| Dialog byl natočen v sobotu 6. dubna 2013 dopoledne v prostorách kavárny Viola na lázeňské kolonádě v Poděbradech. |
MS: Co pro vás jako občana znamená rok 1989? Byl jste mladý člověk, student …
JS: Byl jsem na druhém ročníku na gymnáziu. To znamená, že mně bylo čerstvých 17 let. Ve třídě jsem byl asi jediný, kdo rok 1989 strávil u rádia, konkrétně u Hlasu Ameriky.
MS: To proto, že tato stanice nebyla rušena.
JŠ: Svobodná Evropa šla špatně chytat. Věděl jsem, kdo je Václav Havel, co se stalo o Palachově týdnu. Nevěděl jsem to ale dlouho – rozhlas jsem začal poslouchat v průběhu roku 1988.
MS: Rodiče vás k tomu vedli?
JŠ: Tatínek byl sice protikomunisticky zaměřen, ale nebyl to žádný disident. Ale jako muzikant měl celý život jistý „strop“ a skončil jako korepetitor v libereckém divadle, ačkoliv si myslím, že byl talentovaný skladatel a i dirigent. Ale prakticky se k tomu léta nedostal. Pokud bych se vrátil k otázce: Věděl jsem, co se v Československu děje. Zajímalo mě to. Byl to i takový adrenalin. Ráno si pustit Hlas Ameriky ve čtvrt na sedm před odchodem přes kopec do školy do Liberce, protože jsme bydleli na vesnici.
MS: Byl jste ve společenství studentů bílou vránou?
JŠ: Bohužel asi ano, ale nechci to přeceňovat. Bylo to gymnázium v Liberci. Myslím si, že byl velký rozdíl mezi tím, co se dělo v Praze, a co se dělo v Liberci.
MS: Je to také díky tomu, že Praha je centrem intelektuálů.
JS: Mohu to srovnat díky tomu, že moje sestra učila na tehdejším gymnáziu Wilhelma Piecka. Dnes je to arcibiskupské gymnáziu. Učila tam němčinu a češtinu. Jejich studenti už jezdili na výměnu do tehdy ještě do západního Německa. Na druhou stranu také vím, že s třídou vycestovala kromě sestry i stranická zástupkyně ředitele a že na ni celou dobou dohlížela. V okamžiku, když zjistila, že má sestra je v podstatě rodilý mluvčí a nemá problém s těmi Němci komunikovat, nesla to velice nelibě. Mělo to málem svou dohru, kdyby nepřišla revoluce, kdyby má sestra neodešla na mateřskou … Tím jsem chtěl ilustrovat to, že mezi Prahou a Libercem mohl být velký rozdíl. Co si budeme povídat, do gymnázia v Liberci prioritně chodily děti ze stranických rodin. Jako nestranické dítě jsem tam sice měl přístup, ale to, že mě vzali, byla spíš klika. Však jsem taky zbaběle vlezl do pionýra v osmé třídě, abych měl vůbec šanci se tam dostat.
MS: Je vhodné se zeptat, zdali vaši rodiče události „očekávali“ a případně si od událostí roku 1989 něco slibovali?
JS: Oni to nečekali. Tatínkovi bylo v té době 65 let, mamince šestapadesát. Otec v té době politiku zas tak moc nesledoval. Možná jsem jej tím Hlasem Ameriky pobídl k tomu, aby jej poslouchal též. A před nástupem Gorbačova vůbec nečekal, že se vůbec v tomto směru něco v jeho životě změní.
MS: Lidé nevěřili ve velkou změnu, ale změny se děly kolem naší republiky.
JS: Děly se, ale až v roce 1989. Ten byl rokem, který pojmenoval Timothy Garton Ash jako …
MS: … rok zázraků.
JS: Byl to skutečně rok zázraků, myslím si, že nic takového už nezažiju. Byla to obrovská smršť. Rok 1989 bych z běhu času vyjmul, jelikož to bylo skutečně něco mimořádného. Když jsme u klíčových okamžiků roku 1989, tak 9. listopadu přišla naše paní učitelka na biologii – a to byl jeden z mála lidí na gymnáziu, která byla normální i v tom politickém slova smyslu – a řekla: „Vážení, dnes padla Berlínská zeď.“ Ten den jsem ráno Hlas Ameriky zrovna nestihl, takže i pro mě to bylo překvapení. Klesla mně brada, protože jsem si uvědomil: „Toto je veliký zlom.“ Pravdou je, že od pádu Berlínské zdi to k převratu u nás byly pouze dny. Cítil jsem, že se musí něco změnit.
MS: Zkrátka někde to šlo roky, někde měsíce, někde týdny a někdy dny. Vaši rodiče to nečekali, ale co s nadějemi? Kdo je nemá, mnohdy je ušetřen nepříjemného rozčarování.
JS: Byl to zlom a pochopitelně, že si dělali velké naděje, zvlášť táta. Maminka byla politicky naivní a poměrně levicově založená. Sice nebyla v KSČ, ale za mlada jako Němka v Berlíně ve straně byla. V Čechách do ní naštěstí nevstoupila. To jí tatínek v šedesátých letech velmi rychle rozmluvil. Pravda je, že měla velkou kliku, že pracovala v nakladatelství a překládala pro děti. Tam ji politika skutečně nezasahovala. Táta si dělal velké naděje a vzhledem k tomu, že umřel v roce 1995, těch největších rozčarování se nedožil. Od roku 1990, kdy začaly regulérně vycházet Lidové noviny, tak jsme je denně odebírali. Skutečně nám to chodilo do schránky. Četli jsme je, rvali jsme si to z ruky. Až teď nedávno jsem ten svázaný ročník 1990 vyhodil.
… Komunismus …
MS: Pokud bychom se měli poohlédnout po minulosti, rád bych se zeptal, jak nahlížíte na komunistickou ideologii, komunistický režim? Možná by bylo dobré říci, jak vnímáte ideologii samotnou. Někomu usnadňuje orientaci ve světě. V minulosti ideologie byla takřka všeobjímající.
JS: Oddělil bych dvě věci. Ideologii a touhu po spravedlivějším světě. To nemusí být jedno a totéž. Upozorňuji, že nejsem teoretik politických systémů ani ideologií. Řekl bych, že komunismus je systém fungující v komuně. Komunismus může fungovat v rodině či v kibucu, a to ještě jen po jistou dobu. Touha, která za ním stála, vyrostla z těch těžkých poměrů devatenáctého století i první půlky dvacátého století i z doby první republiky. Nedělal bych si nejmenší iluze o tom, že první republika byla nějaký ráj na zemi.
MS: Bohužel my si to idealizujeme.
JS: Když to velmi zjednoduším, tak komunismus pravil, že je třeba sociální spravedlnosti, že je nutné, aby nebyli páni a ovládaní. Ideologicky zaštítěné to bylo tím, že se změna musí udát násilím a že svět bude nutné „spasit“ klackem, jinak to nejde.
