Dialog byl natočen ve čtvrtek 27. srpna 2014 dopoledne v kavárně Marathon, Černá ulice pracovně Markéty Sedláčkové, Celetná 20, Praha 1.
MS: Vážený pane Čulíku, čím je pro vás rok 1989, v jaké životní fázi vás zastihl, jak se zapsal do vaší mysli, jaké naděje jste do něj vkládal, a případně, jak se naděje naplnily?
JČ: Především jsem zde nebyl. Pokud se mám charakterizovat, bohužel musím přiznat, když zkoumám své vědomí, že jsem asi „zapšklý“, nebo hlubinně ovlivněný český nacionalista. Nevím proč. Po 31 letech v Británii by mnozí mohli říci: co pořád blbnete s Českou republikou? Mně toto z nějakých iracionálních důvodů zajímá. Sám nevím proč. Vlastně jsem v Británii strávil delší dobu než v Čechách. Odešel jsem ve svých 25 letech, ale jednoduše to tak je.
MS: Rok 1989 vás zastihl ve 37 letech.
JČ: Počkejte, to je epická šíře, a dostanu se k tomu. Když jsem kdysi studoval na střední škole o Janu Nerudovi – ne, že bych se srovnával s Janem Nerudou – zaujalo mě, že v jeho životopise se praví, že jej ovlivnila revoluce v roce 1848, neboť mu bylo 14 – a to je velmi citlivá doba. Mně bylo v roce 1968 16 let. Zkrátka – člověk je velmi citlivý. V podstatě jsem teenager Pražského jara. Velmi mě zasáhla normalizace. Nepochopil jsem, proč se lidé naprosto „obrátili“. Měl jsem štěstí, že se mi podařilo vystudovat na Filozofické fakultě. Důvody, proč mě tam vzali, jsou také zajímavé, byť jsou jen zcela náhodné. Někomu se zdálo, že mám docela dobrou kvalifikaci a hledali, jak to politicky zdůvodnit. Našli nějakou záminku, která nebyla vůbec politická, a proto mě tam vzali, ovšem to je již podružné. Vlastně jsem vděčen svým profesorům. Abych to celé zestručnil, koloniální režim, který zde vznikl po 1969, mě byl naprosto cizí, i když musím říci, že je pro mě překvapením, že dosti podstatná část starší české veřejnosti – zejména mimo Prahu – režim v podstatě považuje za lepší než dnešní. V žádném případě jsem nebyl v takové situaci. Režim byl pro mě nepřátelský. Vždy jsem jej považoval za nelegitimní. Samozřejmě jsem měl strach. Když mi na Západě „otrnulo“, snažil jsem se bojovat proti němu, zejména koncem osmdesátých let …
MS: … jste se zapojil.
JČ: Pro Petra Uhla a Jana Kavana jsem překládal do angličtiny jejich Infochy, které vycházely. Pracoval jsem také s Vilémem Prečanem, také pro exilový časopis Josefa Škvoreckého jsem psal různé analýzy toho, co se zde děje v letech 1987 – 1989. Díky tomu, že jsem měl detailní informace, co se zde děje. Věděl jsem víc než většina Čechů, kteří se tázali při pádu režimu: kdo je Václav Havel. Prodával se Hvížďalův Dálkový výslech. Jinými slovy: pád režimu jsem sledoval v setmělém Glasgow na kanapi ve Svobodné Evropě. Pamatuji si na slova paní Drahomíry Dražské. Pochopitelně jsem toto velmi přivítal. Nebyl jsem jako Jan Kavan, který odjel do Čech, aby zde byl dále skandalizován. Je vhodné říci, že mám britskou manželku a ona mi pověděla: „Chvíli počkej, jak se vše vyvine.“ Musím též konstatovat, že děti měly vystudovat v Británii. To bylo nejdůležitější.
MS: Jste doslova nabitý revoluční energií …
JČ: Prvním zklamáním bylo, jak hloupé byly Lidové noviny, když začaly oficiálně vycházet v úterý a ve čtvrtek. Zjistil jsem, že neumí novinařinu. Psali intelektuální eseje a já jsem se tázal: „Jak to, jak to, že to neumí?
MS: Jednalo se o moudré lidi, kteří vyšli z disentu. Samy noviny vznikaly na koleně …
JČ: Ano, najednou jsem zjišťoval velkou rozdílnost. Byl jsem ovlivněn více jak desetiletím života v Británii. Lidové noviny jsem poměřoval s britským tiskem.
MS: Sám jste ale působil v novinách …
JČ: V počátku devadesátých let jsem pracoval jako člověk na volné noze pro Svobodnou Evropu. Dělal jsem to tak, že jsem přijel na několik měsíců, natočil jsem nějaké reportáže, sestříhali jsme je, odvysílali jsme je, a proto jsem byl v kontaktu s lidmi jako Tomáš Ježek … Byl jsem zklamán vývojem, ale asi to jinak nemohlo jít. Existuje pěkná studie Kanaďana Jamese Krapfl, která vyšla slovensky a pak anglicky. On srovnává Sametovou revoluci z roku 1989 s Velkou francouzskou revolucí z konce 18. století. Porovnává mechanismus revolucí. Tam argumentuje, že mechanismus je takový: lidé začínají něco idealisticky dělat. Jen se podívejte na revoluce na Blízkém východě a pak to někdo ukradne. James Krapfl nesouhlasí s Jürgenem Habermasem a ostatními, kteří říkají: východoevropské revoluce nepřinesly nic nového. Pouze se vše vrátilo ke kapitalismu. Krapfl jim oponuje, že se jedná o hloupost a velmi podrobně rozebírá situaci na českých a slovenských malých městech v prvních třech měsících od Listopadu. Identifikuje tam velmi zajímavý model samosprávné demokracie, který pak Václav Klaus „zakázal“, „zničil“ a „ukradl“. Jinými slovy: toto jsem tenkrát nevěděl. Nevím, jestli pan Krapfl má pravdu, ale úvahy má velmi pěkně zdokumentovány. Sám jsem měl možnost nahlédnout, že to úplně demokratickým způsobem nejde. Zkrátka, iluze jsem měl velké. Jsem velmi rád, že komunistický režim padl, ale pak se situace nevyvíjela, jak jsem si představoval, totiž že mohla vzniknout sofistikovaná demokracie.
MS: Anglický trávník, který nám může sloužit jako obraz péče o demokracii, se musí stříhat.
JČ: To vím.
MS: Před rokem 1989 trávníky nerostly, i když po roce 1989 přibylo mnoho golfových hřišť.
JČ: Ano, to je pravda. Nemyslete si, že si velmi idealizuji Anglii. Největší paradox poslední doby je ten, že západní země – zejména Británie, a nevím, kde na to sebrali mentalitu – začínají napodobovat různé totalitární tendence. Zkrátka se tam blíží plíživá normalizace. Vlastně vůbec o tom nevědí, protože nezažili režim. V této otázce se naprosto shoduji s kolegy, kteří jsou odborníky na středo a východoevropská studia. Jeden politolog a odborník na Rusko obvinil pana rektora, že se chová jako někteří stalinští funkcionáři. Anglie je posedlá imigrací. Jako univerzitní učitelé musíme udávat ministerstvu vnitra, jestli zahraniční studenti navštěvují semináře. Když nechodí, musíme je „udat“. Když je „neudáme“, odneseme to sami. Někteří kolegové požadovali uniformy pohraničníků. To se u nás v Čechách neděje, ale v Británii to začíná. Všechny jízdy automobilů jsou zaznamenávány, protože policie si libuje, jak to pomáhá proti zločinnosti. Vykládám to proto, aby nevznikl dojem, že si Británii idealizuji. Stále se jedná o možná lepší systém než Česká republika, ale v posledních deseti letech se flirtuje se zaváděním autoritářských praktik.
… Místem v Anglii, srdcem v Československu …
MS: Problém je, že si mnohé věci idealizujeme – a to díky tomu, že máme informační asymetrii. Můžeme říci, že i když jste byl Anglii, srdcem jste byl doma v Československu.
JČ: To je skutečně emotivní a „nacionalistický“ výrok.
MS: Omlouvám se …
JČ: Víte, do jisté míry svému postoji nerozumím. Podívejte se, vystudoval jsem angličtinu, češtinu, a proto jsem se českými problémy zabýval. Osobně mě to zajímalo. Někdy si říkám: sakra, mně je to jedno. Jsem před penzí, může mě to být ukradené. Chovají se tam jako „hlupáci“. Tak co?
MS: Mnozí lidé chtěli na svou identitu „zapomenout“, odstřihnout se.
JČ: To není možné. Moje tchyně mi měla za zlé, že si má manželka vzala cizince. Občas chtěla, abych chodil v kiltu. Vím, že jsem si jej jednou vzal na Nový rok, protože se jedná o slavnostní oblečení. Odstřihnout se od své minulé identity není možné. Nikdo, kdo pochází z nějakého prostředí, to neumí. Je to jedno z nejzávažnějších témat globalizace – interkulturní vlivy. Občas učím o exilové literatuře, kterou definuji užším způsobem jako díla, která zaznamenávají problém psychologického vyrovnání se s kulturou. Jedná se o jedno z nejdůležitějších témat, které by mělo být, …
MS: … abychom lépe porozuměli módu integrace existence.
