Dialog byl natočen ve středu 14. března 2012 v odpoledních hodinách v prostorách Knihovny Filosofického ústavu AV ČR, Jilská 1, Praha 1, Staré Město.
MS: Jaký je váš subjektivní pohled na rok 1989? Co pro vás znamenal? Jak se například změnil váš osobní život? Vkládal jste do zlomu nějaké naděje, a když ano, jak se naplnily? Případně, měl jste nějaké představy o tom, jak se společnost bude formovat?
JaM: Pro mě to bylo hodně osobní a také složité období, jelikož se mně narodila dvojčata, která jsem v Listopadu přivezl z porodnice. Z toho pohledu to bylo náročné. Spíše jsem patřil mezi ty, kteří do poslední chvíle nevěřili tomu, že by v Československu režim padl. A to přesto, že jsem viděl východní Němce utíkat přes Prahu. Že bych byl tím, kdo si říkal, že to zde skončí – to ne, to jsem si neříkal. Sám jsem si myslel, že to ještě může dlouho trvat. To proto, že jsem neviděl žádné reformní křídlo v komunistické straně. Neviděl jsem žádnou podporu ze strany dělnické třídy, bez které jsem si nedovedl nějaký účinný tlak na změny. Neviděl jsem žádnou podporu či revoltu mezi studenty. Ta se projevila až 17. listopadu. Do té doby doposud nebyla.
MS: Pozor, byly Palachovy týdny a nespokojenost vzrůstala.
JaM: Tam jsem také chodil. Vím, že na mě cákala voda, ale žádné studenty jsem tam neviděl. Chodili jsme tam já a mí kamarádi. Studenti tam možná byli, ale neznal jsem je, či jsem nevěděl, že to jsou studenti. Na všechny demonstrace jsem pochopitelně chodil, jediná demonstrace, na kterou jsem nešel, byla právě 17. listopadu, neboť byla povolená. Krom toho jsem hrál s Garáží.
MS: Nevěřil jste ve vanutí větru ze Sovětského svazu?
JaM: Nevěřil jsem, jelikož zde žádná perestrojka neprobíhala. Do oficiálních médií nepronikala žádná kritika. To zde vůbec nebylo. Žádná revolta mezi studenty a dělníky také nebyla. Pořád jsme byli stejnými lidmi, kteří vytvářeli další a další občanská sdružení. Tito lidé často podepisovali prohlášení disentu, ale že by mě to vedlo k úvahám o rychlém pádu režimu, tak to ne. Rok před tím jsem měl představu, že komunismus zde bude navěky. Bude zde bezčasí a já zůstanu v kotelně.
… Exil …
MS: Byl jste mlád, když se odehrál zásadní zlom. Neuvažoval jste předtím o emigraci?
JaM: Ne, neuvažoval jsem. Mě to zde bavilo. Hrál jsem s kapelou, v undergroundu byla dobrá pospolitost, každý dělal spoustu věcí. Byly výstavy, amatérská divadla …
MS: Byl jste součástí Charty 77?
JaM: Ano, ale podepsal jsem ji relativně pozdě. Od roku 1983 jsem podepisoval vše, co mně přišlo pod ruku.
… Odkaz Charty 77 …
MS: Jak vnímáte význam a odkaz Charty 77 pro převrat a pro to, co přišlo poté?
JaM: U toho jsem úplně nebyl. Musel jsem chodit do kotelny, kde mi slíbili byt, jelikož jsem měl dvě děti. V září 1989 jsem počal chodit do jiné kotelny, jelikož mi na jaře slíbili byt. V tu chvíli jsem si říkal, že bych měl počkat na byt. Pořád jsem topil, ostatně byla zima. Do toho jsme neustále hráli s Garáží stávkujícím studentům na přírodovědné, filozofické fakultě, a ještě jsem se musel starat o děti. Víte, v žádných „Špalíčcích“ jsem neseděl. Sám jste zmínil, že jsem byl mlád, a tak jsem v disentu byl „vojínem“, jenž s něčím pomáhal, ale sám jsem nic kromě pár věcí neorganizoval. Nebyl jsem u toho, když se začal disent ve Špalíčku scházet, kdo tam jak mluvil, co kdo organizoval, nevím. Legenda praví, že různé názorové skupiny s různým pozadím byly naučeny s disentu spolu diskutovat a naslouchat si, dosahovat nějakých závěrů v podobě kompromisů a dohod. To jsou všechna prohlášení VONSu a Charty 77, které podepisovali i trockisté, ultrakatolíci, …
MS: … liberálové, které založili ODA – Občanskou demokratickou alianci.
JaM: To, že zde byly skupiny lidí připravené organizovat tyto diskuse a dosahovat efektivních kompromistů, bylo důležité. Sám jsem u toho nebyl a může to působit jako legenda. Spíše je to pravda, třebaže jsem to nemohl zažít na vlastní kůži, a proto nevím.