MS: Marx jasně řekl: „Filozofové dříve svět vykládali, nyní je nutné ho změnit …“
JS: Nerad bych vám bral citáty z Marxe, ale pokud člověk toho Marxe nepřečetl, což je můj případ, měl by být opatrný, jelikož leccos může být jinak. Zrovna můj tatínek měl citát z Marxe zapsán v kalendáři. Ten zněl: „O všem se má pochybovat.“ To bylo přesně to, co komunismus nepřipouštěl.
MS: Kritické myšlení mu bylo cizí.
JS: Zde odkážu k chytřejším lidem, než jsem já. Když si člověk přečte sborník „Proč nejsem komunistou“, tak tam to vše je. Považoval bych za velmi užitečné být sociálním demokratem. V naší zemi v současnosti to je též pofiderní, z mnoha důvodů, které tu není čas rozebírat. Základní myšlenka: elementární spravedlnost a rovné šance pro všechny, je naprosto bez diskuse. Neumím si představit, že někdo řekne, že ne.
MS: Komunisté přece budovali spravedlivou společnost tak, že těm schopným vzali, co mohli.
JS: Spíše budovali mocenský systém. Tam se zaměřují na to, že revolucionář, když je revoluce provedena, je nahrazen stranicky nominovaným byrokratem, který se chtěl dostat na mocensky důležité místo. A z tohoto místa chce ovládat společnost. O tomto fenoménu píše mimo jiné jugoslávský reformní komunista a pozdější kritik tohoto systému Milovan Djilas píšící o výměně elit po revoluci ve své knize Nová třída. Po revoluci nastoupí byrokracie, často krvavá, nastoupí mocenská elita, které vůbec nejde o dělnickou třídu.
MS: Cosi bylo deklarováno, ale poté se strukturální přeměna společnosti zastaví.
JS: Jistě, protože když toužíte po sociální spravedlnosti, znamená to, že toužíte i po svobodě. Logicky, když část svobody získáte, když starý režim je pryč, tak chcete být svobodný dál a chcete do toho dál hovořit. To vám však není dovoleno.
… Paradox přístupu …
MS: Proto komunistická strana následně vzala lidem svobodu, proto byl systém jedné strany, diktát dělnické třídy, kterou se komunisté zaštítili.
JS: Problém je, že to nebyl diktát dělnické třídy. Ta se v roce 1953 „naštvala“ a vyvolala povstání ve východním Berlíně, ale i u nás třeba v Plzni po takzvané měnové reformě. Takže nakonec ten režim dělnickou třídu pěkně potrestá.
MS: Ano, ale zaštítil se jí.
JS: To je však prázdná skořápka. Můžete se zaštítit, čím chcete. Můžete se zaštítit bojem za mír, ale ve skutečnosti zbrojit.
MS: Shodou okolností římské přísloví praví: Chceš-li mír, připravuj válku. Zpět k minulému režimu a jeho budování. Spíše v něm nacházíte zmar, nebo ve vašem pohledu jsou jisté prvky, které byly pozitivní?
… Smysl systému …
JS: Pozitivní je myšlenka rovných šancí. Nejsem si však jist, že rovné šance vůbec byly v programu komunismu nějak zakódovány. Spíše tam byla zakódována myšlenka, že všichni dostanete to, co potřebujete, a pokud ne, můžete si to obstarat násilím. Pokud se tážete, co z ideologie má smysl, domnívám se, že při konečné bilanci skoro nic.
MS: Jinak by systém nebyl nahrazen a lidé by se nebouřili.
JS: Ještě bych udělal takovou odbočku. Často se hovoří o reformních komunistech.
MS: To se však píše 1968.
JS: Zajímavé je, že když se často srovnává nacismus s komunismem, tak se nehovoří o reformních nacistech, ačkoliv také nějací byli. Řekl bych to takto: sociální spravedlnost vůbec nemusí mít nic společného s komunismem. Minulý režim selhal v tom, že sliboval něco, co absolutně nemohl dodržet.
MS: Spravedlnost chtěl dělat skrze struktury …
JS: … a také počáteční násilí. V tom spočívá paradox roku 1968, kde na jednu stranu komunisté jistě chvályhodně chtějí věci dělat jinak, ale již si nepoloží otázku, zdali na to vůbec mají právo poté, co už tolik věcí napáchali. Skutečnost, že máme právo to zkusit znova, je považovaná za samozřejmost. I mezi těmi největšími reformisty. Dívali se pouze na svou kolej, ale na to, co rostlo mimo ně, již ne.
MS: Je to projev ignorance.
JS: Řekl bych ještě jednu skutečnost, která je předpokladem spravedlnosti. Je to stav, kdy lidem necháte tvořivost, že jimi umožníte, aby byli aktivní. Zároveň jim však dáte zákonný rámec, aby jejich aktivita byla spravedlivě ohodnocena.
… Skok do současnosti …
JS: To je to, co se neděje dnes. V současnosti lidé mohou cokoliv.
MS: To zase ne.
JS: Pokud jsou lidé schopní, mohou se pustit do podnikání, mohou uplatnit své nápady, ale zase jim chybí stát jako garant toho, že se nebudou obcházet pravidla, že se nebude krást, že vynaložené úsilí nepřijde vniveč, že se daňové úřady nebudou zaměřovat pouze na malé ryby. Komunismus ubil tvořivost. To byl jeden z velkých zločinů. Dnes tvořivost má možnosti, ale je sešněrovávána jinými problémy. Chraň Pán Bůh, aby toto srovnání vycházelo ve prospěch minulosti. To, co je dnes, je daleko lepší.
… Skok do nedávné minulosti …
MS: Rád bych se zeptal, zdali si myslíte, že děje, které se odehrály před rokem 1989, přispěly k vyvrácení komunistické ideologie? Někdo může říci: „Dobrá, ideje žijí dál. Ale systém, který byl na základě idejí utvořen, ztratil svou legitimitu.“
JS: Nevím, zdali jsem vám plně rozuměl, ale tážete se, zdali myšlenka i po roce 1989 je totálně zdiskreditovaná, nebo se může vrátit? Odpovídám s Ludvíkem Vaculíkem. „Nemáme tu komunismus, ale máme tu všechno, co k němu směřovalo.“ Asi toto je odpověď na vaši otázku.
MS: Nejsou zde aktivní lidé?
JS: V politickém smyslu jich asi moc není, politika je totiž považována za svinstvo, což je pochopitelně špatně. Slušný člověk se politiky štítí, což je pochopitelně špatně. Je v tom také jistá pohodlnost, pohodlnost myšlení. Když jako občan hodnotíte politickou stranu, ne každý si člověk dá práci, aby rozlišoval ve straně mezi lidmi, kteří jsou naprosto nepřijatelní, kteří jsou průměrní, kteří jsou třeba v něčem vynikající. Vy stranu šmahem odsoudíte, že jsou to všichni zlodějové. Toto je špatný přístup, jelikož to ve vás vytváří špatný dojem o politice jako o řemesle.
… Minulý režim nejen normalizace …
MS: Dobrá, využil bych vaší znalosti minulého režimu, kterým jste se zabýval. Jaká období byl podle vás horší, když se podíváte na čtyřicetiletou komunistickou éru?
JS: Jaká byla horší?
MS: Ano, v počátcích se zabíjelo, po roce 1968 se lidem lámaly charaktery.