JČ: Ne tak úplně. Mimochodem – Hrabal byl jedním z velkých spisovatelů, který tuto skutečnost pochopil. Když jsme puštěni z klece, měli bychom komunikovat s lidmi. Češi tomu nerozumí. Měl jsem jednu velmi chytrou studentku češtiny, která skončila jako profesorka v Oxfordu. Byla rok v Německu. Tam máte tento problém: Němci se pořád bojí návratu nacismu, a proto konstatují: nenechávejte nás samotné. I když organizují semináře na své vlastní univerzitě bez zahraničních účastníků, dělají to v angličtině, aby to bylo mezinárodní. Studentka – jmenovala se Cathrin Murphy pravila: „Němci se zoufale snaží mluvit se všemi ze světa. Češi mluví pouze se sebou.“
MS: Mezinárodní komunikace je snad správná, prospívá sociální, kulturní, hospodářské integraci. Zde se potvrzuje to, na co narážel architekt Jan Kaplický: „Máme nad hlavou dva půllitry, které nám brání v rozhledu, co se děje mimo naši domovinu.“
JČ: Snažil jsem se být v kontaktu s Československem.
MS: Osud naší vlasti vám nebyl lhostejný. Nebyl jste „zahrádkářem“ …
JČ: Jsem přesvědčen, že lidé, kteří se rozhodnou: budu nyní Američan, Česky nebudu mluvit, je to strašná křivda na dětech, protože když je připravíte o jazyk – i kdyby jím nikdy nemluvili – je důležitý pro jejich intelektuální vývoj.
MS: Zkrátka přišli by o obohacení …
JČ: Druhá skutečnost je, člověk, který se naučí jazyk v dospělosti, nikdy nezíská schopnost mluvit jazykem bez přízvuku. Vlastně bych měl být Američan a má angličtina je lámaná. Vždyť je to směšné!
MS: Jen se podívejte, jak mluví anglicky Václav Klaus a Miloš Zeman.
JČ: Ovšem oni neříkají, že jsou Američané či Angličané.
… Hybatelé změn …
MS: Dobrá, ještě bych se zeptal, koho považujete za důležité osoby, kteří pomohli zázračnému roku 1989. Podle vás jím byl Gorbačov, nebo to byla Thatcherová a Reagan?
JČ: Jsem možná zaujatý, protože paní Thatcherová od doby, kdy jsem tam přišel, systematicky likvidovala jakékoliv středoevropská a východoevropská studia, protože to přece nebudeme studovat. Jednalo se o tvrdý boj. Kvůli ní jsem v roce 1981 přišel o vysokoškolské zaměstnání, protože se snažila omezovat univerzity. V Británii mezi lety 1981 – 1983 univerzity zažívaly neuvěřitelné útoky. Ona konstatovala: „Je tam příliš mnoho oborů. Budou pouze centra of excellence. Každý obor se bude učit pouze na jednom centru a ostatní se zavřou.“
MS: Dobrá, po tomto odbočení k otázce …
JČ: V létě 1989 poslali Reagan a Thatcherová Gorbačovovi dopis, že plně respektují sféru vlivu Sovětského svazu ve východní Evropě. V žádném případě nechtějí, aby se východní Evropa rozpadla, a budou dělat vše proto, aby se nerozpadla. Pak, když revoluce začaly, Thatcherová hystericky volala: – což je v Timesech – „Padá Berlínská zeď, dělejte něco, máte armádu?“ On ji odpovídá: „Vy jste se zbláznila.“ Musím říci, že toto bylo proto, že Thatcherová zažila druhou světovou válku patologicky se obávala sjednocení Německa, …
MS: … k čemuž došlo – a to ke spokojenosti celé Evropy i světa.
JČ: Ona uvažovala: „Máte armádu, použijte ji.“ Sluší se říci, že je to dohledatelné v Timesech, ale jedná se o zdroj od Gorbačova. Nicméně prošlo to světovými médii.
MS: Můžeme říci, že mnozí lidé si idealizují jak úlohu pana Gorbačova, který byl záměrně nepochopen představiteli československé politické elity, tak pana Reagana a Thatcheorvé. Někteří též upozorňují na sílu uzbrojení východního bloku.
JČ: Nejsem vojenský odborník. Pouze vím, že CIA nic nepředpovídala. Vydávaly „erudované“ analýzy, jak se dál bude vyvíjet sovětské hospodářství atd. Všichni sovětologové, kremrologové nevěděli nic. Nerozumím tomu, proč se východní blok rozpadl a jak je možné, že Gorbačova „pustili“. Pochopitelně můžete být „spikleneckým teoretikem“ – protože chodil na univerzitu se Zdeňkem Mlynářem, že bydleli společně na pokoji.
MS: Mlynář po pádu režimů se rychle přesídlil z Rakouska do Československa … Vycítil svou pozici.
JČ: Je otázka, zdali si tito studenti práv něco domluvili. Skutečně to nevím.
MS: Ale přesto můžeme říci: zaplať Bůh, že přišla tato světodějná událost.
JČ: Nevím, co to způsobilo. Jsem přesvědčen, že to nikdo neví. Marxisté by řekli, že se jednalo o ekonomické otázky, že se jednalo o uzbrojení? Nevím …
MS: Společenský a hospodářský systém byl tak vadný. Lidé mu nevěřili.
JČ: Systém byl vadný vždy.
MS: Jasně, ale znevěrohodnil se v takové míře, že padl.
JČ: Nezapomeňte, že na tento proces na u nás díváme pouze z českého hlediska.
… Komunismus …
MS: Dobrá, pojďme dále. Čím pro vás je komunistická ideologie a režim na ni založený? Vůbec se zeptejme: potřebujeme pro svou existenci na tomto světě nějakou ideologii?
JČ: Ideologie to nejsou. Musím říci, že komunistická ideologie je mi cizí. Jedná se o zjednodušení světa.
MS: Dá se říci: ideologie je hazard s idejemi?
JČ: Ano. Nedávno jsem byl kině Aero, kde dávají pěkný animovaný film Michela Gondryho: Člověk, který je vysoký a šťastný. Jedná se o téměř osmdevadesátiminutový rozhovor Noamem Chomskym poté, co ho český tisk zesměšnil, když zde byl. Film není o politice, ale o kognitivní vědě o poznávání. Proč když vezmete vrbu a vezmete z ní jednu větev a zasadíte jí, nevznikne identický strom. První se porazí a proč druhý není tentýž, dále – jak je to s pojmy. Jinde říká: kritičnost je strašně důležitá věc, ne vůči druhým, ale vůči sobě.
MS: Máme nároky klást sami na sebe.
JČ: Jinými slovy: musíme korigovat to, co je v nás. Nyní narážím na takzvaný „kognitivní bias“. Všichni na základě našich zkušeností kognitivní zaujatost. To znamená: ve svém mozku dáváme přednost „hloupostem“, které nám vyhovují. Chomsky velmi záslužně poukazuje na to, že musíme neustále projevovat kritický odstup od sebe samotných. Proboha, ideologie je přesný opak. Jedná se o zoufalou věc.
MS: Bohužel, lidé si tím vypomáhají. Mají ji jako berličku, která usnadňuje chůzi, ale občas ji může i ztížit.
JČ: Samozřejmě. Takové pojetí ideologie nepřijímám. Kognitivní bias je problém. Má jej každý a vytváříme si jej. O čem nyní hovoříme, je založeno na kognitivní zaujatosti. Jsem si vědom, že nemám být zaujatý. Jedná se o modelování světa podle zkušeností.
… Neschopnost kritičnosti …
MS: Čím to, že v Československu se usídlila tato „zaujatost“ a neschopnost kritického myšlení?
JČ: Je-li člověk sociolog, měl by to mít něčím podloženo, že se to zde usídlilo. Osobně nevím. Podívejte se … Postgraduální studentka zde dělá zajímavý výzkum, hovoří s mladými a starými lidmi, protože chce vědět, jaký mají názor na vnímání doby před a po roce 1989. Pomáhal jsem jí překládat rozhovor s nějakým s pravicově orientovaným člověkem, který přesto velmi kritizoval média a říkal: „U nás je takový zvyk, že když někdo něco říká, snaží se neustále něco přesvědčovat, že má pravdu. Jednoduše vás manipuluje. Jemu se to hodně nelíbí. Z mého pohledu se jedná o otázku infantility. Přece nebudete brát vážně, když na textu vidíte, že je tam něco zamlčeno, a někdo vás chce někam dostat. Právě lidé na skutečnost reagují velmi podrážděně. Pamatuji si: občas jsem jezdil na mediální semináře, novináři z Wall Street Journalu konstatovali: kdybychom něco takového dělali, integrita je něco jako panenství. Již se to nedá zpět. Jakmile bychom to prošvihli, ukázalo by se, že manipulujeme čtenáře, noviny nebudou vycházet. Zajímavé je, že v Čechách ne. Vlastně vyjdou, i když náklad klesá, …
MS: … ale můžete říci: i Masaryk měl „zájem“ manipulovat.
JČ: Many Haimanová je k němu velmi kritická. Myslí si, že ona si myslí, že Masaryk byl úplně geniální manipulátor. Díval jsem se na první část projektu Českého století, tam to Kosatík do jisté míry má, jak Masaryk v něm mluví se západními politiky.
… Rovnostářství Čechů …
MS: Doporučuji, abychom se vrátili – a to ke komunistické ideologii. Zdejší strana vznikla pučem v sociální demokracii, moc komunisté uchopili v roce 1948. Jednou z možností výkladu, proč tomu tak je, inklinace Čechů k rovnostářství.
JČ: Tento názor nesdílím. Myslím si, že Češi byli sociálně demokratičtí, což se začíná nyní pomalu projevovat, i když současná sociální demokracie je naprosto hloupá. Stále zapomínáme, že komunistická strana zde mohla vládnout pouze proto, že byla cizí mocností. Oni by se zde nikdy neuplatnili.