MS: Lidé, s nimiž jste se setkal, se spojili proti režimu, či lépe snažili se upozornit na to, k čemu se režim zavázal, v čem byl nedostatečným, například ignorancí helsinských dohod. Opozici, která se vytvořila během minulého režimu, vnímáte jako uskupení proti něčemu než pro něco. Lidé, kteří se sdružili, byli jednou velkou silou upozorňující na nedostatky, než aby měli sami pozitivní program?
JaM: Zřejmě tomu tak bylo. Hlavně to bylo jednoduché. Mladí lidé to po revoluci měli složitější než my. Člověk byl mlád a pro mě ty generační věci byly podvědomě důležité. Člověk přirozeně revoltuje proti usedlému, konzervativnímu světu rodičů … Zároveň konzervativní svět představoval nemravný režim. Proti tomu se dobře revoltovalo. V normálním demokratickém světě je to tisíckrát složitější a člověk málokdy ví, zdali je na straně dobra, nebo zla. Tyto hodnotové kategorie nemůže jednoduše používat. Snadno může prostupovat tenkou hranici mezi zdravým občanským aktivismem, kverulantstvím, pomatením se. Tehdy ani v disentu nebyli lidé, kteří by byli v demokratickém režimu snadno rozlišitelnými kverulanty. To byl snadno rozlišitelný svět, jejž nám dnešní mladí lidé mohou závidět.
MS: Podle vás bylo jasně vidět, co je dobré, a co zlé?
JaM: Snadno se na to dalo vymlouvat a zaměňovat jedno za druhé. Druhá úžasná věc byla, že za komunismu nebyly drogy. Spousta mladých lidí, kteří mají rebelskou povahu, může propadnout drogám. Až na výjimky jste mohl propadnout drogám.
MS: To ale také není tím, co by člověka povznášelo.
JaM: Ano, není to dobré, nicméně to tolik neškodí.
… Komunismus …
MS: Jak vnímáte komunistický režim? Je ospravedlnitelný v kontextu usilování o „spravedlivou společnost“? Byl odsouzen ke zničení?
JaM: Tehdy se zdálo, že ano. Když se podíváme na ostrůvky režimů, které přestály dobu vlny změn, vidíte, že tam režimy fungují dále. Vietnam, Bělorusko, Kuba …
MS: … a Severní Korea.
JaM: Ta je jinou planetou. Pokud tu vlnu změn ustály, režimy existují z nějakého záhadného důvodu do dnešních dnů. Jisté to tak úplně není. Zapadá to do úvah, které jsem měl. Klidně může takový ostrov komunismu v podobě Československa existovat. Přestože to vnímáme jako revoluci studentů a herců, bez podpory dělníků by se to nepovedlo. Na to se dost zapomíná, že za nějaký ten den přišli na Václavské náměstí i normální zaměstnanci, dělníci. Pokud by tam bývali nepřišli, režim by daná setkání potlačil. Na to se zapomíná.
MS: Zkrátka došlo ke spojení více sil.
JaM: Byl jsem sice topičem, jenž byl sám spokojen, a oni byli spokojeni, že jsem jim nekazil kolektiv. Nějaký styk s dělnickou třídou jsem měl. Vím, že mě nenapadlo, že jim něco chybí, že jim něco vadí.
MS: Tam byla obrovská spontaneita?
JaM: Byla tam touha. Pamatuji si, že se cosi objevilo v roce 1989 v TOSu Hostivař. Reportoval jsem to Petru Uhlovi. Jistý pan Jaroslav Krbůšek, jenž měl Špálovu galerii, dělal v TOSu u soustruhu a zároveň v Jazzové sekci. Toho odvedli členové Státní bezpečnosti. Byl tam náznak dělnického protestu, on sám byl mezi kolegy oblíbený. U význačných disidentů byla vidět zapálenost, jelikož se cosi začalo dít. Zase to rychle splasklo. Když se dívám zpětně, příliš jsem se nemýlil. Kdyby se zdejší komunisté rozhodli udělat ostrůvek komunismu, jako tomu je u Lukašenka v Bělorusku, mohli bychom zde klidně ten režim mít. Možná bychom byli oklopeni demokratickými státy. Ještě bychom zde měli mít českého Lukašenka. Jak to, že jsou si všichni jistí, že se to u nás nemohlo stát?
MS: Pokud si člověk přestaví plejádu politiků po roce 1989, někdo by se tím „Lukašenkem“ stát mohl. Dobrá, ale to jsme odbočili. Vnímáte to tak, že komunismus byl úplnou úchylkou ve snaze po budování „spravedlivé společnosti“? Nechť se věci nechají spontánnímu vývoji, a nemá cenu do toho inženýrsky zasahovat.
