Dialog byl natočen v pondělí 14. dubna 2014 dopoledne v knihovně Filosofického ústavu, Jilská 1, Praha 1, Staré Město.
MS: Vážený pane redaktore, náš dialog bych zahájil subjektivním dotazem. Čím pro vás byl rok 1989? Kde vás zastihl? Jaké naděje jste do něj vkládal? Případně, jak se naděje naplnily?
JM: Vše začalo Palachovým týdnem, kdy se zdálo, že se něco děje, že se začaly dít věci, které se předtím neděly. Vnímal jsem to jako první signál k tomu, že asi dojde k nějakým změnám. Nikdo však netušil, že padne komunistický režim. Říkali jsme si, že dojde spíše k diskusi nebo k drobné úpravě, ale že by padl, vůbec jsme to v té době netušili.
MS: Myslel jste, že dojde k demokratizaci?
JM: Ne, spíše jsme si mysleli, že zde bude nová obdoba Pražského jara, ale že by došlo k pádu komunismu, k většímu počtu politických stran na volebním schématu, jsem si určitě nemyslel. Kde mě zastihl? V té době jsem byl redaktorem Lidové demokracie. Psal jsem hlavně o vědeckém výzkumu. Asi rok jsem byl pověřen šéfredaktorem, abych psal o dění v parlamentu. V té době jsem chodil i do této instituce. Pamatuji si tenkrát vtipnou historku, že když byl Palachův týden, nějaký poslanec přišel celý zmáčený a stěžoval si, že jej postříkali na Václavském náměstí. Říkal: „Není možné, aby policisté zasahovali každého, kdo jde kolem.“ Aniž by věděli, že je poslanec, postříkali jej. V plénu si stěžoval.
MS: Asi špatně ukázal rudou knížku, …
JM: … nebo neměl čas ji ukázal. Jednalo se o poslance lidové strany.
MS: Jednalo se o člena Národní fronty. Překvapily vás události, jak se vše vyvíjelo? Rok 1988 byl připomenutím dvacetiletí od příjezdu „spřátelených armád“.
JM: V té době se toho příliš moc nedělo. V srpnu lidé běžně jezdili na dovolenou, sháněli východní marky nebo jezdili do Bulharska. Že by si výrazně připomínali toto výročí, to ne.
MS: Myslel jsem některé skupiny lidí. Události nabíraly postupný spád, gradovaly právě během listopadu 1989.
JM: Já jsem to tak nevnímal. V redakci jsme si říkali, jestli tentokrát režim padne, nebo jestli se něco stane. Že bych si osobně říkal, nyní je pravá chvíle, kdy se něco stane, takto jsem k tomu nepřistupoval. Ani okolnosti nebo věci, které se děly v redakci, tomu nenasvědčovaly.
MS: Vítr změny přišel z Moskvy, a to s nástupem Michaila Gorbačova.
JM: V roce 1985 přišel Gorbačov. Zde se pochopitelně říkalo: Když to v Moskvě polevuje, snad to zde také poleví. Zde byl pouze Gustav Husák. Zpočátku se zdálo, že nějaká změna nastává, ale ta byla jen v rámci ekonomických sfér. Hovořilo se, že se budou dělat samostatné hospodářské jednotky, ale nebyly příznaky, že by nastal posun ke zhroucení politického systému. Ze zvyšující se agresivity policejních sil se dalo soudit, že režim je v ohrožení. Právě z toho se dalo soudit, že představitelům režimu docházejí argumenty a schopnost obhájit svou pozici. Myslím, že například v srpnu 1989 nikdo netušil, že v listopadu padne režim.
MS: Jako novinář jste se snažil kontaktovat s lidmi z demokratické opozice?
JM: Ne, vůbec. Psal jsem o vědě a výzkumu, …
MS: … což je neutrální téma.
JM: Proto jsem si jej vybral, jelikož nebylo politicky zaměřené. S vědci se dalo lépe mluvit o výzkumu, o jejich objevech, kam se ubírá vývoj genetiky, astronomie, biologie, matematiky atd. Také jsem si to vybral, protože vědci jsou chytří lidé. Měl jsem pocit, že jsem se bavil s těmi, kdo jsou na úrovni. Že bych vyhledával disidentské hnutí, to ne.
… Naděje? …
MS: Jaké naděje jste do událostí roku 1989 a toho, co následovalo, vkládal?
JM: Nebyl jsem tím, kdo procesu dával velké naděje, poněvadž jsem si říkal: Gorbačov perestrojku začal, zdálo se, že něco povolí, že se hospodářské poměry trochu změní, že se zde obnoví soukromé podnikání nebo že se budou moci zakládat rodinné firmy.
MS: Zkrátka, lidé dostanou ekonomickou svobodou, ale politická moc zůstane vyhrazena „elitě“?
JM: Idea se dost rychle ukázala být iluzí, protože, kdo chtěl něco zakládat, měl obvykle byrokratické problémy. Nebylo to tak, že byste přišel na tehdejší národní výbor a řekl: „Rád bych si založil obuvnictví, vydávání knih nebo knihkupectví.“ Takto to nefungovalo. Zpočátku se zdálo, že tomu tak bude, ale pak se zjistilo, že se jedná o „nátěr“, jimž se představitelé minulého režimu snažili ukázat, že se něco povedlo, ale nic se nepohnulo. Myslím si, že lidé po počátečním očekávání upadli do apatie. Spíše se stáhli do sebe, chodili do hospody, jezdili na chaty, na dovolené, ale že by usilovali o změnu systému, to myslím, že ne.
MS: Snad tento vývoj nebyl po roce 1989 … Vztáhl jste to k roku do období „očekávání“, tedy do období konce osmdesátých let?
JM: Ano. Pokud jste směřoval svou otázku očekávání proměny po roce 1989, určitě zde byly velké naděje. Zrovna včera (13. 4. 2014 – neděle na Vltavě) jsem poslouchal Karla Kryla, s nímž byl na stanici Vltava rozhovor. Tam říkal: „V lednu 1990 jsem již varoval, že tehdejší heslo „nejsme jako oni“ je prvním pohřebním heslem nové demokracie. Již v roce 1990 jsem varoval, že se komunisté opět vrací zpět na své pozice, byť byli „překabátění“, přeměnění na jiné strany, nebo se zřekli KSČ.“ V té době byla velká škoda, že se nepodařilo lidem dát návod k podnikání, poněvadž až dnes nabízí Zdeněk Polreich cestu, jak podnikat. Stejně měla vystupovat vláda Petra Pitharta. Ta měla dát lidem základní informace o tom, jak se podniká, co to obnáší, poněvadž mnoho lidí se do toho vrhlo s nadšením a pak zjistili, že to není tak jednoduché. Z mého pohledu se spíš jednalo o chybu vlády, že neudělala patřičné kroky.
MS: Lidé mohou říci, že jsme ve svobodném světě, vláda vás přece nebude učit chodit, nebude vás vodit za ruku. Vláda je zde od vládnutí – vytyčení mantinelů pro jednání subjektů.
… Komunismus …
MS: Nyní bych naši pozornost obrátil před rok 1989. Jak vnímáte režim, který zde byl, ideologii, z níž vycházel? Komunismus mělo být „poslední“ stádium společenského vývoje: idea beztřídní společnosti, možná stav, kdy stroje budou pracovat za lidi, a člověk se bude oddávat intelektuální práci.
JM: Dnes je snadné říci: věděli jsme, že režim začíná praskat, že nebude udržitelný. Samozřejmě jsem si v roce 1981, když v Polsku vyhlásili stanné právo a odborové hnutí Solidarita se začala vymezovat proti režimu, říkal: „Když se v okolních zemích režim chová represivně a lidé se proti němu zmáhají, něco se stane.“ V Polsku byl odpor dost výrazný.
MS: U nás též byl odpor proti režimu, uděláme-li krok do minulosti. Co se dělo v roce 1968, 1969?
JM: Hovoříme-li o konci režimu, takové protestní vzepětí jako u hnutí Solidarita zde nebylo.
MS: Dobrá, podíváte-li se na východiska ideologie a činnost režimu v celku?
