Novinář, Ladislav Langr, ve druhém zastavení související s tématem vody se snaží odpovědět: co tato tekutina znamená pro život lázeňského města, jež se stalo součástí jeho života. Všímá si hospodaření s vodou z obecného pohledu, významu řeky Labe pro město, jež se ve dvacátém století stala regulovaným tokem, neopomíjí také vodní stavby, ale také popisuje nesamozřejmé objevení minerálního pramene a vlastně vody, která posunula ospalé zemědělské městečko mezi města, kam Pražané přijížděli odpočívat. Za vším stála však snaha objevit dobrou stolní vodu, ale naši předkové narazili na léčivý pramen, který prospívá těm, koho trápí srdeční problémy. Též bylo objeveno, že pramenitá voda vyvěrá z hlubin na území středočeského kraje, pouze Poděbradští tento kapitál dokázali lépe využít. Neváhejte, přijeďte se podívat do Poděbrad, ochutnat pramenitou vodu, která léčí, a poté se vydejte na procházku nejen městským parkem, ale i lužními lesy, které město zatím obklopují.
Teze:
„Poděbrady vyrostly do slávy díky minerální vodě, ale od pradávna měly Poděbrady problém s pitnou vodou. V počátku pitná voda byla v Poděbradech suplována labskou vodou.“ – o potřebě vody
Dialog byl natočen v době velkých veder roku 2018, která předčila všechna očekávání.
… Hospodaření s vodou v lázních Poděbrady …
MS: Pane doktore, máme polovinu července roku 2018 a setkáváme se k tématu vody již podruhé. Řekněme si pár slov o vodě a Poděbradech. Samotné město bylo městem královským. Byl zde zájem, aby město prosperovalo. Fenomén vody je pro toto místo klíčový, protože bez něj by nebyly lázně i zavlažování úrodných ploch. Na úvod by se slušelo uvést pár tezí o řece, která tímto městem prochází. Mám na mysli Labe.
LL: Obecně řečeno: voda je surovina, kvůli které se bude válčit, zabíjet a vraždit. Předcházející války s vodou jako strategickou surovinou nepočítaly, avšak čím více se zvyšuje počet obyvatel světa a čím více se mění klima, stává se voda jednou z nejstrategičtějších surovin na světě. Ti, kteří si to již dnes uvědomují, již nyní války plánují. My Češi naštěstí žijeme v místě, kde je vody dostatek. Navíc, podzemní vody například v okrese Nymburk vykazují stav lepšího průměru. V tuto chvíli nepociťujeme problém a v následných letech ho asi zatím nebudeme pociťovat. Jsme však součástí vodohospodářské soustavy – a z toho vyplývá, že se nás tato záležitost musí dotknout. Může se stát, že lahev vody, kterou kupujeme během akčních prodejů za pár korun, bude stát padesátikorunu, jelikož pitná voda bude nesmírně drahá.
… Pitná voda v lázeňském městě …
LL: Poděbrady vyrostly do slávy díky minerální vodě, ale od pradávna měly Poděbrady problém s pitnou vodou. V počátku pitná voda byla v Poděbradech suplována labskou vodou. Teprve později se začaly hloubit vrty, hledala se kvalitní pitná voda a nyní jsme napojeni na soustavu, kterou v okrese Nymburk provozuje společnost Vodovody a kanalizace, jež má proti jiným společnostem tu výhodu, že je z devadesáti procent vlastněná obcemi. Je dobré, že právě obce jsou ty, které si určují strategii firmy, obce jsou ty, které určují cenu za stočné a vodné, obce jsou ty, které určují, kde se budou provozovat další nové vodohospodářské stavby.
… Fenomén Labe …
MS: Podívejme se na fenomén Labe. Shodou okolností městem procházela obchodní cesta spojující Prahu s Polskem.
