S Romanem Jochem jsme rozmlouvali o postavení člověka ve světě. Někteří z nás byli či jsou vychováni, aby usilovali o prvenství, místo toho, aby v nich byla rozvíjena touha poznání cesty k sobě samému, a také uvědomění si míst, kde mají být, kde jsou skutečně žádáni. Žijeme v době koronavirové, která asi proměnila náhled na „prvenství“, protože i ti, kteří o něj usilovali, najednou museli přehodnotit svůj pohled na svět a své usilování. Proč? V době pandemie se prvenství stalo „pošetilostí“ a začal se cenit prostý život i zdraví. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že i v této nelehké době byli někteří skutečně prvními – ti, jež nasazovali životy, riskovali, že budou nakaženi: lékaři, sestry a ostatní zdravotní pracovníci, ale i „obyčejní“ prodavači v potravinách, které všichni potřebujeme, abychom někdy v budoucnu mohli zakoušet i nějaké to prvenství – tedy překonání sebe sama, jež je nejobtížnější.
Dialog byl pořízen v Praze 2019.
MS: Romane, povedeme debatu k tématu, k němuž jsem byl vyzván. Na jedné recepci mi bylo řečeno: již zde máte svou kolegyni. Nejste první. Já jsem řekl: je příjemné být druhý. Tím, že jsem druhý, někdo mi mohl rozsvítit, mohl mi někdo otevřít dveře, může mě někdo i vlídně pozdravit. To jsou výhody onoho „být druhým“. Jak k této skutečnosti přistupujete vy? Tážu se proto, že žijeme v době, která nás učí, abychom byli prvními, abychom se ve světě zviditelnili, přičemž jde o skutečnosti, které nás připravují o to, abychom si prohlédli svět v jeho nesmírnosti, nechali na sebe působit okolí, abychom žili tady a teď – ne dvě hodiny dopředu, a historii? Tu si raději nepřipouštět!
RJ: U některých lidských aktivit touha být první není na škodu. Mám na mysli hlavně sportovce. Smyslem hry je nejen dosáhnout obdivuhodného výkonu, ale i být první. Mít to jako celoživotní krédo je však velmi sebestředné. Člověk si uvědomí, že ani nemůžeme být první. Kdysi jsem četl tezi, která mi utkvěla v paměti. Slavný myslitel pronesl: já jsem pouze trpaslík, který stojí na ramenou obrů. To znamená, že každý v něčem na někoho navazujeme. Pokud se nám náhodou dostalo nějakých znalostí, je to díky spoustě obrů před námi, kteří mnohé objevili, vynalezli, nastínili. Naše snaha „oslňovat“ ostatní je nejen narcismus, ale jde o lež, nepravdu, poněvadž díky znalostem těch jednotlivých lidí před námi by ani ten největší vědec současnosti nebyl tam, kde je dnes.
MS: Vždy jsme v tomto ohledu minimálně druzí. Začínat stále z nuly by bylo smrtící. Je otázka, jestli máme zájem kráčet, pozorovat, posunovat se, jak se nyní říká. Není dobré nechat ostatní jít vpředu jako předvoj, a občas být součástí „závoje“?
RJ: Nestává se mi, že bych do nějaké místnosti vešel první, avšak souhlasím s vámi. Ano, je příjemné, pokud vejdu do místnosti, která není studená, a čeká mě tam již teplý čaj, teplá káva, úsměv, rozsvícené světlo a oheň v krbu ohřívá místnost, to je velmi příjemné.
… Jsme první, nebo jedineční? …
MS: Někdo zdůraznil: na tomto světě jsme první, jsme za sebe. Zkrátka – člověk je vždy výsledkem linie a touží něco malého či velkého předat, a pak se stáhnout.
RJ: Myslím, že každý z nás je jedinečný. Být jedinečný, neopakovatelný je zajímavější, než být v první řadě „odlitků“, kopií. Měli bychom si uvědomit, že každý z nás je originální – v tom je opravdová důstojnost člověka.
MS: Pokud člověk, je druhý, třetí, čtvrtý, …
RJ: … ale odlišuje se od ostatních, nemá se za co stydět.
MS: Zeptejme se, jak je to se slovem první?
RJ: Důležitá otázka. Dříve šlo o císaře – primus inter pares – Oktavián byl první mezi rovnými. V Anglii vzniklo z tohoto základu označení „prime ministr“ – první z ministrů Jejího Veličenstva.
MS: Pro porozumění bychom měli dodat: první ze služebníků Jejího Veličenstva.
RJ: Ano, ten první byl ve služebném postavení vůči skutečnému suverénovi, kterým bylo Veličenstvo – koruna.
… Bible a jedinečnost …
MS: Myslím si, že jste nepřímo otevřel téma prvenství Bible – a to o službě. Právě v této knize je psáno: první budou poslední a poslední prvními.
RJ: Je to výzva k pokoře. Jsi-li okázalý vladař, despota, první na tomto světě, dej si člověče pozor, jelikož se může ukázat, že v božím království budeš poslední a jeden ze žebráků bude první.
