Vyjadřovat se k současnosti znamená, dotýkat se problému doby – koronaviru. S Romanem Jochem se tématu lehce přiblížíme, ovšem doufám, že jsme šli za tento fenomén. Položili jsme otázku cynismu v politice a společnosti obecně. Současně se tážeme po významu demonstrací a všelidových hnutí lákající nespokojené či ty, kteří nemají koho volit. Jedním z nich měl být projekt Lidé PRO Mikuláše Mináře, jenž dokázal dvakrát zaplnit Letnou, ovšem jeho vážný a jistě pečlivě připravený politický záměr zatím podpořil zlomek účastníků demonstrací. Jde o jemný dotek příčin naší současné krize.
Dialog byl nahrán v době koronavirové v roce 2020.
MS: Romane, debatujme o ospravedlnění protestu, cynismu v politice, obecněji ve veřejném prostoru, ale nejdříve si řekněme: jak vypadá veřejný prostor před volbami v roce 2021? Jaké silové části určují společenský pohyb?
RJ: Z ekonomického hlediska bych použil ekonomický termín, že trhy jsou stále „fluidní“. S jistotou nevíme mnohé, ale zdá se mi, že hnutí Andreje Babiše Ano získá nejvíc. To vůbec neznamená, že bude sestavovat vládu, protože se může stát, že v Poslanecké sněmovně se vytvoří bloky, které dohromady budou mít většinu. Ty bloky se rýsují dva. Jeden představuje společenství občanských demokratů, křesťanských demokratů a lidé TOP 09, což je středově pravicová formace. Další blok nám utváří Piráti a Starostové. Tady je obtížné ho ideologicky zařadit – snad liberálně centristicky. Může se stát, že díky volebnímu systému, který dává velkou prémii velkým formacím, ale penalizuje méně úspěšné, že právě tyto dva bloky mohou mít nadpoloviční většinu. Asi bychom řešili situaci podobnou v roce 2010, kdy Sociální demokracie Jiřího Paroubka dostala nejvíce hlasů, ale neměla koaliční partnery, a proto byla vytvořena vláda ODS, TOP 09 a Věcí veřejných. Zatím se to tak rýsuje, ale máme zde několik neznámých. Vytvoří se opravdu ty bloky, o nichž jsem mluvil? Může ODS, KDU – ČSL a TOP 09 držet pospolu? To samé platí pro další sestavu, a také budou ochotni například akceptovat premiéra z prvního bloku? Vzniká nám hypotetická otázka: Bude-li mít společenství tří – ODS, KDU – ČSL, TOP 09 více hlasů, budou Piráti a Starostové akceptovat Petra Fialu jako premiéra? Možná ano. Máme zde další otázku: Budou-li mít Piráti a Starostové o trochu více než společenství tří, budou ochotni akceptovat pana Ivana Bartoše jako premiéra s dredy – a to v dějinách asi všech evropských zemí? Pochopitelně zde máme další neznámé: jak uspějí komunisté? Dostanou více jak pět procent? Jak uspějí sociální demokraté? Přelezou hranici pěti procent? Jak dopadne Tomio Okamura?
MS: Zaměřil jste se na otázku, kdo se dostane do českého politického „akvária“, z něhož vychází zvláštní energie. Myslel jsem spíše, jak vnímáte veřejný prostor, který sužuje koronavirová epidemie? Budeme-li redukovat stav celé společnosti na vybraný celek v české Poslanecké sněmovně, ochudíme se. Jak zakoušíte témata a síly, které působí v českém veřejném prostoru?