JM: Příliš se konat nemohlo. Zpočátku se ke komunismu hlásili levicoví intelektuálové. Výchozí myšlenka byla slušná. Všichni budou mít práci, budou mít rovnoprávnost. Ukázalo se, že se myšlenky „chytli“ ti, kteří ji zneužili a přetvořili ji k obrazu svému. Ukázalo se, že realizace myšlenky není možná. Přestavovat si, že bude ideální společnost, která bude mít pro všechny lidi stejné podmínky, stejná práva, uspokojování stejných potřeb, bylo iluzí. Lidé po roce 1945 ji vnímali jako novou etapu svého vývoje. Řekli si, že zde je naděje změnit společnost k lepšímu, jednali pod dojmem mnichovské zkušenosti, kde nás zradila Anglie a Francie. Na základě toho se plno lidí přiklonilo ke komunistické ideologii. Po roce 1968 hodně lidí vystřízlivělo. Sám jsem v komunistické straně nikdy nebyl, vím to „zprostředkovaně“, jak vše bylo vnímáno, poněvadž tchán byl komunista. Mnoho lidí věřilo komunismu. Pak byli dost zklamaní, jak vše skončilo. Následně se ukázalo, že jinak to skončit nemohlo, jelikož myšlenka byla utopická.
MS: Můžeme říci, že režim byl tedy postaven i na lži? Cosi deklaroval, něco jiného činil. Nesmíme zapomenout také na násilí.
JM: Když po roce 1989 začaly vycházet historické knihy o poměrech v první republice, o politickém systému, o tom, jak komunisté vystupovali v parlamentu, jak se chovali během II. světové války, vidíte, že to bylo postaveno na tom, že něco hlásali, a něco jiného konali. Stejný přístup byl v roce 1946, kdy slibovali: Nebudeme zakládat kolchozy, …
MS: … půjdeme ve stopách Tomáše Garrigua Masaryka.
JM: Realitu se člověk dozvídal později. V roce 1968 se jisté zprávy objevily, ale to bylo tak krátké vzepětí. Mně bylo 18 let a měl jsem jiné starosti než zkoumat díla Marxe, Lenina a porovnávat je s realitou. I tehdy se cosi ukázalo. Mluvilo se o politických procesech, hovořilo se, že mnoho lidí bylo nespravedlivě odsouzeno. Procesy byly zmanipulované. Samotné poznání, jak nás komunismus obelhával, přišlo až po roce 1989, kdy bylo možné prostudovat historickou literaturu.
… Rovnost? …
MS: Dobrá, nedomníváte se, že lidé podporovali systém také díky tomu, že v naší zemi byla snaha o rovnost? Jsou Češi dlouhodobě rovnostářská společnost?
JM: Tento postoj nesdílím. Již tehdy byly velké rozdíly mezi lidmi. Byla sice rovnost příjmová, co se týče sociálního postavení, ale určitě nebyla rovnost, co se vzdělání týče a přístupu jedince k jiným jedincům. Byli takzvaní „papaláši“. Byla to špička lidí, kteří byli v komunistické straně.
MS: Právě to byli ti „rovnější“.
JM: Ostatní si též nebyli rovni. Sice se říkalo, že česká hospoda je demokratické prostředí. Tam sedí doktor práv vedle dělníka. To je sice pravda, ale ve společnosti spolu málokdy přijdou do kontaktu. Také byli lidi, kteří si dovedli vydělat peníze, ohrnovali nos nad ostatními – ať již beru klasické zelináře, řezníky, veksláky. Ti měli jiné sociální niveau, protože si dokázali vydělat peníze a jimi podplatit úřední orgány, které vydávaly výjezdní doložky nebo povolení k pobytu. Ti již měli úplně jiné sociální postavení než ostatní. Sice jich bylo „pár“, ale mnohé na ně bylo „nabaleno“. V té době hodně bujelo podplácení. Když jste cokoliv chtěl, například léky, operaci, aby vás vyšetřili na přístroji, musel jste postupovat tímto způsobem. Umělé ledviny byly do padesáti let. Lidi nad tuto věkovou hranici nepovažoval režim za perspektivní.
MS: Deklarovaná úcta k člověku byla těmito opatřeními porušována.
JM: Netvrdil bych, že režim realizoval rovnost.
MS: Zřejmě jsem se špatně vyjádřil, ale v počátcích někteří lidé usilovali o to, „aby druhý neměl víc“.
JM: Možná v jednotkách procent měli lidé auta.
MS: Jednalo se o „elity“.
… Otázky reforem systému …
MS: Říkal jste, že v roce 1968 vám bylo osmnáct. Soudil jste, že systém je reformovatelný?
JM: Ano, říkal jsem si, že konečně bude možnost cestovat, bude možnost se vyjadřovat volněji než předtím, třeba se komunisté poučili. Po srpnu 1968 se vše zvrátilo. Ukázalo se, že pokračování vývoje není možné. Nakonec Alexandr Dubček sám podepsal v srpnu roku 1969 takzvaný pendrekový zákon. Vedl k omezení občanských aktivit – možnosti protestů. Již tehdy se ukázalo, že Dubček nebyl tak osvícený muž, jak se ukazovalo, ale byl člověk, jenž nemohl překročit svůj stín.
MS: Víme, že nakonec byl odstaven. Objevil se jako význačná osoba v roce 1989, kdy se koncem roku stává předsedou Federálního shromáždění.
JM: Ano, ale mnoho lidí mu nevěřilo, nebyl taková ikona jako předtím. Za dvacet let si lidé řekli: tenkrát byl velký nadšenec, velký lidumil, velký propagátor socialismu s lidskou tváří, ale pak když došlo na „lámání chleba“, zlomil se. Kromě Františka Kriegla, který tenkrát odolal, tenkrát všichni ostatní memorandum v Moskvě podepsali. Je otázka, co by se stalo, kdyby jej nepodepsal. Můžeme si říkat: co by, kdyby. Myslím si, že již tenkrát byly sféry vlivu rozděleny. I dnes je jasné, že ani tenkrát by nám západní svět nepomohl.
… Pozitiva režimu …
MS: I přes kritiku režimu, vidíte v něm něco pozitivního? Jsou mezi námi tací, kteří tvrdí, že systém jako takový je odsouzeníhodný, poněvadž ničil člověka, ničil jeho potenciál. Díky tomu země zaostávala.
JM: Jsem přesvědčen, že pro průměrného člověka se jednalo o přijatelný systém.
MS: Skutečně?
JM: Když vezmete škálu tehdejší společnosti, na jedné straně byli disidenti, na druhé papaláši. Mezi nimi byl střed – je uplatněn princip Gaussovy křivky. Tam je většina. O co usilovala většina? Aby měla zaměstnání, aby měla střechu nad hlavou, aby měla možnost jezdit do ciziny, aby měla možnost zajistit vzdělání pro děti. Když jste „neremcal“, mohl jste toho dosáhnout. Samozřejmě ne všichni, ne každý, ale když vám nevadilo, že v Rudém právu se psaly blbosti nebo že jste nemohl být za pár hodin v Norimberku, řekl jste si: pojedu do NDR …
MS: Lidé rezignovali na své občanství a volili chalupářství.
JM: Byli „stolní“ společnosti, kde si lidé mohli vyprávět svobodně, bez rizika, že je někdo udá, že z toho budou mít nějaké problémy. Jednalo se pouze o interní záležitosti, poněvadž jinak se nemohli projevit navenek. Nikdy to nevedlo k nějaké změně systému.
… Ozvěny Charty 77 …
JM: Až Charta 77 ukázala, že poukazováním na dodržování Helsinského procesu, jenž také řešil dodržování lidských práv, pomohla porazit režim. V té době většina lidí tento problém neřešila. V té době měla Charta pár stoupenců, všichni říkali: To jsou chartisti.
MS: Měli velký ohlas v zahraničí.
JM: Ano, zde se sice dala poslouchat Svobodná Evropa, byť rušeně.
MS: Byly zde rozhlasy jako BBC, Hlas Ameriky. Lidé, kteří žili blízko hranic, mohli poslouchat zahraniční média.
JM: Mluvím za Prahu. Šlo to, ale ne každý den. Sice jste tam mohl napsat, ale s rizikem.
… Elementární potřeby zajištěny …
MS: Zkrátka režim saturoval elementární potřeby člověka. Když jste nevybočoval, měl jste jistotu práce. Dnes žijeme ve svobodném světě.
JM: Pěkný příměr říkal Miloš Forman: „Kapitalismus je jako džungle. Kdo si co vybojuje, má. Socialismus je jako klec.“ Vše vám strčí: dají vám žrádlo, světlo, teplo, ale pořád jste v kleci. Obyčejní lidé si řekli: nemůžeme jezdit na Západ, ale základní zde máme zajištěné.