JaM: Ano, ideologie komunismu byla úchylkou. Na druhou stranu vidíme, že krize kapitalismu občas přicházejí, tím jsou jisté fragmenty marxismu živé.
MS: Probíhá kumulace kapitálu?
JaM: Například do střední Evropy, kde je rakousko-německý model kapitalismu, to příliš nedorazilo. Rozevírají se příjmové nůžky. Bohatí bohatnou, střední třída „přešlapuje“ na místě a mizí. V Americe je trend celkem jasný, ovšem ne každý poznatek se dá aplikovat na Evropu. Co nefungovalo, bylo centrální hospodářství. Představitelé strany a funkcionáři si to neuvědomovali. Bylo to pošetilé schéma. Žádný plán nebyl naplněn, neustále se to muselo aktualizovat.
MS: Sluší se říci, že tomu mnozí věřili.
JaM: Něco jiného je sen o sociální spravedlnosti. V kapitalismu čas od času přijde velká krize, která má dramatické sociální důsledky, nicméně krize představuje moment socializace ztrát a privatizaci zisků. Lidé si uvědomí, že ze svých daní musí platit riskantní chování někoho jiného. To je skutečný problém, který má nevyhnutelně své politické ozvěny. Je těžko vyčítat lidem, kteří ty ozvěny cítí, že si nepamatují, jaký zde byl zlý komunistický režim.
MS: Lidé mají selektivní paměť. Vy jste však narazil na problémy kapitalismu, jehož projevů si „všimli“ lidé až s krizí v roce 2008. Tam byla silná privatizace zisků a socializace ztrát. Postižené státy měly dluhy a došlo k jejich znásobení. Ostatně země, které prošly tímto obdobím, mohou říci své. Vraťme se ale do minulosti. Zmínil jste rozevírání nůžek. V minulém režimu bylo charakteristické to, že byla příjmová nivelizace. Shodou okolností, dělníci byli preferovanou třídou. Jak se na to díváte?
JaM: Je paradoxní, že když jsem hlídal, byl jsem nepreferovaná třída. Hlídači měli 1200 korun měsíčně. Když jsem topil na koks, měl jsem ve dvaceti letech 2500 korun měsíčně. Člověk musel pracovat tvrdě. Podle tabulek jsem byl dělnickou třídou.
MS: Polepšil jste si, ač jste dělal nekvalifikovanou práci.
JaM: Tehdy nebyla existenční starost proti dnešku taková. Bylo to dané tím, že člověk je mladý, nemá rodinu. Že by se člověk bál, že ho vyhodí z bytu, když nebude chodit do zaměstnání, toho se nikdo nebál, pokud byl nájem 100 korun měsíčně, levné byly i základní potraviny.
… Práce pro disidenty …
MS: Vnímal jste to tak, že minulý režim člověku cosi nabízel?
JaM: Tázal jste se na výhody. V hotelu AXA jsem vytápěl hotel a bazén. Když je vám 19 let, je 20 stupňů pod nulou a táhnete 4 kotle na koks, škvárujete čtyřikrát za směnu, … Pokud by to bylo tak lukrativní, chtěl by tam pracovat leckdo. Topiče tam sháněli a poté měl topič tak vysoký plat. Kdyby to bylo tak lukrativní práce, ucházelo by se o tu práci daleko více lidí.
MS: Lidé z disentu byli nuceni k tomu, aby brali takové práce?
JaM: Ne tak docela. Starší lidi k tomu byli nuceni, ale mladší generace si to vybírala sama, dobrovolně, protože to bylo daleko lepší. Člověk si mohl vyměňovat práce na směny. Po službách za takového velkém mrazu byl člověk unaven, v létě to již šlo. Byl jste týden práci a poté jste měl dva týdny volna. Z jistého úhlu pohledu to bylo dobré.
… Demokracie …
MS: Dobrá, pokročme dále. Jak jste vnímal ustanovování demokracie? Co jste si od toho sliboval? Mnozí lidé zdůrazňovali paralely s první republikou, s dvacetiletím, jež je opředeno mnohými mýty. Havel je brán za pokračovatele Masaryka.
JaM: Nevím, zpočátku jsem byl stranou. Připadalo mně, že se všichni někam ženou. Připadalo mně směšné, jak se mí kolegové nechali kooptovat do parlamentu. Měl jsem k tomu odtažitý vztah se někam nechat kooptovat.
MS: Když byla ta možnost?
JaM: Říkal jsem si, kam se hrnete? Když tak se nechte zvolit, a ne kooptovat. Pár týdnů po revoluci byli v parlamentu kooptovaní poslanci. Pamatuji si, jak byl Silvestr Charty 77 v domě kultury na Smíchově. Se spoustou kamarádů jsme žertovali na účet jiných kamarádů, že jsou kooptovaní. Jednoduše jsme se jim posmívali.
