Dialog o transformaci s Janem Libigerem

Dialog byl natočen v úterý 4. února 2014 dopoledne v pracovně Jana Libigera na Psychiatrické klinice Sokolská 581, Hradec Králové a později upraven poskytovatelem.

MS: Vážený pane profesore, čím je pro vás rok 1989? Jak na něj vzpomínáte? Jaké naděje jste do něj vkládal a jak se vaše naděje naplnily?

JL: Pro mě je to ta největší událost mého života. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem zvolna spěl k úděsné představě, že Československo časem bude, ne-li de iure, tak v praxi, dalším státem Sovětského svazu. A že to může představovat budoucnost mých dětí. V časopisu Světová literatura, někdy koncem osmdesátých let, jsem četl takovou strašidelně realistickou povídku o tom, jak to proběhne. Myslím, že byla od Tadeusze Roszewicze, ale jistý si nejsem ani dobou ani autorem, jen vzpomínkou. Měl jsem z takového směřování svíravé obavy. Rok 1989 byl úžasný zlom. Bylo to pro mne, jako kdyby se uskutečnil pohádkový sen. Člověk věřil v možnost jiné reality, ale nevěřil, že se může uskutečnit. Prožíval jsem ten zlom nehrdinně. Myslím si, že u většiny lidí byly nejrozšířenějším pocitem těch dnů obavy a nejistota, alespoň zpočátku. Stal jsem se ale tenkrát v prvních dnech po 17. listopadu nedočkavě jedním z pětičlenného stávkového výboru v nemocnici. Nebyla o to vůbec žádná tlačenice.

MS: Nebál jste se. Měl jste pochybnosti?

JL: Bál jsem se trochu. Ne tolik, abych neříkal, co si myslím. Měl jsem pocit, že je nutné něco udělat, společnost k tomu spěla, nešlo to tak dobře dál. Ten týden mezi 17. listopadem a stávkou byl velmi vzrušující. Jezdil jsem s manželkou ve volných chvílích a dnech do Prahy a pozoroval, jak se láme ta magická obruč strachu a lhostejnosti, kterou strana začarovala většinu lidí. Mám tu dobu spojenou s jakýmsi emocionálním vyvrcholením dosavadního života, které přišlo jako náhlý zlom. Poctivě řečeno, v této podobě jsem ho nečekal, byli jsme navyklí na změny shora dolů. Změny ale byly cítit ve vzduchu. Byla to doba, kdy Němci z NDR při masovém stěhování na německé velvyslanectví zanechávali po Praze rozeseté opuštěné trabanty. Na jaře jsem zaslechl takový cynický „fór“: A: „Vstoupil jsem do strany.“ B: „Teď? Když je po sezóně?“ Najednou cynismus zmizel, ale vzpomínám si, že už když davy cinkaly na Václavském náměstí klíči, jsem měl problém s všeobecně se šířící představou, že se jedná o zlom, který jednou provždy všechno vyřeší. Mávnutím proutku skončí minulost, všichni budeme táhnout za jeden provaz a nastane zlatá doba svobody a snad i bratrství a ne-li rovnosti, tedy aspoň jakéhosi vyrovnání. Asi to tak ve významných dějinných okamžicích chodí, ale je třeba to brát nejspíš jako jisté varování. Již tehdy se dalo tušit, že ani když všichni z KSČ vystoupí a zavrhnou ji, nebude to konec potíží a problémů, ale objeví se nové – skutečné problémy ve skutečném světě.

MS: Lze se domnívat, že bezčasí bylo ve dvou generacích, poněvadž člověk nemohl realizovat svůj potenciál. Nyní, po roce 1989 nastává čas svobody.

JL: Já to vnímal jako přechod ze světa divadla a kulis do skutečnosti. Ovlivnila mne zkušenost z výjimečného a vzácného pobytu v zahraničí. Na přelomu let 1978-79 jsem byl půl roku ve Spojených státech na psychofarmakologické stáži podporované grantem WHO. Pracoval jsem na Vanderbiltově univerzitě v Tennessee pod vedením někdejšího maďarského emigranta a jednoho z předních psychofarmakologů té doby, profesora Thomase Bana. Ten vedl výzkumné pracoviště, které bylo tzv. „ centrem par excelence“, tedy vynikajícím pracovištěm, způsobilým přijímat a školit psychiatry, kteří grant WHO získali. Byl to pro mne mimořádný zážitek, odborně, ale i po stránce dosud nepoznané každodenní zkušenosti. Měl jsem pocit, že lidé okolo mne poslouchají a slyší, co říkám, a také to berou v úvahu. To se doma nestávalo, nebo jen výjimečně. Měl jsem dojem, že mohu spoluvytvářet co se děje, a ne jen v toku dění plavat. Poprvé jsem naplno okusil a zažil, co znamená rozhodování a odpovědnost za svá rozhodnutí.  Dalo se to procvičovat i na naprostých a zdánlivě irelevantních maličkostech: například v knihkupectví. Byl jsem dlouho docela zaujatý čtenář kde čeho a věděl jsem o mnoha knihách a autorech, které jsem sice toužil číst, ale tak trochu nevěřil, že třeba opravdu existují. Tak byly nedostupné, opravdu „z jiného světa“, na pomezí skutečnosti.  V Nashville byly mnohé z nich vystaveny na regálech velkého knižního obchodu. Ze všech míst na světě bych tam zrovna nečekal setkání třeba s knihami  JRR Tolkiena, ale třeba také Gibbonovým Úpadkem a pádem. Připomínám, že to bylo v době, kdy se doma každý čtvrtek stávaly od rána fronty na nějakou zajímavou knihu, která v té týdenní periodě vycházela. Zde mohl člověk koupit, o čem jen slyšel a co mu na mysl přišlo, a snad si něco vzít domů. Jenom bylo třeba vědět, co chci. Chci opravdu-anglickou a americkou klasiku, nebo science fiction, historické knihy, odbornou literaturu, novinky?  Mého tehdy oblíbeného Aldouse Huxleyho, nebo posledního Vonneguta? To tázání se v hojnosti možností, kterým člověk sděluje své preference, bylo tenkrát jaksi nové a nezvyklé, neřešila to za mne státní vydavatelská politika a knižní distribuce normalizačního státu. Skrze své volby a nejen v těchto na první pohled snad malicherných záležitostech, jsem se naučil víc chápat, co chci a co nechci. A trochu víc i kdo tedy vlastně jsem, a to bez kurately knižního velkoobchodu či jakýchkoliv institucí, které to věděly za mne, věděly co mi nabídnout. Uvědomil jsem si, že tam žiji ve skutečnějším světě, než který znám a že moje možnosti v životě nejsou nějaké světlo na konci tunelu, ale všude kolem – jen je třeba se rozhodnout a jít. Myslím, že ta cesta byla banálním příkladem zdánlivě triviálního faktu- pobyt v jiné než navyklé realitě člověka obohatí a pomohou mu zrát. Když o pobytu v USA mluvím, zmocňuje se mne dnes lehký pocit nejistoty – jako by ze mne tehdy cesta na Západ činila nositele režimního privilegia. Bylo to překvapivě méně obtížné, než bych z dnešní perspektivy čekal. Nelze vyloučit, že mi v zákulisí pomohl můj tehdejší šéf, přinejmenším zárukou, že v zahraničí nezůstanu. Nevím, kde vzal jistotu. Byl jsem ale čerstvý otec a manželka s malým synkem zůstávali tady, takže nějaké záruky to asi představovalo. Nebyl jsem ve straně a vstupovat do ní jsem nemínil. Byl jsem vždy přesvědčen, že být straníkem v prostředí, ve kterém má mocenský monopol jediná strana je rezignací na vlastní rozhodování a na vlastní osobnost. Po návratu moji nadřízení zřejmě čekali splátku v podobě čehosi, čemu kdysi na VŠ jeden náš učitel říkal „ bazální příchylnost k tomuto zřízení“. No, nedočkali se. Zdálo se mi, že by to bylo nedůstojné opuštění spontánní identity, způsobu, jak člověk myslí a jak jedná, že by se mi pak s vtíravými pochybnostmi žilo těžko.

MS: Neměl jste právě díky té realitě chuť tam zůstat?

JL: Chuť byla, ale neměl jsem zájem dojednávat vycestování svých dětí přes Červený kříž. Navíc jsem měl pocit, že člověk má závazek i vůči svému řemeslu doma. Má se dělat dobře. Začínal jsem v psychiatrické léčebně. Postupně jsem si uvědomoval, co vše psychiatrie obnáší, co vše je zapotřebí se naučit a jaká je mezera mezi praxí a představou, se kterou člověk přichází ze školy. Chtěl jsem dělat dobře to, čemu jsem se naučil a tam kde je to zapotřebí. Nabyl jsem přesvědčení, že to je v téhle zemi a na tom místě, kde to znám a kde pracuji. Nechtěl jsem být reformátor, ale měl jsem pocit, že když teď něco vidím jinak a snad umím lépe, měl bych to použít. Taky jsem měl rád krajinu doma a byl na ní zvyklý, těšil se na letní vandry a na kamarády u piva.

MS:  V zahraničí byste se také mohl rozvinout.

JL: Myslel jsem si, že alespoň něco z nově vnímané „skutečnosti“ tamního prostředí a práce odvezu sebou zpátky. Byla pak z toho spíš hypertenze než nová skutečnost. Pobyt byl užitečný a naučil mne spoustu věcí. Získal jsem jakýsi větší odstup od všeho, co zde platilo za jedinou realitu.  Stal jsem se ještě více než dříve přecitlivý na potěmkinovské vesnice, na předstírání všeho druhu.

MS: Komunistický režim je pak životu nebezpečný.

JL: Ano, může být, a to jak doslovně, tak v metaforickém slova smyslu. Když člověk nebyl aktivní disident, režim proti němu v tu dobu aktivně nevystupoval. Nebyl jsem straníkem, neměl jsem jako mnoho tehdejších disidentů osobní účet za vyloučení ze strany. Ani za nějaké konkrétní a osobní křivdy v minulosti. Co se dělo v padesátých letech jsem objevoval postupně a spíše z obecné pozice chápání – co znamená totalita. Některé věci mi přišly poněkud záhadné. Na jedné straně existovali Peroutkové a další a další, kteří měli o komunismu jasno už za první republiky, o čtyřicátých letech nemluvě. Na druhé straně – řada intelektuálů, spisovatelů a básníků, nastupujících i zkušených, psali neuvěřitelné verše o traktoristech, straně a Stalinovi, a ne ledajací básníci, mladí i staří. Jak je možné, že jedni věděli a bylo jim jasno a druzí prozřeli až časem, o hodně později? Proč nerozuměli známým a dostupným argumentům, které se dnes zdají průzračně jasné a pádné. Kde jsou kořeny rozdílů mezi třeba SK Neumannem a Pavlem Kohoutem na straně jedné a třeba Ivanem Blatným, Pavlem Tigridem nebo Josefem Palivcem a dalšími na straně druhé?

MS: Někteří museli mít větší čas na prozření.

JL: Ano, chvíli to trvá, než si člověk vytvoří vlastní názor, na který se může spolehnout. V naší zemi s historií formovanou středoevropskou monarchií a demokraticky inspirovanou první republikou k tomu alespoň existovala příležitost a prostor. Ale třeba situaci v baltských zemích Sovětského svazu se mi nedařilo si ani představit, přišla mi téměř beznadějná, zoufalá.

MS: Zaplať Bůh, že jsme tak nedopadli.

JL: Proto byl ten prožitek v r. 1989 tak silný. Emoce expandovaly ze starostí a obav do radosti, že přichází skutečná „nepotěmkinovská“ skutečnost. Co nám bylo ještě objevit, že „skutečnost“ přichází velmi pomalu. Navíc s abstinenčním syndromem po předchozí utopii.

… Komunismus …

MS: Dovolil bych si zabývat se abstraktnější otázkou spojenou s minulostí. Soudíte, že režimu opřenému o komunistickou ideologii šlo o vytvoření spravedlivé společnosti?

