Dialog byl uskutečněn v pondělí 14. dubna 2014 v časném odpoledni v prostorách knihovny Filosofického ústavu, Jilská 1, Praha 1, Staré Město, druhá část dialogu byla natočena ve středu 7. května 2014 odpoledne ve stejných prostorách.
MS: Vážený pane profesore, čím pro vás byl rok 1989? Jak se zapsal do vaší mysli? Jaké naděje jste vkládal do událostí ve střední Evropě?
JR: Zde jsou dvě dimenze. Jedna je, jak procesy hodnotíme zpětně dnes, a druhá – co jsem tehdy očekával. Začal bych tím druhým. Tehdy se jednalo nejen o obrovské překvapení dějin. Vynořila se myšlenka, že najednou budoucnost je otevřená, že zde existuje obrovská šance pro střední Evropu, ale zároveň šance pro celou Evropu a pro přemýšlení o nových možnostech demokracie. Tato očekávání – naděje se prolínaly a to, myslím, bylo pro mě nejsilnější. Intenzivně jsem prožíval rozdělení nejen Evropy, ale i – abych řekl – dvou mých světů. A najednou se jednalo o spojení obou! Prožíval jsem to osobně a intenzivně. Jednalo se o velké, a možná v některých ohledech přehnané naděje nebo iluze.
MS: Hovoříte-li o iluzích, můžete nějaké z nich uvést?
JR: První naděje – iluze se týkala znovunalézání demokracie ve střední a východní Evropě, která vznikla v kontextu rozpadajících se totalit starých režimů. Nejenže je to nesmírně zajímavé, neboť jde o bezprecedentní zkušenost, ale hlavně šlo o velkou šanci pro demokracii. Stav demokracie v západní Evropě byl již tehdy problematizován různými autory.
MS: Václav Havel ve své eseji Moc bezmocných hovořil o postdemokracii.
JR: Také hovořil o posttotalitních režimech na Východě, na rozdíl od původní totality 50. let. Možná zde bylo jisté očekávání, že při znovuobnovování demokracie po roce 1989 máte příležitost, dokonce bych řekl nutnost, jít k úplným základům nového společenského řádu. Nemůžete brát věci jako dané, jako samozřejmé. Musíte znovu definovat, …
MS: … kdo je to občan.
JR: Musíte definovat, co je to ústava. Musíte definovat roli parlamentu.
MS: To vše se objevilo před lidmi během pádů režimů?
JR: Ano, tyto otázky se ukázaly jako výzva. Co na tom bylo zajímavé pro člověka, jenž procesy sledoval zvenčí, avšak prožíval to zevnitř …
MS: Byl jste ve Francii, ale srdcem jste byl v Československu.
JR: Po Listopadu jsem se ocitl v blízkém okruhu u Václav Havla. Tím pádem jsem měl příležitost vše zblízka sledovat, ale i prožívat.
MS: Také i dávat impulsy, že?
JR: Nevím, jestli bych je dával, ale měl jsem možnost o tom nahlas se svými přáteli přemýšlet. Že se musely znova definovat základy demokratického systému, bylo to důležité nejen pro zdejší demokracii, ale bylo to důležité pro celou Evropu. Poněvadž únava z demokracie, která již na Západě existovala, vycházela mimo jiné z toho, že demokratický provoz se stal rutinou, stal se samozřejmostí. Ano, je zde ústava, kde se střídají lidé. Náplň demokracie se začala vyprazdňovat. A najednou zde vznikl tento impuls: musíte jít k zásadním otázkám. Druhá skutečnost je, kdo to dělal? Neprováděli to profesionální politici, ale lidé, kteří měli dlouhá léta čas na to, aby přemýšleli nejen o rozkladu totalitních systémů, ale i o krizi naší evropské civilizace obecně. Přemýšlení disentu bylo ovlivněno Janem Patočkou, jeho přemítáním o Evropě, o krizi evropské civilizace, o tom, kam spěje. Na druhé straně máte Havlovu analýzu rozkladu posttotalitního systému, který po vás již nechce nadšení, hlasitou účast, ale pouze formální přizpůsobení se.
MS: Rezignaci?
JR: Intelektuálové měli čas přemýšlet o tom, co je atomizovaná, rezignovaná, poražená společnost, ale i o tom, jak to vše souvisí s krizí moderní evropské civilizace. Ocitli se najednou před úkolem nalézat základy nové demokracie. Jedná se o cosi mimořádného. Intelektuálové se ocitli – byť jen krátce – u moci nebo v situaci, kdy mohli tento proces ovlivnit, ale přesto to bylo velice silné, a proto očekávání s tím spjatá byla tak veliká.
… Otázka výhledu dohánění …
MS: Dobrá, když se člověk díval v roce 1989 do budoucna, očekával, že se země, které prošly desítkami let podobných zkušeností, integrují. Když se rodí něco nového a víme, kam přibližně směřujeme, vytváříme si očekávání, za jak dlouho dosáhneme stejné úrovně zemí, jako je Německo, Rakousko. Ano, Ralf Dahrendorf na to poukázal ve své zkratce s šestkami.
JR: Jedná se o jeden způsob formulace, že časový horizont změn může být krátký v politice, delší v ekonomice a úplně nejdelší, když jde o občanskou společnost a obnovení hodnotového rámce. Co bylo zajímavé na Dahrendorfově postřehu? Tyto tři dimenze jsou na sobě vzájemně závislé, ale zároveň mají odlišný harmonogram, časový horizont. Úkolem politiky v bezprostředním transformačním období po roce 1989 je kombinovat tyto tři roviny. Musíte využít obrovský politický kapitál, kterým disponuje první demokratická vláda po pádu diktatury, což není stejné jako obyčejná legitimita získaná z voleb. Jedná se o umocněnou legitimitu. Je otázka, jak v dahrendorfském harmonogramu uplatnit tento kapitál demokratické legitimity ve prospěch transformace, která bude ekonomická a společenská, která bude směřovat i v zahraničněpolitické dimenzi v integraci do Evropské unie a do severoatlantického společenství, je zde zkrátka příležitost. Pak je zde otázka, co jsme s ní udělali, co se s ní stalo?
… Ideologie, komunismus …
MS: K tomu se jistě dostaneme. S dovolením bych ještě přešel před rok 1989, a to ke komunistické ideologii. Než se jí začnete zabývat, rád bych se zeptal, jak vnímáte význam ideologií? Po roce 1989 se hovoří o jejich pádu, či lépe vítězná je pouze liberální demokracie doprovázená tržním řádem. Jak uvažujete o významu ideologií pro člověka? Jedná se podle vás o kompas, nebo to zastiňuje pohled na sociální realitu?
JR: Samozřejmě, když hovoříme o dědictví komunistického režimu, je nutné rozlišovat ideje a ideologie. Máte režim postavený na ideologické legitimitě. Když přemýšlíme o vzniku demokracie po roce 1989, vymezujeme se vůči režimu, který byl zaveden po roce 1948 na ideologické legitimitě. Nejedná se ani o legitimitu tradiční: Jsme u moci, protože naši předci byli u moci. Svým způsobem tradiční legitimita je dědičná. Nejedná se ani o demokratickou legitimitu, protože nás nikdo nevolil, ale máme legitimitu ideologickou, protože reprezentujeme projekt budoucnosti nejen naší země, ale lidstva vůbec. Jinými slovy, jsou to „voliči budoucnosti“, kteří dnes legitimizují naši moc. Zkrátka, to je ideologie zvláštního typu, na které stál komunisticky režim. Ideologie existují různé a existují v různých kontextech. Co bylo specifické na ideologii komunistické, totiž že měla tuto funkci v základu režimu. Zároveň to bylo alfou i omegou veškerého počínání politického systému. To znamená, že pokud jste chtěli pochopit, proč existuje plánované hospodářství nebo stranou řízený kulturní život, v poslední instanci se muselo dojít až k ideologickým základům.
MS: Lidé se odkazovali na spisy Marxe, Engelse?
JR: Nejednalo se o nějaké pasáže, které vytrhnete z kontextu Marxova Kapitálu a snažíte se je účelově interpretovat. Ne, je zde ten smysl, že pokud má ideologie za hlavní úkol připravit „beztřídní společnost“, „nového člověka“ atd. a pokud toto vše konáte, dáváte obrovskou moc státu. Ovšem nedáváte mu ji v oblasti politické. Mohlo by se říci, že všechny diktatury konfiskují politickou moc. Je to hlavní rozdíl u jiných diktatur, které mohou být neméně násilné. Když srovnáte vojenský převrat Pinocheta v Chile s vojenským převratem Jaruzelského, zjistíte, že technologie převratu je velice podobná. Naženete lidi na stadion, ale počet mrtvých je daleko vyšší v Chile než v Polsku. Nejedná se o míru násilí. Skutečnost, že je diktatura založená na komunistické ideologii, měla ambici vstřebat všechny subsystémy, o nichž hovoří Max Weber. Tam je vše. Tam je ekonomika, tam je společnost, tam je kultura.
MS: Pozor, též je tam násilí.
JR: Přesně, ideologie ospravedlňuje násilí. Pokud máte monopol na pravdu, pokud máte tento systém, který neguje autonomii subsystému, vede vás to k silnému pokušení, které podle různých období je vyhrocenější nebo méně vyhrocené. Jedná se o explicitní, či latentní použití násilí. V tom se liší komunistické diktatury od jiných. Není to ve stupni násilí. Když srovnáte, jak argentinská diktatura zacházela se svými disidenty, jak Husákův režim, jedná se o nepoměr. Represe v Argentině byly větší. Některé odpůrce házeli z helikoptéry. Je neuvěřitelné, co dělali. Co vojenská diktatura v Latinské Americe může provést vůči svým odpůrcům – a nyní hovořím o sedmdesátých letech – je daleko krvavější než to, co prováděly normalizační režimy. Lišily se v tom, že neměly ideologickou ambici, která by chtěla vstřebat všechny sféry lidského, společenského a ekonomického života pod jednu formuli, která má ideologické zázemí.
… Komunismus a osvícenectví …
MS: Soudíte, že komunistická ideologie je mrtvá větev osvícenství, neboť jde o neživotnou myšlenku?
