| Dialog byl nahrán v pátek 14. ledna 2011 v odpoledních hodinách v prostorách pracovny Daniela Klíra na ČVUT Technická 2, Praha 6, Dejvice, upraven v roce 2014. |
MS: Než začneme hovořit o věcech obecných, i vážných – jak jste prožíval období, které jste vnímal jako student či žák?
DK: Mé studium bylo rozdělené rokem 1989. Člověk si ani neuvědomoval politickou situaci. Zpětně vidím, že tam jistý zlom byl. Vybavuji si problém svého bratra, kdy jsme jedinkrát narazili na omezení ve své vlastní práci, a to když psal o Masarykovi jako o prvním prezidentovi Československé republiky. Vrátilo se mu to přeškrtnuté se vzkazem pro rodiče, že to není vhodné do vlastivědy. To byl rok 1989.
MS: Vám bylo 10 let, ale to člověk již bral rozum a rozpoznával.
DK: Ano. Když se ohlížím, co jsem stihl, tak to, že jsem byl pionýrem, jiskrou. Jeden z mých rudých šátků skončil posléze na skautském táboře jako označení příliš velkého nákladu. Rodiče se rozhodli nás nedat na školu s jazykovým zaměřením, jelikož bratr měl problémy s výslovností „r“, jinak bychom skončili v jazykové třídě. Tím, že měl takové problémy, tak jsme oba skončili v matematické třídě. To do jisté míry ovlivnilo mé budoucí povolání. To proto, že jsem poté tíhnul k matematice, fyzice a …
MS: … jiným přírodním vědám.
DK: Patřil jsem mezi studenty, kteří byli ne ani tak nadaní, ale spíše pečliví, svědomití. Podařilo se mi svou vytrvalostí se dobře učit, a to nejen přírodní vědy, ale měl jsem výborné známky v každém předmětu. Musím také konstatovat, že jsem soutěživý typ, a proto se mi podařilo obstát v soutěžích. Díky tomu jsem se s úspěchem účastnil olympiád. Nejprve to byla matematika, takže jsem se domníval, že půjdu směrem teoretické matematiky. Poté jsem v matematice na střední škole příliš neuspěl a naopak se mi podařilo uspět ve fyzice, a proto jsem skončil jako fyzik.
MS: Ale ne přímo jako teoretický fyzik?
DK: Nikdy jsem příliš netíhnul ani k experimentu, ani se ze mě nestal teoretický fyzik, má pozice je nyní někde mezi.
MS: Rozštěp člověka to však není.
DK: Když se dívám zpětně na studijní léta, tak se na ně dívám jinak než před desíti lety. Uvědomuji si, jaké možnosti má člověk během té doby, kdy má volno, kdy má mnohem méně povinností, jak tuto dobu lze využít, a jak ne.
MS: V jakém ohledu? Myslíte si, že volno, které jste měl k dispozici, jste řádně nevyužíval?
DK: Určitě. To vidím na tom, jak malý rozhled v jistých oblastech mám.
MS: Jste specialista.
DK: Je to tím, že jsem příliš specializovaný na přírodní vědy.
MS: V tom vidíte deficity?
DK: Určitě.
MS: Sluší se říci, že v minulém režimu například společenskovědní obory byly kontaminovány marxismem. V současnosti má člověk volnost výběru. Rád bych se zeptal ještě na jednu skutečnost. Jak vás i vašeho bratra vedli rodiče k zájmu o veřejný život, o politiku?
DK: O politiku jsme se určitě zajímali, a to mnohem více než nyní. Sám na to nemám příliš času. Znal jsem dobře ministry vlád, což v současné době, v současné proměnlivé situaci již neznám. Určitě nás vedli k tomu, abychom si vytvořili vlastní názor. Částečně byl ovlivněn i názory rodičů. Nebylo to tak, že bychom byli příliš naklonění komunistickému režimu. To proto, že otec byl z počátku proti komunistům dost zaměřen. Poté se to obrátilo. Když se ve třídě nebo při diskusích v rámci školy vedly politické debaty, tak jsem dokázal projevit svůj názor a dokázal jsem zásadně vystupovat proti spolužákům, kteří byli ovlivněni komunistickými názory svých rodičů.
MS: Dá se tedy říci, že člověk je odpovědný za vývoj politiky, měl by se proto o ni zajímat a nenechávat tak věcem volný průběh?
DK: Už ze samotného významu slova politika vyplývá, že jde o starost o věci veřejné. Nemyslím tím pouze na volby do Poslanecké sněmovny, ale především o skutečnost, že se nemáme starat pouze o sebe a o své vlastní potřeby.
… Komunismus …
MS: Dobrá, co je pro vás tedy minulý režim, proti němuž jste také argumentoval?
DK: Již jsem nezažil tak přísný režim v době sedmdesátých let, v době normalizace. Pamatuji pouze konec osmdesátých let. Tím, že je to dětství, tak člověk zapomíná na ošklivé věci, pamatuji si to, co bylo pěkné. Jistě byl pro mě velký šok, když jsem v roce 1989 v létě vyjel poprvé na Západ. Podíval jsem se, jak to funguje jinak, jak naše ekonomická situace je oproti tomu Západu ubohá. Jak nejsme schopni se v tom západním světě pohybovat. Nejsme s to ani svými platy si zajistit dovolenou na úrovni a šetří se, kde se dá. Pamatuji si kanistry benzínu, které jsme dopravovali do Švédska a Norska, abychom tam nemuseli kupovat drahý benzín. Vždy jsme natankovali na hranicích Československa, poté jsme natankovali relativně levný benzín v Sassnitzu ve východním Německu u ostrova Ruana a poté jsme jeli z rezerv za tvrdé valuty.