MS: Občas jedeme do Jugoslávie.
JM: Někdo ani tam nejel, protože mu nedali příslib. Občas lidé někam vyjeli. Realizovali se na chatách, realizovali se v hospodách.
MS: Také měli prostor pro rodiny.
JM: Byl bohatší rodinný život: když táta přišel domů, měl více času na rodinu. Někteří lidé si neuvědomovali, že jsou v kleci, že by měli mříže rozbít. Až okolnostmi z jiných zemí, jim otevřely oči. Díky přílivu informací z ostatních zemí si pak uvědomovali, že situace není taková, jakou chtěli, a proto se začali bouřit. V té době šedesátých let do roku 1970 lidé neměli pocit „žaláře národů“, kde člověk trpí.
… Demokratická opozice, Charta 77 …
MS: Zmínil jste disidenty. Jak se na ně díváte? Jsou názory, že pomohli k rehabilitaci „mravní páteře“ národa. Souhlasíte s tím?
JM: Jedná se o lidi, které je nutné stále oceňovat, pamatovat na ně, upozorňovat, že to byli ti, kteří zvedli kredit národa. Mysleli si, že takto to dál nejde, že se něco musí změnit. V tehdejší době velkou podporu neměli.
MS: Konstatoval jste, že jste tyto lidi nevyhledával, ale věděl jste, kdo je Václav Havel.
JM: Věděl jsem to pouze ze Svobodné Evropy. Vím, že byl VONS, také jsem znal jména jako Petruška Šustrová, …
MS: … Petr Uhl, …
JM: Svobodou Evropu jsem neposlouchal každý den. Příjem na mém přístroji nebyl tak dobrý. Tchán byl komunista, a nechtěl jsem se před ním prezentovat, poněvadž jsme bydleli společně. Nechtěl jsem mu říkat: Prosím vás, dnes jsem na Svobodné Evropě slyšel to a to … O těchto záležitostech jsem se s ním nebavil. Ale jméno Václava Havla jsem slyšel až v roce 1988.
… Exil …
MS: Lidé, kteří nechtěli žít s režimem, nechtěli zakoušet přítěží klece, odešli. Zřejmě jste o emigraci neuvažoval? Když sem přijely tanky, bylo vám 18 let. A člověk mohl očekávat, že režim může mít jiné směřování.
JM: V roce 1969 jsme s maminkou odjeli do Německa, kde maminka měla tetu. Zvažovali jsme eventualitu, že tam zůstaneme. Dokonce si tam maminka našla práci. Tenkrát jsem měl rok před maturitou, což považovala za největší překážku. Obracela se na mě: „Kdybys měl maturitu, zůstaneme zde. Asi by ti maturitu uznali.“ Byl to jeden důvod, proč jsme nezůstali. Druhý byl, že si maminka nedávno koupila družstevní byt. Byla ráda, že má střechu nad hlavou, protože do té doby jsme bydleli v podnájmu. To nebylo nikdy příjemné. Navíc daný podnájem nebyl dobrý. Uvažovala, že by ztratila dost velkou část materiální hodnoty, na kterou si 15 let šetřila, pracovala. Docela jsem obdivoval, že by se tam odhodlala zůstat. Bylo jí 55 let a profesí byla dámská krejčová. Byla ochotna se tam zaměstnat v nějaké továrně jako šička u stroje s tím, že měla představu, že se pak vypracuje a založí salón, který zde měla před rokem 1948. Obdivoval jsem, že by v tomto věku se tak rozhodla. Tenkrát jsem německy moc neuměl, ale ona jazyk ovládala dobře, poněvadž její maminka byla Němka. V té době jsme o tom uvažovali, ovšem plán se neuskutečnil z důvodu nedokončené školy – mé maturity, což považovala za velký handicap. Za druhé si řekla: Zde mám byt, mám pár let do penze, a to mám v Německu začínat od píky? Sice jsme si sehnali podnájem, ale přesto jsme se vrátili. Tanky sem v roce 1968 přijely, ale pak zase odjely. Když jste nebyli v Milovicích nebo ve vojenském prostoru, příliš jste je neviděl. Vědomí, že zde jsou, zde ale bylo pořád. Politická situace se v té době brutálně nezměnila, před normalizací se dalo jezdit ven. V Německu jsme byli v červnu – červenci, a to se stále dalo vycestovat. Říkali jsme si, že to snad nebude tak špatné. Sice byly podepsány moskevské protokoly, ale nikdo nečekal, že zde budou 20 let. Předpokládali jsme, že zde budou 2, 3 roky, pak odejdou.
MS: Když na svět budeme nahlížet s idealistického pohledu, ti, kteří odjeli, se mohli stát dobrými reprezentanty naší vlasti.
JM: Nikdy jsem si nepřipadal jako „Bill King“, u něhož si lidé, když vyjede do zahraničí, řeknou: To je ten Matyáš, který zde udělá díru do světa.
MS: Když cestujete v zahraničí, tak jako tak jste „diplomatem bez pasu“. Na druhou stranu jsou lidé, kteří odejeli, a prosadili se.
JM: Tyto ambice jsem nikdy neměl.
… Konec ideologie? …
MS: Pokročme dál. Režim padl, ale komunistická ideologie též?
JM: Myslím si, že ona nepadla. Ta se v lidech drží pořád. Stále a stále se v lidech prosazuje. Stačí se podívat na volební výsledky. Myslel jsem si, že zpočátku je bude volit 10 procent lidí, pak 5 a následně 2, neboť časem vymřou, ale nyní se k ní hlásí noví mladí lidé. Problém je, že se zde špatně učí dějepis českého národa, co se týče období po roce 1948, jelikož studenti středních škol vědí málo o tom, jak zde komunismus působil, co zde provedl. Když mají volební právo, pak se dají rychle zmanipulovat Klubem mladých komunistů nebo skupinkou na pravé straně politického spektra. Jsem přesvědčen, že komunistická ideologie neodumřela.
MS: Lidé tuto stranu volí kvůli tomu, že protestují. Je to výraz protestu, neboť nesouhlasí s vývojem společnosti.
JM: Kdyby si promítli, co se stane, až se komunisté zmocní vlády, možná by měli po protestování. Jejich myšlenka je chybná v tom, že si myslí: pokud budou komunisty, budou moci protestovat.
… Demokracie …
MS: Postupme do nové doby – a to k utváření společenského a hospodářského řádu. Jak vnímáte demokratické uspořádání? Člověk se může setkat s postojem, že lidé usilovali o demokratizaci v rámci režimu, ale vývoj šel tak rychle, že byla zvolena cesta k demokracii, vy jste také v úvodu vyloučil možnost demokratizace.
JM: Vnímal jsem to jako nástup demokracie jako takové. Demokratizace znamená, že něco upravujete. To znamená, že socialismus vyladíte tak, aby zde byla pluralita stran.
MS: Představitelé demokratické opozice uvažovali o možné soutěži. Vydali manifest Demokracie pro všechny, kde toto akcentovali. Nakonec režim padl a …
JM: … přišla demokracie jako taková, protože „demokratizace“ tu již byla.
MS: Máte své vymezení demokracie?
JM: Vnímám to jako možnost se svobodně vyjadřovat, nechat svobodně vyjadřovat ostatní, možnost svobodně rozhodovat o svém životě, možnost zasahovat do veřejného dění.
MS: Souhlasíte s tím, že se jedná o prostor, kde se věci vyjevují, jak jsou, ve své pravé podobě? Před rokem 1989 bylo mnohé natíráno na jinou barvu, aby to vyhovovalo ideologickému východisku. Kdo pojmenoval pravý stav věci, byl postihován.
JM: I dnes se tak děje. Věci se natírají, aby vyhovovaly hospodářským zájmům. Podstata je v tom, že se mohou věci říkat, tak jak jsou. Vrátím se ještě k dialogu s Karlem Krylem. Dialog by natočen v roce 1993. On říkal, že v té době si uvědomil, že burcoval málo, málo volal, aby se demokracie prosadila. V té době to asi tak začínalo.
MS: Je vhodné zmínit, že tento národ měl historickou zátěž. Dvě generace jsme žili v totalitním režimu.
JM: Ano.
