Anotace: Téma patronátu – mecenášství 19. a 20. století je v hledáčku akademické obce počátku 21. století. Kořeny mecenášství a název takové činnosti vznikly u římského boháče etruského původu, přítele panovníka Oktaviána, Gaia Clinia Maecenata. Proslul tím, že podporoval básníky a další umělce římské společnosti – ti pak přispívali k oslavě Říma a jeho panovníka. Přejdeme-li do českého prostředí, pro českou realitu realitu byl zásadní Josef Hlávka, jenž pocházel z prostého prostředí a který se k svému velkému bohatství dopracoval usilovnou a vyčerpávající prací, označili bychom jej za selfmademana. Podpora od Josefa Hlávky byla vázána na píli, nasazení, což se následně ukázalo ve výsledku. Jeho dílo a odkaz trvají a inspirují i dnešní věk.
Dialog byl natočen ve čtvrtek 19. listopadu 2015 v odpoledních hodinách v prostorách pracovny Václava Pavlíčka v Nadaci „Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových“, Vodičkova 17, Praha 1, Nové Město.
Dialog o mecenášství s Václavem Pavlíčkem:
MS: Pane profesore, jak si sám definujete slovo mecenášství? Co je znakem jednání mecenáše? Jaké má atributy?
VP: Nad fenoménem mecenášství v 19. a 20. století se v mezinárodním a historickém kontextu zamýšlela konference pořádaná Historickým ústavem Akademie věd České republiky před několika lety. Výstupem z této konference byla kniha Collective and Individual Patronage and the Culture of Public Donation in Civil Society in the 19th and 20th Centuries in Central Europe, která vyšla v roce 2010. Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových se na pořádání této konference podílelo. Podnětem byl jubilejní rok věnovaný odkazu největšího českého mecenáše té doby Josefa Hlávky v roce 2008 při příležitosti 100 let od jeho úmrtí. Do knihy přispěli autoři z České republiky, z Rakouska, Polska, Maďarska, Francie a USA. Editorem byl Milan Hlavačka a dále Magdaléna Pokorná a Tomáš W. Pavlíček. Knihu charakterizovali jako pohled na individuální a kolektivní mecenášství a kulturu veřejného daru v občanské společnosti.
MS: Kořeny této činnosti jsou daleké …
VP: Kořeny mecenášství a název takové činnosti vznikly u římského boháče etruského původu, přítele panovníka Oktaviána, Gaia Clinia Maecenata. Proslul tím, že podporoval básníky a další umělce římské společnosti – ti pak přispívali k oslavě Říma a jeho panovníka. Mecenášství bylo vnímáno jako podpora činnosti umění a vědy ze strany soukromníků, která nepředpokládá, že by dárce očekával nějaké plnění či výhodu pro svou osobní potřebu ze strany podporovaných osobností. Od inspirace antikou můžeme přejít k mecenášství v pozdější době a k jeho rozvoji ve středověku, a posléze k jeho různým formám v české společnosti a u jiných národů. Projevem mecenášství bylo také zakládání nadací, které má rovněž své kořeny již v římském právu. Přístupy k definici mecenášství a k jeho obsahu mohou být tedy rozdílné, a to od pohledu historického až k popisu mecenášství v době současné a jeho diferenciaci v různých společnostech. Takové zobecnění může vycházet z toho, jak si mecenáši počínají.
MS: Jde o kombinaci induktivního a deduktivního přístupu. Zmínil jste se o vzniku nadací v souvislosti s Josefem Hlávkou. Jak byste popsal tuto oblast jeho činnosti?
VP: Hlávkovo mecenášství se uplatnilo zejména přímo – podporou umělců – malířů, hudebních skladatelů, spisovatelů a básníků, vědců i nadaných mladých studentů a v zakládání nadací s programem obecně prospěšným, inspirovaným vlastenectvím ve vztahu k českému národu a k jeho vzdělanosti.
MS: Můžete říci pár slov o panu Josefu Hlávkovi?