LL: Z mého pohledu – městu, které neleží na řece, něco schází. Z urbanistického pohledu – schází mu nábřeží, neboť právě nábřeží je zajímavý prostor, jelikož přibližuje město k řece, přibližuje civilizaci k přírodě. Za druhé, řeka město oživuje svým tokem a ať chceme či ne, přispívá k vlhkosti ovzduší. Řeka vytváří příležitosti pro rekreaci. Řeka vytváří příležitosti pro možnou lodní dopravu, což je nezanedbatelná záležitost. Měli bychom si též uvědomit, že řeka též přináší komplikace, protože přes řeku vede zpravidla jeden přechod. Musí se vytvářet další, nebo se do jednoho přechodu koncentruje doprava. Například v Poděbradech plánujeme proměnu městského generelu a zjišťujeme, že jeden most je na budoucí dopravu – do třiceti let – příliš úzký. Jsem přesvědčen, že z peněz města most nepostavíme. Budeme potřebovat sounáležitost státu, případně nadnárodní organizace. Rád bych zdůraznil: řeka městu přináší bonusy, ale v jistém ohledu jej limituje.
… Voda v Poděbradech a povodně …
LL: Ještě jeden postřeh: Poděbrady vznikly na pravém břehu řeky Labe. Krátce před tím, než se začaly rozvíjet, kousek od řeky měla vzniknout železnice. Kdyby to šlo podle tehdejšího záměru, kdy hned za náměstím Jiřího z Poděbrad měla vést železnice, Poděbrady by byly totálně sevřeny – a to z jedné strany řekou, z druhé strany železnicí, a jejich rozvoj by byl velmi komplikovaný – mohu říci komplikovanější než dnes. Pro připomenutí – železnice byla v Poděbradech postavena v roce 1871 asi kilometr od řeky, čímž se dal prostor dalšímu rozvoji města. Na druhé straně řeky se moc rozvíjet nemůžeme, bohužel to limitují zátopové oblasti, jelikož tam se řeka vždy velmi vylévala, a proto název obce je Polabec. Význam vody byl zásadní. Při poslední potopě v roce 2006 se v Polabci jezdilo na lodičkách.
MS: To však je minulost. V roce 2018 bychom si řekli: kéž by vláhy bylo více ve srovnání s tím, co je nyní.
LL: V roce 2011 jsem nastoupil na radnici. V únoru toho roku jsme měli zátopy v Přední Lhotě, a řešil jsem věci, které jsem řešit neuměl. Dále: Ve sklepích byla voda i v roce 2013, kdy k nám přišly vlastně monzunové lijáky, ale velké potopy, které byly typické pro Poděbrady, odešly s regulací Labe, ty pro tuto krajinu už nejsou běžnou záležitostí.
… Využití Labe …
MS: Pane doktore, řekněme si něco o využití řeky Labe. Ptám se proto, že jako malý hoch jsem pozoroval lodě, které vozí uhlí do chvaletické elektrárny – a to proti proudu. Jistě důležitým impulsem bylo splavněním této řeky. Jak přistupujete ke snaze regulovat její přirozený tok?
LL: Dotkli jsme se toho již během našeho prvního setkání. Labe bylo v Polabí jednou tak delší než dnes, poněvadž řeka měla mnoho meandrů, zákrut, otoček, záhybů, poloslepých ramen. Voda si razila cestu přírodou, do které řeka sama vstupovala. Tato situace lidem nevyhovovala, neboť lidé používali řeku k dopravě jakéhokoliv zboží, a proto ji začali narovnávat. Současně s narovnáváním se bažinaté mokřady, zavodněné prostory stávaly novou úrodnou půdou. To přispělo k tomu, že se Polabí stalo obilnou „pokladnicí“ republiky. Díky bohatým břehům Labe se poté mohla vytvořit pole, která byla velmi úrodná. Ukázalo se, jaký je zde fenomén obilného bohatství. Dnes plují lodě kanálem, poněvadž řeka ve své původní podobě zmizela.