JR: V kontextu, jak vznikala, do jisté míry ano. Odlišil bych její podobu a vznik režimů od myšlenky, která vznikala během devatenáctého století a která byla v mnoha ohledech spjata s dědictvím osvícenství. Jednalo se o víru v pokrok, rovnost, spravedlnost. Myšlenka, která v tu dobu vznikla, říkala, že se vyvíjíme od občanské rovnosti k politické rovnosti. Znakem toho bylo volební právo a od něj až k myšlence, že chceme-li dát skutečný obsah demokracii, musíme ji propojit s myšlenkou rovnosti. V tomto smyslu zde byla k dispozici. Záleží však na tom, jak ji pochopíte a jak ji provedete. Je zásadní rozdíl mezi komunistickou verzí a výchozími přístupy. To není přímo Marx, ale jedná se o komunistickou a sociálnědemokratickou verzi. Ta nám říká: „Ano, chceme spravedlnost, chceme rovnost, ale prosadíme ji demokratickými prostředky.“ Volebními prostředky se sociální demokracie dostane k moci. Tím přes svůj vliv na stát bude mít možnost redistribuce, regulace, a tím pokročí myšlenka rovnosti a spravedlnosti. Komunisté na to mají jiný návod. V tom se liší, a jde o rozdíl ideologický. Nenajedeme jej v Marxovi, ale jedná se o jednu z interpretací Marxe, o tu, kterou lze nazvat leninismem. Ten říká, že stát uchopíme nedemokraticky, a hlavně stát použijeme jako nástroj nikoli k demokratické transformaci ve smyslu spravedlnosti, ale třídního boje. Tato myšlenka ve stalinské verzi vedla do krajnosti, v tezi se říká, že „třídní boj se zostřuje, čím víc děláte pokroků ve výstavě v socialismu.“ Jedná se o tezi absurdní. Čím víc děláte pokroků, tím víc se nepřátelé, třeba kulaci, vzpouzejí, tím víc musíte proti nim tvrdě zasáhnout a případně je musíte likvidovat. Proto musíte zavést ta nejkrutější opatření. Samozřejmě, nepřátelé jsou nejprve mimo, ale pak se ocitnou ve vlastních řadách. Je třeba je hledat, případně s nimi patřičně zatočit. V gulagu najdete třídní nepřátele, ale i bývalé členy komunistické strany. Solženicyn předložil dvě varianty: Jeden den Ivana Denisoviče, kde popsal tuto rovinu, a pak Souostroví gulag, v němž naleznete i širší dimenzi.
MS: Kdybychom se vrátili k mé výchozí otázce – co komunismu a osvícenství?
JR: Ano, jedná se o dědictví osvícenství v kontextu 19. století. V tom, jak se tyto dva směry rozešly, je zásadní rozdíl, který s osvícenstvím přímo nesouvisí, souvisí s velice zvláštní ruskou variantou, reinterpretací tohoto dědictví, kterou sám Marx zapřel. Jeho texty o Rusku jsou velice kruté. Tato země se podle něho vůbec nehodí pro nějaký socialismus. Nemají tam kapitalismus, nemají tam demokratické tradice, nemají tam buržoazii, nemají tam nic, co potřebujete pro budoucí socialistickou společnost. Tuším, že se jednalo o dopis Věře Zasuličové. Naopak, co může vzniknout v těchto podmínkách, to je jenom jakási jiná verze či reprodukce starého režimu. Jedná se o myšlenku, kterou naleznete i u Masaryka v článcích o bolševismu, které píše v roce 1918, tedy během války, když přemýšlí o významu ruské revoluce. On říká něco podobného. Klade otázku: „Je ruská revoluce pokrok v sociální rovnosti, v socialistické myšlence?“ Odpovídá si: „Ne, protože v Rusku, kde revoluce přichází tímto způsobem a za těchto podmínek, může pouze reprodukovat formy starého režimu.“
MS: Zkrátka, cara se zbavili, ale carismus zůstal.
JR: Jinými slovy – máte tam jinou formu diktatury. Masaryk jisté skutečnosti tušit nemohl. Je zde dědictví carské faktury, zaostalost společnosti, absence demokratické tradice, buržoazie, středních vrstev. Pak je zde modernost dvacátého století, která dá diktatuře nový rozměr. Dědictví ruského samoděržaví a byrokracie na straně jedné, která se kombinuje s moderní společností – to dalo vzniknout totalitě. Pojem totalita je diktatura v moderní společnosti.
… Marx, komunismus a perspektivy v kontextu minulosti …
MS: Z toho, co říkáte, můžeme usoudit, že komunistický režim a ideologie, která vyživuje režim, vede k ničení potenciálu, jenž ve společnosti existuje. Jsou tací, kteří tvrdí, že má své opodstatnění, že dojde k posunutí společnosti dopředu, byť se proces děje za porušování lidských práv.
JR: Je nutné se dívat na dějiny systému. Totalitarismus nemá jednolitý vývoj, a proto může být pojem zavádějící. Berete-li to jako historik, naleznete různé fáze, různé momenty, kdy jsou přítomny obě verze toho, co jste zmínil. Je tu fáze, kde ideologie v krajní podobě, kterou jsem zmínil, nutně vede k potlačení lidské svobody. Individuum již neexistuje či existuje přes kolektivní společenskou identitu. Pak máte druhou verzi, která byla v marxismu vždy obsažena a je znovu objevena ve střední Evropě po Stalinově smrti, souvisí zejména s rokem 1956, …
MS: … který je destrukcí „kultu osobnosti“.
JR: V Maďarsku je to György Lukács a jeho žáci, jako Agnes Heller, v Polsku Leszek Kolakowski. V českém kontextu je to Karel Kosík, v Jugoslávii se jedná o skupinu Praxis. Všichni se ve svém myšlení pokoušejí vrátit člověka do středu socialistického projektu, mají zájem obrátit stalinskou tezi. Pokud uděláte toto, vše ostatní se od toho odvíjí. Tím pádem zamítáte násilí, zamítáte známou myšlenku „účel světí prostředky“, zamítáte vše, co „pasovalo“ na poválečné období. Celá šedesátá léta jsou pokusem nejen o reformu, ale o novou definici socialistické myšlenky! Nekonečné debaty o reinterpretaci Marxe se soustředily na jeho rané spisy, na Grundrisse. Jedná se však o jinou debatu. Zavrhnete Lenina. Kapitál je již popisem kapitalistické společnosti, ale není určující pro vaši socialistickou budoucnost. Vy se však vracíte k původním Marxovým myšlenkám o procesu „odcizení“. Mimochodem, toto byly debaty, které probíhaly nejen ve střední Evropě, ale v celé Evropě, protože zde byl vliv italského marxismu. Tam byl znovuobjeven Antonio Gramsci, tedy jeho „vězeňské sešity“. A pak vliv francouzských marxistů nebo pokus o kombinaci existencialismu a marxismu u Sartra, potom „křesťansko-marxistický“ dialog… Zkrátka je zde období, které je neuvěřitelně bohaté, které nelze redukovat na šablonu „socialistické ideologie“.
MS: Na základě těchto východisek připouštíte snahy o reformovatelnosti společenského systému?
JR: Připouštím pokus o reformu, který nezaručuje její úspěch.
MS: Zde nám vyvstává problém. Jsou lidé, kteří myšlení, o němž hovoříte, kategoricky odmítají.
JR: Rozumím jim …
MS: Zkrátka, komunistická ideologie je pro ně nepřijatelná, jelikož z projevů režimu odvozují povahu ideologie. Vše se hází na jednu hromadu.
JR: Za každou kategorií uděláte šipku, která vede k dalšímu.
MS: Lidé uvažují deterministicky.
JR: Můžete číst Marxe, jak to dělali komunisté. V jejich očích se jedná o vědu, vyhlásili, že se nejedná o Marxe – autora, ale o marxismus. Marx neříkal, že utváří marxismus. Toto tvrdili komunisté. Poukázali, že se nejedná ideologii, ale o vědu, že mají vědecký přístup. Jakmile řeknete, že máte vědu, kdo je „depozitářem“ vědy v poslední instanci? Strana a její vedení! Vytvoříte si linku: zde je Marx, z Marxe uděláte vědu. Kdo rozhoduje, co je věda, co pavěda? O tom rozhoduje strana a její vedení. Pokud strana rozhodne, že je třeba vytvořit gulag, Marx v této logice může za gulag. Tato myšlenka je absurdní a říkám jí sofismus. Nejedná se ani o dějiny či dějiny myšlení. Pohybujete se pouze pomocí šipek. A vede k B, B vede k C, C vede k D. Marx a jeho Grundrisse vás vedou přímo do sibiřského gulagu. Velmi se vám uleví: konečně rozumíte dějinám. Vždyť je to tak jednoduché. Marx a jeho přítel Engels toto všechno spáchali. Pak ten s bradkou – Lenin, pod falešným jménem, a Stalin – Džugašvili pouze uplatnili zhoubné a nebezpečné myšlenky. Chceme-li rozumět těmto problémům, musíme oddělit Marxe a marxismus. Jedná se o dvě rozdílné věci. Jakmile toto uděláte, jakmile se zbavíte tohoto determinismu, najednou zjistíte, že se jednalo o důležitého myslitele devatenáctého století, který v mnoha ohledech mýlil, ale tehdy popsal nejen fungování kapitalismu, ale i tehdejší globalizaci, která se v některých ohledech podobá té dnešní.
MS: Ostatně rakouský ekonom s českými kořeny Josehp Schumpeter si Marxe velmi cenil.
JR: Weber četl Marxe, všichni významní představitelé sociologie a ekonomové jej četli. Jak jsem řekl, byl myslitelem devatenáctého století, s nímž v jeho době v mnohém nesouhlasili, poněvadž jeho teze odmítali. Zjistíte, pokud v Marxovi hledáte doporučení či předpovědi, že jsou falešné nebo přímo scestné. Také tam naleznete velice brilantní analýzy o té či oné zemi, jelikož byl znamenitý novinář. Jeho esej 18. brumaire, to je na všech amerických univerzitách povinná četba. Na Harvardu jsem učil „social studies“, mohu potvrdit, že studenti to tam čtou. Čtou Marxe, ale samozřejmě také Webera, Drukheima a další velké autory. Kdybych měl sám říci něco o Marxovi, řekl bych, že jako velký myslitel 19. století se ve svých konkrétních předpovědích či doporučeních totálně mýlil, ovšem v jeho dílech naleznete zajímavou a podnětnou analýzu.
