Pár poznámek k autoritám a daru tvořivosti.
Teze:
„Pokud máme Desatero – to je ve své podstatě model – plán tvořivosti. Bůh je nejvyšší autoritou, která dává lidstvu všeobecně – bez ohledu na víru, nevíru – zásady, jež má člověk naplňovat.“ – o normě v tvořivosti
„Každému je jasné, že pokud žádám zásadní, bude to ode mě vyžadovat esenciální oběť, budu muset někdy zaplatit víc než za něco jiného.“ – o bolesti v tvorbě
Dialog byl nahrán zrána v úterý 19. dubna 2016 na poděbradském proboštském úřadu, Palackého 72/23, Poděbrady.
Dialog o daru tvořivosti s Mons. Vladimírem Hronkem:
MS: Pane probošte, v dialogu o daru tvořivosti bych se dovolil zaměřit na otázku autorit, které mohou pomáhat při formování jedince. Jsou to lidé, kteří mají vzdálenost k naší rodině, našemu sociálnímu prostoru, ale zasahují do našeho života a konání v něm. Vzpomeňte na Krista Pána. Kamkoliv přijdete – na faru, méně již v domácnosti, vidíte vyobrazeného Krista, případně světce či Pannu Marii. To znamená: tato autorita vás i jiné provází neustále.
VlH: Autorita může být pouze motivací, pokud autoritu člověk uznává, jelikož různých autorit, mnohdy prapodivných, je velké množství. Záleží na tom, co je jejich motivací. Zde můžeme nalézt velký problém – do jaké míry autorita může podpořit tvořivost, a do jaké míry ne.
MS: Podívejte se na Krista – vezmi svůj kříž a následuj mě. Tvoření a přetváření je spojené s bolestí, ale i s tajemstvím vzkříšení. Nic na tomto světě není laciné, pokud můj krok má být autentický, pokud můj krok by neměl být pouze líbivým gestem, případně pouťovou atrakcí.
VlH: Měli bychom si uvědomit jednu skutečnost: Každému je jasné, že pokud žádám cokoliv, bude to ode mě vyžadovat zástupnou oběť, za kterou budu muset zaplatit víc než za něco jiného. Cena by měla vyjádřit úsilí, které je produktu věnováno. Je otázka, jak člověk vnímá hodnotové propojení. Neznamená to, že když je někdo autoritou, že i autorita musí každopádně být motivací, případně zdrojem síly, která by tvořivost podporovala. Tak tomu ne vždy musí být. Co jste říkal: Kristus Pán je největší autoritou, ovšem kolik lidí ji uznává?
MS: Jsme v prostoru, kde jsou lidé, jež se k ní hlásí.
VlH: Stejně je to s autoritou svatých. Autorita může být sebevětší, když ji někdo neuznává, je to marné. Tak tomu je i v běžném životě. Má-li se člověk motivovat pro tvořivost, musí si nejprve uvědomit, do jaké míry ta která autorita odpovídá jeho představivosti, fantazii a podobně.
MS: Myslíte si, že pak se například z Krista Pána stává líbivý symbol, který nemá s poznání osoby nic společného?
VlH: Je mnoho lidí, kteří začali něco hlásat, ovšem do jaké míry jejich slova oslovila, do jaké míry dala autoritě svůj hlas? Vezmu-li to přízemně – cosi podobného nalezneme během každých voleb.
MS: Pane probošte, vždyť člověk ke Kristu přichází postupně.
VlH: Hovoříte o autoritě všeobecně, a co se Krista týče, o jeho postavení nemusíme pochybovat, protože tam je autorita největší a pouze ten, kdo přijímá Krista, uznává jej jako autoritu, protože nevěřící jej jako autoritu neuznávají.
MS: Nevěřící jej mohou uznat jako významnou osobnost v rámci křesťanského myšlení, …
VlH: … když budou mít dobrou vůli a ochotu. Vezměte si, kolik lidí na tomto světě zpochybňuje Kristovu existenci, zpochybňuje jakoukoliv boží autoritu.
MS: Vezměme si Richarda Dawkinse v Božím bludu, případně Lawrence Krausse, jenž napsal pojednání Vesmír z ničeho.
VlH: Autorita může být povzbuzením pro tvoření, pokud autoritu budu ctít, přijímat.
MS: Zde je důležité, aby člověk „vytěsnil“ své „Já“. Je vhodné si uvědomit: jsem malý člověk, ovšem zde je ten, kdo zemřel za naše hříchy.
VlH: Měli bychom hovořit buď o Kristu, nebo o autoritě a tvořivosti všeobecně.
MS: Nechť diskutujeme globálně. Autoritu Krista jsem zmínil z toho důvodu, že jsme u vás na proboštství. Je snad dobré jím začít, protože pro vás je autoritou autorit. Nesmíme opomenout, že duchovní se považují alter – Krista.
VlH: Kéž by to bylo pravda. Mělo by to být, ale je otázka, do jaké míry se to daří. Asi bychom měli říci: skutečnou autoritou je Bůh.
MS: Neviditelný, vševědoucí, všudypřítomný.