JS: Na to se v podstatě nedá odpovědět. Je to stejné, jako byste se ptal, jestli je lepší celoživotní bolest hlavy, nebo jedna uříznutá noha. Pochopitelně záludnější byla normalizační éra. Podtrhuji, pouze záludnější, neříkám krutější. Asi se shodneme, že krutější byla léta padesátá. Výše jsem hovořil o reformních komunistech. Nacismus neměl čas se reformovat. Komunismus reformní šanci dostal, ale využít ji asi nemohl. To je však jiná věc. To proto, kdyby v roce 1968 došlo ke skutečně reformě, tak by to skončilo alternativní demokracií, kde by nějaká opozice byla připuštěna ke slovu. Možná by to byl model Polska roku 1989. K tomu nedošlo, a ani dojít nemohlo. Režim, usiloval-li se nazývat socialistickým a patřit do toho bloku, což musel, nemohl dělat nic jiného než zase utáhnout šroub. Nejsem sám, mnoho lidí na jaře 1968 bylo skeptických. Josef Škvorecký uvažoval v tomto duchu: „Proboha, lidi, které známe, nám chtějí cosi vykládat o demokracii …“ Myslím si, že byl v pokušení říci: „Proboha, přestaňte, nechte to tak, jak to je. Zlatý Tonda Novotný …“ Tady se režim pokusil o liberalizaci, což prostě nejde.
MS: Je to oxymóron. Živý – mrtvý … tedy komunismus není neformovatelný?
JS: Problém je v tom, že režim měl možnost ukázat svou vlídnější tvář, ale poté přitvrdil. Nastupuje Husák a ten je reformním stalinistou.
MS: Myslíte si, že normalizace, která nastala po Pražském jaru, byla logickým vyústěním zkostnatělých struktur a ideologie?
JS: Byla, ale nemusela proběhnout tak, jak proběhla. Je to věc Husákovy osobnosti a mohlo se to udělat jinak.
MS: Pokud by tam byli lidé typu Dubčeka, tak by to dvacetiletí nebylo „šedé“?
JS: Dubček byl hodný člověk, měl rád lidi, ale nebyl to dobrý politik.
MS: A lidé měli rádi jeho.
JS: To u politika minulé doby není samozřejmé.
MS: Mohli bychom nalézt paralelu s Janem Masarykem.
JS: Shodou okolností taky špatným politikem. Občas jsem přemýšlel, jak by dopadl rok 1968, kdyby u toho Husák byl od počátku. Možná by dopadl lépe. Husák si zkrátka dal za úkol to s těmi Rusy „skoulet“. Dubčeka vynechejme. On nebyl schopen odolat tomu obrovskému tlaku.
MS: Byl slabý …
JS: … a nebyl sám. Josef Smrkovský, velký tribun jara 1968, se také sesypal.
MS: Tito lidé byli odsunuti.
JS: Neříkám, že to bylo veřejně viditelné, ale z mého pohledu selhal, že se bez větších protestů nechal odstranit. Tážete-li se, jestli normalizace šla udělat jinak, odpovídám, že ano. To by se Husák musel obklopit jinými lidmi. Poté by nesměl být držen v šachu Bilakem a spol. Mocenská konstelace v Moskvě by musela být jiná. On byl uprostřed mezi konzervativci. Nikdo liberálnější než Štrougal vedle něj prostě nebyl. A Moskvě status quo vyhovoval. Zde byl klid, zde se celkem nic nedělo, rostla trochu životní úroveň. Dokonce i při výměně Husáka za nového generálního tajemníka se v podstatě Moskva zachovala tak, že chce muže kompromisu.
… Gorbačov a role …
MS: Myslíte si, že klid, který zde byl, rozboural Gorbačov?
JS: Samozřejmě, že ano. Na druhou stranu – Gorbačov jako politik se schopností myslet geopoliticky ke každé zemi přistupoval jinak. U nás byl klid, a proč jej nezachovat? Husák měl velmi omezený manévrovací prostor, ale za to si z části mohl sám. To proto, že nikdy neudělal nic, čím by se Moskvě sebeméně postavil, například zaintervenoval ve prospěch odchodu sovětských vojsk. Neudělal ani gesto. Úvahy o tom, že gestem za rok 1968 bylo vyslání Vladimíra Remka do vesmíru, se nepotvrdily. Je to spíše pouhá pověst.
… Dopady normalizace …
MS: Rád bych se zeptal, jaké jsou hlavní dopady normalizace na člověka, na společnost? Sám termín normalizace je zvláštní, jelikož to, co se v normalizaci dělo, nebylo normální. Tážu se také proto, že toto období předznamenalo vývoj po roce 1989.
JS: To je velmi široká otázka a nevím, zdali na ni budu schopen odpovědět.
MS: Ve svém pořadu uvádíte, že to bylo období, které člověka uspalo.
JS: Kdybych to měl říci jedním slovem, tak to bylo mlčení. Můžete to nejčastěji zažít v rodině, můžete to zažít dokonce i dnes ve škole. Jde o to, že to bylo období hanby, ale zároveň pro mnoho lidí to bylo období pohodlí.
MS: Pokud jste chtěl dělat kariéru, tak stačilo, že jste vstoupil do komunistické strany.
JS: Většinou, ale někdy stačilo i mlčet. Nejhorší z hlediska lámání páteře byly stranické prověrky. Tam došlo k lámání chleba. Dobře je to vidět, když si člověk čte Kinematografii zapomnění od Štěpána Hulíka. Tam je to bezvadně vidět. Tam šlo o kontrolu kultury ze strany režimu, který byl ve své podstatě nekulturní. Jak psal ve svých denících Pavel Juráček: „Jim vůbec nešlo o kulturu, protože vůbec netušili, co to je. Kdyby bylo po jejich až do důsledků, tak tu vůbec český film být nemusel, třeba pár let.“
MS: Režim tedy lidi nasytil, dal jim průměrnou kulturu, ale ti, kdo usilovali o více, se museli zařídit jinak.
JS: Ale jistě, občas se člověk setkal i s nadprůměrnou kulturou. Zkrátka normalizace byla dobou, která nám zlomila páteř, báli jsme se být trochu nekonformní a bít se za svá práva. Z tohoto hlediska má Charta 77 má obrovský význam; lidé, kteří ji podepsali, to byl jeden z mála hlasů, který se postavil proti.
MS: Byl to hlas volajícího na poušti.
JS: Měla svůj smysl.
MS: Nebyli zde pouze disidenti, ale byli zde lidé šedé zóny, kteří nespolupracovali s režimem, ale zase nebyli těmi, kteří proti režimu vystupovali.