MS: Problém je, že u nás se vámi zmíněná literatura – pokud se Marxe týče – vyhodila z knihoven. Vylilo se s vaničkou i dítě. Přešli jsme k jednoduchému determinismu, který mnohé z nás vede na scestí v pochopení sociálních otázek.
JR: Neříkám, že je nutné jeho teze oživovat, obhajovat. Jakmile řeknu Marx, je vždy povinnou četbou sociologie politiky, politické ekonomie, musím dodat: můžete tam číst zajímavé myšlenky o globalizaci, ale žádný návod, co s tím, vám to nedá. Člověk si jej musí udělat sám. Za druhé, samotný Marxův návod by byl velmi problematický, jelikož by tím pádem vítal globalizaci, poněvadž globalizace trhu znamená, že světový proletariát má společná východiska. Najednou všichni pochopí, že omezení národních států je umělé. Globalizace by tudíž svým způsobem byla pozitivním krokem. Ovšem všichni marxisté jsou tvrdými kritiky globalizace, globalizovaného kapitalismu. Zkrátka s Marxem si můžete dělat, co chcete.
MS: To platí o jakékoliv myšlence. Záleží přece na tom, z jakého úhlu pohledu se na ni díváte.
JR: Řekl jsem, že Marxovy analýzy globalizace jsou v mnohém zajímavé pro pochopení globálního trhu, i když vám to nepředloží návrh, co s tím. Naopak bych zdůraznil, že ideologické fundamenty starého režimu jsou úplně mrtvé. V tom nevidím žádnou životaschopnou myšlenku, žádnou inspiraci pro kohokoliv. Nyní nehovořím o sobě, tážu se, zda může například znárodnění majetku někoho oslovit? Nikoho. Vidím hodně lidí, řadu politických sil, řadu intelektuálů v Evropě, kteří se snaží přemýšlet o globalizaci, jak omezit všemocnou diktaturu trhu, …
MS: … jak demokratizovat kapitalismus, …
JR: … společnost. Jedná se o obrovské otázky. Vůbec netuším, jakým způsobem by odvolání se na ideologii starého režimu mohlo pomoci. Naopak, řekl bych, že zkušenost starých režimů jen na dlouhou dobu znemožnila otevřené přemýšlení o tom, co vzniklo po roce 1989. Vy se tak snažíte vymezit vůči minulosti, že ve jménu tohoto vymezení a hlavně znemožnění, aby se systém nemohl vrátit, jste ochoten zahmouřit jedno či případně obě oči nad tím, jak se vede privatizace či že se nebude jednat o právní stát a bude obrovská korupce. Jednoduše, jste ochoten podstoupit cokoliv, abyste dosáhl svého cíle: znemožnit návrat starých poměrů.
MS: To se dá označit jako marxismus naruby.
JR: Zavedete tržní fundamentalismus jako náhradu za komunistický.
… Nostalgie po minulosti …
MS: V Čechách jsou lidé, kteří stále podporují koncept minulé správy. Skupina lidí, kteří teskní po minulosti, existuje dodnes. Jak si vysvětlujete tuto skutečnost? Jde o „lpění na ideologii“, nebo jsou na politické scéně představitelé, kteří ji upravili do nové podoby?
JR: Tam se prolíná několik skutečností. V některých případech by se mohlo jednat o otázku určité věkové skupiny. Sám jsem si to tak původně vykládal, ale nyní se s tím spokojit nemohu. Říkal jsem si: „Dobrá, je zde v KSČ skupina penzistů, kteří odejdou, jedná se o problém biologický.“ Pak je zde část společnosti, u níž se nejedná o nostalgii po diktatuře, ale jde o nostalgii po bezpečnosti, po jistotách. Věděl jste, že starý systém vám zajistí práci, povolání, zdravotnictví, jedná se o systém, který se o vás bude starat od kolébky do hrobu. Pro mě je to absolutně nepřijatelný postoj k životu, ale pro značnou část společnosti – zejména, když se objeví skutečné možnosti nejistoty – je tento přístup akceptovatelný. Dnes je nejvyšší nezaměstnanost od třicátých let. Pokud nejste nezaměstnaný, možná pokrčíte rameny. Pokud se zajímáte o společnost a o sociální otázku, nemůže vám to být jen tak lhostejné. Nemohu vyloučit, že mezi „nostalgiky“ jsou i lidé, kteří řeknou: za to může kapitalismus. Pak je zde třetí důvod. Od roku 1989 uběhlo již čtvrtstoletí. Paměť je pružná, někdy děravá. Objevily se také neduhy demokratického režimu, každý den slyšíme, že žijeme v demokracii, ale víme, že zde je obrovský stupeň korupce, že je zde propojení soukromých zájmů, státu a politiky. Znechucení ze stavu demokracie je u některých lidí velké: tamto nebyla demokracie, ale oni si na opravdovou demokracii jen hrají.
MS: Snad to mile vystihl již zemřelý Karel Kryl. Hovořil o demokratuře.
JR: Jsou tři důvody, proč se pohled na minulost – alespoň u části společnosti – stává neuvěřitelně shovívavý. Nutně to neznamená, že tito lidé si přejí návrat starých poměrů.
MS: Stačilo by, kdyby den, dva prožili v minulosti a nemohli užívat vymožeností dneška …
JR: Kdybychom řekli: zavedeme moc jedné strany, budete moci na tuto školu, a ne na tamtu, budete pracovat tam, a ne jinde. Lidé by reagovali jinak. Nostalgie je zvláštní fenomén – souvisí více s přítomností než s minulostí. Nemůžete to jasně přeložit.
MS: Jistě je zvláštní, že v České republice máme politickou stranu, která navazuje, má kontinuitu s komunistickou stranou před rokem 1989.
JR: Jedná se o české specifikum. Souvisí to nejen se způsobem, jakým změna v roce 1989 přišla. Jak víme, v Polsku byla dohoda u kulatého stolu, kterou dokonce v Maďarsku iniciovali komunisté. Hledali partnera pro diskusi. Tázali se, kde jste občanská společnosti? My vás potřebujeme, abychom mohli provést transformaci. V Československu to bylo naopak. Zdejší strana byla až do pozdního období na špici stejná. Jiné to bylo v regionech. Máme studie, které ukazují, že strana na místní a regionální úrovni cítila tlak společnosti a požadovala nějaké změny. Na špičce strana nebyla schopna udělat nic. Je zde však něco hlubšího, a to je silné zázemí komunistické strany i v této zemi. Psal jsem dějiny KSČ, nerad bych je nyní vykládal. Pozice této strany, její zázemí v české společnosti je specifikem České republiky oproti celému východnímu bloku.
MS: Ano, naše společnost je příliš rovnostářská.
JR: Touhu po rovnosti můžete mít jinde, ale je jasné, že komunistická strana po první světové válce vznikla jako většinový rozkol v největší politické straně – sociální demokracii, a proto měla hluboké zázemí. Hrála roli v odboji za druhé světové válce, těžila z vítězství Sovětského svazu v roce 1945, byla úspěšná ve volbách v roce 1946.
MS: Zaštítila se tím, že bude prosazovat ideály Tomáše Garrigua Masaryka.
JR: 40 procent Čechů pro ně hlasovalo. Je nutné tyto skutečnosti připomínat, ač to mnozí z nás nechtějí slyšet. Strana zde měla své zázemí, podporu. Je to cosi jiného než komunistická strana v Polsku nebo v Maďarsku či v Rumunsku, kde se jednalo o mikroskupinky dosazené po válce sovětskými tanky. Nemůžeme to srovnávat. Zázemí komunistické strany v této společnosti vděčí za mnoho meziválečné demokracii, neboť vše vzniklo v demokratickém kontextu. Odtud dvojí povaha strany. Musela fungovat v demokratickém systému. Tím pádem zde bylo pořád pokušení sociáldemokratizace, nákazy prostředím. O to větší byl tlak komunistického systému Moskvy atd., která permanentními čistkami prověřovala lidi a likvidovala všechny revizionisty. Celá historie tohoto hnutí je likvidováním, bojem proti frakci, proti úchylce. Všechny úchylky měly co do činění s demokratickým prostředím. Díky prostředí se strana mohla etablovat, a zároveň díky prostředí mohla strana v roce 1945, 1946 dát iluzi, že povede jinou politiku než to, co se provozovalo v Rusku nebo jinde ve východní Evropě. Má zázemí, Rusové ji nechali po roce 1945 provést „národní cestu k socialismu“ a v roce 1968 s dvacetiletým zpožděním se Dubček vracel k této myšlence …
MS: Neměli jsme prezidenta Josipa Broze-Tita jako Jugoslávie. Na vrcholných pozicích byli servilní jedinci, kteří po nástupu Gorbačova nebyli schopni ničeho.
JR: Jednalo se o cenu za rok 1968. Tak důkladně zlikvidovali stoupence Pražského jara, tak důkladně vyhodili půl milionu lidí ze strany, že nebyli schopni se adaptovat na Gorbačova. Mimochodem, být vyhozen ze strany znamenalo ztratit zaměstnání. Najednou se ocitnete buď s věrnými aparátčíky, nebo s totálními oportunisty. Žádnou kloudnou českou odpověď na Gorbačova tu nenajdeme.
… Exil …
MS: Hovoříme-li o minulosti, neměli bychom opomenout význam exilu. Lidé, kteří nesouhlasili s vývojem v této zemi, se s touto zemí rozloučili. Někteří z toho důvodu, že nemohli uplatnit své nápady, své zkušenosti. Jak vnímáte tento fenomén, jenž je pro naši zemi příznačný?
JR: Je třeba rozlišit dvě věci: jednou je emigrace, ta byla dost masová. Nastala po roce 1968, ale i po roce 1948. Máte tam velmi různé složení lidí. Ano, jsou lidé, kteří opouští zemi, jelikož mají obavu, že se stanou obětí represe, nebo mladé lidi, kteří si řeknou: toto je příležitost začít jinde nový život. Pak máte kategorii lidí, kteří těchto okolností využijí, protože si polepší ekonomicky. Je nutné rozlišovat emigraci od exilu.
MS: Například profesor Erazim Kohák tvrdí: já jsem šel do exilu, ale když jsem měl možnost se vrátit po roce 1989, vrátil jsem se. Tam je to otázka významu svobody. Neodešel ze zištných důvodů.
