Jan Peřina, optický fyzik a laureát ceny Neuron, se svými letitými zkušenostmi se zastavuje u konstitutivních otázek Evropy. Vymezuje prostor Evropy a dochází k názoru, že Rusko náleží do oblasti Evropy, byť v mnohém je zaostalé. Poukazuje na složitost uspořádání, která vychází z plurality národů v evropském prostoru. Táže se po řádu, jež může vycházet z lidského jednání a kooperace jednotlivých společenství. Ve svém zastavení neopomíjí víru, která by měla být snášenlivá. Pro pochopení světa nachází analogie ve svém oboru – optická fyzika.
Teze:
„Rusko tam – dle mého názoru patří, protože nakonec carové spolupracovali s evropskými zeměmi. Mluvilo se tam francouzsky a německy.“ – k vymezení hranic Evropy
„Němci jsou precizní se sklonem k vojenství, mají sklon k zupáctví, kdežto Francouzi jsou volnomyšlenkáři se sklonem „být v pohodě“ a veselé mysli.“ – charakteristika národů
„Mé poznání v oblasti religionistiky je omezené, a proto bych to nerad komentoval. Ale co se nyní děje, je nepřiměřené.“ – limity akceptace víry
„Je-li jedinec slušný k druhému, nevyplývá to z toho, že by se cítil být křesťanem, je to jednoduše jeho morální zásada.“ – k otázce víry a mravu
Dialog byl nahrán v pracovně profesora Jana Peřiny během června 2017.
Dialog s profesorem Janem Peřinou:
MS: Pane profesore, máme-li hovořit o Evropě, začněme subjektivně. Jaké asociace máte se slovem Evropa? Jak na Vás působí?
JP: Viděl bych to geograficky – Rusko po Ural – to bych tam započítal. Turecko asi ne. Turecko je – přece jen geograficky – ale i zvyklostmi jiný národ. Rusko tam – dle mého názoru patří, protože nakonec carové spolupracovali s evropskými zeměmi. Mluvilo se tam francouzsky a německy. Spolupracovali s Francií a nakonec Napoleon a Hitler také chtěli z této části Ruska udělat Evropu – a to invazní kontrolou. Stalin vyvinul opačnou aktivitu a my jsme skončili pod jeho kuratelou, neboť zřejmě podléhal pocitu, že mu Evropa patří, tedy se všemožně snažil, aby alespoň ta Střední byla pod jeho kontrolou.
MS: Nejde zde o stále stejnou snahu velkých národů provádět takovou politiku? Němci razili: Drang nach Osten a „ruský medvěd“ měl pařáty a snažil se uchopit části ostatní.
JP: Stále se to odehrává v Evropě. Kdyby Němci zvítězili, jistě by se nezastavili na Urale. Ten je limitní, protože Sibiř je již něčím jiným. Geografové všechna území jasně definovali a také se toho drželi.
MS: Zmiňme se nyní o duchu, možná esenci Evropy, který z prostoru, utvářeném rozličnými zeměmi vystupuje.
JP: Je, a je to velmi komplikovaná záležitost. Každý národ má poněkud jiný způsob myšlení, jiné tradice či pohled na svět. To se dá na společného jmenovatele těžko převést. Čím míříme více k Východu, zjistíme, jak se mění mentalita národů. Je rozhodně jiná nežli v opačném směru – západním – až po Francii, Belgii. Tak to na světě chodí, tak to bylo stvořeno a prošlo svou evolucí. Na tom nic nezměníme.
MS: Pokud jsem vaše slova pochopil, mentalita konkrétních národů je dána, tedy charakterizujte, prosím, Němce, Francouze, nebo Rusy, které můžeme do Evropy zahrnout.
JP: Němci jsou precizní se sklonem k vojenství, mají sklon k zupáctví, kdežto Francouzi jsou volnomyšlenkáři se sklonem „být v pohodě“ a veselé mysli.
MS: Jsou to milovníci, kteří si „užívají života“.