JL: Nikoliv, nic takového si nemyslím. Ale poznal jsem jej především v období úpadku. V sedmdesátých a osmdesátých let jsem měl pocit, že režim naplňuje potřeby samopohybujícího se systému byrokratické moci, který začal jako moderně organizovaná utopická víra s rituály a cílem univerzální nápravy složitosti světa. Systém se ale stal „majitelem pravdy“ a návodu k tomu, jak ji prosadit. A to i tehdy, když ta pravda nekoresponduje se zkušeností velkých skupin lidí, nebo dokonce většiny. Takové je ovšem třeba napravit, nebo odstranit, v lepším případě učinit je bezvýznamnými. Myslím, že hodně lidem vrtalo hlavou, zda takový stav ve společnosti udržuje hloupost, nesamostatnost, nebo násilí. Lidé ale nejspíš hledají v utopické víře prostor pro emoční podporu v obtížích a pro snadnější rozhodování. Myslím, že to v tom hraje roli obranný psychologický mechanismus disociace. Člověk pod vlivem nejistoty a strachu odloučí z vědomí část paměti, změní se mu vnímání, ztratí svou kritickou intelektuální kapacitu. Prostor po té odštěpené části vědomé mysli, které zahrnovala schopnost pochybovat, se zaplní pocitem sounáležitosti s vládnoucí ideologií. A také s jejími představiteli. Poskytuje to jistotu, pocit falešného bezpečí. Člověk tak může přejímat postoje, které jsou v rozporu s jeho běžnou zkušeností. Je to, myslím, součást mechanismu víry.

MS: Problém je, že „víra“, která zde existovala před rokem 1989 ujařmovala, kdežto taková náboženská víra jako například křesťanská …

JL: … dokáže lidem svobodu svým způsobem zprostředkovat. Nemám dar víry, pro který je zapotřebí církev nebo organizace či hranice, vymezené určitými sankcemi. Organizovaná víra si v průběhu dějin prostřednictvím svého vztahu ke skutečnosti zřejmě tvoří nějaké protilátky proti agresivním a sebezničujícím tendencím spojeným s majetnictvím konečné a výsadní pravdy. Ta pravda přestane být netolerantní, ale chce to dlouhý čas. Z toho hlediska byly utopické politické víry dvacátého století mladé a nezralé, agresivně se šířily a naštěstí trvaly z pohledu historie krátce. Své věřící omezily sankcemi střežícími pravou víru, která se navíc měnila za pochodu. Zanechaly jizvy na věřících a ještě větší i na ostatních. Jejich historické aspirace byly bezohledně uspěchané. Komunismus chtěli Sověti v šedesátých letech vybudovat za života této generace, jak říkal Chruščov. Hitler si myslel, že v novém Berlíně bude slavit vítězství a skutečný počátek tisícileté říše „čisté“ rasy. Utopie vnucuje společenství svých věřících kromě mechanismu disociace také mechanismus reaktivní kompenzace. Pocit ublíženosti je léčen oddaností utopickým cílům. Ty vyžadují pro většinu subjektivně obtížně přijatelné užití násilí, to je ale kompenzováno příslibem subjektivního uspokojení z podílu při budování utopického společenského ráje pro všechny, kteří věří a přežijí. Pro mě jsou trochu hádankou lidé, jako byl na příklad estébácký náčelník a pozdější ředitel Krátkého filmu Kamil Pixa, a je nutno říci, že jinak než jako jméno ho znám jen z fascinujícího televizního dokumentu J. Císařovského. Byl prototypem racionálního a nekompromisního služebníka ideologie, který nezaváhá před násilím. Přitom později dokázal významně pomáhat osobnostem, jakou byla sofistikovaná kritička zdejší „potěmkiniády“, režisérka Věra Chytilová. Byl to pokus o vykoupení? To je mi trochu záhadné dodnes. Co musí člověk obětovat, aby si získal a zřejmě i udržel přesvědčení o tom, že jedná správně v systému, který bezohledně, fyzicky a nenapravitelně zasahuje proti svobodě i životu druhých?  

MS: Takový člověk jedná rasantně a ve prospěch dobra společnosti.      

JL: Je to zřejmě zakoušení toho lákavého vlastnictví pravdy. Lidé kolektivně a nekriticky sdílí stejný pocit, a to samozřejmě nevymizelo. V roce 1989 takové období nastalo.

MS: Lidé cítili pravdu.

JL: Měli pocit, že musí něco univerzálního zase přijít. Jednota myslí, úsilí, srdce, že nyní to půjde snadno. S překvapením zjišťovali, že skutečnost je založena na mnohosti myslí, úsilí, srdcí. Že problém je, abychom svou pravdu byli schopni najít a přihlásit se k ní, ale nevnucovali ji, obratem ji nezobecňovali, ani s ní nekupčili. Zde se dostáváme k demokracii. Myslím si, že právě ta je k tomu dobrý nástroj.

… Komunismus a aktivita člověka …

MS: Ještě bych položil jednu otázku ke komunismu. Soudíte, že režim v plné míře potíral aktivitu člověka, že došlo k jeho podmanění? Díky tomu se společnost pohybovala na šikmé ploše.

JL: Myslím, že si podmanil velkou část společnosti. Společnosti vzal určité hodnoty a návyky, které poté strašně chyběly. Komunistický režim je nahradil vybranými tzv. sociálními jistotami, které ale lidem braly potřebu svobody. Dnes se mi to zdá vcelku zřetelné. Vše, o co se člověk snaží a čeho dosáhne, vyžaduje úsilí, které vytváří a udržuje hodnoty, které člověk nějakým způsobem chrání pro sebe a své blízké i pro společnost, ve které chce žít. Zkráceně, do hodnot je třeba něco vložit a obvykle přitom překonávat překážky. „Per aspera ad astra“ vypadá jako klišé, ale je zde skrytá lidská zkušenost, že něčeho dosáhnout vyžaduje překonat subjektivní i objektivní překážky. Pokud člověk jenom přežívá, nic nechce a nechá se unášet tokem událostí, je vystaven rizikům, která nedokáže kontrolovat, protože o nich ani neví. Jsem přesvědčen, že komunisté vystavili společnost rizikům, která nedoceňovali a možná si je ani úplně neuvědomovali. Rizika zahrnovala otupení a ztrátu sebejistoty ve vztahu k vnějšímu světu, ztrátu soutěživosti a ztrátu sebedůvěry.

MS: Zapomněli jsme na ztrátu sebeúcty.

JL: Ano, to je důležité. Sebeúcta vyžaduje znalost sebe sama a prožitek uspokojení ze svého místa ve společnosti spojený s jistou pokorou. Když jej cítíme k sobě, cítíme je i k druhým. Sebeúcta je vyšší cit.  Úcta nejspíš patří mezi sociální emoce a snad souvisí se stejným fyziologickým procesem v mozku, je-li prožívána ve vztahu k sobě, nebo když ji cítíme ve vztahu k druhým.

MS: Když člověka vedete za ruku, je přirozené, že si neosvojí kompetenci jako lidé, kteří žijí v západním světě, jenž je založen na konkurenci, na iniciativě, inovacích. O to některé z nás minulý režim připravil.

JL: Takové schopnosti dlouhodobě zakrňovaly, po čtyřiceti letech nebylo u nás, myslím, lehké je hledat. Většina lidí je různou měrou postrádala nebo je nedokázala kultivovaně pěstovat. I tady jde zřejmě o schopnost samostatného rozhodování. Naučit se překonávat obtíže a vyrovnat se pochyb dokázat jednat za sebe, třeba jinak než se čeká. V Sovětském svazu byla expozice nivelizačním tlakům k předvídatelnému jednání ještě o kus delší.

MS: Tam přes 70 let.

JL:  Zdálo se mi to vždycky o velmi mnoho déle než u nás, ale s léty se mění perspektiva …

MS: Dvě generace u nás a tři u nich. Oni vycházeli ze samoděržaví.

JL: Mluvil jste o bezčasí, ale naštěstí historie aspoň trochu probíhala v Sovětském svazu i v onom tzv. reálném socialismu.  Rusko po revoluci vábilo na svou utopii evropskou modernu a intelektuální avantgardu. Teprve ve třicátých letech začal ze stalinské praxe prosakovat do světa strach, v padesátých letech se odhaloval kult a zakrýval teror, v šedesátých systém zatuhnul a přešlapoval díky rovnováze síly. Pro člověka asi bylo důležité, zda stav věcí, do kterého se narodil nebo ve kterém žil, považoval za přirozený, trvalý výsledek historické zákonitosti. Zda se cítil ne jako subjekt, nýbrž jako objekt historie. Když nad tím začne člověk přemýšlet, je překvapivé s jakou rychlostí a do jaké hloubky se do společnosti dokáže zakousnout na ideologii založená diktatura. Víme, jak rychle některé země dospěly ve 20. století k totalitním systémům. Nevyžaduje to jen ztrátu kritičnosti, ale přejmutí slovníku a intelektuální orientace. Ty pak většině určí obzor, za který se mysl netroufne vypravit.

… Rychle a pomalé myšlení …

JL: Psychoanalýza uvedla do medicíny obranné mechanismy především v oblasti emocí. Jiné podobné mechanismy existují i v oblasti úsudku a poznávání. Mluvíme o mechanismech kognitivního zkreslení skutečnosti. Ta kognitivní zkreslení, která člověku život v mnohoznačných situacích ulehčí, se stala populární díky výborným knížkám o psychologii, které se od běžné populárně – psychologické produkce dost liší. Asi znáte jméno Daniela  Kahnemana ?

MS: Je to behaviorální ekonom, jenž obdržel Nobelovu cenu v roce 2002.

JL: Jeho kniha Myslet rychle a pomalu seznamuje čtenáře s představou, že existují myšlenkové a kognitivní procesy, které vyžadují úsilí a takové, které je nevyžadují. Velkou část věcí zvládáme automaticky. Mozek ekonomizuje svou činnost a spoustu věcí dělá bez námahy – „effortless“. Tento způsob „rychlého“ myšlení má – jako každá heuristika – problémy. Když se něco zvrtne a „automatické“ myšlení v nových složitých situacích převládne, jde to špatně napravit. Je to průšvih. V tom pomalém „efforful“ módu myšlení sice mozek může mít nedostatek dat, ale zachází s nimi kriticky a analyticky, aby dospěl k naplánovanému cíli. Hranice mezi použitím pomalého a rychlého myšlení se asi v jednotlivých lidských myslích střídají různě snadno a různě rychle. A děje ve společnosti asi usnadňují u většiny lidí převládnutí jednoho nebo druhého systému. Kde se setkáváme s konkurencí, nutností volby, potřebou stát v perspektivě za svým slovem, třeba uzavírat smlouvy, tam se lépe uplatní pomalejší a namáhavější kognitivní systém. Přemýšlení snižuje rizika budoucnosti. Ten namáhavější a pomalejší systém má ale limitované zdroje, unaví se a vyčerpá. Rychlé myšlení naskočí bez námahy. Řeší na základě analogie, kontextu, sdílení představ a zvyku. A řeší povrchně, dospívá k závěrům a názorům, které se možná snadno sdílí, ale které vznikly jakousi kognitivní zkratkou.  

MS: Dobrá, jistě je vhodné zmínit větu, kterou řekl T. G. Masaryk – a to, že myslet bolí. Mnozí lidé raději omezí tuto mohutnost člověka a nechají se ovlivňovat druhými.

JL: No ano, tu zkušenost většina lidí zná. Občas a na chvíli to není nepříjemné. Přemýšlení a promýšlení je ale také radost a potěšení. Zejména, pokud má výsledek přemýšlení pro nás nějaký význam a vede k výsledku. Myslet s kognitivními „bias“, zjednodušovat si věci, to je někdy užitečné, ba nezbytné. Když se ale vytratí „dynamická rovnováha“ mezi tím rychlým a pomalým kognitivním systémem, není to moc dobře. Buď je člověk ve svých závěrech impulzivní a povrchní, nebo ho převaha pomalého systému může udělat zpomaleným a nevýpravným. To, proč o těch systémech mluvím, je výborná příležitost vrátit se po selhání „reálného socialismu“ do širšího prostoru pro „pomalé“, analytické myšlení, pro volbu a odpovědnost. Více lidí ve společnosti má šanci, aby se v důležitých věcech ten pomalejší a namáhavější systém uplatnil s větší váhou a nebyl utlačován kognitivními zkresleními „rychlého“ myšlení.

MS: Sluší se říci, že v šedesátých letech zde snaha po pomalejším myšlení existovala. Lidé si kladli otázky o možnosti reforem, ale víme, kam svět směřoval. Lidé chtěli svobodu, přijely místo ní tanky.

JL: Zrovna teď čtu trochu opožděně druhý díl knihy Mé šílené století Ivana Klímy. Je to příjemně oživující evokace doby, kterou pamatuji ze studentských let.

MS: Bylo vám dvacet.

