Po čase se – v době problematické a nesamozřejmé – opět setkáváme s českou filozofkou Annou Hogenovou, abychom pohovořili o významu samozřejmosti a nesamozřejmosti v našem životě. Proč někdy potřebujeme samozřejmost? Je zásadní? Kdy raději uvést naše bytí do nesamozřejmosti a co se právě skrze ní objevuje. Hned v počátku Anna Hogenová tvrdí: Samozřejmost je většinou pochopena jako jeden z modů, jak skrývat to, co je podstatné, a proto filozof se musí dostávat k nesamozřejmému – a ten se odkrývá nejdříve „privací“, pocitem, že něco podstatného mi schází. Tento přístup by snad neměl mít pouze filozof, ale každý přemýšlivý a orientovaný člověk, v němž se skrývá touha po poznání, kladení si otázek a zpochybňování vyřčeného – zkrátka něco dětského. Víme však, že příliš nesamozřejmého vytváří někdy i zmatek, což vidíme v době krizí – jako například koronavirové či v českém vládnutí ze „dne na den“, bez horizontu. Existují ovšem skutečnosti, o níž bychom neměli pochybovat, jako jsou zřejmé matematické vztahy 1 + 1 = 2 nebo domluvená pravidla, která při porušení způsobují ekonomická, sociální, politická pnutí. Na druhou stranu bychom ona pravidla měli podrobovat kritice a poznání evolučně upravovat, protože samozřejmost přístupu nemusí odpovídat času, v němž je pravidlo uplatňováno. Nezapomínejme na prorockou píseň Boba Dylana: The times they are a – changin.
Dialog byl natočen během roku 2019 v Praze.
AH: Samozřejmost je většinou pochopena jako jeden z modů, jak skrývat to, co je podstatné, a proto filozof se musí dostávat k nesamozřejmému – a ten se odkrývá nejdříve „privací“, pocitem, že něco podstatného mi schází – a tato privace se pozvolna proměňuje na otázky, které v člověku sedimentují, nejsou úplně hned odpovězeny. Člověk v těchto otázkách žije a prodlévá, vede rozhovor, který často není provázen slovy. Takovýto typ rozhovoru nazýváme „říkání“, kdežto rozhovor, který je provázen slovy, je nazýván mluvení. Probouzet nesamozřejmost v sobě i v druhých znamená prohlubovat své myšlení, ale i svůj život – tj. filozofovat. Samozřejmost bývá většinou – a vidíme tento úkaz v politice – způsobem, kdy se skrývá to, co nemá přijít navenek.
MS: Opravdu tam dochází k tak zásadnímu skrývání?
AH: Říká-li vám politik: to je samozřejmé, sděluje vám: o tom nemusíte přemýšlet, to je zřejmé samo ze sebe, to je jisté. „Probudit“ sebe sama k nesamozřejmosti znamená zrodit otázku, což vede ke zbožnosti myšlení. Bez tázání není autentický opravdový život. Prodlévat v tázání znamená otevírat nesamozřejmé.
MS: Nepochybně, ale máme otázku, jak já jako živoucí bytost jsem schopen žít v nesamozřejmosti? Je-li jedinec sám v přírodě, můžete v nesamozřejmosti pobývat, jak sám určíte. Jsme lidské bytosti, které potřebují sociální kontakt, a samozřejmost se ve společenství projevuje tím, že když komunikujete, vyměňujete si postoje, docházíte od nesamozřejmosti, k samozřejmosti. Lze konstatovat, že bychom se měli naučit tlumit lidskou nesamozřejmost, neboť pobývání v modu lidské nesamozřejmosti a neustálé tázání se někdy jedince posouvá na periferii společnosti.
AH: Souhlasím a může to být dost často.
MS: Také přílišná nesamozřejmost může být diagnostikována jako nemoc.
AH: Všechny tyto možnosti jsou vždy ve hře, ovšem člověk je bytost, která nemůže neriskovat. Jinými slovy: tím, že žije, vstupuje do situací – a ty situace nejsou předem jisté a samozřejmé. Jedinec se tím vždy dostává do nějaké míry rizika, kterou pak musí řešit.
MS: Přirovnejme ono riziko k chůzi malého dítěte. Lidé, kteří mají správně vyvinutou postavu, kráčí s jistotou a samozřejmostí – bez velkého zakolísání. Než si dítě osvojí správný pohyb, jde nesamozřejmě. Pokud by dítě v této nesamozřejmé chůzi pokračovalo, též se dostane na společenskou periferii. Pro lidský život je nesmírně důležité propojení samozřejmosti a nesamozřejmosti.
AH: Je-li pro člověka vše samozřejmé, vše je jisté, …
MS: … žili bychom v modu „brouka Pytlíka“, jenž vše ví a zná.
