Dialog o transformaci s Daliborem Dědkem

MS: Čím pro vás byl rok 1989? Jak na toto období vzpomínáte? Jaké naděje jste do něj vkládal a případně, jak se naděje naplnily?

DD: Hodně lidí má v sobě zakódovanou vlastnost, že na nepříjemné věci rychle zapomíná, mám pocit, že u mě je rozvinutá docela dost. Navíc se jejich vybavováním nic nevyřeší, čas se, někdy bohužel, někdy bohudík, nedá vrátit zpět. Také se stane, že něco, co jste původně vnímal negativně, s odstupem času hodnotíte jinak. Myslím si, že jsem zatím prožil svůj život přibližně tak, jak jsem chtěl, i když ne vše se mi povedlo, ale o tom to je, kdyby se člověku všechno neustále dařilo, byla by to nuda, v podstatě by neměl o co usilovat. Pokud jde o rok 1989, byl pro mě výzvou, najednou jsem mohl dělat to, co jsem chtěl a ne musel. Nemyslím si ale, že úplně všechno co se odehrálo v komunistickém režimu, bylo špatné, nic není černobílé, určitě měl člověk víc času na zábavu a rodinu, životní styl nebyl ani zdaleka tak hektický jako dnes a spousta věcí fungovala docela slušně. A to říkám i přesto, že jsem nepatřil mezi vyvolené, naopak, otec se jednou zúčastnil demonstrace proti sovětským okupantům, a to se pak s ním a pochopitelně i se mnou táhlo, nevzali mě kvůli tomu na střední školu, nejdřív jsem se musel vyučit elektrikářem, pracoval jsem i ve slévárně. Bylo to ale cenné v tom, že jsem si uvědomil, co dělat určitě nechci. Až potom, jsem se – už jako „dělnický kádr“ – dostal na průmyslovku a později i na vysokou, na „techniku“.

MS: Dobrá, proti režimu jste neměl „zásadní“ výhrady, ale zkomplikoval vám život, ambicióznímu člověku vadil v jeho seberealizaci. Neuvažoval jste o emigraci?

DD: Emigrace je v podstatě zbabělost, útěk, a to je něco, co mi je bytostně cizí. Ono se to hezky radí k odporu proti komunismu, když jste v bezpečí, i proto o emigrantech nemám moc vysoké mínění. Chápal jsem jen pocity lidí, které režim natolik pronásledoval, že si zvolili tuto možnost, ale to nebyl můj případ. Já navíc věřil tomu, že v každé společnosti se dají věci pohnout dopředu, je to sice složitější cesta, ale na druhou stranu – ta snadná vás obvykle nikam nedovede. Já byl technicky orientován a viděl jsem velký potenciál ke zlepšení všude kolem. Z vysoké školy jsem přišel plný nápadů i ideálů, jak a co dělat jinak a lépe. Měl jsem štěstí, že jsem se stal zakládajícím pracovníkem výzkumné a vývojové dílny v ohromném státním podniku, kde jsem si v podstatě od nuly mohl vybudovat novou platformu, elektronika tenkrát byla módním pojmem. Jako mladík jsem musel vzdělávat ostatní lidi ve fabrice, to nebyla snadná pozice, chtěl jsem také, aby se věci hýbaly dopředu, a ne aby se o nich neustále mluvilo na nekonečných poradách. Všem to bylo jedno, mně ne. Tím jsem ovšem vyčníval z řady, což se nenosilo, bylo to dokonce podezřelé. Ten sklon k průměrnosti, uspokojení s málem, mě na minulém režimu asi vadil nejvíce.

… Komunismus …

MS: Pojďme do abstraktnější roviny. Jak komunistickou ideologii vnímáte? Jde o to, že na začátku byla idea „harmonické“, „spravedlivé společnosti“. Její tvůrci chtěli zbavit člověka negativ, která rozpoznali na kapitalistické společnosti. Měli zájem eliminovat vykořisťování, chtěli napomoci člověku v rozvoji plného lidství.

DD: Myslím si, že myšlenka komunismu je krásnou utopií. Jsem ale přesvědčen, že spravedlivější společnost by mohla někdy v budoucnosti vzniknout, ale lidstvo na ni není připraveno. Hrajeme si na pány světa, ale přitom jsme jediní z tvorů, kteří zabíjí z jiného důvodu než z hladu a navíc svůj vlastní druh. Myslím si, že lidská přirozenost ještě nedospěla k tomu, aby si zasloužila lepší řád, který bude spočívat ve spravedlivějším uspořádání. Zkrátka – utopistické myšlenky jsou krásné, ale museli by jej realizovat dokonalí, perfektní lidé, kteří nikdy neexistovali a těžkou budou. A soudruzi, co se chopili řízení společnosti, měli úplně jiné zájmy, než idealistickou společnost.

MS: Někdo namítne, že spravedlivější je společnost, v níž žijeme. Zde jsou přece lépe hájena práva člověka ve srovnání s tím zřízením, ve kterém jsme žili. Nyní máte možnost soukromého vlastnictví, možnost seberealizace. To, co nám bylo dávno navrhováno a co někteří z nás po roce 1945 přijali, bylo čirou utopií.

DD: Nejsem žádný filozof ani sociolog, abych mohl dělat analýzu těchto fenoménů. Že žádný řád není dokonalý, věděli už ve starém Římě či Řecku, demokracie je skvělá věc, ale jako každá má chyby. A jak tehdy, tak i dnes, někteří politici zneužívali moc ve svůj prospěch, korumpovali, ono se toho vlastně za ta tisíciletí až tak moc nezměnilo …

MS: Když hovoříme o minulém režimu, jaká pozitiva byste zmínil?

