Bez daru tvořivosti bychom byli pouze bezduchými tvory
Teze:
„Člověk je stvořen k obrazu božímu a dotváří svět, v němž žije.“ – o tvorbě obecně
„Nezachovává-li řád člověk, místo tvoření se tam nachází destrukce.“- o předpokladu tvory
„Emoce formují, dávají určitý tvar, ale emoce sama o sobě vás k něčemu povzbudí. Emoce vás naladí, abyste začal uvažovat, co vlastně chcete.“ – o tvořivosti a citu
Dialog byl nahrán zrána ve středu 6. dubna 2016 na poděbradském proboštství, Palackého 72/23, Poděbrady, druhá část 11. dubna 2016 ve stejných prostorách.
Dialog o tvořivosti s Vladimírem Hronkem:
MS: Pane probošte, je 6. dubna 2016. Vybral jsem téma, které se vztahuje k proměnám společnosti, hospodářství, ale můžeme o něm pohovořit šířeji a pojmout jej jako dar člověku. Je to téma, které se dotýká každého z nás, na něm závisí náš blahobyt, naše spokojenost. Jde o fenomén tvořivosti – chcete-li kreativity. Zeptám se prostě. Jak si sám definujete kreativitu? Co se vám vybaví ve vaší mysli?
VlH: Dotýkáme se prvopočátků, kdy Bůh stvořil – udělal z ničeho Zemi a člověk, jenž je stvořen k obrazu božímu, tento obraz dotváří tím, že to, co mu Bůh předkládá, využívá v souladu s božím řádem a dále přetváří. Člověk není schopen stvořit, poněvadž vždy když člověk přetváří, vychází z toho, co stvořil Bůh. To znamená: boží řád je dán tím stvořením a pak člověk obměňuje či se snaží naplňovat své poslání. Pokud je to skutečně v souladu s poznaným božím řádem, řádem stvoření, pak opravdu tvořivost člověka přispívá k dobru, prospěchu osobnímu i pro druhé.
MS: Lze tvrdit: kreativita je nedílnou součástí lidské výbavy.
VlH: Svým způsobem ano. Můžeme ji očekávat od člověka, který je obdařen rozumem a vůlí. Žádný jiný tvor ji nemá, byť si lze říci: opice zvedne ořech a pustí jej na kámen, aby se rozbil. To vše je úžasné, ale o tvořivost se nejedná.
MS: Nanejvýš se jedná o nápodobu.
VlH: Když uvažujeme i o transformaci společnosti a hospodářství v minulých letech, kterou jsme se dlouho dobu zabývali, právě ta je odrazem kreativity, protože má-li být něco transformováno, …
MS: … přetvářeno, …
VlH: … musí se měnit podstata věci.
MS: Měli bychom upozornit, že během transformace mnohdy docházelo k deformacím. Jinými slovy: snaha po transformaci deformovaného přinesla deformaci deformovaného.
VlH: Podívejte se, je-li transformace prováděna pod vlivem emocí, nakonec místo tvoření dosáhnete někdy destrukce.
MS: Jaké jsou – dle vás – předpoklady tvořivosti? Vezměme si: kreativní člověk je originální, musí pociťovat užitečnost a jeho výsledkem činnosti je třeba objev.
VlH: Jsem přesvědčen, že prvotní podmínka je splněna, poněvadž každý člověk je originál. Tato podmínka není pro člověka důležitá, protože tam je to „zřejmé“. K tvorbě je nutné, aby tam by uplatněn rozum a volní schopnost. Když se například díváme na malé dítě, které je sice originál, má také rozum, ovšem ten ještě nedokáže uplatnit, natož ovlivnit volní stránku – tam nemůžeme mluvit o tvořivosti. Přichází teprve tehdy, když dítě začíná napodobovat, teprve tehdy se pokouší o to, co se může přibližovat tvořivosti.
… Momenty tvořivosti …
MS: Navrhoval bych, abychom si prošli momenty tvořivosti a ukázali tvořivost na konkrétních příkladech, byť se nám to může zdát směšné a pak se ponořme do abstraktnější roviny. Zmínil jste Bibli. Tam je tvoření imperativem – v počátku.