RJ: Asi jsem se nezmínil nejen o koronaviru, a také o tom, jaký je výkon vlády. Přiznejme si: vláda – nejvyšší orgán výkonu moci působí chaoticky. Kritika přichází ze dvou stran. Někteří tvrdí, že tato vláda je příliš restriktivní. Dříve politiku určoval plukovník Roman Prymula – vojenský lékař, epidemiolog. Setkávám se názory, že ekonomika zkolabuje a ostatní nepřežijí, pokud opatření „lock-downu“ budou příliš přísná. Jiná kritika z opačné strany tvrdí, že tato vláda udělala chybu na počátku září, kdy došlo k rozvolnění, a proto přišla další vlna. Kriticky nejsou slučitelné. Platí-li jedna teze, nemůže platit další. Zatím se nerýsuje, v jaké pozici se obě strany přikloní. Jako nejkonzistentnější se mi jeví sociální demokracie, jelikož klade důraz na distribuci společenského bohatství odpovídající její ideologii. Hnutí ANO hodnotím jako populistické. Jestli výzkumy veřejného mínění něco napoví, představitelé změní svou pozici o 180 stupňů. ODS a některé opoziční parlamentní strany poukazovaly na přílišné uzavírání společnosti i hospodářství. Zhorší-li se pandemická situace dramaticky, názory těchto stran se stanou nedůvěryhodné. Pokud by počet nakažených i mrtvých stoupal, nepůjde o úspěšnou partaj. Myslím si, že nikdo neví, jak správně řešit situaci v době koronaviru. Do veřejného prostoru vstupuje také projekt Lidé PRO pana Mináře z Milionu chvilek pro demokracii. Jeho hnutí usiluje změnit nastavení politiky, ale jsem k tomu skeptický. Za klad považuji, že vznesl nadstranickou kritiku premiéra a byl schopen naplnit nejen náměstí, ale i Letenskou pláň – a to dvakrát, což jsme nikdy neviděli. Bude-li se tuto energii snažit transformovat ve stranu, neuspěje a bude zklamán.
… Narušování establišmentu …
MS: Podívejme se na problém formace Lidé PRO detailněji a položme si několik otázek: Demonstrace byly předehrou politického angažmá pana Mikuláše Mináře. Jakou roli mají demonstrace v současné době? Co znamená demonstrovat v době vlády struktur? Zabýváte se významem ideologií, jaký mají vztah k demonstracím? Mají – podle vás – význam?
RJ: Rozlišme demonstraci a manifestaci. Právě manifestaci vnímám jako něco nenásilného, pokojného, nenásilného, kde skupina občanů řekne: nesouhlasíme s trendem, jakým se ubírá naše země. Vlastně se jedná o legitimní projev politického přesvědčení, které lidi nerealizují pouze psaním článkům do novin. Jednoduše se shromáždí na náměstí či Letenské pláni, aby byla vidět jejich síla, aby si ti u moci uvědomili: podívejte se, toto není marginální skupina. Uskutečňujeme zde něco, s čímž odhodlaná menšina nesouhlasí. Naopak demonstrace – v mém subjektivním vnímání sebou přináší možnost, že na shromáždění uvidíme násilí. Právě tyto akce vidíme v různých evropských metropolích. Připomeňme si setkání „antirouškařů“. Policie některé lidí zatkla.
MS: Nezapomínejme, že demonstrace v angličtině znamená předvedení, důkaz a manifestace – projev, zjevení podobné. Musíme to oddělovat? Ale nehledáte v tom jazykové nuance?
RJ: Na demonstraci proti nějaké kauze můžete získat podporu mnoha lidí, ale ta se nemusí nutně přetavit v podporu jedné konkrétní strany.
MS: Máte v tom pouhé představení nespokojenosti.
RJ: Ti nespokojení i neuspokojení se mohou roztříštit do mnohočetného stranického spektra.
MS: Pan Mikuláš Minář se projevil jako mistr pořádání manifestací. Proč jednal, jak jednal? Struktury, které byly vyzvány k dialogu, neodpověděly. Občané se shromáždili, projevili nespokojenost, média česká i zahraniční reportovala, vznikl podnět ke společenské debatě – a to je vše. Představitelé politické moci si zachovali „Poker Face“.
RJ: Naši reprezentanti spoléhali na to, že ve sněmovně mají většinu – ANO, sociální demokraté s podporou komunistů. Tito lidé se tvářili bohorovně, což jim může krátkodobě vydržet u vládnutí, ale riskují, že budou ztrácet voliče ve prospěch jiných subjektů. Poté se může stát, že první strana, která získá nejvíce hlasů, nebude mít dostatek koaličních partnerů. A mnozí další koaliční partneři vládu utvoří místo ní, což je také férové. Máte-li ve sněmovně vládní většinu, máte plné právo si vytvořit vlastní vládu.