JR: Nebylo to myšleno kriticky. Uváděl jsem to z důvodu nutnosti rozlišovat. Exil je vyloženě politicky motivovaný. Také se chápe jako takový, a proto má ke své vlasti – zemi, odkud lidé odcházeli, zvláštní pocit sounáležitosti, a dokonce povinnosti její věci ovlivňovat.
MS: Primární je starost o svou vlast než o své postavení.
JR: Tím nechci říci, že ostatním je to jedno, nebo že se o to nezajímají, a proto jsem to pouze chtěl rozlišit.
MS: Můžeme – podle vás – říci, že s lidmi, kteří odešli, země přišla o část elit?
JR: To určitě! Zdecimování elit v této zemi je ve dvacátém století velice důležitou skutečností. Takovými vlnami ve dvacátém století bylo: rok 1938, 1948, 1968. Když v tak krátkém období tak malá země, jejíž elity jsou početně omezeny, zažije vlnu emigrace třikrát, zanechá to za sebou velké stopy. Samozřejmě, když k tomu přidáte domácí politiku „negativní selekce“ po roce 1948, výsledkem je systematická decimace elit. Proběhlo to za války, za protektorátu, o čemž píše Václav Černý ve svých pamětech. Vidíte, kde byl hlavní terč represe – intelektuální elity. Když se podíváte na politiku po roce 1948, část elit byla likvidována. V normalizaci sedmdesátých let se to opakovalo. Tedy na domácí půdě probíhá decimace elit, pak nastává odliv, o kterém jsme mluvili, jenž nastal v několika vlnách. Kumulativní efekt za půl století je obrovský. Bylo to znát a je to znát v období po roce 1989. Najednou zjistíte, že české elity – ať již mluvím o akademické sféře, nebo intelektuálních elitách v širším slova smyslu – jsou zesláblé. Vidím to na univerzitě. Vidím to v politice, vidím to v médiích i jinde.
MS: Když to porovnáte s našimi středoevropskými sousedy, také tím prošli, nebo byli tohoto „exodu“ ušetřeni?
JR: Různé země to prožívají jinak. Maďarsko zažívá velké trauma po roce 1956, tehdy odešlo 200 tisíc lidí a s nimi část elit. Je však třeba říci, že v období, které následovalo, nastala tvrdá represe. Existovala do roku 1961, pak Kadár vyhlásil program: Kdo není proti nám, je s námi. Začal poměrně vstřícnou politiku kompromisu, která obnovu elit umožnila. Co je charakteristické pro maďarský model změny, je to, co bych nazval: vznik alternativních elit uvnitř systému. To znamená, že se jednalo o elity, které se nacházejí na pomezí mezi oficiálními strukturami a opozicí.
MS: Jednalo se o „šedou zónu“?
JR: Zde se jednalo o poměrně úzký okruh lidí. Tamní zóna byla daleko širší. Máte je v ekonomické oblasti, ve společenských vědách, zejména v sociologii, v médiích.
MS: V Polsku též?
JR: Vezměte si maďarskou historiografii. Univerzitní elita v Maďarsku, která se od šedesátých let postupně dávala do pořádku, byla na úrovni. Cestovala do zahraničí. V Paříži jsem měl neustálé návštěvy z Maďarska. Měli jsme zvláštní stipendia pro lidi z Maďarska a z Polska. To však nebyla záležitost Československa, východního Německa či Rumunska. Výtečně to fungovalo s Maďarskem a s Polskem. S ním to fungovalo i po puči Jaruzelského. Oni mají zvláštní vztah k emigraci a k exilu. Ten není chápán jako něco cizího: opustíš-li mě, zahyneš.
MS: Tato Dykova teze …
JR: … pro Poláky neplatí. Tam platí: rozumím, že opouštíš, ale zůstáváš součástí Polonie. Tato Polonia existuje v západní Evropě, v Americe! Je součástí domácího dění, a proto jsou domácí elity propojeny. Důležitý časopis polských elit poválečného Polska vycházel v Paříži. Jmenoval se Kultura.
MS: Můžeme říci, že o tuto skutečnost byli Čechoslováci ochuzeni. Po roce 1989 se to projevilo.
JR: Nemůžete hned propojit A a udělat od něj šipku do B. Podíváte se na žalostný stav univerzity po roce 1989 a řeknete, že za to může likvidace univerzity 1938, 1948, 1968. Z vlastní zkušenosti vím, že kdekoliv jsem cestoval po Americe a přišel jsem na univerzitu, vždy jsem tam viděl kanceláře s českými jmény. Zaklepte na dveře a zjistíte, že je exulant z těchto let. To bylo všude. Je zvláštní, že česká emigrace se právě na rozdíl od polské nepovažovala za součást domácího dění. Platí to o exilu politickém. Omezil bych to na velice úzkou skupinu lidí, která měla své časopisy: Listy, Svědectví. Jednalo se o poměrně omezenou skupinu lidí. Ostatní mají úžasnou schopnost se integrovat do francouzské, anglické nebo americké společnosti.
MS: A tak se oddělit od zdejšího vývoje?
JR: Částečně, poněvadž domácí atmosféra je nebere – na rozdíl od Polska.
MS: Není to srdeční záležitost?
JR: Když odcházíte nadobro, nepočítáte s návratem. Politický exil má zájem se vrátit, chce nějakým způsobem pomoci zemi, ovlivnit domácí vývoj. Česká emigrace, nejen ta ekonomická, není orientována dočasně. Slovenská emigrace od 19. století byla emigrací ekonomickou, ovšem byla emigrací s myšlenkou návratu. Ten se však nutně neuskutečnil, ale myšlenka byla přítomna.
… Demokratická opozice, disent …
MS: Dobrá, lidé, kteří chtěli vzdorovat režimu, znali jeho nedostatky a upozorňovali na něj, utvořili disent. Zásadním byl dokument Charta 77. Jak se díváte na význam aktivit těchto lidí a na jejich příspěvek ke společenskému vývoji?
JR: Nemusím to dlouze zdůrazňovat, bylo to mnohokrát popsáno: význam Charty není úměrný počtu osob podepsaných pod manifestem. Bylo tam 242 lidí.
MS: Jejich počet se postupně zvyšoval.
JR: Ale bylo to v patnáctimilionové zemi. Po deseti letech po okupaci spřátelenými armádami zde byl kolektivní veřejný čin. Doposud byly petice a protesty a ty byly jednotlivé. Pár jednotlivců protestovalo proti zavření lidí. Pamatuji si, že byly procesy s Milanem Hüblem v Brně, s Jiřím Müllerem, s Petrem Uhlem. Zkrátka – existovaly protestní akce. Charta nabídla něco jiného: kolektivní vystoupení, a to také bylo důležité, poněvadž kolektivní vystoupení nebylo již založeno na nějakém politickém projektu, který by se chtěl přímo navázat na Pražské jaro. Zde šlo o pochopení, že situace je jiná, že se nelze vrátit tam, kde jsme byli před deseti lety. Je však možné dát dohromady lidi nejrůznějších přesvědčení kolem myšlenky lidských práv, dodržování ústavy a mezinárodních dohod. Jednalo se o to, vrátit pojem práva do veřejného povědomí. To bylo velmi důležité. Tolik význam vnitřní. Kdybych měl hodnotit význam vnější, musel bych dodat, že často se tento novy disent interpretoval jako pokračovatel demokratizačních snah 10 let po Pražském jaru. Zde si lidé neuvědomují jeho význam, neboť zde převládlo po roce 1989 jisté opovržení tímto reformním pokusem. Dnes se hovoří o reformním pokusu spíše s despektem. Jak byli lidé naivní, jak mohli věřit, že lze reformovat tento nereformovatelný systém. Venku to mělo obrovskou odezvu. Bylo to součástí velkého mezinárodního třesku během roku 1968. Venku se daleko víc brala Charta či vznik opozice – je zde znovu síla, nový impuls, Češi se nevzdali.
MS: Můžeme říci, že Západ vnímal tyto lidi jako legitimní představitele opozice? Francouzský socialistický prezident Mitterrand se s nimi setkal.
JR: Význam Charty bychom mohli spojit s dvěma skutečnostmi. Chartisté vnesli myšlenku dodržování práv a principů v helsinském procesu. Byly to tři známé „košíky“: bezpečnost, ekonomika, lidská práva. Třetí košík byl fíkový list. Najednou díky nim dostával obsah a jednalo se o velkou zásluhu. Vnesli do mezistátní diplomacie mezi Východem a Západem dimenzi lidských práv. Pak zde bylo z vnějšího pohledu zjištění, že na středoevropské scéně – zvlášť v Československu – existuje opozice. I když si neříkala opozice, nebyla to organizovaná struktura s vedením, hierarchií, ale měla jisté mluvčí. Osobnost Václava Havla zde byla velmi důležitá. Tím pádem během osmdesátých let, když myšlenka „détente“ a lidských práv se stala skutečně neoddělitelnou, pak i západní diplomacie, západní státníci, pokud chtěli jednat s touto zemí, museli též jasně rozlišovat kontakty s mocí, s vládou, s opozicí a společností. Bylo to důležité nejen pro tyto poměry, ale bylo to důležité i pro ně doma, jelikož domácí veřejnost chtěla v tom mít jasno. Navštívit Československo neznamenalo podpořit zdejší režim. Navštívit Československo znamenalo, že Francie a Československo mohou mít mezistátní styky, které v té době byly velice omezené. Při té příležitosti se francouzský prezident například setkal s představiteli disentu na francouzské ambasádě, což bylo důležité pro něj, ale i pro ně. Pak jel do Lán, kde uctil památku Masaryka. Tím pádem máte nový typ diplomacie, který bere občanskou společnost a opozici v potaz.
MS: Dobrá, soudíte, že tato občanská iniciativa byla důležitá pro přemostění z totality do demokracie, byť těmto lidem náhle „spadla“ moc do rukou, že byli sami překvapeni? Souhlasíte s touto tezí?
