Právě před nedávnem nás opustil český myslitel Karel Pstružina, emeritní docent filozofie na Vysoké škole ekonomické v Praze. Kým byl? Snad člověkem „for a long run“. Nepodléhal módním trendům, ale držel se podstat věcí, aby předal a formoval ty, s nimiž se setkával – tedy mladé, ale nejen ty. Svou přítomností a slovem budil autoritu bez nutnosti sebepropagace, sebestylizace, která je dnes běžná. Od každého se snažil, aby mluvil „ze sebe“ a „za sebe“, protože postoje „jiných“ si může přečíst právě „jinde“. Zaujetím svébytného kritického pohledu konkrétního člověka narušuje soudobé pojetí myšlení v akademickém prostředí. Kéž níže uvedených pár slov slouží k připomenutí této velké, ale skryté a pozornost nevyhledávající osobnosti, jež měla ráda život – a to, co k němu náleží.
Dialog byl pořízen v době před – koronavirové na VŠE v Praha.
MS: S Karlem Pstružinou budeme rozprávět o významu proměn pro člověka a jeho život, ale dotkneme se snad i událostí naší novodobé historie po roce 1989. Jste tím, jenž se pohybuje v abstraktních světech lidského myšlení.
KP: To myslíte jako mě?
MS: Přesně tak …
KP: Já mohu říci, že pokud jde o problém transformace, jsem s to mluvit pouze o Evropě. Zdá se mi, že v Evropě a evropské kultuře došlo dosud ke dvěma transformačním proměnám. První je charakterizována antickou, zejména v době Periklově. Sice nebyl vladařem, byl pouze stratégem, ale přesto si udržel mocný vliv na celé Athény a potažmo tehdejší Atiku. Myslím, že v té době se něco stalo, neboť tehdy v rozpětí 100 – 150 let žilo v Athénách a dalších řeckých obcích mnoho osobností, které ovlivňují náš vývoj do dnešní doby, jako byl Sokrates, Platón, Aristoteles, Gorgias, ale také dramatici Sofoklés, Euripidés, Aristofanés a mnoho dalších vynikajících filosofů, umělců, sochařů a lidí, kteří se zabývali politikou, matematikou a dalšími vznikajícími vědami. A tito lidé něco přinesli světu. Na základě jejich myšlenek pak mohlo synkretickým přístupem, mezi řeckou filosofii a judaismem vzniknout křesťanství a z toho Evropa žila 1 500 let. Šlo o původní transformace.
MS: Říkal jste, žila. Je výše uvedené znakem minulosti, je onen odkaz minulostí?
KP: Tážete se mě na proměny – transformace tohoto světa, světa, jehož součástí je i Česká republika. Proto odpovídám, jak odpovídám. Je možné, že je to minulostí, ale já osobně se domnívám, že z antického odkazu těží Evropa dodnes. Antika vytvořila platformu, která později byla proměněná. Tuto proměnu bychom mohli nazvat renesančním obratem, kdy lze rozpoznat snahu po renesanci antického světa, avšak zároveň můžeme pozorovat zásadní obrat ve vztahu člověka ke světu. Řekl bych, že antický a středověký člověk má jako dominantu vždy Boha a to, co dělá, vztahuje k nějakému božství – něčemu, co je mimo něj, čeho on je pouhým vykonatelem. Poznává také to, na co je mu „posvíceno“ a on se na základě světla vyzná ve světě. Renesanční obrat, či transformace spočívá v tom, že Bůh je sice nadále dominantou myšlení, ale je pozvolna vystřídáván přírodou. Místo abychom četli pouze Bibli a brali jenom Slovo boží za rozhodující, najednou začínáme zkoumat přírodu se vším všudy – například experimentem, měřením a dalšími metodami. A to bych já nazval jedním ze zásadních obratů, které se v evropském myšlení uskutečnily. Jde tedy o transformaci Evropanství. Ne, že by náboženství či antický odkaz už nebyly důležité, neboť jsou pořád v nás, ale vedle toho nastává transformace světa, nastává změna v myšlení, v tom, že se dostáváme mnohem blíže k samotné přírodě a že v přírodě a ze samotné přírody si budujeme svůj svět, své zázemí, v němž a z něhož chceme žít.
MS: Ostatně byl to Spinoza, jenž řekl, že příroda je Bůh. Že před onou renesancí se hlavně vztahovali k Bohu, a procházeli Bibli, to znamená, že zde došlo k syntéze?