MS: Na tomto případě je vidět skrytý nedostatek. Je možné pozorovat to, co si mohli lidé dovolit v kapitalistickém světě a co v zemích, které budovaly zářné zítřky. Podívejme se na ideologii a režim z ní vycházející obecněji. Je možné jej ospravedlnit v kontextu usilování o spravedlivou společnost?
DK: Nikdy není možné dobrým úmyslem ospravedlnit morálně zlé jednání.
MS: Dá se též říci, že komunistický režim také jel z rezerv.
DK: Musím ale říci, že až tak ovlivněný jsem nebyl. Nevyrovnávám se s nějakou negativní věcí z komunismu, že by to mělo na mě následky. Těch 10 let bylo hodně málo. Soudím však, že to v podvědomí člověku vždy nějak zůstane. Tím, že to je dětství, tak člověk má na dětství pěkné vzpomínky. To vidím při výchově svých dětí. Musím říci, že si více váží materiálních věcí. To proto, že v dnešní době dorůstají děti, nová generace, která má vše od svých rodičů. Nemusí na nic čekat. Vše si mohou dovolit.
MS: A to jednoduše hned.
DK: Ano. Ale záleží na rodičích. Nutno dodat, že to beru jako pozitivní zkušenost, že člověk dokáže žít trochu asketickým životem.
MS: Komunismus člověka naučil si odříct požitky tohoto světa.
DK: Určitě.
MS: Nebýt pouze pasivním příjemcem výhod, ale říci si, že toto nepotřebuji.
DK: Toto vnímám jako pozitivní věc, kterou si člověk vzal v rámci výchovy. Když se ale vrátím ještě ke školským letům, tak tím devadesátá léta byla poznamenána. Kvalita výuky odpovídala tomu, že se učitelky museli naučit angličtinu. Museli se přeučit z ruského jazyka na nový. Rusky jsem se naučil azbuku. Učil jsem se rok. Nyní, jak jezdím do Ruské federace na experimenty, tak mě trochu mrzí skutečnost, že jsem té ruštiny neměl více a mnohem více bych ji potřeboval než němčinu, kterou jsem za posledních osm let vůbec nevyužil.
MS: Jak vás poslouchám, tak mám dojem, že se s vaničkou vylilo i dítě, tedy vše, co bylo dobré.
DK: Určitě.
… Demokracie a kontexty …
MS: Když hovoříme o vzpomínkách v kontextu ideologie komunismu, tak byla charakteristická tím, že odmítala demokracii, či lépe řečeno, ti kdo ji aplikovali, ji měli specificky vyloženou pro své účely. Jak se díváte na toto společenské uspořádání?
DK: Žádné politické uspořádání zde na zemi není a ani nemůže být dokonalé. Prvním chybným předpokladem „lidové demokracie“ je právě představa dokonalého uspořádání, které spoléhá pouze na člověka. Ve skutečnosti je výsledek veskrze ne-lidský. Druhým podstatným negativem je skutečnost, že k pravé sociální spravedlnosti nelze dospět násilným přerozdělováním, ale naopak na základě svobodného rozhodnutí každého jednotlivce. A na to musí přijít každý sám.
MS: Chtěli jsme jiný řád, ovšem zřejmě jsme si neuvědomili, že ke skutečné demokracii je dlouhá cesta. Instituce si společnost může utvořit rychle, ale naplnit je obsahem, jde pomalu.
DK: Jak je dlouhá cesta k demokracii, si můžeme ilustrovat na politické situaci v severní Africe nebo Číně. Ale Evropa a Spojené státy musí usilovat o stále spravedlivější uspořádání. Na druhou stranu si musíme uvědomit, kolik pozitivního se během staletí prosadilo.
MS: Co sám říkáte na rozporné vnímání tohoto systému jistými lidmi a kladné hodnocení toho, co bylo před změnou? Neznamená to, že lidé nepochopili obsah slov, co skrývá demokracie a svoboda?
DK: „Národní skleróza“ je velmi nebezpečná a měla by se jí věnovat pozornost. Paměť národa je konstitutivní pro každý národ. Je třeba si uvědomit, že historie se často opakuje, že určité chování je nám vlastní, že takto jednat umíme apod. Samozřejmě je to i reakce na současnou politickou situaci. Je třeba si přiznat, že to, co znamená slovo demokracie a svoboda, většinu obyvatel ani nezajímá.
… Škola …
MS: Jste pedagog, jak vnímáte procesy v této oblasti v kontextu minulosti a současnosti?
DK: Soudím, že je to problém České republiky, kdy jako malý národ, malá země přebíráme hodně věcí ze Západu a zapomíná se na fakt, že Česká republika má svá specifika a že některé věci, které fungují na Západě, u nás nefungují. A co se u nás osvědčilo, tak by se mělo zachovat, i když to nefunguje jinde.
MS: Můžete být konkrétní ve vztahu ke školství? Jeden fakt je, že se ruština po roce 1989 neučila.