JL: Postoje autora a jeho okolí z šedesátých let se mi zdají důvěrně známé. A nepřipadají mi vzdálené. Vlna nadšení pro utopický systém s totalitními aspiracemi ve společnosti již zcela zřetelně upadala.  Naprostá většina mých vrstevníků vítala změny, které se v těch letech objevily, radostně. Znamenaly prolomení do té doby jen matně pociťované izolace: větší informovanost, větší možnost cestovat do zahraničí, rozšiřující se hranice konverzačních a diskusních témat, o kterých šlo mluvit bez vágních nejistot a obav do té doby obvyklých. Vpád „bratrských“ armád byl jako rána do hlavy. Mnoho lidí nevěřilo, že se takové věci mohou dít – jejich subjektivní svět nesvobodou sice strádal. Ale zároveň se usadil v nerealistickém bezpečí izolované a falešné skutečnosti socialistické společnosti vedené stranou, jejíž nárok na pravdu a správný výklad světa zůstával mimo diskusi.

… Exil …

MS: Lidé, kteří toto neunesli, odešli do zahraničí. Člověk si může říkat: „Ano, přišli jsme o cenné mozky, ale na druhou stranu, ne všichni odešli. Takový Otto Wichterle zde zůstal. Shodou okolností tak se rozhodli i lidé z jiných oborů, jako lékaři. Vy jste toho důkazem.

JL:  V rozhovorech s Václavem Havlem jsem někde nalezl takovou jeho osobní interpretaci kategorického imperativu. Na podobnou otázku odpověděl nebo napsal něco v tom smyslu, že ač to je moudré a osvícené, nemohou všichni lidé odejít meditovat do buddhistického kláštera. I když to pro ně třeba je lákavé osobní řešení života, těžko se může stát obecnou „maximou“. Opustíme zemi, když se tam objeví choroba, které lze vzdorovat? To vypadá jako vynucené a ne moc svobodné rozhodnutí.

MS: Zde je nutné říci, že někteří lidé se proti režimu postavili. Ti možná „přemýšleli pomalu“, ale o to byli více perzekuováni.

JL: Velká část těch lidí měla jizvy z období 1967 – 1970. Ztratili víru, ztratili jistoty, ztratili stranické legitimace a „soudružské prostředí“.  Jiní, mladší, stáli poprvé v životě před závažnými volbami. Mnoho lidí by bez okupace a normalizace v r. 1968 pravděpodobně dál žilo s vládou jedné strany a se systémem, který si nárokoval kontrolu každého a všeho. Nezískali by zkušenost, že nezávislost v postojích může vést k tomu, že zemi zaplaví cizí tanky. Zůstali by bez zkušenosti o významu skutečnosti, že se lidé mohou bránit i nepřijetím zdánlivého „fait accompli“. Jak by se systém „socialismu s lidskou tváří“ dál vyvíjel a jak by skončil, je otázkou. Osobně si nemyslím, že jakákoliv normativní, centralizovaná, se shora dolů ordinovaná utopie je dlouhodobě životaschopná, vzdor schopnosti získat i široce založenou podporu.

MS: Postupně by se systém demokratizoval. To znamená, že by dříve nebo později došlo k tomu, co jsme zažili v roce 1989, ale proces by byl urychlen. Ostatně dáte-li lidem svobodu, začnou ji využívat.

JL: I pokud jim ji nedáte, svoboda se někde stejně objeví. Žije v kapsách, na ostrůvcích …

MS: … pozitivní deviace, …

JL: … byť se může jednat o ostrůvky hodně rozdrobené. Spousta jevů v této části světa měla tento charakter. Četl jsem nedávno knížku od německého autora jménem Eugen Ruge, jmenuje se „V čase ubývajícího světla“.  Zachycuje životní epizody příslušníků čtyř generací jedné německé rodiny od třicátých let dvacátého století do roku 2001. Má zřejmě biografické rysy. Postavy v knize reprezentují postupný přechod od přesvědčených stalinistických komunistů po bezradnost lidi tápajících a hledajících hodnoty, které se v poválečném vývoji NDR poztrácely. Těžko hledají náplň své svobody ve sjednoceném Německu, nemají ve svém životě jaksi na co navázat.  Je to taková mnohovrstevná výpověď o životě lidí v této části světa ve 20. století.

MS: Je v tom ukázán i nedostatek občanské kompetence.

JL: Asi ano. Pokud chybí vnitřně vybojované hodnoty, není člověk příliš dobrý občan. Člověk má o sobě, ale i o historii svých hodnot něco vědět. Je dobře, když člověk ví, kde jsou hranice jeho odvahy a jeho schopnosti se rozhodovat a žije s tím v souladu.

… Stav společnosti a hospodářství roku 1989 …

MS: Rád bych se dotázal, v jakém stavu se podle vás nacházela společnost? Jak jste ji jako psychiatr viděl?

JL: Lidé byli skleslí, společnost plná kulis, za kterými převažovala neveselá a zahořkle ustrašená nechuť. Častým řešením nespokojenosti s veřejným životem byl únik do soukromí chalup, zájmových part a spolků. Zároveň jsem měl pocit, že chřadnoucí ideologie získávala na svou stranu lidi, kteří si ani neuvědomovali, že ji slouží. Někteří ji chtěli předělávat zevnitř. Jiní se domnívali, že je třeba zaplatit jakousi „daň“ a mít pokoj, aby se mohli věnovat své práci a rodině. Mám pocit, že společnost byla nemocná. Do vedoucích pozic vybírala strana jedince, kteří často neměli žádné politické ani občanské názory. Ti tvořili poměrně početnou vrstvu straníků – lidí bez názoru na správu veřejných věcí. Na vše kývli, o nic jim moc nešlo. Vytvořili prostředí pro dvory malých vládců se silnými názory a zálibou v moci. Tito vlivu a moci chtiví straničtí kandidáti, to byla druhá skupina straníků. Pro ty se strana stávala prostředkem, jak dosáhnout svých cílů, nástrojem osobní kariéry. Strana a její rituály pro ně byla legitimací ke vstupu do užšího okruhu pretendentů ovládání druhých. Strana jistě měla i členy, kteří nějakými vlastními názory disponovali, ale ty jim nestály za to, aby se za ně postavili, neřku-li bojovali. Zkrátka, buď člověk neměl žádné názory a byl pro tuto amorfnost dobrým „masovým“ pozadím společnosti, nebo udělal kariéru, protože byl ochoten svůj názor kdykoliv prodat za lepší, ten, který nabízela vyšší stranická hierarchie. Lidé pak žili, jak se někdy traduje, dvojí nebo rozpolcený život. Skutečný život byl však požírán životem konformně služebným. Kdyby to tak bylo pokračovalo dál, vedlo by to asi ještě k hlubším škodám a delšímu období rekonstituce běžného fungování společnosti, kterou umožní prostředí rovných příležitostí nenormovaných jedinců. A naději, že soulad potřeby a schopností vybere ty, kteří budou dočasně v čele. Taková rekonstituce trvá dlouho, což se myslím, hodně podceňuje.

MS: Sluší se říci, že díky tomu mnoho dospělých lidí trpělo občanskou nekompetencí.

JL: Zdá se mi, že panovala nižší schopnost volby, hodnoty byly nahlíženy jinak, a ty osobní, kterými se člověk řídí v soukromých i profesních záležitostech, byly pod tlakem často neautentických, tzv. „celospolečenských“ hodnot a zájmů. Dnes mi ale dělá radost, když vidím velké i malé šikovné podnikatele všeho druhu, kteří jsou ochotni na sebe brát rizika neúspěchu, jsou připraveni zasvěceně volit mezi riziky a nést za svá rozhodování zodpovědnost. V místech, která znám, zaplnili a prosvětlili šedivou pustinu, kde člověk namáhavě, zdlouhavě, a často neúspěšně hledal službu a pomoc neexistujících řemeslníků, prodejců, výrobců, kteří mi dnes usnadňují život. Dělá mi ale také radost, když vidím lidi s názorem, kteří za ním stojí. Jen se ještě naučit, že ten názor nemusí být jediný možný a správný, slyšet a přijímat kritiku …

… Demokracie …

MS: Jedním z obnovených sociálních řádů po roce 1989 byla demokracie …

JL: Věřím v demokracii. Věřím, protože to je víra, která doplňuje nebo provází argumenty o její funkčnosti při správě veřejných věcí. Nevěřím, že tato moje víra je utopická. Demokracie se zdá existovat ve zralé a nezralé podobě. Domnívám se, že k tomu, aby demokracie zrála, potřebuje čas. Myslím si, že díky minulosti, a to jak za první republiky, tak ještě dříve v rakouskouherské konstituční monarchii, která byla stabilním právním státem, máme předpoklady k tomu, aby u nás demokracie dozrála. Procházela pomalu a s konzervativním zpožděním obdobným vývojem, který lze najít i v historii velkých evropských demokratických politických uspořádání.  Věřím také, že její rolí je získat od svobodných lidí svobodný názor, nabídnout vstup do veřejného života těm, kteří přinášejí nové myšlenky a hledají pro ně souhlas a podporu druhých. Je nevynucenou, možná pomalou, ale nenásilnou cestou k nalézání takových hodnot, které reprezentují názor, za kterým stojí většina svobodných lidí. Jako pro člověka, který prožil více jak 40 let v socialismu, je pro mne nesamozřejmý zážitek, mít názor a klást otázky. Já se učím vážit argumenty týkající se problémů, jakými jsou třeba otázky, zda stavět Temelín, nebo zda a jak vést dálnici přes České středohoří. Váha mého názoru je dána mojí schopností přesvědčit ostatní, a ta souvisí s tím, jak je pro ně ten názor přijatelný a pak s jeho výsledkem. To je úžasné! Jen je třeba udržovat všechny demokratické mechanismy v chodu a naolejované, to je odpovědnost politiků. Když se na rozhodnutí čeká dlouho, často a rychle se mění, zákon se uplatňuje různě, je to v politice a spravování státu známka špatného řemesla. Věřím, že se to postupem času vylepší.

… Definice demokracie …

MS: Dobrá začal jste hovořit o demokracii, rád bych se zeptal, co si o jejím významu myslíte? Jak si ji definujete? V počátku změn se hovořilo o demokratizaci systému, ale nakonec jsme se vydali k obnově společenského řádu, který je běžný na západ od nás. Navázali jsme na dvacetileté období, které jsme zažili v první polovině dvacátého století.

JL: K Evropě patříme, samozřejmě. Vždy jsme patřili. Zahraničním přátelům, kteří běžně mluví o Česku jako o východní Evropě, připomínám, že Vídeň je položena na východ od Prahy, že jsme přibližně na stejném poledníku jako Neapol a že čeští králové byli do konce 15. století kurfiřty-voliteli následnického politického útvaru západořímské říše císaře Svaté říše římské národa německého.  Východní Evropa má historické kořeny přece jen blíže Konstantinopoli než Římu. Má na nás vliv kontinuita historického vývoje v regionu střední Evropy, neseme si ji sebou přes zlomy, změny a politické travestie.  

… Demokracie a první republika …

MS: Ještě bych se vrátil k odkazu na první republiku. Lidé ji asociují s Masarykem. Jsou takoví, kteří říkají, že si tuto dobu idealizujeme. Vládla pro nás nepochopitelná cenzura, existoval institut Pětky. O důležitých otázkách se vyjednávalo mimo parlament a důležitou roli zastával prezident Masaryk. Dobrá byla recepce republiky v zahraničí. Na ni vzpomíná Karel Popper, filozof vědy, jenž v našem prvním prezidentu viděl filozofa na trůně.

JL: Podle velkého filozofa vědy Karla R. Poppera jsme měli tři velikány politiky, které ctil, Masaryka, Lincolna a Churchilla. Popisoval vzpomínku na Masaryka založenou, myslím, na známosti jeho vídeňské rodiny s žalobcem v procesu s „vlastizrádcem Masarykem“!

MS: Snad i vyučoval jeho přítele Gomperze, s jehož otcem se Masaryk dobře znal.

JL: Myslím si, že v rámci toho, co se událo během dvacátého století, byla první republika překvapivě úspěšným výsledkem politického prosazení principu národního sebeurčení do formování politické geografie Evropy po Velké válce. Reprezentovala výrazně západoevropské demokratické hodnoty, které tato země dostala do vínku díky Masarykovi a jeho politické orientaci. Jiné země měly ještě jiné důležité hodnoty. Poláci bojovali za udržení, resp. obnovu národní existence a historického významu v novém státě. Katolická víra a zbožnost tam hrála roli, kterou jsme u nás neznali. Masaryk se orientoval na anglosaskou demokracii, a bylo imponující, jak dokázal tuto orientaci reprezentovat navenek a uskutečňovat dovnitř. Je jeho zásluhou, že existovaly alternativy, že praktická politika byla sice pracná a plná skandálů, ale neexistovala „pravda“ s mocenským monopolem nad morálkou.

