Před 105 lety začala Říjnová revoluce, jež destruovala monarchistický řád vládnoucího rodu Holstein – Gotlop – Romanov. Car byl popraven a nepřímo úřad nehonestován. Co znamená pro společnost mající kontinuitu zajišťovanou šlechtou? Právě proměnu společnosti – revoluci předpověděl Karel Marx. Ta neměla začít v Rusku, ale ve vyspělé Anglii. Jeho utopická slova se nenaplnila, a proto tento rok se ctitelé monarchie mohli účastnit pohřbu královny, jež panovala více jak 70 let. Ale jak by stará ostrovní země vypadala, pokud by se jí zhostili komunisté?
Natočeno v době inflační.
MS: Jaké otázky jste si kladl při pohřbu Alžběty II.?
RJ: Zásadní otázka zní: přežije život netýkajících se primárně požitků, ale služby? Jsme na konci heroické epochy, kam náležel Winston Churchill, královna Alžběta II. a nastává něco rozplizlého, nebo naopak její smrt, kterou mnozí pochopili jako důsledek její služby, ovlivní budoucnost a inspiruje příští vladaře, mocnáře, aristokraty k tomu, aby pokračovali v jejím étosu? Vždyť život by se neměl stávat z hromadění požitků, protože každý zemře a z každého se stane prach. Jde o to, zemře-li taková osobnost, aby si lid uvědomil a poděkoval jí za to, co vše udělala.
MS: Shodou okolností účast nejen Britů na tomto pohřbu zčásti naplňuje vaše přání, abychom na takové vladaře nezapomínali, abychom jim dopřáli materiální standard, kterému se těší.
RJ: Britská královna neměla žádnou výkonnou, zákonodárnou moc. Šlo o panovníka bez moci. Nemohla vládnout, ale mohla panovat. To znamená – byla hlavou státu. Těšila se materiálnímu komfortu. Podíváme-li se na její působení, pak lze říci, že její život se stal službou.
… Podoba přijetí …
MS: Zabývejme se v krátkosti tím, co může charakterizovat panovníka …
RJ: Četl jsem článek, že si prý podala ruku s třetinou obyvatel Spojeného království. Opravdu cosi nevídaného. Představte si to u České republiky, aby si premiér, prezident či někdo podobný podal ruce s třemi miliony lidí.
MS: Je nutné, aby si člověk podal ruce se svým lidem?
RJ: Pochopitelně, že ne. Jde o symbol. Jde o to nejmenší v činnosti panovníka.
MS: Jak krásné, pokud jeden podáním ruky akceptuje druhého člověka, že? Trochu to vyhrotím. Víme však, že u nás styk představitelů mezi sebou i veřejností měl i zvláštní stránku. Vzpomeňme na představitele zemí východního bloku, kam jsme náleželi, na Ericha Honeckera, Leonida Brežněva. Usmíváte se, protože v jejich jednání bylo cosi komického a falešného zároveň.
RJ: Nešlo o nic autentického, a proto jste tam cítil i trapnost. Bylo to z povinnosti. Přiběhne-li dítě k rodičům, případně ke kamarádům a obejmou se, všichni vidíme, že jde o cosi skutečného, ale vámi zmínění politici neměli ani známku spontaneity.
MS: Já jsem je uvedl kvůli gestům. Panovník je charakteristický právě svými gesty? Podívejme se, jak například hlava katolické církve komunikuje gesty na dálku věřící zdraví rukou kreslící kříž. Jak zásadní se vám jeví gesta – podání ruky pro instituci či panovníka, a jak je to důležité pro samotného člověka? Spatřujete tam výraz rovnosti? Neskrývá se za tím institucionální nuda?
RJ: Za sebe – jsem introvert a nedělalo by mi potěšení potřást si ruce s velkým počtem lidí. Tyto symboly – podání rukou britské královny či papežské žehnání v podobě kříže, působí blahodárně, ale mějme na paměti, že jej tyto osobnosti nezastávají samy o sobě. Oba jsou požehnáním – a ani papež, ani král či královna si nemohou myslet, že působí v úřadu za své zásluhy. Nevěřící řeknou, že jde o náhodu, štěstí, ale věřící v tom spatří Prozřetelnost. Domnívám se, že symboly mají pro občany velký význam. Že se tomu královna propůjčuje, neslouží svému úřadu, ale ostatním lidem. Četl jsem, že princezna Catherine z Walesu podala ruku malé holčičce. Pro princeznu to nic neznamená, ale pro malou holčičku to znamená velmi mnoho. Král či členové královské rodiny slouží lidem a měli by se jim obětovat. Královna či papež nabídnou někomu ruku, tedy projeví úctu konkrétnímu jedinci. Právě on může z tohoto aktu čerpat i přesvědčení, že život stojí za to žít.