MS: Demokratické opozici to doslova „spadlo“ do rukou.
JaM: Mně to přišlo nedůstojné. Říkal jsem si, ať tam komunisti zůstanou, a poté se nechají zvolit. Vždyť třetina jich odejde, třetina se místo nich posadí.
MS: Je to gesto.
JaM: Pokud se tážete, jak jsem se na to díval, odpovídám, že mi to vadilo. Sám jsem musel vyřešit, co mám dělat, zdali mám odejít z kotelny a začít s kamarády dělat noviny, nebo tam mám zůstat. Pro mě to byl blázinec. Jistě, poté jsem se rozhodl. Když bych to měl uvést do institucí, nejvíce jsem bojoval za svobodu slova, svobodu projevu. Myslel jsem, že je to strašně jednoduchá věc, která se dá udělat lusknutím prstu a za vteřinu funguje. Ostatní věci jsou nesmírně složité. To jsem si začal uvědomovat velmi brzo. Přišlo mi i divné, že intelektuálové, kteří ze svobody slova žijí, když ji získají, získají pak strašně pohrdlivý vztah k věcem, které jsou pracnější. Týká se to budování institucí, budování státu. To je již nebaví, ohrnují nad tím nos. Například Jaroslav Hutka začal vést kampaň proti malé privatizaci a hokynářům, kteří prý „ukradli“ revoluci. Přišlo mi, že ne každý musí být intelektuál. Jako se básník těší na svobodu, těší se hokynář na to, že si otevře hokynářství.
MS: Z něčeho přece člověk musí žít.
JaM: Ten přehlíživý vztah intelektuálů, kteří snadno pro získanou svobodu slova přehlíželi druhé, byl do očí bijící. Když jsem poté počal dělat novináře, přišla mi privatizace zajímavá, a všichni nade mnou ohrnovali nos.
MS: Dá se říci, že lidé, s nimiž jste se stýkal, nerozuměli konstituování nového řádu?
JaM: Stýkal jsem se s umělci, s lidmi z undergroundu. Že by zrovna umělci prožívali například ekonomickou reformu, tak to ne. V prvních měsících v Respektu jsme honili staré estébáky, otevírali zakázaná témata. Když se mělo psát o ekonomické reformě, nehlásil se nikdo, takže jsem se přihlásil. Ostatní se nehlásili, protože jim to nepřišlo dostatečně zábavné.
… Svobody …
MS: Soudíte, že lidé z vašeho prostředí spíše přivítali politickou svobodu než ekonomickou?
JaM: Ano. V prvních týdnech revoluce určitě. Ekonomická svoboda se zavádí mnohem obtížněji než svoboda slova. Tu zde nemáme do dnešních dnů, to proto, že ekonomická svoboda předpokládá, že fungují soudy, instituce. Ty nefungují do dnešních dnů. Nepředvídal jsem to. Nebyl jsem sociolog, nezabýval jsem se transformací. Před revolucí mě nenapadlo, jak je svoboda slova jednoduchá věc, ale jak je to ostatní strašně složité. Co mně vadilo na komunistickém režimu nejvíce, byla cenzura, umělecká nesvoboda. Rozhodně bych neprožíval plnou samoobsluhu. Pamatuji si, že jsme 14 dní po studentské akci jeli s Garáží do Vídně. Vešli jsme tam do samoobsluhy a viděli jsme ty rozdíly. U nás byl jeden druh rohlíků, člověk nemusel přemýšlet, jaký si koupí.
MS: Vám vadila hlavně politická nesvoboda, …
JaM: … literární. Ostatní mi bylo jedno. Tehdy jsem se o to nezajímal.
MS: Problém je v tom, že mnozí se spíše chytili na ty rohlíky, jogurty. To, co je nad tím, jim však uniká.
JaM: Nechci se nad někoho vytahovat, že bych byl zvláště duchovně zaměřený, a druhý byl primitiv … Rozhodně jsem nechodil na Václavák demonstrovat kvůli tomu, že je jeden druh rohlíků. Chodil jsem kvůli tomu, že jsem měl zavřené kamarády. Chodil jsem tam kvůli tomu, že nám policisté přerušovali koncerty, kvůli tomu, že zde nevycházely knihy, že jsem nemohl cestovat … Svoboda cestování je také důležitá a přiřadil bych ji ke svobodě slova.
MS: Dobrá, soudíte, že Češi zřejmě měli mlhavou představu, co znamená opětovně ustavit demokratický režim a žít ve svobodě. Jednoduše se to říká. Je milé přirovnání demokracie k bárce, která se potápí. Je na lidech, zdali budou dostatečně aktivní a schopní vtékající vodu vylévat.
JaM: Je to pesimistická metafora.