MS: Pozor, v Polsku, Maďarsku byli komunisté dosazeni a my jsme si je zvolili.
JČ: To je jiná věc. Často se hovoří, ale nemám své tvrzení podložené fakty: Češi jednají odezdi ke zdi.
MS: Jsou pružní, vyznávají situační etiku.
JČ: Sám nemám rád předsudky o různých národnostech. Je fakt, že zde nebylo možné mít soukromý podnik jako ve východním Německu s 25 zaměstnanci. V Čechách nebylo nic takového. Toto Čechům Rusové nenakazovali.
MS: Byli jsme papežštější než papež. Možná záviselo, kdo byl v politické elitě, jací představitelé vládli.
JČ: Toto jsem zažil jako student v sedmdesátých letech, kdy mezi těmi, kdo vládli, projevovali historickou mstivost: zvlášť půjdeme až na mrť. Po roce 1989 bylo totéž: ano, my budeme ještě pravicovější – my vám ukážeme.
MS: Zde byl přece papež tržního hospodářství.
JČ: Před tím byli normalizátoři. Věděli, že nemají pravdu, …
MS: Neznáme uměřenost.
JČ: Proč hysterie: já vám musím ukázat. Jako studenti jsme museli chodit na semináře marxismu leninismu, který učil hlupák. Vlastně na nás vyvíjel „teroristický“ nátlak.
MS: Můžeme se na tento přístup dívat jako na vzpouru neschopných.
JČ: Ano, tak tomu bylo. Nebylo to náhodou stejné též v devadesátých letech?
MS: Papež tržního hospodářství usiloval o habilitaci, pak o profesoru – a vše za ne vždy transparentních podmínek.
… Východiska ideologie …
MS: Dobrá, zpět ke komunistické ideologii. Soudíte, že usilovala o „spravedlivější svět“? Když jsem mohl hovořit s Karel Schwarzenbergem, řekl: „Ne, byla to snaha o absolutní rovnost. Od Orwella víme, kam to vedlo.
JČ: Nebyla to snaha o absolutní rovnost. Karel Schwarzenberg má nedostatky, a proto se mýlí. Podporoval dobré dílo jako Prečanovo Československé dokumentační centrum. Je mi velmi líto, ale pan Schwarzenberg je pro mě velkým zklamáním. Kdykoliv jsem četl jakékoliv jeho rozhovory, skrývají omyly, mají nedostatky. Jeho pohled na svět je zjednodušený.
MS: Dobrá, ale domníváte se, že komunistická ideologie měla snahu prosadit jistou formu spravedlnosti. Byla to snaha o „vykradení“ spravedlnosti a ve své podstatě o znásilnění člověka?
JČ: Myslím si, že zde nejde o ideologii, ale o tvorbu kolonie. Spravedlnost byla pouze záminkou. V sedmdesátých letech jsem neznal nikoho, kdo by tomu věřil. V sedmdesátých letech to bylo jiné než v padesátých, poněvadž v padesátých letech byli ještě nadšenci. Milan Kundera o tomto problému píše v Knize smíchu a zapomnění. Komunisté v roce 1948, 1949 patřili k inteligentnější a agilnější, aktivnější části společnosti. Strašně se věnovali tomu, co viděli jako idealistický projekt. Pak najednou zjistili, že jsou odpovědni za lidi, kteří byli pověšeni. Bylo řečeno: kdybych psal román, napsal bych to hledání ztraceného činu. Unikl čin, o němž jsme nevěděli. Jinými slovy: nevím. V sedmdesátých letech nebyl idealismus. Tam byl konzumerismus. Vybavuje se mi jedna skutečnost, která je lidmi opomenuta. V roce 1968 se režim podařilo zdiskreditovat. Když jste měl v televizi diskuse mezi mučitelem StB a jeho obětí, která se ptala: „Proč jste mě mučil ve vodě, proč jste mě tam dusil … V podstatě to byly první tři měsíce Pražského jara. Pořád se hovořilo o zločinech padesátých let, režim byl zdiskreditován. Po sedmdesátých letech tyto zdiskreditované tváře režim začaly vnucovat znova. Lidé tomu nemohli věřit. Aby si zachovali zaměstnání, Husák jim řekl: „Budete to opakovat, věřit tomu nemusíte … Doma si dělejte, co chcete … Pouze chci, abyste byli poslušní. Jsme kolonie. Za to vás odměním topením v králíkárnách a škodovkami, ledničkami, chatami. Bylo to hodně ponižující. Když se zamýšlím nad otázkou ideologie, jsem přesvědčen, že zde nikdy neexistovala. Těžko říci, ale je to fakt. V knize smíchu a zapomnění Milan Kundra, který to zažil, má ty protikladné věci obsaženy: dělníci, kteří nikdy neměli dovolenou, poprvé odjeli do ozdravoven, deset lidí bylo popraveno, zdravotnictví bylo zdarma, spousty lidí se nedostalo do škol. Takovýmto způsobem to bylo předkládáno. Někteří lidé, kteří jsou levicově zaměření, jsou mi ochotni připustit, že některý útlak je možné připustit, aby byla nastolena nějaká spravedlnost. Nemohu s tím souhlasit, protože svoboda je nedělitelná.
MS: Rozhodně má svoboda má doprovázet spravedlnost. Po roce 1989 mnozí lidé spravedlnost „uzávorkovali“.
… Exil …
MS: Ještě bych se podíval na jednu skutečnost. Do exilu odcházíte ve svých pětadvaceti letech.
JČ: Pozor, neodcházím do exilu. Vlastně jsem se odstěhoval. Situace byla taková: absolvoval jsem zde školu, musel bych jít na vojnu. V roce 1975 jsem se seznámil se svou budoucí manželkou, která zde byla na stáži zcela oficiálně – a to v Krátkém filmu, protože dělala animovaný film. Jak mluvím nyní, mluvil jsem vždy. Možná jsem byl ještě víc neotesaný. Vykřikoval jsem ještě víc. Jsem přesvědčen, že režim měl problém, protože kdybych neměl britskou dívku, posléze manželku, představitelé režimu by se mnou zatočili.
MS: Jako manžel cizinky jste měl vždy možnost vycestovat.
JČ: Jinak to nešlo. Uvedu příklad: od vysoké školy bylo vojenské soustředění v létě ve čtvrtém ročníku v Českém Krumlově. Moje manželka mi každý druhý den z Prahy psala do stalinského tábora. Jinými slovy: oni mě nemohli umlčet. Kdyby mi něco začali dělat, mohla bych udělat mezinárodní „průšvih“ v Anglii. Můžeme říci: pro ně bylo výhodnější dát mi povolení vystěhovat se.
MS: Využil jste jej, ale na druhou stranu zde byli lidé jako Don Sparling nebo Paul Wilson, kteří zde zůstali. Paula Wilsona „vykopli“. Don Sparling přesídlil do Brna.
JČ: Ano, ale zajímavá věc je, že jsem si myslel: „To jsem na ně vyzrál, budu sem jezdit každých 14 dní.“ Jiní lidé nemohli. Udělal jsem to asi čtyřikrát a pak mezi kamarády v Praze StB začala šířit, že by se neměli se mnou stýkat, protože jsem agent CIA. Říkal jsem si: „Pozor, to je celkem nebezpečné,“ a tím mi zabránili, abych sem jezdil.“
… Fenomén exilu v obecné rovině …
MS: Dobrá, od vašeho osobního příběhu bych přešel do obecné roviny. Jak se exil projevil v rámci obnovy demokratické společnosti po roce 1989? Můžeme říci, že odešla část elity. Zůstali zde ti, kteří byli dostatečně „pružní“ a režimu sloužící?
JČ: Absolutně bych si nedovolil hodnotit kohokoliv, kdo by v určité situaci udělal jakékoliv rozhodnutí. Shodou okolností, že jsem měl britskou dívku, posléze manželku, měl jsem možnosti, které normální lidé neměli, a proto museli něco dělat. Existuje též institut promlčení. Co vy víte, jak to udělali, čeho se dopustili, nebo nedopustili, kde byla hranice po pětatřiceti letech? Nikdy bych si to nedovolil. Je fakt, že v roce 1968 odešlo asi 300 tisíc lidí. Je fakt, že po roce 1968 oni shodou okolností – protože byla na Západě konjunktura – to měli daleko lepší než lidé, kteří emigrovali v roce 1948.
MS: Ti, kteří emigrovali v roce 1948, se domnívali, že režim zde nebude na generace.
JČ: Většinou skončili jako manuální pracovníci. Uvedu nějaký příklad. Existoval jazzový hudebník, který byl v třicátých letech tak populární jako Vlasta Burian. Jedná se o Jiřího Traxlera. Jméno asi neznáte.
MS: Jára Kohout.
JČ: Ten však trochu známý je. Škvorecký v Kanadě vydal vzpomínky Jiřího Traxlera: Má láska je jazz, o tom jak lidi, kteří emigrovali, se neuplatnili. Je zajímavá i jiná kniha – a to kniha od Jana Drábka, který zde byl velvyslancem – A co Václav, která popisuje frustraci, jak se v ní neuplatnil. Lidé po roce 1968 skončili dost často na univerzitách. Jestli znáte Dona Sparlinga, ten vám prozradí, že tehdy byla velká expanze kanadského školství a že dvacet či třicet let česká „mafie“ řídila kanadské univerzity. Česko přišlo o něco, z čeho měla Kanada obrovský profit. Stále mám v Britských listech korespondenty – nyní téměř devadesátileté, kteří tam udělali velmi pěknou vědeckou kariéru.