MS: Pozor, nemohou mít světské slávy, parády, při nichž se panovník zdraví s běžnými lidmi, inflační podobu? Zmiňme jednu skutečnost – zesnulá královna podávala ruku zahalenou do rukavice.
RJ: Jak jinak by to šlo, pokud má podat ruku takové mase lidí?
… Podoba panovníka …
MS: Jak by měl vypadat panovník královského rodu v 21. století?
RJ: Zesnulá královna to naznačila: panovník by se měl chovat důstojně. Neměly by ho sužovat žádné skandály a také by se měl zříci komentářů k politice a měl by být neutrální. Jinými slovy: jsem-li hlavou státu, jsem hlavou státu pro všechny občany.
MS: Neutralita se těžko dodržuje.
RJ: Podívejme se na jednání současného českého prezidenta Miloše Zemana. Během svého působení některé otázky extrémně vyhrotil. Neprospělo to. V České republice prezident vykonává roli královny. Jeho povinností je důstojná reprezentace země, politické společnosti, avšak neměl by vystupovat v roli kontroverzního politického hráče. Zeman se však stal politickým hráčem a náš stát nereprezentoval důstojně.
MS: Jestli jsem správně pochopil vaši úvahu, pak úřad krále a dobrého vladaře má podobu majáku, kolem kterého plují lodě a v bouři i za klidného počasí svítí do dálky a signalizuje: blíží se pevnina, zde je možno proplout. Vím, že jako maják budu omýván přílivem a odlivem i prudkými vlnami bouří, ale i nahlodáván slanou vodou. Ale garantuji vám světlo pro váš spokojenější všední život.
RJ: Přesně takto by měla hlava státu vnímat svůj úřad. Zřejmě by si měl připomínat onu funkci „majáku“, světla, které se nehýbe, a proto nebudu podporovat tu či onu stranu. Nebudu fotbalista kopající do té či oné branky, rovněž se chovám dle norem slušného chování, které je třeba respektovat. V demokratických volbách rozhodnou občané, kdo bude vládnout. Já zde zůstanu pouhý ukazovatel toho, jak by to zde mělo v tomto směru vypadat.
MS: Nejste při výkonu úřadu „pohlcován“ neutralitou? Ptám se proto, že sama královna Alžběta II. měla zvláštní vztah k premiérce Margaret Thatcherové, případně i antipatie ke své snaše – princezně Dianě, první manželce současného krále Karla III.
RJ: Víte, obě dvě dámy zemřely. O jejich vztahu víme velmi málo, a proto bychom neměli spekulovat. Hlavně nemoralizujme v rodinných otázkách!
MS: Ke vztahu premiérky Margaret Thatcherové a královny bychom mohli říci pár slov?
RJ: Jde o politickou otázku – ne osobní, ne rodinnou. Zřejmě bychom mezi nimi nalezli různá napětí. Britská premiérka se řadila k drsnějším politikům, ale královna náležela k jemnějším ženám, a proto chtěla větší ochranu svého lidu před sociálními turbulencemi. Jde o legitimní spor. Uveďme, že královna za svůj život musela zažít mnoho premiérů i premiérek, s jejímiž politickými názory nesouhlasila, osobně si s nimi „nesedla“, ale naopak s premiéry, s nimiž si osobně „sedla“, ovšem jde o cenu za privilegium. Zastáváte-li královský post, nemůžete vládnout v rozmaru, je třeba akceptovat vůli lidu, jak je vyjádřena v britském parlamentu ve Westminsterském paláci. Ano, stane se, že s některými premiéry či premiérkami nesouzníte. Vy se ke všem musíte chovat slušně. Královna toto naplnila. Nerad bych „kopal“ do našeho pana prezidenta, jelikož končí. Ač udělal mnoho špatných, ale i některé dobré kroky, nikdy nezvládl oddělit své sympatie a antipatie od svého prezidentského úřadu.
MS: Asi poslední dva prezidenti České republiky nereprezentovali zájem státu, že?
RJ: Bohužel.