JS: Těch byla většina. Ale na druhou stranu bych se jich trochu zastal. Záleželo zkrátka na tom, co konkrétně děláte a jak se chováte. Dokonce byli slušní i komunisté. O této skutečnosti krásně píše Marta Kubišová, jak komunistický ředitel v podniku, ve kterém pracovala, se za ni postavil, když bylo potřeba, když ji chtěli vyhodit i z toho kancelářského místa ve Výstavbě sídlišť. Takový komunista je mi svým způsobem milejší než nestraník, který když bylo potřeba, tak mlčel. Takže ono je mnohé sporné. Obrovská škoda je, že systém byl tak rigidní, že tu hru mezi občanem a státem, která spočívala v tom, že budeme předstírat, že vám občanům zvyšujeme životní úroveň, vy budete předstírat, že nás za to máte rádi, že se se systémem ztotožňujete, a všichni společně budeme předstírat, že je to jediná možná cesta, hrál. Zkrátka byla škoda, že hra nebyla trochu otevřenější a nebylo tam více ostrůvků „pozitivní“ deviace, ostrůvků svobody. Myslím si, že maďarský systém by nám vyhovoval daleko víc. U nás to bylo tak, že kdo nejde s námi, jde proti nám. Tam to bylo tak, že kdo nejde proti nám, jde s námi. V Maďarsku revoluci začala dělat sama strana. Má to však také své úskalí, že rozchod s minulostí je o to těžší. Jenže u nás ten rozchod také vlastně neproběhl. Sám se tážu, co si z toho vybrat. Normalizace z dnešního pohledu mi vadí v tom, jak se lidé chovali hulvátsky, bez noblesy.
MS: S jistou nadsázkou můžeme říci, že jsme z normalizace vyšli, nastalo oživení, a poté jsme se do jisté podoby normalizace dostali.
JS: To je pravda. Na základě toho se můžeme ptát, co je národní povaha, a co je důsledek dvaceti let. To nevím, na to si každý musí odpovědět sám.
… Utváření nového systému …
MS: Nyní bych přešel do doby utváření nového systému. V jakém stavu byla podle vás společnost? 41 let jsme zde měli komunistický režim, před tím jsme měli nacistický režim, třebaže mezi nimi byly tři „volné“ roky. Co charakterizovalo společnost?
JS: K procesu jsme se dostali až poslední. Přidali jsme se v okamžiku, kdy bylo téměř „vyhráno“. Samozřejmě čest studentům.
MS: Takový Jan Sokol říká, že tomu příliš nevěřil.
JS: Sám bych řekl, že společnost byla unavená a apatická. U nás nebyla vyložená bída jako v Polsku. U nás sice „vládla“ nasranost, ale nějaké konstruktivní představy, jak by měl vypadat ten nový režim, tu nebyly.
MS: Lidé nadávali, …
JS: … ale v podstatě si mysleli, že kdyby je režim lépe zabezpečil, bude klid a ta „společenská smlouva“ bude pokračovat.
MS: Jinými slovy, pokud by komunisté měli propracovanější politiku, tak by nedošlo ke vzbouření lidu. Měli jsme tu výhodu i nevýhodu, že jsme sousedili s vyspělými západními státy.
JS: Myslím si, že podceňujeme řeč symbolů. Kdyby v čele státu byl někdo jiný než Milouš Jakeš, kdyby oni se tak strašně nebáli slova přestavba, a proto používali zásadně spojení přestavba hospodářského mechanismu … Kdyby nebyli v mnoha ohledech tak trapní, šediví a nezáživní … Kdyby trochu otevřeli hranice a byla tu větší možnost cestovat … Kdyby pustili více západních filmů, kdyby některé české filmy vytáhli z trezoru, a tak dále a tak dále, zkrátka si myslím, že při mírném povolení otěží by lidé ten stav nepociťovali jako palčivý problém. Oni s tou liberalizací začali, ale pozdě. Pamatuji si, že film Hoří, má panenko jsem viděl už někdy v létě 1989 v Praze. Například Svobodnou Evropu přestali rušit už před koncem roku 1988. Zřejmě mladší stranická garnitura cítila, že to tak dál nejde. Ale už tu liberalizaci v režii KSČ nestihli. Pokud se ptáte na stav, v němž jsme jako národ byli, je to strašně složité. Mám pocit, že jsme měli velká očekávání. Byl tam pocit: „Hurá, nyní nám nebude nikdo vládnout.“ Zde však nevládl konsensus, co chceme. Je to vidět i z toho, že slovo kapitalismus se několik let vůbec nepoužívalo. Mluvilo se o tržním hospodářství.
MS: Chceme demokracii a obnovu. V roce 1989 s tím přišli lidé, kteří věřili v „třetí cestu“ a rok 1968?
JS: Byli, ale nebylo jim popřáno sluchu. To však v některých případech byla i škoda.
MS: Takový Ota Šik, tak ten si toho byl vědom?
JS: Že je to pasé? Ano.
MS: Svět je již někde jinde.
JS: Ota Šik byl člověk schopný vývoje a sebereflexe. Když se ohlížím zpět, tak jsme byli příliš pasivní, a domnívali jsme se, že za nás někdo vnitřní transformaci udělá.
… Umíme si vládnout? …
MS: Zkrátka, zdejší lid není schopen si vládnout?
JS: Asi bych to tak úplně neřekl, byť se tohle často používá, ta věta. Svým způsobem – ukažte mi národ, který si beze zbytku vládnout umí?
MS: Možná Švýcaři. Máte tam přímou demokracii.
JS: Stojí za to si přečíst úvahy spisovatele Karla Michala o Švýcarsku, jsou bezvadné. Ten Švýcary neměl rád a také věděl proč. Podívejte se, my jako národ jsme politicky pohodlní, ale na druhou stranu jsme díky své skepsi odolní vůči extrémům. Nezvítězily zde ani nacionalistické strany jako v Maďarsku, není zde ani něco jako polské Právo a spravedlnost.
MS: HZDS v devadesátých letech?
JS: Ano, na Slovensku – to je hodně jiná kapitola. Řadu let držíme Klause na Hradě, na druhou stranu – zaplať Bůh, že jsme tam nedosadili někoho horšího. I když uvidíme, co bude po té nejnovější prezidentské volbě.
MS: Vraťme se k tématu.
JS: Z mého pohledu jsou to důležité důkazy toho, co jsem říkal. Nechuť k extrému, je pozitivní stránka národního charakteru. Rád bych, aby to nevyznělo jako paušální kritika národní povahy. Toho jsem dalek.
MS: Český národ se v klíčových okamžicích umí vypnout k výkonu.
JS: Poté to však rychle klesne.
MS: To je rok 1989 a následný ústup.
JS: A také se velmi na našem polistopadovém vývoji podepsal rozpad státu.
… Příchod lidí z opozice …
MS: Myslíte si, že společnost byla po roce 1989 zralá na změnu a bylo logické, že k přeměně budou využiti lidé z Charty 77? Jednalo se o skupinu lidí, která neusilovala během minulého režimu o moc, ale dostali se k ní.
JS: Víte, to jsou strašně složité věci. Pokusím se je říci, jak to cítím. Mám pocit, že česká opozice nebyla připravena převzít moc ve státě. Jistě je těžká věc připravovat se na převzetí moci v totalitním režimu jako disident, na druhou stranu je třeba určité míry pragmatismu a schopnosti představit si, že budu tu moc chtít, až režim padne. Ta byla nezbytná a chyběla tam. Protestovat proti nespravedlnosti režimu je jedna věci, a druhá věc je to celé řídit. Petr Pithart je takový krásný příklad člověka slušného, respektování hodného, ale on se svým způsobem „štítil“ moci. Nebyl typem jako Klaus a mnozí další, kteří tu politickou moc chtěli. Na tom není nic špatného. Vůle usilovat o moc, abych mohl vládnout, není nic proti ničemu. Někdo vládnout musí. Musí za čtyři roky převzít odpovědnost. Ale ten mocenský tah na branku bylo přesně to, co mnoha bývalým disidentům chybělo. Obrovským problémem bylo také to, že jsme komunistickou stranu nepostavili mimo zákon.