MS: Jistě pan Jiří Krupička, Svoboda …
JČ: Ne, mám na mysli pana Kaláta, jenž je biolog. Podívejte se na členství Československé společnosti pro vědy a umění, která před rokem 1968 živořila a po roce 1968 začala mít stovky členů. Tato společnost pro vědy a umění byla …
MS: … také ve Washingtonu D. C.
JČ: Jednalo se o diasporu. Členové byli po celém světě. Byli to Češi, kteří pracovali na univerzitách.
MS: Vzpomínám si na profesora Karla Kánského, který je tam také angažován, odešel v padesátých letech. Většina jsou starci.
JČ: Pro mě od počátku byla velmi významná exilová nakladatelství. Škvorecký, Index v Kolíně nad Rýnem, Pelikánovy Listy, ve Švýcarsku byla trochu komerční Konfrontace, poté byli Don Quioté jako Daniel Strož, který v dětském pokoji v Mnichově vydával poezii, jež byla zakázaná v Čechách – jako Jana Skácela aj. Nevím, jestli je dobře známa historie Arkýře a Karel Pokorný. Jednalo se o mladíka, který poslouchal Svobodnou Evropu a zamiloval se do moderátorky, která dělala hudební vysílání. Emigroval, odjel do Mnichova a oženil se s ní. Mimochodem se jednalo o velkého intelektuála a vydával zajímavé texty. Posléze žil dlouhá léta se Silvií Richterovou.
MS: Míníte, že lidé, kteří odešli, nám po roce 1989 chyběli, nebo se jedná o dost idealistický pohled?
JČ: Podívejte se, každá kultura je legitimní. Zde vznikla normalizační kultura. Kolegyně z Glasgow, která mezi mladými lidmi dělá v Praze rozhovory o tom, jaké to bylo, se asi čtyřikrát setkala s názorem, že se v sedmdesátých a osmdesátých letech byl vynikající český film. Sám se tážu, co zde bylo vytvořeno? Možná Tři oříšky pro Popelku a jiné záležitosti.
… Paradoxy kontinuity …
MS: Možná se jedná o pomatenost. Je problém, že to, co bylo v normalizaci, se do jisté míry v modifikované podobě objevuje nyní …
JČ: Totéž tvrdím já. A takové věci nečtu. Nějaké práce dělala paní Ondruchová, ale neznám, byť měl bych to víc studovat záhadu, že se – za prvé – husákovskému režimu tak přizpůsobili. Druhá věc je, že jim to opravdu vyhovovalo, a to trvá do současnosti. Nekritizuji to, jedná se o svěrákovštinu. Ten je národem milovaný. Karel Gott je milovaný.
MS: Možná Svěrák a Gott jsou jiné úrovně.
JČ: Svěrákovi zazlívám to, že se tam užívá infantilní humor, který jde až k nějaké hranici, ale k ničemu hlubšímu nezasahuje. Z mého pohledu se jedná o únikovost, eskapismus. Bavíme se, ale raději se nedotýkáme ničeho závažného, pak se jedná o kýč. Kritizuji to, ale jedná se o cosi legitimního. Co lidé měli dělat. Nic nemohli. Měli by se všichni upálit?
MS: To by zde nikdo nezbyl.
JČ: Nešlo to. Mnohé je pěkně dešifrováno v díle Pauline Brenové. Zamýšlí se nad normalizačními seriály jako Žena za pultem: manželky v sedmdesátých letech zachraňují, co se dá, poněvadž chlapi byli neodpovědní intelektuálové, kteří málem destabilizovali zemi a konečně jsou zde ženy, které mají odpovědnost za rodinu – zachrání to a nebudou se angažovat ve veřejné sféře.
MS: Dobrá, představitelka hlavní role Ženy za pultem byla obdivovaná.
JČ: Lidé to milují.
MS: Musíte dát lidem šidítko …
JČ: Nebuďte elitář. Opakuji: co tedy měli lidé dělat, upálit se? Museli se něčemu přizpůsobit, museli nějak žít.
MS: Je to rezignace na svou existenci …
JČ: Lidé si nemyslí, že se jedná o rezignaci. Zde se dotýkáme otázky, zdali to sociologové důkladně nastudovali. Mě zajímá mechanismus, jak si něco museli zakázat, aby mohli přežít. Dnes toto lidé popírají.
MS: Pak každý z toho dělá hrdinu.
JČ: Oni říkají: my jsme si nic nezakazovali. Nedávno jsem jel vlakem v rámci svých cest po univerzitách a setkal jsem se stařenkou z Brna. Hovořil jsem s ní a ona říkala, jaké to bylo krásné v sedmdesátých letech, přičemž hrozné to bylo v padesátých letech, jelikož byl Stalinský útlak. Musela pracovat za pár korun na hodinu na poli. V sedmdesátých letech byl život luxusní. Všichni se radovali, měli kolektivní akce a zeptal jsem se jí: neterorizovali vás úředníci komunistické strany? Vy jste nemuseli chodit na společné akce? Odpověděla mi: „Vykázali jsme je.“ Obyčejní lidé takto jednali.
MS: Poté si žili svůj soukromý život, unikali do rodin …
JČ: Často se tážu, zdali to mají sociologové nastudováno. Sám na to nemám odpovědi.
… Disent …
MS: Dobrá, jak přistupujete k disentu? Jste přesvědčen, že tito lidé zachránili mravní páteř národa. Byli zde lidé, kteří nerezignovali a byli ochotni čelit režimu, který byl jim nepříjemný a způsoboval jim překážky?
JČ: Zdejší lidé byli bezpochyby hrdiny, ne každý to vydrží.
MS: Havel to vydržel díky tomu, že měl silný ohlas v zahraničí.
JČ: Musím říci, že neměl. Uvedu další historku. Jedná se mýty a je to ahistorické. Začal být populárnější někdy kolem roku 1987.
MS: Jeho hry ale ohlas zaznamenaly.
JČ: Možná, povím vám historku, jak jsem se dostal do BBC. To je s tím společné. Kolega, pak novinář BBC v devadesátých letech v Moskvě Anders Robster, můj přítel a student – rusista, kterého jsem učil česky, pak dostal místo nejprve v zahraničním vysílání ruské sekci. Když Jan Vladislav vydal žití v pravdě, což vyšlo anglicky o Havlovi, volal mi: „Honzo, mám psát o nějakém Havlovi a vůbec nevím, kdo to je. Nemohl bys mi o něm něco říci?“ Psal se rok 1987. Byl hlavním komentátorem pro středovýchodní Evropu rádia BBC. Odpověděl jsem mu: „Napíšu ti to …“ Napsal jsem to a od té doby jsem se stal komentátorem nejprve evropské sekce BBC a pak mě převzali do československého vysílání. Je fakt, že byl zavřený s Jiřím Dienstbierem kolem roku 1981, proběhlo to tiskem, ale velký ohlas zpráva nevyvolala.
MS: Havel byl těžce nemocen.
JČ: Neznamenalo to, že byl v povědomí anglosaských médií. Do povědomí se dostal kolem roku 1988, od gorbačovské éry. Do povědomí se řádně dostal především zásluhou Spojených států koncem roku 1989. Samozřejmě, že pak novináři věděli, kdo je Václav Havel, kdo zde hovořil z balkonu.
MS: Zprávy tohoto charakteru se šíří rychle. Dobrá, zastáváte postoj, že disent je dostatečně zdůrazňován? Jednalo se o malou skupinku lidí, intelektuálů, kteří žili tím svým specifickým životem. Pořádali semináře.
JČ: Původem jsem literární historik. To, co země podle mě v sedmdesátých a osmdesátých produkovala, byla v podstatě disidentská literatura. Ne vše bylo dobré. Také jsem o tom napsal knihu. Byly tam věci, které byly dobré – a to nejen proto, že byly politické, ale protože se dostávaly hlubokým způsobem ke dřeni lidství. Týká se to také filmů ze šedesátých let. Často to bylo spojeno s existenciálním pocitem, že když jste v průšvihu, produkujete lepší věci.
MS: Musíte zakusit onu existenciální zkušenost, musíte stav prožít. Nemáte-li svobodu, více si jí vážíte.
JČ: Je fakt, že ve srovnání s tím, co produkovala znormalizovaná společnost je nepoměrné. Společnost dala přednost „produktům“ znormalizované společnosti. Otázku – zdali disidenti udržovali morální kompas – dnes, nikdo neuznává. Kdo to uznává?
MS: Byli to právě disidenti, kteří se v klíčových událostech „spadla“ moc do rukou.
JČ: Oni ji dlouho neudrželi. Vybavuje se mi Zdeněk Urbánek, anglista, vyprávěl, jak díky špatné privatizaci byla kavárna Slávie dlouho zavřena. Zkrátka – disidenti u moci tak dlouho nebyli. Pithart tam zůstal co nejdéle, Havel též, možná Saša Vondra, protože se přimkl ke Spojeným státům.
MS: Měli bychom též zmínit pana Rychetského.
JČ: Kolik bylo chartistů? Přes tisíc. Většina jich zůstala chudých …
MS: Byli schopni se obětovat. My jsme měli chartisty, Polsko mělo Solidaritu.