MS: Je jistá iluze, že lze utvořit během pár měsíců z lidí „v předklonu“ ryzí demokraty.
… Neexistence definic mechanismů …
JM: Z mého pohledu tam jde o to, že nebyly nastaveny takové mechanismy, abychom se z ohnutého stavu mohli narovnat. Uvedu příklad. Když jsem mluvil s jedním kandidátem na českého prezidenta, což byl ekonom Jan Švejnar, sdělil mi, že již v době kdy, kdy byla dělána kuponová privatizace, říkal: „Když chcete dělat privatizaci, musíte mít nejprve zákony.“ Byl ochoten přivést 50 špičkových právníků, kteří by zde nějaké zákony sepsali. Klaus mu tenkrát řekl: „Na to je dost času, nejprve musíme privatizovat, rozbít hospodářský moloch, ale pak můžeme dělat zákony.“ To stejné mělo být u zákonů o demokracii. Ta v té době neměla žádnou oporu v zákonech, pouze se zrušila vedoucí úloha strany. Řeklo se, že nyní mohou všichni všechno, což se také projevilo, z čehož vznikl velký „bordel“. Vedlo to k tomu, že si lidé mnoho dovolili. Nikdo netušil, že demokracie je …
MS: … řád. Stav, který popisujete, jedná o libovůli, nedisciplinovanost.
JM: Tehdy měli přijít legislativci a říci, že demokracie je toto, toto a toto. Měli vysvětlit lidem, jak se v demokratických systémech pracuje, jedná. To znamená: politické strany mají taková a taková pravidla, voliči mají taková a taková práva. Pak by se mohlo mluvit o tom, že je demokracie, která by lidem umožnila se narovnat. Rozumím, že dvougenerační zátěž totality se zde projevila, ale lidé nedostali šanci se podle těch nových pravidel chovat, neboť nová pravidla nebyla nastavena.
MS: Jinými slovy: v počátku obnovy společenského řádu se rezignovalo na utvoření legislativního rámce. Nedostatek se projevil jak v demokracii, tak v hospodářství.
JM: Jen si vezměte strany. Měl jste pocit, že lidé v počátku zakládají strany s ideou. Dnes? Strany jsou marketingovým projektem.
MS: Jsou podnikem, který má vydělávat.
JM: Dříve lidé věřili, že politici chtějí, aby se zde něco změnilo, mají ideály. Jsou zde sice komunisté, ale ty případně překonáme, poněvadž budeme věřit, že pravicové strany udělají dobře, že kapitalismus se projeví pozitivně. Sám vím, že kapitalismus je dobrou cestou.
… Demokracie a česká minulost …
MS: Navrhuji, abychom se vrátili k otázce demokracie. Jak vnímáte skutečnost, že tato republika již měla demokratické zřízení, byť nedokonalé?
JM: V té době jsme měli demokracii. Nemyslím si, že byla nedokonalá, poněvadž ve srovnání s ostatními zeměmi jsme zde měli svobodu.
MS: Byla zde permanentní vládní nestabilita, byla zde mimoparlamentní hradní Pětka, byla cenzura.
JM: Ta byla běžná všude.
MS: Demokracie byla nedospělá, ale můžeme říci, že tato země nejen díky demokracii měla dobré postavení ve srovnání s okolními státy. Také je ta doba historiky označováno jako „zlaté období“ našich dějin.
JM: Souhlasím s vaším tvrzením. Musíme si uvědomit dobovou podmíněnost.
MS: Také jsem ji zmínil z důvodu symbolického spojení: Havel byl jako Masaryk.
JM: V tomto ohledu ano.
… Demokracie a dialog …
MS: Pokročme dále. Co demokracie a dialog? Pracoval jste pro média a ty se na něm podílejí. Jak vnímáte tuto složku demokracie?
JM: Jsem přesvědčen, že kvalita dialogu byla zpočátku vysoká, ale později politici stále méně a méně dialogu naslouchali. Stačí si vzít příklady z médií. Když se něco napsalo v novinách, opravdu se vyvolala diskuse. Čtenáři psali, politici se ozývali. Tehdy ještě nebyli žádní osobní mluvčí, politici na témata reagovali osobně. Bylo vidět, že byla odezva, byla reflexe. Časem politici zjistili, že je pro ně mnohem jednodušší zaštítit se osobou mluvčího nebo tiskového orgánu, který vydává nic neříkající prohlášení nebo se schovává za věty, jež byly v ptydepe. To znamená, že dialog slábl a novináři zjistili, že ať píší, o čem píší, nacházeli odezvu mezi čtenáři, ale mezi politickou sférou odezvu neměli. Nebylo už běžné, že by si v parlamentu nějaká skupina poslanců něco přečetla a zjistila toto a toto, a proto k tomu udělala nějaké vyjádření nebo v parlamentu interpelovala ministra. To pominulo.
MS: Soudíte, že stav zdejší demokracie je výslednicí nedokonalého dialogu, který zde je? Lidé ovlivňující veřejný prostor vedou spíše monology bez respektu k druhému, schopnosti porozumění.
JM: Nedělil bych demokracii na českou, německou, americkou. Je zřejmé, že se na tom nedostatek dialogu podepsal. Když dialog není dialogem, ale monologem, logicky z toho vychází, že buď jsou novináři otráveni, pak začnou psát o věcech, které jsou zajímavější pro lidi, nebo o kauzách přestanou psát, či o nich píšou, ale má to tak malý ohlas. Jen si vezměte náklady časopisu Respekt nebo Česká pozice. Jestli tato média čte 30 tisíc lidí, je to hodně. Zkrátka – nemá to společenský dopad. Když se dříve něco napsalo v Revolver Revue, v Respektu, okamžitě se to projevilo k parlamentu nebo ve vládě. To dnes vůbec není.
MS: Dříve byla mnohost tiskovin, dnes tomu tak není.
JM: Obsah je mělčí a mělčí, protože politici si zvykli na to, že do nich noviny „šijí“. Již se obrnili floskulemi, jimiž dotazy novinářů či občanů odráží.
MS: Postupem času se vyprázdnila slova.
JM: To též.
… Demokracie a člověk …
MS: Pokročme dále, demokracie není možná bez člověka. Ten je v samotném středu dění. Jak o něm uvažujete? Právě například Jacques Rupnik hovoří s rokem 1989 o možnosti nové definice občanství. Demokracie potřebuje statečného a kriticky smýšlejícího člověka.
JM: Odpovídáte za mě. Demokracie bez člověka, který má svůj názor, který si dokáže sehnat informace, díky němuž si dovede udělat osobitý názor, bez takového člověka demokracie přestává být demokracií. Na tom není nic objevného.
MS: Jedná se o těžký proces.
JM: Mně jde o to, že podmínky k tomu, aby se jí lidi naučili, chyběly, dnes se objevují nové proudy, které se ji snaží posilovat. Zřejmě bude trvat delší dobu, než se politici naučí lidu naslouchat a chovat se podle toho, co žádá.
MS: Naslouchání lidu vede k tomu, že na vrchol vládnoucí pyramidy se dostávají populisté.
JM: Máte pravdu, ale když bylo hnutí „Děkujeme, odejděte“, jednalo se o rozumné hnutí. Měli zájem o změnu politické garnitury.
MS: Ano, ale psal se listopad roku 1999 a výzvu sepsali lidé spojení s listopadem 1989.
JM: Následně situace „usnula“. Pak byla tzv. Dřevíčská výzva, jež byla zaměřena na hospodářské problémy. Dnes se člověk v demokracii může svobodně vyjádřit, ale váš hlas není slyšet.
MS: Když člověk učinil zásadní, pravdivé pojmenování stavu před rokem 1989, mohl za to jít sedět. Nepřímo říkáte: hovořím, nikdo mě neposlouchá.
JM: Jen se ale zamyslete, kde se dnes můžete vyjádřit?
MS: Můžete psát blog, můžete psát novinové články, případně dopisy.
JM: O tom nepochybuji. Dnes jsou hlavní elektronická média, ta mají největší dopad. Znám lidi z televize, kteří natočí pořad k jádru problému, ale ten je vysílán mimo hlavní čas. Je v tom záměr dramaturga, aby se na pořad dívalo co nejméně lidí?
MS: Můžeme říci, že máme zvláštní veřejnoprávní televizi.
JM: Vyjadřovat se můžete, ale síla hlasu je omezená.