VP: Hlávka pocházel z plebejského prostředí, svým myšlením byl konzervativec, který se k svému velkému bohatství dopracoval usilovnou a vyčerpávající prací, označili bychom jej za selfmademana. Po desetiletí horečné práce architektonické a stavitelské vážně onemocněl, ochrnul a na čas i oslepl. Po dalších deseti letech léčení se postupně uzdravoval a po svém uzdravení se zaměřil především na ochranu památek a k podnikatelské činnosti se již nevrátil. Zejména pod vlivem své druhé manželky Zdeňky se sblížil s řadou významných osobností českého kulturního a vědeckého života. Stal se nejvýznamnějším mecenášem vědy, kultury a vzdělanosti a podstatně rozvinul svou nadační aktivitu založenou již za života své první manželky Marie, kdy založil nadace pro podporu českých studentů na české univerzitě a české technice. Oblast jeho mecenášské činnosti nejlépe vystihuje vynikající český právník a první rektor české Karlo-Ferdinandovy univerzity a nástupce Josefa Hlávky v jeho některých funkcích Antonín rytíř Randa: „Mohu jen lapidárně naznačit velká jeho díla: On jest tvůrcem České akademie pro vědy, slovesnost a umění, on jest zakladatelem Národohospodářského ústavu při téže akademii, on jest iniciátorem a původcem Akademie výtvarného umění, on jest fundátorem Studentské koleje vysokých škol pražských, on věnoval statisíce na nadace a stipendia ve prospěch nadaných studujících, mladých učenců a umělců, nastávajících řídících obchodníků a průmyslníků. Co v jiných zemích ke kulturním účelům poskytuje stát nebo země, zčásti i vyšší bohaté kruhy společnosti, to pro národ český vykonal skoro sám jediný, z lidu vyšedší bohatýr ducha a práce: Josef Hlávka! Až do posledního dechu pracoval pro svůj národ, jemuž bezmeznou láskou oddán byl“.
MS: Zřejmě jej můžeme označit za velikána …
VP: Hlávka byl sice největší český mecenáš té doby, nebyl však jediný. Mnohé inspiroval k následování a sám se inspiroval svým dobrodincem vídeňským stavitelem Šebkem, u něhož se vyučil zedníkem a který mu posléze předal svou prosperující stavitelskou firmu. Šebek podporoval českou menšinu ve Vídni i vynikajícího matematika a filozofa Bernarda Bolzana, pronásledovaného církevními kruhy. Založil také v Čechách nadace pro podporu chudých studentů.
MS: Byla zde koncepce pomoci vzdělanosti …
VP: Podporovat českou vzdělanost a český národní život bylo významným trendem, zejména v měšťanských kruzích. V českých zemích zakládali nadace také němečtí aristokraté, ovšem pro Němce – například hrabě Lanna. Hlávka však inspiroval i některé české aristokraty, např. švagra hudebního skladatele A. Dvořáka hraběte Kounice, aby v Brně založil studentské koleje pro české studenty.
… Mecenáš a dlouhodobý přístup …
MS: Mohli bychom shrnout: mecenáš je člověk, který nehledí na prospěch svůj, ale obecný. Aktivity podporuje proto, že je tam srdeční vztah, který sám pro sebe považuje za důležitý. Vůbec nemůžeme hovořit o kalkulu. Například víme, že Josef Hlávka podporoval studenty, kteří mají talent a píli, což umožnilo lepší uplatnění těchto lidí.
VP: Ano, studenti museli být pilní, talentovaní a sociálně potřební. Kritéria pro přijímání do studentské koleje, kterou Josef Hlávka k tomuto účelu založil, si můžeme ověřit v matrice kolejáků, která je dosud uložena na lužanském zámku. Podpora sociálně potřebných studentů měla v různých oblastech odlišnou podobu. Jinak tomu bylo u chudých studentů, jimž dal k dispozici kolej, v jejíž správě zasedali profesoři vysokých škol. Podpora byla odlišná u mladých nadějných umělců, kteří např. odjeli do Paříže. Věřil, že jsou talentovaní, a tedy budou vědět, jak s penězi naložit, jelikož se sám těšil různým podporám – a to třeba podporou od vlády, když získal tzv. Římskou cenu, díky jíž pobýval v různých evropských státech a studoval evropskou architekturu. Nerozlišoval bych mezi mecenášem a sponzorem podle kritéria, zdali je někdo utajený, nebo není utajený. V některých případech způsob podpory mecenáše vyžadoval, aby vystupoval přímo, když studenty podporoval a oni se o jeho podporu ucházeli. Naproti tomu dar při vzniku Akademie byl tajný, anonymní. V tom to asi není. Podstata je přesah, který směřuje za hranice jeho života. Nadání byla ustavována na postavení pomníku a jeho udržování, nebo pro podporu chudých studentů na vysoké škole. Vždyť podpůrných aktivit tehdy byla celá řada, šlo především o nastavení pravidel, a to autor udělat musel.