MS: Litujete?
LL: Jak se to vezme. Pro romantiku lituji, pro praxi asi ne. Je asi krásné, když přijdete k říčce a vidíte tam zákoutí, vidíte tam, jak říčka meandruje. To však u Labe není možné. Máme-li zájem využívat ekologickou dopravní cestu, splavnost Labe je důležitá. V roce 2008 se zvyšoval most, aby bylo možné projíždět pod mostem a dopravovat nejrůznější náklady po Labi. Tento bohulibý záměr nevyšel, protože zatím sem jezdí jen loď Fiorentina, což je loď, kterou jezdí zahraniční turisté po českých řekách – po Labi, po Vltavě. Tito lidé mohou poznávat českou zem z vody, což je zajímavá záležitost, jelikož každé město vypadá jinak, než když se nacházíte na břehu, nicméně původní záměr – převést dopravu kamionů ze silnic a dát ji na řeku, se opravdu nevydařil.
MS: Záleží, jak se k tomu postaví jednotlivé subjekty. Bylo moudré, udělat základní krok, aby se po Labi plavilo hnědé uhlí? Nezapomínejme, že to bylo proti proudu.
LL: Jestli v době, kdy se plavilo hlavně uhlí, byla naše republika odkázána na energii z tepelných elektráren, asi jiná cesta než doprava po Labi nebyla. Doba se vyvíjí a dnes se energie získává jiným způsobem. Opakuji, doba přinesla jiné poznání. Faktem je, že naši předci, kteří na přelomu dvacátého, jednadvacátého století začali narovnávat řeku Labe, věděli, co činí. Věděli, že potřebují zkrátit cestu, že potřebují narovnáním vytvořit kaskádu, která by zabránila pravidelným ničivým povodním, což samozřejmě byl velký problém. Ano, Labe již neslouží k plavení kmenů, jako tomu bylo na Vltavě. V minulosti v Krkonoších lidé pokáceli stromy, poté je dopravili do konkrétního města, kam je potřebovali, aby je tam zpracovali. Je zřejmé, že to dnes nejde. V životě máte vždy něco za něco. Jsem přesvědčen, že dnes nám kaskáda jezů a elektráren pomůže s jedním živelným nebezpečím, což je voda.
MS: Domníváte se, že labská kaskáda mohla poskytnout i tvůrčí impulsy pro architekty?
LL: Nevím, zdali to byly tvůrčí impulsy, ale utvořil se prostor pro to, aby architekti nabídli svůj um do služby průmyslu, což nebývá tak časté. Když se dnes staví průmyslové podniky, pochybuji, že se nějaký architekt snaží ukázat jako „Pan Architekt“ – architekt s velkým „P“ a velkým „A“. Udělá nejúčelnější budovu, protože je tlačen investorem. Naštěstí investorem kaskády byl stát, který byl velkorysý – stejně když se podíváme na radiostanici, což také byla průmyslová stavba – rovněž tam byl investorem stát, rovněž byl velkorysý. Dal prostor panu architektovi, jenž vytvořil nadčasové dílo. Tato rondokubistická stavba se právem stala kulturní památkou České republiky. Poděbradská hydroelektrárna je dokonce národní kulturní památka.
MS: Pokud se nepletu, autorem hydroelektrárny je profesor Antonín Engel, …
LL: … autorem radiostanice, která je na periferii Poděbrad, je zase architekt Bohumír Kozák.
MS: Je důležité, aby docházelo ke spolupráci. Je-li dlouhodobý výhled, jsou-li lidé, kteří mají zájem, aby dobré vyvstalo, to dobré se povede.
… Vodní stavby v Poděbradech …
MS: Pane starosto, řekněme si o vodních stavbách v Poděbradech. Přijíždíte-li od Hradce Králové, pozdraví vás a upoutá vodní nádrž, ale i štíhlý vodojem pro zdejší město.