VlH: Jedná se o úkon, impuls, který dostává člověk. Ve 28 verši první kapitoly Genesis – Starého zákona je psáno: A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ Tam je apel, aby se člověk začal na stvořitelském díle podílet.
MS: Pane probošte, vzkázal jste poselství lidu, ale možná jsme přeskočili Pána Boha. Šest dní pracoval – tvořil a sedmý den odpočíval.
VlH: Bůh tvoří, avšak v nevlastnějším slova smyslu je tím, kdo jedině může stvořit – tedy udělat něco z ničeho. Je to termín, jenž je striktně vzato vázán na Boha. Říkáme-li, že něco stvoříme, ve skutečnosti přetváříme – upravujeme, nicméně nic netvoříme v širším slova smyslu, poněvadž pouze užíváme to, co nám Bůh dává.
MS: Pro věřícího člověka je toto logické: účastníme se božího díla, neboť bez této účasti bychom byli považováni za domýšlivé jednotlivce. Podle vás v Bibli je tvořivost zaručena: člověk je tvořivý, pokud následuje Boží slovo.
VlH: Spíše: pokud dotváří obraz boží, k čemu jej Bůh stvořil. Tento obraz boží se má naplňovat tím, že jednáme v souladu s božím záměrem, abychom mohli říci při stvořitelském úkonu: viděl Bůh, že je to dobré. Má-li se něco vytvářet, výsledkem takového tvoření by mělo být dobro. Pokud takové východisko zachováme, je vše v souladu s božím řádem a je to naplnění poslání, které člověk dostává. Teprve tehdy se člověk může podílet na stvořitelském úkonu v nejvlastnějším slova smyslu.
MS: Jestli se člověk zřekne aktu k dobrému – udržování harmonického světa, je v nebezpečí sklouznutí na cestu k hříchu. Duše je tak od stvořitele vystavěna.
VlH: Problém pojímáte nábožensky. Řekl bych: nezachovává-li to člověk, místo tvoření se tam nachází destrukce. Destrukce je vlastně tvoření, ale v negativním slova smyslu.
MS: Pane probošte, víme, že člověk má snahu utvářet, aby se zajistil rozkvět, a nakonec naše snaha nevyjde. Můžete namítnout: zaplať Pán Bůh, protože pokud by naše snaha vyšla, Pán Bůh by splnil naše přání, situace by mohla být ještě horší.
VlH: Tam nevidím takový problém. Uvažujeme-li o tvoření, neznamená to, že vše se nám má podařit. Ani to není nic špatného. Pokud jde o tvoření, musí tam být záměr dobra. Ne vždy má člověk dostatek schopností, kapacity, aby svůj cíl dokázal naplnit. Může se jednat o podnět pro někoho jiného, kdo v činnosti bude pokračovat. Pokud je tam záměr, aby výsledkem bylo dobro, pak se tvoření uplatňuje. Kde má člověk záměr prosazovat zlo, tam samozřejmě ve větší či menší míře nastupuje destrukce.
MS: Pokud bych vstoupil do dvacátého století, jen si vezměme, co vše se událo za účelem „výstavby“ velkých zítřků. Svět se přetvářel tak, že nakonec tvořivost způsobila destrukci řádu, a tím chudnutí společnosti.
VlH: Svou odpovědí jste to naznačil. Cílem byl osobní zisk – ať již člověka nebo jisté skupiny lidí. Osobní zisk je vždy poněkud v rozporu s božím záměrem, jelikož Bůh dává člověku úkol, aby mohl dosáhnout štěstí, které spočívá ne v nahromadění pro sebe, avšak pro vytváření hodnot, ze kterých lidé mají užitek, prospěch.
MS: Tvoření jako oslava Boha, jako poděkování za vlastní existenci. Zde bych si dovolil přečíst myšlenku Tomáše Kempenského, jehož slova budou pro tvořivého člověka povzbuzením, jelikož cílem je uvědomění si prostých skutečností: „Čti písmo pokorně, prostě, svědomitě – ne proto, abys pouze rozšířil své znalosti.“
VlH: Souhlasím!
MS: Lze interpretovat: člověk je tvořivý, pokud je ochoten vzdát svého já. Pokud bude někdo číst Písmo svaté číst jako literární žánr, nakonec to nemusí přinést odpovídající ovoce.