… Otázka skrytosti a jejího významu …
MS: Máte na mysli pravidla, která zaručí účelné vynakládání prostředků. Petr Pithart například soudí, že mecenášem je ten, kdo je skrytý, přičemž dělá velké činy, a proto o mecenáších příliš hovořit nemůžeme, když jejich identita by měla být „utajena“. Ano, můžete říci, že to je pěkně romantický přístup.
VP: Petr Pithart v knize Podiven – Češi v dějinách nové doby (1848-1939) píše o 19. století: „V Čechách není mecenášů a hmotné potřeby stále četnějších literátů z profese proto zajišťují redakce politických deníků a časopisů.“ (str. 150, vydání Academia v roce 2003). Vytýká literatuře té doby konformitu a závislost jejich tvorby. Nic není pravdě vzdálenější. Překlady celého díla Shakespearova podporované Josefem Hlávkou a uskutečněné Josefem Václavem Sládkem a Jaroslavem Vrchlickým i vlastní tvorba těchto autorů, dílo Zeyerovo a dalších osobností z okruhu Hlávkových přátel, ale i těch, kteří k nim nepatřili, svědčí o opaku. Nerudovy Písně kosmické vyvolávají i „v kosmickém věku“ obdiv u amerického astronauta při cestě do kosmu. Stovky nadací vzniklých v českých zemích v 19. století usvědčují taková tvrzení z naprosté neznalosti tehdejšího společenského života. Josef Hlávka své motivy mecenášské činnosti vyjádřil v úvodu ke své poslední vůli. Rakouský právní řád založený v této oblasti na obecném zákoníku občanském umožňoval mecenášskou aktivitu, zejména zakládání nadací různými způsoby. Skrytost takového dobročinného jednání však nebyla podmínkou a v některých případech nebyla ani reálná.
MS: Skrytost člověka může být vzorem pro další.
VP: Právní řád dnešní i minulý umožňoval, aby se nadace zřídila závětí. Má-li být závět projednána, nemůže být dárce skrytý, musí být identifikován, neboť o závěti se jedná. Soud ji projednává a pak jsou stanoveny i orgány atd. Ve skrytosti to provést nelze.
MS: Můžeme to nazvat pošetilostí, když někdo požaduje, aby mecenáš byl skrytý, neboť se dá říci: mecenáš je „prodloužená boží ruka“?
VP: V Hlávkově mecenášské aktivitě pokračovala řada jeho přátel a následovníků. Uvedu např. významného architekta Wiehla nebo česko-židovského advokáta Katze. Nedomnívám se však, že lze doložit, že vlastenecké motivy nadační činnosti byly vedeny představou, že jsou „boží rukou“. Josef Hlávka ve své konečné poslední vůli z roku 1904 napsal, že nastaly nové poměry, které ukazují, že „jen svépomocně, jen usilovnou vlastní prací ve zdokonalení a ´sesílení´ našeho vědění a umění můžeme dosáhnout oné mravní a hmotné síly, které k bezpečnému zachránění našeho národa je zapotřebí.“ Z Hlávkova pohledu neznamenal pro český národ počátek 20. století jistotu, ale ohrožení, kterému bylo třeba se vzepřít rozvojem vědy, umění i národního uvědomění, i rozvojem českého národního hospodářství. Na jeho názory a aktivity nepochybně působily i neúspěchy, které zasáhly českou politickou reprezentaci, zejména její konzervativní část, k níž Hlávka patřil a která usilovala do té doby politickými dohodami a kompromisy o zrovnoprávnění českého národa s německou menšinou, podporovanou v českých zemích vládou. Proto vnímal intenzivně ohrožení českého národa a chtěl přispět k jeho záchraně jak v oblasti mravní, kterou spatřoval ve vytvoření hodnot duchovních, tedy v rozvíjení vědy, kultury, umění a obecné vzdělanosti, tak ve sféře ekonomické. Protože tato podpora zájmů národa se nemohla očekávat od ústřední státní moci, proto ji spojil se soukromou iniciativou a chtěl tím inspirovat i další osobnosti. Patrně by považoval za rouhání, kdyby se měl považovat za „prodlouženou boží ruku“ ve svém vlasteneckém počínání.
MS: Je přirozené, že je snaha, aby nadace byla profilovaná.
VP: Nadace jsou sdružení majetku k určitému ušlechtilému cíli. Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových rozvíjelo nadační činnost na základě majetku zanechaného Josefem Hlávkou, který zbyl po všech těch konfiskacích, kdy Nadání nakonec zbyly jen domy a zámek. Ten se mohl pouze opravovat a obdobně bylo třeba opravovat v 50. a 60. letech domy v Praze.