MS: Dobrá, ale k tomu se možná dostaneme.
… Demokracie …
MS: Posuňme se z otázky konkrétní, dějinné k otázce abstraktní. Jak vnímáte demokratický systém? Požadavek demokracie zde byl. Staneme se součástí západní Evropy, kde je demokratické vládnutí nedílnou součástí?
JS: Nejraději bych odpověděl jednou větou. Demokracie bolí a vyžaduje odpovědnost.
MS: Na to zdejší lidé nebyli připraveni.
JS: Nikdo jim to neřekl, ale je to tak.
MS: Jinými slovy lidé usilovali o něco, o čem nevěděli.
JS: Řekl bych, že jsme si mysleli, že kráčíme vstříc systému, kterému říkáme demokracie, ale pod kterým si představujeme plný švédský stůl.
MS: Zkrátka blahobyt.
JS: Nejenom materiální, i z hlediska výběru politiky, politických stran. Vyberu si, mám zde nějaké menu materiální a menu duchovní. Já si z něj vyberu to nejlepší a mohu jít domů. Ale ono to tak není. Z hospodářského hlediska jsme přišli ke švédskému stolu v okamžiku, kdy se z něj začalo odnášet.
MS: Chce se mi říci, že jsme si špatně definovali slova. Demokracii bez odpovědnosti?
JS: Václav Havel to říkal dost často, byl považován za moralistu. Možná, největší zrada spočívala v tom, že máme Havla na morálku a Klause na ekonomiku a oni to za nás zařídí.
MS: Zkrátka delegujeme moc a nechť konají druzí.
JS: Je v pořádku, že moc delegujeme. Zároveň ji musíme také hlídat. Když jako šéf delegujete na druhé své úkoly, tak musíte jejich plnění průběžně kontrolovat. A musíte zadávat úkoly jasně.
MS: To rozhodně. I zde platí, důvěřuj, ale prověřuj. Když se podíváme do minulosti, tak tato země má zkušenost s demokracií v první polovině dvacátého století. Soudíte, že navazování na první republiku bylo iluzorní?
JS: Na první republiku se navázat mohlo, mělo a také navázalo.
MS: Havel byl srovnáván s Masarykem.
JS: Myslím si, že v českých zemích je mnoho šikovných, schopných, iniciativních lidí. A je to i díky daru improvizace. Tito lidé jsou schopni lecčehos dosáhnout. Nedávno jsem četl názor jednoho zahraničního ekonoma, který prohlásil, že naše zdroje a schopnosti jsou na úrovni Norska, ale přesto to nefunguje, protože se tu – jednoduše řečeno – prostě příliš krade. Ale kradlo se i za první republiky, a korupční prostředí tu asi bylo i za i za Rakouska – Uherska. Problém je, že část národa pracuje a část národa se veze. Je zde stále tatáž kultura přikrádání a toho, že zde není pocit loajality ke státu a systému. To je důvod, proč čeští politici jsou tak neodpovědní. To je tradice ještě z Vídně, kdy se jezdilo do parlamentu řečnit, nicméně nic podstatného se nemohlo změnit. Čeští politici a poslanci tam čeřili vodu, to byl jejich úkol, ale nic konstruktivního z toho většinou nevzešlo, a asi ani nemohlo.
… Švejk v nás …
MS: Jsme národ Švejka. To znamená, že jsme začali budovat demokracii, ale spíše věci karikujeme a nestavíme se k nim dostatečně odpovědně, čímž nevyužíváme svůj lidský potenciál.
JS: Nevím, Švejk je úžasná postava. Je to symbol.
MS: Cosi vypovídá o českém národě.
JS: Spousta lidí se tomu vymyká. Když řeknete, že jsme národ Švejků, tak je to pro mnoho lidí strašná urážka. To je, jako byste řekl, že jsme byli zbabělci, jelikož jsme se Mnichovu nebránili. Poté zjistíte, že v počtu popravených důstojníků jsme na jednom z předních míst světa. Ano, armáda stáhla pozice, protože prezident republiky k tomu dal příkaz. Na druhou stranu – spousta lidí to nevzdala a šla bojovat jinam.
MS: Kde se bere nechuť k tomu, abychom demokracii přijali za svou?
JS: Asi je to z toho, že si říkáme, že jednotlivec nic nezmůže, a s ostatními není schopen se spojit.
MS: Problém je v komunikaci.
JS: Chybí zde spolkový, občanský život, ale i politický život běžného občana.
MS: Spolkový život zde byl před rokem 1918 a díky tomu se rozvinula česká demokracie. První republika byla stavěna na občanské společnosti.
JS: To je ale celosvětový problém, kdy člověk se stará čím dále tím více o sebe a již se nestará o obecné věci. V posledních dvaceti letech je přece jenom posun k lepšímu. Opravdu se bojím paušalizovat.
MS: Přesto lidé s demokracií vyjadřují nespokojenost. Politika neslouží lidem, ale určitým skupinám.
JS: Musíte do politiky vstoupit a nenechat se zkorumpovat. Kdybych nebyl novinář, tak bych tam už byl. Člověk by si měl zachovat svou formální nezávislost, jistě, ale nemyslím si to, co Václav Moravec, že člověk jako novinář má programově nechodit k volbám. Z mého pohledu je to hloupost. To znamená neumět odlišit profesní stránku od občanské.
… Charta 77 a demokracie …
MS: Jak podle vás přispěl ideový odkaz Charty 77 k budování české demokracie? Charta 77 bylo sdružení založené na demokratických základech. Respekt, úcta k člověku.
JS: Bylo to však dost nesourodé společenství.
MS: Můžete říci, že to bylo společenství, jež spojovalo ty, kteří usilovali o lidská práva?
JS: Pokud máme hovořit o významu Charty 77 při budování demokracie po Listopadu, podívejte se na bilanci jednotlivých lidí v polistopadové politice. To je přesně odpověď na vaši otázku.
MS: Chartistů však bylo málo.
JS: Ano, ale na to, aby obsadili hlavní státní funkce, jich bylo dost. Oni to ale neudělali.
MS: V politice i ve veřejném prostoru působí Pavel Rychetský, působil tam dlouhou dobu Petr Pithart, Hana Marvanová.
JS: Až na Pavla Rychetského jsou to v praktické politice lidé neúspěšní. Petr Pithart prohrál volby v roce 1992. Nebýt lidové strany, tak se do politiky nevrátil.
MS: Působil 17 let jako senátor.
JS: Ano, jako člověk konsensuální, ale ne jako politický vůdce.
MS: U nás to vyhrál Václav Klaus.
… Kapitalismus …
MS: Nyní bych se obrátil na vaše vnímání k budování hospodářského řádu. Centrální plán měl být nahrazen tržním systémem. Kroky, jak k němu dojít, byly založeny na odstátnění, deregulaci, liberalizaci … Poukázal jste, že normalizace svazovala aktivitu jedince. Lidé po Listopadu dostali ekonomickou svobodu, nechť se sami podílejí na utváření prosperity.