VlH: Jedná-li člověk pouze pro to, aby sám sebe obohatil, vždy se dotýkáme nebezpečí. Je jedno, zdali je to materiálně či duchovně.
MS: Mělo by být řečeno: pokud je člověk zaměřen sám na sebe, sebevětší snaha o tvořivost nemusí být naplněna.
VlH: Pochopitelně!
MS: Dále Tomáš Kempenský tvrdí: „Bohatství u Krista je schopnost podřídit mu svůj domov.“ Můžeme říci: má-li člověk „čerpat“ ze studnice Kristova poselství, nechť mu podřídí celý svůj život. Někdy lidé ze „švédského stolu“ si vybírají pouze to, co sami žádají. Můžeme tam vidět neustálý spor: já jako autonomní bytost a pak Bůh. Tento spor dosahuje různé intenzity.
… Tvořivost a emoce …
MS: Pane probošte, máme téměř polovinu dubna 2016. V našem setkání bych navázal na minulé – a to je tvořivost. Je vhodné jej probrat strukturovaně, poněvadž bez odpovídajícího mapování by celek nebyl plastický.
MS: Důležitým elementem pro tvoření je dynamika citů – emocí, což můžeme nazvat citové naladění. Jen si vezměme malíře. V minulosti se malovaly realistické obrazy. Přišel impresionismus a najednou v obrazech spatřujeme, že se nejedná o případy reality, avšak jsou výrazem citového naladění. Takový Claude Monet prohlašuje v tomto duchu: proč bych měl malovat to, co vidím, ale vytvářím to, co cítím. Z jeho pohledu zásadní!
VlH: Emoce mohou podporovat tvořivost, avšak každopádně v tom musí být myšlenka, kterou člověk usiluje realizovat, nikoli pouze emoce samy o sobě. Emoce formují, dávají určitý tvar, vedou k povzbuzení aktivity. Emoce vás naladí, abyste začal uvažovat, co vlastně chcete. Je však nutné mít představu něco vyjádřit, ovšem jakým způsobem, to je záležitost emocí. Malíři – dobrá, ovšem vezměte si cokoliv. Bude-li se chtít člověk vyjádřit, musí logicky dát dohromady například funkčnost zařízení a emoce doprovází toho, kdo utváří design a jiné činnosti, ovšem myšlenka musí být vždy první.
MS: Myšlenka – LOGOS u Boha.
VlH: Na počátku bylo slovo, poté přichází vyjádřená myšlenka, …
MS: … mající velkou tvůrčí energii.
… Příklad citového naladění …
MS: Pro lepší srozumitelnost uveďme příklad. Máme zataženo – má nálada je chmurná. Takový člověk si může říci: Bože, raději zůstanu v horizontální poloze.
VlH: I to je myšlenka, byť jí předchází tvůrčí náboj, jenž pak poskytne možnost, aby se myšlenky v horizontálním položení uspořádaly.
MS: Pane probošte, mírně podporujete lenocha.
VlH: Naopak!
MS: Je mi špatně, neboť je zatažená obloha – možná bude pršet, je zima – musel bych zatopit, musel bych si uvařit teplý čaj.
VlH: Jsou to myšlenky, které člověk buď realizuje, nebo nerealizuje. Pochopme: ne každá myšlenka je realizovaná.
MS: Na počátku tam byl pohled z okna.
VlH: Mýlíte se. Pohled z okna ve vás vybudí myšlenkový proces. Pokud vidím, že je tam špatně, začnu uvažovat, zdali se mám do něčeho pustit, nebo ne.
MS: Pane probošte, pilný člověk přece řekne: musíš! Musíš!
VlH: Souhlasím. Je-li člověk v nějakém rozpoložení, člověk uvažuje, zdali bude, případně nebude muset, nicméně myšlenka je prvním impulsem, který člověk začíná zpracovávat.
MS: Myšlenka reflektující emoční rozpoložení člověka může znamenat impuls vytvoření pohodlí …
VlH: Není tomu tak vždy.
MS: Myšlenka je podporována emocemi! Člověk se ujistí, že nemá cenu nic dělat. To může být případ od případu, že někdo bude reagovat.