DD: Na prvním místě bych jmenoval školství. Ne proto, že by ho komunisté měli tak dobře organizováno, i když třeba to technické bylo na velmi vysoké úrovni, o které se dnes ČVUT ani nezdá. Stále přežívala úcta k učitelské profesi, měla velký kredit, neexistovalo, aby rodiče zpochybňovali názor kantora, nebo si na něj dokonce dovolili křičet. Dnes, kdy jsou podprůměrně placení, jimi někteří studenti z bohatých rodin pohrdají a podle toho se k nim chovají. Ti schopní proto odchází jinam, ve školách tak často zůstává jen průměr a možná i podprůměr. Diktát peněz je neúprosný.

MS: Čím si pak vysvětlujete zaostávání například v hospodářské oblasti během reálného socialismu v porovnání s kapitalistickým světem, když na školách byly kapacity?

DD: Těch důvodů vidím několik. Asi nejzávažnější byl v tom, že ve vedení mnoha firem byli hlupáci, nebo lidé bez organizačních schopností, jejich jedinou „odborností“ byla stranická legitimace. Ti se pochopitelně inteligentních lidí částečně báli, částečně jimi opovrhovali. Dalším minusem byla snaha plánovat ekonomiku na pět let dopředu. Opět krásná utopie, ale tak to prostě nefunguje, trh se mění pomalu každou minutou. Ale i v dělnických profesích byli šikovní jedinci, jen nedostali šanci je uplatnit, tak se pak realizovali doma, i proto jsme národem kutilů. Někteří si byli schopni na „koleně“ málem sestrojit atomovou elektrárnu!

MS: Přesto zde byli lidé jako Otto Wichterle. Ten zde shodou okolností zůstal. Vím, můžete namítnout, že měl specifické postavení. Měl svůj ústav. Dobrá, jaké další důvody zaostávání vidíte?

DD: Pan Wichterle je ukázkou zapáleného člověka, který, když to nešlo oficiálně v ústavu, si svépomocí sestrojil odstředivku pro zhotovení kontaktní čočky ze stavebnice Merkur. V kontrastu s tím se drahá vybavení v továrnách a ústavech často využívala k tomu, aby na něm lidé takzvaně fušovali. Na trhu chyběly výrobky, takže lidé v továrnách na drahých strojích vyráběli pro sebe to, co se nedalo koupit. Část průmyslového potenciálu republiky rozkrádali sami pro sebe, rčení kdo nekrade, okrádá rodinu, bylo smutně pravdivé. Zaostávání pokroku mělo skutečně mnoho aspektů …

MS: Když diskutujeme tuto otázku, bylo by dobré se této skutečnosti dotknout. To, čím jsme byli konfrontováni během dvou generací, vyvrátilo ideologii, nebo touha lidí vždy bude taková, že budou ochotni jít i cestou utopií, které jsou ve skutečnosti nerealizovatelné a uvrhnou společnost na scestí?

DD: Z dnešního pohledu mi přijde listopadová revoluce jako by se odehrála v zoologické zahradě. Byli jsme sice zavřeni v klecích, ale zase bylo zajištěno pravidelné krmení. Pocit nesvobody si člověk nejvíc uvědomil, pokud dostal možnost vycestovat na Západ a viděl, jak to tam vypadá. Pochopitelně ho pak hrozně štvalo vrátit se zpět do klece. No, a pak mříže padly. Část lidí jásala, ale značná většina byla vlastně rozčarovaná z toho, že už je nikdo pravidelně nekrmí, že jim neříká, v jakém rohu mají sedět. Vlastně nebyla většina lidí na svobodu připravená. Řada z nich žila v bláhové iluzi, jak je zvířátka z okolního svobodného světa přivítají a zavedou na šťavnaté pastviny. Neuvědomovali jsme si, že první přijdou šelmy typu Kožený a ukradnou, co bude možné. Pro řadu lidí to byla silná deziluze.

MS: Vraťme se k výchozí otázce vyvrácení ideologie, neboť ta bude žít dál a občas se někteří lidé budou snažit uplatnit ji v politické realitě.

DD: Právě tím přirovnáním k ZOO jsem chtěl naznačit, co může být důvodem, že někteří lidé v naší zemi stále podporují komunisty a vzpomínají na předchozí režim jako na zlaté časy. Smutné je, že se jim daří tuto nostalgii přenášet i na mladou generaci, která dost dobře nemůže porovnat iluze s realitou.

… Demokracie …

MS: Pokročme dále. Slovo, které bylo vyslovováno lidmi na ulicích, ale i představiteli, kteří uchopili moc, bylo „demokracie“. Jak o demokracii jako člověk technického zaměření uvažujete? Jsme zemí, která ji v porovnání s východními zeměmi, kam jsme v minulosti patřili, zažila, dalo by se snad i mluvit o „tradici“.

DD: Nemyslím si, že je rozhodující tradice, spíše morální vyspělost národa. Řetěz je tak slabý, jak slabý je nejslabší článek. Jestliže společnost zahrnuje velké spektrum protichůdných názorů, může se z demokracie stát chaos. Potíž nové české politiky spočívá v tom, že vznikají nesourodé koalice, které se místo hledání cesty vpřed utápějí v dohadech kdo s kým a proti komu.

MS: Nepřímo narážíte na význam dialogu, tedy na schopnost hovořit, zároveň naslouchat a utvářet společnou cestu. Domníváte se, že kvalita na jednotlivých úrovních od nejvyšších na regionální či městské úrovni není odpovídající? Masaryk se přece na důležitost dialogu odvolával. 

DD: Diskuse tříbí myšlenky, ale pokud nikam nevede, což je časté, jde o mlácení prázdné slámy. Češi byli staletí ve vleku velkých národů, to je odnaučilo samostatně se rozhodovat. Hodně lidí u nás má dojem, že by se někdo jiný měl postarat, aby se tu žilo lépe. Kdysi to měli být Habsburkové, dnes EU.