AH: Také je pro něj vše předobjednáno, …
MS: … pak nastává smrt.
AH: V tomto modu žije mnoho lidí.
MS: Je to z důvodu, že jsme se nechali ochočit, …
AH: … protože nás „dostali“ systémy, které jsou součástí fenoménu „das Gestell“. My musíme tuto nesamozřejmost do sebe vzít a poslouchat ji. Budu konkrétní. Bylo mi sděleno, že mou výuku pro univerzitu 3. věku musím rozepsat v tomto sledu: musí tam být 30 témat: v který den, v které učebně, kolik lidí tam bylo. Vlastně jde o naprostou zbytečnost. Mělo to být dávno hotové. Jsem jedna z těch, kteří to neudělali.
MS: Musíte přesvědčivě fabulovat. Vytvořte fikci a sebevědomě to prezentujte, aby paní úřednice neměla pocit nesamozřejmosti.
AH: Vše musí být samozřejmě uděláno, ale je to již fikce, protože někdo po mně něco žádá, co mu nemohu s touto razancí samozřejmosti udělat.
… Samozřejmost a lež …
MS: Myslíte si, že samozřejmost se dá srovnat se lží? V tomto ohledu bych byl opatrný. Vy jste to označila za zakrývání.
AH: Samozřejmostí se nejvíce zakrývá. Dělají to média, dělají to politici, dělá se to i v rodinách, avšak nejvíce to dělají politici.
MS: Problém je, že společnost hospodářsky „prosperuje“.
AH: To však neznamená, že lidé jsou v ní šťastni. Z toho nevyplývá tato samozřejmost.
MS: Vím, avšak uvědomme si, že ne každý by byl schopen žít u jezera Walden jako Henry Thoreau.
AH: Pochopitelně, ale ani to neznamená, že dobrá ekonomická kondice je samozřejmým důkazem, že lidé jsou velmi spokojeni.
MS: Ne, ovšem lidé mají zájem samozřejmě něco vlastnit, máte-li něco vlastnit, za chvíli vám to nestačí a máte zájem o další.
AH: Takto to funguje pouze u jedince, který se nechá vláčet vůlí k moci, jež je ontologickou podstatou současné doby.
… Přirozenost a nesamozřejmost …
MS: Není toto součástí lidské přirozenosti?
AH: Domnívám se, že ne. Takový mód jednání zde vždy nebyl. Vůle k moci, sebeprosazení, k vlastnění je ve své největší podstatě neschopnost žít ze svého vlastního základu – pramene, který by měl být samozřejmým zdrojem našeho sebeuspokojení.
MS: Co by to znamenalo? Člověk by expandoval do prostoru, ale měl by v sobě rozvinutý vnitřní svět.
AH: Sokrates nic nevlastnil, …
MS: … ale Xantypa to těžce nesla.
AH: Možná …
MS: Sokrates byl též i pro smích.
AH: Přesto je zdrojem nejhlubší filozofie na světě, což je Platónova filozofie.
MS: Pro lidi byl nesamozřejmý, ba pošetilý.
AH: To však neznamená, že byl sám o sobě nešťastným člověkem. Od bohů byl obdařen Daimonem. Ti od něj potřebovali, aby uváděl do samozřejmé platnosti tradici, která držela tehdejší polis – Athény. Ona tradice je pouhým předáváním zvyků z generace na generaci, ovšem nemůže zakládat to, čemu se říká šťastný život. Musíme jít k něčemu, co je daleko hlubší.
MS: Nechť si na pomoc vezmeme kritický rozum, pokoru.
AH: Jde o podmínky cesty k tomu, k čemu mířím. Dobrý život musí být uvlastněn, musí vytékat „z vlastního pramene“, což je myšlenka Jana Patočky, poté je život životem, jenž je v podstatě obdarováváním z malých radostí každodennosti. Tento přístup platí pouze pro lidskou existenci, jež ví o tom, že na světě nemuselo být vůbec nic, a že je zde něco, …
MS: … je zázrak. Uvědomme si fakt, že mnozí tuto skutečnost nepovažují za východisko a chtějí mít jistoty, …
AH: … poněvadž neví o deinos (největší hrůza vůbec), což je staré řecké slovo, které označuje to, co je protikladem fyzis – to znamená růst, rašení – a protikladem fysis, že se vše ztrácí ve skrytosti. Nic nevychází do neskrytosti, nic neroste do světla, vše je ve tmě země, prostě hrůza, co by tu bylo, kdyby tu nebylo nic?