MS: Cítím v tom také pomíjivost našich činů. Většina našich pozemských snah je marnivá, nicotná – a to kvůli dočasnosti. Zkoumáme-li téma prvenství, zeptejme se: usiluje bible o prvenství, nebo abychom byli odlišní? Právě vztah k životu, apel, abychom si vážili jednotlivého – ať bohatého, tak i chudého, vede k touze po mnohosti. Není tam zdůrazněn ten první.
RJ: Starý zákon připomíná, že máme žít v bázni boží, být vůči člověku spravedliví, dodržovat boží zákon. Evangelia zdůrazňují, že Bůh se vůči nám projevuje láskou a my ve svém přístupu máme zachovávat lásku k bližnímu, avšak nevzpomínám si, že slovo první by tam hrálo svou roli. Stálo by za analýzu, jestli se slovo první objevuje – kromě vámi zmíněného první budou poslední a poslední prvními.
MS: Nezapomeňme na spojení prvorozený syn.
RJ: Ano, důraz je kladen na prvorozenost, viz Ezau a Jákob, jejich spor.
MS: Ano, ovšem upřesněme: nebyl to přímo spor o prvorozenost, avšak druhorozený Jákob usiloval o uznání prvorozeným. Důležitý tam byl „kšeft“ o misku čočky. Ezau se svého prvorozenectví zřekl a Jákobovi tak mohl požehnat Izák, nevěda, že žehná druhorozenému.
RJ: Zvláštní, ale ne neobvyklý případ.
MS: Dalším příkladem byl tento: Jákob – Izrael si nejvíce vážil těch posledních, …
RJ: Máte na mysli Josefa, nebo Benjamína?
MS: On měl syny s několika ženami, což bylo běžné, a nejmilovanější byla Ráchel.
RJ: Právě v tomto případě se ukázalo to krásné: první budou poslední a poslední prvními. Víme, že starší bratři Josefa chtěli zabít, …
MS: … a to díky jeho schopnostem předpovídat.
RJ: Nepodceňujme ty, kteří zůstávají vzadu, mnohdy skrytí, ba – neviditelní.
MS: Také bychom měli uvést, že farizeové a zákoníci chodili dopředu, celníci stáli v pozadí.
RJ: Ano, celník byl považován za hříšníka, byl vnímán jako kolaborant s římskou okupační správou.
… Prvorozenectví …
MS: Položme si otázku: není důraz na prvorozenství posedlostí? Posuzujme člověka dle jeho kvalit – ne dle pořadí jeho zrození.
RJ: Z křesťanského hlediska jsme jedineční, unikátní, a proto do jisté míry „první“, ale i jiné civilizace obsahují ve své kultuře tento fenomén. Například civilizace čínská kladla daleko větší důraz na prvorozenectví synů. Dcery byly méně zajímavé než synové. Právě prvorozený se stal dědicem, případně příštím králem. Právě v posedlosti prvorozenými vidím relikt pohanství.
MS: Mohli bychom to též označit za modlu.
RJ: Proč by prvorozený měl být veleben, že je prvorozený? Co se stane, když prvorozený je padouch, a ten poslední v linii může být mnohem kvalitnější člověk?
MS: Také bychom měli uvést, že kvality člověka poznáme později, nikoli v den jeho příchodu na tento svět. Ty se pozvolna ukazují v životě samém. Na druhou stranu si uvědomme, že do prvorozeného syna se hodně investovalo. Zpravidla zde existoval „vklad“ rodičů.
RJ: Dnes toto neplatí.
MS: Dnes je prosazována volnost – nechat věci plynout. Na druhou stranu víme, že královské rodiny ve světě dbají na prvorozenectví.
RJ: Napadá mě jeden důvod po prvorozenectví – a to je náhoda či vůle Boží. Právě prvorozenec by si měl uvědomit, že narození není jeho zásluha, a proto má s pokorou nést svůj úřad. Zvolený politik si může myslet, že je ten nejlepší, a proto je zákonitě zasažen mnohem větší dávkou pokušení pýchy.
MS: Nezapomínejte, že náboženství hrálo větší roli. Dnes boží slovo nemá takový dopad do mysl lidí, jako to bývalo dříve…
… To důležité je prosté, případně je upozaděno …
MS: Mějme na paměti, že důležité je, kým jsi, čím přispěješ společnosti! Také bychom měli zmínit jednu skutečnost: žijeme ve světě, v němž skutečné hodnoty mohou být upozaděny, a též proto se do čelných pozic dostávají takoví lidé, kteří by se za své činy měli stydět – a ne se vychloubat! Ti poslední mohou být vyvýšeni tím, že je na jejich čin vzpomínáno, byť byl takový člověk v době života opomíjen. Jak smýšlíte o skutečnosti, že někteří z nás dělají mnoho věcí jen tak, pro efekt, aby se „blýskli“ a byli vidět, přičemž to není důležité?
RJ: Otázka, kterou promýšlíte, není přirozenou lidskou potřebou. V mých očích – předvádět se, mi přijde pyšné. Netrčí zde snaha druhých vidět cosi, co je efektní, co se blýská?