LL: Stavba je provozována společností Vodovody a kanalizace Nymburk. Společnost je tvořena obcemi a Poděbrady tam jsou druhým největším akcionářem po městě Nymburk. Tato úpravna vody slouží k tomu, že velmi železitá voda, která je na Poděbradsku, je upravována, aby byla kvalitní, konzumní voda pro Poděbradsko a Městecko. Není to objekt, který je ve vlastnictví města. Je to objekt, který slouží společnosti VAK Nymburk. Poté zde máme další aktivitu, což je čistička odpadních vod, kterou musí mít každé větší město. Ta v tuto chvíli prošla zásadní, kompletní rekonstrukcí. Nyní je dimenzována na 32 tisíc obyvatel, kterým může sloužit, a proto snad nějaký čas bude bez problémů. Zatím testy, které tam jsou prováděny, jsou velmi pozitivní. Největší vodní stavba v Poděbradech je kanalizace. Kanalizace je problematická, protože zde jsou pohyblivé písky a vysoká spodní voda. Když uložíte kanalizační trubku do země, pracuje. Jsou dva druhy kanalizačního připojení. Buď se jedná o kanalizaci gravitační, nebo tlakovou. První využívá přirozenou fyzikální vlastnost, že voda teče z kopce, nikoliv do kopce a v té druhé variantě (do kopce) musí pomoci čerpadla. Ve chvíli, kdy jsou zde pohyblivé spodní vrstvy, kanalizace se dostává do problémového stavu. Kanalizace je velká stavba za mnoho desítek milionů korun, ale nemáme do roku 2018 odkanalizovány celé Poděbrady. Snad se postupnými pracemi dostaneme na periferii – tedy i k jezeru, abychom tuto oblast mohli rozvíjet jako rekreační oblast. Jsou i další místa, kde kanalizaci teprve musíme pokládat. Jeden z největších problémů je ten, že například poděbradská Jamborovka byla zahrádkářská kolonie, byly tam mokřady a tekl tok, který se jmenoval Jamborovka, ale bylo úředně stanoveno, že šlo jen o přírodní výpust, čímž došlo k velkému stavebnímu boomu. Na radnici máme vážnou obavu, že je to výrazně podmáčená oblast. Když stavebníci budou zasakovat dešťovou vodu, jak se to má správně dělat, neboť voda má zůstávat v krajině, může se vytvořit velmi nebezpečná situace s podzemní vodou, která by značným způsobem mohla komplikovat život lidí, kteří tam bydlí – jak nových obyvatelů, tak starousedlíků, protože právě ti najednou zjišťují, že se jim děje, co se jim dosud nikdy nedělo – mají vodu ve sklepě.
MS: Jak budete postupovat v „terapii“?
LL: Naším úkolem je připravit kanalizaci oblasti s vědomím toho, že voda má být ponechávána v místě, kde spadla prostřednictvím srážek. Jestli zde hrozí potenciální nebezpečí, musíme ji odvádět někam, kde nebude škodit, a jsou varianty, jestli se neudělá rezervoár na hřišti u fotbalového hřiště Jiskra, aby se voda používala na závlahy, případně se rezervoár udělá někde jinde, případně jestli nevybudujeme rybníček, případně jestli vodu, která proteče kanalizací, vpustíme do Skupice. To jsou všechno otázky, které řeší projektanti, odborníci. Asi by bylo špatně, kdyby někdo řekl: Langr rozhodl, že se tam povede kanalizace, případně: Langr rozhodl, že tam bude rybníček. Musím s plnou odpovědností přiznat: Langr tomu nerozumí, a proto jsme si objednali odborníky, kteří nám mají dát co nejlepší radu, jak to provést. Opravdu nerozumím tomu, že někdo křičí: proč se to dělá tak? Odpovídám: Odborníci situaci vyhodnotili a navrhli. Musím přiznat: tato racionalita schází ve veřejných diskusích. Voda je velké téma a stává se i tématem veřejným. Já na to vždy odpovídám: tak jsem nerozhodl já, ale vycházíme z doporučení odborníků, kteří jsou v tom studovaní, kteří jsou v tom vzdělaní, kteří mají akreditace – a na které jsme se obrátili se žádostmi, aby nám poradili, jak konat, protože přírodě všichni rádi nasloucháme, ale zdaleka ne vždy jí rozumíme.