DK: Pokud se nyní přesunu do systému vysokého školství, tak když se snažíme splnit kvóty počtu vysokoškolských studentů v populaci, není to jediné měřítko, které by se mělo sledovat. To proto, že také záleží na kvalitě. Když je v současnosti třikrát více studentů na vysokých školách, než bylo před deseti, patnácti lety, ale přitom populační ročníky jsou dvakrát slabší. To vede k tomu, že tam, kde byl dříve jeden student, je i někde šest. To se musí projevit na kvalitě. To by ještě nemuselo mít negativní důsledek. Ten přichází, když například nejsou řemeslníci. Nejsou profese, v nichž by se uplatnily ruce šikovných lidí, kteří by dokázali odvádět kvalitní manuální práci.
MS: Také lze uvést tu skutečnost, že školství na změnu nebylo připraveno.
DK: Ano, abych byl konkrétní. Lze říci, že u vysokoškolského studia měli studenti v minulosti více hodin týdně. V Evropě byl počet hodin menší. Pak byla snaha dosáhnout hodnot jako na Západě, výuka se zredukovala, ale zapomnělo se na to, že český student nebyl veden k intenzivnímu samostudiu. Také nebyl zvyklý trávit čas ve studovnách, rozšiřovat si poznatky nad rámec toho, co bylo přednášeno. Většinou prohluboval to, co bylo v přednáškách. Na Západě student může mnohem více udělat doma. Zredukovali jsme počet hodin, ale nepřizpůsobili jsme výuku tak, aby student byl nucen a ochoten se učit doma. Tím pádem jsme sice splnili kvótu, ale nenaplnili jsme ducha, že bychom zachovali model, jako je na Západě. Jako příklad je uváděno Finsko, kde je velký počet vysokoškolských studentů, ovšem systém funguje trochu jinak. Zatím se jej nepodařilo úspěšně aplikovat tady u nás.
MS: V tom ale hrají roli též kulturní odlišnosti.
DK: Sluší se říci, že změna vyžaduje jistý čas, než se provede, než se tomu všichni přizpůsobí, než se vysokoškolští pedagogové s tím naučí pracovat, než se systém změní. Na druhou stranu je mentalita lidí jiná a rozhoduje ten faktor, že student, ba většina studentů, s nimiž se setkávám, se nechová odpovědně. Berou to tak, jako se za totality chápal erár, o který se nikdo nestaral a každý jej mohl použít. Nyní je to stejné s duchovním majetkem, kterým je vzdělání, který není řádně oceněn.
MS: To je tím, že to lidé dostávají zdarma.
DK: Ano, ale také si neuvědomují a nejsou vedeni k tomu, že tam má být odpovědnost z jejich strany. To souvisí také s tím, že je to zdarma. Není to automatické. Mohu mít něco zdarma, ale mohu se k tomu chovat zodpovědně. Pokud jsem k tomu nedozrál, tak nějaká finanční motivace je určitě výhodná. Otázkou je, do jaké míry.
MS: Soudím, že to platí až do dnešní doby. Ke změně jednání je nutný nátlak, aby jedinec jednal odpovědně.
DK: Když člověk uváží, jaká je psychologie studentů, tak nejsou vyzrálí, aby si uvědomili, že je to po jejich dobro. Nejsou vyzrálí, aby vůbec dokázali říci, co by chtěli v následném životě dělat. Jejich jediným cílem je „užít si“ studentská léta, pokud to jde se všemi výhodami studentského života. To je přístup většiny studentů. Naleznou se pochopitelně výjimky. To bylo i dříve a bude to dnes.
MS: Byl jsem „zděšen“ faktem, který mi řekl člověk zabývající se výzkumem školství: studenti v terciárním vzdělání si prodlužují své mládí a neradi chodí do školy.
DK: Musím říci z vlastní zkušenosti, že jsem si školy začínal užívat v době, kdy jsem získat akademické tituly, kdy jsem byl absolvent vysoké školy a dálkově jsem studoval teologii. To jsem dělal z vlastního zájmu. Studuje se úplně jinak, než když vím, že je absolvování podmínkou pro určitou profesi. Pro většinu lidí, kteří se nechtějí dále věnovat tomu oboru, je nezbytnou podmínkou jeho absolvování, aby mohli mít v určitém zaměstnání dobrou pozici a slušnou šanci na kariérní postup.
… Výchova …
MS: Poznamenal jsem si spojení „výchova k odpovědnosti“. Ta začíná ale v rodině.
DK: Ano, ve věku vysokoškoláků již doopravdy rozhoduje vlastní rozhodnutí, čeho v životě chtějí dosáhnout a jakým způsobem toho chtějí dosáhnout. Pochopitelně, že určitou roli tam hraje zvyk a chování rodičů a bezprostředního okolí. V tomto věku je již nutné svobodné rozhodnutí člověka.
MS: Domníváte se, že u člověka, jenž vnímá studium jako prodlužování si mládí svého života, to svědčí o jeho nedospělosti?
DK: Nelze to zevšeobecnit. To lze určit na základě posouzení jednotlivého případu. Setkávám se s takovým postojem v prvním či druhém ročníku. Tam je vidět ta nedospělost. To myslím v tom ohledu, že se nedokážou postarat sami o sebe. Za prvé žijí z prostředků rodičů. Za druhé, po psychologické stránce nedospěli do pozice, aby věděli, co v životě chtějí dělat, co od života očekávají a jaký je smysl jejich snažení zde na Zemi. Většinou o tom ani nepřemýšlejí. Jediné, co od nich člověk může slyšet, je, že si chtějí užít. Není to u všech. Nechtěl bych generalizovat.