MS: Inu, čekáme na nějakého spasitele, nebo možná vládce, který se o nás postará. My, Češi, si neumíme stanovit program a realizovat jej.

DD: Ano jsme národem kverulantů. Je málo těch odvážných, tvořivých, ochotných stoupnout si do čela a ukázat směr. Téměř každý se ale cítí „kvalifikován“ k tomu, aby kritizoval kroky jiného.

… Lidé a společnost …

MS: Soudím, že vzdělaný člověk, jenž je schopen kritického myšlení, nepoužívá kritiku pouze jako obušku, ale jako prostředek k vytváření hodnot.

DD: S tím souhlasím. Myslím si, že je to otázka generační výměny, po minulém režimu zde zbyla generace, která do značné míry ztratila „svéprávnost“ či pocit odpovědnosti za sebe sama. Když jsme založili firmu, nemohli jsme sehnat schopný management, lidi, kteří umí řídit jiné, mají odvahu se rychle a správně rozhodnout, a ne tupě poslouchat rozkazy. Toto se ale výrazně mění. Dnešní mladá generace je podstatně jiná a průbojnější.

MS: Je sebevědomější.

DD: Naší generaci chybělo sebevědomí a neuměli jsme jazyky. Dnes umí angličtinu i uklízečka, mladí jsou sebevědomí, ale bohužel zase příliš často nemají znalosti a praktické dovednosti.

… Riziko demokracie …

MS: Je vhodné se zeptat, zdali si nemyslíte, že demokracie skýtá i možnosti, že se mohou do „vyšších pater“ dostat i ti méně „kvalitní“. Pak voliči regulérně nabudou dojmu, že nám vládnou ti nekompetentní. Demokracie nemusí být žádaným systémem.

DD: Mám takový poznatek. Když sametová revoluce přinesla kýženou změnu společenského řádu, byli noví politici považováni za hrdiny. Naopak ti, co se pustili do podnikání, měli často nálepku „šmejda“ a „zloděje“, i kvůli tunelování a dalším negativním jevům, ke kterým docházelo. Teď se situace otočila, lidé považují politiky za šmejdy a úspěšné firmy respektují.

MS: Je dobré říci pár slov k budování demokracie. V minulém režimu někteří z nás často trpěli. Byli to lidé z disentu, spojení například s Chartou 77, byli „známi“ i v zahraničí …

DD: Zbořit komunismus bylo snadné, až na pár výjimek šel všem na nervy zákazy a nesmyslnými slogany, třeba že všichni jsou si rovni, to prostě nejde. Vezměte si, kdo měl nejvíc peněz, ne elita, která by se ji zasloužila kreativností a pracovitostí, ale řezníci, číšníci, veksláci. Budování nového řádu nikdy není snadné. Proto také došlo k „vybarvení“ jednotlivých hrdinů. Zatímco Václav Havel se stal symbolem budování morální společnosti s mezinárodním přesahem, Václav Klaus egoistické malosti a ubohosti. Prostě není v české historii Václav jako Václav.

… Podoby demokracie …

MS: Pokročme dále, ovšem nepřímo jsme se toho dotkli. Jaké demokracii dáváte přednost? Na Západě fungují minimálně dva specifické modely. Jedná se o důraz na přímou demokracii, nebo v druhém případě o důraz na parlamentarismus. Ostatně první republika byla spojena s partajnictvím. Na druhou stranu – přímá demokracie, místní referenda slušně fungují například ve Švýcarsku, kde má občan největší kompetence a může se řádně rozhodnout.

DD: Vychovávala mě babička, která se narodila za císaře pána. Byla to nesmírně moudrá žena. Když popisovala první republiku, neměl jsem pocit, že to bylo zase až tak úžasné. Tehdejší politici se a podobali těm dnešním. Ono to možná není ani o formě demokracie ale o lidech, co ji dělají. A o kvalitě legislativy. EU je nemocná tím, že 28 členů má 28 legislativ. Některé jsou osvědčené a za stovky let doladěné. Jinde ji narychlo lepí amatéři jak vrabčí hnízdo. Bohužel patříme do této skupiny, stejně jako Bulharsko, Rumunsko a jiní a krvácíme tím, že je mizerná, nahrává zlodějně a korupci.

MS: Nutno říci, že systém demokracie není odvislý pouze od legislativy. Komponentů, jimiž je demokracie ovlivněna existuje více, zejména lidé, a to vy sám jako podnikatel víte. Je jistě vhodné se zeptat, co soudíte o občanské společnosti? Právě přímá demokracie vede k aktivizaci člověka, aby deklaroval svůj postoj k vývoji.

DD: Nevěřím, že by společnost dokázala řídit samu sebe, statisíce let lidé jednali na základě pudů, a to je v nich stále. Funguje tu princip stáda, „vyvolení“ si určují nejlepší pastviny. Nemáme kvalitní vůdce, kteří by společnost posouvali někam dál. Forma vlády osvíceného diktátora vždy přinášela nejrychlejší pokrok kupředu. Jsem přesvědčen, že nemocí české demokracie je zprofanování politiků, nikdo rozumný se mezi ně nehrne. Vystřídaly se tady různé strany, hnutí a většina pouze proto, aby urvali nějakou pozici a získali protekční místo. Potíž je v tom, že politika mění člověka, a ne člověk systém. Není to ale tak, že bych zde plakal, jak se máme špatně, jak je u nás demokracie mizerná a jinde lepší. Byl jsem natolik dlouho v zahraničí, abych si udělal obrázek, že o tolik horší to u nás zase není. Problém je v tom, že stát obhospodařuje zbytečně mnoho věcí, do kterých by zasahovat nemusel.