JS: Vnímám to jako nesmírně těžký úkol. Po příčinách byste musel pátrat sám. Myslím si, že jedna z chyb byla nedůvěra k zahraničním zkušenostem, které byly ověřené. Je to vidět na privatizaci velkých podniků. Strach prodat takzvané „české stříbro“, které zde již nebylo, jak se to stalo v případě Škody Mladá Boleslav, tak ten byl z mého pohledu těžko oprávněný. Sám přístup měl v sobě hodně národovectví. Proto to dopadlo, jak to dopadlo. Zde peníze nebyly. Rozdaly se lidem formou kuponové privatizace, což dopadlo také špatně. Báli jsme si přiznat, že hospodářství je v poměrně špatném stavu, a proto bychom měli oslovit důvěryhodné zahraniční partnery převážně německé, abychom je prodali, jako se to podařilo v rámci privatizace Škody – Auto. To byl však opět červený hadr na býka; česká cesta privatizace, důvěra v to, že to vymyslíme nejlépe, to byla paradoxně třetí cesta. Ta však nevyšla. Na druhou stranu – všechno to mohlo dopadnout mnohem hůř.
MS: V těch počátcích jste viděl ochotu ozkoušet si podnikatelské schopnosti?
JS: To je v pořádku. Měl se vytvořit pevnější právní rámec. Mělo to jít o něco pomaleji. Měli jsme obrovskou výhodu ve srovnání s východními Němci, jelikož ti to museli udělat rychle, jinak by jim ti lidé utekli na Západ. My jsme měli víc času. Ale znovu zdůrazňuji, v letech 1990 – 1992 politickou elitu zaměstnával příšerným způsobem rozpad stát, ale přesto se tehdy urodila spousta dobrých věcí. Vznikl například Federální fond životního prostředí založený Josefem Vavrouškem. Obrovská chyba byla, že bylo dvouleté volební období.
MS: Na toto upozorňoval Jan Vrba, ministr průmyslu Pithartovy vlády. Byly rozjednány privatizace.
JS: Možná pár náhod a mohlo to být jinak.
MS: Budování tržního hospodářství bylo silně ovlivněno dvouletým politickým cyklem.
JS: Myslím si, že tam byly neoprávněné obavy z cest, které byly jinde vyzkoušené. Rozhodnutí bylo též ovlivněno kyvem kyvadla. Byla tam neoprávněná víra v jedinou možnou cestu …
MS: … volného kapitalistického řádu.
JS: Či lépe řečeno liberálního přístupu k právu a ideologická zaslepenost pravicově orientovaná. Na druhou stranu se leccos dalo napravit, ale ta zaslepenost trvala příliš dlouho.
MS: Opět ideologické vidění. Kdo se v názoru odlišuje, tak je jeho vidění je chybné.
JS: A není potřeba o něm diskutovat.
MS: Právě demokracie je diskuse. Ano, můžeme se setkat s pojmem, že přílišná diskuse může protahovat celkový přechod.
JS: Může, a proto se zdůrazňovalo, že musíme jednat rychle. Byla to pravda, ale na druhou stranu …
MS: … mohlo poté dojít k „autoprivatizaci“. Jsou lidé, kteří si přechod spojovali s růstem blahobytu.
JS: Víte, to je přirozené. Obyčejný člověk se chce mít dobře, všichni se chceme mít dobře, ale ne každý přemýšlí o tom, co za to, že se má dobře, zaplatí jinde.
MS: Máte svobodu politickou a svobodu ekonomickou.
JS: Po politické svobodě mnoho lidí netouží. Politika je od toho, aby se o mě postarala. Ve skutečnosti je to obráceně. Musím se trochu starat o politiku, aby ona náš život neovlivňovala negativně, nebo nesprávně.
MS: To je odkaz chartistů. Mnoho lidí toto pojetí nechápe. Zde se dostáváme k tomu, že Češi jsou plebejští, že spíše mají zájem o to hmotné, aby se měli dobře, ale kam se bude společnost vyvíjet, je až tak nezajímá.
JS: V tomto bych byl opatrný. Plebejští jsme v tom, že o šlechtu jsme z různých důvodů přišli. Jestli chcete slyšet, kde začalo lámání charakterů, tak to opravdu asi byla Bílá hora, po které se stačilo přihlásit k té pravé víře, a mohli jste mít pokoj. V opačném případě jste taky mohli přijít o statek. Ale ono to s tou plebejskostí zase nemusí být jednoznačné. Jen si vezměte, jakou pozornost mimochodem vzbudil kníže Schwarzenberg. Ale k tomu zájmu o politiku obecně: v tomto se myslím nelišíme od běžného standardu. Ve světě se většina lidí o politiku nezajímá. Zajímá je výše daní, zajímá je míra blahobytu, a nelze jim to vyčítat. Tak to je.
MS: Zájmy lidí končí tam, kde „končí“ rodina, přátelé … Co se budu starat!
JS: Čím je boj o přežití těžší, tím méně lidi se zajímá, co se děje nahoře. Tím více jsou lidé znechuceni, co se tam děje. A ten pohled získávají často pouze skrz média.
… Čína jako příklad …
MS: Rád bych zdůraznil, že jsou jiné kultury, kde lidem je dána ekonomická svoboda, mají kapitalismus, ale jinak tam vládne jedna strana. To je například případ Číny. Můžete říci, že to nemá s evropskou tradicí spojitost.
JS: Co z toho vyplývá?
MS: Lidem stačí, že se budou starat jen o svou zahrádku. Politické otázky, nechť spravují „vyvolení“.
JS: Soudím, že v otázce Číny nejsem schopen odpovědět. Sám systém Číny kombinuje komunistický systém a státní kapitalismus. To je cosi, co je z našeho hlediska těžce posuzovatelné. Řekl bych, že se tam odehrávají dvě věci. Jednak, že úroveň země stoupá, na druhou stranu, národ je drtivě …
MS: … vykořisťován.
JS: To není to, co bychom měli následovat.
MS: Netvrdím to, ale uvádím to jako možnost kapitalistického pořádku. Pouze jsem chtěl ukázat na fakt, že jistá míra nesvobody, autokracie může jít ruku v ruce s růstem prosperity, a naopak; třebaže v devadesátých letech demokracie a kapitalismus byly považovány za plně kompatibilní a vzájemně se podmiňující, dnes se to tak nemusí jevit. Západ, kam naše země patří, spojení demokracie a kapitalismu přijímá.
… Čekalo se to? …
JS: To nás tehdy nenapadlo. V devadesátých nikoho nenapadlo, že se Čína se spolu s Indií stane největším tygrem, že mnoho věcí bude vyrobeno v Číně. Toto by nás skutečně nenapadlo. Tehdy na špici z asijských zemí bylo Japonsko. Že z komunismu může vzniknout něco, co nás ekonomicky pohltí, to by si nikdo v životě nepomyslel.
MS: Budoucnost je nepředpověditelná.