… Demokracie a občanská společnost …
MS: Mezi řádky čtu, že pro demokracii je též nutné sdružování se. Jednoduše – síla občanů!
JM: Takový přístup se daří na komunální úrovni.
MS: Sám máte spojení na Karla Janečka. Pozitivní evoluce v roce 2012, a další heslo Vraťte nám stát.
JM: Tažme se, jaký jeho snahy mají výsledek?
MS: Možná se jedná o střep do mozaiky, a ta je členitá a skládá se pozvolna.
JM: Ano, ale je otázka, jestli se změní do patnácti let.
MS: Člověk má naději. Pokud koná, můžete se rozvíjet.
… Nutnost vize …
JM: Tu máte vždy. Je nutné, abyste měl vizi, co chcete dosáhnout. To si musí definovat sám.
MS: Tu byste měl mít sám.
JM: Myslel jsem vizi politiků. Pouze řeknou, že během 4 let chceme udělat to, to a to … Že by vám řekli, že do patnácti let budeme taková a taková země, to od nich neuslyšíte. Tato vize chybí.
MS: Jen aby to pochopili nejen naši reprezentanti, ale i běžní občané.
… Kapitalismus …
MS: Jak jste vnímal obnovení kapitalismu? Mírně jsme se toho už dotkli. Měl jste možnost hovořit s Janem Švejnarem, který přijel z Ameriky, což je kapitalistická země, třebaže zaznamenává díky kapitalismu i negativní proměny.
JM: Přijal jsem jej pozitivně.
MS: Kapitalismus je přirozený hospodářský řád, třebaže v jeho rámci vzniká nerovnost, nezaměstnanost? Je vhodnější než plánované hospodářství?
JM: Určitě. Nerovnost vzniká také z toho, jak se kdo snaží. Jestliže se někdo málo snaží, málo vydělá, nemá takové sociální podmínky, jak se snaží. Poté je to otázka nadnárodních řetězců, ale vezmeme-li klasický kapitalismus, který dával možnost volné soutěže každému, ten byl výborný.
MS: Nechť v rámci soutěže každý předvede, co v něm je?
JM: Lidé si mohou založit firmu, konkurovat ostatním bez podrazů. Opět se dostáváme k otázce legislativy. Myslím si, že kapitalismus jako takový je skvělý systém, byť se uvádí, že je v krizi, ale z dlouhodobého hlediska se z toho dostane.
MS: Po roce 1989 vše, co bylo státní, se privatizovalo. Jak nahlížíte na tento proces? Právě novináři jsou považováni za apologety utváření kapitalistického řádu. Podpořili konání Václava Klause místo toho, aby se k jeho krokům stavěli s odpovídající kritičností.
JM: Hovořil jsem s Karlem Hvížďalou, jenž mi říkal: „Klause jsme tenkrát zbožňovali. V podstatě jsme si jej nedovolili kritizovat, protože se jednalo o nejlepší cestu, jaká může být. Až později se ukázalo, že jeho postupy nevedly k volné soutěži, aby se kapitalismus projevil ve své kvalitě. Banky byly zprivatizovány až Milošem Zemanem. Kapitalistické podmínky „nebyly“ nastaveny od počátku. Pan Klaus sice o nich hovořil, ale jistě to tak nebylo.“
MS: Myslíte si, že do jisté míry se realizoval socialismus? Ztrátové banky …
JM: … se držely nad vodou. Dávaly úvěry spřáteleným osobám.
MS: Neúměrně se zadlužily.
JM: Vezměte si, jak se privatizovaly velké firmy: Poldi Kladno, plzeňská Škodovka, Tatra Kopřivnice,
MS: Nesmíme zapomenout, že v československém hospodářství bylo mnoho set podniků, které byly státní. Zde neexistovalo soukromé vlastnictví. Proměna – z logiky věci – byla zásadní, ale někdo namítne, že bez jistých obětí se to neobejde. Samozřejmě je otázka mezí ztrát.
JM: Také si vezměte, že některé státní podniky byly privatizovány bývalými řediteli.
MS: Podle vás měl přijít zahraniční kapitál?
JM: Měla se nastavit pravidla privatizace státních podniků. Například byla kuponová privatizace, kde platila úměra: kdo si koupil víc knížek, mohl si koupit víc podniků. Docházelo se skupování knížek DIKů.
MS: Pak mohli uplatnit nakoupený podíl.
JM: Opakuji, měla být nastaveny pravidla, za jakých podmínek si je mohou kupovat a jestli kuponovou privatizaci takto řídit.
MS: Ještě bychom měli připomenout, že osvojení si systému je také otázka znalostí. Můžeme říci: člověk je určen ke směně, trhu, ale vzhledem k čtyřicetileté proluce chyběly poznatky o fungování dynamické soustavy.
JM: Když chyběly znalosti, měly být stanoveny zákony, které by neznalosti eliminovaly. Lidé měli možnost podnikat ve všem možném a podnikali, ale pak narazili na neexistenci zákonů. Někdo nezaplatil, a nebyl nikdo, kdo by dlužníka donutil zaplatit, a proto podniky zkrachovaly. Nyní máte exekuce. V devadesátých letech exekuce nebyly. Došlo k přehoupnutí se do opačného extrému. V té době, když jste měl firmu, něco jste dodal, a člověk, který vám nezaplatil, se vám smál.
MS: Dostáváme se k otázce slušnosti. Co nezakazuje zákon, měl by zakazovat stud.
JM: V té době žádná slušnost nebyla. Sám jste říkal, že jsme byli poznamenaní minulým režimem. Lidé nebyli slušní, že by řekli: Dobrá, domluvili jsme se zde na dohodě, ta platí. Lidé využívali každé schopnosti i možnosti, kterou měli.
MS: Někteří z nás však byli důvěřiví a ochotní podstupovat riziko.
JM: Legislativní podmínky měly být nastaveny tak, aby „zkaženost člověka“ byla mírněna. Mí zahraniční známí mi říkají: u nás neexistuje, aby někdo s někým uzavřel obchod a pak smlouvu nedodržel. Kdyby to udělal, je vyřízen a nikdo s ním neobchoduje. To zde neexistuje. Když to neexistuje, měla by být norma, která by vyžadovala, aby tomu, kdo nezaplatí, propadl majetek. Toto zde nebylo. Zde vám dodavatel nezaplatil, vy jste zkrachoval, byl jste v problémech. Ten, kdo vám dlužil, se smál a jezdil v mercedesu. Jaký to byl pořádek? Přece si lidé nemohli říkat, že toto je kapitalismus? Zde nebyl kapitalismus.
MS: Možná mafiánský kapitalismus, jak se o něm několikrát zmínil pan Václav Havel. Tyto skutečnosti vedou k tomu, že jak hospodářský, tak společenský řád ztrácí legitimitu. Lidé mu nevěří a mohou se proti němu postavit.
JM: Jednalo se o následek počátečního stavu. Kdyby tam byla pravidla, lidé by nemuseli být zklamaní z kapitalismu. Plno lidí by nezkrachovalo. Nebylo by sociální rozvrstvení, jaké je. Zřejmě by byl menší příklon k levici a komunismu.
MS: Dobrá, nemyslíte si na základě výše řečeného, že kapitalismus může negativně ovlivňovat demokracii? Lidé, kteří disponují kapitálem, zasahují do demokratických procesů. Kapitál působí globálně, demokracie lokálně.
JM: Nedomnívám se, že by síla kapitálu dokázala zlomit touhu člověka po demokracii. Ne nadarmo se říká, že žádný strom neroste do nebe. Vezměte si pana Murdocha. Myslel si, že v Británii může cokoliv, ale nakonec se ukázalo, že jej tak zlomili, že časopis musel zavřít, z Británie se musel stáhnout. Jedná se o kapitalistu v mediálním světě. Také demokracii nezlomil. Z mého pohledu kapitál nemůže zlomit demokracii.
… Hodnoty …
MS: Jaké hodnoty podle vás podporují společenský a hospodářský řád? Touha po svobodě byla jedním z impulsů změny.
JM: Důležité jsou hodnoty demokracie: je to možnost svobodně jednat, svobodně mluvit, svobodně se rozhodovat o svém životě. To jsou hodnoty, které řád podporují.
MS: Jak se díváte na spojení: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí – Havlovo heslo, které dalo étos sametové revoluci?
JM: Ano, heslo je to pěkné, ale nebylo naplněno.