MS: Tento stav bychom mohli považovat za špatný, …
AH: … děsivý. Život je aktivace do darů, do platností, najednou přestane vzcházet a vše zachází do skrytosti, což je stav, co duše zažívají vycházející z „Hádu“ – podsvětí – na velkém poli, kterému se říká lété pedion, což je desátá kniha Platónovy ústavy. Tam duše „kráčí“ po celý den. Právě tam prožijí něco, co je nejstrašnější. Říká se tomu řecky „deinós“ – a to je stav, kdy na místě nic na světě nevzchází do světla, ale vše, co tam je, hoří. To znamená, že zachází do skrytosti. Platón řekne: zachází do skrytosti – to znamená, že se nic neukazuje, nic nevyvstává, vše zachází pouze do černé tmy a duše tam prožije cosi temného. Platón vykládá, že duše přijde k řece, která se jmenuje Amelés – česky bezstarostná, a z řeky ona duše pije vodu. Pije-li příliš, zapomene na deinos, protože pak se duše ne-narodí do nového života. Pije-li duše z Amelés – z onoho bestarostného příliš, nastává útlum, takový člověk nikdy nedokáže mít čistou dětskou radost, že věci kolem jsou, protože nikdy nepochopí, že by tu také mohlo být absolutní nic. Pak nepochopí, že např. vítr je dar!!!!!
MS: Jednoduché poučení je, že bychom měli znát míru.
AH: Překročí-li duše míru, stane se, že zapomene na význam deinós, čímž se stane padlým člověkem, jenž odpovídá i dnešnímu konzumnímu člověku, jenž si myslí, že musí od jednoho rauše – opojení k druhému – a to je ten pravý život. To však není pravý život. Pravý život je v tom, že mám radost z prostého, že je nebe, že jsou stromy, protože se mohlo stát, že zde nic nemuselo být a vše mohlo zajít do skrytosti, …
MS: … tedy i on sám.
AH: Svět, v němž žijeme, není samozřejmý – ale je nesamozřejmý. Zde klidně nemuselo nic být – a to člověk ví.
MS: Tento přístup nekonvenuje novověkému myšlení.
AH: Ano, poněvadž novověké myšlení je myšlení karteziánské, které chce mít vše jasné a zřetelné, ale v našem životě je až příliš důležitých věcí, které nejsou dány jasně a zřetelně, a přesto nemohou nebýt!
MS: Některé skutečnosti nemohou být matematicky popsatelné, přesto je cítíme.
AH: Nezapomínejme: to, co je důležité v životě, nemůžeme popsat jasně a zřetelně: co je spravedlnost, pravda, dobro, krásna. Tyto kvality nejdou uchopit matematicky, geometricky. Přesto tyto věci jsou nejdůležitější.
MS: Nedivme se: je to tajemství, jemuž se člověk v životě vydává.
… Samozřejmost národa …
MS: Mluvili jsme o lidském životě, ale ještě bych se zeptal na samozřejmost a nesamozřejmost národa? Je možná nesamozřejmost v národě? Jakou má podobu?
AH: Ano, je tomu tak. Jestliže národu nějaká moc podsune, že tento národ nemá žádný počátek, pak národ se pozvolna rozplyne, zmizí.
MS: Vlastně tak odmítneme základy, na nichž jsme skrytě vyrostli. Takové otázky si má klást každý občan. Nalezneme-li společný jmenovatel, pak můžeme říci: my Češi se můžeme odvolávat k praotci Čechovi. Měli jsme význačné panovníky: Karel IV., Jiří z Poděbrad. Je to něco, co nás spojuje. Toto byla minulost, snažme se hledět do budoucnosti.
AH: Tak jednoduché to s otázkou samozřejmosti není. Má-li národ zůstat národem, musí se vždy znova a znova v tom národě zrodit to, co národ založilo. Musíme se vracet k otázce zrodu. Proto říkal Masaryk, že státnost se udržuje jen probouzením idejí, z nichž se národ zrodil, to platí i pro státnost.
MS: Nezapomínejme: státy se udržují ideály, z nichž se zrodily.
AH: Tyto ideály se musí v lidech znovu rodit.
MS: Problém je, že to vyžaduje oběť. Kde není oběť, myšlenka obnovy je obtížná. Zvnitřnit oběť je pak těžké, protože člověk si musí dostatečně uvědomit cestu, která je důstojná. Připomínám to z toho důvodu, že je odlišný vztah Čechů žijících dnes v roce 2019 a v roce 1928 ke vzniku státu v roce 1918.
… Cesty k samozřejmosti …
MS: Co je konstitutivní, aby náš národ byl zdravě samozřejmý?
AH: Zrod, který byl počat a skrz toto početí se národ ustavil – to se nesmí technicky opakovat ve vzpomínáních. Tato skutečnost se musí v lidech zrodit. K tomu jsou tu věci, jako je vzdělání, které má probouzet lidského ducha – nejen předávat vědomosti, dovednosti, návyky, kompetence k tomu, aby Evropa byla konkurenceschopná vůči zbytku světa. Vzdělávání by mělo být hluboké, nesmí být povrchní. K tomu, aby bylo hluboké, je třeba předpokládat, aby sám učitel by také hluboký – ne povrchní.