MS: Tam musí být přítomna pokora. Pana doktore, obšírně jste mi popsal otázku péče o spodní vody, ale co vodárna, která je funkcionalistickou stavbou. Sluší se připomenout, že právě vodárny byly budovány nejen během první republiky, ale i na přelomu devatenáctého a dvacátého století.
LL: Poděbradská vodárna – pokud mě paměť neklame je z roku 1929. Vznikla zásluhou architekta profesora Jana Vladimíra Hráského a Františka Jandy. Profesor Hráský byl architekt, který se především proslavil ve Slovinsku. Jedno volební období byl i rektorem Českého vysokého učení. Pak se ukázalo, že své schopnosti má zájem namířit i do politiky – byl poslancem říšského sněmu. Také byl poslancem v pozdější Československé republice. Řadu let byl zastupitelem v Poděbradech a řadu let byl předsedou správní rady poděbradských lázní. Ve svém oboru byl významným odborníkem. Protože zde žil a zemřel, je mi líto, že od něj nemáme žádnou realizaci kromě vodárny, na které se ještě podílel s panem Jandou.
MS: Jsem přesvědčen, že vodárna přispívá k regulaci vodovodní soustavy.
LL: Vodárna je stále funkční, i když se ozývají hlasy: je to mrtvý prostor, nebo není? U nás bychom se asi vodárny nevzdali, přestože v Kolíně ze stavby od stejného architekta udělali rozhlednu. Je to dobrý nápad. Vyšlapal jsem 76 schodů, podíval jsem se do krajiny a uznal jsem: v rovině vodárna opravdu dobře funguje jako rozhledna. Vodárna v Poděbradech zatím nemůže plnit tuto roli, protože slouží původnímu záměru – a vodovody a kanalizace moc dobře vědí, proč ji potřebují. Vodárna vytváří nezbytnou rovnováhu, aby když otočíme kohoutkem, tekla kvalitní, nezávadná voda.
MS: Město očekává další rozvoj vodohospodářské soustavy a případně plánuje vodovodní stavby?
LL: Připomínám: intenzifikace čističky odpadních vod je nastavena na 32 tisíc obyvatel. Nejedná se pouze o obyvatele Poděbrad, ale i o okolní obce. S rozvojem Poděbrad počítáme. Součástí územního plánu lázeňského města je, že nechceme nějaký rozsáhlý rozvoj počtu obyvatel. Představujeme si, že do roku 2040 – 2050 by v Poděbradech nemělo být více jak 20 tisíc obyvatel. Nechceme, aby se Poděbrady rozrůstaly, protože máme zájem o udržení maloměstského rázu, který je pro lázně optimální. K tomu je přizpůsoben maloměstský plán, kde jsou místa na územní rozvoj, na bydlení, avšak nejsou masová. Ten by měl být podpořen rozvojem všech sítí, které jsou nezbytné. Tam samozřejmě patří i kanalizace.
… Lužní les a voda …
MS: Pane doktore, zmiňme pár slov o lužním lese. Jako obyvatel jej využívám pro to, aby se procházel, odpočíval, a také se díval na ty, kteří se zaujetím hrají golf. Jak je tomu o vás?