VlH: Otázky musí nejprve projít myšlenkovým procesem.
MS: Ano, pokud je člověk lenoch, po chvíli zjistí, že život neprožil aktivním, tvůrčím životem, a pak bude zklamán. Také bude zakoušet pocit nedostatečné služby.
VlH: Vaše slova by se dala užít na ty, kteří se vrhnou na různé drogy, prostředky, které je mají samy uvést do emocí.
MS: Pane probošte, je-li člověk uvolněný a je schopen se odpoutat od reality, začne díky drogám levitovat, pohybovat se v různých polohách, může říkat: spojil jsem se s Pánem Bohem, takovíto lidé tíhnou po podmanivých emocích, jelikož svět jim připadá velmi těžký a upoutává jejich tvořivý potenciál.
VlH: Co uvádíte, potvrzuje, co jsem říkal: jsou to skupiny, jež – aby podaly nějaký výkon, musí si vzít drogu. A celé to ještě podporuje psychedelická hudba. Je to o tom, že člověk je motivován emocemi, které se projeví v jeho tvůrčí činnosti. Na tom bych nikdy nestavěl tvořivost jako takovou. Můžeme konstatovat: člověk je k tomu nasměrován a v emocích hledá klíč k životu. Hudebník ví, že hudbou lze mnohé vyjádřit, je přímo zaměřen na to, že bude vytvářet hudbu. Forma hudby je ovlivněna emocemi, ovšem emoce samy o sobě nejsou impulsem k činnosti – tvoření.
… Strach jako silná emoce …
MS: Zde se můžeme zeptat: může člověk něco utvářet, pokud žije ve strachu?
VlH: Ano, strach ovlivňuje tvorbu. Strach dodává až extrémní síly a schopnosti, které člověk obdivuje.
MS: Můžete být konkrétní?
VlH: Ocitnete se v situaci, která vám ohrožuje život. V té chvíli dokážete podat takový výkon, který byste měl opakovat za „normální“ situaci, tak jej nezopakujete.
MS: V běžné mluvě se tomu říká pud sebezáchovy.
VlH: Budiž, ale nemusí se rovnou jednat o pud sebezáchovy. Může to být nějaké vyprovokování k tomu, aby byl člověk nabit strachem, případně jinou silnou emocí. Je známa povídka Karla Čapka o světovém rekordu. Jdou páni a každý na jednom břehu řeky. Oba si vzájemně byli protivníky. Když se viděli, tak jeden z nich vzal kámen a hodil jej přes řeku, trefil jej, a dokonce je zabil. Když se tím začali lidé zabývat, zjistili, že „vrah“ udělal světový rekord, poněvadž kvůli emočnímu vypětí hodil kámen daleko. Za normální situace by to nedokázal. Sice je to jen povídka, ale vystihuje skutečnost, o níž mluvíme. Člověk najednou vyskočí na zeď, kterou by normálně nebyl schopen přelézt.
MS: Je schopen vystavit se nebezpečí plotů, které současná Evropa staví kvůli uprchlíkům. Vidíte – strach je čímsi negativním – vlastně i zabíjí, což je ukázáno v Čapkově povídce.
VlH: Vezměte ji jako určitou podobu. Někoho může strach svázat tak, že není schopen vykonat nic: nohy mu „zapustily kořeny“ a nemůže se pohnout. Strach může ovlivnit činnost člověka.
… Radost a dar tvorby …
MS: Co radost, například malého dítěte, pane probošte?
VlH: Něco obdobného! Díky radosti může člověk udělat pěkné věc, na které by jinak neměl ani sílu, ani schopnosti. Radost vytváří určité nadšení. Jestliže strach může spoutávat, radost může sílu rozdávat. Jsem přesvědčen, že emoce mohou působit obousměrně.
MS: Podívejme se, jak maminky rády pečují o své potomky. Jsou radostné, že mohou sloužit novému životu, byť to přináší obtíže.
VlH: Radost dává sílu! To je princip každé pohádky. Lidé chtějí dosáhnout radosti, aby rytíř princeznu dobyl, a je pro to schopen udělat první, poslední. Zápasí s několikahlavým drakem, prosekává se houštím.