… Demokracie a člověk …

MS: Dobrá, co je podle vás pilířem demokracie? Můžeme říci, že člověk. To není člověk ledajaký. Jedná se o aktivního jedince, jedná se o člověka kriticky uvažující, člověk, jenž je odvážný, slušný. Jak v tomto směru uvažujete o člověku? Jací jsou lidé, takový je systém.

JL: Navazuje to na to, čím jsem, myslím, začal. Člověk způsobilý žít v demokracii má dostatek sebeúcty, aby mohl učinit autentické volby, za kterými si stojí. Druhá věc je, aby demokracie měla při přijetí za sebou nějakou zkoušku času. Konzervativně věřím, že instituce potřebují zrát, než přinášejí plody. Demokratickými kulisami se chvástaly „lidové demokracie“, jsou součástí třeba teokracií nebo diktatur – vzpomeňme na libyjskou džamahírii , nebo íránské volby. Jsou místa, kde se střídají autoritářské režimy s demokraticky zvolenou reprezentací. Fungující demokracie asi musí projít procesem kultivace tradičních institucí do stabilní a trvalé demokratické podoby, což vyžaduje čas, asi i pokornou a trpělivou víru v jejich roli při správě lidských záležitostí.

MS: Problém je, že lidé jsou nedočkaví, …

JL: … mají obzor omezený délkou svého života. Chtějí přitom svůj život naplnit a dostát své odpovědnosti za něj v souladu s hodnotami, kterým věří. To může být důvodem, proč někdy upadají do utopických vizí, nabízejících rychle dospět k cíli. Užitečná je asi důvěra v trvalost některých hodnot, které běžnou zkušenost, starosti a potřeby přesahují. Smysl lze najít v tom, že dělám dobrou práci, kriticky kultivuji a udržuji sdílené hodnoty. Moje skutky jsou mou součástí, ale zanechávají svou stopu i v dalších lidech.

MS: Když se zamýšlím nad vašimi slovy, v mysli se mi objevují slova: nedej zahynouti nám ni budoucím.

JL: Mám neodolatelný sklon k poněkud moralistickému řečnění. Trochu se za něj stydím, ale občas se to nedá úplně uřídit.

… Demokracie a dialog …

MS: Ještě bych se zeptal na význam dialogu. Napomáhá vytvářet energii, která proudí a blahodárně působí ve společnosti.  

JL: Trpělivě slyšet co říká druhý člověk a najít na to svou odpověď je, myslím, hodně důležité.  

MS: Naučili jsme se vést patřičný dialog?

JL: Myslím, že s učením to jde pomalu. Pobyt ve Spojených státech mne upozornil jednak na hodnotu učitele a jednak na hodnotu diskuse a vzájemného domlouvání. Myslím, že v minulém režimu jsem žil v prostředí deklarací, které se většinou nebraly vážně, byly rituální. Naslouchat pečlivě druhému, respektovat co říká, ale také projevit svůj zájem kritikou nebo nesouhlasem byla řídká zkušenost. Domluva byla technická, ne o povaze a smyslu jevů a činů. Občas vidím, že to doma stále chybí. Mnoho lidí nevěřilo a někdy stále nevěří, že to, co říkají, berou druzí vážně. Domluva je přitom cesta ke sdílení pohledu na skutečnost. Když jsem přišel na kliniku, bylo zpočátku obtížné dosáhnout toho, aby nebylo vše, co řeknu, přijímáno automaticky a bez rozmyslu. Chtěl jsem se domlouvat o argumentech, ale cítil jsem se vmanévrován do pozice vlastníka pravdy, kterého je pohodlnější bez diskuse poslechnout. To je teď přece jen lepší …  

MS: … o názoru přednosty se nepochybuje.

JL: Ten problém – pohotovost poslouchat bez domlouvání – byl v tom, že lidé pochybovali, ale jednali podle názoru, který nepřijali. Měli pocit, že zodpovědnost neleží na nich a domluva je riskantní. Časem se u některých samostatnějších lidí kyvadlo přehoupne na druhou stranu. Na té je pak jasné, že šéf má z definice zkostnatělé názory bez kontaktu se skutečností. Je třeba jim vzdorovat, ať již otevřeně nebo nenápadně a jaksi tajně. Domlouvání a dialog nejsou snadné a nejsou samozřejmé, ovšem pro dobrou práci v týmu jsou nezbytné.

MS: Někdo může říci, že umět vést dialog může jen člověk, který je na patřičné mravní a intelektuální výši. Té je určen a tyto kompetence jsou děděny.

JL: Ta malá ochota k domluvě může být jedno z dědictví komunismu. A možná i jiných historických zkušeností, třeba vzniká předáváním v rodině. Tedy naučená záležitost. Alespoň po formální stránce šla řídící komunikace vždy jen shora dolů. „Zpětná vazba“ se nečekala, tu všem poskytovaly opět shora stranické orgány.

MS: Dobrá, někdo může namítnout, že když se vede hodně dialogu, věci mohou stagnovat. Hodně se mluví a hovoří, ale nakonec společenský vývoj stagnuje.

JL: Aby diskuse a hledání optimálního řešení nekončilo patem, slouží společnosti dlouhodobě selektované instituce a procesy. V jednu chvíli ty instituce mají umět říci konečné slovo. Vlády s důvěrou volených zástupců i soudy by neměly jednat váhavě.

… Demokracie a elity …

MS: Dost mohou změnit autority, elity. Mohou být kořením demokracie.

JL:  Měly by být jakýmsi prostředníkem a pěstitelem domluvy. Ani elity nejsou majiteli pravd. Jsou to lidé, kteří mají argumenty, umí je srovnat se skutečností a využít je, ale mohou je někdy také prodávat. Myslím, že většina lidí i mimo „elity“ má kvalifikované a autentické názory, někdy ale nejsou kultivované, protože neprošly zušlechťující diskusí nebo jim chybí kontext. Mám pocit, že mé generaci mnohdy trochu chyběli učitelé. Lidé, kteří naučí porozumění a domluvě, ať o odborných nebo veřejných věcech. Někteří se životem mihli a pak se vytratili: emigrovali, změnili zaměstnání – ať pod tlakem, nebo ze znechucení. Těch generací, kterým z politických důvodů chyběli učitelé, bylo asi víc. Pamatuji si to ze sedmdesátých let. Předtím to bylo nejspíš podobné v letech padesátých. Lidé, kteří měli názory, lidé, se kterými šlo diskutovat a domlouvat se, lidé od kterých jsme se mohli učit jak věci vidět z různých úhlů, jak být kritický a jak pokorný, byli ze společnosti tak či onak vypuzeni.

… Politika …

MS: S demokracií je spojeno určité provádění politiky, jež koordinuje sociální procesy.

JL: Víte, politiků si vážím, protože si myslím, že se jedná o lidi, kteří na sebe vzali riziko, jež je spojeno s vytvářením a hájením hodnot ne pro sebe, ale pro druhé. Jsou to lidé, kteří se starají o obec, pracují ve veřejném zájmu. Berou na sebe rizika ve jménu budoucnosti, musejí prosadit něco, co přinese plody později a všem. Je někdy těžké mít předem jistotu o těch plodech, ale politik jí mít musí. Podobná rizika podstupují podnikatelé, ti však tak činí především ve svém zájmu. Jedná se o povolání, které zde vlastně neexistovalo v době, kdy politická linie, cíle i metody byly dány, resp. předávány na sjezdech strany pod vlivem zvnějšku. Technicky sice v systému jedné vládnoucí strany řemeslní politici byli, ale k zodpovědnosti je nevolali voliči se svými různými zájmy, ale jen jejich jediná vládnoucí strana, respektive její ústřední výbor nebo politbyro. Její prospěch byl také hlavní mírou kvality práce takového stranického politika. Dnes se politici nemohou vyhnout tomu, aby za hodnoty, kterým věří a které se rozhodli zastupovat, nesli kůži na trh. Může je to zničit. Okolnosti, temperament, drobné vady povahy, vedou pod tlakem práce v politice k velkým osobním ztrátám. Politikové místo úcty snadno sklízí opovržení. Politiku z pohledu rizika podstupovaného pro rozhodování ve veřejném zájmu ve veřejných věcech pokládám za riskantní, ale velmi úctyhodné řemeslo. Jistě, tak jako jsou špatní řemeslníci, jsou i špatní politici, kteří veřejnost šidí. Politici nejsou jiní lidé než ostatní, kteří je volí. Jen riziko na sebe berou větší. Pekaře dnes už pro ošizený chleba na městský pranýř nepřikovají, ale politika, jenž chybuje, promelou sjednocené mediální pranýře celé země.

MS: Trochu jsme odskočili. Politiku nahlížíte jako bytostnou službu a obhajobu společenského prospěchu.

JL: Jinak to ani nejde. Problém je, že veřejný prospěch je někdy obtížné předpovědět, stejně jako určit tu nejpřímější a nejjednodušší cestu k němu. Jen v těch nejsmutnějších případech politici věří, že je naprosto jednoznačně a trvale jasné, co a jak, jaký je ten stoprocentní prospěch všech, kterému je třeba sloužit a všichni ostatní jsou buď hlupáci, nebo zrádci. Změna okolností někdy může vést ke změně názorů – v politice, ale i jinde. Dobrý politik musí umět navrhnout a obhájit svou cestu a své hodnoty k veřejnému prospěchu a najít kompromis, kde to jde. Ne nadávat a devalvovat soupeře jak to lacině, ale s vervou činí mediální a internetové publikum. A to je těžké.  

MS: Sám víte, v jakém stavu politika je. Dříve se předpokládalo, že člověk byl součástí partaje.

JL: Věřím, že demokratická politika potřebuje dlouhou historii, aby dospěla do zralé podoby, ve které dobře slouží. Strany i celá politika potřebují nějakou dobu zrát, respektovat tradice a učit se komunikovat jak v rámci politických institucí tak navenek k lidem, kterým politici odpovídají. Fareed Zakharia  je jeden z mnohých, kteří věří, že demokracii vedle svobodných voleb  prospívají zvyky, tradice a rozvinutý tradiční konsensus o procesech a institucích společnosti.

MS: Soudíte, že do politiky po roce 1989 přišli lidé, kteří měli zkušenosti z disentu? Jednalo se o lidi, kteří byli „nepoškozeni“ a postupně se tito lidé ztráceli, byť někteří z nás se ve veřejném prostoru a špičkové politice podrželi. Tito lidé byli nahrazeni pragmatiky. Zkrátka, budu dělat pouze to, co se hodí, ale ne co se hodí v dlouhodobém období voleb. Zkrátka horizont rozhodování je omezen jejich mandátem.

JL: Z mého pohledu je dobře, že se formují nové politické osobnosti v nových podmínkách. Asi bych skupinově neklasifikoval žádné lidi v morálních termínech. Osobní morálka a stranická příslušnost nejspíš nemají žádný společný základ. Poklesky, které jsou dnes politikům přičítány, někdy i oprávněně, naleznete všude kolem u lidí zcela apolitických. V politice je správa věcí veřejných provázená rétorikou, která zastírá náročnou a složitou povahu politických skutků. Strany levicového spektra to dobře umí a v projevech hlásají obvykle poněkud prvoplánové dobro pro všechny. Mají menší potřebu získat porozumění voličů a příznivců pro složitější vztahy mezi příčinami a následky, mezi skutky a jejich dopady. Nespoléhají totiž na ochotu jedince myslet za sebe. Prvoplánovým rétorům obecného blaha se snáze „zapomenou“ jejich maléry, jejich nabubřelost, zapomenou se jim i nesplněné a stále obnovované sliby.      

MS: Pokud jsem vaše slova dobře pochopil, mnozí lidé spíše viní druhé, místo aby za vlastní „nehostinnost“ vinili sami sebe. Kdo řekne, že ten a ten člověk je odpovědný za stav, který zde existuje?

JL: Nejsou – li depresivní nebo traumatizovaní, nemají lidé tendenci se obviňovat. Obvykle se spíše přeceňujeme, svou povahu, svou morálku i své výkony vidíme v příznivějším světle než druzí.

MS: Zde platí to hezké biblické, že vidíme třísku v oku druhého, a ne trám v oku svém.