… Krok do současnosti …
VP: Jakmile se zvýšila možnost neregulovaného nájemného, rozvinulo se tržní prostředí, nadační aktivitu jsme mohli znova rozvinout. Na druhé straně, tváří nadace nebyla žádná mediální osobnost – tou nejznámější byl Josef Hlávka – také jsme nemohli očekávat, že dál budeme dostávat nějaké velké dary pro studenty. Stav se změnil před dvěma roky, kdy nám také přispěli obyčejní prostí lidé větší částkou. V prvém případě to bylo díky závěti učitelky z Brna, v druhém případě byla dárkyně z Prahy. U posléze uvedeného v daru jsme respektovali její přání, aby jméno dárkyně zůstalo skryto, ale dárkyni jsme informovali, jak byl její dar použit a ona s tímto využitím souhlasila. Při předávání Hlávkových cen 16. listopadu jsme uváděli, že ocenění má původ ve financích, které nám věnovala nejmenovaná dáma.
MS: Pane profesore, skočil jste do současnosti – je možné rozvést, jak nadace Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových získává finance, tedy kromě darů od anonymních dárců?
VP: Jak jsem již uvedl, hlavním zdrojem financí jsou nájmy z nadačních domů, které Nadání v Praze zanechal Josef Hlávka. Dalším zdrojem byl příspěvek od státu, kdy v souvislosti s privatizací byl založen NIF.
MS: … Nadační investiční fond, což byl koncept, s nímž přišel Tomáš Ježek, politik odpovědný za privatizaci.
VP: Stát předpokládal, že z výnosů budou plynout úroky a z toho se budou platit aktivity nově vznikajících nadací. Nadání Hlávkových získalo určité prostředky až v druhé etapě, která byla právně upravena tak, aby zásahy státu neohrožovaly nezávislost nadací. Úroky z těchto prostředků v poslední době plynout přestaly, a proto celý projekt, jenž byl zamýšlen ve prospěch nadačního hnutí, ztratil předpokládaný význam. Pro Hlávkovu nadaci však tento zdroj nebyl nikdy rozhodující.
… Motivy jednání mecenáše Hlávky …
MS: Popisujete jednání „sub specie aeternitatis“. Jaké podle vás byly hlavní motivy Hlávkova počínání?
VP: Své motivy uvedl Josef Hlávka v úvodu své poslední vůle. Začíná těmito slovy: „Milostí Boží se můj věk nad očekávání tak prodloužil, že mně bylo možno některá ustanovení mé poslední vůle v Bocnu, dne 15. června 1882 sepsané arci jen částečně a v užší formě ještě za mého žití provésti“. Dále pokračuje tím, že ještě toho zbývá mnoho, co chce uskutečnit pro zachránění českého národa. Uvedl, že kolem něj se vše změnilo a nikdo z jeho blízkých, pokud již nezemřeli, nemá „ničeho více zapotřebí“. Učinil univerzálním dědicem veškerého svého jmění právnickou osobu, která má pro všechny časy nésti jméno „Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových“ – a zároveň určil strukturu orgánů tohoto Nadání, pro které vypracoval jeho statut. Hlavní směry jeho nadační činnosti stanovil k podpoře České akademie pro vědu, slovesnost a umění a pro studenty pražských vysokých škol.
MS: Neměli bychom zapomínat na skutečnost – byl bezdětný a také v produktivním věku měl vážnou nemoc, která jej upoutala na vozík.
VP: Závětí napsal několik. Tato závěť je z roku 1904 a zemřel v roce 1908. V poslední vůli z roku 1904 pamatoval na svou sestru, jeho bratr byl zajištěn, ale brzy po něm zemřel. Jeho sestra byla vdova, proto uvedl, jak má být o ni postaráno.
MS: Neměli bychom opomíjet fakt: je-li člověk plný síly a najednou je konfrontován se skutečností – odchodem z toho světa, je přirozené, že začne uvažovat jinak. Více nasloucháme těm, kteří jsou potřební. Mám na mysli chudáky, ale i podporu umění či vědy.
VP: Josef Hlávka však nadační činnost začal rozvíjet ještě za života své první manželky – Marie, kdy dochází k jeho prvním výraznějším nadačním aktivitám. Příklad viděl u svého dobrodince stavitele Františka Šebka, který nadační aktivity též rozvíjel, ačkoliv měl potomky. Z vděčnosti k svému dobrodinci Šebkovi postavil pomník jeho manželce – zatímco Šebek postavil pomník Bernardu Bolzanovi – vděčnost, která zde byla zaštítěna vzorem. Nebyl motivován úvahami: nemám žádné příbuzné …
MS: Zkrátka – věřil, že Josef Hlávka má vizi a nezklame jej. Jsem přesvědčen, že činy na stavitelském poli to dokázaly – šlo o člověka, který měl v jistém ohledu štěstí v neštěstí.