MS: Kdybych byl rýpavý, tak by člověk mohl citovat slova z knihy Kazatel, která začíná slovy: „Marnost nad marnost, všechno je marnost …“ To značí, že člověk, který je mladý, si může říkat: „Nač bych se zde snažil, stejně na tomto světě o nic nejde.“ Je však zřejmé, že jak se člověk postaví ke studiu, tak se mu otevírá svět. Jak to ale změnit? Domníváte se, že i na střední škole by měla být výchova motivace ke studiu?
DK: Sluší se říci, že to začíná i na základních školách. Zde na vysokých školách nemůžeme s těmi špatnými návyky studentů příliš něco dělat. To proto, že je nemáme možnost k něčemu nutit. Oni jsou svým způsobem svébytní. Záleží hodně na nich. Ty návyky a odpovědnost ke studiu se musí vyvinout mnohem a mnohem dříve.
MS: Díky tomu člověk kráčí ke svobodě, usiluje o ni. Je tím, pro co byl stvořen, ale pouze tehdy, když přijímá řád a je ochoten za své chování nést odpovědnost.
DK: Lze vidět, že kvalita obecně šla dolů. Nechci si stěžovat, protože úkolem pedagoga není nadávat na daný stav, ale snažit se studenta posunout v rámci pedagogického procesu o stupínek výše. Není řešením, že budu zachovávat standard vysokoškolského studia, tím bych zabránil většině studentů, aby vysokou školu dokončili. Musím se snažit je posunout o výrazný krůček dále v jejich znalostech, schopnostech a přemýšlení.
… Vzdělanost a slova …
MS: Jak vnímáte slovo výchova a jak vnímáte slovo vzdělávání v kontextu vaší profese?
DK: V rámci pedagogiky minulého režimu se to spojovalo dohromady. V dnešní době se to snažíme až příliš násilně oddělit. Vzdělání a výchova jsou dvě různé věci. Na vysoké škole to již je pochopitelně oddělené ve větší míře než na základní škole, kde se vzdělání jde ruku v ruce výchova pro život, výchova dítěte ve slušného člověka. Ono to není tak, jak si představoval Jean Jacquese Rousseau, že ten divoch je dokonalý, ale společnost jej zkazila. Má zkušenost z výchovy vlastních dětí je ta, že je to úkol na celý život. Doopravdy musíte převést dítě z toho sobce a nevychovaného tvora. Jediná cesta je cestou postupného zlidštění. Jak je život dlouhý, tak člověk může dosáhnout velmi různých kvalit. Determinuje to naše vychování, vzdělání, jak se dokážeme chovat, jak dokážeme myslet. To proto, že život je tak dlouhý, že po těch malých krocích se můžeme dostat na úplně jinou stranu než člověk, jenž se o své vzdělání a svůj vlastní růst nebude brát vážně.
MS: Zde se ukazuje, že ne nadarmo Masaryk zdůrazňoval drobnou, mravenčí práci. U Masaryka tuto skutečnost můžeme pozorovat – jak v jeho osobním životě, tak v díle, které vykonal a je mnohým inspirací.
DK: Ani to nemusí být tak viditelné jako na životě Masaryka, stačí se podívat na nejbližší okolí, rodinu, spolupracovníky. Ti to vnímají a člověk nemusí mít velký úspěch. Ne nadarmo se říká: „Světská sláva, polní tráva …“ Není to cosi, o co by v tu chvíli šlo. Jde hlavně o naplnění životního úkolu, který člověk musí neustále objevovat a stále se o něj snažit a usilovat. To je úkol na celý život. Na tom je pěkné, že člověk se může pořád o něco snažit, a tím zůstává mladým. To proto, že pokud jsem se nepřestal snažit, neustrnul jsem, tak to je záruka mladého ducha.
MS: To je zásadní předpoklad úspěchu. Ne nadarmo se říká: „Někdo zemřel ve třiceti a v osmdesáti byl pouze pohřben.“ Toto je v zásadě odstrašující. Práce pedagoga by měla být snahou o správné navádění lidí během jejich dospívání. Je nutné, aby člověk měl zpětná zrcátka, která by mu ukázala, kam kráčí. Bez navigace se člověk snáze ztratí.
… Kvalita života …
MS: Zůstaňme ještě v tomto poli. Domníváte se, že špatné vzdělání může ovlivnit následný život jedince, společnosti? Pokud člověk nedostane patřičné vzděláním, bude mít nalomený pozdější život?
DK: To ano, ale jsou případy, kdy se to navenek nemusí projevit. Na základě osobnostního rozvoje je to významné, i kdyby se to neprojevilo finančním ohodnocením v budoucím zaměstnání. Na rozhledu, který člověk má, co si myslí o světě, tam se to bezpochyby projeví. Špatné vzdělání nemusí mít přímo vliv na výkon povolání a výši platu, ale sám život to ovlivňuje.
MS: Proč se tážu? Za minulého režimu se do vrchních pater vedení dostali lidé průměrní až podprůměrní. Lidé, kteří něco znali, byli vytlačeni k manuální práci.