JP: Na druhou stranu Rusové. To je dáno dost příkrými povětrnostními podmínkami. Ti si užijí dost mrazu mínus dvacet stupňů. Jsou ekonomicky efektivnější, budou skromnější, ale proti Němcům ne. Rusové jsou proti Francouzům pracovitější.
MS: Užil jste spojení: ekonomicky efektivnější. Problém je, že Rusové nejsou příliš výkonní ve srovnání s vyspělými ekonomikami.
JP: Můj názor je, že jednotlivci jsou pracovití a v životě úporní, ale organizace nefunguje.
MS: Národohospodářsky řečeno: mají špatnou efektivitu celkového systému, …
JP: … a proto jsou na tom nedobře. Nesmíme zapomenout, že to mají z tradice. Též za cara systém nefungoval. Car propagoval samoděržaví a hlavně hleděl na svůj trůn. Na vesnicích byly velmi kruté podmínky. Když přišli bolševici, vznikl systém, ve kterém došlo k enormnímu růstu entropie – to znamená chaosu. Tam nebylo co organizovat, aby alespoň něco působilo globálně. Nyní Rusové dělají vše proto, aby bylo dosaženo pokroku, aby vše bylo lepší, aby se vyrovnali západní Evropě, aby v konkurenci obstáli. Tradice je taková, že mnohé nemůžeme „zlomit“ přes koleno. Vše musí být rozvíjeno postupně.
… Chaos, řád a Evropa …
MS: Měli bychom si také uvědomit jednu teorii, a to že řád vzniká z chaosu, což je teze, kterou razil ruský fyzikální chemik žijící v Belgii Ilja Prigogin.
JP: Možná tam vznikne.
MS: Řád? Jaká kvalita chaosu tam je? Vždyť Vladimír Putin, autokrat, se snaží se spravovat tuto zem přibližně 18 let.
JP: Využiji svůj obor. Uvedl jste, že řád vzniká z chaosu. Prototypem této situace je laser. Ten představuje zařízení vzniklé tak, že aktivní prostředí v resonátoru je termálně, nebo elektricky čerpáno přirozeným zdrojem. V něm se excituje velký počet atomů. Ty září nezávisle na sobě na mnoha frekvencích. Tak vznikne širokospektrální pole, které vykazuje – kdyby se měřily vlastnosti fotonů záření – chaotické chování. Nyní, když začneme čerpat stále silněji a dodávat velké množství energie, zjistíme, že dochází při vyzařování k organizaci, ke kooperaci. Módy se začnou potlačovat a začne se zesilovat jeden jediný, na který je naladěn rezonátor. Najednou z toho vznikne úzký svazek světla laseru, které je koherentní. To znamená, že tam vzniká kooperace. Díky kooperaci entit a přísunu velkého množství energie při zajištění resonanční podmínky, se podaří vytvořit zdroj koherentní, který je monochromatický. Také má lorentzovské spektrum, ale to je velmi úzké, skoro čára. Můžeme říci: z chaosu vznikne řád. Cosi podobného můžeme pozorovat i ve společnosti.
MS: Vejde se do tohoto popisu i náš již světoznámý „samet“?
JP: Důležité je, aby zde existoval koordinační mechanismus. Z vnějšku by měla působit jakási síla, která je schopna té organizace – tedy organizovat soustavu tak, aby začala kooperativně působit – avšak samovolně to nenastane. Samovolně entropie neustále roste a zvyšuje se chaos. Když však nastane tato kooperace, tak najednou – jakoby se narušila II. termodynamická věta – najednou začne entropie klesat, začne se zvyšovat kooperace v soustavě a vznikne kooperovaný systém. Tento model můžeme identifikovat i ve společnosti. Nefyzikálním příkladem je biologická buňka. Ta je samo se organizující organismus, který sám dovede pracovat a sám se dovede řídit. Vysílá luminiscenční světlo, ale pracuje kooperativně. Buňka je poměrně jednoduchá, společnost je nejsložitější situace.
MS: Jde o mnohařádové rozdíly …
JP: Ve společnostech, které jsme zmínili, entropie neustále roste.
MS: Německá společnost na tom snad není tak špatně. Vaše poznatky jsou čistě o Východu.