MS: Ano, je to na lidech. Je nutné, aby člověk cítil odpovědnost. Když tomu tak bude, systém se rozvine a dosáhne plnosti.
JaM: Je to francouzská temná vize. Soudím, že pořád i konstruktéři, tj. elity, dokážou postavit takovou loď, což jsou instituce s právním vědomím, že není nutné vidět poslání života člověka ve vylévání vody. Když je loď dobrá, dá se normálně žít. Poté leccos může nabourat i demografický vývoj, například loď nepřistane a oni tam vymřou … I ve svobodě vás může zastavit demografický vývoj. Nesdílím však představu, že by demokracie byla tak chmurná, že bychom museli vylévat vodu. To znamená, že instituce nejde konstrukčně vyrobit funkčně. Pořád si myslím, že jde. Když se podíváme na Spojené státy, tamější ústava se za léta příliš nezměnila. Ne snad, že by Amerika neměla problémy, ty má každý člověk, každý stát. Soudím, že konstrukčně loď funguje dobře.
… Výchova k demokracii …
MS: Nu, ale problém je v tom, že Američané, na něž jste poukázal, to mají u srdce. Jim je to „vtloukáno“ do hlavy, učí se to, není to pro ně cizí. Zdejší lidé? Nějaká instituce, zákony?
JaM: V tom je jádro věci, jelikož se zde musí fundamentálně změnit postoj. U nás se musí studenti a žáci učit občanskou nauku, znát základní věci. Když se dívám na ligu mistrů ve fotbale, co je tam specialistů na taktiku. Tři čtvrtě hodiny nad tím diskutují, ale přitom normální lidi nevědí, jaký je rozdíl mezi Ústavním a Nejvyšší soudem. Nevědí o elementárních věcech, jako je princip soudnictví. Soud je vždy mrtvým broukem, jenž má jednat, až když na něj někdo zaklepe. Takové elementární věci. Průměrní lidé ani nevědí, jaký je rozdíl mezi státním zástupcem a policistou. Tyto základní věci lidé nevědí, a to považuji za katastrofické.
MS: Není zde občanská uvědomělost.
JaM: To proto, že to není vyučováno. Je to k smíchu, jelikož za minulého režimu to bylo. Základní informace o principech demokratického státu se lidé neučí, a proto je nemají osvojené.
… Jediný možný systém …
MS: Je vhodné se zeptat, jak se díváte na postřeh Francise Fukuyami, že liberální demokracie je institucí, která je jediná možná, životaschopná z dlouhodobého hlediska. Poukázal jste, že komunistické státy bohužel stále na tomto světě jsou. To znamená, že se nenaplnila představa pana Fukuyami?
JaM: Tyto státy existují, jelikož je při životě udržují jiní či mají surovinové zdroje. Takovým příkladem je Venezuela. Režim na Kubě může paradoxně existovat, protože jinde existuje jiný ekonomický model. Ten jí umožňuje přežít. V tomto ohledu jsem stoupencem Fukuyami, jsem přesvědčen, že má pravdu. Složité je to se zeměmi, které mají velké surovinové zdroje.
MS: Tedy i Rusko?
JaM: Nejen tato země, ale i Saudská Arábie a jiné státy, kde vládní garnitura si skutečně dokáže za peníze z ropy koupit střední třídu, či uměle vytvořit i investovat velké peníze do bezpečnostních složek zajišťujících pořádek. Je otázkou, jak dlouho jim to může trvat, to nevím. Uvidíme, jak se osvědčí různé autoritářské režimy, jak dlouho mohou fungovat. Celkově si myslím, že pořád je liberálně demokratický model převažující. Největší slabiny má v demografickém vývoji. V tom vidím největším nebezpečí pro Západ jako takový. Prostor liberální demokracie je narušován špatným demografickým vývojem, jenž by do značné míry šel stimulovat imigrací. Ta by však přišla z islámského světa, což nikdo nechce. Budoucí slabinou je jistě možný hospodářský výkyv, třebaže horší je demografický vývoj. Pokud dojde ke konci Západu či apokalypse Západu, bude za to dle mého soudu především odpovědný demografický vývoj.
… Kapitalismus …
MS: Jak vnímáte ustavení kapitalistického pořádku? Již jsme se toho trochu dotkli. Pro mnohé z vašeho okolí to nebylo přitažlivé. Velkým propagátorem byl Václav Klaus, spoléhal na trh jako na katalyzátor blahobytu, ale i společenského vývoje. Je možné vzpomenout na slova, že vše vyřeší trh. Byl kladen velký důraz na trh jako prostor pro samoorganizaci.