… Kapitalismus …

MS: Otočme stránku. Přejděme na hospodářský systém, tedy utváření kapitalismu. Sám jste řekl, že centrální plánování nemohlo fungovat, neboť centrum nemohlo akumulovat podněty aktérů trhu, kteří měli zájem o participaci. To byla příčina kolapsu systému, či lépe jeho úpadku ve srovnání se západními ekonomikami, které měly řád kapitalistický.

DD: Myslím si, že centrální plánování v určitých oblastech smysl mít může, jestli chceme něčeho dosáhnout v některých oborech, nemůžeme to nechat jen organickému růstu řízenému požadavky trhu.

MS: Vidíme, že v této oblasti má trh svá omezení. Setkal jsem se s postojem profesora Milana Zeleného, jenž tvrdí, že pokud lidé začnou spontánně obcovat v hospodářské oblasti, vytvoří kapitalistický řád. Ten je čímsi přirozeným, vzniká ze spontánních interakcí. Idea centrálně plánovaného hospodářství je ideou intelektuálů, kteří jsou přesvědčeni, že vědí jak přetvořit svět a vtisknout mu svou tvář i násilím.

DD: Možná bych nebyl tak optimistický. Musíme dospět k tomu, abychom zájmy celku povýšili nad ty osobní. Nejsem přesvědčen, že se lidský duch posunul do takové úrovně, jak si někteří z nás myslí. Proklamace typu „Pravda a láska zvítězí“, jsou krásné. Provozujeme však polovinu centrální ochrany a víme, jak to vypadá, když majitel, který oprávněně ochraňuje majetek, dopadne špatně. Je málo případů, v nichž ten kdo měl pravdu, a o svůj majetek pečoval, zvítězil.

MS: Měli bychom také říci, že na světě je „mnoho kapitalismů“. Jsou v Evropě, Číně, Severní Americe, Jižní Americe. Zkrátka – není to jeden typ. Země, která vystoupila během několika desetiletí na druhé místo světové ekonomiky, aplikuje systém, který je mnohým ekonomům u nás nepochopitelný.

DD: Pravdou je, že čínské hospodářství je poháněno trhem. Je poháněno principy kapitalismu.

MS: Hovoří se o dickensovské verzi.

DD: Na druhou stranu se nedá hovořit o demokracii. Je tam sice kapitalismus, ale zároveň také diktatura. Jejich ekonomika má potenciál, ale nesedí mi. Když jednou za rok přijedu do Číny, cítím kapitalistické“ prostředí, ale způsob jejich hospodářství, které sice prosperuje, mě trochu děsí. Ale ještě víc to, jak jejich společnost pohlíží na okolní svět. Hrozně nerad bych se dožil, že se naše děti jednou budou muset učit čínsky. Toto nebezpečí vnímám.

MS: O to přece člověk musí bojovat, či lépe utkat se s druhými ve férové soutěži.

DD: Potíž je v tom, že si hodně lidí odvyklo pracovat nejen proto, že by nechtěli, ale nemohou. Pak kupujeme zboží, které se vyrábí v Číně a jsme hrozně šťastni jak je levné, ovšem pouze díky tomu, že jich je tolik a jsou zvyklí žít „za hrst rýže“. Až jednou Číňané pochopí, že zde pouze tiskneme peníze, za kterými nic není, pak teprve nastane opravdová hospodářská krize.

MS: Hospodářský řád zkrachoval a bylo snad logické, že se po roce 1989 u nás obnovil řád, stejný, jako od nás západně.

DD: Historie ukazuje, že volná soutěž je nejvýhodnější, nejlepší pro hospodářskou efektivitu. Ve většině úspěšných obchodních společností a firem neexistuje demokracie. Ta se hodí do politiky, ne do byznysu, vždy musí být vůdce, který určuje směr, když je to navíc vizionář, posune svět dopředu víc než všechny vlády světa, které se jen hádají a dohadují. Slovy pyramidu nepostavíte.

MS: Inu, takový je svět! Přesto lidé rádi oddaně „pracují“ ve společnostech, jsou za to vděčni a neprotestují. Na druhou stranu jsme u nás přijali demokracii, kapitalismus. Na východ od nás, tedy v Asii, tuto kombinaci neznají. Jistě se k ní i oni časem dopracují.

DD: Je to zvláštní. Máme demokracii, svobodu. Přitom když se podívám na průměrného občana ČR nebo EU, tak reptá na poměry mnohem více než třeba některé chudší státy, třeba v Asii, Africe. Ti vnímají hospodářský pokrok, jenž je natolik markantní, že režimu tleskají, vládce oslavují.

MS: Skutečně jsme usilovali o demokratický kapitalismus?

DD: My ani o jedno moc nestáli, za těch čtyřicet let vlády KSČ jsme si to ani pomalu nedovedli představit. My se pouze chtěli mít dobře, jako ti na Západě – obchody plné zboží, kdy jste si mohli koupit, co jste chtěli a ne to, co bylo k sehnání. Dnes máme opačný extrém, neřešíme co sehnat, se ale jak a co si vůbec vybrat. Jsem ale přesvědčen, že hlavní hybnou silou byla touha po svobodě, po seberealizaci. Lidé, kteří měli potenciál něco dokázat, se tu dusili, toužili světu říci: „My Češi dokážeme víc!“ Jsem přesvědčen, že ačkoli stále hovoříme o různých krizích, ten ohromný vzestup stále trvá.

MS: Vy jste byl jedním z těch, kteří tuto tezi chtěli potvrdit a také potvrdili.

DD: Bez tisíců našich lidí by to nešlo. Myslím si, že Jablotron je skvělou ukázkou, jaké nálady tu panovaly. Rozhodně jsme nemohli nikomu dát extra dobrou mzdu, ale zase nabídnout sen, ideu, aby se podílel na tom, že se za pár let řekne, že česká elektronika může ve světě uspět.