MS: Možná se jedná o proces postupného naplňování?
JM: Tento slogan zaujal, zaujme, a proto se náměstí naplnila. Lidé časem zjistí, že je to heslo. To se samozřejmě musí naplňovat, ale nyní je otázka, jestli jsou podmínky, aby se naplňovalo. Pořád musíme usilovat o to, aby takové podmínky vznikaly a heslo Václava Havla mělo možnost se naplňovat ve své podstatě.
… Média …
MS: Nyní zaměřme pozornost na média. Ta se stala vaším osudem. Co bylo zásadní pro média před rokem 1989? Jaká byla jejich úloha? Jaká byla mediální krajina?
JM: Byla dost různorodá – od politických komentátorů až po články o zahrádkářích. Tam je rozptyl tak velký, že média byla taková, či onaká.
MS: Když si odmyslíme zahrádkáře?
JM: Média pomáhala udržovat politiku strany.
MS: Byla služkou strany?
JM: Asi tak by se to dalo říci. Co se politiky týče, nebyla tam žádná výzva: změňme politický systém, nebo svobodné volby, nejsou svobodné volby, protože všichni musí chodit k volbám, či kdo jde za plentu, je diskriminován, je minimálně zaregistrován jako nějaký podivný jedinec. Tyto výzvy se v médiích nikdy nevyskytovaly. Co se politiky týče, byla pokorným nástrojem strany – ať již šlo o stranu lidovou, socialistickou, nebo komunistickou. Byla pokorným služebníkem strany.
MS: Bylo vhodné zmínit, že byl stranický tisk?
JM: Ano: Svobodné slovo, Lidová demokracie, Rudé právo.
MS: Soudíte, že měly své opodstatnění? Jaká byla kvalita žurnalisty? Jaký byl vhled lidí do sociálních, politických, hospodářských procesů?
JM: Byl dobrý. Mnoho lidí si myslelo, že vývoj není dobrý, že komunismus není správný systém. Při práci svůj názor stejně nemohli projevit, tam šlo o míru konformity. Já jsem se například přeorientoval na psaní o vědě, kde se politický názor nevyjadřoval. Lidé se přeorientovali na psaní o lidských příbězích, které nebyly takové, že by to vyústilo v toto uvažování: tento člověk je na tom tak proto, že okresní tajemník mu zničil život. Odehrávalo se to v poloze mezilidských vztahů. Co se politické žurnalistiky týče, tehdy neexistovala. Jednalo se o papouškování a rozmělňování toho, co se oficiálně hlásalo. Nemluvím o disidentské práci.
MS: Měl jsem možnost hovořit s Vladimírem Špidlou, který si pochvaloval referování o zahraničí. Podle něj bylo lepší, než je tomu dnes. Člověk se dozvěděl víc.
JM: Čtenář měl příležitost slyšet, přečíst si, jaký je tam negativní systém, jak to tam na Západě špatně funguje, jaké jsou tam stávky, že tam střílí do dělníků, že tam mají rasovou diskriminaci. To se dozvěděl. Domnívat se, že tehdy bylo zahraniční zpravodajství lepší než dnes, bych si nedovoloval říci. Jednalo se o jednostranné, tendenční zpravodajství.
… Zahraniční média v minulosti …
MS: Jak se díváte na média, která k nám vysílala? Mám na mysli Svobodnou Evropu, BBC, Hlas Ameriky aj.
JM: Pro mě byly objektivním zdrojem informací. Bylo tam pro a proti. Bylo možné si udělat názor. Nebyly tam ideologické fráze, které vám říkaly: je to takto, a ne jinak. Člověk si mohl udělat přibližný obrázek o stavu světa.
MS: Karel Hvížďala naopak konstatoval, že Svobodná Evropa byla stanicí ideologickou, a objektivitu nezdůrazňoval.
JM: Může to říkat, poněvadž odešel do zahraničí a mohl západní média srovnávat se Svobodnou Evropou, což my jsme nemohli. Když tento rozhlas srovnáte s tehdejšími informačními kanály, pro nás Svobodná Evropa byla „majákem“ objektivních informací, byť v ní pan Hvížďala viděl ideologický náboj. Neviděl bych, že by rozněcovala vášně a nacionalistický odpor. Tak jsem to nikdy nevnímal.
MS: Podle vás byla dostatečně pluralitní?
JM: Nebyly tam žádné černobílé názory. Poslouchal jsem debatní pořady, komentáře. Z toho, co jsem věděl z tehdejších médií a porovnal to s tím, co říkal Ivan Medek, Jiří Gruša, jsem si mohl říci: může to být i jinak, než nám to říkají, a proto pluralita. Bral jsem to jako opozici, jako jiný názor na dění zde a člověku se nabízelo porovnání. Karel Hvížďala byl v úplně jiné situaci, protože po odchodu žil v Německu. Tam žil ve svobodné zemi, kde pluralita názoru je mnohem větší, a měl možnost srovnávat. Když srovnáte Die Welt a Die Zeit a Svobodou Evropu, získáte jiný pohled na svět, než když srovnáte Rudé právo a Svobodnou Evropu, Lidovou demokracii a Svobodnou Evropu, či Československý rozhlas a Svobodnou Evropu.
MS: Pracoval jste pro Lidovou demokracii. Jaký byl tamní provoz? Když porovnáte Lidové noviny s tím, co se v Lidové demokracii psalo, na co se kladl důraz?
JM: Byl větší klid, poněvadž bylo více času na psaní, bylo víc lidí na psaní textů.
MS: Důraz se kladl na slušnou rešeršní práci?
JM: Člověk si mohl sesbírat materiál. Důraz se kladl na to, aby se v textu sdělilo něco mezi řádky. Takový problém dnes redaktoři nemají. Lidé uvažovali, že když budu článek formulovat takto, vnímavější čtenář pochopí, že jsem to myslel i trochu jinak. Na poradách se to neřešilo, ale pak někde u kávy ano. Napiš to takto, protože lidé by tu větu mohli pochopit tak. Nejednalo se o oficiální přístup, že by šéfredaktor řekl: nyní napíšeme úvodník, který by naznačil, že jsme pro závěry 16. sjezdu strany, ale chceme říci, že to jsou zbytečné závěry, protože těchto stanovisek jsme slyšeli mnoho.
MS: Byla autocenzura? A jak se projevovala?
JM: Nemohl jste napsat, že prezentované informace na tiskové konferenci jsou hloupost, byť sama konference neměla význam. Když jste si promluvil s lidmi, kterých se událost týkala, zjistil jste, že věci se mají jinak. Nemohl jste to tak napsat. Byla možnost, že člověk to řekl touto a touto formou, ale nakonec výsledek byl jiný. Když čtenář byl vnímavý, sám si z toho mohl udělat vlastní úsudek.
… Média po roce 1989 …
MS: Přesuňme se do období po roce 1989, co zásadního to přineslo? Jak se proměnila práce novináře?
JM: Byla možnost získat zdroje ze zahraničí, což dřív nebylo. V Lidových novinách jsme měly předplaceny vědecké časopisy, což v Lidové demokracii nepřipadalo v úvahu. Po roce 1989 jsme odebírali Science, Nature. Před rokem 1989 jsme si mohli o nich nechat pouze zdát, jelikož byl malý přístup k zahraničním informacím. Za druhé jste měl možnost se bavit s kýmkoliv, což tehdy také nešlo. Když jste se s někým bavil, třeba jste se k němu ani nedostal, k ministrovi to nešlo. Zkrátka – možnost dostat se k informacím je v novém systému daleko větší. Také se změnily technologie – je internet. Dnes si můžete pročíst noviny bez nutnosti papírové formy.
MS: Ano, ale mluvíte o 21. století.
JM: Ano, ale například do roku 1989 nebyly diktafony. Vše jste si musel zapisovat.
MS: Člověk musel znát těsnopis.
JM: Vím, že když jsme se před Jiřím Dienstbierem shromáždili, řekl: „Měli byste mít diktafony. V zahraničí je všichni mají. Co řeknu, si nahrají a pak si vše v klidu přepíšou.“ Vím, že tenkrát se hodně diktafony rozšířily. Jednoduše – další změna. Budu-li pokračovat: na poradách jste se mohl svobodně vyjadřovat a říkat to, co si myslím, jestli by to mohlo být takto a takto … Byly diskuse, byly polemiky.