KP: Tak bych to nenazval. Já bych spíše viděl zkoumání poněkud v jiném světle. Zejména v nějakém experimentálním postoji člověka k tomuto světu. A pokud uvažuji o transformaci, zdá se mi, že právě v dnešní době prožíváme stejně významné období v dějinách, jako tehdy bylo v Athénách v době Perikleově[1]; a stejně významné jako tomu bylo v Římě a Florencii a dalších městech v době renesance. Zdá se mi, že nyní dochází opět k zásadní změně, či transformaci. Například ve vědě nejenom odhalujeme přírodu, ale na základě vědeckých poznatků, které o přírodě máme, již konstruujeme další světy, utváříme artificiální světy, které nejsou v přírodě, ale jsou naším, lidským (tedy ani božím, ani jen přírodním) dílem, a proto renesanční obrat neustále přetrvává.
MS: Ano, ale to není pouhou náhodou. Tento fenomén se začíná v myslích nemnohých lidí – třeba na akademické půdě, a pak přechází do běžného života, jelikož …
KP: … ti to většinou nastartují. Renesanční obrat k přírodě nebyl záležitostí nějakého sedláka, který tam kutal v hlíně. Ten zřejmě bude kutat i nadále a snad přijde i na to, jak si práci ulehčit, ale náš svět je postaven tak, že transformace je záležitost vědců, teologů, politiků, umělců případně filosofů. Oni něco ustanovují. To jak se lidé začínají chovat, to je nejenom změna v tom které prostředky užívají, ale také, jakým způsobem ony prostředky využívají. V tom se mi ona zdá, že nynější změna je radikální.
MS: Velká, radikální, ale samozřejmě asi dnes jsou změny větší a častější, než byly v antice či římském světě.
KP: To bych označil jako zcela normální jev, že akcelerace vždy má jakousi fázi, kdy něco nastupuje a nějakou fázi, kdy se to velmi rozvine, a v dnešní době změny takové jsou. Kdybyste si vzal Čechy po první světové válce. Tak v Čechách po první světové válce v zemědělství pracovalo 25 procent lidí. Dnes v zemědělství pracuje desetina z onoho počtu, tedy něco mezi dvěma a třemi procenty. A když byste si vzal, kolik vědců bylo po první světové válce, tak těch vědců nebylo moc. Dnes se hovoří o průmyslu informací. To znamená, ti kteří pracují v nemateriální sféře a těch je charakterizováno dle statistik přes 50 procent. To jsou nejenom vědci, finančníci, učitelé, umělci … Jedná se zkrátka o oblasti, které se najednou otevřely, a které vytváří velké předpoklady pro další akceleraci všeho duchovního.
MS: Tím se ve své podstatě uvolňuje onen potenciál díky dělbě práce, bez níž bychom žili v době pracujících v zemědělství. Bez pozvolného pokroku a transformací by člověk toho člověk v oblasti duševní nevykonal.
KP: Tak vždy mohl něco vykonat. Byli takoví písmáci, a čemu se říká „zlaté české ručičky“. Ty vždy vznikaly tam, kde bylo řemeslo a kde bylo zemědělství, ale tady se to nějakým způsobem institucionalizovalo do úplně jiné sféry, která má profesionální základ. Obživa již nehraje takovou roli, jako hrála dříve.
MS: Dříve byl člověk spojen s onou půdou, kdežto dnes může volně cestovat, vyhledávat si zaměstnání, která jemu vyhovují. Zkrátka, dnes se může realizovat. Jinými slovy by se dalo říci, že zde nastala svoboda v možná v tom Marxově slova smyslu, že člověk není nucen těmi primárními potřebami, i když se mohu pochopitelně mýlit. Stačí se podívat na Afriku a chudobu v některých zemích.
KP: Dříve byl člověk spojen s půdou pouze, skrze toho, kdo onu půdu vlastnil. Úroveň zemědělství stoupla, a do zemědělské produkce byly zapojovány první stroje, což způsobilo, že lidé byli vysouváni do měst a stávali se městskými, či měšťáckými osobnostmi.
MS: Díky tomu vznikaly na periferií měst celé dělnické čtvrtě – ba nová města.
KP: Ano, souhlasím. Je to zřejmé …
MS: Zase zde se vytvořil prostor či možnost, že se oni lidé nebudou muset věnovat celý život jedné a té samé činnosti, ale že budou moci překročit práh svého rutinního světa a také zakoušet jiné činnosti, než třeba jejich předkové. V tomto ohledu ta doba dává, tak jak to nahlížím, více možností.
KP: Nu, já musím říci, když jsem se zmínil o dnešní době, jako o době transformace, tak dnešní doba je ještě velmi nezralá. Síla toho, co nastává, se plně projeví za dvacet – třicet let. Je těžké stanovit někde počátek, ale možná někde před 50 – 100 lety (počátek 21. století pozn.red.). Formování dnešní transformace není u konce. Vše se dosud ukazuje jen v náznacích, a proto se v tomto smyslu těžko odhaduje to, co naší potomci budou dělat, jak budou žít. Já nyní řeknu, možná pro filozofy, takovou kacířskou tezi. Martin Heidegger[2] vysloví tezi, že člověk je starost.