… Otázka realizace pro druhé …

MS: Kapitalismus je založen na snaze se realizovat. Mít svůj projekt, ten nabídnout druhým, a pokud bude přijat, uskutečnit jej. Měl by vědět, co trh žádá – a podle toho koordinovat své aktivity. To přece systém před rokem 1989 neumožňoval.

DD: Každý, kdo si do určité míry uvědomí, co je smyslem lidské existence, musí dojít k přesvědčení, že jediná významná role je být užitečný druhým, ať už dokážete péci povidlové buchty, nebo dělat špičkové motory.

MS: Iniciativa v kapitalismu je více oceňována než před rokem 1989.

DD: Je to přímá vazba. Kdo je šikovný, něco umí, něco dokáže, je úspěšný. Myslím, že trh není úplně spravedlivý, dobré zboží se samo neprodá, musí se o něm vědět, nebo zapadne v zapomnění. Na druhou stranu ti, co ovládají taktiku lidem vnutit své produkty, dokážou marketingem na trhu uplatnit věci, které by se tam správně ani svou kvalitou dostat neměly.

MS: Vy jako společnost Jablotron byste se bez dobrého produktu jen tak nestali lídry trhů. Apple, v minulosti Nokia by též neobsadily přední pozice.

DD: Není to vždy o dokonalém produktu. Díky technickému fandovství jsem měl možnost poznat řadu výrobků během vývoje. Některé, na nichž se fenomenální pověst vybudovala, měly do kvality daleko. Novátorská myšlenka byla silná, kvalita mizerná. Vezměte si, že první IPOD fungoval řádově týdny. Odcházely baterie, pevné disky. Přesto to trh absorboval, stala se z něj ikona, z mého pohledu to byl šunt. Uplatnilo se to díky natolik nové myšlence – jako létání do vesmíru, že lidé byli ochotni za to zaplatit i „daň“, že jim výrobek nefungoval.

MS: Došlo k chybám, avšak i výrobce v procesu podnikání má zájem na zlepšování svých produktů.

DD: Žijeme v iluzi, že tomu tak bylo, ale není. Zvládli jsme určitou část techniky. Mám na mysli elektroniku, která se posunula směrem nahoru, ale snažíme se dělat svět až příliš složitý, komplikovaný, protože to dokážeme.

MS: Možná díky přílišným inovacím.

DD: Paradoxem na tom je, že lidstvo se dostalo do bludného kruhu v tom smyslu, že se absolutně stalo závislé na technice a přitom se zájem mladé generace od techniky odklání. Dnes aby člověk „prstíčkem hrabal“ a sehnal kvalifikovaného technika. Každý chce studovat něco jiného.

… Zpět k transformaci …

MS: Po této odbočce bych se vrátil k budování kapitalismu v Čechách. Rád bych se zeptal, jak vnímáte význam privatizace, která v očích mnoha lidí nedopadla optimálně …

DD: Když se na to zpětně dívám, domnívám se, že malá privatizace byla správná, šlo o docela dobrou metodu, jak někdo mohl přijít k majetku. To znamená, že měl možnost si za své úspory koupit někde prodejnu, což by bylo prima. Na druhou stranu, kdo v té době měl úspory? Potíž je, že se pak do této kategorie propracovali ti, kteří užívali nelegálních metod. Možná šla privatizace udělat rychleji a méně bolestně, spravedlivěji, ale to je kdyby, na to se nehraje. Když firmy neměly management, vizi, někoho, kdo by je posunul kupředu, bylo jedno, jestli tam seděl Pepa, Karel či Franta.

MS: Chyběli vizionáři, ale kde je vzít … Co cesta kuponová privatizace?

DD: To co se odehrálo s kuponovou privatizací, byl efekt ZOO, o němž jsem se zmiňoval. Tehdy se otevřely brány, mysleli jsme si, jak nám zvířátka z lesa pomohou, ale přiběhly šelmy typu Kožený a „nejlibovější“ maso vykousaly.

MS: Mnozí v tom viděli snahu vytvořit malé české kapitalisty. Budu vlastníkem akcí, budu s nimi moci obchodovat. Ze zpětného pohledu se jednalo o iluzi.

DD: Po bitvě je každý generálem. Jsem přesvědčený, že o moc efektivněji to udělat nešlo, museli jsme si tím projít. Fabriky, které dnes existují, jsou kvalitní, přežily, nebo vznikly. Privatizace u nás byla podmíněna tím, že naše republika měla nadprůměrný průmyslový potenciál v porovnání s ostatními socialistickými státy, ale bohužel na ně orientovaný. Většina trhu existovala v bývalém Sovětském svazu, ten se úplně rozpadl, firmy ztratily odbyt. Myslím si, že katarze i krachy byly do nějaké míry nutné.

MS: Ano dynamika poklesu byla, ale byl i rychlý vzestup, ovšem kritici říkají: za jakou cenu? Otázkou bylo, jak postupovat? Privatizace každému? Které podniky privatizovat? Často uváděným příkladem je Škoda Auto – Mladá Boleslav. Právem můžete říci, že takových podniků je pár a zbytek musel projít úpadem, protože by na trhu neobstály.

DD: Záleželo na tom, kdo privatizaci realizoval – ne, že by někdo špatně nastavil mechanismus. Díky tomu, že jsem uměl jakžtakž anglicky, chodil jsem tlumočit na jednání o privatizaci. To byla skutečnost, která mi pomohla k soukromému podnikání, jelikož jsem zjistil, že lidé, kteří obecně byli v managementu, hleděli pouze na svůj osobní prospěch, snažili se získat dlouhodobé stáže v zahraničí, atd. To byl okamžik, kdy jsem si řekl, že v tom podniku nemá cenu zůstávat, protože nemůže skončit jinak než krachem. Tito lidé vůbec nepřemýšleli o prosperitě podniku ale o své.