JP: Je otázka, zdali jsme překročili práh kooperace, pod prahem dále převládá šum.
MS: Rusové mohou vnímat tlak západních států, což by mělo napomáhat ke společenské konsolidaci.
JP: Ano, tam by se měla projevit snaha. Západní státy jim nic zdarma nedají.
MS: Máme globální kapitalismus.
JP: Poslouchám Český rozhlas 2 a pořad Jak to vidí, kde vystupuje novinář Erik Best, jenž na jaře 2017 konstatoval, že žijeme v epoše kriminálního kapitalismu.
MS: Není to tvrzení příliš kritické?
JP: Na tom něco je. Jen se podívejte, co se děje. Špatné činy jsou právně nepostižitelné. Dnes žijeme v době, kdy se rozkrádají miliardy. Transakce mohou být tak dobře „ošetřeny“, že příslušní lidé z toho dostanou 10 procent a původci se nic nestane. Jsem přesvědčen, že rysů, které opravňují něco takového konstatovat, je hodně. Kapitalismus prošel různými fázemi. Ze začátku neobyčejně podpořil průmyslovou výrobu, rozvoj, zavedení vynálezů atd., čímž začaly být problémy s dělníky, jelikož oni pociťovali tento fenomén jako velké vykořisťování a vznikl socialismus – jako řešení dělnické otázky. Ale zjistili jsme, že nefunguje. Někteří si myslí, že nefunguje, protože se špatně prováděl. Když si však vzpomenu na Voskovce a Wericha, jak zpívají „ …když všechno všechněm dáme, tak budem mít všechno dohromady“ – tak toto nikdy nebude fungovat. Takže to není pouze špatným provedením.
MS: Zde se pak dostáváme k tomu, že je vyvíjena snaha, abychom disponovali usměrněnou energií, abychom pracovali efektivně. K tomu nás zčásti vede kapitalismus, jenž má jak odstředivé, tak dostředivé tendence, jenž se v každém státu projevuje jinak. Německo, Česká republika, Čína, Rusko. Evropa, jíž jsme součástí, má zájem o korekce vývoje.
JP: Kapitalismus umožnil cílevědomý vzrůst civilizace, ale projevuje čím dále více kriminálních rysů, které jsou nepostižitelné. Vyrůstají masy právníků, kteří vymýšlejí „kličky“, jak nenalézt pravdu, což jsou hrozné záležitosti. Je pak otázka, kam se systém bude vyvíjet. Entropie v systému stále roste a je to nezadržitelný proces.
MS: Vidíte, někteří lidé jsou vedeni k tomu, aby užívali své energie tak, že pak nakonec jejich čin je podoben síle laseru a má likvidační efekt.
JP: Vyvolá to ale reakci, že se některé podsystémy organizují, kooperují.
MS: Celek pak asi není vystaven entropii.
JP: Jen se podívejte na střídající se společenské řády. Globálně bych konstatoval, že každý další řád je o řád větší neřád.
… Kořeny evropského prostoru …
MS: Pane profesore, jak vnímáte židovsko-křesťanské civilizace?
JP: Jsem z protestantské rodiny. Do kostela nechodím, ale matka chodila, otec jednou za rok. Máme rodokmen od roku 1618 z Odřepes u Poděbrad. Fungovali jsme tam asi od husitských časů. Byla to oblast, kde reformace působila velmi silně. Odjakživa jsme byli protestantská rodina. Protestanti se na tyto záležitosti dívají ne vyhroceně, tedy s určitým nadhledem. To je otázka Starého a Nového zákona, křesťanství. Mé poznání v oblasti religionistiky je omezené, a proto bych to nerad komentoval. Ale co se nyní děje, je nepřiměřené.
MS: V jakém ohledu? Jsme ve stavu, kdy si jednotlivé entity společnosti nedostatečně uvědomují východiska židovsko-křesťanského odkazu?
JP: Na to již dnes nejsou podmínky.