JS: Právě proto je ošidné hodnotit z dnešního pohledu tehdejší stav poznání. Dnes jsme tzv. „chytřejší“. Víme více, ale k čemu nám to je? Tehdy jsme měli k dispozici vlastní hlavu, vlastní rozhodování, vlastní informace, či lépe informace, které jsme měli k dispozici. Hodnotit to zpětně, je ošemetná záležitost.
MS: Lze se domnívat, že zpětné pohledy nám mohou pomoci vykročit na cestu nápravy.
JS: Ony nám ukážou problémy tehdejší doby, ale nedávají nám návody na nebezpečí dnešní doby. Říkal to vždy Jiří Ješ, komentátor Českého rozhlasu 6, a myslím si, že měl pravdu. Myslím si, že je to pravda. Je dobré vědět o nebezpečí minulých, ale nemá cenu proti nim příliš zbrojit. Je potřeba se zabývat tím, co je nebezpečí dneška.
… Hodnoty …
MS: Ještě bych využil část našeho dialogu k zamyšlení nad významem hodnot. Význam svobody jsme již zmínili. Soudíte, že ta byla tou hodnotou, která lidem stála za to, aby se odhodlali k cestě změny?
JS: Svoboda od něčeho, snaha osvobodit se …
MS: … od nařízení, …
JS: … od okovů. To je jedna věc. Svoboda k něčemu, to je věc druhá. Svobodu k něčemu jsme asi neměli. Závisí zase, jak kdo. Nerad bych to však zobecňoval, jelikož to zobecnit nejde.
MS: Zde si musíme klást otázku, zdali je záměrem člověka být svoboden. Jsou to filozofické otázky, které s proměnou společnosti vyvstávají, ale které mnozí z nás odpoví pouze přitakáním.
JS: Víte, jak kdo …
MS: Jinými slovy, člověk, jenž usiluje být svobodný, bude svobodný i za totalitního režimu.
JS: Jak kdo. Jsou příklady, že něco děláte takzvaně kvůli dětem. Jestliže vám záleží hlavně na mravní integritě, tak je do toho zatáhnete. Jestliže vám více zaleží na tom, aby měly normální život, jelikož víte, že by ten nátlak psychicky neunesly, tak se zachováte jinak. Oba postupy mají něco do sebe.
MS: Někdo by mohl říci, že přistoupíte na „ohnutí páteře“. Můžeme to formulovat takto: „Někdo chce být mravně integrovaný, klade důraz na hodnotu pravdy, jelikož ví, že je pravda osvobodí, tak bude preferovat první cestu, třebaže bude složitější.“
JS: Neodvažoval bych se soudit chování jednotlivců v rámci jejich rodin, v rámci jejich zaměstnání. Bylo jasné, že se muselo lavírovat. Ať si každý z nás spočítá, uvědomí, za jakou cenu co dělal.
MS: Soudíte, že svoboda je přijímaná ambivalentně?
JS: Řekl bych, že systém prostě plodil zlo. Kdo aktivně podporoval tehdejší režim, jako například spolupracovník StB nebo člen Lidových milicí, prostě vytvářel zlo. Ale ten, kdo byl v područí toho zla, tak toho soudit je strašně těžká věc. A ta hranice mezi pachatelem a obětí je samozřejmě velmi propustná.
MS: My nesoudíme, my se pouze snažíme popsat, zdali svoboda byla hodnotou, za kterou lidé byli ochotni se postavit.
JS: Řekl bych, že měli svobodu jako hodnotu, která jim není a nebude dostupná, o kterou nemá smysl se snažit.
MS: Až tak to došlo?
JS: Myslím si, že ano. Když jste žil v systému, který byl na doživotí, což se týkalo let 1977, 1978. Jen blázni nebo snílci mohli doufat, že se cosi změní – tak v takové situaci jste se samozřejmě snažil vnitřní i vnější svobodu nalézt. Asi jste si stanovil hranice, kam již nepůjdete. To znamená, že jste se ukryl v ulitě, kde jste mohl být částečně svobodný, ale byla to svoboda omezující. Netvrdím, že jste se v tom nemohl zabydlet. To rozhodně ano.
MS: U nás je svoboda čímsi samozřejmým?
JS: Není. Zkuste si udělat anketu na ulici, co si lidé myslí pod pojmem svoboda. Asi se nic nedozvíte.
MS: Pokud nějaké odpovědi budou, tak budou i protichůdné.
JS: Buď člověk zbystří pozornost a řekne nějaké „moudro“, nebo řekne, že o tom nepřemýšlí, nebo mu to nechybí.
… Svoboda a ekonomický systém …
JS: Dnes jsme ve svobodě omezováni ekonomickým systémem, který je celosvětový, před kterým není úniku, z čehož někteří lidé vyvozují, že to je stejné jako tehdy. Tvrdím, že ne, že globalizační systém u nás nikoho neusmrcuje, nikoho nezavírá, nikomu nebrání se vyjádřit. Koneckonců nikomu nebrání být svobodnější za cenu materiálních obětí. Když dnes budete žít skromněji, budete svobodnější.
MS: Tohoto fenoménu jsme se dotkli v diskusi o demokracii. Usilujeme být svobodni, usilujeme užívat svých schopností, ale v některých případech je to omezováno, pokud je člověk v „okovech“ hospodářského systému, v rámci něhož dochází k odcizení. Někteří lidé nemají na výběr.
JS: Ano, ona možnost svobody bohužel neplatí pro každého, a to je velmi špatně.
MS: Také jsme se dotkli spravedlnosti. Usilujme o to, aby každému bylo měřeno stejně. Máme usilovat, aby justiční systém fungoval, abychom byli právním státem, aby lidé dosáhli hodnoty, která umožňuje fungování společnosti. Bez spravedlnosti se společnost také rozpadá.
JS: V jistém ohledu spravedlnost v našem světě neexistuje. Pouze se k ní můžete přibližovat. Je však zjevné, že bez úsilí o spravedlnost společnost dovedete ke kolapsu.
MS: Nebyl v minulých dvaceti let kladen důraz na materiální hodnoty? Peníze jsou těmi důležitými věcmi.
… Kultura …
JS: Kdybych měl něco konkrétního vypíchnout, tak jsme podcenili roli kultury. Z mého pohledu dáváme málo peněz na kulturu. Člověk, když se nemá čím okysličovat, když si nezajde do divadla, když si neposlechne muziku, když sám nemá možnost kulturu amatérsky vytvářet, tak duševně churaví, nemá se čím občerstvovat.
MS: Myslíte si, že před rokem 1989 zde byla péče o kulturu?
JS: Je to paradox, ale před rokem 1989 v některých oblastech kultura byla zabezpečena. Je to vidět na muzikantech. Tehdy se člen filharmonie mohl slušně uživit. Tehdy hudební skladatelé dostávali stipendia. Ideologický tlak tam byl. Filmaři, když měli něco slušného natočit, tak na tom byli skutečně lépe než dnes, ale platí to samozřejmě hlavně pro 60. léta. Nyní platí nový zákon o kinematografii, který by to měl změnit. V některých oblastech bych byl optimistou, ovšem tážete-li se na chyby posledních dvaceti let, tak například privatizace Barrandova byl podle mého názoru kulturní zločin. Scénáristé jako Vladimír Körner, kteří drželi laťku co nejvýše, dostali ze dne na den „padáka“ s argumentem, že si film na sebe musí vydělat a že na tyto lidi peníze nejsou. To nemohu skousnout.