VlH: Pokud máme Desatero – to je ve své podstatě model – plán tvořivosti. Bůh je nejvyšší autoritou, která dává lidstvu všeobecně – bez ohledu na víru, nevíru – zásady, jež má člověk naplňovat. Zdali člověk bude věřící, autorita Boha bude pro něj motivací a jeho tvořivost. Jestliže bude člověk nevěřící, bude vždy vylučovat to, co mu nevyhovuje.
… Jan Ámos Komenský …
MS: Když jsme u autority Krista Pána, je vhodné zmínit učitele národů. Byl z území Čech v třetině 17. století odejit, …
VlH: … a nebyl jediný.
MS: Měli bychom říci: exilů tato země měla několik. Komenský je autoritou u učitelů, měl autoritu Krista. Možná díky tomu přežil. Jen si vezměme, celý život píše svůj odkaz a pak mu v Lešně shořely spisy. Mohl říci: celý život jsem v tebe, Bože, věřil, a co se mi stalo! Na druhou stranu lidé mohou říci: ano, věříš-li, znamená to: budu pečovat o tvou duši, ovšem neznamená to, že v životě nebudeš zakoušet pekla.
VlH: Když jste se zmínil o Janu Ámosu Komenském, vezměte v úvahu jednu skutečnost. Říkáte, že by to měla být autorita pro učitele. Ukažte mi dnešní moderní kantory, pro které Jan Ámos Komenský je autoritou.
MS: Jsem již dlouho ze školy … Nevíme o světě, v němž žijeme. Byla zavedena soutěž Zlatý Ámos a tam studenti hlasovali pro svého nejlepšího kantora.
VlH: Kolik z těch kantorů, kteří byli takto vyznamenáni, hlásá učení v duchu Jana Ámose Komenského, aby kroky kantora směřovaly k oslavě Boha?
MS: Pane probošte, jsme v době, kdy víra je privátní záležitost, …
VlH: … a proto to také říkám.
MS: Pane probošte, jsou mezi námi sice lidé, kteří Krista nepřijímají, ale jednají tak.
VlH: Nepleňte si to s humanismem. (Smích … )
MS: Pane probošte, na tom snad není nic špatného.
VlH: Ne, nic nenamítám proti vašim slovům. Uvedl jste Jana Ámose Komenského, a proto se chceme přiblížit odkazu Jana Ámose Komenského, neboť jste sám říkal, že on opravdu směřoval své dílo k autoritě boží. Právě ten byl u Komenského cílem výchovy i poznávání – od nejjednoduššího k nejsložitějšímu. Jestliže se mám přiblížit pochopení nejsložitějšího, nejdokonalejšího – tedy Boha, musím též pracovat na dílčích cílech, a proto říkám, ukažte mi, kolik zlatých Ámosů jde Komenského cestou. Možná všichni?
MS: Pane probošte, ve své životní cestě jsem měl štěstí na lidi, kteří byli stoupenci humanismu, byť se k Bohu nehlásili. Opakuji: je to způsobeno vytlačením víry ze světa, že víru neprojevují, avšak to neznamená, že lidé nejsou dobří …
VlH: Taková slova jsem neužil.
MS: Pane probošte, lidé Komenského nenásledují de iure, ale to neznamená, že tak nejednají de facto.
VlH: Užil jste slova: jsme zde na faře, a proto tak konám. Držím se toho, co jste řekl v počátku. Z toho podnětu, který jste mi dal, se vracím i k Janu Ámosu Komenskému a otázce kolik z kantorů je zaměřeno k Bohu.
MS: Nechytejme se za slovo, protože pak se dál nedostaneme.
… Johan Sebastian Bach a jiní …
MS: Navrhuji, abychom přešli k tvořivému člověku, jako byl například Johan Sebastian Bach. Jedná se o člověka, jenž svým životem – počtem dětí, i počtem hudebních skladeb nemá obdobu. Můžeme uvést George Friedricha Händela, jenž složil ve velmi krátké době Mesiáše.
VlH: Nejen – on těch oratorií složil obrovské množství.
MS: Člověk, když se srovnává s takovými lidmi, se táže, proč Bůh posílá na svět lidi, kteří vytvářejí takové množství dobrého, přičemž obyčejný člověk je pouhým pomocníkem, je drobnou součástí, je malý proti těmto velikánům.
VlH: I velká díla jsou budována na nepatrných a malých. Pochopitelně, že Johan Sebastian Bach je géniem hudby. Podtext tam je jasný – Bůh jako největší autorita. Převážná většina děl Johana Sebastiána Bacha je zaměřena k Bohu.
MS: Vezměte si například fugu a tokátu d mol[1], případně BWV 565[2]. Když si pouštíte jeho hudbu, jste „odvrácen“ od všedního a jde vám mráz po zádech. Člověk cítí rozdílnost hudby populární a toho, co je nabízeno hudebními stanicemi. Člověk má pocit, že musí pokleknout, musí sklopit hlavy, aby vzdal dík tvůrci. Pochopitelně, když se podíváme do dnešního světa, v němž význam stvořitele není akcentován, lidem vztah ke stvořiteli nic neříká … Když jdete a uslyšíte Bachovu hudbu, ta nám vnitřně sděluje: vole, zastav se, slyšíš hlas nebes. Je to jako, když vstoupíte do jiného světa a jste nucen děkovat.