MS: Též o štěstí …

DD: Štěstí přeje připraveným a je vrtkavé. Kdybych si mohl vybrat mezi privatizací renomované firmy a založením nové, založil bych novou, věděl bych, že za sebou nepovleču šílené břemeno nepružných vztahů, rutin. Přestavovat velkou nákladní loď na rychlou závodní se dá velice těžko. To je již lepší rozbít ji, vzít základní materiál, znovu odlít jednotlivé součástky a vytvořit nový stroj.

MS: Inu, máte skepsi vůči státním molochům …

DD: Nemyslím si, že by se privatizace dala udělat efektivněji. Tak, jak proběhla, jenom ukázalo, že hospodářské i podnikatelské jádro české společnosti zde bylo zdravé. Co mě mrzí, že ve snaze otevřít se světu, byl zde dán velký důraz na to, aby sem mohly přijít nadnárodní společnosti, Ony využily levné pracovní síly a ve chvíli, kdy jejich pobídky vypršely, zmizely, nebo se chystají odejít.

… Vliv státu …

MS: To je již záležitost pozdějších politik prosazovaných například Tošovského vládou v roce 1998 a hlavně vládnou pana premiéra Zemana, které zahraničním pobídkám otevřely dveře.

DD: Když jsme začínali soukromě podnikat, bojovali jsme o holou existenci. Neměli jsme nic, nikdo nám nic nepůjčil. Bylo to ohromně zdravé a dobré, jelikož se kolem nás semkli lidé, kteří věřili, že to dokážeme. Zahraniční koncerny přicházely za levnou pracovní silou. Dostávaly daňové prázdniny a další úlevy, my jsme daně platit museli. Až od Zemanovy vlády jsme se dožili pomoci. Oni nám dali příspěvek spojený s exportem produktů.

… Domácí kapitalisté jinak … 

MS: Rád bych se zeptal, zda by větší kooperace českých společností se zahraničními mohla vytvořit české kapitalisty? Jde o to, že by zahraniční společnosti odkoupily za jasně daných okolností aktiva a pomáhaly by s restrukturalizací a tržní adaptací společností. Poté by došlo ke zpětnému odkupu aktiv.

DD: Uvedl bych to na konkrétním příkladu. Jablotron vznikl z nuly. Z počátku to byli čtyři lidi na půdě a dnes se dostala na čelo výrobců zabezpečovací techniky. Není to tím, že bychom byli mnohem chytřejší, pracovitější, ale tím, že dochází ke globalizaci. Spousta malých konkurentů byla skoupena molochy, kteří se v podstatě chovají podobně jako za komunismu. Budují pětileté plány, jsou to monstra. Jablotron se na trhu stává výjimečný tím, že je daleko rychlejší než konkurenti, protože břicha molochů narostla, vláčejí je za sebou, správní rady jsou odtrženy od reálného života.

MS: Je vidět, že v tomto ohledu globalizace „škodí“.

DD: Jsem přesvědčen, že je zdravé, aby vznikaly české společnosti, které naopak expandují do světa. Máme na to, abychom budovali nadnárodní společnosti řízené z od nás. Nevidím nic špatného na tom, aby na trhu byly férové podmínky, aby někdo nedostával nabídky zvýhodněné tím, že je velký. Je to špatné a jen se to hospodářství země vymstí.

MS: Dobrá, jaké byste jmenoval hlavní velké společnosti s českým kapitálem?

DD: Ty, které zde rostou a vznikají.

MS: PPF, J a T, …

DD: Nemusíme chodit tak daleko. Stačí jmenovat firmy typu Linet. Budu jmenovat firmy, které dnes ze světového pohledu jsou ještě relativně malé, ale ve své oblasti perspektivní, mohou se stát lídry trhu.

MS: Rozumím vám. Právě vám zmíněná společnost Linet má své sídlo v Holandsku.

DD: Sice zde proběhly zprávy, že pan Frolík převedl společnost do Holandska, ale pokud jsou mé informace správné, neustále platí daně v České republice, je to ryze česká firma.

MS: Vidíte, že český kapitalismus je postupně obrozován, byť důležitou roli hrají zahraniční společnosti, které si v průmyslových zónách postavily své pobočky, tvořící velkou exportní sílu. Můžeme namítnout, že díky způsobu hospodářské transformace jsme se stali i „montovnou“ …

DD: To jsem chtěl říci. Je investice a investice. Podívejme se na Škodu Auto, Volkswagen. Pokud investor staví výzkumná centra, investuje, aby se produkty rozvíjely, je to něco jiného, než když přijde, postaví montovnu a shání nejméně kvalifikované pracovníky. Pak se postaví ohromná automobilka, a aby se sem vozili zaměstnanci z Polska, jelikož zde není zájem. Tyto skutečnosti by se měly zohledňovat. Nechť jsou připravena spravedlivá zvýhodnění pro investory – ať české, či zahraniční, kteří právě investují do inovací či vzdělávání lidí a posouvají hospodářství dále.

MS: Zkrátka orientujme se na vysokou přidanou hodnotu.

DD: To je naše jediná možnost.

… Vliv hospodářské politiky …

MS: Soudíte, že při správné orientaci na investory, ale i konzistentní politikou vlády by naše hospodářství mělo jinou dynamiku?

DD: Jsem přesvědčen, že naše hospodářství má velice dobrou dynamiku. Česká průmyslová výroba je nadprůměrná. Mně se vždy líbí, když vyjdou hospodářské výsledky a bilancuje se přínos firem do rozpočtu. Jablotron se ocitá na velmi dobrých pozicích. Hluboko za námi zůstávají firmy, jejichž výsledky by měly být dramaticky jiné. Není to tím, že by měly špatné výsledky, ale tím, že zisky vyvádí někam úplně jinam, protože placení daní v České republice je buď neefektivní, nebo ten, kdo to má v rukou vidí, že s daněmi hospodaří mizerně. Firmy, které mají deseti či padesátinásobné obraty mají proti Jablotronu zlomkové zisky. Když se však podíváte na to, jak společnost funguje a je zdravá, pak výsledky musí být lepší. Jsem přesvědčen, že kdyby se zefektivnil výběr daní, ČR je úplně jinde.