VP: Své první nadační aktivity uskutečnil po svém uzdravení. V době jeho nemoci se o něj manželka Marie starala, po uzdravení se věnoval otázkám památek. Své první manželce chtěl zdůraznit vztah k ní tím, že učiní něco, co přežije životy jich obou, proto založil Nadání, které neslo její jméno.
MS: Ano, tam jde o to, že hlavní mecenášská aktivita se projevila po nemoci.
VP: Bylo mu padesát let. Jeho nadační aktivity nepochybně ovlivnily také vlastní životní zkušenosti. V literatuře jsou uváděna Hlávkova slova: „Protože jsem zažil, co to znamená nemoci se odlepit od země, chci pomáhat snaživým lidem v rozletu.“ Nebyl to však jediný podnět pro jeho mecenášské aktivity. Každý jedinec má možnost buď obdařit i vzdálené příbuzné, a těch měl hodně, anebo blízké, jichž tolik neměl. Ani jeden ze sourozenců neměl děti. Mohl udělat něco ve prospěch obecného blaha, jak to plyne z křesťanských principů, nebo je to obsaženo v předpisech státu – obecném občanském zákoníku z roku 1811. Na jednání každého individua působí také duch doby a jeho vlastní životní zkušenost. Může se rozhodnout, zda chce učinit něco pro vyšší cíle nebo obdarovat příbuzné, kteří mu třeba budou vděčni, …
MS: … anebo aby mu byl vděčný národ.
VP: Josef Hlávka ve své poslední vůli také uváděl, že za dobré skutky nelze očekávat vděčnost. Také se mu jí mnohdy nedostalo. Mnoho lidí mu radilo, jak má rozhodnout o svém majetku. Zapomínali, že je věcí každého, aby o svém majetku rozhodoval osobně, a nikdo nemá právo mu vnucovat svou vůli a své cíle.
… Přesažnost jako podivínství? …
MS: Promiňte mi tuto otázku, ale přesto je vhodné ji vyslovit: nebyl náhodou Josef Hlávka považován za „podivína“ – a to proto, že jde proti proudu?
VP: Nebyl sám, bylo jich víc. Alois Oliva věnoval čas a peníze pro děti, které jsou handicapované. Záleží, jaké mám priority. Jan Petr Straka založil pro zchudlé šlechtice Strakovu akademii, aby tam mohli žít. Řada německých šlechticů také pamatovala na německé obyvatelstvo v nadačních aktivitách. Proč by to mělo být podivínství?
MS: Existovala snaha obětovat se pro obecné blaho.
VP: Právě to každý viděl v něčem jiném – a to i z těch, kteří se nadační činnosti věnovali. O podivínství nemůže být řeč, mecenášství a nadační aktivity byly integrální součástí hodnot tehdejšího myšlení.
MS: Cílil jsem na velké množství vynaložených prostředků.
… Akademie věd a přínos českému národu …
MS: Jak je podle vás zásadní založení Akademie věd a umění? Jste přesvědčen, že bez přispění pana Hlávky by založena nebyla?
VP: V době monarchie by zřejmě nevznikla. I v české společnosti existoval proti Akademii odpor. Mohli jsme se o tom doslechnout v tehdejších diskusích v kruzích rakouských úředníků i českých vlastenců.
MS: V ochotě k velkému plánu jsem tušil podivínství.
VP: Po více jak sto letech bychom neměli spekulovat o možných historických variantách bez konkrétních dokladů. Rád bych se vrátil k tomu, co o něm uváděli jeho současníci. Profesor české vysoké školy technické dvorní rada inženýr Albert Vojtěch Velflík v prosinci 1908 na zasedání Akademie řekl: „Kdyby Hlávka za svého života nebyl nic jiného vykonal, nežli to, že založil Českou akademii věd a umění, byl by si navždy pojistil vděk celého národa, neboť akademie věd a umění v národě tak malém, jako jsme my Čechové, má veliký význam, který náležitě doceníme, ujasníme-li si skromné počátky naší české vědy a umění, které až do let sedmdesátých předešlého století byly teprve v plenkách. Hlávka sám jako syn malého českého úředníka vyrostl v neutěšených poměrech českého národa, studoval ještě na středních a vysokých školách jen německých, ale maje příležitost v mužném věku poznati blahobyt a rozvoj německého kultu ve Vídni, správně vycítil, že náš malý národ, jakoby zázrakem k novému žití opět probuzený, může si zabezpečiti čestné místo v soutěži s velikými národy jen vzděláním a rozvojem hospodářství. Proto Hlávka, když vlastní pílí a prací došel velikého bohatství, snažil se všemi svými obětavými skutky jako pravý mecenáš dovést národ k těmto dvěma cílům, ku vzdělání a rozvoji hospodářskému.“ Později teprve Československá republika pod vedením Masarykovým podporovala univerzitní i neuniverzitní rozvoj vědy a vzdělanosti. Podporu vědy a vzdělanosti ze strany českých vlastenců nepovažuji za žádné podivínství.
