S tématem vody souvisí i problematika ekologie, která u nás před a po roce 1989 neměla „na růžích“ ustláno. Oslovil jsem Martina Bojara, který znal osvíceného a nezaměnitelného člověka Ivana Dejmala, pro něhož se ekologie stala zásadním tématem jeho života. Dnešní doba vyhledává ekologická témata jako je udržitelnost, čistota ovzduší, vody, elektromobilita, uhlíková stopa, ekologické zemědělství. Doufám, že otázky s těmito termíny snad budou více v zájmu občanů po akceptace covid jako běžné nemoci – za předpokladu nalezení efektivních antivirotik. Přejme si, aby se to stalo brzy.
Natočeno v době před – koronavirové.
… Osobnost Ivana Dejmala …
MS: Pane profesore, jak byste charakterizoval českého ekologa Ivana Dejmala?
MB: Pro mě byl Ivan osobou budící respekt, byl idealista, člověk motivovaně a zapáleně bránící přírodu, snažící se o to, aby český kmen přírodu ve vltavské kotlině dále nedevastoval, aby divoký kapitalismus neničil, aby se spolu s panem premiérem, se mnou z části dobrovolně i z části nedobrovolně podílel na zlepšení, zanechal co nejméně výrazné otisky ve zbytcích přírody – tu poskvrněné, tu neposkvrněné. Velmi mě upoutával od počátku tím, jak s ohromným nasazením, který mohl leckoho dráždit a trápit, se bral za věci, o nichž byl přesvědčen a jež považoval za maximy, která hájil jako nedotknutelná minima.
MS: Kdy jste se setkal s Ivanem Dejmalem?
MB: Poznal jsem jej daleko dřív, než jsme se setkali ve vládě České republiky, kam byl Ivan povolán za okolností, o kterých se většinou nemluví, nicméně je nutné je zmínit, jelikož jeho pozice tím byla pochopitelně poznamenána.
MS: Nahlížíte na něj v kontextu těch, s nimiž jste se mohl setkat, jako na solitéra – někoho, kdo vyčníval a byl s to vzdorovat mainstreamu, jenž se bez velkého uvážení valí krajinou a ničí ji.
MB: V době, kdy jsme se setkali podruhé, poté co nahradil odstoupivšího ministra Bedřicha Moldana, mě od počátku upoutával svou zarytou motivovaností, tím, jak tvrdohlavě trval na svých maximech. Nepovažoval bych jej za solitéra. Vedle Ivana Dejmala jsem se stýkal před rokem 1989 i s Josefem Vavrouškem. Oba dva byli inženýry a od sebe se lišili důrazem na některé věci, oba dva měli pocit, že stojí „zde a nemohou jinak“. Josef Vavroušek svá přesvědčení i doporučení sděloval veřejnosti trochu jiným prstokladem. Jednoduše se lišili v komunikaci. Pro mě to nebyl problém, poněvadž jsem Ivana potkal v osmdesátých letech, když jsem byl požádán, abych se na něj jako neurolog podíval, a proto jsem jej mohl poznat jako člověka, jenž patřil do ekologického disentu a za svou aktivitu byl vězněn. Bylo to v období, kdy se na mě obraceli lidé z katolického disentu, Ivana mi doporučili do Motola, tam jsme se několikrát sešli.
MS: Tuším, že jste se jej znal už jako studenta.