DK: Poté se to projevilo na „bojleru a brojleru“.
MS: Ano, ale můžete to rozvést mladším lidem?
DK: To byl jeden slavný projev, kdy Milouš Jakeš zmiňoval úspěchy hospodářství. Místo toho, aby řekl, kolik se narodilo drůbeže, tak místo brojler řekl bojler.
… Důležitost pro demokracii …
MS: Domníváte se, že vzdělání je nezbytné pro to, aby člověk mohl žít spokojeně v otevřené společnosti a pomáhal k rozvoji demokracie? Jak v dobrém vzdělání připravovat odpovědné demokraty k dialogu a argumentaci?
DK: Ano, je to zvláště důležité pro demokracii, protože člověk, jenž vzdělání nemá, tak má tendenci ke zjednodušení. Je se vším vždy brzy hotov. Tím, že nemá přehled, tíhne k jednoduchým až fundamentalistickým řešením. Zjednodušení se poté projeví v tom, že není schopen se uplatnit v pluralitní společnosti, dohodnout se s druhými. To proto, že je mu vše jasné a ví sám nejlépe, jak by to mělo vypadat. To, že situace je kolikrát mnohem složitější, neboť je tam mnoho jemností, které se musí řešit. To si člověk bez vzdělání ne vždy uvědomí. Soudím, že je to naděje. Uveďme příklad, který se nás týká. Jsme v době islámské hrozby, která však nemusí být hrozbou, neboť pokud se muslimové stěhují do Evropy a pokud přijmou evropské myšlení, evropskou kulturu, tak to znamená, že přijde změna Islámu. Nebyl bych pesimistický. Pochopitelně jsou skupiny, které jsou pro Evropu nebezpečné, ovšem jsou skupiny fundamentalističtější než skupiny, které žijí v islámských zemích. Na druhou stranu bych viděl optimisticky a pozitivně to, že mnoho muslimů se dokáže přizpůsobit evropské mentalitě a přijmout hodnoty, které souvisí s evropskou kulturou, demokracií.
MS: Jinými slovy, lidé se naučili patřičnému dialogu, vzájemnému naslouchání, jenž poté společnost obohacuje.
DK: Dialog pochopitelně vychází i z toho, jaká je představa Boha v náboženství. Pochopitelně Alláh jako jediný Bůh nebude mít v sobě plně zahrnut dialog. Křesťanství se svou představou trojjediného Boha má v tomto ohledu usnadněnou situaci, jelikož dokáže daný dialog mnohem lépe přenést z idejí a základních principů do života. O čem by se muslim dohadoval, když je to jasné? Dialog se v této oblasti vede, ale pomocí zbraní.
MS: To je jiný dialog než autentický dialog, která pomáhá demokracii upevňovat a rozvíjet. K tomu je potřebné vzdělání, abychom porozuměli druhým, abychom druhým byli blíž.
DK: Také se nesmí zapomínat, že vzdělání by tedy nemělo pouze dát rozhled, ale mělo by vzdělávanému umožnit, aby sám zakořenil, aby sám věděl, aby měl jasný názor, který dokáže vyjádřit i proti opozici. Není důležité pouze vědět, že jsou zde alternativy, ale dokázat si vybrat a s nějakou se ztotožnit, což v případě náboženství znamená, že z něho nebude synkretik, který si bude ze všeho brát zrovna to, co se mu hodí, ale že doopravdy konkrétně pozná své vlastní přesvědčení, budu si za ním stát s tím, že bude schopen vést dialog s někým druhým.
MS: Člověk si může říci, kéž by tomu tak bylo!
… Financování školy …
MS: Pokud je předmětem dialogu otázka školství, význam člověka v něm, tak bychom neměli opomenout téma financování. Myslíte si, že pokud by si studenti měli platit školné, zlepšila by se jejich motivace?
DK: Nás jako akademických pracovníků se ministerstvo detailně ptalo. Byl to velký dotazník, který jsme vyplňovali. Pamatuji si, že všechny mé odpovědi na kladené otázky směřovaly k tomu, že by to pedagogickému procesu prospělo. Snad jediná nevýhoda je, že pochopitelně ať částka bude jakákoliv, tak vždy určité procento studentů bude odrazeno od vysokoškolského studia. Na druhou stranu by to pomohlo, aby si studenti uvědomili, že studium není zdarma, a naučili se trochu odpovědnosti. To není pouze jedinou motivací. Mnoha studentům by to pomohlo. Myslím si, že je nutné citlivě vyřešit otázku financování studia, aby odradilo co nejméně studentů od studia. Mělo by se dbát na podporu těch talentovaných, kteří by měli mít finanční zvýhodněni.
MS: Na Západě existuje varieta stipendií.
DK: Určitě. Dle mého pohledu by to prospělo věci. Jedinou nevýhodou je, že si člověk říká, že nyní to platí stát. Když to budeme platit my či budou to platit občané, tak by se to mělo projevit i tak, že by se mělo odlehčit státní pokladně. V tomto ohledu jsem pesimistický. Tam, kde se ušetří, nevím, zdali se peníze vrátí na správné místo, kde by byly potřeba. To znamená, že tam, kde se ušetřilo, by se to mělo projevit. Pokud rodiny budou opravdu investovat do vzdělání, tak by se to zpětně mělo projevit v tom, že si vzdělání bude moci dovolit i další generace.