MS: Pozor, nerad bych, aby ze slova podivínství byl červený hadr. Mně nešlo o psychiatrickou diagnózu. Jednání Josefa Hlávky neslo znak podivínství, když jej srovnáme například s dnešní společností.
VP: Jde o to, zdali naopak není podivná dnešní společnost a v 19. století nebyla přirozenější. Vlastenectví a solidarita udržovaly tehdy národ a později československý stát a spoluvytvářely národní a státní ideu.
MS: Střední stav se teprve rozvíjel.
VP: České země byly na počátku 20. století průmyslově rozvinutou součástí monarchie. Část společnosti hromadila majetek, aby jej měla pro sebe a svou rodinu, část společnosti projevovala také svou nezištnost. Nedávno reprízovaný seriál Sňatky z rozumu podle románu Vladimíra Neffa to působivě ukazoval. Dokládají to také diskuse mezi Hlávkou a jeho přáteli o zřízení Národohospodářského ústavu, který měl pomoci zejména drobným živnostníkům a řemeslníkům a podporovat získávání jejich zkušeností v cizině.
… Nadační činnost Nadání Josefa, Marie, Zdeňky Hlávkových …
MS: Jak se podle vás promítla nadační činnost do národní tradice?
VP: První období Nadání bylo organizačně koncipováno tak, že funkce kurátora Nadání, tj. správce nadání, byla spojena s funkcí prezidenta Akademie, a to proto, že největší část majetku měla být určena na podporu Akademie. To se postupně měnilo. Ovlivnil to již vznik československého státu, který pak o českou vědu dbal a podporoval ji. Zároveň v té době proběhla pozemková reforma, ale ta se v zásadě majetkové podstaty Nadání nedotkla, protože pozemkový nadační majetek byl v zásadě z pozemkové reformy vyjmut. Pár hektarů, co bylo rozděleno, bylo nahrazeno jiným majetkem. Podrobně jsme to osvětlili v knize, která byla v letošním roce uvedena na trh pod redakcí historika Františka Šmahela: Hlávkovy Lužany. Přesto nadační majetek byl již tehdy výrazně omezen. Nadání nejprve přišlo o obligace, a posléze o domy, které byly ve Vídni. Zůstaly jen domy v Praze a pozemkový majetek spolu se zámkem v Lužanech. Josef Hlávka sám vůbec neuvažoval, že by ze zanechaného majetku bylo též třeba opravovat a udržovat zámek, hrobku, nadační domy, atd. Neuvědomil si patrně, že tato údržba sama o sobě bude náročná. Statek v Lužanech po první světové válce, kdy v zemi panoval hlad, přece jen dokázal produkovat něco, co mohlo přispět k podpoře studentů. Výhoda Hlávkova nadačního záměru byla ve vícečetných zdrojích.
MS: Pokud to porovnáte s dneškem, jak zásadně se proměnila ve srovnání s první republikou?
VP: Především v tom, že nám zůstal jen podstatně okleštěný majetek. Zákonodárci odmítli restituovat nadační majetek, který byl zabaven po roce 1948. Ani při tzv. církevních restitucích se nebral zřetel na majetek nadací, ani Hlávkovy nadace, která pro vzdělanost národa mnoho udělala. Zbyly pouze zdroje v nadačních domech. Hlávkova nadace není zaměřena na to, aby chodila dělat sbírky. Každý musí uvážit, zdali společenská vzdělanost je tak významná hodnota, že by se jí mělo pomáhat. Po listopadu 1989 jsme nabízeli ubytování na koleji, zejména pro doktorandy a zaměřili se na jejich podporu, neboť pro budoucí rozvoj vědy jsme to považovali za prioritní. Zjistili jsme však, že po změnách ve financování kolejí nejsou pro studenty zajímavé, protože hledají spíš ubytování v soukromí.
… Nadace v komunistickém režimu …
MS: Zabývejme se nyní touto skutečností: nadace přežila i minulé období. Čím to podle vás bylo?
