České přísloví hovoří jasně: sliby – chyby. Spojení vychází ze zkušenosti tohoto světa, v němž málo toho, k čemu se přihlásíme, dojde k naplnění ve své dokonalosti. Duchovní Mons. Vladimír Hronek prošel tímto světem, dotkl se mnohých skvostů – ducha, umění, kde právě slib a oddání se Vyššímu vytvářelo nezměrné hodnoty, které lidé právem obdivují, ovšem ti si neuvědomují, že krása, která vzniká, se zjevuje právě díky slibu zachování hodnot, proporcí, úcty atd. Asi bychom se měli tázat, proč slibujeme a vzápětí zrazujeme? Druhé, či sebe? Není v tom bohužel skryta dynamika života, v níž vítězí evoluční pragmatismus, někdy i oportunismus, jenž nás přivede k narušení slibu, nebo také přiznání, že na některé limity slibu jednoduše nedosáhnu? Na druhou stranu slib nás může doprovázet k úběžníku našeho života. Na světě je pronášeno mnoho slibů a závisí na nás a naší síle, jak k nim budeme přistupovat. Slibem se také utváří naše identita, která se zjevuje v interakci nás s ostatními. Může být pak slib darem? V manželství asi ano, pokud je uzavíráno s vědomím dlouhodobosti a opravdové lásky, v níž se projevuje úcta k druhému. Co říci na závěr? Slibujme s rozvahou a odpovědností, abychom nemuseli chodit kanály, byť uznávám, že právě ti, kteří by jimi měli doslova plazit, se někdy promenují po červených kobercích. I v tom je skryt jeden z paradoxů světa, v němž žijeme.
Dialog byl natočen v roce 2017 a je zahrnut v projektu dar v souvislostech
Dar slibu – I. část
Kéž spíše plníme bez nutnosti velkých slibů …
Dar slibu – II. část
Ve slibu hraje důležitou roli lidská interpretace