JČ: Tam se pak začaly objevovat útoky na Walesu a jeho lidi. V sedmdesátých a osmdesátých letech morálním kompasem byli. Na mě to tak působilo. Znovu opakuji: jsem z exkluzivního pražského prostředí. Jako student jsem neznal nikoho, žádného komunistu. Neznal jsem nikoho, kdo by režim nenáviděl. Dnes si to vyčítám. Na Filozofické fakultě UK jsme s profesory hovořili. Byli to všichni antikomunisté kromě dvou učitelů marxismu – leninismu. Dnes si to vyčítám, že jsem asi neměl povědomí o tom, jaká to společnost byla. Žil jsem v Praze v jisté bublině.
MS: Mít před sebou „ideální“ stav je dobré, problém je, aby bublina nepraskla.
JČ: Nyní jsme v situaci, že lidé v Praze mají jiné hodnoty než ve zbytku republiky.
MS: Zkrátka cítíte, že je vhodné se obětovat. Jan Patočka toho byl jasným důkazem.
JČ: Kdo jej dneska zná? Můžeme se zeptat: je Patočka v dnešní společnosti pro někoho vzorem? Posloucháte o něm v televizi Nova?
MS: Pozor, televize Nova byla tou, která hradila náklady prvního vydání jeho sebraných spisů.
JČ: Máte pravdu. Jedná se o aktivitu Vladimíra Železného.
MS: Myslím si, že je dobré, když alespoň někdo „prapor“ významnosti nese.
JČ: Každopádně se jedná o zajímavou věc. Podívejte se, Erazim Kohák napsal knihu, která byla velmi inspirativní – a také vyšla v exilu. Jmenovala se Národ v nás. Vyšla koncem sedmdesátých let. Tam hovoří o „mentalitě svlačce“ a o tom, jak my Češi nikdy nejsme hrdinové a vždy se plížíme podél zdí a uzavíráme se. On říká: „Toto dělají porobené národy.“ Podobné dělali američtí černoši, když byli v otroctví, poněvadž tehdy není možné zaujmout heroický postoj, protože by vás zabili. Lidé si nacházeli cestičky kolem. Je sice krásné, když romantický polský patočkovský postoj existuje, ale neodvažuji se posuzovat lidi, kteří na to nemají. Werich říkal, že nebude chodit s rudým hadrem na dvůr, když je tam divoký býk. Nyní jsem dělal knihu o českém filmu a asi v deseti českých postkomunistických filmech naleznete motiv, že kdo vybočí z kolektivu a pokouší se být hrdinou, bude potrestán.
MS: Přesto to ale má cenu. Nicméně česká společnost vás potrestá. Je to podobné, jako kdybyste kritizoval Krista Pána, že své božství zamlčel a nechal se přibít na kříž.
JČ: Ano, nic nesoudím, pouze pozoruji. Například ve filmu Želary se dívka chce podílet na odboji a oni ji řeknou: „Půjdeš do vesnice, schováš se, protože ohrožuješ!“ Jedná se o film z roku 2000.
MS: Zaplať Bůh za lidi, kteří ohrožují a vyrušují! V zahraničí byste byl oceňován, když vyrušujete. V Čechách jste někdy „odsouzen“.
JČ: Na univerzitě jsem vyrušoval, když nás chtěli zrušit. Psal se rok 2010. Trochu nás pozměnili, ale moc se jimi to nelíbilo, že jsem je tiskem vláčel půl roku. Zde by mě i z univerzitní půdy vyhodili. Rád bych řekl, že se jim to též nelíbilo.
MS: Můžeme se zeptat: komu se líbí kritika Noama Chomskeho? Také provokuje. Stejně Slavoje Žižeka.
JČ: Žižek je spíš šašek, ale dobrá, viděl jste film se Slavojem Žižekem?
MS: Je jich víc a člověka nutí k přemýšlení. I z hlouposti si člověk může odnést poselství.
… Pozitiva režimu? …
MS: Ještě bych se rád zeptal, zdali vnímáte nějaká pozitiva minulého režimu? Narážím na pojem „jistoty“. Vím, můžete říci: co je jistota v kontextu života. Ten je proto životem, že je nesamozřejmý, nejistý.
JČ: Zkuste toto říkat těm lidem, kteří jsou nezaměstnaní. Zřejmě dostanete nějakou odplatu. Podívejte se, tento problém nemám. Nejsem nezaměstnaný. Je fakt, že spousta lidí to dnes říká. Dali by přednost době, kdy byla plná zaměstnanost, protože oni se třesou o to, jestli budou mít příští měsíc čím zaplatit za činži.
MS: Na tuto skutečnost upozorňuje Jan Keller.
JČ: Je to spíš obžalobou tohoto režimu než pochvalou předchozího. Jinými slovy: čeští politikové by nejlépe bojovali proti komunismu tím, kdyby plnili své politické programy, kdyby – jak říkal Klaus – zde byly platy jako v Německu. Již uplynulo čtvrt století, již by to mohlo nastat.
MS: Myslím si, že dohnání Západu je otázkou delšího času.
JČ: Proč to nejde, když někteří lidé říkali: bude to „hned“?
MS: Musela by se zvýšit produktivita, muselo by zde být i velké množství nezaměstnaných.
JČ: V Německu není?
MS: Mají jiný systém.
JČ: Proč zde není ten systém?
MS: To ale odbočujeme od mé úvodní otázky – a to kladu minulosti.
JČ: Já ne, ale …
MS: … lidé, kteří jsou nezaměstnaní.
JČ: Mnoho lidí vám dnes řekne, že by chtěli, aby pokračovalo Pražské jaro. To znamená: systém mohl existovat tak, že by nastala svoboda? Já sám nevím, jak si to představovali. Také vám velká řada technických odborníků sdělí, že oni, když potřebují postavit most, nemohou použít marxismus, poněvadž by stavba spadla. Zkrátka chtěli a chtějí dělat svou práci.
MS: Přírodní vědy nebyly kontaminovány ideologií.
JČ: Lidé si stěžují, že v přírodních vědách ve spoustě oborů po roce 1989 se udělaly ideologické nesmysly, které byly neodborné, že to výrazně posunulo Českou republiku zpět. Toto není odpověď na vaši otázku. Měli bychom si uvědomit – a mnozí na to poukazují, že režim nebyl homogenní. Režim, jak jej pamatuji – a byl jsem teenager – od roku 1965 do roku 1968 byl velmi slušný.
MS: Existovala výrazná kultura, tedy to, co lidi spojovalo.
JČ: Ano, byla zde kultura, mohlo se cestovat, kam se chtělo. Bylo to tak, že jste musel mít pozvání. Víte, jak se to dělalo?
MS: Prozraďte, prosím …
JČ: Když jste někam vyjel, vzal jste obálku, napsal jste: „Zvu svého přítele“, napsal jste fingované jméno, nic se nekontrolovalo. Lidé jezdili na zahraniční stáže. Spousty lidí kolem třiceti.
MS: Když přijely spřátelené armády, lidé dostali možnosti k trvalému pobytu …
JČ: Když se zamýšlím nad touto otázkou, nebyl jsem dostatečně zralý na to, abych ocenil pozitiva režimu. Můj otec byl pořád ostrakizován. Kupodivu jezdil po světě, poněvadž znal jazyky. Překlady mu vydávali. Nepsal žádné knihy. Překládal Grahama Greena. Během komunismu přeložil 40 knih.
MS: Studie o něm napsal až …
JČ: … v šedesátých letech. Chtěl být univerzitním profesorem, nemohl jím být, poněvadž nebyl ve straně a do strany nechtěl. Podívejte se, všichni vám řeknou: kromě nadání potřebujete mít také štěstí.
MS: Ano, tento aspekt zdůrazňuje i von Hayek.
JČ: Můj otec třeba neměl štěstí, nebo nebyl dostatečně flexibilní. Jeho dobrý kamarád Jiří Němec také nebyl komunista a stal se slavným psychologem.
MS: Víme, jak skončil …
… Nezaměstnanost versus intelektuální život …
JČ: Stal se alkoholikem. Kdybych se vrátil k otázce režimu, měl bych říci: žiji ve skotském městě Glasgow, které je podobné jako Ostrava. Jsou tam oblasti, kde je třicetiprocentní nezaměstnanost. Kdybyste k lidem přišel a řekl: „Zakážeme vám číst Heideggera, ale budete mít plnou zaměstnanost.“ Čemu by podle vás dali přednost?
MS: Ale pozor? Zde si musíme uvědomit, že Heidegger žil skromný život, žil ve svém domečku, kde neměl žádné moderní vybavení. Byla tam pouze pec, pro vodu chodil k blízkému prameni. To byl život fenomenologa! Díky němu máme studie o cestě, o elementárních strukturách našeho bytí.
JČ: O to nejde. Jde o to, že lidé vám „kašlou“ na filozofii, kašlou vám na svobodu slova. Otázka zní: Je to legitimní? Nevím!
MS: Jsem přesvědčen, že je nutné, aby se lidé druhým jevili ve své původnosti. To znamená nalézt sebe, zkrátka dojít k tomu, proč zde jsem.
JČ: Nyní budu mluvit jako elitář. Mluvíte o tom, jak to vnímáte vy, jako člověk, který myslí.
MS: Rozumné uvažování je snad znakem člověka.
JČ: Je mnoho lidí, kteří nemyslí. John Dun říkal: „Even those you stand and wait serve. – I když nic neděláš, čekej a služ.“ Jestli existuje Pán Bůh, neočekává, že musíte být intelektuál.
MS: To ne …
JČ: Pouze bych rád řekl to, že můžete žít legitimní i primitivní či omezený život. Takových lidí je většina. Ti lidé ale nestojí frontu na nové vydání Jana Patočky, kašlou na to.