MS: Ještě bych si dovolil položit jednu otázku týkající se kapitalismu. Možná je banální, ovšem soudíte, že Čechům tento řád prospívá?

DD: Jsem přesvědčen, že volná tržní soutěž je velmi efektivním způsobem hospodářského uspořádání. Češi nejsou žádnou výjimkou, naopak, jsme poměrně vzdělaní, schopní, šikovní. Proč bychom nemohli uspět?

MS: Pokud se hovoří o hospodářské výkonnosti, říká se, že naše hospodářství se bude rozvíjet, pokud se bude rozvíjet německé hospodářství. Na ně jsme silně navázáni. Tvoří téměř třetinu našeho exportu, a tak bych mohl pokračovat dál. Z toho můžeme vyvodit, že když se nebude dařit Německu, nebude se dařit nám.

DD: Vždy to je o poptávce a nabídce. Jestliže zde někdo vhodně kupuje, bude mít z logiky věci největší podíl na trhu. Jestliže nejsilnější ekonomikou bude Čína, budeme mít největší prodej tam. Nemám obavy tohoto typu, že jsme příliš závislí. Možná jsme moc orientovaní na výrobu aut a komponentů s tím spojených. V tom vidím problém, ale řada českých společností se dokáže adaptovat v podmínkách, jaké jsou.

… Hodnoty a kontexty …

MS: Rád bych se zeptal, jaké hodnoty podle vás podporují společenský a hospodářský řád, který zde máme? Zmínil jste nutnost svobody. Co je ještě nesmírně důležité pro demokracii a kapitalismus z perspektivy podnikatele?

DD:  Odpovím jinak a nebudu obecný. Začal bych státem a jeho postavením, co by obsahem být nemělo. Obsahem by neměla být komerční činnost. Stát by se vůbec neměl „montovat“ do byznysu. Státu by skutečně měly zůstat nejzákladnější infrastruktury ve smyslu energetická politika, legislativa, spravedlnost, vymahatelnost práva, mezinárodní vztahy, obrana, bezpečnost.

MS: Zde bychom měli mít vzdělaného člověka s kritickým myšlením. To je snad dobré východisko, a proto se nemusíme zadlužených jednotlivců obávat.

DD: Potíž je v tom, že zadlužených jednotlivců geometrickou řadou přibývá. Na druhou stranu to beru jako přirozený vzdělávací cyklus. Nyní se začalo hovořit o finanční gramotnosti národa. Ta se nezíská tím, že někdo bude někoho učit účetnictví. To je nesmysl. Domnívám se, že finanční instituce, které poskytují úvěry a strhávají lidi do dluhových pastí, ty dělají „osvětu“, že se na to hned tak nezapomene.

MS: Tato osvěta je vykoupena ztrátou. Inu, občané našeho národa neumí kupecké počty.

DD: Jak by je mohli umět, když dennodenně vidí v televizi, že ti, kteří řídí tento stát, neumějí počítat. Neustále se snaží utratit 150, ačkoliv vydělají 100. To je přece nesmysl.

MS: Nepřímo voláte po racionalitě systému. Lze se domnívat, že bez hospodářské racionality vaše společnost zanikne.       

DD: Jsem si vědom toho, že politika státu musí mít vždy „emoční“ nadstavbu.  Bez toho to nejde, musí mít racionální jádro. Musí tam být někdo, kdo je hospodář a podle mě to by neměl být ekonom. Jakmile se z normálního hospodaření začíná dělat věda, je to špatné.

… Vize, koncept politiky …

MS: Rád bych se zeptal, zdali si myslíte, že stát by měl mít ucelenou vizi, řekněme hospodářskou politiku, jež by nebyla omezena krátkým volebním obdobím.

DD: Myslím si, že nemocí demokratických států je, že nemají „nalinkovány“ směry, po kterých mají „jet“. U nás to probíhá tak, že poté, co je odvolána vláda, sestaví se nová „vláda odborníků“. Z mého pohledu je to úplný nesmysl, jelikož odbornost by měla být garantována na nižší úrovni na ministerstvech, na jednotlivých výkonných složkách. Tam by měli sedět skuteční odborníci, kteří by měli realizovat vizi.

MS: Byla by zde kontinuita, … 

DD: … která garantuje, aby se Česká republika vydala nějakým směrem. Bude se nadále pokračovat formou nějakého plebiscitu, jejž by umožnil směřování naší republiky na nějakou dobu. Bude garantováno, že se půjde touto cestou – a ne, že budeme chodit tam a zpět, neboť na utváření reforem se promrhá tolik prostředků a lidské energie? Na druhé straně jsou všechna ta slova, která politici rádi berou do úst a občané jsou z nich otrávení, rozmrzelí a nahlížejí na politiku jako neproduktivní činnost, jež systému spíš škodí, než prospívá.

… Jablotron …

MS: Závěrečnou část bych věnoval budování společnosti Jablotron. Se svými kolegy jste se v roce 1990 vydal na dobrodružnou cestu utváření vlastní společnosti.