… Cesty k cynické společnosti …
MS: Věnujeme naši rozpravu problému cynismu a strukturám, které ho zčásti vytváří. Proč struktury nenaslouchají hlasu lidu? Právě iniciativa pana Mináře mnohokrát poukázala na cynismus, jehož jsme svědky.
RJ: Cynická odpověď zní, že jsou bohorovné, ale pak nejsou chytré. Jiná odpověď je, že podcenily závažnost situace. Měly udělat vstřícné kroky – ústupky, které by situaci napravily. Někteří vnímají, že asi se jedná o konec jejich vlády, a proto uvažují v modu „po nás potopa“. Nevím, zdali se jedná o mentalitu panující v sociální demokracii. Ač nejsem voličem sociální demokracie, asi by byla škoda, pokud by sociální demokracie stala mimoparlamentní stranou. Nevím, zdali premiér Andrej Babiš k tomu nepřistupuje tak, že bude premiérem necelý rok a bude se věnovat soukromému byznysu. Mám pocit, že je tak propojený s politikou, že by bylo těžké pokračovat v byznysu v České republice. Proč? Spálil za sebou mnohé mosty. Uvidíme, jaký bude definitivní verdikt Evropské komise, kolik z dotací, které Agrofert obdržel, bude muset vracet.
MS: Kde se v člověku i společnosti bere cynismus? Jedná se o znak úpadku? Ti, kteří apelují na etické principy, se před ostatními lidmi stávají směšnými.
RJ: Víme, že někteří z nás jsou cyničtí, …
MS: … předstírají a nepřímo i lžou.
RJ: Slouží-li lež mým cílům, stává se přijatelným prostředkem. Někteří z nás mají ideály a snaží se podle nich žít. Poté máme skupinu, kterou bych označil za nejpočetnější. Jedná se o lidi, kteří by chtěli mít ideály, ovšem obávají se, že pokud by se jich striktně drželi, v životě by naráželi. Dělají tak kompromisy se svým svědomím, s principy, které hlásají. Nerad bych je přirovnal k normalizačnímu období. Přístup byl asi tento: nebudu-li kolaborovat, ke spolupráci přijde i horší svině. Je lepší, aby kolaboroval „slušný“ člověk – jako jsem já. Tento model jednání platil nejen za nacistické okupace, ale i za komunismu. Případně šlo o přístup: musím vstoupit do komunistické strany, jelikož se jedná o jedinou možnost, jak fakticky změnit věci.
MS: Systém, v němž my žijeme, pak čeká na náraz, jelikož jsme-li svědky cynismu, sami sebe „betonujeme“ – to za živa. Jaká jsou východiska? Společenské klima se bude zhoršovat – a to neživotnou ideologií, která zde byla v minulosti, nebo budou obětí přílišného blahobytu, v němž přestáváme rozlišovat. Jak k tomu přistupujete?
RJ: Toto platí nejen o dlouhodobé perspektivě, ale i o kratších periodách.
… Demonstrace a její limity …
MS: Máme demonstrovat za každou cenu? Jaké jsou limity demonstrací?
