Patriot Poděbrad, Ladislav Langr, se ve třetím vodním zastavení zaměřuje na problematiku vody v místech, kde neprší, kde nejsou lesy, kde nejsou řeky jako v Evropě, zkrátka je tam viditelný nedostatek sladkovodní vody, třebaže mají přebytek slané vody. Cesty do Izraele se staly nejen vhodnou cestou jak připomenout ve „vzdálených“ krajích střední část Evropy, ale zároveň „načerpat“ poznání pro období, které může dříve či později postihnout země s vodním blahobytem. Víme, že problémy s vodou v některých částech naší republiky přibývá, a proto je čas na vstřebání poznatků od zemí, které tento problém promýšlí již generace – a jsou úspěšní jak ve stabilizaci vodní bilance, tak díky ní i rozšiřování míru v oblasti Blízkého východu. Kéž se to daří i Čechům.
Dialog byl natočen v době velkých veder roku 2018, která předčila všechna očekávání.
… Voda v Izraeli …
MS: Pane starosto, během léta 2018 jste navštívil partnerské město Netanya v Izraeli. Jde o město, které je známé tím, že má velmi sofistikovaný systém závlah. Byl jste tam krátce, ale jistě jste se o problém hospodaření s vodou, zvláště pokud v městě Poděbrady je sucho, zajímal.
LL: V Netanyii jsem byl podruhé. Jak Netanya, tak Izrael jako takový jsou vyprahlou zemí, …
MS: … byť je to přímořská oblast.
LL: Tam je paradox, že moře skýtá obrovské množství vody, které se přímo dotýká – ne břehů, ale ulic Netanye, poněvadž jdete-li tamní ulicí, pod vámi je nádherná pláž s mořem – se vším všudy. Současně tam schází životadárná řeka. Když jsme měli návštěvu z našeho partnerského města Netanye, představitelé obdivovali řeku Labe. Fascinovalo je, jak řeka protéká městem. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak máme ještě co dělat, jaké máme mít úkoly, abychom řeku do města více zapojili, abychom ji více využili ve fantastické věci, kterou město nemá. Můžeme říci, že jsme součástí přírodní síly, kterou voda je. Je zřejmé, že je dobré, když je voda spoutána, ovšem je problém, když začne řeka dávat najevo, že silou skutečně je a začne dělat problémy. Ale přijde-li člověk někam do míst, kde řeka není, uvědomí si, jaký je zde obrovský potenciál, že jsme ji nedokázali dostatečně využít.
MS: Tomuto potenciálu také musíte rozumět. Měl byste vědět, co s jednotlivými produkčními faktory. Víte sám, když jej začnete nadužívat, poté se bohatství pozvolna ztrácí. Nutno přiznat, vždy jde o vztah k tomu, s čím pracujete. Ale zpět k Netanyei. Jaké jsou – podle vás – hlavní nástroje péče o vodu v tomto přímořském letovisku?
LL: Tam je jedna zajímavá skutečnost. Netanya nesmírně dbá na to, aby byla zeleným městem – a to navzdory tomu, že tam voda není. Daří se jim to, protože mají propracovaný systém závlah, který se týká veřejných prostranství. Právě tam žhne slunko od rána do večera – možná 10 měsíců v roce. Rostou tam květiny, daří se i stromům – konkrétně palmám. To vše působí nesmírně svěže. Podíváte-li se zblízka, najednou vidíte, že je země protkána drobnou kapénkovou vodní infrastrukturou, která toto vše zavlažuje. Podotýkám, nejde o meliorace s mořskou vodou – na tu rezignovali, protože zjistili, že ta nefunguje, ovšem je to opravdu podzemní voda, která z hlouby vyvěrá a pomocí čerpadel je přiváděna do celého městského systému. Na druhé straně systém není až takový, že byste ve městě viděl fontány na každém kroku. Je to odlišné, co si mohou dovolit v parku, ale oni se zaměřili především na to, aby voda zavlažovala zeleň.
MS: Mají program cíleného kapkového zavlažování, které mají z logiky postavení minimum ztrát ..
LL: … a maximum výsledku.
MS: Člověk si stěží může představit zelené město na hranici pouště. V tom vidím zázrak.
LL: Ano, opravdu. Důležitou roli hraje přímořské prostředí. Mají tam 12 kilometrů dlouhou přímořskou pláž, a proto to není úplná poušť. Je to však vyprahlá země, která je čím dál od břehu vyprahlejší.