JaM: To je složité. Co je podceňované z dnešní perspektivy, je, že když skončí komunistický režim, první, co musíte vytvořit, je nějaký privátní zájem. To proto, že to není tak, že změníte vlastnictví. Musíte v lidech vyvolat jejich vlastní ekonomický zájem, jelikož v komunismu lidé nemají vlastní zájem. Chodí do zaměstnání, jelikož musí. Dostávají nějaký plat podobný ostatním. Byla hesla: „Předstíráte, že pracujete, předstíráme, že vás platíme.“ Kromě veksláků nikdo neprojevuje, že má svůj vlastní ekonomický zájem. První, co musíte vytvořit, je, aby lidé měli vlastní ekonomický zájem. To je nutné udělat se změnou vlastnictví, částečnou, postupnou či okamžitou deregulací cen. Bez toho vám vlastní zájem nevznikne. Zkrátka, je nutné probudit vlastní zájem, a to nejde jinak než za přítomnosti protržních nástrojů. To je tedy změna ve vlastnictví. Když se na to podíváme z odstupu, nejúspěšnější a nejrychlejší privatizační metoda byly restituce. Byl to nástroj spravedlnosti. Co se ukradlo, bylo vráceno. Spravedlivé to vůbec není, jelikož pokud si někdo půjčil milion na dům, a druhý den mu ten dům znárodnili, poté přišla měnová reforma, nemusel to splácet. Někdo celý život spořil, poté dům prodal. Přišla měnová reforma a peníze, za které dům utržil, byly zabaveny. Zkrátka to není nástroj spravedlnosti. Je to efektivní „privatizační“ nástroj na výrobu osobní angažovanosti, dynamiky. Klaus byl například proti restitucím. To je důležitý aspekt. V jistém ohledu kuponová privatizace přinesla do procesu ustavení vlastnictví spoustu dynamiky, ale chyběl tam z počátku výstup ze systému. Od počátku se začal řešit zákon o bankrotu, normální regulaci kapitálového trhu.
MS: Tedy trh s jasnými pravidly …
JaM: Ano, ale zároveň nebylo správné, že ekonomika byla zaplevelena neefektivitou. Asi osmdesát procent podniků nemělo šanci na přežití. To mnozí ekonomové do dnešních dnů tvrdí, že to bylo horší než „zelená louka“. Pokud máte „zelenou louku“, nemusíte nejprve něco zlikvidovat, abyste mohl něco dobrého vybudovat. Zde ty neefektivní státní podniky překážely. Kuponová privatizace mohla urychlit dynamickou likvidaci toho, co zde překáželo. Nyní je otázkou, zdali to urychlila, nebo ne. Jiné státy jako Maďarsko a Polsko privatizovaly spíše bez bankrotů. My jsme šli jinou cestou. Zde je dobré se dostat k základu slova likvidace. To znamená uvedení do tekutého stavu, což bychom si mohli vysvětlit jako dynamiku změny s velkým D. Vše pro to, aby se věci rozpohybovaly. Tato vize byla správná. Co však správné nebylo, že se tato ideologie začala mísit se zájmy různých finančních skupin, které odložily stranou standardní regulaci, dohled, transparentní pravidla v zájmu toho, že na likvidaci začaly vydělávat. Poté se ideologie začne mísit s vlastním zájmem. Následně je těžko rozlišitelné, co je co. Představa, že většina hospodářství je na tom špatně, kterou protlačoval Václav Klaus, Tříska, byla v tomto ohledu správná, nicméně poté nebyla správná v tom, že se to dělalo příliš divokým způsobem. Až v roce 1997 máme normální komisi pro cenné papíry, třebaže bankrotový zákon, tedy Zákon o konkurzu a vyrovnání máme od roku 1991, byť byl mnohokrát novelizován. Je to nesmysl z hlediska trhu. Ten je systémem, a pokud někdo tvrdí, že je pro trh, prosazuje tržní systém, měl by si uvědomit, že trh sám je dynamický systém. Ten musí mít vstup a výstup. Tvůrci transformace úplně podcenili výstup a udělali prostor pro vstup, tedy pro zakládání společností, pro privatizaci státních společností. De facto neumožnili špatným společnostem, aby z trhu odcházely. Pořád se to přelévalo.
MS: Soudíte, že klíčové bylo rehabilitovat vlastnictví, aby lidé cítili patřičnou odpovědnost za své kroky?
JaM: Ano. Zdá se to sice samozřejmé, ale samotná samozřejmost to není. Kupodivu to z genetické výbavy Rusů nevyprchalo, ač tam komunismus trval déle. Po několik generací lidé byli zvyklí na to, že nemají vlastní zájem. Je nutné si uvědomit, že Rusko prosperuje především díky ropě, ale na druhou stranu i tam normální trh existuje. Tam lidé podnikají.
MS: To podnikání má jinou podobu než ve vyspělém světě.