VP: Na tuto otázku jsme také odpovídali ve zmíněné publikaci Hlávkovy Lužany. Hlávkovo nadání přežilo také díky těm, kteří Nadaci projevili vděčnost za to, že je podporovala v době, kdy studovali. Nezanedbatelná je role osobních kontaktů, protože v době, kdy byly rušeny nadace, byl v čele předseda Akademie profesor Zdeněk Nejedlý. Jeho dlouholetým spolupracovníkem byl také profesor Němec, který v orgánech Nadání působil již od roku 1912. Ačkoliv se ve 30. letech deklaroval jako pravicový politik, udržoval se Zdeňkem Nejedlým velmi dobré vztahy. Z dochovaných archivních materiálů vyplývá, že prof. Němec a jeho spolupracovníci, kteří dříve působili v čelných funkcích v České akademii pro vědu a umění a z politických důvodů nebyli v prvních obdobích jmenováni akademiky nové Československé akademie věd, mohli však pokračovat ve svém působení v Nadání.
MS: Jak probíhala spolupráce mezi odpovědnými lidmi?
VP: Hlávka ustanovil v závěti funkci protektora, kterým byl arcivévoda. Podle nového statutu z roku 1954, když v čele Nadání byl profesor Bohumil Němec, bylo stanoveno, že protektorem je Zdeněk Nejedlý. Pod Němcovým vedením se snažila Nadace zachránit svou existenci. Úspěch byl jen částečný. Dobře to dopadlo se zámkem a jeho areálem, který Nadání zůstal. Je zajímavé, že samotná existence nadace byla ohrožena později, například když RNDr. Karel Hlávka, vzdálený příbuzný Josefa Hlávky, navrhl, aby Nadace i zámek byly převedeny státu, jenž o to však neměl příliš zájem a správě Nadání se podařilo tomuto nebezpečí úspěšně čelit.
MS: Inu, vše je na lidech. Jaké vytváří vztahy, takové je pak dílo.
… Formalismus distribuce bohatství …
MS: Když rozprávíme o otázce mecenášství v kontextu Nadání Josefa, Marie, Zdeňky Hlávkových, rád bych se zeptal, jak se díváte na význam formálních struktur státu v kontextu s podporou vědy. Je podle vás lepší, když stát podporuje, než když je věda podporována jednotlivci v podobě Josefa Hlávky, jenž zaujímal vůči státu skeptický postoj?
VP: Josef Hlávka byl skeptický vůči konkrétní politice rakouského státu. Jsem přesvědčen, že v této oblasti existují povinnosti moderního státu. A rakouská monarchie svou povinnost ve vztahu k české společnosti neplnila. V jiných státech vznik a podporu akademie uskutečňovali panovníci. Např. v Prusku nebo v Rusku. Jinde to dělala šlechta. Josef Hlávka jako bohatý podnikatel tak učinil jen proto, že rakouský stát svou povinnost vůči české společnosti a české vědě neplnil.
MS: Není-li zde funkční stát, musí existovat uvědomělá skupina lidí, která jej v této věci zastoupí.
VP: Lidé si musí uvědomit, co je pro stát prioritou. V 19. století ve své učebnici státovědy uváděl Georg Jellinek z univerzity v Heidelbergu, že hlavní funkcí státu je snaha o sebezachování státu a národa. Stát musí dbát o to, aby sám nebyl zničen zvnějšku nebo rozložen kriminalitou či jinými negativními jevy. Jak se má rozvíjet? Musí se rozvíjet také tím, že bude podporovat vědecký pokrok a vzdělanost. Tento přístup vedl Marii Terezii, když prohrávala ve válkách, k tomu, aby zavedla povinnou školní docházku. V jiné geografické oblasti mladoturecká revoluce ve 20. století přistoupila k sekulárnímu státu poté, co zjistila, jak Napoleon díky sekulárnímu státu vítězí, neboť díky těmto principům se rozvíjí věda a tyto státy dosahují pokroku. Armáda se stala v Turecku garantem sekulárního státu, který ji podporoval a místo Osmanské říše začal budovat moderní tureckou společnost a stát.
MS: Je otázkou, zdali stát má být malý či velký. V době Marie Terezie bylo napsáno: stát má pečovat o obranu, bezpečnost, vymáhání práv. Pojetí státu bylo minimalistické ve srovnání s dneškem.