MS: Co je křesťanství? Jedna z odpovědí zní: „křesťanství je příkazem lásky!“
JP: Je minimální počet křesťanů, takových, kteří chodí do kostela. Je-li jedinec slušný k druhému, nevyplývá to z toho, že by se cítil být křesťanem, je to jednoduše jeho morální zásada. Možná je implicitně vypěstována z křesťanství, ovšem do kostela dnes lidé nechodí, či lépe nemusí chodit. Mnozí včetně Tomáše Halíka v současnosti vykládají, že to s českým národem není tak špatné – to, že lidé nechodí do kostela, neznamená, že by nebyli věřící, že každý v něco věří. Tento přístup je velkou fantazií. Je pravda, že každý v něco věří. Nakonec všichni musí uznat, že v našem světě jsou věci poznatelné pouze asymptoticky, postupným přibližováním. To je dáno vědeckým poznáním, ale rozhodně si myslím, že v objevování pravd o světě nejsou obsaženy zásady, které by vyplývaly z křesťanství, případně židovství, rozhodující. Judaismus dnes využívá každou příležitost ke zviditelnění – a jsem přesvědčen, že to není správné. Každá akce budí reakci – a to bych zdůraznil, že přiměřenost je nezbytná.
MS: Jste rezolutní vědec! Možná v tom cítíte domýšlivost …
JP: … nepřiměřenou snahu se zviditelnit! Ti, co to dělají, poškozují slušné a skromné.
MS: Vy to vidíte jako chybu!
JP: Dokonce jsem slyšel komentátora, který říkal: Židé dnes nevěří v Bibli, ale v Holocaust. Více se mluví o fenoménu 20. století než o Bibli. Vím, byla to hrůza. Takových hrůz bylo v historii od římských časů moc a nikdo o tom již nemluví. Přinesl to čas, byla to hrůza a čas to uhladí.
MS: Nezapomínejme na pogromy vyvolané i osvícenými lidmi.
JP: Ovšem připomínat to stále není dobré, vyznívá to patologicky.
MS: Voláte o konstitutivním uvědomění.
JP: Akce tohoto druhu vyvolá logicky reakci.
MS: Připomeňte něco, co bylo zásadní.
JP: Pozor, je třeba připomínat, ale ne přehnaně, musí se to dělat přiměřeně a v kontextu. Příliš často slyším v rozhlase pořady, které se týkají holocaustu přímo nebo zprostředkovaně. Ale v rozhlase také roste entropie, posluchač se i opakovaně dozví, že by se naše dějiny ubíraly jinudy, kdyby si je vzali na starost právníci.
MS: Interpretace Starého zákona jakožto jediného zdroje pro židovskou víru je dnes ještě možná?
JP: Starý zákon je specifický. Ten se musí brát v kontextu doby. Nelze vše aplikovat doslova, poněvadž bychom byli jako v islámu.
MS: Musí to být vykládáno poučeně.
… Ohlasy víry …
MS: Ještě bych se zeptal na jednu skutečnost. Jak vaše rodiči přistupovali k víře – k Bibli, ke Kristu, když jste z protestantské rodiny?
JP: Matka byla velice věřící a měli jsme Bibli. Narodil jsem se v roce 1936 a o rok později jsem dostal Bibli. Obsahuje listy, kam se vpisuje například narozené dítě. Mám tam různé básně, i od Josefa Václava Sládka. Byl zcestovalý člověk, prošel Amerikou, žil i mezi Indiány.
MS: … také překládal Shakespeara.
JP: Psal krásné básně. Z paměti si vybavuji: „zde na zemi jsem jen host, jako to sémě, které na brázdu pohodil kdos, vzklíčí, vzroste a k zemi se skloní zas, když dospěje jeho čas“. Jsou to moudré básničky, které ti věřící evangelíci vnímali a žili. Dnes by se kdekdo chtěl stát klasikem a dostane se například do čítanek, píše písně, ale jsou to často jen rýmovačky, hloubce Sládka, nebo Erbena se nelze přiblížit. Oni uměli báseň napsat.
MS: Psali ji pokorným, citlivým srdcem, …
JP: Přičemž tam byla obsažena hloubka myšlenky.