JL: Existují na to psychologické studie. Pro člověka je užitečné být upřímně přesvědčen, že jsem dost silný a moudrý na to, abych se rozhodl správně. Když ale rozhodovat nemusím nebo nemohu, ztratím zpětnou informaci o výsledcích svého rozhodnutí a sebedůvěra se změní v nezdravou sebejistotu.  Sebedůvěra je psychologický podklad připravenosti rozhodnout a konat. Nerozhodnu-li, sebedůvěra je prázdná, bez výsledku, bez důkazu, že byla oprávněná. Je to podobné, jako když člověk emočně a fyziologicky připravený k boji nebo útěku nedostane příležitost tu aktivaci organizmu využít, protože se žádný boj nekoná. Stres připravující člověka k akci se změní v distres z promarněného nákladu aktivace a energie v organismu. Tak vznikají psychosomatické nemoci. Promarněná příležitost rozhodnout, konat a podílet se, morální slabost, je jakousi analogií takové psychosomatické nemoci. Pak vidím třísku v oku druhých, a ne břevno v oku svém. Proto má člověk přijímat zodpovědnost za rozhodnutí a postoje ve věcech, na které má názor a které se přitom týkají nejen jeho, ale i lidí kolem něj. Jinak bude nabubřelý „všeználek“, kritik všech a všeho, tak trochu morálně „nemocný“.

MS: Hovoříte o skryté dezerci. Soudíte, že v politice chybí cíl, kam jako společnost chceme dospět? Nejedná se o pouhé handrkování během čtyřletého období. Jedná se o vizi, jak chceme, aby Česko vypadalo v roce 2030, 2040.

JL: Jsem silně přesvědčen, že politika je o tom, konfrontovat různé názory a hledat přijatelný společenský konsensus svobodných a volby schopných lidí. Jsme zpět u té schopnosti volby. Podle mého názoru je jedním z důležitých poslání politiky zachovat a chránit jednotlivcovu schopnost volit za svou zkušenost, za svou zralost, za své vzdělání, za sebe. To ostatní se pak, myslím si, dostaví. Vizí budoucnosti může být víc, v pevně ukotveném politickém systému budou bez nebezpečí autodestrukce soutěžit. Moje vize je, že média i instituce se nezaprodají populistickým interpretacím skutečnosti a naopak naučí občany, aby je rozpoznali včas.

… Kapitalismus …

MS: Posuňme se k utváření hospodářského řádu. Jak jste vnímal obnovení kapitalismu respektive tržního hospodářství? Kapitalisté jsou lidé, kteří kooperují, vytvářejí bohatství. Víme, že to má i stinné stránky. Trh může vytvářet sociální polaritu mezi bohatými, úspěšnými a chudými, neúspěšnými. Existuje nezaměstnanost a nechtěné vyřazení z pracovního trhu. Vy sám jako psychiatr jste se s lidmi, kteří byli neúspěšní, mohl setkávat.  

JL: Žádná hodnota nezůstává bez daně, kterou za ni nějakou formou platíme. I v biologii lze evoluci chápat jako sérii kompromisů.  Ani společnost a hospodářská politika se bez konfliktů a problémů způsobených nutností pro každý zisk něco obětovat neobejde a správa věcí veřejných je hledání a nalézání kompromisů. Absolutně rovná distribuce dobra pro všechny je utopie, nebo cesta ke kastovní společnosti. Ač v mládí poučován o tzv. objektivních zákonitostech vývoje společnosti, jako čtenář Karla Poppera vím, že věřit na objektivní historické zákonitosti je protipólem víry v otevřenou společnost. Otevřená společnost je komunikující společenství jedinců otevřených řešení konkrétních problémů. Při obnově tržního hospodářství a mechanismů kapitálového hospodářství můžeme napodobovat minulé postupy, ale v jiných podmínkách budou mít, myslím, jiné důsledky. Náplní politiky je také ochrana těch, kteří to skutečně potřebují a kteří jsou, ne vlastní vinou, zbaveni možnosti rovnoprávně soutěžit s ostatními. Ohraničit tuto náplň není jednoduché. V psychiatrii léčíme psychózy, onemocnění, za jejichž vznik nemá člověk žádnou srozumitelnou odpovědnost. Na druhé straně se staráme také o reakce na zátěž či jiné poruchy způsobené nedbalostí, špatným životním rozhodnutím, zaviněnou ztrátou. Zatímco léčba psychózy je bez lékaře obtížná, pokud je vůbec možná, při léčbě reakcí na zátěž jde více o podporu a aktivaci vlastních sil člověka, který hledá pomoc. Politika, podobně jako medicína, diagnostikuje a řeší sociální problémy – nerovnosti různého původu a geneze, v různém kontextu. Její řešení závisí na tom, jak dobří jsou politici diagnostici a jak dovedou rozlišit situace, ve kterých je nutná pomoc bezmocnému, a ve kterých je pomoc člověku účinnější, aby se naučil řešit své problémy a přitom nepoškozoval jiné. Je to umění a pro politiku, jak se říká „výzva“.

MS: Je podle vás kapitalistický systém čímsi přirozeným, když se podíváte na jiné hospodářské a společenské formace?

JL: Slovo kapitalismus jsem se v první části života naučil vnímat v negativním kontextu. Je v mé mysli jaksi stigmatizované, myslím, že nezaslouženě. Ale ptáte-li se, zda hospodářství založené na volném trhu vnímám jako přirozené, pak ano. V mých očích se jedná o spontánně vzniklý a evolučně se vyvíjející mechanismus. Je složitý a stejně jako demokracii, je třeba jej chránit a hlídat před monopolizací a před podřízením ideologii a také před pyšným hospodářsko-sociálním inženýrstvím. Nerozumím dostatečně ekonomii, abych se dopouštěl soudů, ale i zde mám sklon věřit, že vzniknuvší instituce dále vývojem kultivované, které podléhající selekčním tlakům v různých kulturách jsou přirozenější než ideově založené sociálně – ekonomické konstrukce.

… Kapitalismus a zdravotnictví …

JL: Zdravotní reforma ve Spojených státech, která byla jen slabým odvarem socialistických systémů zdravotnictví v Evropě, vyvolala poměrně silné protesty. Sám věřím, že zdravotnictví má poskytovat dostupné služby pro celou společnost. Věřím také, byť s menší jistotou, že se to s mechanismy trhu nevylučuje. Protože ale výběr z nabídky zdravotnických služeb vyžaduje odborníka, je třeba důsledně chránit zákazníka před falešnými, nepotřebnými, nebo nekvalitními službami. To by měly hlídat pojišťovny. Situace je složitější než v jiných oblastech, neregulovaný trh je těžko představitelný. Mnoho služeb je ve zdravotnictví tak nákladných, že je nezbytné, aby byly dostupně pojistitelné pro všechny, zejména v situaci, ve které lze při vynaložení patřičných nákladů léčit i závažná onemocnění a prodloužit život nebo udržet jeho kvalitu. Zdravotnictví při zvyšujících se nákladech i nárocích medicíny hledá optimální systémy jak spravedlivé poskytování všeobecně dostupné péče řešit, kde jsou jeho či její hranice a jak vymezit úlohy jeho účastníků. Podporuji přiznání podílu na tom hledání i na rozhodování pacientovi. Pacientovi by nejspíš měl pomáhat stát, přinejmenším stanovením pevných pravidel hry, protože skupinové zájmy ve zdravotnictví už zastupují mocné organizace.

MS: Máte na mysli odborové svazy …

JL: Taky. Ale například i Českou lékařskou komoru, lékárníky, farmaceutický průmysl, regulační byrokracii, a tak podobně.

MS: Zkrátka lidé, kteří jsou v sektoru zdravotnictví, jdou spíše sloužit, než aby si šli vydělávat peníze.

JL: Zdravotnictví a medicína je služba. Překonání rozporů mezi zájmy lékařů a zájmy ostatních účastníků systému zdravotní péče může přinést dobré medicínské řemeslo. To ve zdravotnictví bylo, je a bude vždy pěstováno jako jeho základ a v kultivaci jeho morálky vidím důstojné poslání lékařské komory. Myslím, že hlídat vzdělanost lékařů a úroveň provozování lékařské praxe je celospolečenská záležitost, ve které ČLK může sehrát důležitou roli. S podporou akcí jako byla vyhrůžka „Děkujeme, odcházíme“, ale souvislost nevidím. Domnívám se, že příjmy lékařů budou v dobře řízeném a tržní principy respektujícím systému péče odpovídat vynaloženému vzdělání a úsilí spíše než v systému garantovaném pouze státem.   

MS: Sluší se říci, že člověk je odpovědný za své zdraví. Minulý režim učil člověka jisté pasivitě, a on se proto neodpovídajícím způsobem choval ke svému zdraví: „Pane lékaři, zde mně máte a něco se mnou dělejte!“

JL: Medicína v „minulém režimu“ byla součástí péče, kterou systém občanům poskytoval jako kompenzaci za ztrátu možnosti volby, chcete-li, svobodné politické subjektivity. Neslušelo se ji podrobovat kritice – byla bezplatná a důkladně organizovaná. A protože lékaři měli (a mají) v zemi vysokou prestiž, přidal se k jistotě dostupné péče o zdraví, kterou stát garantuje ještě neformální respekt k práci, která nebyla ideologicky zprofanovaná. Jako mnohé jiné jistoty minulého systému, socialistické zdravotnictví zbavovalo člověka pocitu odpovědnosti za své zdraví a možnosti ho ovlivnit, pěstovat atd. A to vše bylo delegováno na stát a jeho orgány. Socialistický stát dlouhodobě zvládá takový úkol špatně, je příliš závislý na plánování a odhadech, které nahrazují měnící se potřeby a možnosti. Systém, ve kterém občan necítí za své zdraví odpovědnost, je bez zpětné vazby a nepružný. Stát, který plánováním potřeb pacientů ztratí s nimi kontakt, udržuje časem jenom fikci úspěšné péče o občana, který na něj starost o zdraví zcela delegoval.

MS: Nebyl tam vztah lékař – klient?

JL: Slovo klient nemám v medicíně příliš v oblibě. Klient býval závislý na „patronovi“, později potom znamenal spíše partnera obchodního. Myslím, že říkat pacient je lepší. Způsob organizace socialistického zdravotnictví akcentoval celospolečensky významné zdravotní programy více než individuální zdravotní péči. To, co zaostávalo ve vybavení a úrovni péče o pacienta, se vynahrazovalo povinným očkováním, péčí o určité segmenty populace (péče o matku a dítě, dětská zubní prevence ve školách), eradikací společnost hyzdících chorob – např. syfilidy. Takové programy měly vedle nepochybné zdravotní hodnoty přece jen i hodnotu ideovou, propagačně dobře využitelnou. Byla to péče o zdraví lidu, někdy možná trochu na úkor péče o jedince. Školní prohlídky zubním lékařem asi vedly k odstranění kazů a určitě byly působivé z hlediska rozsahu bezplatně poskytované péče. Ale nemyslím, že děti naučily spolehlivé zubní hygieně, nebo třeba umožnily přístup k ortodontickým intervencím. K vaší otázce: terapeutický vztah, vztah mezi lékařem a pacientem je předmětem zájmu a oboustranné péče více nyní než v socialistickém zdravotnictví. Prospívá mu doba, která umožňuje volbu lékaře a činí z něj Vámi zvoleného partnera, ne přiděleného zaměstnance centrálně řízeného zdravotnického aparátu. Vždy ale byla také funkcí konkrétních lidí a prostředí, ve kterém lékařskou praxi provozovali.

… Postavení člověka v systému a kontexty …

JL: Paternalisticko – utilitární model ve zdravotnické etice je silný, a byl velmi citelně přítomen ve zdravotnictví minulého režimu, přetrvává ovšem dodnes. Lékař v tomto modelu ví, co je pro pacienta dobře, převezme za něj zodpovědnost, rozhodne za něj, chová se jako otec k dítěti. Pacient nemusí tolik vědět, musí ale poslouchat. Hlavní cíl je poskytnout co nejvíce dobra co nejvíce lidem. Jenom je třeba vědět, co jejich dobro je. V současnosti se ve zdravotnictví zvolna prosazuje etika založená na autonomii jedince. Pacient je partner, dělíme se s ním o znalosti, dělíme se i o rozhodování.

MS: Jinými slovy – ať si každý za zdravotní stav odpovídá sám. Tam vidíme odpovědnost. Lidem byla dána svoboda, a ta by bez odpovědnosti byla pouze libovůlí. Sluší se říci, že na tuto skutečnost lidé poukazují.