JR: Události byly pro všechny, i pro ně překvapením, jak snadné to bylo, jak rychle se režim zhroutil. Nikdo z nás, nikdo z nich to nemohl tušit. Samozřejmě, když se díváte, jak se režim hroutí, pak je důležité, aby alternativní elity – a neměli jsme maďarské – zde byly disidentské. Alternativní politická elita, která měla ve společnosti jistý kredit, měla jistou důvěru, tomu pomohla. Zaplať Pánbůh, že zde byla, poněvadž když se hroutí režim, musíme mít s kým vyjednávat. Je zřejmé, že se jim to pak vytýkalo, poněvadž když se s někým dohodnete, dotyčný se pokusí, aby dohoda umožnila i jemu určitý odchod ze scény, jenž by pro ni nebyl příliš nepříjemný. Bylo velice důležité, že zde tato skupina lidí existovala. Samozřejmě, že nebyli připraveni, neměli návod, recept na všechno. Následně se ukázalo, že v politice disidentští intelektuálové byli spíš amatéry a velice rychle prohráli s profesionály.
MS: Možná s pragmatiky, ani pan Klaus nebyl profesionál, byl pouze akademickým ekonomem.
JR: Disidenti a intelektuálové byli nahrazeni prognostiky a pragmatiky.
… Demokracie …
MS: Dobrá, rád bych se zeptal, jak se díváte na ustavení demokracie? Jak si ji sám jako politolog a historik definujete? Je jich mnoho druhů.
JR: Ano, klasické Lincolnovo motto zní: „The government of the people, by the people, for the people“.
MS: Nepřímo říkáte, že se jedná o otřepané fráze.
JR: Jde o to, kdo to říká a v jakém kontextu. V roce 1989 byl zajímavý moment přechodu, ten byl bezprecedentní. Nikdo z nás si nemyslel, že se totalitní režim může zhroutit tímto způsobem, že zde vznikne přechodné období. Ano, bylo to období jakéhosi kompromisu s umírněnou částí starého režimu. Ten byl ještě daleko jasnější v Maďarsku a v Polsku.
MS: I to je do jisté míry znak demokracie. Jsem schopen se dohodnout. Tuším, že alternativou je konfrontace, v ní jsou násilné prostředky. Jsem–li bezbranný, není v mém zájmu velké vyostření, byť mou největší zbraní je mrav.
JR: Pokud chtěli, aby režim ustoupil, šlo hlavně o svobodné volby. Hlavní, symbolický moment byl: musíme vytvořit podmínky pro svobodné volby. Zde vznikla iluze, že svobodné volby jsou hned demokracií.
MS: Je to pouze jeden znak – a to formální.
JR: Bez nich není demokracie. Ve veřejnosti a v širším okruhu lidí vznikl dojem, že když máme svobodné volby, jsme v demokracii. Pak jsou instituce, parlament, …
MS: … ono to nějak půjde dál.
… Dva přístupy k demokracii …
JR: Nebyla zde myšlenka, že nová demokracie bude vznikat postupně? Ale z čeho bude vznikat? Byly zde dva odlišné přístupy. Jeden, který převládl, byl ten, který jsme slyšeli hned po rozkolu v Občanském fóru v roce 1990: potřebujeme vytvořit standardní strany, standardní instituce, abychom měli standardní demokracii. Všechny ostatní alternativní názory jsou jakýmsi pozůstatkem disidentské antipolitiky. Tím se opomněl druhý směr, který byl velice důležitý, který prohrál, který tudíž naplněn nebyl. Jednalo se o myšlenku: demokracie jsou nejen instituce, parlament a jednou za čtyři roky volby, ale bude propojena s občanskou společností a vznikem jisté občanské kultury. Idea disentu byla: občanská společnost je tkáň demokracie, je základem a politické strany, které budou vznikat – a vědělo se, že budou vznikat – mají smysl, když budou dlouhodobě schopny plnit svou roli, jen pokud budou propojeny s občanskou společností. Tato myšlenka byla záhy zavržena, jakož byla zavržena i další myšlenka, že vstup do politiky je motivován myšlenkou veřejné služby. V poslední instanci to má mravně politický základ. Havlovi se stoupenci prvního konceptu demokracie vysmívali: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“ Bylo to heslo z listopadu. Samozřejmě může být bráno jako – a také to tak bylo označováno – naivní moralizování.
MS: Jedná se přece o heslo, které v sobě nese důležité poselství.
JR: Ano, jsou některé morální principy a pohnutky, na kterých stojí můj vstup do veřejného prostoru, do veřejné služby – do politiky. Opomenul se i morální princip, který byl v disentu důležitý, i občanská společnost. Tato verze obnovy demokracie velice záhy prohrála.
MS: V jistém ohledu můžeme říci: soustředili jsme se na obnovu formy, ale ne obsah, tím myslíme i kultivaci demokrata?
JR: Demokracie potřebuje oboje. Nic nevzejde bez mravně-politického impulsu, a nic nevydrží bez institucí. Potřebujete obojí. Bohužel jsme privilegovali druhou část, protože tam do hry vstoupila úplně jiná hra, a to hra mocenská, hra, která byla determinovaná ekonomickou transformací. Tam byli disidenti amatéry jako v politice, ale již byli mimo hru, tu hrály jiné skupiny, jiné sítě. Disidentům se velice rychle dalo najevo, že zbytečně zdržují.
… Demokracie ve středoevropském prostoru …
MS: Dobrá, rád bych se zeptal, jak vnímáte demokracii ve středoevropském prostoru. Byli jsme zemí, kde se demokracie obnovovala. V jiných středoevropských zemích, které vznikly z rozpadajícího se východního bloku, demokracie předtím neexistovala. Jak o této skutečnosti uvažujete?
JR: Je pravda, že Československo – alespoň na papíře – bylo zemí, v níž byla demokratická tradice, která sahala do pozdní rakouské doby, jež pak za první republiky měla své zázemí. Lidé to mohli vnímat generace. Některé to ještě zažily, některé to pouze vágně pamatovaly, to bylo velice důležité. Na vývoji se systém podepsal, poněvadž nikde jinde ve střední Evropě takový nebyl. Je pravda, že zde bylo i krátké poválečné období, které se dnes bere jako přechod od jedné totality do druhé. Z mého pohledu byla situace složitější a zajímavější. Ano, vím, že vývoj byl předurčen, že Československo zapadne do sovětské sféry vlivu. Ty tři roky byly důležité, protože zde byla jistá generace lidí – sice opojená socialistickou myšlenkou, která po válce měla navrch – jež si myslela, že ji jde kombinovat s tradicí české demokracie. Ukázalo se to být iluzí. Ale alespoň velká část nadšenců po roce 1945 měla či sdílela tuto iluzi o české cestě, že lze něco kombinovat – a dokonce Beneš říkal, že my jsme most mezi Východem a Západem. To pak v šedesátých letech umožnilo v kontextu destalinizace říci: my jsme udělali okliku kvůli Sovětům. Můžeme navázat na tuto myšlenku, a proto lze udělat variantu vlastního druhu. Znovu se to ukázalo nebezpečné, ale tím chci říct, že zde byly jisté pokusy, které mají s demokratickou tradicí co do činění. Je zde však druhá stránka, na kterou se příliš často zapomíná. Ano, naši sousedé byli před válkou méně demokratičtí, a je také pravda, že byli po roce 1945 sovětizováni daleko rychleji než Československo.
MS: Dobrá, a co demokracie kolem nás?
JR: Podívejme se na Polsko. Od roku 1956 je zde pozvolný vývoj, který umožňuje různým částem společnosti emancipovat se vůči komunistickému státu. Začne to zprivatizovaným zemědělstvím, také prostorem, který je dán katolické církvi, jež je v Polsku nejvlivnější institucí. Po roce 1956 se realizuje myšlenka závodních dělnických rad – vznikly v rámci ekonomické reformy, na což bylo zapomenuto, ale původně tam byly. V roce 1968 nastal definitivní rozchod intelektuálů s marxismem a oficiální ideologií. Pak v sedmdesátých letech se zde odehrály dělnické bouře a probíhala emancipace dělnictva vůči komunistickým strukturám. Je tu kumulační efekt. Když se ustaví Solidarita v roce 1980, celá společnost již je ve stavu určité autonomie vůči komunistickým strukturám. Když pak přijde Solidarita, zjistíte, že to nejsou odbory, že je tam 10 milionů členů. Tento počet již není pouhou odborovou organizací, ale celonárodním hnutím. Situace v Maďarsku? Když se podíváte na meziválečné období, jedná se o zemi, kde demokracie neexistovala. Jednalo se o autoritářský nacionalistický režim. Za války bylo Maďarsko posledním spojencem Hitlera – až do poslední chvíle. Nicméně rok 1956 byla první antitotalitní demokratická revoluce ve střední Evropě a zanechala jisté dědictví. Na jedné straně Kádárův režim pochopil, že nemůže se vrátit k poměrům minulé doby, ale že musí nalézt kompromis se společností. Ta udělala závěr, že režim nemůže svrhnout, že musí hledat také jistý kompromis. Ten byl pak založen na tom, že společnost dostala v sedmdesátých letech daleko větší prostor než u nás. V Maďarsku zrušili víza s Rakouskem. Lidé mohli jezdit volně do Rakouska, do ciziny. V Paříži jsme měli neustálé návštěvy z Maďarska. Tamní intelektuální život byl daleko otevřenější a zajímavější. Byly různé formy kontaktů mezi disentem, kvazi-disentem, šedou zónou až po reformní skupiny ve stranických strukturách, kontinuum jsme mohli vidět.
… Cesta k demokracii …
JR: Tady vznikla jistá elita, která v podstatě byla připravena na rok 1989. S tím, že je potřeba demokratizovat. Nevědělo se, jak se situace bude vyvíjet. Někteří uvažovali o vývoji v kontextu Gorbačovových reforem, že změny budou řízeny reformní skupinou. Ta sama přebírala myšlenky, jež často přicházely z disentu. V oblasti ekonomiky byly přejímány liberální ekonomické reformy. Pak se ukázalo, že se věci vyvinuly jinak. Tím bych řekl: Československo mělo nejlepší předpoklady, co se týče demokratické tradice, ale zkušenosti z komunistického období paměť na tradici upozadily. Bylo to dlouhé období Novotného a také normalizační období.
MS: Potřebné tradice u nás vlastně upadly do zapomnění.