MS: Psali nadčasově stejně jako Shakespeare. Co to ve vás vyvolává? Apel: člověče, jsi zde limitovanou dobu.
JP: Je to analogie se zasetým a zrajícím klasem a tím, že se člověk opět skloní k zemi a už se pořádně nenarovná. Vše až dozraje jeho čas. Vnímám to jako krásnou analogii.
MS: Pak je na člověku, zdali výzvu, kterou poskytuje duch Nového zákona, případně duch této básně, zařadí do svého žitého životního rozvrhu.
… Víra, protest …
MS: Říkal jste: jsem z protestantské rodiny, co pro vás znamená protest?
JP: Má interpretace je Husova a Palackého. Chování církevních hodnostářů ve středověku bylo takové, že to již nešlo přehlížet. Na tuto akci musela nezbytně vzniknout nějaká reakce, která vyvrcholila v husitských dobách, kdy se dělo ledacos. Dnes se zdůrazňuje špatné, avšak předchozí režim vyzvedával husitskou slávu. Idea byla pak rozvíjena Martinem Lutherem a vznikly další církve. Tento model se v historii stále opakuje. Tenkrát byla všemocná církev a pak přišly jiné struktury, jež měly podobnou logiku jednání.
MS: Není zde obsažena výzva k tomu, aby člověk šel proti strukturám, aby nevedl donkichotský boj?
JP: Jan Hus by rozhodně nerozpoutal Husitské války. Okolnosti byly takové, že vývoj šel touto cestou. Šířila se sláva „Bohémie“ – a to alespoň po Evropě, byť to bylo ohněm a mečem, spálili, co potkali. Akce přirozeně vyvolala reakci.
MS: Byla to daň za nesprávné uspořádání. Nedivme se: kážete-li vodu a pijete víno, reforma musela přijít. Lze toto vnímat jako způsob jak redukovat entropii? Původní myšlenka byla nahlodána a přišli lidé jako John Viklef, jehož zčásti následoval Jan Hus, v Německu Martin Luther.
… Víra, a komplexita v kontextech …
JP: V Německu to byly vnější síly, které se snažily v systému vytvořit řád a pořádek a redukovat entropii. Globálně se to podařilo. Časy se proměnily, vznikly jiné fluktuace, avšak jistá analogie zde existuje.
MS: Jednoduše, připomínáme si jejich odkaz. Někdo by řekl: Otázka je, zdali jsou u nás lidé podobného charakteru, energie, kteří jdou v jejich stopách a tím neuspořádanost, jež má tendenci narůstat, jsou schopni redukovat.
JP: V současné době je společnost tak spektrálně široká, rozmanitější, že to není jednoduché. Dříve byli polyhistoři, dnes člověk neovládne ani celý vědní obor. Stejně tak Jan Hus měl přehled přes celou společnost a mohl tak působit, avšak dnes se těžko nalezne osoba, která by z hlediska celonárodního měla tak velký přehled přes všechny věci, aby takto stimulovaně, organizačně mohla působit. Po částech lze celek organizovat, ovšem v globálu je to možná to, co říkám: další řád je možná větší neřád, a proto zažíváme secesi.
MS: Biblicky: přibližujeme se k Sodomě.
JP: Byli fyzikové, kteří tvrdili, že entropie ve Vesmíru roste, že zažijeme „smrt Vesmíru“. Bylo to v 60. a 70. létech. Marxisté to popírali, že to není pravda. Vycházeli z představy, že mohou existovat i nerovnovážné systémy, které spějí k rovnováze. Objevem laseru a nerovnovážné termodynamiky se zjistilo, že lze soustavu vnitřně organizovat – a tím entropii snižovat, a proto takové argumenty se pak staly nepodstatnými. Stejně je to zde. Průpovídku o „neřádech“ uvádím spíše pro zajímavost. Upřímně nemám žádnou představu, kam vše může spět, zdali se společnost v globálu může zorganizovat natolik, aby vše bylo k světu.
MS: Možná to zjistíme, až přejdeme na druhý břeh. Pro dnešek vám děkuji a příště o evropském rozumu na shledanou.