JaM: Dobrá, ale mně jde spíše o to, kde se ona podnikavost bere, jak se ji člověk naučí, když je po generace „zakázána“. Z genů nevymizí. To je poměrně zajímavá věc. To není tak samozřejmé, jak se zdá. Například v pamětech Vladimíra Bukovského je uváděno, že když přijel v sedmdesátých letech do Británie, systém tam mu přišel socialisticky zatuchlejší než v Rusku. To proto, že v nedostatkové ekonomice neustále někdo obchodoval. Když mu v bytě došlo topení, zamával v Rusku na nákladní automobil, natočil si do konvičky trochu oleje. Pokud v Británii někomu došel olej, opravárenská společnost nepřijela tři týdny a žádný černý trh tam neexistoval. Možná díky černému trhu bylo lidem v Rusku umožněno přežít, jelikož v nich zůstaly elementární tržní instinkty. To je zajímavé.
… Média …
MS: Obraťme list. Jste novinář a bylo by dobré se podívat na otázku médií. Jak vnímáte vznik svobodných médií v Československu a později v České republice? V minulém režimu jste psal do samizdatu, do Lidových novin. Krátce po roce 1989 vzniká týdeník Respekt.
JaM: To je na mnohahodinovou přednášku. Důležité bylo, že se nám do toho pronikalo jako nůž máslem. Oficiálním médiím trvalo dlouho, než novináři pochopili, že je zde opravdová svoboda. Byli takoví opatrní, při zdi. Razance, s níž přišly Lidové noviny a Respekt, byla velká. Jednoduše jsme se nebáli dělat a psát něco před rokem 1989, podobně jsme se nebáli v demokratických podmínkách otevírat různá tabu. Měli jsme představu, co je tabu – od Vietnamů, přes cizince, rasismus, uprchlíky, ekologické věci, po tajemství režimu. Mělo to obrovský elán. Je zvláštní, že nám oficiální konkurence nestačila. Respekt měl v červnu před volbami náklad 120 tisíc. Nebyl tam jediný inzerát. Byla tam nezkušenost a mohli jsme leccos vyzkoušet metodou pokusu a omylu. Dělali jsme obrovské chyby, avšak pokoušeli jsme se budovat naše vlastní firmy, což je dar z nebes. Když se podíváte do východního Německa, tam nemohli nic takového dělat, protože přišel velký bratr. Der Spiegel zabral větší trh. Nikdo mladým lidem nedal šanci, aby si ozkoušeli dělat věci po svém, nebo si mohli vyzkoušet dělat i chyby. Stejným způsobem se v Německu převzalo soudnictví, dosadili se tam západoněmečtí soudci. Školství se převzalo též. Většina byla dělána metodou velkého bratra. My jsme si zde mohli „užívat“, že jsme se učili a utvářeli si instituce za pochodu. To je jedna skutečnost. Druhá věc je, že jsme byli idealisticky inspirovaní americkou žurnalistikou, příběhy o nezávislosti, jak se má hlídat nezávislost. Žurnalistika amerického vzoru – to byl náš velký ideál.
MS: The New York Times, The Washington Post?
JaM: Ano. Poté je zajímavý aspekt privatizace medií vůbec.
MS: To se například týkalo Mladé Fronty DNES.
JaM: Mimo oficiálně schválené privatizační metody byly noviny také ukradeny. Z Rudého práva se stalo Právo, z Mladé fronty se udělala Mladá fronta DNES. Lidé počali sedět na stejných místech, u stejných počítačů, pouze snad, že to patřilo někomu jinému, …
MS: … nebo to patřilo jim.
JaM: Tito lidé na tom vydělali spoustu peněz. Na druhou stranu se tím vyvázali z područí svazáků či transformovaných svazáků. Vláda nad tím přimhouřila oko z politických důvodů, jelikož si řekla, že Mladá fronta v sobě má protržní, prodemokratický potenciál. Když uteče svazákům, tak to sice bylo ukradeno, ale zároveň tisk bude odpolitizován či přepolitizován na druhou stranu. Privatizace médií je jistě zajímavým fenoménem. Devadesátá léta znamenají poměrně radostný rozvoj médií, jelikož ještě není konkurence Internetu. Na konci devadesátých let byla spousta médií kvalitnější, než tomu je dnes.
MS: Soudíte, že český mediální trh, novinový trh zažívá úpadek?
JaM: Nepochybně jsme v době úpadku, o tom není pochyb. Především se jedná o úpadek denního tisku. Ekonomická žurnalistika bude muset fungovat vždy, jelikož obchod potřebuje informace, aby se mohl rozhodovat a podnikat, záleží jen v jaké formě. Týdeníky zřejmě též budou existovat. To, že lidé čtou „plachty“ novin, je ale odsouzené k zániku.
MS: Není to škoda?
JaM: Bude to dvacet, třicet let existovat, neboť musí vymřít lidé, kteří noviny četli. Trh se tak postupně bude zmenšovat.
MS: Soudíte, že po roce 1989 lidé, kteří měli vizi v oblasti řízení médií?