MS: I dobré věci se bořily.
JS: To je pozdní revolucionářství. Jednoduše s vaničkou vyléváte i dítě.
MS: Takových případů je zde více.
… Vnímání minulosti …
MS: Ještě bych se zeptal, na otázku vnímání minulosti. Říkal jste, že komunistická strana, která zde byla, měla být zakázána.
JS: Spíše měla být donucena se přejmenovat. Měla se například jmenovat strana demokratického socialismu jako ve východním Německu.
MS: O čem toto svědčí?
JS: Je to znak naší nedůslednosti. Když máte zákon o protiprávnosti komunistického režimu a zároveň je v Parlamentu komunistická strana, jak toto vysvětlíte cizinci? Je to příklad Kocourkova.
MS: Od té doby uplynula doba jedné generace.
JS: V okamžiku přijetí zákona měla být komunistická strana zkrátka přejmenována.
MS: Myslíte si, že „hladké“ zacházení bylo jeden z důvodu, že došlo k tak hladkému předání moci?
JS: Mysleli jsme si, že komunisté vymřou, ale nestalo se tak. Poté byste nemusel čelit protestům studentů, kteří nechtějí tehdejšího bachaře jako krajského zastupitele pro školství. Ten člověk by tam seděl, ale seděl by tam pod jinou značkou. Někdo řekne, že to není důležité, ale pro mě by to asi důležité bylo. Na druhou stranu – komunistický styl myšlení se přestěhoval do ODS i ČSSD promptně a rychle.
MS: Říkáte, že je to činnost pragmatiků?
JS: Pragmatičtí straníci přešli do Občanské demokratické strany a sociální demokracie. Tomu se však nedá zabránit a ani není potřeba tomu bránit. Pouze se o tom musí vědět. Omezenost myšlení, která spočívá v ideologické „zapouzdřenosti“, o které jsme se bavili, není samozřejmě omezená na komunistickou stranu. Někdy se vám pak stane, že například v televizní diskusi zástupce KSČM hovoří rozumněji než zástupce ODS. To pak nevíte, zdali jste blázen, či kde jste to octnul. Přesto komunistická strana je nevolitelná, aspoň pro mě. Už jen proto, že se jmenuje, jak se jmenovala tamta strana.
MS: Díky tomu je označována za antisystémovou.
JS: Ano, ale zase na půl. Částečně se s ní spolupracuje, když se to ostatním stranám hodí. A zvykli jsme si na to.
MS: Dobrá, jak vnímáte diskusi o minulosti? Máme zde úřad, který se totalitní minulostí má zabývat.
JS: Úřad je problematický. Oddělme personální stránku. Vedení ústavu například za Pavla Žáčka bylo problematické, z důvodů, které tu nebudu rozebírat, to je na delší diskusi. Druhý důvod je – a to je systémová věc – že ústav měl kontinuálně zkoumat léta 1938 – 1989 i s tím tříletým obdobím. To proto, že to byla „polodemkracie“. Obecně proti úřadu nic nemám.
MS: Politoložka Vladimíra Dvořáková se sama táže, proč musíme mít na výklad dějin tento druh úřadu.
JS: To proto, že klasičtí historici se ukázali jako příliš laxní. Nastoupili k tématu až po vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů. Za druhé – u nás musíme mít na vše zákon, paragraf, ústav …
MS: … a razítko.
JS: Proč nevytvořit ústav, když můžete …
MS: … a někdo si tím rozšíří svou moc.
JS: Když je zde úřad, tak ať funguje neideologicky a ať nejsou snahy jej z ideologických důvodů zrušit.
MS: Je „ovládán“ politiky?
JS: Ano, politici nominují do jeho správy jisté osobnosti. To máte jako s mediálními radami. Když nominují pouze politici, tak je to špatně. Kdyby osobnosti jmenovali všichni ostatní krom politiků, také by to asi byl problém. Ta instituce by měla být badatelská a produkovat publikace, filmy, knihy, výstavy, digitalizovat a maximálně zpřístupnit archivy. Fakta pak často budou mluvit sama za sebe.
MS: Někdo však potřebuje, aby mu fakta někdo interpretoval.
JS: To již je věc lidská. Když máte ústav, kde fungují liberální lidi, nechají své podřízené v klidu bádat, tak pak máte i patřičně kvalitní výstupy. Mělo by se usilovat o to, aby v instituci nevládly intriky, aby tam nevládlo prostředí strachu. Poté by výsledky vypadaly daleko lépe.
MS: Je minulost reflektována médii? Sám jste připravil tematické pořady.
JS: Myslím si, že za posledních deset let se to velmi rozšířilo a zlepšilo. Kdo chce, tak má informací dostatek.
MS: Ano, existuje Paměť národa.
JS: I Česká televize počet historických pořadů zintenzivnila. Dělá je daleko lépe. Je to nesrovnatelné s dobou před deseti patnácti lety.
MS: Můžeme to vnímat jako způsob, jak dobu, zlomové události připomenout mladé generaci, ale nejen jí.
JS: Děti tomu musíte učit ve školách.
MS: Pouhá výuka nestačí.
JS: Samozřejmě, že ne.
… Omyl …
MS: Ještě bych se zeptal, jaký velký omyl novodobé demokratické minulosti se podle vás stal? Co se podle vás stalo?
JS: Omyl?
MS: Zmínil jste právní stát. Díky tomu došlo k nedopatření při budování hospodářského řádu.
JS: Nevím, zdali jde přímo o omyl, ale přijde mi škoda, že se prošustrovala dobrá vůle, která zde na počátku devadesátých let byla.
MS: Důvěra v nový režim.
JS: Přestože lidé nevěděli, kam to bude směřovat, tak zde byla ochota k obětem. Ty však jsou od nás vyžadovány nyní, kdy jsme si dávno řekli: „Proboha, to jsme už měli mít za sebou.“ Na druhou stranu – to zase souvisí s celosvětovým vývojem. Osobně si myslím, že přes tu mizérii, která zde je, si žijeme dobře. Možná by pomohlo, kdyby zde byly stabilnější vlády, aby vládla jednou levice, jednou pravice, nebyly pořád na spadnutí předčasné volby. Sám osciluji mezi naprostou naštvaností a relativní spokojeností. Nemůžeme to plně zobecnit. Dokladem je třeba současná vláda, v rámci níž některé ministry považuji za vynikající, a některé za naprostou katastrofu. Obávám se, že takto to bude vždy.
MS: Dobrá, to bylo ohlédnutí za minulostí, ale co Česká republika a její integrace do západních struktur a globalizovaného světa?
JS: Je nutné Evropu kriticky spoluvytvářet, a ne se vůči ní stavět na zadní.
MS: Opět v tomto přístupu můžeme vidět české kverulantství?
JS: Je dobré mít nápady, ale ještě lepší je poradit se o nich se sousedy a dát hlavy dohromady.
MS: Nehrát si na premianty. Děkuji vám za vaše postoje.