MS: Možná snížíme daně, redukujeme přebytečný úřední aparát.
DK: Bohužel redistribuce není úplně jasná. Odpovědnost by tam měla být.
MS: Mně jde o to, že v zahraničí je placené školství běžnou praxí, vyjma Skandinávie. My Češi chceme dobré školství, ale zdarma. V tom je možné vidět jisté schizma. Příspěvky tohoto druhu tvoří důležitý filtr, jenž zastaví věčné studenty. Pochopitelně jsou lidé, pro něž je to diskriminující, ale těm má být pomoženo. Nač platit těm, kdo si jdou na vysokou školu pouze prodloužit své mládí? Měl jsem možnost hovořit s lidmi, kteří odešli z republiky v roce 1948. Vystudovali takové školy, na nichž je školné velmi vysoké, a co více, tito lidé se dobře uchytili. Můžete namítnout, že je to otázka jedinců. Myslím si, že vzdělání je zde pro jedince. To proto, že můžete kreativně pracovat s jedincem, ale již ne s masou. Ta se příliš vzdělávat a formovat nedá.
DK: Další problematikou jsou jistě soukromé vysoké školy.
MS: To je velký fenomén. Shodou okolností takových škol zde vyrostly desítky, hlavně v poslední dekádě. Lidé si myslí, že vysoké školy, které jsou u nás, dopomohou k většímu standardu ve vzdělání. Stačí se podívat do Spojených států, tam nejlepší školy jsou soukromé, byť ne všechny soukromé jsou kvalitní. Máme trochu jinou tradici. Budujeme kapitalistickou společnost teprve 25 let. Tam školy mají několikasetletou tradici – Harvard, Chicago University, Princeton.
… Církve …
MS: Kromě pedagogického pracovníka v oblasti fyziky jste také teolog. Nemohu se nezeptat, jak vnímáte vývoj církve v posledních dvaceti letech? To proto, že církev byla vnímána jako zakázané ovoce. V jakém stavu nastupovala církev do transformace?
DK: Zřejmě nebudu říkat nic objevného, když budu tvrdit, že církev nevyužila svou šanci z roku 1990, kdy společnost jí byla mnohem více nakloněna. Situace nemohla takto vydržet věčně. Nemyslím si, že by to bylo až tak zpackané, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nicméně se určitě nepodařilo přenést některé věci, které ve strukturách církve za totality fungovaly, do těch devadesátých let. Byly to pozitivní věci, které jsem příliš nezažil.
MS: Jistě jste o nich slyšel.
DK: Nyní člověk vnímá, že společnost vyžaduje od církve velkorysost. Nejde stát za nějako pravdou, zdali máme, či nemáme nárok na majetek. Ono to souvisí i s tím, že o majetek nepřišla pouze církev. Přišla o něj šlechta, pochopitelně sudetští Němci. To vše je nespravedlivé odebrání majetku, ať již to bylo na základě Benešových dekretů či jiných dokumentů. Nějakým způsobem došlo k určitým křivdám a od církve se čekalo, že bude velkorysá a že se nebude hnát za majetkem, i když na to měla přirozené právo z hlediska právního názoru. Ona se domáhala svého práva, ale mělo to negativní vliv na vnímání církve ve společnosti. Rozumím, že společnost toto brala jako velké …
MS: … mínus.
DK: Místo toho, aby se církev starala o duchovní věci, tak se handrkuje o peníze, majetek. Zase z druhého pohledu je potřeba říci, že církev musí z něčeho žít. Jedna věc je, že o platech se dobře hovoří, když se to netýká mého platu. Je jasné, že církev z něčeho žít musela. Za druhé je zde odpovědnost vůči minulým generacím. Když vím, že mí předci o něco usilovali, tak je pochopitelné, že není tak jednoduché se toho jen tak vzdát. Nyní nejde o nějaký majetek. Nyní jde o to, že zde vidím úsilí mnoha generací, které se snažily majetek zvelebit. Byla to pro ně možnost a způsob, jak vzdávat chválu Bohu, a dalo by se říci i vyjádření představy a úcty. Zkrátka není to jednoduché. Rozumím oběma postojům. Pokud by se církev zachovala velkoryseji, tak by to nyní měla jednodušší. Rozhodně bych to tak špatně neviděl. Soudím, že na „to kdyby“ se nehraje. Zase to není až tak špatné. Situace zde není daná pouze majetkem. Je to dané postojem společnosti k jakémukoliv organizovanému náboženství.
MS: Použil jste spojení „nevyužila své příležitosti“. Církev realizovala projekt Desetiletí duchovní obnovy.
DK: Ano, ale to již začalo dříve.
MS: To bylo v roce 1987.
DK: Možná i dříve. Do povědomí věřících a společnosti se tato obnova příliš nevryla. Byla to příležitost, které se dalo hodně využít. Hlavně bych z toho nevinil pouze církev. Společnost si za to může také sama.
MS: Ne snad jednotlivci?
DK: Pokud uvažuji o negativním postoji vůči církvi, tak to není pouze vinou církve. Negativní postoj vůči církvi byl častý a nebyl pouze z důvodu, že církev udělala něco špatného. Je otázkou, zdali je to pouze tím, že se církev hadrkovala o majetky.