MS: To je závažné a nutí člověka ke neustálému konání.
KP: Člověk byl jako starost postaven do tohoto světa a starost – starání se a obstarávání se mu stávají dominantními. Člověk měl takovýto postoj k světu. Říkal – já mám starost. Musím se nějakým způsobem zajistit, musím sám na sobě pracovat, abych si zajistil nějakou kariéru a skrze to si zajistil něco, co bychom mohli nazvat obživou. To umím a z toho budu živ, takto se budu živit. Jinými slovy já se předsouvám v čase, já se předvrhuji, představuji, stavím před sebe to, co teprve budu, a k tomu se dopracovávám. Vše se zakládá na mé volbě je v ní skryta moje autenticita – autenticita mého bytí. Říkám to laicky a možná i velmi zjednodušeně. A moje otázka zní, co znamená starost dnes?
MS: Dnes jsou lidé nevázaní. Vždyť člověk je mnohdy nevkusně ovlivňován okolím, médii.
KP: Odlišné vnímání starosti bych nepřipisoval médiím či něčemu jinému. Řekl bych, že se jedná o jeden z projevů transformace. Dnes chápeme svoji svobodu ne tak, že volím sebe sama a namáháme se, máme starost o sebe sama, abychom uskutečnili svůj vlastní projekt. Dnes se spíše svoboda chápe jako příležitost. To, co leží při mně. To, co se někde odehrává, jelikož se vždycky něco odehrává, a já jen mezi tím volím, volím mezi příležitostmi, ale já sám nemám na nich zásluhu. Vždy ke mně něco přijde, nějaká ta nabídka. Bud´plavčíkem někde na pláži v Los Angeles. Buď krupiérem v kasinu. Bud´ učitelem tam a tam. Dnešní člověk (povětšinou) pouze volí mezi příležitostmi. Sám příležitosti netvoří, netvoří sebe sama. Člověk se jen na nich sveze. Pouze se k příležitosti připojím. Příležitostně, nezávazně. Právě v tom tkví bytostná transformace. Jedná se o odlišné pojetí svobody. Svoboda nejde ze mě, jde z venku. Já se jen musím rozhodnout pro správnou volbu, pokud možno tu nejlepší, ale netvořím sama sebe, v tom smyslu jak to chápali existencialisté. To bych řekl, že je jeden z dominujících momentů transformace.
MS: Rozumím, kam míříte, ale neznamená to najednou, že oněch příležitostí je příliš? Oč člověk vlastně může usilovat? Člověk nestaví, ale pouze vybírá. Není třeba nucen, aby sám se řádně zamyslel?
KP: Jestliže se hovoří o akceleraci celého proudu duchovna, tak toto může být jeho výsledkem. Transformace se projevuje třebas v pojetí svobody.
MS: Svoboda je cosi, co je vnitřního, díky čemu se člověk může rozvíjet a růst …
KP: Ano, právě se to snažím naznačit. Svoboda za Kanta byla nutnost proto, aby se člověk choval mravně, aby to byl projev vnitřní, aby člověk vystupoval jako autonomní bytost. Dnes to není vnitřní. Je to vnější a povrchní. Dnes je svoboda pojímána jako volba např. mezi jogurty, auty, bydlením, je to volba mezi zaměstnáními, je volbu mezi manželkami, dívkami, s nimiž chci žít, a když to není dobrá volba, tak zvolím příště jinak, vždyť příležitostí je tolik.
MS: Dle vás, ona svoboda ztratila rozměr, jenž utváří člověka?
KP: A v tom je ona transformace. Ale já to nepovažuji za něco, co je špatné, je to jen jiné.
MS: Ale vždyť člověk může zároveň zakoušet onen vnitřní rozměr, mít onu vnitřní svobodu, ale zároveň si vybírat. Je to otázka, zdali to lidé pochopí a budou to komponovat do svého jednání a svého životního projektu.
[1] Periklés (500 př.n.l. – 429 př.n.l) řecký státník a politik. Vrchol jeho doby je po vypuzení Kimóna do roku 430
[2] Martin Heidegger (1889 – 1976), filozof, jehož koncept fenomenologie silně ovlivnil směřování filozofie jako takové. Ve své knize Bytí a čas z roku 1927 definoval nové pojetí zkoumání ontologických východisek. Heidegger byl viněn za podporu Hitlera. Může být označen na nihilistu. Smrt se stala tématem jeho uvažování. V Čechách byl recipován Janem Patočkou a jeho následovníky.