JaM: Lze to považovat za zlatou dobu médií.
MS: Čím si vysvětlujete jejich úpadek? Je to tím, že lidé se o veřejný prostor nezajímají?
JaM: Je to globální fenomén. Je to globální krize. Peníze unikají z tištěných médií do elektronických. Do toho přišly deníky zdarma. Sama proměna má ekonomickou povahu, je to určitá mezifáze. Nyní je období krize, která má strukturální povahu. Je nutné říci, že Česká republika je jazykově omezená. Například v kultivované Skandinávii je krize stejná. Také si tam lidé stěžují, že se úroveň médií snižuje. Nadějnější je to ve větších zemích, ovšem i tam média trpí. Řekněme, že ve Francii, v Německu pár slušných médií vydrží.
MS: Nu, ale člověk se může ptát, jakou hodnotu, sílu má slovo? Dříve se za komunistů za slovo sedělo.
JaM: Je otázkou, kolik slova je v médiích, které za to stojí. Není přece nic staršího než včerejší noviny. Slovo, které má skutečnou váhu, což ukáže pouze čas … Slovo, které má váhu, je takové, které člověk potřebuje slyšet. Svoboda je v tomto ohledu neomezená. Co není zakázáno, musí být povoleno.
MS: Čím to, že na jednu stranu lidé naříkají nad úpadkem novin, a na druhou stranu o kvalitní noviny nemají zájem?
JaM: Víte, to není nic specificky českého. Polsko je velká země, velký národ a máte tam zajímavé noviny. Je to podobné jako ve Francii či Německu, kde zajímavé noviny budou vždy. Zdali takové přežijí v Čechách, na to bych si nevsadil. Je to ekonomický fenomén … Souvisí to s vlastnictvím.
MS: A zde se dostáváme k paradoxu. Je zvláštní, že Češi nemají vlastní noviny až na výjimky.
JaM: A k tomu se zahraniční vlastníci o chod novin vůbec nezajímají. Největší zdejší tisk Mladá fronta DNES je vlastněna lokálním německým deníkem, což je Reinische Post. To normální kultivovaný Němec nečte, možná ani neví, že to existuje. Ten čte Süddeutsche Zeitung, Zeit, rozhodně nečte Reinische Post. To jsou provinční místní noviny z Düsseldorfu. Vlastní zde dva celonárodní deníky Mladou Frontu DNES, Lidové noviny. Problém je, že oni sledují pouze účetnictví, a vůbec je nezajímá kvalita a obsah.
MS: Není to náhodou z dlouhodobého hlediska pošetilé?
JaM: Pro koho?
MS: Co se týče vlastníků. Člověk má snad nějaký ideál.
JaM: Když jsem tam chvíli pracoval jako komentátor, bylo mi řečeno, abych si uklidil svůj stůl, že se jdou vlastníci – Němci podívat na nábytek. Soudil jsem, že mě představí a řeknou, to je náš nový komentátor pan Macháček, ale oni se šli podívat na nábytek. To o čemsi vypovídá.
MS: Shodou okolností Respekt …
JaM: Ten není vlastněn ze zahraničí. Je vlastněn českým podnikatelem …
MS: … panem Bakalou. Než je vlastnil on, měl v něm podíl Karel Schwarzenberg.
JaM: To je výjimka, která potvrzuje pravidlo. Ostatní je buď ve vlastnictví Reinische Post, Riengierem, či Vltava Labe Press.
MS: Soudíte, že problém českého tisku je v tom, že zde není osoba, která je ochotná financovat český tisk?
JaM: Znám trochu Ameriku, a zbytek světa příliš ne. Noviny, které za něco stojí, jsou ve vlastnictví rodiny. Wall Street Journal to už bohužel není, rodina to nedávno prodala Rupertu Murdrochovi. U New York Times to platí stále, pro Washington Post to platí též. Vy jste odněkud a žijete svůj život v určitém sociálním kontextu. Chodíte například do gentlemanského klubu. Když by se vám začaly kazit noviny, řeknou vám kamarádi z vašeho golfového klubu: „Co to děláš, ty vole, s těmi novinami? To se již nedá číst.“ Pán se nad sebou zamyslí a řekne, že nepodniká kvůli penězům, neboť je to kulturně sociální statek pro celou komunitu. V těchto novinách jsou také celkem silné odbory, má to své náklady, je to nepříjemné. Kdyby se náhodou vlastník periodika zbláznil a chtěl by noviny zkazit, mohou odbory konat. Odbory tak vystupují spíše jako cech, vystupují proti tomu, aby vlastník noviny samotné zkazil. To proto, že v zájmu cechu je udržet kvalitu. Takový cech zde nemáme a je otázkou, zdali ho stihneme vybudovat.
MS: Děkuji vám za kritická slova.