RJ: Někdy je správné odolávat tlaku demonstrací, protože odpovědný státník musí říci: můžete demonstrovat proti mé politice, ale ve vší upřímnosti s vámi nesouhlasím a bude to po mém. Jedná se o protiválečné hnutí v západní Evropě na začátku osmdesátých let dvacátého století. Sověti rozmístili rakety středního doletu SS 20 mířící na evropská města Západu. V roce 1979, kdy byl v USA prezidentem Jimmy Carter, si západoevropští státníci řekli: nenecháme se vydírat, tvrdíte, že náš můžete zabít. Můžeme udělat to samé. To znamená, že na území rozmístíme podobné „hračky“, které budou mířit na vaše města. Položili otázku: máte zájem, abychom se vzájemně zabili? V roce 1979 NATO rozhodlo, že se v západní Evropě mají rozmístit americké rakety středního doletu mířící na západní část Sovětského svazu. V západní Evropě vzniklo velké protiválečné hnutí, které tento krok odmítlo, aniž by mělo možnost cokoli udělat se sovětskými raketami. Následující po těch, kteří rozhodli – Ronadl Reagan v USA, Helmut Kohl v Německu, Margaret Thatcherová v Británii či již zapomenutí Poul Schlüter v Dánsku, Routh Lubers v Nizozemí, Wilfried Martens v Belgii, Giulio Andreotti v Itálii – ti řekli jasné Ne! My se nenecháme vydírat jejich postojem. Domnívají se, že nás tím zastraší, a my nic neuděláme. Upřímně – nechceme válku, ale máme zájem jejich hrozbu omezovat, neboť máme stejnou možnost. Ne, vy na nás rakety nevystřelíte, protože byste prohloupili. Viděli byste, co se stane vám. Takzvané „mírové hnutí“ iniciovalo demonstrace v dějinách demokracií. Tito státníci stáli pevně a řekli: Ne, nebudeme ustupovat protestujícím a americké rakety rozmístili. Pak přišel sovětský reformátor jménem Michail Gorbačov, který věděl, že silou nemůže nic vyjednat, a proto začal usilovat o dohodu, kompromisy a mír. Někdy politika síly vůči naivním a „dobře to myslícím“ lidem je správná. Je správné, aby státník nepodlehl nátlaku demonstrantů, což však není česká situace.
MS: Připomenu přístup „železné lady“ za její postoj vůči stávkujícím horníkům. Neodolala ani po roce jejich stávky. Český premiér Václav Klaus ustoupil po týdnu protestů železničářů v roce 1997. Šťastná to země, pokud správní lidé stojí na správné straně a pevně drží „kormidlo“ dějin.
… Naladění ve společnosti …
MS: Prosím vás, srovnejme atmosféru demonstrací kolem roku 1989 a po roce 1989. Před třiceti lety jsme čelili hospodářskému, společenskému úpadku – a to kvůli komunistické ideologii, které většina lidí nevěřila, státostrana dusila občanskou společnost. Ale rok 2019, kdy jsme byli svědky demonstrací, byl jiný. Můžete být svobodný, říkat si, co chcete, nikdo vás nezavře, ale také se zeptejte: kdo vám naslouchá, či vás poslouchá? Slova v otevřeném systému ztratila váhu. Můžete podnikat, cestovat, ovšem přes vaši aktivitu zde existují struktury, které přetrvávají a mnohým občanům vadí. Jednotlivec nemá odpovídající sílu a musí se spojit s větším celkem, aby alespoň vyjádřil nesouhlas s tím, co se děje.
RJ: Nenamítám. Nezaujatý pozorovatel z Teorie morálních citů Adama Smitha uzná, že dnešní situace je mnohem lepší, než byla za starého režimu, ovšem také si uvědomí, že naši občané měli ideály, které zůstaly nenaplněny. Věřili v etičnost změn i vývoje. Hodně k tomu přispěl bývalý prezident Václav Havel, který nebyl politickým, ani ekonomickým myslitelem, ale dramatikem, ovšem svým způsobem morálním filozofem. Tato očekávání vzbudil, aniž by měl sílu českou společnost změnit. Česká společnost se projevila smíšeně – nemůžeme říci, že jednoznačně dobře či zle. Nalezli jsme tam obojí momenty – a to heroismu, kdy jsme udělali správné věci, ale i momenty, kdy jsme se za svou vládu styděli. Právě diskrepance mezi vznešenými ideály a realitou u mnoha lidí vyvolává oprávněný smutek. Někteří z nich si myslí, že nám revoluce byla ukradena. Ne zde bych nesouhlasil, protože se ukázal pravý obrázek lidu. Většinou se to ukazuje ve volbách. Většinou „víme“, koho volíme. Miloš Zeman získal dvakrát za sebou většinu odevzdaných hlasů ve druhém kole. Přece to o obyvatelích České republiky něco vypovídá. Nezískal je unfair způsobem, ale v regulérních volbách, kdo se zajímal, věděl, jaké přístupy hájí. Většina lidí v II. kole řekla: Miloš Zeman je lepší, než alternativa. V prvních volbách se jako alternativa nabízel Karel Schwarzenberg, či Jiří Drahoš.