DD: Byli jsme čtyři. Všichni jsme pracovali ve velkém státním podniku, v němž nic nešlo kupředu.  Byli jsme plní elánu, vizí. Nám vadily poraženecké řeči, jako že v elektronice nám vlak dávno ujel a byli jsme přesvědčeni, že se to dá změnit, zrealizovat. Důležité bylo to, že jsme měli mnoho ideálů. Samozřejmě, že jsme prošli mnoha fázemi včetně toho, že na počátku se podnikání zdálo velice snadné, protože naše myšlenka byla dobrá. Prezentovali jsme ji tenkrát prvnímu zákazníkovi, což byly Československé automobilové opravny, největší státní podnik na opravu spalovacích motorů. Zakázka byla za milion, šlo o ohromnou výzvu. Proto jsme dokázali přesvědčit všechny své známé i příbuzné, aby nám půjčili úspory. Dokonce někteří zastavili na půjčku své nemovitosti. Během tří měsíců zákazník zkrachoval. Nám zůstaly v podstatě neprodejné věci. Stáli jsme se tváří v tvář krachu. Budil jsem se hrůzou, co budu vykládat matce, nebo tchyni, až si banka přijde pro jejich dům. To byla správná chvíle, přemýšlet nad tím, čím se v danou chvíli zachránit.

MS: Díky pádu na dno došlo vystřízlivění a kreativní destrukci, která vás posunula na jiný orbit.  

DD: I tak by se to dalo říci, ale nesouhlasím s tím, že se člověk učí chybami. Nás to nenaučilo nic, možná proto, že to tak moc naše chyba nebyla, ten vývoj se předvídat nedal. Naopak nám to umožnilo najít „svou parketu“, v níž jsme uspěli. Pomohlo nám, že jsme v šuplíku měli nápad, jak vyrábět konvertor televizních norem, protože v té době se k nám začala „valit“ elektronika ze zahraničí, která zde nefungovala. Jakou výplňovou činnost jsme začali vyrábět moduly, které jsme začali prodávat všem, co si přivezli zahraniční elektroniku, tak jsme se naučili i obchodní činnosti. Kombinace malé privatizace a velké amnestie nás směrovala i k tomu, že jsme si řekli: „Ochrana majetku asi bude velmi aktuální problém.“ To nás přivedlo k výrobě alarmů. Poté jsme si uvědomili, že ochrana majetku v kapitalistickém světě je problém nikdy nekončící. V tu chvíli jsme trefili na jednu z aktivit, která je do dnešního dne velmi úspěšná a stabilní. Naučilo nás to, že jsme nikdy nepřipustili situaci, aby někdo z našich zákazníků měl více než 5 procent celého obratu.

MS: Dá se říci, že Jablotron v první fázi vznikl díky ochotě podnikat, v druhé díky kriminalitě, která je součástí svobodné společnosti a v minulé éře nedosahovala takové míry. Jistě se k vám přidali i lidé z podniků, jež se zabývaly elektronikou …

DD: Rád bych doplnil, že Jablotron vydržel též díky snaze přežít. Vezměte si to tak, že v Československu tenkrát existoval dobře fungující průmysl, který se poté zhroutil. První fabriky, které zkrachovaly, byly Tesly, ta z Bratislavy byla poslána do bankrotu jako první. Tehdy se na trhu práce objevila řada relativně dobře vzdělaných techniků. Neměli součástkovou základnu a dobré řízení, ale dobré znalosti ano. My jsme jim nabídli, že přivezeme komponenty, dáme jim do ruky mikropočítač, o kterém snili celý život. Lidé šli realizovat vizi i za cenu, že měli nejisté živobytí. Nevěděli, zda jejich rodina bude schopna koupit chléb a mléko. Pomohla nám myšlenka, že budou moci dokázat, že něco umí, že se na ně společnost přestane dívat jako na někoho podřadného.

MS: Počátku jste se orientovali na český trh.

DD: Samozřejmě jsme snili, že chceme prorazit do zahraničí. Druhou motivací byl konec Československa. Jestliže slovenský trh představoval nějaký potenciál, rozpadem se trh zmenšil. My jsme v roce 1991 vycestovali plni optimismu na velkou renomovanou výstavu do Hannoveru. Tam chodili byznysmeni a dívali se na nás jako bychom pocházeli z exotických krajin. Tázali se nás, zdali se v Československu též prodává káva. Málem nás zkoušeli, jestli umíme jít příborem. Myslím si, bylo velice dobré, že v té době největším tahounem světového trhu byly asijští tygři Taiwan, Korea, Singapur. Odjel jsem tam a uvědomil jsem si, že jsme výrobky nabízeli na špatném místě. Založili jsme si dceřinou společnost na Taiwanu, jako jedna z prvních u nás, a začali výrobky nabízet odtamtud. Právě tam se sjížděli opravdoví businessmani, nákupčí. Jim bylo úplně jedno, jakou máme barvu kůže, …

MS: … ale co umíte, jaký přínos poskytuje vaše produkce.

DD: Ano, pro ně opravdu rozhodující byly produkty. Přes tento nástupní můstek na Taiwanu jsme se dostali na světové trhy. Zákazníci si zvykli, že výrobky jsou z České republiky. Poté, co jsme se stali součástí Evropské unie, tato bariera padla úplně. Již nemáme filiálku na Taiwanu, protože už to nemá smysl. Ale v začátcích expandování nám to hodně pomohlo.

MS: Je vhodné položit otázku, která by mohla zajímat investory ať malé, či velké. Jste globální společností. Neuvažujete, že byste se stali společností veřejně obchodovatelnou?

DD: Veřejně obchodované společnosti, nebo uvedení společnosti na burzu má jediný smysl, a to je poskytnutí peněz. Osobně peníze nepotřebuji. Nikdy jsem podnikání nedělal jen proto, abych vydělal peníze. Chtěl jsem být ostatním užitečný. Jablotron vydělává tolik peněz, že si generuje dostatek prostředků. Nevidím jediný důvod, proč bychom měli vstupovat do loterie typu burza. Osobně jsem přesvědčen, že tak, jak vypadá akciový trh, tak, jak funguje tento fenomén, není nic jiného než určitá forma loterie.