… Demokracie a první republika …
MS: Musíme říci, že v roce 1989 se první republika připomínala. Havel byl srovnáván s Tomášem G. Masarykem. S první republikou si asociujeme Masaryka jako filozofa na trůně, ale nebereme v úvahu, že se jednalo o dobu, kdy existovala cenzura, kdy existovala takzvaná hradní Pětka, kdy existovala permanentní vládní nestabilita.
JR: Víte, první republiku nesmíme měřit dnešním metrem. Ano, jedna věc je symbolicky se odvolat na kontinuitu: Havel, Masaryk. To zde bylo zřejmé. Dále převezmeme tradici ústavy první republiky. Samozřejmě tato tradice znamenala nejen tradici ve střední Evropě, ale také znamenala systém Pětky, a tudíž dohody stranických špiček na klíčových otázkách mimo parlament. Znamenalo to též prorůstání stranických aparátů se státem, neboť pokud je Pětka předem dohodnutá – nehledě na to, jak dopadnou volby – politici budou spolu dál pokračovat v mírně pozměněné sestavě. Některá ministerstva již spadají pod konkrétní strany.
MS: Není tam dobrá kontrola.
JR: Když se však podíváte zblízka na Hrad! Stačí si přečíst knihy Antonína Klimka. Najednou zjistíte – byť tam je to možná přehnaně vylíčeno – že za vším jsou nějaké pikle, někdo tahá za nitky. Ano, tak již to v politice je. Politiku nesmíte zkoumat pouze tímto drobnohledem. Také zde byla národnostní otázka, na kterou nemůžeme zapomenout, ten problém zde byl: německá otázka, maďarská otázka,
MS: … polská otázka, …
JR: … slovenská otázka. Říkám jako polehčující okolnost, ale to české strany nutilo k dohodě.
MS: Tyto problémy se také ukázaly naplno po roce 1989 a rozpad státu v roce 1992 a vznik nových států v roce 1993 byl toho jasným důkazem. Pouze už zde nebyla otázka německá, té jsme se zbavili.
… Elity a kontexty …
MS: Soudíte, že důležitým „kořením“ demokracie byly elity, které nám po roce 1989 chyběly?
JR: Ano, po roce 1918 zde jistá elita existovala. Nyní nemluvím pouze o politické elitě, ta byla příliš úzká. Byla zde však elita intelektuální a podnikatelská a v širším slova smyslu společenská. Byla zde provinční města …
MS: Národní kapitalisté jako Tomáš Baťa, Kolben a Daněk, Emil Škoda a jiní.
JR: O elitách se musí mluvit v množném čísle, poněvadž v Praze i v Brně spolu žily: české elity, německé, židovské. V různých městech bylo seskupení trochu jiné.
MS: Byla zde nutnost komunikace, …
JR: … i když to vytvářelo národnostní pnutí. Nesmíme zapomínat, že zde byla kontinuita se starým režimem. Ta se podepsala i do právního řádu. Když si čtete Peroutku – Budování státu, tam máte: ano, říká se tomu revoluce, převrat. Ukazuje však, že silnější kontinuitu má byrokracie, právní řád. Původně se řeklo, že je to prozatímní. V prvním článku v ústavě je napsáno: „Přebírá právní řád starého Rakouska, ale prozatímně“. To prozatímní se stalo permanentním, tedy na 20 let. Jednalo se o zvláštnosti první republiky. Máte dva pohledy. Buďto řeknete: Ve středovýchodní Evropě nebyly demokratické tradice, v meziválečném období nebyla demokracie. Pokus zavést demokracii po roce 1918 a podobný po roce 1989, tedy pokus po roce 1918 selhal. Když se podíváte na situaci ve třicátých letech, všude máte polo-autoritativní režimy. Neříkám rovnou fašistické a totalitní diktatury, ale autoritativní režimy. V tomto kontextu je Československo výjimkou. Jsou však jiní, kteří říkají, že to, co jsme právě zmínili – systém Pětky, byrokracie, národnostní otázky a různá omezení – ukazovalo, že česká demokracie měla blíže k „nedopečeným“ autoritářským režimům, že byla jakousi mírnější verzí toho než středoevropskou odrůdou liberální demokracie. Stačí, když si přečtete publikace ze společnosti Collegium Carolinum v Mnichově. Vydali mnoho spisů o první republice, tam kladou důraz na nedostatky československé demokracie.
MS: Měli jsme autoritu, která byla pro mnoho lidí nezpochybnitelná, …
JR: … která byla velice důležitá. Říkáte, že se snažíme na něco navázat. Je jasné, že nemůžeme navázat na první republiku, protože je jiná doba, jiná společnost, poznamenaná odsunem Němců, likvidací buržoazie po roce 1948. Jednoduše, společnost je již jiná, není na co navázat.
MS: Jen ideově.
JR: Navážete ideově, navážete symbolicky.
MS: Nebát se, nekrást.
JR: Někteří se nebáli krást.
MS: V devadesátých letech zde byla přítomnost symbolu. Je otázkou, co z toho bylo v praktické rovině užito?
JR: To je důležité v prvním momentu, když se zakládá demokracie. Ve společnosti se vytvoří konsensus a ten rezonuje v kolektivní paměti společnosti. Není jasné, jak společnost bude rozvrstvena, jak bude rozdělena, ale je zde společný základ. Byl o to důležitější, když se starý řád rozpadl, poněvadž zajistil jistou kontinuitu s předválečnou dobou.
MS: Jsou mezi námi ti, kteří tento proces označují za selhání, ale například rozchod našich národů byl civilizovaný. Nestali jsme se bojištěm jako v případě rozpadu Jugoslávie.
… Přímé prvky v demokracii …
MS: Vy byste vítal, kdyby v demokracii bylo více přímých prvků, aby se aktivizovali občané? Švýcarsko nám může být v tomto ohledu vzorem.
JR: Švýcarsko je zvláštní, těžko napodobitelné. Těží z dlouhodobé kontinuity.
MS: Československo je znakem opaku – diskontinuity.
JR: Všechny osmičky jsou ve znamení diskontinuity. Země jako Švýcarsko nikdy nezažilo velkou tragédii. Poslední byla, když se Vilém Tell strefoval do jablka a málem zabil svého syna. To je jediný takový „kvazitragický“ moment, který Švýcarsko zažilo.
MS: Přivítal byste impulsy? U nás se po pětadvaceti letech ozývá nutnost odvolatelnosti politiků, parlamentní demokracie zkostnatěla, a proto potřebujeme nové impulsy?
JR: A ty nás vracejí k myšlence občanské společnosti. Můžete postupovat takto: máte na řešení problémů stejný recept jako Švýcaři. Tím myslím, že pravidelně můžete na žádost určitého počtu občanů vypsat referendum. Zvláštnost referend je, že se týkají velice konkrétních otázek. Příští, které mají Švýcaři na programu, se týká minimální mzdy. Tážou se: má se zavést minimální mzda 4 tisíce švýcarských franků – což není zanedbatelná suma? Podle průzkumů veřejného mínění je zřejmé, že to neuspěje, ale jedná se o velice konkrétní otázky. Skutečnost, se kterou spojujeme většinu referend, jsou velké otázky: podoba ústavy, vstup do Evropské unie.
MS: Domníváte se, že by – podle vás – na základě tohoto pohledu u nás referendum nebylo vhodné?
JR: Jsem přesvědčen, že daleko schůdnější cestou by bylo snažit se vytvářet podmínky pro to, aby organizace občanské společnosti byly slyšet a měly prostor, prostředky a měly co největší propojenost se stávajícím politickým systémem. Všiml jsem si, že i právníci na to slyší. Člověk by si mohl říci, že soudci i právníci mají zájem pouze na institucích. Ne, oni pochopili, že fungující demokracie potřebuje právní stát, potřebuje demokratické instituce, a proto i občanskou společnost.
… Kvalita demokracie …
MS: Jak byste se vyjádřil ke kvalitě zdejší demokracie? Máme instituce, máme právní stát. Soudy soudí pomalu, problém je také, že soudí nepředvídatelně. Soud jedné instance řekne A, soud druhé instance popře původní rozhodnutí.
JR: Člověk nemůže plně zavést úplnou předvídatelnost soudu. To by …
MS: … bylo popření soudní moci, důležitého pilíře demokracie.
JR: Přesto – jaká je úcta k právu? Zde je pozoruhodné, až znepokojující, že se léta vytváří atmosféra nebo veřejný diskurs z nejvyšších míst, která zpochybňují Nejvyšší soud či Ústavní soud. Jak pak chcete, aby společnost měla důvěru v instituce, justici, právní stát, když samotné politické špičky, dokonce nejvyšší představitel státu jimi pohrdá, kritizuje je, mluví o soudcokracii? Nakonec to vyvrcholí jeho posledním gestem – amnestií. Na vrcholu máte člověka, jenž je dvacet let u moci. Začne to privatizací bez právního rámce. Zde se již nejedná o nedopatření nebo omyl, byl to záměr. To znamená, že privatizace musela proběhnout rychle a bez právního rámce. Vše, co proběhlo, zejména tunelování devadesátých let, se nesmělo právně postihnout, nebo jen okrajově. Pokud jsou nějaké kauzy, které byly nedořešeny, tím jsme za nimi udělali tečku. Jak má normální občan mít respekt k právnímu státu, justici, když slyší o útoku na soudcokracii? Nakonec je vše dokonáno amnestií, která umožnila prosadit nespravedlnost. Není to tak, že se Češi narodili se skepsí vůči justici, Češi zaznamenali nefunkční justici. Jan Kalvoda ten stav svého času nazval právním nihilismem. Sám je právník a asi věděl, o čem hovoří. Budovat demokracii, když zpochybňujete právní stát, byla velká slabina devadesátých let.
… Otázka demokrata a činnosti …
JR: Narážíme na skutečnost, že se v naší zemi nenarodili demokraté. Ostatně síla částí občanské společnosti tomu vývoji mohla svědčit. Jsou lidé, kteří nejsou ochotni participovat a necítí odpovědnost za stav, který zde existuje. Jedná se o člověka, jenž ví, že dichotomie „my“ a „oni“ neplatí.
MS: Stále máme oba prvky.