MS: Shodou okolností lidé si to asociují s majetkem. To jsou katedrály, kostely, polnosti. Právě proto je zdůrazňován fakt, že je to církev, která usiluje o majetky, aby je mohla aktivně obhospodařovat. Lze soudit, že komunistický režim udělal církvi medvědí službu, když zabavil církvím majetky?
DK: Církev neusiluje o majetek, který byl zabaven. Tam je problém v tom, že kolikrát nemůže disponovat s tím majetkem, i kdyby se jej ráda zbavila. Jedna věc je, že to nemůže, protože doposavad na to nemá právo. Druhá věc je, že musí z něčeho žít. Daný majetek je pro ni skutečnou starostí. Kněží v současnosti tráví spoustu času administrativními povinnostmi. Kolikrát by bylo lepší, kdyby se starali pouze o farní kostel, a zbylé nemovitosti přenechali obcím, aby se o ně postaraly.
MS: Občas se také tak děje.
DK: Ano, ale u některých nemovitostí to nejde, neboť na ně nemá církev patřičné právo, nemůže s nimi disponovat.
MS: Někdy to dojde až tak daleko, že kostel jako kulturní památka je dán k demolici, neboť církev nemá možnost správy.
DK: Je logické a dobré, že si církev uvědomila fakt, že se o všechny tyto věci starat nemůže. Je to věc historické hodnoty, patří to ke kultuře národa, ale péče není jediným úkolem církve. Pokud obec či farnost nemá na to, aby uživila danou památku, poté je na místě otázka, do jaké míry má smysl daný kostel udržovat. Je to rozhodně těžké rozhodnutí, ale někdy nic jiného nezbývá. To proto, že je důležitější, aby farnost fungovala a dostala finanční prostředky, než aby všechny kostely byly zachráněny. Ještě zpět ke vztahu církve a státu. Problém není ani tak majetek, ale spíše, že povědomí české společnosti o životě církve, tak jak to bylo přerušeno 40 – 50 let, je malé. Jednoduše se jej nepodařilo obnovit. Česká veřejnost ani nemá představu o tom, co je úkolem církve, co je úkolem působení kněze v dané farnosti. Řekl bych, že je to vše zjednodušováno.
… Církve prezentace …
MS: Myslíte, že církve nedostaly patřičný prostor v médiích?
DK: Také to záleží na církvi, jak se stane atraktivní. Například pokud vyjdu ze současného stavu, tak arcibiskup Dominik Duka byl příjemnou změnou pro média, stává se jejich „celebritou“. Jednoduše se snaží být vidět. Vždy, když chci někoho poznat a chci s ním vést dialog, musím věnovat čas komunikaci. To si myslím, že je důležité, jelikož poté je možné obhájit svůj postoj k majetku, svůj postoj k problematickým otázkám, jako jsou homosexuální partnerské svazky, adopce dětí těmito páry. Pokud by byl veden seriózní dialog, jenž by byl zajímavý pro média, tak lze přiblížit život církve a život věřících mnohem lépe. Také by veřejnost měla větší pochopení pro tyto otázky. Ukázalo by se, že církvi nejde o majetek, byť je to vztyčný bod mezi společností a církví.
MS: Možná spíše mezi státem a církví?
DK: Ano, ale je potřeba si uvědomit, že i církev, když se jedná o katedrálu, hájí ve své podstatě to, aby daná stavba sloužila svému účelu. Mohu mít kostel jako muzeum, ale je to něco jiného, než když je funkční a doopravdy se tam odehrává to, k čemu ten kostel má sloužit. Je to cosi podobného, jako když doma budu mít skvělé piáno, ale nebudu na něj umět hrát, byť budu říkat, jaký je to výstavní kousek. Jsem přesvědčen, že velký problém můžeme nalézt i v tom, že když se řekne, že člověk je katolík, tak se na něj druzí mohou dívat skrz prst jako na naivního snílka. Smyslem je ukázat, že i mezi věřícími lidmi jsou normální lidé.
MS: K církvi se lidé staví s patřičnou opatrností a mnozí ji považují za skupinu exotů.
DK: Přesně tak.
MS: Proč tomu tak je? Nedělá si to církev sama? Na čí straně je vina? Nejsou to média? Už jsme konstatovali, že církev musí být přitažlivá. Společnost? Jednotlivci? Soudobá společnost?
DK: Nepovažuji se za dostatečně kompetentního, abych hledal vinu ve společnosti. Člověk by se měl zamyslet nad tím, jak může přispět k tomu, aby se lidé na věřící nedívali skrz prsty. Mám jednodušší situaci, protože kdo mě zná, tak ví, že jsem spíše skepticky založený, že nejsem naivní a důvěřivý typ člověka. Navíc je to podmíněno tím, že studuji přírodní vědy, a proto argument, že jsem příliš naivní, že nejdu s dobou, že doba ukazuje něco jiného, u mě neplatí.
MS: Nu, pokud člověk studuje historii, tak zjistí, že věřící lidé po sobě zanechali velké dílo. Leibniz, Newton. Exaktnost a víra se nevylučují.
DK: V dnešní době by se musely uvádět současné případy a nacházet věřící mezi současnými vědci. Situace se pochopitelně vyvíjí. Zatímco na rozhraní 19. a 20. století byla představa taková, že místo pro Boha kolikrát není. Přírodní věda ukazuje opak, například na základě toho, že vesmír není stacionární, není od věčnosti. Někomu to mohlo připadat, že to není potvrzení Boha, ale v dnešní době se mezi vědci nejvíce ateistů nachází tam, kde se odehrává veliký rozvoj, a to je genetické inženýrství, biogenetika.