MS: V šedesátých letech zde takoví lidé byli …
JČ: Je otázka, jestli to byla většina.
MS: Existovaly knižní čtvrtky, kdy se prodávaly nové knihy.
JČ: Netýkalo se to pouze šedesátých let. Vznáším vám tuto otázku. Nevíme, kolik to je lidí, ale řekněme, že existuje určitá vrstva společnosti, která vám „kašle“ na svobodu slova a raději by chtěla být zaměstnaná. Je její postoj legitimní? Nevím. Můžeme říci: vy, zločinci, omezujete svobodu slova, přestože ona je nedělitelná, ničíte mi můj lidský život jako s tím druhotným kouřením. Z mého pohledu toto není možné, ale sám řádně nevím. Jestli existuje demokracie, osmdesát procent národa vám může říci: kašleme vám na Jana Patočku, dáme přednost plné zaměstnanosti.
MS: Vidíte, pan Patočka do poslední chvíle svého života obhajoval svůj postoj. Bohužel zemřel na krvácení do mozku. Vidíte – žil naplno. Je otázka, co lidi upřednostňují, jestli se jedná o přežívání, nebo plnou existenci.
JČ: Nesmírně si vážím Jana Patočky …
MS: … bez něj by nebyl Havel.
JČ: Ano, ale nevím, jestli lidé nemají právo na existenci, kterou pohrdám. Kdo jsem já, abych je hodnotil?
MS: Zde se dostáváme do stavu: podle sebe hodnotím tebe. Cítím, že tento přístup odmítáte. Jednuše – musíme se naučit žít v rámci tolerance k druhému.
JČ: Jsem přesvědčen, že čeští pražští novináři mají pocit jako apoštolové, vědí to správně a pořád to lidem vysvětlují. Když dám v Britských listech otázku, nebo zahájím průzkum, pak tisíce lidí mají zájem o participaci na hodinovém průzkumu. Dnes je v české společnosti touha mluvit. Nikdo se na ně nic neptá. Nikdo se nezajímá, oč se zajímají normální lidi. Problém je, když máme lidi hodnotit. Ovšem tázat se je důležité.
MS: Ano, Sokrates se ptal, a také neslavně skončil, jelikož musel vypít kalich hořkéh odvaru do dna.
… Demokracie …
MS: Navrhoval bych, abychom otevřeli téma demokracie. Jak si ji sám definujete? Většinu svého života jste strávil na britských ostrovech, kde je demokracie neoddělitelnou součástí systému.
JČ: Ano, ale jedná se též o třídně rozdělenou zemi. Stav je lepší, než byl. Právě k tomu, o čem hovořím, nacházíme vnímání důstojnosti u Walta Withmana. Je tam vnímání důstojnosti obyčejného člověka. To v Čechách vůbec není. Národ je „póvl“ atd. Tuším, že pan Hubáček říkal: polovina národa jsou idioti. Co to je? Žádný politik by se takto na Západě nevyjádřil.
MS: Můžeme říci: demokracie je systém, kde člověku je dána důstojnost.
JČ: Ano …
MS: Můžeme si demokracii definovat také tak, že se jedná systém, který dává prostor člověku být člověkem. V počátku je člověk „zvířátkem“ a v rámci systému rozvine své lidství.
JČ: I mně to přijde dost idealistické, protože sama demokracie je hodně nedokonalá. Jak říkal Churchill: je to pořád lepší než cokoliv jiného.
MS: Ostatně Popper sám říká: jedná se o systém, kde vláda může být „odstraněna“ nekrvavým způsobem.
… Podmínky demokracie …
JČ: Problém je, že potřebujete, aby lidi byli aktivní. Většina je pasivní, apatická.
MS: To je to přízemní „člověčenství“, a ne božství v nás, které máme sledovat. Je otázkou, jak jej budit? Masaryk k tomu přistoupil jednoduše a konstatoval: „Demokracii máme, ale nemáme demokraty“. Během pětadvaceti let jsme si vybudovali struktury. To znamená: máme svobodné volby, svobodný tisk, máme procedury, máme instituce, ale co obsah? Jak se stavíte k tomuto jako člověk hledící na naši realitu z britských ostrovů?
JČ: Na druhé straně musím říci: když se porovná česká demokracie s jinými demokraciemi, není to tak špatné.
MS: Pozor, takový ekonom Milan Zelený zdůrazňuje Baťovu větu: „Nám stačí to nejlepší. Nemáme se srovnávat s horšími!“ Když se podíváme na první republiku, byli jsme demokratickým státem ve středoevropském srovnání. Měli jsme autority typu Masaryk. Když srovnáme první republiku se současným stavem, do jisté míry my vycházíme „lépe“: třeba – neexistuje cenzura …
JČ: Sám první republiku nemám natolik nastudovanou, a generace si předávají různé mýty. Víte, že proběhly různé korupční skandály.
MS: Souhlasím, ale máme zde jistý étos. Pojmenování „slušný člověk“ zde nebylo cizí. Řeknete dnes o někom, že je slušný? Dnes „slušnost“ je něco jako neslušnost.
JČ: Zajímavá je otázka, zdali u nás jsou zajímaví lidé, kteří by se dali označit za slušné. Nějací Row models? Například Karel Čapek, kterého také vláčeli tiskem.
MS: Vzpomeňte na období kolem roku 1938, jak se situace přeměnila.
JČ: Oni to dělali i předtím. Komunisté a katolíci mu velmi nadávali. Šalda jej nenáviděl.
MS: Jan Čep, pozdější velký představitel české literatury spojený s Rádiem Svobodná Evropa mu také nemohl přijít na jméno. Do jisté míry demokracie potřebuje velký ideál, ke kterému směřujeme. Zkrátka to, co je na horizontu. Ten se nám však neustále vzdaluje.
JČ: Je fakt, že u nás v této zemi nikdo neuznává nikoho, zkrátka není nikdo, koho by národ uznával. Nějací Pražáci uznávají Schwarzenberga. Nějací „vzdorovenkovani“ volili Zemana …
MS: Co nás spojuje? Demokracie je založena na společném sdílení.
… Neumíme si vládnout …
JČ: Vážený pane, opět budu citovat z průzkumu mé kolegyně. Jak pravičáci, tak levičáci se shodnou na jedné věci: jsou šíleně frustrovaní dnešním režimem. Je zajímavé, že jediná hodnota, na které se shodnou, je, že je to zde špatné.
MS: Po pětadvaceti letech žití v nějakém „pokusu o demokracii“, zjistíme, …
JČ: … že si neumíme vládnout.
MS: Kdo za to může? Před rokem 1989 zde byla distinkce „my“ a „oni“.
JČ: Ukázalo se, že v současné době nám nikdo nic nediktuje a chováme se jak „hlupáci“.
MS: Proč?
JČ: Sám nevím. Dokonce se vyskytly názory, zdali by to zde nemohlo převzít Německo a existují body, o co by se systém u nás zlepšil.
MS: Například …
JČ: … korupce by byla trestaná.
MS: Lidé mají zájem o pořádek. Demokracie je založena na imanentním řádu, …
JČ: … který zde není vidět, nebo ano?
MS: Sám jste poukazoval na skutečnost, že země je zkorumpovaná. Máme strategie o korupci …
JČ: To jsou řeči …
MS: Kauzy končí do ztracena.
JČ: Podívejte se na kauzu, která byla šetřena ve Švýcarsku – a to kvůli provázanosti. Tam je hned zavřeli. Tady se o to nikdo nestará. Sám se tážu, proč ne? V takovém Rusku, Kazachstánu, nebo Rumusku je to horší. Lze se tázat: je to důsledkem komunismu, že byly rozkolísané všechny hodnoty? Ty jsou nadále rozkolísané. V devadesátých letech vznikla svoboda bez přívlastků. Mohu si dělat, co chci, mohu krást, i to je demokracie.
MS: Například Martin Jan Stránský říká: dostali jsme svobodu, ale ne demokracii. To znamená: demokracie je především institucionální řád.
JČ: O kolik je to zde horší než ve Spojených státech, kde jsou dvě strany! Většina národa je tam udržována v idiocii, poněvadž nechodí do dobrých škol. Pak jsou tam vynikající vědecké špičky. To je pravda.
MS: Tato skutečnost Ameriku drží. Řekněme tam panuje jistý duch, který u nás neexistuje. Lidé jsou vnitřně zklamaní.
JČ: Lidé u nás přesto chodí k volbám a hlasují pro někoho nového. Dříve to byl Václav Fischer, který měl cestovní kancelář.
MS: Ano, pan Fischer se dostal do Senátu v roce 1999, poněvadž zemřel disident Václav Benda.
JČ: Idealismus zde je. Lidé jsou otráveni, frustrovaní a pořád hlasují pro někoho nového, jiného, o němž si myslí, že je z toho vyvede. Zde se dotýkáme představy „tatíčkovství“. Neustále potřebujeme tatíčka, který nás „spasí“.
MS: Demokracie je založena na kritičnosti jedinců a transparentních mechanismů, které zde nejsou. To znamená, že vlastně …
JČ: Ano, kritičnost zde opravdu neexistuje. Dotýkáme se školství. Jsme u Ondřeje Hausenblasse, který neustále říká, že je nutné, aby v Čechách bylo dobré školství, ale nikdo jej neposlouchá. Školství má neustále klesající tendenci.
MS: Není bráno jako skutečná priorita, třebaže se deklaruje. Politici přece potřebují ovládat „hlupáky“.