MS: Měli bychom říci: z počátku je zde mírný strach, nicméně na konci je velká radost.
VlH: Emoce jsou z mého pohledu integrované …
MS: … a jsou velmi proměnlivé – jako horské počasí.
VlH: Je známo, že láska a nenávist jsou velmi těsně vedle sebe.
MS: Ne nadarmo hudební skupina ERASURE nazpívala píseň I love to hate you[1], což bychom mohli přeložit jako: miluji tě k nenávisti. Vaše slova blízkosti protikladných emocí jsou potvrzena.
VlH: Opravdu, i protikladné emoce jsou blízko sebe. Dělí je malá membrána, kterou je možno snadno protrhnout, …
MS: … a proto by člověk měl to dobré starostlivě opatrovat.
… Smutek a tvorba …
MS: Ještě bych navrhl: vzpomeňme na smutek. Člověk je stár, je v post-produktivním věku a najednou si člověk říká: co zde budu dělat, když nejsem tak silný jako zamlada, byť mám zkušenosti.
VlH: Je potřeba, aby v takovém případě, nastoupil rozum. Když člověk upadne do pesimismu, že jej stáří o něco okrádá, to zjištění lze vyrovnat skutečností: uvědomit si reálně své schopnosti a konstatovat: co jsem dokázal před lety, zcela logicky nedokážu, avšak mohu to proměnit v jiné hodnoty, které nebudou na venek atraktivní, nicméně mohou mě přetvářet. Známe moudré, ale i pošetilé starce. Je tam otázka, jak to na koho působí, jak se s tím člověk dokáže vyrovnat, jak k tomu sám přistupuje. Je pak důležité, aby emoce byly odsunuty a byla dána přednost rozumu.
MS: Je to boj. Pamatuji si generála Rudolfa Krzáka z Poděbrad. Z tohoto světa odchází v roce 2004, ale ještě předtím se zasloužil o soupis všech československých legionářů, kteří bojovali za první světové války. Když dílo bylo dokončeno, užil slov jako biblický stařec Simeon: již mohu odejít. Člověk si říká: během svého života musím něco vykonat, neboť můj život je nedostatečně využitý. A pak člověk zakouší smutné chvilky, nicméně asi zde platí: k rozehnání smutků pomáhá tvůrčí aktivita.
VlH: Užil bych tezi: každý den má člověk prožívat tak, jako by se jednalo o jeho den poslední. Zkrátka aby jednal tak, aby mohl obstát před vrcholným soudcem. Pokud se takové jednání stane jeho výchozím, rozumě uvážím, že nemohu podávat výkon, jako jsem podával ve třiceti, ve čtyřiceti – úměrně tomu musím své představy, požadavky i emoce ovládat tak, abych mohl vykonat tolik, co jsem schopen, aby v mé činnosti nebyl propad, poněvadž co je člověk schopen vytvořit v mládí, ve stáří to dělá duševně.
MS: Neměli bychom opomenout, že vzpomínky, případně díla, která hodnotí vývoj, přínos, vznikají na konci života. Méně věcí na počátku. Tečku za dílem přináší stáří. Člověk zraje a stejně tak zrají i jeho myšlenky.
VlH: Zde platí Werichovská teze: jsou lidé, kteří žijí 80 let a vykonali mnoho a další generace z toho budou čerpat. Jsou třicetiletí, kteří zde již neměli být.
… Racionalita a tvořivost …
MS: Nyní bych se dotkl racionality a tvořivosti. Pod pojmem tvůrce si představím umělce, houslistu, který hraje na svůj nástroj a kvůli tomu též musí cvičit. Příkaz rozumové mohutnosti je: musíš cvičit, aby se lidé, kteří tvé umění poslouchají, cítili obohaceni, byli naplněni radostí, která přináší další tvůrčí impuls. Je to tento pohled – racionalita procesní, někdy tvůrčí, ale pak přichází racionalita vědecká, která se ukazuje díky přesným postupům prostřednictvím lidí, kteří jsou zřídka viděni ve veřejném prostoru. Jak k těmto dvěma podobám racionality přistupujete? Sám jste zdůraznil: bez racionální složky se člověk neobejde.