MS: Spojí-li se všednodenní život s idealismem, poté v některých lidech vzbudí rozčarování, pokud nepřijmou východisko, že jejich naplnění se nedočkají, ale mohou se k nim pouze přiblížit. Výhodu mají „pragmatici“, jež sledují svět pouhou ekonomickou analýzou. Právě ti stojí nohama na zemi, ovšem mohou za sebou zanechávat neforemné a proti životu jdoucí struktury, proti kterým jsme bojovali jak v roce 1989, tak i v nedávné době. Nezpůsobuje postavení obou táborů přílišné rozdělení? Asi není dobré následovat americkou zkušenost z roku 2020.
RJ: Uznávám, že Amerika se nám stala fatálním příkladem, jenž sice nedosahuje potenciálu občanské války, ale jedná se o blízký stav. U nás fatalita rozdělení není dána osobou Donalda Trumpa – je mnohými nekriticky milován, ale i nekriticky nenáviděn, ač některé kroky můžete přijmout a ocenit. U nás nemáme polární stav, ale „rozředěný“, v čemž spatřuji výhodu. Máme dva představitele Andreje Babiše a Miloše Zemana. Mezi oběma tábory vidíme průniky. Někteří přijímají Andreje Babiše jako menší zlo, ale odmítají Miloše Zemana. Dále ti, kteří akceptují Miloše Zemana a o Andreji Babišovi nemají dobré mínění.
MS: Romane, ale kde máte osobu, která reprezentuje tu část lidí, kteří protestovali na Letné? Jsem přesvědčen, že mají jiné kandidáty než Miloše Zemana a Andreje Babiše. Nepředstavují právě oni příklady radikálního cynismu i mravního nihilismu?
RJ: Ptejme se: co s tím? Položme si otázku: co udělal pan Mikuláš Minář a jeho Milión chvilek pro demokracii? V mých očích šlo o vzepětí idealismu: Chceme říct na náměstí, že současný stav považujeme za špatný. Dobrá, ale jaký má být další krok?
MS: Minář založil spolek Lidé PRO, jenž má být základnou pro budoucí občanské hnutí. Shromáždí lidi, vytvoří politický program, který bude vstupenkou do Poslanecké sněmovny ČR.
RJ: Ano, volby do sněmovny nás čekají přibližně za rok a prezidentské koncem roku 2022 a počátkem 2023. Z hlediska ústavy nepůjde o Miloše Zemana, ale bude to někdo další. V relativně krátké době budeme mít možnost hodnocení stavu našeho vývoje.
MS: Proč jste skeptický ke spolku mladého aktivisty Mináře? Například jeho aktivity podporuje dlouholetý senátor a politolog Petr Pithart, případně bývalá soudkyně ústavního soudu i senátorka Eliška Wagnerová, případně David Ondráčka – bývalý ředitel Transparency International.
RJ: Mohu se mýlit, ale spíše tíhnu ke straně skeptiků, kteří tvrdí, že podpora tohoto hnutí „rozředí“ podporu dvou opozičních bloků. Byla by škoda, pokud by získaly pod pět procent – tím by hlasy propadly. Kdyby přesáhly práh pro vstup do Poslanecké sněmovny, formující bloky by neohrozily a mohly by jim pomoci.
MS: Můžeme v aktivitách těchto lidí vidět novodobé Občanské fórum, kde bylo vymezení, co nechceme, ale i touhu po vzájemném naslouchání a úsilí po lepším světě? Snad jejich činy odpovídají idejím realismu.