JČ: Podobně na to šla paní Thatcherová. Pro politiky je jednodušší mít hlupáky. Nedávno jsem opravoval asi 50 seminárních prací z Brna. 80 procent z nich bylo špatných, protože lidé ani neví, jak se píše seminární práce, neumí se vyjádřit. Zajímavé je – kromě toho, že používají estébácké výrazy – že jejich čeština je, jako když používají cizí jazyk. Používají slova, která do kontextu nepatří. Tito lidé nečtou, úroveň studentů je špatná. Asi je na vině školství.
… Nevhodnost demokracie? …
MS: Počkejte, neukazuje se zde demokracie jako systém, který je předstupněm tyranie? Ve svém pojednání vyzdvihoval aristokracii.
JČ: S Babišem by to tak vypadalo.
MS: Má média, čerpá státní dotace.
JČ: Ano, je to známá skutečnost.
MS: To znamená, že kruh se uzavírá.
JČ: Myslím si, že země je uprostřed Evropy. Sice na ni všichni „kašlou“, …
MS: … nejsme totiž spolehlivým partnerem.
JČ: Nedávno jsem mluvil s poradcem profesora Kellera a říkal jsem si: „Proboha, vždyť Česká republika je středně velká země. Vždyť by v Evropském parlamentu měla navazovat strategické spojenectví s lidmi, kteří mají stejné zájmy. Oni to však nedělají. Nikdy to nedělali.
MS: Asi proto, že máme povahu Švejka.
JČ: To je však strašné.
MS: Ano, ale je to z toho důvodu, že dobře neznáme jazyky a nyní máme komunikovat v Evropě. Když Čech překročí hranice své země, logicky vzniká problém. Nejsme rovnocenní partneři.
JČ: Problém je, že nejsme ochotni s někým mluvit. Češi mluví pouze mezi sebou.
MS: Je to snad škoda.
JČ: V tom vidím hlavní problém. Soudím, že bychom se nemýlili, kdybychom naše usilování nazvali: Češi mluví pouze mezi sebou.
… Demokracie a dialog …
MS: Dobrá, znakem demokracie je také vedení dialogu. Jste člověk, který pracuje se slovy, jsou pro vás denním chlebem – a to nejen jako šéfredaktor, ale i jako pedagog. Jak jsme si – podle vás – osvojili tento instrument? Jsou naše slova v něm užívaná nosná, mají energii? Smyslem dialogu je utvoření vhodného“ impulsu.
JČ: Již jsme se toho dotkli. Hlavní problém je, že v otázkách, které jsou vznášeny, je vidět zaujatost. Dialog není férový, protože to vypadá, že jsme posedlí, máme obsedantní touhu a máme správný názor a druhého musíme nějak dostat, aby začal opakovat to, co říkáme my.
MS: Zadupat jej, zničit jej, …
JČ: … nebo jej přesvědčit, zmanipulovat tak, aby začal opakovat: Vždyť my máme jedinou správnou pravdu. Nyní se opět dostávám k Chomskému: dříve se věřilo, že když hodíte míč ze schodů, padá dolů. Když pára jde z hrnce, stoupá nahoru, protože předměty zaujímají své normální postavení. Jakmile se lidé začali ptát: proč tomu je tak a nemohlo-li by to být jinak, vznikla věda. Jinými slovy, …
MS: … věda nám rozbila přirozený svět.
JČ: Když budou lidé číst v novinách: takto je to správné, neaktivují alternativy, a proto dialog neprobíhá. Všichni jsou přesvědčeni, že oni mají jedinou správnou pravdu.
MS: Když se podíváte na stav světa, jedná se o cosi podobného jako před rokem 1989. Komunisté nám předkládali své pravdy, …
JČ: … budeme to také dělat, když máme svobodu.
MS: Svoboda byla době „lámání ledů“ glorifikovaná.
JČ: Známkou demokracie by bylo, kdyby někdo začal říkat: neměli komunisté trochu pravdu, a ne, že ji měli, ale že svým tázáním zpochybňuji vše.
MS: Proto jsem se tázal i na minulost.
JČ: Minulost zlikvidovala schopnost debaty, sebrala nám jazyk.
MS: Vykradla nám obsahy slov. Je zvláštní, že v roce 1989 lidé slovům začali „rozumět“, …
JČ: … a pak je někdo podle nich zdiskreditoval. Je dobré vyjít ze studie pana Krapfla. On velmi zajímavě hovoří o tom, jak lidé dlouhé měsíce byli idealisty a jak přicházely spousty pozoruhodných lidí na dělnické rady.
MS: Jednalo se o „demokracii ze zdola“.
JČ: Velmi významnou roli v tom hrál střední technický personál, který byl umlčen.
MS: Tento fenomén se vyskytuje i na maloměstě.
JČ: Na malých městech nebo vesnicích dnes vidíte, že je tam daleko větší život, …
MS: … ale ten se opět nedostane do médií, a dialog je tedy ochuzován, …
JČ: … poněvadž z Prahy média nevyjíždí. V Praze je společnost rozhádaná na kmeny a mluví pouze mezi sebou. Tím pádem se zde nemohou natáčet dobré filmy, jelikož nic jiného neznají.
MS: Pozor, není též problém také v tom, že u nás v Čechách se o věcech žvaní?
JČ: Ano. Dnes máme v Britských listech: Daniel Veselý zaútočil na Miloše Zemana kvůli jeho islamofóbii a nekompetenci. Jistý čtenář namítl: v demokracii máme právo na nekompetenci. Rád bych si k tomu podotkl, že nikdo Zemana neumlčuje. V demokracii musí mít člověk odpovědnost a říkám sebekritičnost a nežvanit. Než vstoupí do prostoru, je vhodné mít patřičnou skromnost vůči tomu, že nebudu „zahnojovat“ prostor svými bláboly. Jak říkal Ludvík Vaculík: „Názory, ty mi jdou.“
MS: Pak to vede k tomu, že vedený dialog není u nás „produktivní“. Mezi námi jsou lidé, kteří řeknou: ano, zde se přešlapuje, demokracie je žvanírna. Takto uvažoval Lenin a jeho slova přejal Husák. Zkrátka naše žvanění není ochotou k autentickému činu, odvaze.
JČ: Jsem přesvědčen, že je zde nutná pokora. Člověk by měl vystupovat málo – a platí to i o mně – a nemám vám zde povídat „bláboly“, protože člověk má na veřejnosti vystupovat pouze, když má na veřejnosti co říci. Měl by si kriticky uvědomit, že nic zásadního k vyřčení nemá.
… Demokracie a elity …
MS: Soudíte, že v demokracii nám chybí elity. Shodou okolností Masaryk – i když vyšel z plebejského prostředí – se k elitě propracoval, stal se aristokratem ducha.
JČ: Nevím, mám zkreslený pohled na českou skutečnost, protože mám asi 30 tisíc čtenářů Britských listů. Jedná se o velmi zajímavou síť. Jedná se o lidi, kteří jsou většinou dost vlivní. Mezi čtenáři je velké množství podnikatelů, ale jedná se především o přemýšlivé, vzdělané lidi, na vlivných místech pracujících v soukromé sféře. Problém je, že odmítají vstupovat do veřejné sféry, …
MS: … ano, jelikož se „ušpiní“.
JČ: Máte zde paradox: v této zemi žije obrovské množství inteligentních lidí. Bavím se zde s lidmi víc než v Británii, poněvadž jsou zajímaví, ale země jako celek je v průšvihu. Zvláštní, že?
MS: Vy cítíte nějaký potenciál, ale ten je nutné realizovat.
JČ: Lidé jej nerealizují.
MS: Aristoteles definoval pohyb: je to přeměna možnosti ve skutečnost. Toto jako Češi neděláme, a proto přešlapujeme.
JČ: Lidé se možná realizují ve svém oboru. Mohl jsem hovořit s jaderným vědcem, který má zakázky, je na volné noze. Jednalo se o člověka, který vystudoval technický obor, pak spolupracoval s Rusy. Jedná se o velmi chytrého, strategicky uvažujícího člověka, jenž si postoje Ruska v podstatě idealizuje. Má vše tak promyšlené, že jeho stanovisko nemohu než jen respektovat. Ten čtenář bydlí na Českomoravské vysočině, žije se mu velmi dobře. Jedná se asi o významného mezinárodního odborníka. Sám se tážu, jaký má dopad na politický diskurs, či jak se něčeho účastní? Napsal dva, tři články do Britských listů a promluvil s ním hlavní zaměstnavatel, jenž konstatoval: „Jiří, vy asi rád píšete,“ a proto přestal, poněvadž by ztratil kontrakty.
MS: Vámi zmíněný člověk má raději ekonomický status než společenský.
JČ: Ano, protože se nenechá existenčně zničit pouze proto, že napíše článek, který stejně nic nezmění. Toto je případě normalizace.
MS: Můžeme se tázat: Proč jsme si nechali „znormalizovat“ prostor. Proč se bojíme?
JČ: V Čechách se nebojím ničeho, ale jsou lidé, kteří pociťují strach.
MS: Když se bojíte, nemůžete nic dělat. Kdyby se bál Masaryk, nevystoupí s kritikou Rukopisů, Hilsnera.
JČ: Všichni jej nenáviděli a pak jej začali milovat.
MS: Je to ode zdi ke zdi.
… Kapitalismus …
MS: Dobrá, pojďme k oblasti transformace ekonomiky. Jak sám definujete hospodářský řád, který jsme se rozhodli budovat po roce 1989. Vůbec, chtěli jsme jej?