MS: Právě k tomu snad může církev cosi říci?
DK: Ano, ale například v těchto kruzích, pokud vím, její stanovisko je bráno jako zpátečnické. Většinou je to tam, kde je moc lidí. Před 100 lety to byla hodně fyzika. Tam se odehrávaly velké objevy, které zahýbaly fyzikou i filozofickými otázkami. V dnešní době se to odehrává na úrovni schopnosti člověka ovlivňovat evoluci, ovlivňovat vývoj rodu.
MS: Domníváte se, že pro mnoho lidí je význam církve čistou nadstavbou. Oni ji nepotřebují.
DK: Pochopitelně. Pro mnoho lidí je to tak, jak naznačil zesnulý ministr kultury. Ten církev zařadil na úroveň Klubu českých turistů. Je to cosi jako zájmový klub.
MS: To je nepochopení mise.
DK: Ano, ale zase to můžeme chápat jako pěkný obraz, protože církev je v dějinách takovým putujícím lidem, což ke Klubu českých turistů nemá tak daleko.
MS: Doufejme, že to byla taková metafora.
DK: Ta to nebyla. On ji přirovnal k zájmovému kroužku. Nemá to žádnou relevanci pro vývoj společenský i kulturní.
MS: Pokud toto někdo takto hlásá, tak je zřejmé, že církev pro něj není patřičným partnerem.
DK: Není a myslím si, že se situace může změnit jedině na základě toho, jak to funguje v zemích kolem nás, kde je pozice církve lepší. Nyní nemyslím rovnou Polsko, ale například Německo, kde církev je skutečným partnerem. Nejde o to, aby prosazovala své řešení, ale opravdu nabídla alternativu pro daný svět. Nedávno jsem slyšel rozhovor, kde se diskutovala otázka etického nakládání s embryi. Myslím, že to bylo dané tím, kdo dostal Nobelovu cenu za lékařství. Volali odborníkovi a ten se vyjadřoval k tomu, že to církev nechápe. Zde je důležité, že církev neargumentuje z hlediska vědeckého, ale z hlediska etického. Tomu zase nemusí rozumět profesionál, lékař. Ten není specialistou na otázky etiky. Nyní vidím ožehavé téma – některé věci lidstvo dokáže, ale ne vše, co dokáže, je správné. Ne vše, co já s danou technologií, s danými znalostmi mohu udělat, se může udělat.
MS: Lidé by měli mít distanc, úctu k tomu vyššímu.
DK: Měli by si položit otázku, zdali jejich konání je správné, a ne pouze, zdali to dokážu.
MS: Mínění lidí není na takových frekvencích. Oni si myslí, že s vědou dokážou cokoliv.
DK: Ano, to co dokážu, je správné, je možné, i z hlediska morálního? Ve vědě tato otázka nastala poprvé s objevem atomové bomby. Nyní se to přesunulo na pole bioetiky.
MS: Soudím, že je to pole pro myslitele v církevních kruzích. Církev by mohla plnit …
DK: … strážce důstojnosti člověka. Měla by stát nad vědou, jelikož nejde jen o pokrok technický, krátkodobý, ale tím, jak je zakořeněna v dějinách, tím, jak je konzervativní, dokáže lépe hájit důstojnost každého člověka. O ní nerozhoduje ten, kdo má pouze moc.
MS: Jaké neuralgické body vnímáte v rámci proměn společnosti?
DK: Vždy je třeba začít od konkrétních lidí, jednotlivců. Všichni chceme, aby bylo více zodpovědnosti, pracovitosti, méně korupce, osobního prospěchářství. Můžeme se ohánět morálním jednáním. A zde se ptám: „Kde mají lidé vzít motivaci pro takovéto jednání?“ Opravdovou motivaci pro to být dobrým člověkem lze jen těžko získat bez toho, abych se opravdu setkal s oním Dobrým, s tím, který dává životu a všemu smysl.
MS: Co Česká republika a její budoucnost v Evropě či globalizovaném světě?
DK: Z krátkodobého hlediska vnímám důležitost každé národní identity a její přínos v rámci Evropy i globálního světa. Z dlouhodobého hlediska je nutné si přiznat, že konkrétní národy, země vznikají a zanikají. A proto: „Svatý Václave, oroduj za nás!“
MS: Děkuji vám za kritické postoje …
P.S.:
MS: Jak jste se osobně účastnil obnovy demokracie a kapitalismu?
DK: Poctivým studiem.
MS: Účastnil jste se kuponové privatizace, jakožto velké příležitosti obnovy kapitalismu?
DK: Ne, nebylo mi ještě 18 let.
MS: Co jste říkal na rozdělení Československa na dvě samostatné republiky? Nepřispělo rozdělení k eliminaci slovenského nacionalismu, což vedlo k lepší spolupráci v rámci Visegrádského společenství a také k opětovnému setkání zemí v Evropské unii?
DK: V době rozdělení jsem to považoval za ochuzení a komplikaci pro oba národy. Nyní vnímám i pozitivní aspekty = je možné budovat méně zatížené, nezaujaté vztahy.