JL: Zdravotníci pomáhají lidem s kvalifikovanou a medicínsky informovanou péčí o zdraví. A v případě nemoci ji diagnostikují a léčí. Myslím, že je na místě, aby zdravotní péče byla veřejná služba dostupná všem, kteří ji skutečně potřebují.

MS: Tedy hovoříte o standardu. Podíváte-li se na výstupy politiků, pouze se o tom hovoří.

JL:  Vytvořit jakékoliv standardy je obtížné. A vytvořit standardy pomoci je velmi těžké, protože potřeby člověka a životní situace jsou nestandardní a dodejme, díky Bohu, nestandardizovatelné. Do situace ovšem vstupují peníze. Vedle pojištění každého jedince odrážejí i solidaritu společenství s nemocnými. Ta pravidla potřebuje, nemůže být bezbřehá. Peníze jsou zúčtovatelné a hospodaření s nimi chrání zákony. Hledání rovnováhy mezi náklady a dostupným a spravedlivým systémem poskytování kvalitní péče nemá jednorázové a jednoduché řešení. Ale je zřejmé, že na nenákladnou péči většina lidí prostředky má, na nákladnou nikoliv. Nároky na ni rostou a jak je krýt je důstojný problém k řešení pro politiky. Jen by museli zůstat sedět v ministerském křesle trochu déle, než je v kraji zvykem, protože to chce čas a soustředění. V konfliktech mezi tržní efektivitou a velkorysou solidaritou bych hledal hybridní řešení.

MS: Ano, ale kočkopsi snad nejsou estetičtí.

JL: Nejsou, ale finanční toky estetické být nemusí. V padesátých letech byla NHS (National Health System – zdravotní služba ve Velké Británii) pokládána za úžasnou věc. Také pro svou ucelenost a relativní jednoduchost. Dnes bychom ji asi efektivním systémem nenazvali. Nevím příliš přesně, jak dobře fungují skandinávské systémy organizace a zajišťování zdravotní péče, ale soudě dle anekdotických historek to k následování nevybízí. Řešení je prostě obtížné, asi nutně místní a vzhledem k vývoji péče o zdraví i změnám ve společnosti také dočasné. Spolehl bych se na demokratické mechanismy politiky a také na to, že se změnila dostupnost informací a vztah k nim.  

MS: Jedná se o dlouhodobou věc.

JL:  Dlouhodobá, možná trvalá, je snaha nalézt optimální systém financování a organizace zdravotnictví, dlouhodobá mohou být pravidla pro takový systém, systém sám se ale vyvíjí s vývojem ve společnosti.

… Otázka reforem …

MS: Problém je, že politici na transparent napíší: „Budeme reformovat“. Víte, když se vykročí k osobní odpovědnosti, padne kosa na kámen.

JL: Reformy a šetření shora nejsou jednoduché, potřebují promyslet a vymanit se z diktátu politického užitku pro stranu, která ovládá ministerstvo. Osobní odpovědnost nebo spíše odpovědné zaujetí na úrovni lékařů vidím i jako jednu z komponent obvykle neúspěšné snahy šetřit. Ušetřit totiž může znamenat víc práce, méně popularity a více rizika. Medicína je konzervativní. Protože v ní jde o důležité hodnoty. Ve zdravotnictví více než jinde přežívají nebo žijí emočně podmíněné návyky a přesvědčení. Lékař je pořád vybaven velkou autoritou a prestiží. Ty jsou mu v práci užitečné a představují nemalou hodnotu. Někdy ale lékařova péče o svou pověst usnadní, aby se pacientem upřednostněné či očekávané rozhodnutí prosadilo snáze než kvalifikované, leč riskantní či nepopulární rozhodnutí. Je snadnější předepsat lék než dosáhnout změny chování nemocného, je snadnější rozhodnout za pacienta než rozhodnout s ním. Zatímco pro soudce je největším pochybením odsoudit někoho, kdo je nevinen, je pro lékaře největší chybou neléčit někoho, kdo je nemocen. V medicíně to ale nemusí platit vždy a v každém individuálním případě. Jsou-li léčebný zákrok nebo podání léků spojeny s většími riziky, případně s následky horšími, než nemoc má, neplatí to. To se někdy špatně vysvětluje a obhajuje tváří tvář neomezené důvěře v lékaře a medicínu, jejich vysoké prestiži a médii pěstovanému očekávání všemocnosti. Kdosi v nadsázce napsal ve známém lékařském periodiku, že „nikdo se nedostane k soudu za to, že léčí víc, než je třeba“ (nobody gets sued for overtreatment). Zdrženlivost ale může být optimálním řešením situace nemocného, jen se špatně obhajuje. Docílit zdravé úpravy životního stylu znamená překonat očekávání, že existuje nějaký jednoduchý prostředek, lék či zaříkadlo, které rázem napraví dlouhý a složitý vývoj, ve kterém by se nemoc a život pacienta navzájem prolnuly. Poradit jak žít a jak si počínat místo dalších pilulek nemá od lékaře váhu odborného zákroku. Ne tolik, jak to kdysi mívalo od faráře. Nejen psychiatrii, ale i oborům léčícím chronické nemoci přijdou vhod například psychoterapeutické techniky, ty ale vyžadují cvik, zkušenost a také aktivní podíl ze strany pacienta.

MS: Je vhodné říci, že lidé se k některým změnám pohnou jedině tehdy, když se odpovídajícím způsobem spálí, ale pak se čerpají peníze nás všech.

JL: To je pravda. U zdraví a nemoci je ale „spálení“ většinou docela závažná věc. Jde o existenci, o to, jak dýcháte, jak daleko ujdete, kolik máte sil k životu. Nevěřím, že jde dosáhnout dokonalého reformního řešení během působení jednoho ministra. Reformování systému tak, aby nezatuhl a neupadal je běh na dlouhou vzdálenost. Ze strany medicíny potřebuje takový běh trpělivost a odpovědnost. Odpovědnost, která není poplatná skupinovým zájmům ani těch, kteří péči poskytují, ani těch, kteří pro ni vynalézají a vyrábějí přístroje či léky. Odpovědnost, která je vymezena politickým konsenzem – je to naléhavý politický problém, „politikum“, na kterém se dobře odráží politická „zralost“ země.

MS: Ale ta zde bohužel není. Jen si vezměte, kolik povyku se u nás strhlo kolem poplatků ve zdravotnictví. To jsou však pouze malé peníze ve srovnání s tím, jaký objem do zdravotnictví jde. Čím to, že zdravotnictví je neuralgickým bodem, ba elektrickým křeslem? Týká se všech. Všichni jsme jeho konzumenti tu více, tu méně.  

JL: Zdravotnictví je trochu zrcadlo problémů, které má společnost jako celek. Poplatky byly užitečný a promyšlený krok torpédovaný z politických zájmů, která líbivosti zdánlivého ušetření ze strany pacientů a nedostatečné informovanosti o smyslu a dopadech poplatků zneužila ke krátkodobému volebnímu prospěchu a obětovala promyšlené reformní opatření. Zdravotnická zařízení se dnes i ve velkých městech stávají významnými zaměstnavateli. Mají bezpochyby významnou ekonomickou a mocenskou roli, která trochu zastiňuje jejich původní povahu. Ta byla humanitární a charitativní. Protože je zdravotnictví pro lidi důležité, politika kolem něj je vzrušená, medializovaná a ministři se často střídají. Ale neplatí pro ně jiný recept, než jsou obvyklé demokratické mechanismy v politice a schopnost kultivované volby.

MS: V tomto ohledu například demokracie může být i neefektivní. Převáží tam zájmy. Kdyby resort byl spravován patřičnou autoritou, demokracie bude upozaděna!

JL: Větší role pro silného jedince vede k oslabení demokratické diskuse a rozhodování, a to vytváří prostor i pro posílení skupinových zájmů. Snadněji dochází ke konfliktům zájmu občanů se zájmy všech možných organizovaných hráčů, nemocnic, zdravotnického průmyslu, stavovských organizací. Myslíte-li autoritou silný právní systém a silný politický systém, nemusí být demokracie „upozaděna“, ale posílena. Silný politický a právní systém hledá konsenzus napříč zájmovými skupinami, je předvídatelný a má respekt organizací i jednotlivců. A historie dosvědčuje, že demokracie je způsobilá takový silný systém vytvořit a udržovat. Ani pacienti, ani zdravotníci nemohou být šťastní na úkor té druhé skupiny a nic jiného než pravidla, která umožňují slyšet vedle hlasu lékařských odborů i hlas autentických pacientských organizací, nedokáže uspokojivě sladit rozličné zájmy. Dokáže to, myslím, lépe než autoritativní jedinec, nebo nějaká velitelská struktura.

MS: Člověk by se měl sám starat, aby byl šťastný a nesnažil se k tomu jen užívat zdravotnictví.

JL: S tím nelze než souhlasit. Štěstí je ovšem zvláštní koncept a používá se mnohdy v zástupných významech za jiné nestabilní hodnoty – nejen zdraví, ale i majetek a spokojenost vůbec. Asi by člověk neměl podléhat svým sebedestruktivním návykům, nebo pěstovat životní styl, který povede k jeho závislosti na ostatních. Štěstí je také schopnost více druhým poskytovat nežli od nich čerpat.

… Psychiatrie a její proměny …

MS: Ještě bych otevřel otázku psychiatrie, jelikož se jedná o váš obor. Když se podíváme před rok 1989, mám pocit, že to byla oblast zdravotnictví, které režim nepřál.

JL: Nevybavuji si, že by jí nějak promyšleně nepřál. Jednalo se o oblast zdravotnictví, která byla obzvláště zranitelná dobovými nešvary. Nesla více než jiné obory medicíny rizika spojená s ideovými základy léčebných postupů, zřetelněji se v ní projevoval postoj lékaře ke společnosti, hodnotám i lidem. Psychiatrie potřebuje psychoterapii jako svůj nástroj a léčebnou metodu. A psychoterapeutické školy se svým způsobem a do jisté míry pojí se světonázorem. Někdy je obtížně oddělit psychoterapeutickou techniku od její teorie, a tak psychodymanicky založené psychoterapeutické školy to neměly jednoduché – nedalo se do nich vměstnat ideové zázemí poněkud zvulgarizovaného marxismu z éry reálného socialismu. Nevím, zda režim psychiatrii nepřál, spíše si myslím, že byl v pokušení ji využít. To se asi do jisté míry dělo v Rusku.

MS: Nepohodlný člověk bude dán do blázince.

JL: Zřejmě to vycházelo z následující úvahy: nepohodlný člověk se chová tak nepochopitelně z hlediska majority, že to nic jiného než nemoc být nemůže. A ta si zaslouží „pomoc“ prostřednictvím psychiatrie. Je to pro takového člověka to nejlepší, protože ho přece v socialismu nebudeme zavírat do vězení jako nějací diktátoři. Je to stále důležitá připomínka, jak nebezpečně blízko má medicínské prostředí psychiatrické péče ve vzpomínkách některých lidí k prostředí restrikce, nápravy, resp. „opravy“ a omezení vlivu. To je spojení, se kterým se psychiatrie nesmí nikdy smířit.

MS: Člověk, který se stavěl proti režimu, byl nežádoucí a z hlediska režimu mu bylo potřeba podstoupit kroky k patřičné nápravě.

JL: Ano, jak říkám: souvislost s psychiatrií lidé viděli a někdy ještě vidí. Ač nemám rád filozofii Michela Foucaulta a redukci historie společnosti na mocenský souboj, myslím si, že jeho argumenty o represivní komponentě v historii psychiatrie mají jisté oprávnění. Není to důvod se s tím smířit. Psychiatrie je obor přírodovědně orientované medicíny, který se opírá o vědecké metody. Není variantou izolace a trestání odlišných jedinců.

MS: U vás na klinice nejsou mříže, které by pacientům bránily v úniku.

JL: Na naší klinice nejsou mříže. Myslím, že většina psychiatrů ve většině zařízení si mříže upřímně nepřeje. Také je jich stále méně, stávají se pozvolna výjimkou. Někdy to ovšem není jednoduché. Míra a rozsah ochrany jednotlivce a míra omezení s tím spojená je jako tolik věcí v psychiatrii individuální problém, proměnlivý v čase a závislý na kontextu.

