobní záležitost a omyl je nedílnou součástí naší existence.
… Dar nejen života …
MS: Pokročme dále. Jste politik, který je spřízněn se stranou lidovou. Jsem přesvědčen, že bychom se měli dotknout daru, který je nám nejdražší – a to daru života. Možná mecenášství opouštíme, či se posunujeme do jiného patra, ale jak se díváte na dar, díky němuž jsme zde a můžeme společně hovořit? Jedná se o dar od Pána Boha. Mnozí z nás si daru neváží a myslí si, že jsme majitelé života tím, že si podmaňujeme svět – ale přitom máme spíše být služebníky. Právě mecenáši k tomu tak přistupovali. Jsem zde proto, abych byl pro druhé.
PP: Jsem přesvědčen, že se nad slovem dar moc nezamýšlíme. Co to vlastně je? Existuje významné filosofické či možná antropologické, sociologické pojednání.
MS: Máte na mysli Esej o daru od antropologa Marcela Mausse?
PP: On říká, že dar ustavuje společenství. Vysvětluje, co to dar je, a co dar není. V nějakém, dejme tomu třetím patře ušlechtilosti, si lidé dokážou představit dar, který nevyžaduje protislužbu, ale počítají s tím, že se nám dar z dlouhodobého hlediska všem vyplatí. Myslím si, že Mauss jde ještě dál, výš. Za opravdovým darem není ani ona představa abstraktní reciprocity. K opravdovému daru nemůže být přistupováno běžným způsobem: dávám ti, protože i ty mně jednou dáš. Možná mně, ale nikoli nutně mně. Zde je patrné to, čemu se říká reciproční altruismus. Paradoxní pojem…Dávám, aniž tím vědomě přispívám k poměrům, v nichž je pravděpodobné, že i jiní budou dávat. To je asi onen Maussův dar zakládající společenství. Esej o daru je těžká kniha, ale podstatná. Málokdo si tento rozměr daru uvědomuje. Mauss se dotýká nejvyššího patra lidského pobývání na tomto světě, ale úvahu, že dar zprostředkovaně podporuje dobré vztahy mezi lidmi, u něho nenacházím. Dar prostě ustavuje to základní, jakousi vazebnost. Ustavuje tak nejen pospolitost, to se samo nabízí, ale i vůbec společnost. Ale toto vědomí o funkci daru se vytrácí. Podívejte se, co si dnes lidé dávají. Četl jsem nedávno, jak se dnes pěstuje darování v Americe: čím dál tím víc si lidé dávají poukázky na peníze. Pak to mají lidé v hlavě jasné: dal mně sto dolarů, dám mu příště taky tolik…
MS: Jedná se o neutrální transakci. Ty mi dáš, já ti dám …
PP: Lidé si během Vánoc či o jiných svátcích dávají věci, které během krátké doby zkonzumuji. O tomto utilitárním darování dobře píše Roger Scruton, co by nemělo, a co by mělo být darováno: něco, co je pokud možno co nejtrvalejší. Jak může ustavovat společnost dar něčeho, co oloupu a sním jako třeba uherák? Kontury daru jsou dnes hodně rozmazané…
MS: Dotýkáme se etiky a estetiky obdarování. Pojďme ještě dál.
PP: Usilujete o zodpovězení stále těžších otázek?
MS: Zkusme se dotknout daru života. Do světa se rodíme, nemáme vnitřní plán, ale rodiče mají přibližný plán. Pokud jsou věřící, vědí, že jsou prostředníky Boha. Postupně začínáme poznávat svět – a tím i skrytý záměr naší existence. Problém je, že mnozí z nás k záměru nedojdou ani za celý život, čímž se stává ztracený, poněvadž si neuvědomují svou pozici.
PP: Přemýšlení o něčem, o čem právě hovoříte, je těžké, a proto takových lidí, kteří se darem života zabývají, není mnoho. Krásně o tom umí mluvit Jan Sokol – jednoduchým, prostým jazykem, srozumitelně, bez jakéhokoli pobožnůstkářství.
… Smysl života …
MS: Měl jsem možnost se setkat s profesorem Petrem Piťhou při posledním loučením se svým kamarádem – bývalým přednostou psychiatrické kliniky. Pan profesor řekl: „Člověk si smysl věcí uvědomuje, pokud je vystaven konečnosti.“ Někdy ani to ne. Mnozí z nás žijí život, v němž lidská existence těká. Podstatné věci některým z nás – bohužel – unikají.
PP: Je to tak, ale co s tím dělat? Budeme chodit po ulici a říkat: člověče, netěkej, vždyť ty těkáš … On ale nejspíše skutečně těká, tak jako chvílemi vy i já. Je to jistě také tím, že se nám nabízí informační, kulturní pochutiny, ale nejen tím. Být soustředěný, či alespoň chvílemi se dokázat soustředit, je čím dál tím těžší. A proto důležitější. Nejspíše to souvisí s náboženskými obřady. Podívejte se, co mají snad úplně všechny společného? Každý má nějaký způsob, jak člověka přiměje pomoc bubínků, růžence, klaněním, opakování slov v písních – k soustředění. Lidi nutí alespoň nějakou chvíli setrvat v tichu a samotě a nerozptylovat se. Řekl bych, že právě to je to paradoxně nejspolečenštější: aby se člověk ztišil a o samotě mu došlo, že je součástí něčeho, co ho přesahuje. Také součástí pospolitosti třeba farníků, ale i společnosti vůbec. Snad všechna náboženství jsou mimo jiné také obranou proti roztěkanosti, nesoustředěností, povrchnosti, proti utíkání před dotěrnými problémy, neodbytnými otázkami. To jsou ty nejdůležitější: ty, na které není po ruce – anebo vůbec není – odpověď. Před těmi prcháme a náboženství se nás tak či onak snaží u nich udržet. Lidé si celé dějiny vymýšlejí různé i jen vnějškové pomůcky, ale nakonec jde vždycky o způsob nějaké meditace – i při probírání růžence, poněvadž i to přece jen vyžaduje jistě soustředění, ztišení, zklidnění. Usebrání se, jak se kdysi říkalo. Seber se, seber kusy svého roztěkaného já a dej je aspoň na chvíli dohromady …
MS: Lze říci: díky tomu člověk může zakusit daru, kterým je život sám. Nakonec člověk stejně končí u prostých věcí. Je vhodné, aby zájem o sebe sama směřoval k zájmu o druhé, ale ne tak, aby druhé lidi „ponižoval“, ale posiloval, a tím aby i oni našli význam člověka. Děkuji vám …