MS: Přesto je to něco odlišné, když se procházíte poděbradskými luhy, kde jste ve stínu stromů a můžete zakusit herní nadšení golfistů v blízkých lužních lesích. Je to něco jiného, když se procházíte po plážích, které jsou lemovány hotely a jinými odpočinkovými zařízeními.
LL: Zmínil bych jednu podstatnou věc: na výročí města jsem položil otázku: Jakou máte na oslavách města mokrou variantu? Bylo mi lakonicky odpovězeno: zde neprší. Z tohoto pohledu je to dobře, ale na druhé straně pro městskou infrastrukturu města je to závažná věc, poněvadž město nezná, co je déšť. Pravda je, že před dvěma lety tam zažili sníh, jenž trval asi týden, a byli z toho velmi překvapeni, když zjistili, že u nich je sníh, a všichni z toho byli nadšeni.
MS: Je vhodné se zeptat, zdali si myslíte, že časem bude možné využít zkušeností tohoto partnerského města, zdali by inženýři k nám přijeli radit, jak vybudovat takovou infrastrukturu ve středu města?
LL: Nedomnívám se, že budeme muset využívat zkušenosti Netanye, protože ta nemá nic originálního, poněvadž koncept nakládání s vodou je izraelský, protože Izrael vybudoval fungující města na poušti. Jsem přesvědčen, že je to otázka času, kdy budeme muset i my podobným způsobem hledat zdroje, jak zde zajistit, abychom měli zelený park, a ne hnědý park, protože velká vedra se budou nejen opakovat, ale budou se zvyšovat.
MS: Pane starosto, rád bych se zeptal, zdali téma vody je i tam hlavní? Jsme přece v době, kdy je horkem sužována nejen Česká republika. Tážu se proto, že život je voda a voda je život.
LL: Ano, i naše tělo je z velké části složené z vody. Je jedno české pořekadlo: Teprve, když něco nemáme, si toho začínáme vážit. Právě tak je to i s vodou. Jsem přesvědčen, že v myslích běžných lidí se problém vody nikoho netýká, protože jdete do obchodu a koupíte si vodu, o jakou máte zájem. Dále: otevřete kohoutek, pustíte si vodu a natočíte, kolik žádáte. Čistíte si zuby neopatrně: zapnete si kohoutek – voda teče, byť máte kartáček v ústech. Toto je příklad, že si její vzácnost neuvědomujeme. Voda je u nás snadno dostupná, stále zabezpečená – a to díky přísunu zdrojů. Cena za vodu je v porovnání se strategickou surovinou v podstatě marginální. Teprve až voda bude stát dvojnásobně, trojnásobně, začneme si uvědomovat, co pro nás voda jako taková znamená, jelikož dnes osmdesát korun za vodné a stočné je pro běžného člověka bezproblémová částka. Z toho důvodu k vodě nepřistupujeme, jak bychom měli. Zatím ji bereme, že voda je, o vodu se někdo postará. Mám-li žízeň, napiju se, potřebuji-li vodu, mám ji, splachujeme pitnou vodou, čímž jí plně nešetříme atd.
MS: Prosím vás, popsal jste přístup Čecháčka, ne odpovědného Čecha. Krásnou podobu mu vdechl Svatopluk Čech. Jeho pan Brouček jde, opije se a pak cestuje v historii, případně mimo naši planetu.
LL: Takových lidí je málo. I za sebe říkám, že abych cíleně jel do Izraele a začal se bavit o tom, jak zadržují vodu, to jsem neudělal, protože žijeme v relativním nadbytku a dostatku, což nás ukolébává – až najednou dojde k nějaké krizi. Bude energetická krize, může se zdát, že dojde k blackoutu, že dojde k výpadku. Najednou lidé zjistí, že bez telefonu a počítačů jsou neschopní cokoliv řídit. Ve chvíli, kdy úředník nemůže věci obsluhovat prostřednictvím počítače, v podstatě nemůže dělat žádný úkon. Dříve bylo vše papírové, dnes je vše skryto do nul a jedniček. Obávám se, že problém blackoutu je podobný jako voda. Blackout nás odstaví od schopnosti řídit a voda nás odstaví od schopnosti žít.
MS: Děkuji vám a ve čtvrtém zastavení se zaměříme na problematiku lázeňství, neboť se bude týkat budoucnosti míst, kde žijeme a snad ještě nějakou dobu žít chceme.