JR: Vývoj by bylo nutné dokreslit způsobem, jakým způsobem fungoval právní stát, ale i způsobem, jakým došlo k prorůstání byznysu a politiky. To vytvořilo ve společnosti obrovskou averzi vůči politickým elitám. Nejen vůči elitám, ale i proti samotným institucím. Když se podíváte na výzkumy veřejného mínění a sledujete důvěru ve vládu, je velice nízká. Topolánkova vláda odcházela, když měla 13 procent důvěry. Když má tak malou důvěru, jedná se o zoufalou situaci. Instituce tudíž nemají důvěru, ovšem tyto podmínky vedou k atomizaci společnosti. V demokracii, která vznikla po roce 1989, můžete realizovat dva druhy svobody, které rozlišil Isaiah Berlin, dva druhy svobody: negativní a pozitivní. První je omezení státu a vytvoření prostoru pro jednotlivce.
MS: Jedná se o svobodu „od něčeho“.
JR: Je to svoboda jednotlivce směrem ke státu. Nejprve musíme říci, že jsme v tomto ohledu byli úspěšní, protože společnost je svobodnější, než byla, co se svobod jednotlivce týče, jde o jeho možnost užívat si těchto svobod zejména ve srovnání s předešlým obdobím! Pozitivní svoboda – svoboda účasti – nefunguje. Není pro občana zajímavá z důvodů, které jsem zmínil. Nemáte-li důvěru v instituce, nemáte-li důvěru v právní stát, vidíte-li, jakým způsobem došlo k propojení byznysu a politiky a jak se vše spoléhá pouze na politický marketing! Před každými volbami nějaký podnikatel založí novou politickou stranu, toto je nová forma politického podnikání. Možná tento přístup bude občana bavit, ale nejedná se o apel k jeho činnosti.
MS: Souhlasím, ale zase se dostáváme k významu občanské společnosti a práce aktivních občanů. V Čechách vznikla iniciativa s názvem Rekonstrukce státu, kterou předcházela iniciativa Vraťte nám stát. Můžeme říct, že ve společnosti existují ostrovy „pozitivní deviace“, lidé cítí nutnost svobody pro něco. Zkrátka – Češi jsou demokraté!
… Suplování politiky …
MS: Demokraté tvořící občanskou společnost suplují funkce politiky.
JR: Máte pravdu. Dlouhodobě věřím, že časem se množství lidí, kteří budou aktivní, rozroste. Nemám moc rád termín „aktivisté“, ale tito lidé dělají zajímavé věci. Jedna z nejúspěšnějších nevládních organizací je Člověk v tísni. Ten je právě chápán jako humanitární a také lidsko-právní organizace, tam jsou obě dimenze. Právem nechce zasahovat do politiky jako takové. Podobně bych mohl vyjmenovat další organizace. Některé, jež se zajímají o boj proti korupci, mají blíž k politice.
MS: Politiku kontrolují.
JR: Pochopili, že problém korupce je zřejmě tím hlavním faktorem, který zdiskreditoval politické elity a politickou scénu. Též tomu napomohla justice, která nebyla schopna jakoukoliv významnou kauzu dotáhnout do konce. Nastane-li tato situace, je velice důležité, že vznikly tyto organizace. Pak je problém, že antikorupční hnutí má jedno úskalí, potvrdí představu, že elity jsou zkorumpované a tudíž podpoří antikorupční reflex: ať jsou to ti, nebo oni, jsou v politice pouze kvůli prebendám, výhodám. Lze konstatovat, že antikorupční hnutí je zároveň zdravou, nutnou reakcí, ale má toto nebezpečí populismu. Vidím je i v jiných zemích, nejedná se o české specifikum. Na Slovensku premiérka Iveta Radičová dokonce říkala: „Zde se korupce dostala do takového rozměru, že se zde téměř nedá dýchat.“ Tak, prosím, hovoří premiérka, a ne aktivista z občanské společnosti. Ani jako premiérka s tím nic nemůže dělat. Já to vnímám jako bezradnost politiky. I když přijde někdo jako paní Radičová, která měla záměr s tím něco udělat, dokonce prosadí některé zákony, které by mohly být velice účinné, a pak sama řekne něco takového, vlastně poukazuje na bezradnost politiky. A pokud vám politika ukáže, že je bezmocná, že například korupce je příliš rozsáhlá a systém je prolezlý, mnoho toho dělat nemůžete, neboť trhy jsou mezinárodní a moc jednotlivých vlád je pouze národní a velice omezená.
MS: Kapitalismus vládne demokracii?
JR: Kapitalismus je globální, a co dělají naše demokraticky volené vlády? Přizpůsobují se podmínkám trhu. U občana vzniká dojem, že jeho hlas vlastně nemá cenu, poněvadž volíte vlády, které o ničem nerozhodují a samy tuto skutečnost přiznávají.
… Politika …
MS: Vlastně jsme plynule přešli k demokratické politice. Je vhodné se zeptat, jak vnímáte pětadvacetiletí vývoje české politiky? Sám jste říkal: „Zpočátku zde byla snaha utvořit alternativu – model politiky, který existoval ve vyspělých zemích západních demokracií.“ To do jisté míry muselo být limitováno. Nejdříve lidé vytvořili hnutí – Občanské fórum, jež je spojovalo ve věci, co nechtějí. Ovšem pak je obtížné najít nějaké fórum, kde budete mít lidi spojené pro něco. Lidé se snáze vymezí proti něčemu, ale když mají říci, co chtějí, jejich postoje se začnou diferencovat. To znamená, že vznik politických stran byl logický.
JR: Demokracie neexistuje bez politických stran. Stranické aparáty se uzavřely a politická sféra se též uzavřela, funguje jako svět pro sebe. Zejména, když máte poměrný hlasovací systém. To znamená, že kandidátky sestaví stranický sekretariát, a proto volič má velice malou možnost to ovlivňovat: může kroužkovat, může dělat jiné věci. V podstatě důležité je, jak jste umístěn na kandidátce. To rozhodne vedení sekretariátu. Tento systém naleznete v Manifestu české moderny z konce 19. století pod označením „partajmizérie“, ten jsme zdědili z rakouských dob. Přeneslo se to do první republiky a v tomto smyslu kontinuita fungovala. Vynalezli jsme ji dobře.
MS: Proč podle vás jít do politiky? Tam přicházejí lidé, kteří politiku nevnímají jako službu druhým. Neúčastní se jí lidé bohatí, takoví, kteří nebudou vyžadovat „prebendy“.
JR: Byli tam, ale velice rychle prohráli.
MS: Ale například Petr Pithart působil v Senátu do roku 2013.
JR: Prohráli. Od roku 1990 – 1992 zde byla vláda Petra Pitharta. Tudíž skupina lidí, jež říkala: My se obětujeme, poněvadž oni pracovali, dělali reformy, místo aby dělali kampaň. Místo toho druzí budovali stranu a chystali kampaň. Pak přišla kampaň a Občanské hnutí, kde byl Petr Pithart, Jiří Dienstbier, získalo pouze 4,9 procenta. Samozřejmě, je zde velice důležitý moment: Představte si, že by tato skupina dostala ne 4,9 procenta, ale 5,1. To mohlo znamenat, že určitá skupina lidí by v Parlamentu zůstala a mohla by ovlivnit důležitým způsobem jednání, kulturu této instituce a vlastně za jiných podmínek chystat novou formulaci svého konceptu politiky. Tento moment byl velice důležitý. Představte si, že došlo k rozpadu republiky, Československa. První garnitura ve federálním parlamentu odpadla. Pak odstavíte skupinu, která přicházela z disentu. Co vám zbylo? Zbyla nám třetí kategorie. Byli to ti nejslabší, ti nejpragmatičtější.
MS: V dialogu užíváme slovo pragmatický. Sluší se říci, že na Západě pragmatický neznamená špatný. U nás je používáno s negativním nádechem.
JR: Politika musí mít i pragmatickou dimenzi. Problém je, že zde do politiky šli lidé, kteří pak prosazovali partikulární zájmy. Uvedu příklad: k projednávání přijde ten a ten zákon. Již se vytváří nějaké lobby, které zajistí, aby formulace byla taková a taková. Skupina těchto pragmatických poslanců – a byla jich dlouhá řada – velice důsledně konala. Třeba když se chystají novely, vždy vznikne nějaká novela a má nějaké pozadí. Přebujelá legislativa této země je problém a též tam hraje roli propojení s partikulárními zájmy.
MS: Můžeme říci: pragmatická politika vede k tomu, že se zákony neustále novelizují. Normy nejsou stabilní. Vytváří se nejistota.
JR: Já vnímám pragmatismus jako schopnost se dohodnout. Když hledáte řešení, nemůžete se stoprocentně dohodnout. Tento přístup je v politice nutný. Nyní hovořím o pragmatismu jiného druhu, jímž je prosazování partikulárních zájmů ve veřejné sféře.
MS: Mohli bychom říci: pragmatismus v Čechách zdůrazňuje úzkoprsou politiku?
… Lidé v politice …
MS: V hovoru o politice bychom se mohli dotknout i lidí. Kdo z lidí v politice dosáhl takového významu, že se zapsal do mezinárodního povědomí? Můžeme zmínit Václava Havla. Svou pozici si budoval jako spisovatel, disident.
JR: Václav Havel je někdo jiný, jednalo se o mimořádnou osobnost. Pokud mu lze v politické rovině něco vytýkat, pak to, že nezaložil vlastní stranu, že se nesnažil kolem sebe seskupit jistou politickou sílu, která by pak v parlamentní demokracii mohla prosazovat určitý směr, hodnoty, principy. To byla možná slabina jeho dědictví. Jeho síla byla ve slově, jeho projevy dávaly společnosti najevo, že v čele státu je zásadový člověk. I ti, kteří mu vytýkali to či ono, věděli, že dokud je zde Havel, je zde jistá záruka, co se týče ústavy a práva.
MS: Václav Havel pozoroval vývoj politiky z Hradu. V roce 1997 podrobil uplynulé reformní kroky kritice „Rudolfínským projevem“. Mnoho z přítomných mu tleskalo.
JR: Zdaleka ne všichni …
MS: Například ne Václav Klaus. Havel byl přitom člověk spojující, konsensuální.
JR: Zkrátka – nevznikla politická síla, která by byla schopna převést jeho myšlenky do praktické politiky.
… Dialog v politice …
MS: Pokročme dál. Jak vnímáte dialog, jenž se v politice a ve veřejném prostoru vede? Naučili jsme se jej? Dialog je znakem demokratické společnosti a politiky.