VP: Nedomnívám se, že pojetí státu bylo minimalistické. Již profesor rakouského ústavního práva Jiří Pražák uváděl, že stát má zajišťovat všechny sociální funkce. Při vytyčování znaků států říkal, že k jeho úkolům patří, aby bylo dosaženo všech životních zájmů lidu, spojeného ve státě. Tato sociální funkce není ovlivněna socialistickou ideologií. Již Bismarck prosazoval sociální funkci státu. Nemyslím si, že rozsáhlejší funkce státu jsou nepřirozené, neboť stát musí reagovat na přirozené potřeby společnosti.
MS: Ano pane profesore, ovšem pokud člověk přenechá některé funkce státu, může nabýt dojmu, že pomáhat v některých oblastech není třeba, protože za mě „pomáhá“ stát.
VP: Rozumíte tomu jinak. Stát vzniká v určité etapě vývoje společnosti. Aristoteles považoval za předpoklad stability státu silné střední vrstvy, které by bránily vzniku extrému – vlády oligarchie nebo vlády davu. Pokud bychom chtěli jít ještě hlouběji do historie, může nám pomoci příběh z Bible o Josefu a jeho bratřích. Když hladové hebrejské kmeny putovaly po poušti, hrozila jim v době neúrody záhuba. V Egyptě se setkali se státní organizací a egyptský stát dokázal využít sedm tučných let k tomu, aby nashromáždil dostatečné zásoby pro sedm let hladových, v nichž egyptské obyvatelstvo ztratilo sice svobodu, ale zajistilo si přežití stejně jako izraelské kmeny díky Josefovi. Českoslovenští státovědci, např. B. Baxa, uváděli, že demokratický stát si vytvářejí občané proto, aby je chránil, a plnění občanských povinností je hlavním právem občanů. Pozdější ideologie vedly k zapomenutí těchto myšlenek, na nichž byla republika založena, stejně jako bylo zapomenuto poučení z tohoto biblického příběhu.
MS: Můžete říci, že obětovali svobodu za přežití.
VP: Ano, i tak by se to dalo říci.
MS: Jen si vezměte, jak na to vzpomínali.
VP: Ti, kteří si nevytvořili stát pro svou ochranu, zahynuli. Ti, kteří bojovali v kmenových válkách, též zahynuli. Mohli jsme sledovat britský seriál popisující historii, kde byl vylíčen stav Anglie při mocenském vakuu po odchodu Římanů. Anglové si nejprve pozvali Sasy, aby jim pomohli proti nájezdníkům. Přišli Anglům na pomoc a pak Anglii ovládli. Není důležité, zda tento příběh odpovídá historické skutečnosti, je však poučením o potřebě vytvářet a bránit vlastní státnost. Občané mají umět spoléhat především na vlastní síly při vytváření státu.
MS: Dobrá, ale kladu si otázku, jestli člověk náhodou nezpohodlní, když se stát stará o sociální otázku – a tím i velkou redistribuci bohatství. Stát vykonává dílčí funkce, ale jsou společnosti, které dokážou být efektivnější, neboť znají místní potřeby. Vím, můžete namítnout: moderní společnost je složitá a pomoc státu vyžaduje.
VP: Historici ukazují, proč vznikl absolutismus a přetrval, a to také v souvislosti s třistaletou porobou českého národa. Teorie suverenity vznikla proto, že jednotlivá feudální mocenská centra vytvářela chaos a zhoršovala životní podmínky poddaných více než silná centrální moc. Stát nevzniká náhodou. Masaryk v České otázce nebo v Nové Evropě ukazuje, že příčina porážky stavovského povstání na Bílé hoře spočívala ve výsledcích Lipanské bitvy, po níž dříve svobodný lid byl zatížen novými dávkami a povinnostmi. Pochopitelně pak tito lidé neměli zájem tento stát chránit. Z toho důvodu je užitečné číst Masaryka a uvědomovat si, z jakých zdrojů jeho politika vycházela.
MS: Pokud bychom se měli vrátit od formální distribuce prostředků k tématu mecenášství, řekněme si, jak lze posílit mecenášské praktiky. Dle výzkumů jsou Češi ochotni poskytovat finance na sociální projekty, ale podpora intelektuálního dědictví, podpora projektů, které spolufinancuje nadace, kterou zastupujete, tam aktivita tak spontánní není.
VP: Jsem přesvědčen, že Češi raději podporují to, co je hmatatelné, poněvadž tam, kde nemají možnost ověření, že podpora došla k potřebným, taková důvěra není. Proto pravidelně informujeme ve výročních zprávách, komu naše podpora přichází a jakým způsobem je využívána.
MS: Transparence nadevše! Nechť se daří v nadační činnosti a děkuji vám.