VlH: Pokud má racionalita má být uplatněna, záleží na vědomostech a zkušenostech, protože tvůrčí myšlenka se může odvíjet od toho, co je člověk sám schopen realizovat, aby jeho pohledy na svět byly reálné, a nejednalo se o hlouposti, které jsou neuskutečnitelné. Je fakt, že někdy pošetilé myšlenky postupem času se mohou stát bližší a bližší. Jen si vezměte Julese Verna. Zabývá se tématy, které musely být z počátku nesmyslné. On přetváří myšlenky do psané podoby a jejich realizace se někdy uskuteční, a někdy ne. Jeho psaní musí někoho oslovit, aby on myšlenku sám zpracoval.
MS: Souhlasím, avšak doplňuji: člověk zaznamená hnutí mysli a najednou přichází do reality. Ta by mu měla říci: člověče, co zamýšlíš, je vlastně pošetilé, věnuj se něčemu jinému, poněvadž na to nemáš.
VlH: Je nutné, aby se myšlenky ubíraly branou poznání a schopností člověka.
MS: Zmínil jste Karla Čapka a já toho využiji. Jedno z jeho posledních děl je Život a dílo skladatele Foltýna. Představitel hlavní postavy je diletant. Proto, aby se pan skladatel prosadil, užije podvodu. Tvořivost, kterou byl posedlý, přinesla zlé – a to podvod. Normální člověk řekne: mám zde své limity, avšak jsou lidé, kteří neřeknou: zde je konec mé kompetence.
VlH: Dosahuje to až ke krádeži myšlenek.
MS: Měli bychom si přiznat: racionalita například v umění by měla existovat, neboť pouhé emoce jsou, jak jsme se již shodli, škodlivé.
VlH: Negativní přínos může nastat i tehdy, když člověk propadne zrůdným myšlenkám.
MS: Podívejme se na totalitní režimy minulého století. Vytvoříme třetí říši, já budu vůdcem!
VlH: V současné době je takovým systémem severokorejský režim – vezměte si jeho představitele Kim Čong – una. Když si člověk vybuduje něco, co směřuje ke zlému – i to se může realizovat.
MS: Napodobování, přehnaná tvorba, to ne vždy musí směřovat ke zlému, ovšem jedno je zřejmé, že jako cesta se ukáže chabá. Uvedu jiný příklad – studenta užívající racionalitu. Připravuje se na zkoušu tím, že si píše tahák, aby podpořil znalosti, tvoří a pomáhá si tímto způsobem.
VlH: Někdy je někomu dána schopnost, že myšlenky předchází do budoucnosti a v té době, kdy s myšlenkami vyjde, je to nepochopené. Týká se to například moderního umění. Vezměte si klasickou hudbu. V té době se vlastně jednalo o „pop-music“.
MS: Někdo je během svého života nepochopen. To však není konečná. Po jeho smrti přijdou noví lidé, začnou jej objevovat.
VlH: Jsou motivováni jeho myšlenkou.
MS: Jsme propojeni racionalitou a emocionalitou. Uvedu příklad: umělec oslovuje naše naladění, kdežto vědec, jenž nebyl pochopen, může oslovovat racionálním pojetím svého systému. Záleží, co člověk akcentuje.
VlH: Pochopme, někdo svou invencí přesahuje druhé, a proto je nepochopen. Člověka pochopí za určitou dobu, případně v myšlenkách na jisté úrovni.
MS: Pane probošte, jen si vezměme si prostý fakt: Kristus Pán byl pochopen až po svém vzkříšení.
VlH: Albert Einstein ve své době také. Ve fyzice jako mladík neobstál, …
MS: Ano, nicméně obstál později a rozšířil poznání světa fyziky. Stejné to máte u Maxe Plancka. Když bádal nad kvantovou mechanikou, také si lidé mysleli, že se již nedá nic objevit.
VlH: Dotýkáme skutečnosti, že intelekt člověka předstihuje současníky, …
MS: … nicméně v porovnání s běžným během světa je člověk outsiderem. Nakonec jeho jméno je často připomínáno. Zde platí: pokud člověk udělá něco vysoce záslužného, odplata přichází až po smrti. Vlastně se s tím musíme smířit, pokud máme za svůj život opravdu něco vykonat.