MS: V naší rozpravě jsme zmínili Bibli. Právě kazatel v první kapitole stejnojmenné z knihy tvrdí:
2Marnost nad marnost! Řekl Kazatel.
Marnost nad marnost, všechno je marnost! 3
K čemu je člověku všechno to pachtění,
kterým se pachtí pod sluncem?
4Jedno pokolení odchází a jiné přichází,
země však nehnutě trvá navěky.
5Slunce vychází a znovu zapadá,
aby chvátalo tam, odkud vyjít má.
6Severní vítr se mění v jižní,
sem a tam točí se, tam a sem,
kolem dokola stále vrací se.
7Veškeré řeky do moře míří,
moře se ale nepřeplní.
Tam, odkud pramení, se řeky vrací,
aby pak odtamtud znovu plynuly.
8Jak jen jsou úmorné všechny ty věci,
člověk to ani nemůže vyslovit!
Oko se pohledem nikdy nenasytí,
ucho se nenaplní slyšením!
9Co bylo dříve, to zase bude,
to, co se dělo, se bude dít.
Není nic nového pod sluncem.
10Copak je něco, o čem se dá říci:
Pojď se podívat na něco nového?
Vždyť to tu bylo už celé věky,
bylo to na světě dávno před námi!
11Není památky po našich předcích,
tak jako nebude po našich potomcích:
Ani památky nezbude po nich
mezi těmi, kdo je nahradí.
Důležitý je akcent na marnost, lépe pomíjivost. Vše má trvalost omezenou.
RJ: Lidé mají zájem dívat se na něco blyštivého, tato vlastnost je živou vodou pro exhibicionismus některých. Uvedu příklady. G. K. Chesteron uvádí příklad svatého Tomáše Becketa, který prý na svém těle nosil žíněnou košili, aby v něm vyvolávala pokoru, ale na ní měl zlaté roucho, aby byl dobře vnímán těmi, kdo se na něj dívají. Někteří mají zájem vidět krásu a také důstojnost úřadu – to nás přivádí k úvaze o jeho důstojnosti. Víme, že mnozí naši vládcové byli nehodní, ale chceme, aby král vyjadřoval jistý majestát úřadu. Četl jsem, že dánská královna jezdí na kole nakupovat i na trh, přišlo mi to – ne, že by nemohla, avšak takto si nepředstavuji královnu – tu první. Alžběta II. důstojně reprezentuje úřad královny: služba, důstojnost, pokora. Třetí je nádhera katedrál – to není nádhera konkrétního člověka, avšak zobrazuje se v ní nádhera tvořivého lidského ducha, jenž vede člověku ruku. A jak lidský architektonický um dokáže vytvořit něco, co zobrazuje nádheru stvořeného světa a zároveň boží majestát! Právem mají občané touhu vidět něco majestátního, a proto jsou zřizovány galerie. Kdykoli jsem v zahraničním městě, snažím se navštívit tamní galerii, abych viděl krásu obrazu i soch – a mohl žasnout.
MS: Jsem přesvědčen, že k důležitému – tomu primárnímu – se člověk přiblíží sebeomezením, tedy i tím, abych nebyl za každou cenu první, abych prostě šel, žil, či lépe prožil – nejen „užil“, jak hlásá tento svět. Kladu si otázku: proč první z nás nemůže chodit jako jeden z nás? Není snaha reprezentovat instituci za každou cenu pošetilá?
RJ: V posledku je vše pomíjivé. S tímto přístupem bychom nemohli nikam.
MS: Řekl bych, že naše prvenství by mělo především spočívat v kultivaci našeho srdce, abychom si uvědomovali limity labyrintu světa, nepropadli mu, ale byli pevní ve zdravých zásadách, abychom byli tam, kde máme být, aby někdo věnoval tu čas, jiný peníze na užitečnou věc. Právě v tom by měl spočívat smysl naší existence: opravdu „být“ – a prvenství v tomto světě není tak zásadní a mnohdy samoúčelné, ba i ničící. Formulujme to takto: kdo chce být opravdu první, měl by prvenství v tomto světě označit za pomíjivé.
RJ: Uvědomil jsem si toto: být v první v pomoci druhým – to není projevem pýchy. Když zemřel George Washington, jeden z jeho spolubojovníků na Washingtonově pohřbu měl projev, v němž říkal: George Washington byl první ve válce, první v míru a první v srdcích svých krajanů. To však nebylo projevem nějakého lichocení. On již byl mrtvý, ale bylo to uznání. Bojoval, byl první jako příkladný občan, a proto existoval pevně i v srdcích svých krajanů. Toto prvenství, které není projevem pýchy, ale služby, kterou pak jsou lidé schopni ocenit a dát mu primát důstojnosti.
MS: Jsem přesvědčen, že mezi námi je mnoho takových, pouze o nich nečteme na stránkách novin,
RJ: … , poněvadž na stránkách novin se objevují ti, kteří dělají „špatnosti“, případně hanebnosti, a proto být na stránkách novin není projevem žádné velké cti, případně zásluhy.
MS: Ne nadarmo se říká: negativní zprávy přitahují, a proto je ve zprávách soutěž o prvenství v tom nedobrém, někdy odstrašujícím.