… V osidlech režimu …

JL: Psychiatrie byla a je mezi dvěma mlýnskými kameny, ostatně podobně jako celé zdravotnictví. Na jedné straně se od psychiatrie očekává, že ochrání pacientův život, ochrání před ním jeho okolí a vrátí ho po pobytu v nemocnici zdravého. Očekává se, že bude stejný, jako byl před onemocněním. Na druhé straně – společnost pečlivě a formálně stále náročněji střeží, aby nebyla dotčena jeho práva a nemocný nebyl ani dočasně omezen na svobodě či jakkoliv jinak. To může být někdy složité, protože součástí řady onemocnění mysli je oslabení nebo ztráta kritičnosti. Pacient vidí svět jinak než všichni kolem něj a dostává se do problémů. Pacient v mánii sebezničujícím způsobem utrácí, rozvádí se, navazuje vztahy, plánuje a koná. Často pak skončí osamocený a s dluhy. Je mu pomoci, ale jestliže nechce, nelze mu poskytnout pomoc proti jeho vůli, i když o to jeho blízcí prosí. A přesvědčit člověka, který nechápe, proč by měl být léčen, cítí-li se na vrcholu sil, je těžké. Vyžaduje to mnoho času, úsilí a angažovanosti. Také se to prostě nemusí zdařit a často nezdaří. Společnost chrání pacienta před hospitalizací a léčbou bez jeho souhlasu, ale když je pak bezradný a v těžko řešitelných problémech, obrací se s výčitkou na psychiatrii. Pacient je svobodný, může o sobě a své nemoci rozhodovat, dokud pro nemoc neohrožuje sebe nebo své okolí, nebo pokud mu příznaky nemoci v takovém rozhodování nebrání. Kde jsou ty hranice, je v konkrétních případech různé, záleží na posouzení soudu. V posuzování těchto věcí se společnost v minulosti chovala jinak než dnes, je to věc politického rozhodování, které přesahuje odborně medicínské uvažování a vyžaduje celospolečenský konsenzus.  Problém souvisí s tématem, o kterém už byla řeč. Lékař se musí stále rozhodovat, kde jsou hranice jeho závazků a komu slouží v první řadě. Pacientovi, nebo společnosti?

MS: Možná i režimu.

JL: Pokud politický režim ztotožníme se společností i s režimem, pak otázka hierarchie závazků lékaře není vázaná na konkrétní režim. Závazek vůči společnosti jako celku souvisí například s prevencí a s velkými sanačními opatřeními. V padesátých letech, v období jasné akcentace závazků lékaře vůči společnosti a „lidu“ proběhla úspěšně na příklad již zmíněná, byť dočasná, eradikace syfilidy. Do těchto akcí se promítala východiska pragmatické, utilitární etiky – činit co nejvíce obecného dobra, i když mohou ulítnout třísky. Když ale sloužím primárně pacientovi, uzavírám s ním dohodu, co mohu udělat konkrétně pro něho. A udělat tak, aby to bylo v souladu nejen s jeho potřebami, jak je vidím já, ale s jeho autonomním chápáním svých potřeb, důstojnosti a podobně. K tomu je třeba zdůraznit rovnoprávnost vztahu mezi lékařem a pacientem – hodně se k tomu využívalo změny označování subjektu zdravotní péče z pacienta na klienta. Už jsem výše zmínil, že ten termín nepovažuji v medicíně za šťastný. Pacient je někdo, kdo je svým „utrpením“ (trpnou a bezmocnou pasivitou proti příznakům, které sám nedovede vysvětlit a odstranit) znevýhodněn. Vztah lékaře a pacienta je asymetrický, nejde ale o asymetrii mocenskou, ale asymetrii zkušenosti, kvalifikace a nezaujatosti.  Lékař nebo zdravotník, samaritán, terapeut vychází vstříc druhému, aby mu v jeho utrpení pomohl. U psychiatrie je dobré dávat pozor na hranice zdravotnické a terapeutické kompetence. V psychiatrii je lékař snáze sveden zaměnit sociální a životní problémy za nemoc. Psychiatrie je ale medicínský obor a umí léčit nemoci, ne nespokojenost, životní potíže a neštěstí. Alespoň ne tam, kde nejsou spojeny s chorobně způsobenou nemohoucností jedince. Zájmem psychiatrie je nemoc pacienta, o životní problémy klienta se starají poradenské profese a psychiatři jim při tom mohou pomáhat. Psychiatrie je v pokušení „medicinizovat“ například sociální a vztahové problémy. Je tlačena do oblastí, v nichž má společnost problémy jako jsou kriminalita, nebo některé aspekty sexuálního chování. Z historie psychiatrie víme, že po staletí se duševně nemocní dostávali do útulků, které sdíleli s žebráky, prostitukami, obtížnými a nežádoucími. Ač se přírodovědně a medicínsky založená psychiatrie změnila, přesto je na besedy kde se probírá zločinnost, dopady krize, bezcitnost a chtivost, pověrčivost nebo šarlatánství zván často místo (nebo alespoň vedle) sociálního psychologa či sociologa, i psychiatr.

MS: Ostatně se jedná o patologii související se sociálními jevy.

JL: Ano, patologie se projevuje v mnoha rovinách a samozřejmě se promítá na úroveň sociálních jevů a vztahů. Sociální jevy ovlivňují, jak žijeme, a to se promítá do naší biochemie a fyziologie. Zde ale mám na mysli společenské nebo psychologické jevy, které spadají do normálního statistického rozložení v dané společnosti. Méně časté varianty příběhů, které ale nejsou spojeny s nemocí, tedy subjektivní nepohodou a objektivní dysfunkcí, kterou člověk nemůže ovlivnit. Člověk má v životě k dispozici široký rejstřík jednání a projevů. Řada jeho projevů není patologická a nečiní člověka psychiatrickým pacientem, pokud ho do té role společnost netlačí a nechce po psychiatrii, aby to chování nějak nazvala, zařadila a spravovala. Přitom stanovit hranice psychopatologických jevů není jednoduché ani z jejich projevů v chování a prožívání. Kde hranice vede, záleží na tom, jaké jednání ostatní ještě tolerují a jakou má ve společnosti roli, spoluurčuje ho tedy i kultura, ba dokonce politika. Učebnice psychiatrie před třiceti lety zmiňovaly jako jeden z projevů psychopatie, homosexuální chování sice už nebylo trestné, ale homosexualita byla diagnostická kategorie pro chorobu. Být kdysi nebo kdesi šamanem či kouzelníkem, nebo být „bláznem“ na královském dvoře, nesvědčilo o nemoci a psychopatologii, ale o uplatnění nezvyklých vlastností a chování jedince v daném společenství. Nestandardní osobnost se může dobře uplatnit v prostředí, které jí svědčí. Léčba zasahuje tam, kde mezi chováním a prožíváním na straně jedné a jeho funkčním využitím na straně druhé je propast, kterou postižený nemůže sám překonat. Rád bych, aby psychiatrie byla medicínským oborem a zabývala se medicínou. Situace je komplikovaná technologickým pokrokem. Existují metody, jak pozorovat změny v aktivitě mozku. Víme, že děje v mysli a chování jsou spojeny se změnami mozkového prokrvení, fyziologické aktivity i jemné morfologie. Hranici mezi tím – jaké funkční nebo morfologické koreláty jsou variantou normy a které projevem choroby – ale zatím také jasná není. Technologie na sledování změn v mozku je dostupná, ale jak jí využít a interpretovat její nálezy k detekci psychopatologie, to je otázka pro budoucnost stále otevřená.  

MS: Domníváte se, že před rokem 1989 byl psychiatrii věnován dostatek pozornosti? V čem byly případně její hlavní deficity?

JL: Řekl bych, že v něčem ano a v něčem ne. Byla vybudovaná funkční síť psychiatrických ambulancí.  Co bylo a dlouho zůstalo podceněno, je role nelékařských pomáhajících profesí. Na psychiatrii pracuje ve srovnání se světem málo sester a málo sociálních pracovnic, resp. pracovníků. Sociální práce byla navíc ještě jinak pojímaná – bylo to spíše úřadování než aktivní podíl na tvorbě a provádění terapeutického plánu. Také profesionalita pracovních terapeutů a výcvik pomocného personálu, jako jsou sanitáři, nebyl na úrovni běžné jinde.

MS: Co například kliničtí psychologové?

JL:  Kliničtí psychologové na psychiatrii pracovali, co pamatuji.  Možná byla jejich role trochu jiná než je běžné dnes, ale nemám pocit, že by chyběli tolik jako třeba samostatně pracující sociální pracovníci. V Československu se také pěstovala psychoterapie, ač pravda poněkud izolovaně od vývoje velkých psychoterapeutických škol ve světě. V psychiatrii ale pracovala řada vynikajících psychoterapeutů, kteří nebyli psychologové, ale psychiatři. Pozoruhodné je, že někteří začínali jako známí straníci a po osmašedesátém končili jako známí emigranti. Dodnes se na ně česká psychoterapeutická tradice někdy odvolává.

MS: Myslíte například pana Pavla Grofa?

JL: Ne, to rozhodně ne. Pavel Grof je kanadský psychofarmakolog a psychiatr světové pověsti a českého původu, nikdy úplně kontakt s Českem neztratil a byl pro české psychiatry velkým zdrojem inspirace a posléze pomoci. Jeho bratr Stanislav Grof je velkou postavou transpersonální psychoterapie, jeho techniky a názory doznaly celosvětového ohlasy a v mnoha zemích světa je přijímán jako originální myslitel a učitel nekonvenční psychoterapie. Tito významní čeští psychiatři neměli se stranou společného nikdy nic.  

… Kroky k začlenění psychiatrie i člověka …  

MS: Jaké hlavní kroky byste viděl pro přijetí psychiatrické obce do širší veřejnosti? Lidé, kteří trpěli nemocemi, byli zavíráni do psychiatrických zařízení.

JL:  No řekl bych to jinak, byli hospitalizováni ve specializovaných zařízeních, z nichž mnohá trpěla tím, že byla ve starých budovách, na odlehlých místech a mnohdy byla izolovaná od ostatních zdravotnických zařízení. Došlo, dochází a bude docházet ke sblížení psychiatrie a ostatní medicíny, ke sblížení lůžkové a ambulantní péče. Nemyslím si, že recept v podobě jednorázové deinstitucionalizace – tak, jak proběhla třeba v Itálii – lze s prospěchem použít u nás. Takový poměrně náhlý přechod je náročný a vyžaduje velké náklady, navíc si myslím, že naše léčebny se dnes přece jen od těch italských ze šedesátých let liší. Transformace psychiatrické péče vede ke spoustě problémů, které ke svému překonání potřebují čas. Myslím, že reforma je bezpochyby potřebným cílem. Měla by být rozložena přinejmenším do dvou fází. Nejprve je třeba zřídit funkční systémové extramurální struktury. Tím myslím na příklad síť denních stacionářů. Zajistit je personálně tak, aby je pacienti rádi navštěvovali a aby naplnily potřeby, které doposud často ne zcela dokonale a ne příliš komfortně plní akutní lůžka v malých, od ostatní péče izolovaných a personálně i materiálně podvybavených nemocničních zařízeních. V léčebnách je přitom soustředěná značná odborná zkušenost a zdaleka nejsou těmi azylovými zařízeními minulosti. To je i jeden z důvodů, proč dosud nejen doplňují u dlouhodobých pobytů, ale v mnohém nahrazují nemocniční psychiatrická oddělení, která usnadňují soudobou medicínsky orientovanou psychiatrickou péči. Na druhé straně – odloučení sociální péče o lidi s residuálními stavy po těžkých duševních poruchách od péče o akutní psychiatrické stavy je stále ještě nedořešený problém. Dnes se léčebny jmenují nemocnice, ale mám pocit, že přejmenování problém nevyřeší. Těžko se také hledá dobrý model financování psychiatrické péče. Psychiatrie je znevýhodněna tím, že na rozdíl od většiny ostatních oborů má velkou a nepředvídatelnou proměnlivost, a to jak délky hospitalizace, tak rozsahu péče pro stejné diagnózy. Jinými slovy: nemocní se stejnou diagnózou mohou potřebovat různě dlouhou dobu pobytu v medicínském zařízení a různě intenzivní péči. S diagnózou psychózy nebo i závažné deprese můžete být na klinice týden a stačí to, ale můžete se stejnou diagnózou být v nemocnici také třeba tři měsíce a ani to vždy nestačí. Navíc přistupuje problém pokroku a změn v diagnostice. Kategorie nemocí a poruch se stále upřesňují nebo mění. Není to nějaká zhoršená schopnost psychiatrie vypořádat se s vědou. Právě naopak – rozvoj neurověd a rigorózní vědecká metodika umožnily, aby diagnóza v psychiatrii byla spolehlivá a srozumitelná. Spojit ale projevy nemoci s odpovídající patogenezí je proces, který postupuje pomalu. Reforma by tedy měla probíhat zároveň s ohledem na rostoucí schopnost rozpoznat varianty duševní patologie. Ty jsou dnes často chápány a pojmenovávány v rozporu s tradicí. S jiným jménem se mnohdy pojí i jiná prognóza a jiné nároky na péči.  V některých věcech ale je třeba v naší psychiatrii poměrně jasno. Například v potřebě zajištění profesního zázemí pro činnosti pečující o sociální adaptaci a včasnou rehabilitaci pacientů. Především v dostupnosti aktivních sociálních pracovníků, kteří na rozdíl od minulosti neshromažďují jen data o pacientech a vedle péče o hladký chod jejich běžných nároků během hospitalizace, se budou podílet na sociálně rehabilitačních komponentách terapeutických plánů.