RJ: Ano, jejich aktivity mohou působit jako nové Občanské fórum. Kladu si otázku, jestli dnešní doba přeje právě takovému uskupení? Nezapomínejme – Občanské fórum bylo unikátní uskupení. Lidé se rozhodovali mezi totalitou a Občanským fórem. Buďme rádi, že vyhrálo. V momentě vítězství se začalo vnitřně štěpit na několik názorových proudů. Lidé se snáze shromáždí „proti něčemu“ strašnému, ale hůř se shodnou „pro něco“ pozitivního, poněvadž mezi lidmi vzniká konkurence. Myslím si, že Občanské fórum sehrálo ve své době naprosto kladnou pozitivní roli, ale nelze se snažit rekonstituovat toto společenství, neboť žijeme ve skutečné názorové pluralitě. Nejsme proti něčemu, ale musíme se orientovat na to, co chceme – ať si voliči vyberou. Spatřuji jistou logiku spojení stran ODS – KDU – ČSL a TOP 09, třebaže se pro někoho jedná o příliš náročný projekt, ovšem při troše dobré vůle se to dá uskutečnit. Také vidím možnost, proč by se Piráti i Starostové, kteří nejsou ideologicky vyhranění na pravolevé škále, nemohli spojit. Nalézám logiku spojení, ale nedokážu si přestavit koalici ODS – KDU – ČSL a Pirátů. Asi by se jednalo o nesourodou koalici.
MS: Zeptejme se, s čím může obohatit nový politický projekt Lidé PRO veřejný prostor a úžeji politickou arénu?
RJ: Asi je veden nejlepšími záměry a usiluje o utvoření Občanského fóra číslo dva. Není to málo?
MS: Někteří aktivní občané a voliči pravicových i levicových stran cítí nejen cynismus v politice, ale prvky normalizace dvacetiletí před rokem 1989. Chybí jim obyčejný „slušný“ politik, pocit naplňovaného závazku během volebního období.
RJ: Uznávám, že situace protestu proti normalizaci musí nastat, abychom se přiblížili k nějakým reformám. Někdo musí jako první opustit cynismus a pronést: chovejme se alespoň slušně.
MS: Jak můžeme vnímat pozdrav Andreje Babiše?
RJ: Jeho příslovečné: „Čau lidi?“
MS: Nebo kohokoliv. Vždyť je rozpoznatelné, když vás někdo zdraví z „musu“ a někdo z upřímnosti.
… Být vnitřním disidentem …
MS: Stává-li se politika nelidskou, vnímavější musí v sobě mobilizovat to, co v sobě objevili chartisté. Myslím si, že výzvou pro každého z nás, kdo není spokojen se situací, přijmutí étosu disidenta.
RJ: V době společenského vření nemůže politika být pouze o standardní politice, ale má etický až náboženský rozměr. Právě ten může být hodně nebezpečný, jelikož nám slibuje pozemskou spásu – a to je špatné. V roce 1989 – 1990 právě politika naplňovala tuto roli. Jasně jsme pojmenovali zlo a morálně jsme se distancovali od minulosti. Představitelé i širší společnost zaujali stanovisko: udělali jste svinstvo, ale my vás do vězení zavírat nebudeme. Lze v této době upřímně čekat slušnost od politického společenství?
MS: Můžeme se o to pokusit!
RJ: Když vidím v kostele slušného člověka, jehož zatím neznám, oba dva ve stejnou chvíli poklekneme, od něho očekávám etický standard, protože ho pokleknutím veřejně hlásá. Aktem sebepokory se přihlašujeme k etickému kódu. Nebudu však klekat před světskou autoritou, ale pokleknu pouze před Bohem – a to v eucharistii. Přiznám se, že mnozí od hnutí pana Mikuláše Mináře čekají právě náboženskou funkci – hromadné vykoupení a poznání, že přichází právě etičtí. Je krásné, že někdo přichází s takovým ambiciózním programem, ale zklamání může být o to větší.
MS: Neplyne náhodou náš život sinusovým vývojem očekáváním a zklamáním v různé intenzitě? Přesto v tomto světě žijeme, jelikož ostatním lidem odpouštíme a oni nám. Jak já, tak vy vyžadujete, aby politik během svého působení neškodil.