VlH: Samozřejmě. Zde vystoupím jako skeptik. Takový přístup nelze očekávat od každého. Tam je nutné, aby lidé měli povědomí o napojení na vyšší sféry. Nyní řeknu něco přízemního: Lidé jako Bach skládali v období baroka populární hudbu, protože pro ně byl vztah k Bohu naprosto samozřejmý, přirozený a hudba umožňovala, aby to, co znali z víry, hudba vyjadřovala. Samozřejmě, že je zde vidět, že pokud je hudba zaměřena k Bohu, pak má trvalou hodnotu. Dnešní populární hudba – neříkám, že je špatná, ale ta jde generaci po generace. Za další generaci mnohé ze špičkových skladeb ztratí na významu.
MS: Člověk zde může vzpomenout na slova Milana Kundery z díla Kniha smíchu a zapomnění, jenž poukazuje na populárního zpěváka – Karla Gotta, označil jej za „idiota hudby“, v jehož díle jsou „pohřbeny“ noty Beethovena a Palestriny. Kundera dále tvrdí: některé písně ničí lidem vkus. Existují pouze proto, aby vyplnily prázdno, které člověk zakouší. Zde se vracíme k Janu Ámosi Komenskému – hovoř jedině tehdy, pokud máš co říci. Jestli člověk svou tvořivost orientuje na přesažné věci, je tichý a svou myšlenku rozpracovává ve své mysli, a pokud toto není, člověk nemá východisko. Člověk, jenž je cílevědomý a ví, že to, co koná, může přispět drobnou částí svého díla, je tichý.
VlH: Pokud člověk usiluje předat myšlenku, vytváří harmonii, řád, lad – zkrátka to, co je původním záměrem stvořitelského díla, aby člověk žil v harmonii, řádu. Tam, ať je dílo jakékoliv, dostává hodnotu, má trvalou hodnotu. Je fakt, že podstatná část současnosti je zaměřena na určitá díla, která spíše obsahují ne harmonii, ale dis-harmonii.
MS: Můžeme říci: Mnohé je na lidech. Pokud člověk dělá cokoliv kde je tiše přítomen odkaz na tvůrce, jde o věci požehnané. Můžete to nazývat humanismem. Jsou lidé, kteří mají Boha v ústech, ale pak konají jiné věci. Takové skutečnosti si člověk musí připomínat: co dělám a jak to dělám. Z toho také vychází tvorba. Uvedli jsme skladatele, hudebníky. 23. dubna 2016 se připomínalo 400 let od úmrtí Williama Shakespeara. V něm člověk též zakusí jeho potýkání se s tímto světem. Jen uveďme sonet 66, kde běduje nad stavem světa:
Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,
jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,
jak umění je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem prostě pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.
Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
jen nemuset tu tebe zanechat.
MS: Mnohé si člověk uvědomí, protože zná své limity, a kvůli tomu člověk může provést velký vzmach, jenž se pak zapíše do historie a je k němu odpovídajícím způsobem odkazováno. Ještě bych se zmínil o autoritách, které jsme měli v rámci historie.
… Češi a jejich osobnosti …
MS: Můžeme říci: že sama tvořivost ukázala, jak je důležité mít pár jedinců, kteří se dokážou prosadit na mezinárodním poli. Tím myslím Tomáše Masaryka, Edvarda Beneše, pak i Milana Rastislava Štefánika. Jednalo se o lidi, kteří se zasloužili o náš stát. Stejně takovou pozici měl v roce 1989 Václav Havel.
VlH: Ano, jedná se o autority, které jsou bezprostředně spojeny s naší vlastí, …
MS: … s veřejným prostorem. Můžeme říci: právě tito lidé jsou nápodobou věčných archetypů Krista, jenž se obětoval pro tento svět, a také Sokrata, jenž se proslavil epistemickou pokorou – vím, že nic nevím.
VlH: Podívejte, pokud Kristus konal zázraky – a nyní to bude silně přitažené za vlasy – jedná se o projev humanismu. Až teprve když Kristus přinesl oběť vlastního života, se projevila jeho velikost.
MS: Člověk se překročí obětí sebe sama. Kdo však tak uvažuje!
VlH: To je to zásadní.
MS: Takové jednání můžeme nalézt v pohádkách. Představitel musí přinést oběť i za cenu vlastního života. Když tam dotyčný umře, následně se ukáže síla lásky a díky ní mrtvý ožije. Zde je znak křesťanství, kdy odkaz Krista je povýšen do přirozeného světa.
[1] Více na odkazu https://www.youtube.com/watch?v=ipzR9bhei_o
[2] Více na odkazu https://www.youtube.com/watch?v=Nnuq9PXbywA
S mapování daru tvořivosti s proboštem Hronkem pokračujeme a setkání budou postupně publikována.