JR: Naučili jsme se jistému druhu dohadování a určitému pragmatismu. S výsledky voleb nastupují do politiky lidé, kteří se neznají, kteří se všelijak oťukávají. Pak zjistí, že nejlepší východisko je vytvořit podivnou koalici, o níž nikdo neví, jak dlouho vydrží. Nakonec to udělají a všem se uleví, poněvadž si myslí, že se jedná o lepší řešení než jakékoliv jiné. V tomto smyslu existuje minimální schopnost se dohodnout. Neznamená to, že existuje skutečný dialog. Ten z mého pohledu reprezentuje schopnost vést hovor na klíčová témata mezi hlavní vládní stranou a opozicí. Ta se mohou týkat nejrůznějších otázek, většinou jsou tyto otázky na pomezí několika oborů. Když zdůrazníte ekonomické otázky, nemůžete to svěřit ekonomům. Ti vám hned poskytnou čísla, nějaké argumenty a postaví vás před skutečnost: jiná alternativa neexistuje. Dialog ale nezačíná tím, že není žádná alternativa. Dialog musíte začít tím: Ano, existují alternativy. Máme otázku životního prostředí, máme otázku energetiky, energetické samostatnosti. Máme, či nemáme otevřít nové doly? Máme, nebo nemáme pokračovat v jaderné energii? Musíte kombinovat pohled ekologický, ekonomický, politický.
MS: Souhlasím, ale když se podíváte na skutečnost, nad čím vším se v Čechách diskutuje, můžete říci: jisté dohadování existuje, ale bohužel bez patřičného výstupu. Pro život není nutné mít pouze východisko, o němž se debatuje, ale též je nutné rozhodnutí a jeho realizace. Když jsem mluvil s Vladimírem Bezděkem, což je člověk, jenž se zabýval důchodovými reformami, byl nešťastný z neustálého „mluvení“ a neschopnosti konat. Je tomu přesně deset let, kdy se v roce 2004 zformovala jeho důchodová komise. Víme, jak byla provedena reforma důchodů v Nečasově vládě. Můžeme konstatovat: druhý pilíř byl nepovedený, mám-li užít diplomatickou mluvu. Jsem přesvědčen, že lidé mají zájem o řešení věcí. Jednoduše – u nás má dialog karikovanou podobu, je to žvanění. Z toho se může odvíjet nespokojenost. Stav, v němž žijeme, může delegitimizovat celý demokratický proces.
JR: Jsem toho názoru, že jedna věc je způsob, jakým vláda a hlavní vládní strana vede dialog s opozicí či občanskou společností. Druhá věc je, jakým způsobem se snaží ve společnosti vést dialog o velkých, důležitých tématech: …
MS: … vztah k Evropské unii, školství, vědě, výzkumu …
JR: … ekologii, ekonomice. Tedy k Evropě. Nyní máme evropské volby. Samozřejmě, Evropa prochází dvojí krizí, vnitřní krizí – euro, a Ukrajina – vnější krizí. Čekal bych, že čeští politici budou v kampani do Evropského parlamentu reflektovat tato témata a nabízet případné alternativy. Když v takovéto krizi nejsme schopni vést smysluplný dialog o Evropě nebo o českém podílu v Evropě, není to pouze vina občanů. Je to vina politiků, kteří berou evropské volby jako další kolo domácích voleb, a médií, která hledají ne debatu, ale senzaci a negativní témata. Když najdete někoho, kdo má zájem cosi říci k Evropě, …
MS: Záleží však, zda jde o postoj konstruktivní a podnětný.
JR: Mohu říci, že jsem se dnes ráno v „Dialogu o Evropě“ pořádaném knihovnou Václava Havla s německým prezidentem Joachimem Gauckem a Petrem Pithartem. Mluvilo se o závažných otázkách, bylo to skutečně zajímavé, na veřejnost se to však vůbec nedostane.
… Kapitalismus …
MS: Navrhoval bych otevřít otázku obnovy kapitalismu, třebaže jste se jí již mírně dotkl. Sám jste říkal, že obnova kapitalismu byla přehlušena obnovou společenského řádu. Existoval zde „tichý“ apel mnoha lidí na vybudování materiální základny, byla to doba zvýšeného úsilí dohnat země na západ od nás.
JR: Samozřejmě, dva procesy probíhaly souběžně. Nikdo v listopadu ´89 nevyhlásil heslo: budování kapitalismu.
MS: Slovo kapitalismus nebylo užíváno.
JR: Ano, říkalo se tržní hospodářství, poněvadž pro veřejnost byl tento termín daleko přijatelnější. Je pravda, že demokratické poměry vznikly poměrně rychle a že se zrodila i politická elita, která nepřišla z disidentských kruhů, ale z Prognostického ústavu. Všichni byli ekonomové, …
MS: … ale různých názorů.
JR: Byl tam jeden razantní směr, který představoval Václav Klaus. Jedním z transformačních bodů byla privatizace, a to i kuponová. Hlavním tématem české společnosti se stalo rozdat kupony před volbami. Na každém z nich byl on podepsán.
MS: Měli bychom upřesnit, že bylo několik druhů privatizace: malá privatizace, jež podpořila změnu fasád českých, moravských, slovenských měst, pak byla velká privatizace, kterou realizovala i vláda Petra Pitharta prostřednictvím Jana Vrby, jenž dokázal propojit některé významné podniky se zahraničním kapitálem. Příkladem je AZNP Mladá Boleslav a Volkswagen.
JR: Já však mluvím o privatizačních obdobích, jak šla za sebou: nejprve byla kuponová privatizace. Ta byla předehrou a pak přišlo to hlavní po volbách 1992. Celá devadesátá léta byla dominovaná jedním hlavním tématem: co nejrychleji privatizovat a co nejneprůhledněji. Říkalo se tomu tunelování. Profesor Jan Švejnar vám může udělat expozé, jaký je český přínos transformačnímu období ve střední a východní Evropě. Slovo tunelování je český vynález. Zůstane českou slávou, jakým způsobem se daly vytunelovat prodané státní podniky, nebo jak se nechala zbankrotovat Komerční banka. Najednou se z bankéřů, kteří tam chodili s motýlkem, stali bankrotáři, neboť tam byly dluhy v řádu desítek miliard. Celou dobu říkali, že budou provádět tržní opatření, ale nic takového nedělali. Až to vše nakonec skončilo za vlády Miloše Zemana – a to privatizací státních bank. Policie musela zasáhnout, aby zabránila úniku bankovních fondů – to bylo vyvrcholením tohoto procesu. Soudím, že právě výše uvedené bylo tématem devadesátých let. Tomáš Ježek, který byl zároveň účastníkem a pozorovatelem, o tom napsal pěknou knihu: „Budování kapitalismu v Čechách“.
MS: Budování kapitalismu v Čechách, spoluautorem je Petr Husák.
JR: Tam to poctivě líčí, jak se úmyslně otázka právního státu bagatelizovala.
MS: Lidé si řekli: toto je systém, který jsme chtěli? Domníváte se, že tyto kroky, které byly udělány, byly čiré sobectví?
JR: Převládly zájmy a určité skupiny, které byly připraveny. Disidenti, kteří se dostali k moci v listopadu 1989, nebyli vůbec připraveni na budování nových institucí, nového systému. Na budování kapitalismu zde byly dvě skupiny, které byly dobře připraveny. Jedna – Prognostický ústav, druhá byla normalizační prostředí, …
MS: … lidé se sociálními vazbami.
JR: Lidé se sociálním kapitálem. Tento zkorumpovaný kapitál, ve zkratce vekslácké prostředí – a to mohlo jít od veksláků po zahraniční obchod – byl připraven. Pak se řeklo: Nechť komunisté odejdou z politiky. Myslíte si, že jim to vadilo? Jim to vůbec nevadilo. Přešli do ekonomické sféry, která se tehdy privatizovala. Když se podíváte, kdo jsou ti takzvaní kmotři? Podívejte se, kde byl ten a ten v roce 1988? Zjistíte, že jsou všichni z tohoto prostředí. Všichni byli připraveni. Všichni tvrdě „pracovali“, šli za svými zájmy, zatímco zde se lidé bavili, jaká bude demokracie. Jelikož měli prostředky, mohli do prostoru obnovy trhu rychle vstoupit a využít toho, co chtěl Václav Klaus. To znamená, aby to šlo co nejrychleji. Je pár symbolů doby. Můžete to vzít od Viktora Koženého a dnes skončíte s Romanem Janouškem, Ivo Rittigem. Příznivci Václava Klause vám řeknou: jinak nebylo možné postupovat. Budování kapitalismu není žádná pohádka. Podívejte se na Ameriku 19. století.
MS: To jsou však negativa, ale snad jsou i pozitiva poctivých lidí, …
JR: … bilance není veskrze negativní. České hospodářství se skutečně transformovalo. Pouze odpovídám na otázku: proč je společnost znechucena? Zjistila, že některé představy z roku 1989 se ukázaly být naivní. Ten velký projekt, na který čekali, je v krizi. Lidé chtěli demokracii, a ta je v krizi.
MS: Ona je z definice v krizi.
JR: Chtěli tržní hospodářství? To je dnes v celoevropské krizi, i když zde měla menší dopad než jinde, než v jižních zemích. Chtěli jsme návrat do Evropy, máme jej, ale Evropa je v krizi. Jednalo se o projekt roku 1989. Symbolizovali jej jeho představitelé – chtěli jsme demokracii, chtěli jsme trh a prosperitu. Uspěli jsme: máme demokracii, máme tržní hospodářství, máme Evropu, ale jak říkají Američané: „Be careful what you wish for, because you may get it.“ Ano, my jsme toho docílili, ale všechny naše „úspěchy“ jsou také v krizi. Z toho pohledu se jedná o dobrou příležitost brát to jako uzavřené období. Něco se vybudovalo, a jisté období se vyčerpalo. Jsme v novém období, kde hledáme odpověď ne na komunismus nebo socialistické hospodářství, hledáme odpověď na krizi demokracie, na krizi tržního hospodářství, na krizi Evropy. Jestli se česká demokracie s nimi bude schopna vypořádat nebo tomu přispět, to se teprve uvidí. Zatím tomu nic moc nenasvědčuje.
MS: Děkuji vám za kritická slova a zasazení transformačního procesu do patřičných kontextů.