MS: Jaké další atributy jsou spojeny s královskou funkcí? Tážu se z toho důvodu, že je podstatné, aby král žil ve velkém přepychu, aby jeho úřad měl okázalou kulisu? Lze, či nelze bez toho být? Ptám se proto, že okázalost by měla mít své limity. Zmínil jste papeže. Právě ten odpovídá za správu velkých majetků, ovšem jako osobnost si zvolil prostý život.
RJ: Jde otázku vyvolávající spory, poněvadž jedinec může být označen za elitáře a v druhém případě za populistu. Akceptujeme-li krále, pak v dobách mírných toužíme i po zachování jistých ceremonií, tedy i míry bohatství, blahobytu pro krále a jeho rodinu. Mimochodem – i v republikách západního světa – v Americe či Francii nebo České republice se prezidentu přiznává jistá míra luxusu.
MS: V České republice je mu vyčleněna speciální kapitola ve státním rozpočtu.
RJ: Kdysi jsem viděl dokument o úprku norské královské rodiny bezprostředně po napadení Němci. Došlo k rozdělení. Korunní princezna se dostala do Švédska a pak do Finska, následně neutrální lodí do Ameriky. Zatímco korunní princ byl přijat v Británii, kde velel odboji. Svým jednáním Norové řekli: chceme, aby král strádal s lidem a byl asketický. V dobách klidných akceptujeme i větší míru luxusu. Egalitářský přístup se mi jeví jako nesmyslný, jelikož toho, koho uznáváme, bychom měli podporovat, neboť rozhoduje i za nás.
MS: Jinými slovy, abychom k němu mohli vzhlížet ne shlížet.
… Význam aristokracie v Čechách? …
MS: Debatujme větší účast aristokratů v českém politickém životě, případně co by v našem politickém systému znamenal král? Otázku kladu, protože se ve veřejném prostoru objevují hlasy podporující monarchistickou vládu, byť jde o periferní postoj. Uveďme, že mnoho z nich z vlasti emigrovalo v roce 1948, ale o část majetku přišla šlechta již při založení republiky po roce 1918. To znamená, že došlo k zmenšení její sily v počátku vzniku první republiky. Jak k tomu přistupujete?
RJ: Asi máme preferovat takzvanou přirozenou aristokracii. To znamená – lidi s morální ctností přesahující průměr populace. Obtížné se to poznává. Druhý postoj říká, že aristokraté rodem na tuto první kvalitu mohou aspirovat. Svým vzděláním, konexemi, morálkou by to právě měli prokázat. Šlechtice rodem, jenž nic nedokázal, bych nepreferoval pouze kvůli jejich původu, zvláště pokud by byli zhýralí. Přesto je nevylučujme, poněvadž právě díky vzdělání a kontaktům mohou posloužit své vlasti.
MS: Jak byste se rozhodl ve věci akceptace aristokracie v české společnosti?
RJ: Můj sentiment by byl mírně pro aristokratický, ale každopádně bych vždy preferoval přirozenou aristokracii vzděláním, morálkou i intelektem než aristokracii rodem, kdy by privilegia na sebe přejal prvý zdegenerovaný člen rodu. Tím pak jedinec neposlouží své zemi ani svému rodu.
MS: Existují ve veřejném prostoru? Setkáváme se s nimi? V roce 2013 proběhla volba prezidenta. Jedním z kandidátů byl i člen české, ale i evropské aristokracie – Karel Schwarzenberg, nicméně neuspěl. Lidé raději podpořili „lidového“ prezidenta Miloše Zemana.
RJ: Vidím je. V prezidentských volbách lid odvrhl pana Schwarzenberga i kvůli jeho šlechtickému původu, přičemž mohl být důstojnějším českým prezidentem než ten později zvolený. Takovou chybu bychom neměli opakovat.
MS: Bohužel – jsme chybující občané!
RJ: Také bychom neměli užívat tyto argumenty. To je syn dělníka, nikdy ho nevolte, nebo to je syn obchodníka či příslušník buržoazie, nebo reprezentant střední třídy, a proto ho nikdy nevolte. To je také špatné. Stejně jako to je syn šlechty či cizáků, toho nikdy nevolte – rovněž chyba.
MS: Bohužel, infekce tohoto druhu se snadno roznáší a mezi lidmi působí.
RJ: Volme vždy osobu s morálním kreditem, se zkušeností, co o něm víme, co v minulosti vykonal.
MS: Podívejme se na Tomáše Masaryka. Vlastně šlo o syna kočího a služebné, a proto náležel mezi dělnické synky, ale díky píli, ochotě sebezdokonalení se vypracoval na aristokrata ducha.