MS: Usuzujete, že jednotlivý redaktor byl plnohodnotný, mohl se stát osobností?
JM: Mohl se víc realizovat.
… Veřejnoprávní média …
MS: V demokratickém systému se diskutuje o otázce veřejné služby. U nás vznikl Český rozhlas, Česká televize. Tážu se proto, že dříve byla média svázaná se stranou, dnes máme instituce, které jsou obdobné jako v zahraničí: BBC, Public Broadcasting Servise ve Spojených státech.
JM: Veřejná média slouží k tomu, aby přinášela zprávy, které jsou v rozporu s politikou vládnoucích stran.
MS: Můžeme říci, že veřejná služba je zde proto, aby hájila pluralitu názorů? Jak si definujete veřejnou službu? Jak je tato služba naplňována? Je pro občany důležitá? Pracoval jste v Lidových novinách, a to je soukromé médium.
JM: Z mého pohledu jsou veřejná média důležitá, poněvadž soukromé médium si může koupit kapitál, a pak se stane hlásnou troubou majitele. Zatím se tomu majitelé brání. Když se Lidová demokracie nedokázala odtrhnout od lidové strany, pořád se snažila být politickým listem, během několika pololetí Lidová demokracie skončila, poněvadž lidi pochopili, že se jedná o noviny strany lidové. Tam jsou názory lidovců a nikoho jiného. Veřejná média jsou určitě důležitá, protože mohou přinášet informace nejen úzké skupiny lidí, ale většího počtu, nebo i obyčejných lidí. V tomto procesu jsou jistě důležitá. Pochybuji však, že by si někdo jen tak mohl říci: já se v rádiu zkusím prosadit se svým skupinovým názorem, nebo pohledem na Miloše Zemana. Pochybuji, že kdyby skupina lidí, která by chtěla něco kritizovat na Zemanovi, by dostala hlas v rádiu. Veřejná média jsou důležitá, ale šanci, kterou tehdy dávala, již neposkytují.
… Kapitál a média …
MS: Ale přesto se snaží zprostředkovávat pluralitu, byť – podle vás – v omezené míře. Co kapitál a česká média? V počátcích transformačního procesu byla média v zahraničních rukou, ale postupem času se stávají součástí českého kapitálu. Je tento krok správný? Jen si vezměme příběh Mladé fronty DNES: přesun francouzského kapitálu, německého. Jak síla kapitálu ovlivňuje kvalitu médií?
JM: Jedná se o celkem logický postup. Když si kapitalista koupí médium, neznamená to, že bude usilovat, aby o vlastníkovi psalo dobře.
MS: Bude se snažit, aby „vylepšoval“ jeho obraz?
JM: Řekl bych, že když patřila zahraničnímu kapitálu, byla na tom lépe, poněvadž zahraniční kapitál měl média za konzumní zboží. Nepamatuji si, že by z Německa přišla nějaká hláška: nyní nesmíte psát o německé politice kvůli tomu a tomu. Tyto tlaky nikdy nebyly.
MS: Dnes jsou média pod větším tlakem a majitelé pod pokušením?
JM: Zatím ne! Je otázka, jak dlouho to bude trvat. Sám můžete cítit, že Respekt nepíše o Zdeňku Bakalovi.
MS: V počátku byl Respekt ve vlastnictví Karla Schwarzenberga, který mu jej předal.
JM: Všiml jsem si, že minulý týden (z pondělí 7. dubna 2014) měl slušný komentář k Andreji Babišovi. Buď si Babiš připadá silný v kramflecích, že si říká, že tento komentář mu nemůže uškodit, nebo v redakci jsou dostatečně kritičtí a jsou schopni obhájit svou nezávislost, aby jim do toho majitelé nemluvili. Je otázka, jak dlouho jim tlak vydrží, jak dlouho majitel bude tak osvícený, že do toho nebude zasahovat. Když lidová strana prosazovala, že Lidová demokracie bude politický list, skončil. Kdyby Babiš začal tlačit na to, aby Lidové noviny, Mladá fronta DNES jej hladily po srsti, lidé by si řekli, že se jedná o hlásnou troubu Babiše, přestaneme ji kupovat. Jemu jde o to, že když se budou víc prodávat, bude mít větší vliv.
MS: Jak vnímáte spojení Lidové noviny a Mladá fronta DNES? Tážu se proto, že se jedná o dvoje noviny, ale patřící jednomu kapitálu.
JM: Není to šťastné.
MS: Mladá fronta DNES oslovuje většinovou populaci. Lidové noviny jsou liberální list pro náročnější čtenáře.
JM: Ano, byl jsem v novinách, kdy oba listy byly pod jedním vlastníkem. Lidové noviny byly na hranici, před zrušením. Pořád se říkalo, že je lepší mít konkurenci pod svou střechou než ji mít někde jinde. Tehdy byla úvaha: kdybychom prodali Lidové noviny, ztratíme sice malý čtenářský kmen, ale také 30 – 40 tisíc ztratíme. Němečtí majitelé je raději drželi nad vodou, dávali jim dotace. Stejně uvažuje Babiš. Němcům to mohlo být jedno, ale Babiš by nechtěl být podepsán pod zavřením Lidových novin, které zde byly 100 let. Vidíte, říkalo by se, Babiš je ten, který je zavřel. Možná, že i toto může hrát svou roli. Podle toho, co jsem o něm slyšel nebo četl, on ruší podnik, když jednotka nepřináší užitek. Je otázka, zdali tento přístup bude uplatněn i v novinách.
… Počet titulů v Čechách …
MS: Hovoříme-li o denících, je vhodné zmínit, že na českém trhu působí 4 „seriózní“ celostátní deníky. Je to dostatečné, či málo? Po roce 1989 byla plejáda novin i regionálních.
JM: Regionální jsou pořád.
MS: Ano, jedná se o 4 tituly: Hospodářské noviny, Lidové noviny, Mladou frontu Dnes, Právo a jeden celonárodní regionální deník. V porovnání s devadesátými lety došlo k selekci. Jak vnímáte tuto skutečnost? Uvažujte o ní jako o logické?
JM: Ano, pak do toho vstoupily informační technologie, jako je internet, facebook. Stav je přirozený výsledek redukce zájmu o tištěná média. Je v tom možné vidět přesun na elektronická média. Mám dojem, že tištěné noviny nezaniknou, ale stanou se luxusní zbožím. Je to, jako když si koupíte Plaboy. Nyní budete dávat najevo, že máte na to, abyste si koupil noviny za 50 korun.
MS: Noviny budou demonstrací sociálního statusu?
JM: Jednou bude situace, že výtisk bude stát 50 korun a budou si jej kupovat lidi, kteří na to budou mít, nebo kteří budou chtít ukázat: já na to mám.
MS: Porovnáte-li česká média a zahraniční v tiskové oblasti, asi v této oblasti ztrácíme?
JM: Stav souvisí s počtem obyvatel.
MS: Možná i s kupní silou?
JM: Nejde o kupní sílu, ale o počet obyvatel. Když to vezmete: Německo má 80 milionů lidí, i kdyby si kupoval jeden titul jedno procento lidí, pořád je to 800 tisíc. Když si u nás jeden titul kupuje jedno procento lidí, je to osmkrát méně. Nevím, jaká je situace v Rakousku či Holandsku, kteří jsou s námi srovnatelní.
… Noviny a politici …
MS: Je vhodné otevřít téma vztahů politiků a médií. Politici je potřebují, jelikož jsou spojnicí mezi jejich kroky a občany. Problém je, že u nás vzájemný vztah není takový. Jak nahlížíte na vzájemnou řevnivost? Je zde dobré zdůraznit postoj pana Zemana. Ten novináře nemá v lásce a považuje je za lidi druhé kategorie. Jak se na tuto skutečnost díváte?
JM: Co dělá pan Zeman vůči novinářům, je velmi nebezpečné. To stejné dělal i pan Topolánek. Ten se též s novináři nebavil a hovořil o nich jako o póvlu. Je velmi nebezpečné je tak cejchovat, protože je zavedená pravda, že noviny jsou hlídacím psem demokracie.
MS: Stalo se z toho klišé.