… Paměť a tvořivost …
MS: Postupme dále a věnujeme se paměti a tvořivosti. Člověk bez paměti by existovat nemohl. Pokud má člověk obtíže se zapamatováním skutečnosti, takový jedinec musí být nešťastný nebo pak podléhá emocím. Otázku paměti jsem zvolil kvůli tomu, že díky jí člověk může být integrální bytostí.
VlH: Pochopitelně! Na jednu stranu je paměť velký dar, ovšem na druhou stranu to může být velké prokletí.
MS: Jste přesvědčen, že prokletí přichází s pamatováním si všeho.
VlH: Poznatky života člověka se ukládají do „neuronálního sejfu“ a jsou velmi velké. Myšlenka je spojena s nějakou emocí, zkušeností. Člověk na ně zapomene, protože v této oblasti nejsou změny, ale najednou nastane určitá situace, která lidské podvědomí aktivizuje a člověk má před sebou naprosto jasnou myšlenku, jež byla dávno zasunuta v pomyslném sejfu. Najednou člověk v nějakém rozpoložení člověk dostává opět daný dar a tam je možné s odstupem času realizovat to, co se v paměti uchovalo, nicméně co bylo ve stavu „spánku“.
MS: Pane probošte, lze se domnívat, že by nám zde mohla pomoci analogie se zrajícím vínem nebo sýry. Člověk musí skutečně něco odsunout, ovšem neznamená to dávat věci „ad acta“. Člověk by měl vědět: něco jsem vykonal, nicméně mé schopnosti jsou limitovány, a proto musím dělat něco jiného. Paralelu můžeme najít ve výuce. Monotónní výuka dobrá není – je nutná pestrost, která umožní lepší ukládání poznatků do paměti. Tím i potencujeme svou tvořivost.
VlH: Měli bychom si uvědomit, že se paměť může projevit negativně i pozitivně. Dost negativně se skutečnost projevuje v současné generaci, která je až příliš vázána na různé počítačové hry, které jsou plné vzruchu, adrenalinu, zápasu, boje, kdy se to ukládá do podvědomí těch, kteří se v hrách nacházejí a vyžívají. Zde nastává ten negativní dopad, že poznatky jsou uloženy v podvědomí a najednou se člověk ocitne v situaci, která mu připomene to, co jindy při takové hře emotivně prožívá. Člověk pak reaguje naprosto jinak nežli by měl reagovat. Vlastně sám neví, proč. Je silně ovlivněn v podvědomí uloženým stylem jednáním, že pak se stává manipulovatelným vlastním podvědomím, které ovšem sám není schopen korigovat.
MS: Pane probošte, jak si rozvíjet paměť, aby pomáhala tvořivosti? Můžete říci: člověče, modli se, obracej svá slova k Pánu. Uč se modlitby, autenticky je vyznej a Pán Bůh tě v pravou chvíli vyslyší.
VlH: Máte pravdu, ale zde je důležité – a na to zapomíná: pokud člověk myšlenky má, je nutné, aby se snažil dojít k principu myšlenky. Jsou různé myšlenky, které nás mohou napadnout. Pokud nad nimi uvažujeme, měli bychom se především snažit zvážit jejich reálnost. Uvedu příklad: někdo má sny, v nichž se vznáší. Tento stav se mu ukládá do mysli. Poněvadž si neuvědomuje, zdali se jedná o skutečnost či sen, padá. Vezměme si fantazii u dětí – je ohromná v porovnání s fantazii dospělých. Dítě vidí světy, které my dospělí nevidíme. Vzpomeňme si na Malého prince. Tam je prosba – nakresli mi beránka. Když jej nakreslí do krabičky, beránek je v ní přítomen.
MS: Můžeme také uvést Pána prstenu …
VlH: Jsou to příklady a je jich nespočet, jsou to fantazie, v nichž se člověk poněkud uvolní z reality a hledá něco, co by jej povzneslo, …
MS: … a to v dobrém slova smyslu.
[1] Více na stránkách Youtube – píseň skupiny ERASURE https://www.youtube.com/watch?v=QES-eQ4lR5U