LL: Asi nebudu příliš daleko od vás, protože nevím o botanickém významu lužního lesa, jelikož to neumím odborně popsat, ale vím, že na jaře je to pastva pro oči, když tam kvetou krásné květiny. Také podzim nabízí své, kdy les dostává působivé barvy. Byť žijeme v centru civilizace, je to neposkvrněný kus přírody. Golfisté logicky v takovém prostoru hrají golf, protože je to unikátní záležitost. Hřiště, která dnes vznikají, jsou na holé pláni a čekají, že jim stromy za padesát, šedesát let dají konečně stín. My zde máme ohromnou kulisu přírody, báječnou kulisu lesa, což pak vytváří z golfu atraktivní sportoviště, byť je složité, komplikované, poněvadž les svými kořeny odvádí z greenů vlhkost, ale dává stín, který v některých případech hráči nepotřebují. Někdy stromy brání dlouhým drivům, které by zase golfisté potřebovali.
MS: Asi světovou špičku sem jen tak nedostaneme … Nebojíte se, že tento unikát – v kontextu toho, co jsme diskutovali – během let bude chřadnout? Je přece příliš teplo.
LL: Nejsem prognostik, abych řekl, co bude za 10, 15 let. Možná jsem s to se o tom bavit v oblasti společenských vztahů, ale v oblasti přírodní – tam jsem absolutní laik. Na druhé straně si myslím, že pro to musíme něco dělat, a také děláme. V tuto chvíli zpracováváme projektovou dokumentaci na propojení a vyčištění děkanské tůně, což je historická tůň, kde chytala ryby i dáma světového formátu – Ema Destinnová. Místo ryb však prý nachytala mnoho pupenců od komárů. Děkanskou tůň chystáme propojit s Labem, aby voda cirkulovala a přispívala k tomu, že část lužního lesa bude zprostředkovaně ovlivňována vodním tokem.
… Zdroje pitné vody v Poděbradech …
MS: Pane starosto, bavíme-li se o lázeňství a vodě v Poděbradech, směřujme naši pozornost k léčivým zřídlům. Je zajímavé, že kníže Hohenlohe ze Schillingsfürstu se v roce 1904 rozhodl udělat průzkumný vrt na poděbradském zámku – a ejhle, místo obyčejné vody vytrysklo železité zřídlo.
LL: Ona to tak úplně nebyla pravda, jak říkáte. V Poděbradech měl každý dům svou studnu. Kdysi na místě radnice byl dům pana Šantla, v základech poděbradské radnice postavené následně v roce 1906 byla objevena stará renesanční studna. Všechny domy ve středu města měly svůj zdroj vody, ale ta nebyla příliš vydatná, protože povrchová voda kvůli opuce nebyla kvalitní a v dostatečném množství. Proto všichni lidé využívali kašnu na náměstí, ale ta byla napájena labskou vodou. Na jedné straně do vody lidé vyměšovali, z druhé strany stejnou vodu přiváděli do kašny. Kníže Hohenlohe měl na zámku studnu s nejkvalitnější vodou v Poděbradech, a proto neměl potřebu pro Poděbrady hledat vodu. Ale protože šlo o vstřícného člověka, nabídl se městskému zastupitelstvu, že bude financovat vodovod z obory, aby Poděbraďané měli kvalitní pitnou vodu. Šlo o investici, která nebyla malá. Kníže pořádal mnoho loveckých seancí, na které se sjížděli lidé z celé Evropy. Jedním z těch, kdo jsem přijel, byl pruský baron von Bülow. Ten se mimo jiné živil tím, že pomocí virgule hledal kovové předměty. Byl tím pověstný v celé západní Evropě. Kníže se jej sem pozval pro zábavu společnosti. Tento Bülow začal ukazovat své schopnosti – vše vycházelo. V roce 1904 při jednom lovu objevil, že při vstupu na II. nádvoří zámku se kříží dva prameny vody. To pana knížete zaujalo, protože si spočetl, že může Poděbradům poskytnout pramen v hloubce 30 – 40 metrů a nebude muset platit vodovod, který bude veden cirka 3 kilometry z panské obory. Lidé věděli, že tamní voda je kvalitní, a proto nechodili ke kašně. Kníže projevoval vůči Poděbraďanům vstřícnost, ale můžeme říci, že to bylo stejné, jako by vám někdo chodil na zahrádku, proto určil hodiny, kdy se tam mohlo pro vodu chodit, omezil to, ale stále tam chodily „celé Poděbrady“.