JM: Jestliže budeme novináře takto diskreditovat, dopad novin bude menší. Lidé si řeknou: zase psali něco v novinách. To není tak podstatné. Je nebezpečné, že politici takto označují novináře. Je otázka, jestli novináři mohou za tento nevalný vztah. Lidé nerozlišují, jestli pracujete v novinách jako komentátor, jako bulvární zpravodaj, nebo jako soudničkář, či ekonomický žurnalista. Lidé novináře berou obecně jako skupinu lidí spojených s novinami. Například Zeman někdy říká: S vámi se budu bavit, protože jste dobrý novinář. To mezi novináře vnáší řevnivost. Někomu rozhovor dá, někomu nedá.
MS: Nejedná se o nic jiného než o konkurenci?
JM: Ano, ale on je politik – úředník, který by měl být povinen odpovídat každému, kdo se na něj obrátí, byť tím nemyslím, že by měl odpovídat na nesmyslné otázky.
… Vzdělanost novinářů …
MS: Je ale vzdělanost českých novinářů dostatečná?
JM: Nemohu posloužit srovnáním se zahraničím, ale u nás novinářská fakulta funguje dlouho. Je otázka, jací lidé tam odchází. Mohl jsem hovořit s bývalou kolegyní, která tam stále pracuje: „Všichni absolventi chtějí do P.R. agentur, protože tam je to finančně zajímavější než v novinách. Je otázka, jestli jdou na fakultu lidé, kteří chtějí dělat v novinách, protože je baví informovat, přinášet zajímavé věci, měnit názory lidí, nebo je informovat či reflektovat situace, skutečnosti ve společnosti. Je to výnosné zaměstnání, budu v reklamní agentuře, budu tam vymýšlet texty a budu „v balíku.“ Je otázka, jestli tam chodí takoví lidé a jestli fakulta má síto, které slouží k výchově novinářů.
MS: První republika je spojena s Ferdinandem Peroutkou, oběma Čapky.
JM: Oni na novinářské fakulty nechodili. Vystudovali filozofickou fakultu. Jestli má mít novinářská fakulta nějaké opodstatnění, měla by mnohem více filtrovat lidi, než je přijme. Měli by tam studovat lidi s myšlenkou, ideálem, proč tam šli. Nemělo by to být: čtyři roky si zde odbudu, ale pak se uplatním jako pracovník reklamní agentury. Jestli tam chodí takoví lidé, vlastně se nejedná o novinářskou fakultu. Úroveň vzdělání tam přece roste, protože tam jsou i zahraniční přednášející, lidi z praxe. Tam je ten problém, že musíte mít hodně vysokoškoláků, abyste fakultu udržel. Kdyby tam brali padesát studentů do ročníku a z deseti z nich udělali kvalitní novináře, je to lepší služba společnosti, než když jich vezmou padesát, z těch padesáti se jich pět uchytí, ale pětačtyřicet ostatních obsadí místa. Méně by bylo více. Systém je nastaven tak, že kdyby fakulta měla málo studentů, po čase by řekli: máte málo studentů, asi vás zredukujeme. Připojíme vás k filozofii, nebo vás zrušíme. Je však otázka, jestli by se plno lidí z fakulty nebránilo, protože přijde o zaměstnání.
… Otázka minulosti …
MS: Jelikož jste zmínil Karla Kryla a jeho nespokojenost po roce 1989, narážíte na skutečnost, že nedošlo k dostatečnému pojmenování období před rokem 1989. Jak vnímáte otázku vyrovnání se s minulostí? U Němců to bylo až po generaci po skončení II. světová války.
JM: Domnívám se, že hlavní chyba byla, že nebyla zakázána komunistická strana, že dostatečný předěl neudělali politici. Řeklo se: Nejsme jako oni. Vše si odpustíme. Dostatečně se neukázalo na osoby, které něco provedly. Národ a lidi jako takoví si řekli: ono se nic nezměnilo. Komunistické manýry se zachovaly, třebaže máme demokracii a nový hospodářský řád. Komunisti se přeměnili na jiné strany. Vstoupili do jiných stran a zavedli tam obdobné způsoby. Nebyly dostatečně pojmenované viny. Kolik bylo soudů s funkcionáři? Pouze s Miroslavem Štěpánem a Karlem Hofmanem, kterého pustili. Pamatuji si, jak komunisté tehdy měli „nahnáno“, že si mysleli, budou nás věšet na lucerny. Někteří si balili kufry, ale najednou v lednu, v únoru zjistili, že se „vlastně nic“ neděje, vše nás sametově přejelo. Nic zásadního se nestalo. Prosadíme se do podniku, z komunistického aparátu se přešoupneme do nějaké společnosti a budeme pokračovat dál. Jednalo se o hlavní důvod, že lidé zjistili, že revoluce nebyla revolucí, jak se tvrdilo.
… Cesta na Západ …
MS: Důležitá je i naše orientace na Západ. Jak se díváte na postupný proces, který zde byl? Z ideologických důvodů jsme byli přičleněni na Východ, ale po roce 1989 jsme se reorientovali na Západ.
JM: Soudím, že vazba byla především hospodářská, ale politická ne, protože jsme se ze západního evropského systému nepoučili.
MS: Dominovala rétorika.
JM: Lidi nejvíce zajímalo, dokdy doženeme Německo. Neprojevila se zde politická kultura.
… Hodnocení a omyly cesty …
MS: Kam jsme podle vás došli? Jaké omyly byly v průběhu času udělány? Zmínil jste nedostatečný právní rámec.
JM: Nedostatečný právní rámec, právní kultura, pohyb v demokratické politice. Jde o to, aby politická strana byla politickou stranou, a ne sborem vyvolených. Mělo by se jednat, aby vznikla strana, která komunikuje se svým okolím. Toto jsme se nenaučili. Právní rámec chyběl od počátku, byť se doplňuje. Zaráží mě, že sotva se přijme nějaký hospodářský zákon, a hned se řekne, že se musí novelizovat, musíme změnit toto a toto. Dnes se v tom nevyznají ani lidé z daňových úřadů. Stále je zde problém, aby došlo ke změně legislativy. Zákony jsou napsány tak, že dochází k zákrutům, a není to jednoznačné, aby se podle toho lidé mohli chovat.
MS: Svět je složitý a přístupů k jeho výkladům je mnoho, a to platí i o zákonech.
JM: Proč v zákonech člověk slyší: v zákoně chyběla jedna čárka, dvě tečky. Soudy si zákon mohou vykládat jinak, je zde problém na straně soudců, kteří se rigidně drží paragrafů a nejsou s to je posuzovat v nějakém kontextu.
MS: Soud první instance rozhodne o vině osoby například v případě pana Bárty, přijde odvolací soud a interpretuje to jinak.
JM: Stejné jsou znalecké posudky. Buďto jsou znalci špatně vybíraní, nebo jsou špatně kontrolovaní. Máte znalecké posudky, které jsou plně v rozporu.
MS: Dobrá, nyní se vaše slova vztahovala k minulosti, a co budoucnost? Jak vidíte postavení naší země v rámci Evropské unie a globalizovaného světa?
JM: Neřekl bych, že se rozpustíme jako kostka cukru, jak říkal Václav Klaus. Jako národ jsme šikovní, přežili jsme dost perzekucí. Měli bychom být plnoprávnými členy Unie, třebaže se tak nechováme. Zatím se vezeme, využíváme výhod, což je naše povaha. Snažíme se pro sebe nalézt všechny možné výhody. Necítíme, že máme nějaké povinnosti vůči společenství. Když si toto neuvědomíme, budeme v Evropské unii podivnou zemí, na níž se budou dívat s despektem: to jsou ti Češi.
MS: Děkuji vám za kritické postoje.
P.S.:
MS: Jak jste se osobně účastnil obnovy demokracie a kapitalismu?
JM: Vylepoval jsem s kolegou z deníku Lidová demokracie plakáty po 17. 11. a podílel jsem se na přípravě reportáže z demonstrace na Letné.
MS: Účastnil jste se kuponové privatizace, jakožto velké příležitosti obnovy kapitalismu?
JM: Ano za tisícikorunu vloženou do kuponové privatizace jsem později vydělal asi 40 tisíc korun.
MS: Co jste říkal na rozdělení Československa na dvě samostatné republiky? Nezpůsobilo náhodou ono rozdělení eliminaci slovenského nacionalismu, což vedlo k lepší spolupráci v rámci Visegrádského společenství a také k opětovnému nalezení se v Evropské unii?
JM: Souhlasil jsem s ním, protože osamostatnění Slovákům prospělo.