MS: Touha po hloubce byla během národního obrození, podobně v II. polovině 19. století atd. Jen si vzpomeňme, co se zde vydávalo: Ottův slovník naučný, Riegerův slovník, došlo k rozdělení univerzity na českou a německou. V současné době žijeme v odlišném světě, a kdo volá po hloubce, může být označen za snílka.
AH: Ve fenomenologii rozlišujeme „dějiny“ a „historii“.
MS: Možná bychom lépe užili slovo paměť.
AH: Ano, paměť a vzpomínky. Paměť jde k počátkům, které se musí rodit, nicméně rodí se z toho, že člověk se otevře rozhovoru s tím, co je Kunderovou nesnesitelnou lehkostí bytí. Otevře-li se člověk vůči tomu, co k němu přichází, není-li pouze poslušnou loutkou, která je objednávána předem vypočítanými systémy, je-li svobodný a nechá se oslovit přicházejícím bytím, poté bytí v něm znovu probouzí „rození“ počátků. Díky tomu je jedinec celý a není loutkou systémů. Toto člověk potřebuje, jinak zvadne.
MS: V logice, kterou nastiňujete, to vyžaduje i společenství, z něhož vzniká samozřejmý národ.
AH: Vyžadujeme politiky, kteří tyto souvislosti budou alespoň trochu reflektovat.
MS: Máte velké nároky.
AH: Nemyslím si. Podívejte se na Tomáše Masaryka!
MS: Jsme v jiné době.
AH: Kdepak! To může i dnes existovat. I v této době může žít Masaryk, pokud k tomu bude jedinec otevřen. Lidé k tomu nejsou otevřeni. Jen si vezměte, jak se dnes vzdělává? Je zde snaha po poznání samozřejmého. Předává se pouhá faktografie a systémy, které jsou koherentní. To však je málo. Člověk by měl být celý. To znamená, že v sobě musí mít nejen poznání samozřejmého, ale musí být otevřen i nesamozřejmému. To je bytí, které k sobě musí nechat přistoupit. Tomu se však jedinci vyhýbají, protože mohou zažít nejistý stav. Jednoduše se toho bojí.
MS: Možná jedinou cestou je osvěta a zdůrazňovat, že život není …
AH: … samozřejmý, …
MS: … též jednoduchý, je potřeba oběti atd.
AH: To znamená, že bychom si neměli lhát, neměli bychom „kecat“, že zde bude ráj, v němž budou všichni šťastni.
MS: Ne nadarmo onen ráj umísťuje Komenský do našeho srdce – Labyrint světa a ráj srdce.
AH: Právě Komenský to krásně vystihuje.
MS: Ostatní je labyrint, který nás vzdaluje podstatám světa. Má-li člověk zájem žít v plnosti a zároveň ve zdravé nesamozřejmosti, bude zažívat samotu, ale i zároveň přítomnost Tvůrce.
AH: Přesně tak. Dnešnímu člověku schází odvaha k samotě. Nezapomínejme na skutečnost: samota není zlá, je krásná.
MS: Učí nás zdravému dialogu se světem a čtení mezi řádky, poněvadž to, co se nám děje, není jen tak. Ono „dění“ má vždy skrytý význam. Jsme-li dobrými čtenáři, pochopíme souvislosti. Víme však, že na tomto světě bylo napsáno mnoho dobrého, ale to též zašlo.
AH: Problém je, že člověk tomu není otevřen – a to kvůli objektivitám, které jsou samozřejmé, jsou falzifikovatelné, verifikovatelné. Pracovník se neptá a neotevře se tomu jinému světu. Pro mě bylo přínosné, že například sága, v níž se popisuje mýtus, má části, kde je cosi nedořečeno, …
MS: … což si pak musíme domyslet.
AH: Právě to chybí dnešnímu občanu. On nedomýšlí.
MS: Můžete si myslet: máte vše, svět je vám otevřen.
AH: Netvrdila bych to. Cožpak se mohu vydat do jiné části světa na pět let a dělat si tam aktivity, které uznám za vhodné? To vůbec nelze. Dnes sice můžeme jezdit po světě, je nám umožněno říkat si, co chceme, ale musíme poslouchat „Gestell“ a „Machenschaft“. Gestell jsou povely, které přicházejí z předem vypočítaných systém směrem do budoucna. Machenschaft je soubor orgánů, které hlídají, zdali povely vůbec vykonáváme. Nezapomínejme: člověk je předem objednán. On si život netvoří.
MS: Nezapomínejme: každý máme na světě nějaké to místo. Je otázka, jak dokážeme život uchopit prizmatem nesamozřejmosti a přiblížit se k němu otázkami.