MS: Mohli bychom říci, že šlo o spojení pragmatika s osvíceným člověkem.
LL: Podpořil jak vodovod, tak i kopání pramene. Bylo by logické, aby si nechal kopat na II. nádvoří další studnu? To asi velkou logiku nemělo. To byl náhodný efekt toho: řekl si: zkusíme, jestli baron Bülow má pravdu. V mých úvahách stojí, že pan kníže nechtěl mít na zámku další studnu. Pokusy jsou spojeny s tím, že se právě v těchto místech baron Bülow předváděl s virgulí.
MS: Jak probíhaly práce?
LL: Kopali, kopali. Nebylo to slibovaných 36 metrů, ale práce pokračovaly dál. Najednou se dostali do úrovně 90 metrů. Kníže Hohenlohe byl starý ješitný muž a nechtěl se vzdát a řekl: budeme kopat do stovky metrů, a naštěstí voda vytryskla v hloubce 97, 6 metrů. Jako na potvoru byla železitá a perlivá.
MS: Pane doktore, pan kníže byl přesvědčován osvícenými lidmi, jako byl lékárník Jan Hellich, aby průzkumný vrt pokračoval.
LL: Byl přesvědčován nejen Janem Hellichem, ale i Františkem Boučkem. Pan Hellich byl vyhlášený archeolog a objevoval v jednotlivých vrstvách nejrůznější zkameněliny, sedimenty. Říkal, že díky kopání studny mohl dokonale zdokumentovat podloží poděbradského hradu, což knížete Hohenlohe příliš nezajímalo. Na druhé straně pan doktor Bouček, který byl významný poděbradský lékař, si uvědomoval, že voda v kašně není pro Poděbrady kvalitní, a proto je nutné pro Poděbrady nalézt kvalitní vodu. Nejsem si jist, že by kníže Hohenlohe chtěl dát Poděbradům za každou cenu vodu. Jeho správce velkostatku pan Sallich, jenž byl strážce peněz, velmi nelibě nesl, kolik stojí kopání, které „k ničemu“ nevede. Neustále se kope a utrácíme, což pan Sallich to považoval za vyhozené peníze. Kníže měl zájem, aby se dobrali nějakého výsledku. Uvažte, kdyby pramen léčivé vody byl v hloubce 102 metrů, ti, kteří kopali, ji vůbec nemuseli objevit. Uvedu příklad. V místě dnešního obchodního domu Jiřík byla Janowitzova olejna. Ta byla likvidována v roce 1966. Před olejnou tam byl lihovar, který založil Žid Roubitschek. Ten založil lihovar, který navazoval na cukrovar. Oba subjekty zkrachovaly, protože musí mít kvalitní vodu. Cukrovar zkrachoval, protože vlivný komunální politik a purkmistr Hlaváč nepovolil přivést vodu, jak si představoval jeho majitel. On to prodal a koupil to pan Roubitschek, který cukrovar předělal na lihovar. Opět zde byla potřeba vody. Právě nový majitel kopal vodu na vlastním pozemku, ale pouze do osmdesáti metrů a vodu nenašel. Zkrachoval a spáchal sebevraždu. Jen uvažte, kdyby kopal o dvacet metrů hloub, kdyby nepřestal a kopal, a kdyby měl finanční sílu, měl naději, vůli, o třicet let dříve by objevil minerální vodu – a mohl v II. polovině devatenáctého století založit lázně. To jsou kdyby – ale ty k historii patří. Dnes se tomu pouze smějeme, ale právě to je velmi zajímavé.
MS: Děkuji vám za poučnou vodní meditaci s poděbradskými reáliemi a těším se na příští setkání.