JČ: Používáte-li slovo kapitalismus, používáte marxistickou terminologii.
MS: Sám děláte rozdíl mezi tržním hospodářstvím a kapitalismem?
JČ: Z mého hlediska je zdejší systém, který byl zaveden, velmi krutý. V Rusku, Rumunsku je to daleko horší. Zajímavé je, že starší demokracie si metodou pokusu a omylu vypracovaly otázky, které jsou nepřijatelné. V Anglii nesmíte chudému, nemocnému nebo penzistovi zavést plyn, protože na to nemá. Na to je zákon. Když máte dluh, podle zákona máte právo na určení si splátkového kalendáře. Kdybyste splácel korunu denně, pokud se jedná o pravidelnou platbu korunu měsíčně. Jestli se jedná o pravidelnou platbu, nikdo by na vás neměl jít. Exekutoři jsou šílení! Měli jsme případ, kdy k paní s malými dětmi přišli z ČEZu a řekli jí: „vypínáme vám elektřinu.“
MS: Z toho pohledu je pro vás kapitalismus velmi krutý systém?
JČ: Může být krutý, ostatně krutosti se dějí všude. Společnosti si proti tomu vybudovaly …
MS: … sociální stát, …
JČ: … který zde ale nemáme. Na jedné straně máte komerční zájem, a na druhé? Pak máte zájem lidí – a to je demokracie.
MS: U nás se to překládá jako veřejné dobro.
JČ: Ve veřejném zájmu to je. Skotsko toto asi přehání, ale třeba tam nejsou bezdomovci, poněvadž skotští nacionalisté zavedli zákon, že když jednou bude někdo zaveden, že se vyspal na ulici, druhý den je umístěn do ubytovny. Možná se jedná o hloupé nařízení, ale nikdo není na ulici.
MS: Dobrá, myslíte si, že systém, který se zde zavedl po roce 1989 je asociální?
JČ: Ano ve srovnání i s Anglií, která má „holý zadek“ ve srovnání s Německem.
MS: Anglie má londýnskou City, která ji staví co centra finančního zprostředkování.
… Kapitalismus jako přirozený systém …
MS: Souhlasíte s tím, že kapitalismus je hospodářský řád, který je čímsi jako voda pro rybu?
JČ: Tento hospodářský řád zde plně zaveden není. Po roce 1989 vznikl korupční systém, jenž byl nastaven tak, aby pár lidí – komunisté i nekomunisté – ze systému mohli získávat. Vždyť praxi můžeme vidět v Parlamentu, kdy poslanci jsou „kupováni“. Jediné, co dělají, že mají lobbistickou firmu a do zákona snaží dát větu, aby pomohla firmě vydělat miliony.
MS: Můžeme říci, že hlavní město USA Washington je lobbistů plný …
JČ: Ten je kontrolovaný. Sám Ameriku dobře neznám, ale vím, že je hodně kritizována. Je fakt, že když nastal krach v roce 1929, bylo to i proto, že se jednalo o neregulovaný systém. Pak přišla velká regulace. Druhý velký krach přišel v roce 2008, poté, co mladý George W. Bush provedl deregulaci. Václav Klaus namítá, že regulace byla přílišná.
MS: Ano, jsou i ti, co tvrdí, že byla „reregulace“, tedy neúměrná regulace, která vzešla ze mýtu, že regulace společenských procesů pomůže společnosti jako celku.
… Koncept obnovy? …
MS: Co jako nezaujatý pozorovatel společenských procesů říkáte konceptu, jemuž se říká „Washingtonský konsensus“? Jedná se o doporučení Mezinárodního měnového fondu a ministerstva financí USA. Tyto instituce se „shodly“ na scénáři původně určeném zemím Latinské Ameriky, jež trpěly makroekonomickými nerovnováhami, ale užil se i k léčbě centrálně plánovaných ekonomik postkomunistického bloku.
JČ: Nejsem ekonom a neužívám slov Ludvíka Vaculíka: „Názory, ty mi jdou.“ Na to bych neměl reagovat. Často se říká, že názory jsou fundamentalistické a v podstatě vyhovují určitým skupinám. Je otázka, zdali by se některé dluhy neměly vůbec odepisovat. Vím, že i věhlasní ekonomové jako Krugman, Stigliz varují před fundamentalistickým uplatňováním těchto principů. Nemluvě o tom, že pak máme i vysoké funkcionáře typu Dominique Strausse – Kahn.
MS: Poukazujete na prostředí, z něhož vycházejí sporná doporučení a jehož součástí je i míra korupce.
JČ: Mám na to velmi laickou reakci. Tu mám ze své zkušenosti a z ostatních vysokých škol. Náš pan rektor má plat 300 tisíc liber ročně. To znamená, že má příjem asi osmkrát víc než řadový učitel. Problém je, že když jsou tak odměňovaní, domnívají se, že jsou tak důležití, že jsou naprosto dokonalí – zkrátka „nadlidi“, tím ztrácí kritické myšlení.
MS: Také se jim hanlivě říká „kravaťáci“.
JČ: Jako by říkali: „My jsme taková skupina, že se nemusíme bavit s normálními lidmi, poněvadž jsme nadlidi a ti nedělají chyby.“ Podle mého názoru, dávat vysoké platy vytváří „hubris“, a proto bych k nim i takto přistupoval.
MS: Po roce 1989 jsme mohli pozorovat přirozený kyv od státu k trhu. Stát škodil, jelikož jsme byli nejvíce etatistickou ekonomikou.
JČ: Jsou podnikatelské zájmy a pak je zájem veřejný.
MS: Cílem snad bylo vytvoření demokratického kapitalismu. Po roce 1989 jsme před kroky mnohých …
JČ: … „zhasli“, …
MS: … či lépe vytvořili kapitalistickou demokracii, kdy kapitál vládne veřejnému zájmu.
JČ: Obrovskou moc zde mají soukromé firmy. Před deseti lety proběhla zpráva, že někdo napsal komickou knihu. Měla hloupý titulek: „Viagra už neplatí, všichni sázíme na Cialis.“ Pfizer je žaloval za titulek a společnosti museli zaplatit 100 tisíc odškodného. Když jsem četl tuto zprávu, že je to naprosto šokující, poněvadž satira je nepostižitelná. Volal jsem do Timesů, zdali by o tom nechtěli napsat článek, ale oni říkali: „Pro nás by toto byla zpráva, kdyby společnost Pfizer takto postupovala ve více zemích.“ Události z České republiky pro ně nejsou zprávou. Ale všimněte si, to by nikdy nemělo nastat, že by se někdo soudil kvůli „zakazování“ slov. Co je to?
MS: Kapitál ovlivňuje nejen hospodářský proces, ale také podobu informování. Kapitál si „ochočil“ mnohé. Stačí se podívat, jak si ruský kapitál „ochočil“ Václava Klause, Miloše Zemana.
… Lidé utvářející kapitalismus …
MS: Nyní bychom se též mohli dotknout otázky: jak naložit s lidmi, kteří měli sociální kapitál, vazby, aby je nevyužili ve svůj prospěch. Ty lidi „nešlo“ odstřihnout jen tak. Lidé jsou určeni ke směně, a pokud mám nějakou znalost, snažím se ji prodat. Jen hlupák by ji neprodal. Co dělal Andrej Babiš?
JČ: Nebráním jim v tom. Mělo by to být legálně a nemělo by to být na úkor druhých lidí. Měl by zde být veřejný zájem, který by asi měl být hájen médii, která zde nefungují.
MS: Média šla na ruku tvůrcům kapitalismu. Ponětí veřejného zájmu se u nás vytváří obtížně. Zde byl silný individuální zájem.
JČ: Ano, vím to. Nevím, jak přesvědčíte lidi. Publikují se složité studie o tom, že i v živočišné říši přežijí ty druhy, jejichž členové mezi sebou spolupracují. Z toho pohledu se mi otázky jeví jako jasné. Jestliže zde převládlo přesvědčení, že individualismus je správné řešení, obávám se, že se jedná o slepou uličku. Bude asi trochu trvat, než zdejší lidi někdo upozorní, že tomu tak není.
… Bohatství …
MS: Dobrá, jak se díváte na význam bohatství. Někteří z nás se zhlédli v tom, co bylo na Západě –hmotný blahobyt. Nejedná se o cestu, která vede z dlouhodobého hlediska do pekel? Blahobyt se buduje postupně a jedná se o běh na dlouhou trať.
JČ: Máte na mysli společenský či indiciální blahobyt?
MS: Pokud člověk buduje svůj blahobyt, následně přispívá i do veřejného.
JČ: Nejsem si jist, jestli existuje „trickle down“ efekt. Co se týká osobního vydělávání bohatství, nejsem moralista, nejsem zde od toho, abych cokoliv, komukoliv kázal. Jestli cílem jeho života je hmotný blahobyt, nesouhlasím s tím, ale jedná se o jeho věc. Ať si se životem dělá, co chce, pokud tím někomu neškodí.
MS: Nesmíme opomenout skutečnost, že bohatství též zavazuje. Vzpomeňme na šlechtu a její konání.
JČ: Doufal bych. Je toto někde povinností?
MS: Můžeme to brát jako vklad do etiky. Immanuel Kant říkal: „Jednej tak, aby tvé jednání mohlo být obecným zákonem.“
JČ: Dotýkáte se etických imperativů. Otázka je, jestli lidé mají povinnost dodržovat etické imperativy. Mám je právo odsuzovat? Asi ano. Sám se snažím vyhýbat kazatelství.
MS: Děkuji vám za podnětné úvahy.