RJ: Právě se jedná o minimum.
MS: Dotkněme se problému takto: Na jedné straně máme solidaritu lidí, kteří se angažují, na druhé straně bezskrupulózního „zelináře“ z Moci bezmocných – vypůjčím-li si Havlův příklad, který dělá vše, aby přežil a zalíbil se mocným? Nevidíte v tom spor člověka podporujícího přirozené živé vazby a těch utvářejících nelidské struktury? Dvacáté století nám může o tomto fenoménu vyprávět …
RJ: Existuje pojem „hříšné struktury“. Máme-li dobrého člověka a přidá se ke struktuře, která vytváří zlo – například mafii, začne vytvářet hřích. Asi děláte chybu, pokud začnete spolupracovat s hříšnou strukturou. Asi uděláte chybu. Evangelický farář Sváťa Karásek opakovaně ve své písni vyzýval: „Řekni ďáblovi ne.“
MS: Protože on ti sejme podobu, jednoduše se člověk ztratí sám sobě …
RJ: Ano, nepůjdu na kompromis, jednoduše ne.
MS: Zeptám se takto: myslíte si, že podobná dilemata lidé řeší ve svém rodinném životě?
RJ: Asi v menší míře ano, protože se nepředpokládá, že by v rodině někdo nenáviděl své blízké. Očekáváte, že příbuzní si přejí všechno dobré. Připouštím, že i v rodinách se objevuje nenávist – a to o dědictví aj.
MS: Zpět k projektu Lidé PRO – a snaze o zlepšení společnosti, což je tak trochu „jízda v oblacích“. Vzpomeňme na projekt podnikatele a filantropa Karla Janečka – Pozitivní evoluci. Zastavoval se v krajských městech, možná propagoval svůj úspěch, apeloval na morálku. Odhlédnu od tohoto. Jaké je antidotum proti cynismu?
RJ: Je to idealismus. Ovšem idealismus, který není naivní, ale musí být doplněn realismem.
MS: Myslíte si, že idealistický realismus masarykovského typu si nějaký představitel politické strany osvojil?
RJ: Asi ne.
MS: Co například Petr Fiala, který kandiduje jako lídr koalice občanských demokratů – lidovců – TOP 09? Prošel akademickou půdou, byl úspěšným rektorem Masarykovy univerzity, vstoupil do politiky jako nestraník ODS, poté se stal jejím předsedou.
RJ: Tam se Masarykův přístup dá spatřit. Je zároveň idealita i realista, ačkoliv každý bude jeho míru realismu a idealismu vidět jinak. Ptejme se: co je opakem idealismu? Cynismus. Co je opakem realismu? Naivita. Obě hodnoty – idealismus a realismus jsou kombinovatelné, ale musí odmítnout jako cynismus, tak naivitu.
MS: Jste přesvědčen, že projekt pana Mikuláše Mináře má známky „lehké naivity“?
RJ: Neodvažuji se to říci, protože bych je tím odsoudil. Nejsem o tom přesvědčen, Ukáže se, jaký bude jejich program. Vidím v něm větší dávku idealismu než realismu. Tak daleko bych nešel, pokud bych je měl označit za naivní, protože to nevím. Pokud pro prodemokratický program získá alespoň 5 procent hlasů, poté se jedná o parlamentní stranu určenou pro koalice. Tím pádem je dobrá.
MS: Ptejme se: jak vylučovat cynismus přitom uchovat udržitelnou demokracii v Čechách? Ptám se proto, že pan Andrej Babiš předložil ambiciózní plán, jenž se proměnil v cynické vládnutí.
RJ: Někteří mu uvěřili, ale v současné době se jedná o čistý cynismus. Potřebujeme masarykovský realismus – a nikoliv reálpolitik ve smyslu Otty von Bismarck – tedy, že své cíle dosáhneme krví a železem.
MS: Problém je, že Masaryk stavěl na specifické, nefalešné víře a činorodosti.