MS: Aby byli resocializováni, …

JL: …  raději bych řekl: „sociálně rehabilitovaní“, čímž myslím, aby pacienti byli schopni využívat, udržet si nebo se naučit sociální dovednosti, které úzkost, strach, bludy a sociální skluz spojený s nemocí narušují a omezují.  

MS: Soudíte, že problém je také v nastavení hospodářského řádu? To znamená, že lidé jsou někdy obětí systému? Nemoc „vzniká“ tím, že oni slouží systému, a ne systém jim. Kapitalismus je založen na výkonu. Kdo není výkonný, vypadává ze společnosti. Pak vznikají otázky smyslu života.

JL: Společenské a psychologické faktory se podílí na průběhu prakticky všech nemocí a jistě je to velmi patrné právě u duševních nemocí. Nezaměstnanost je pro většinu lidí zátěží, a ta ovlivňuje, jak člověk zvládá nemoc. Někdy může přispět i k tomu, za jakých okolností se nemoc objeví. Nejedná se o příčiny ve smyslu nějaké lineární kauzality: někdo onemocněl depresí, protože je nezaměstnaný. Z toho může být člověk nešťastný i bezradný, ale to jsou emoce a prožitky které k životu patří a jejichž posláním je člověka povzbudit k hledání nápravy a k aktivitě. Obecně je ale bezpochyby těžké být nemocný, nebo být nezaměstnaný a v sociální nouzi.

MS: Tázal jsem se proto, že například Max Kašparů konstatuje, že člověk má dostupnost všeho, ale stejně zakouší pocit neuspokojení ze života.

JL: Ano, také myslím, že nedostatek překážek a nedostatek příležitostí překonávat protivenství snižuje hodnotu dosaženého. Snadná dostupnost „všeho“ nepřispívá k tomu, aby se člověk prostřednictvím svých voleb, svého úsilí a snahy učil znát své schopnosti a své hranice a cenu dosažených cílů. Když vyžaduje úsilí něco získat, pak to má větší hodnotu. Sami sebe přitom spojujeme s věcmi a hodnotami ve svém životě. Jejich nízká hodnota spojená s tou snadnou dostupností mění potom i naše prožívání sebe sama. Hranice našeho „já“ pak možná zahrnuje více věcí a vztahů, ale ony jsou mělčí a méně hodnotné. Pak snadno na drobné podněty „vybublá“ nespokojenost. Peníze jistě dokážou učinit život snadnější v obtížích i mimo ně. Ale i jejich subjektivní hodnota souvisí nakonec s nějakou snahou, s tím, jak jsou zasloužené.

MS: Člověk je s penězi v jistém ohledu svobodnější. Nesílí lidská rozhořčenost i díky tomu, že lidé ztratili vazbu k bohu, k transcendentnu, a proto se ke smyslu života staví až nepatřičně?

JL: Nejsem si jist, do jaké míry to platí o lidech obecně. Lidé většinou hledají zdroj jistoty nezávislý na nich samých, něco, co je přesahuje. Jsou asi také lidé, kteří potřebu sebepřesahu přesunuli na konkrétní věci v životě a těm pak slouží. Může to být rodina nebo děti, ale i vlastní postavení mezi ostatními lidmi. Nevím, zdali to stačí. Myslím, že k odolnosti v životě i k jeho kvalitě přispívá, když člověk věří ve smysl věcí v životě a vůbec bytí, který lze sdílet, a způsobem, který lze sdílet.

MS: Neměli bychom vynechat otázku, kam došla česká psychiatrie ve srovnání se zahraničím?

JL: Jsem přesvědčen, že česká psychiatrie a medicína srovnání s medicínou a psychiatrií v zahraničí dobře snese. Věřím, že je profesionální a kvalitní, že je dostupná a začíná být i užitečně sebekritická. V něčem jsou rezervy: v psychiatrii je dostupnost profesionální sociální rehabilitace a možná i psychoterapie menší než v mnoha evropských zemích. Myslím tím výjezdové služby, práci s rodinou a nabídku dlouhodobé kvalitní psychoterapie. Na druhé straně si myslím, že odborná investice, absence rutiny a osobní nasazení jsou u nás na úrovni, která může přesahovat obvyklý stav věcí jinde. Špatně se to posuzuje. Upřímně řečeno jsem si nějak myslel, že naše psychiatrie je profesně docela dobrá i za těch komunistů. Když se dnes dívám zpět, tak mě z toho, jak to vypadalo, mrazí. Tehdy jsem neviděl, nebo přijal, někdy snad s výhradou, nebo údivem, ale přijal věci jako programový paternalismus institucí i jedinců, dlouholeté pobyty chronických pacientů i velký počet lůžek na pokojích při dlouhodobých pobytech. Úroveň se špatně posuzuje bez důkladné a podrobné znalosti nebo zkušenosti s alternativami. Proto je nedocenitelné, že dnes je možné takovou zkušenost a znalost jak to chodí jinde získat. Řekl bych, že dnes je u nás obecně povědomí o důležitosti vztahu mezi lékařem a pacientem i uvážlivost a sebekritičnost lékařů na dobré úrovni. Výkon managementu na střední úrovni roste sice se zkušeností, ale pomalu. V oblasti organizace práce jsou, myslím, problémy, které mohou celkově příznivý obraz komplikovat. Rezervy jsou ještě v oblastech, jako je kvalita výzkumu a organizace. Psychiatrie se mi ale doma dělala dobře, byť se řada věcí zdaleka nevedla a nepovedla tak, jak bych chtěl.

MS: Soudíte, že peníze, které jdou do psychiatrické péče, jsou dostačující?

JL: Nejsou. Chybí prostředky, které jsou nutné na změnu struktury poskytované péče: na podporu tzv. extramurální péče a na sekundární i terciární prevenci. Je třeba také dbát na obnovu a budování důstojného prostředí pro pacienty, a především na personální posílení adekvátní potřebě oboru, který je založený na mezilidském kontaktu a vztahu.

… Omyly …

MS: Ke konci bych se zeptal, jaké neuralgické body vnímáte v rámci proměn společnosti?

JL: Zdá se mi, že lidé čekali příliš mnoho, ale příliš brzy. Těší se ze svobody, která je přirozeně spojená s nárůstem konfliktů mezi různými částečnými zájmy i s nejistotami a riziky při vlastní špatné volbě. Lidé přitom očekávají jistoty minulosti, které výměnou za podrobení poskytovala vládnoucí moc. Učí se vládnout sami sobě, jen pomalu roste schopnost cítit se zodpovědný za své nejbližší okolí: za poměry v zaměstnání, za stav školy svých dětí, za svůj neúspěch a za chyby, které kolem sebe tolerujeme, i když bychom neměli. Hledáme novou rovnováhu mezi svým zájmem a zájmem společnosti a jde to pomalu. Snadno promítáme pocity viny do druhých, snadno podléháme svodům laciných lákadel, které nám byly v minulosti odpírány. Hledáme sebevědomí, abychom dokázali tolerovat kritiku, nevyhýbat se konfliktu a nechtít se podobat bulvárně mediálním ikonám.  

MS: Česká republika se integrovala do západních struktur. Jsme součástí Severoatlantické aliance a Evropské unie. Jaká je podle vás naše budoucnost v Evropě či globalizovaném světě?  

JL: Naše budoucnost v politickém smyslu je dnes spojena s budoucností Evropy a evropských národů.

Jakou roli budeme v Evropě hrát, záleží na tom, kolik normálního a oprávněného sebevědomí si osvojíme. To je myslím spojeno s tím, abychom i nadále využili příležitost k neizolované komunikaci se společenstvím svých sousedů, se všemi, se kterými sdílíme kořeny a se kterými kulturně rezonujeme. Myslím, že by prospělo ustálit účinný systém vzdělávání a pěstovat aktivní a participující zájem o politiku od té místní, přes regionální až po evropskou. Moc bych si přál, abychom se dokázali dlouhodobě a na všech úrovních vypořádat s pravidly spojenými s demokratickým systémem vlády a s respektem ke svobodě vlastní i druhých. Dlouhodobý výhled lze těžko posoudit.  Vše svědčí pro to, že ve světě dojde k přesunům těžišť ekonomické i politické moci. Bude to mít dopad i na vývoj společnosti u nás. Pokud se podaří vyhnout nějaké globální obdobě Afghánistánu lze, myslím očekávat pozvolné změny ve skladbě populace a rozkmit hodnot v některých oblastech. Rozhodně spíš než konec historie začne asi pro nás nová kapitola. Devatenácté století zrodilo myšlenky a postoje, které rozehrály historii století minulého. Dnes se mohou stát vzdálenou historií. Možná tak lidé v devatenáctém století vnímali život a hodnoty století sedmnáctého – trochu jako sbírku kuriozit. Nelze zcela vyloučit, že se blíží konečný soumrak euroatlantických impérií a tvář budoucnosti, i té naší, budou určovat jiné síly.

MS: Děkuji vám za podnětná slova …   

P.S.:

MS: Jak jste se osobně účastnil obnovy demokracie a kapitalismu?

JL: Dělal jsem svou práci. Dělal jsem ji s menšími obavami, s menšími ohledy na okolní mocenské hry, pomocí nichž využívali ambiciózní jedinci politický systém vlády jedné strany. A měl jsem pocit, že žiji v otevřenější společnosti. Učil jsem se říkat, co si myslím a učil jsem se, jak nalézt a udržet rovnocenné odborné postavení na mezinárodním poli. Nepodnikal jsem, neměnil životní očekávání. Zdálo se mi, že i kolem mne je hodně co opravit, hodně co udržet a hodně co začít znovu. Byl to pro mne proces odstraňování potěmkinovských kulis kolem sebe i v nás. Měl jsem pocit, že v tomto ohledu je pro každého v jeho okolí připraveno hodně práce.

MS: Účastnil jste se kuponové privatizace, jakožto velké příležitosti obnovy kapitalismu?

JL: Vyzvedl jsem si své kuponové knížky, investoval do akcií, které potkal velmi různý osud za nepříliš intenzivního zájmu z mé strany. Měl jsem pocit příležitosti a vděku za ní. Rozhodně ne pocit oběti, kterou někdo okrádá. Porozuměl jsem ovšem tomu, že zbohatnout lze i jinými způsoby, než jsem si dříve představoval, ale naučil jsem se také rozumět rizikům a obětem, které to sebou nese. A ty mne nelákaly.

MS: Co jste říkal na rozdělení Československa na dvě samostatné republiky? Nepřispělo rozdělení k eliminaci slovenského nacionalismu, což vyústilo v lepší spolupráci v rámci Visegrádského společenství a také v opětovné setkání v Evropské unii?      

 

JL:  Ano, věřil jsem, že tehdejší vlády a vyjednávači vědí, co činí, ač mi to bylo líto. Nebylo mi ještě dost jasné, že na rozdílné národní identitě se podílí politická historie a její odlišné melodie a rytmus víc než rytmus a melodie jazyka, že rozdíly zdánlivě drobné na povrchu jsou jen vyčnívající část ledovce a že splynutí národní identity je z nějakého důvodu křehčí záležitost než vytvoření státu. Dnes si myslím, že rozdělení země byl skutek pro mnoho lidí nepochopitelný a bolestný, ale skončil velmi šťastně. Je pro mne aktem předvídavé, odvážné a inteligentní politiky. Podařilo se vytvořit podmínky pro uchování kontinuity lidsky cenných stránek porozumění mezi Čechy a Slováky, a to je pro budoucnost důležité. Díky Bohu si řeknu, když vzpomenu na Jugoslávii. Jazyková i geografická blízkost se Slovenskem nás předurčuje ke společným dobrodružstvím i v budoucnosti, zkušenost společného státu při nich přijde vhod.