MB: V minulosti jsem sledoval Ivanovu trajektorii ve společenském životě také proto, že se účastnil studentského kvasu. Účastnil jsem se studentského hnutí na půdě lékařské fakulty, byl jsem předsedou akademické rady studentů. Na podzim roku 1967, po nepokojích na Strahově, jsme přispěli k rozbití ČSM – Československému svazu mládeže. Ivan v té době byl na trochu odlišné pozici, protože byl součástí Revolučního svazu mládeže, které vzniklo v lednu 1968, a já jsem již na jaře 1967 slyšel od své tety, že se schází s jistým inženýrem Petrem Uhlem, k němuž chodí mladí lidé, kteří jsou buď členy komunistické strany, případně jsou levicově orientovaní, případně trockisti. Pořádají semináře, kde se přednáší o Lvu Davidoviči Bronštejnovi-Trockem. Shodou okolností jsem navštěvoval kurzy filozofie, kde nám o něm přednášel jistý pan Nálevka, který nás měl vyučovat o pravém – ortodoxním marxismu. Místo toho nám dával číst v té době zakázané knihy. Věděl jsem, že v Praze existuje kroužek marxistů, ultralevých. Věděl jsem, že je tam též skupina lidí ze zemědělské univerzity. Někdo jim řekl, že něco podobného je zajímavé, co Petr Uhl dělá. Vzpomínám si, že zemědělci byli hodně zvláštní, jelikož jak v Suchdole, tak na ČVUT šlo o velmi militantně aktivní skupinu studentských vůdců, a Ivan patřil mezi ně. V roce 1970 jsme museli jít k volbám a hnutí revoluční mládeže roznášelo letáky, avšak nevěděl jsem, že v tom byl také „namočen“ Ivan, jenž byl vyslýchán, zatčen a pak pravomocně odsouzen. Toto společenství pak utlumilo své aktivity. Aktivita Ivana přivedla do hledáčku StB a nakonec do výkonu trestu. Někteří z jeho okolí emigrovali. Občas jsem slyšel o problémech, které měli Miller a Holeček. O Ivanovi jsem opět slyšel, když mi bylo doporučeno, abych se podíval na nějakého „Dejmala“. Poté se ztratil z mého zorného úhlu, avšak nakonec jsme se sešli na zasedání české vlády, kde nám jej Petr Pithart představil. Již tehdy ve mně Ivan vzbudil respekt tím, že byl nekompromisní, věci formuloval ostře, dokázal se emočně velmi rychle nabudit a hájit to, co považoval za pravdivá nebo oprávněná východiska.
MS: Nezažil jste jej pouze na vládě …
MB: Působil pouze v ekologické komisi Charty 77, o které jsem toho moc nevěděl. Její činnost jsem sledoval přes doktorku Pohunkovou a dostával jsem materiály zdravotní komise Charty 77. To mi dávali kamarádi, a věděl jsem, co se projednává. Ale ekologické materiály, na nichž se zřejmě podílel i Ivan, které radikálně formuloval, jsem neznal – za to se omlouvám.
… Význam řádu v myšlení Ivana Dejmala …
MS: Prosím vás, čím byl řád světa, přírody pro Ivana Dejmala? Předpokládám, že řád je takovým uspořádáním, které umožňuje život. Je to něco skrytého, vůči čemu se člověk myšlenkově vymezuje?
MB: Je v tom rozpor. Ivana jsem nazval radikálem – radikálním hlasatelem určitých ekologických maxim. Během svého života po roce 1989 vystřídal strany KDS, ODA, pak se stal členem Strany zelených. Na druhou stranu nenaplnil bonmot Goetheho: mladí revolucionáři se stávají ministerskými rady, protože mladý revolucionář se nakonec stal zeleným radikálem, byť byl do r. 1992 ministerským radou. Poté se znovu věnoval aktivitám, které byly zčásti formalizovány. Respektoval řád, který byl více či méně stanovován dialogem se státní mocí, na němž se tu více, tu méně podílel. Nepochybuji o tom, že byl přesvědčen, že příroda, zdravý vývoj přírody je dán určitými pravidly, což můžeme asi nazvat řádem. Řád měl být udržován a neměl by být narušován lidskou exploatací, zvláště u ostrůvků panenské přírody. Přírodní řád by neměl být zprivatizován a dán nejlepšímu kupci – a to s tím, že výnos bude realizován pro velmi malé skupiny „vypečených chytrých lidí“ – podnikavců, kteří neměli žádné zábrany. Ivan byl přesvědčen, že se svět vyvíjí podle určitého řádu, že řád a jeho vývoj je sdílen generacemi a neměnil se po staletí. Neměli bychom do běhu přírody zasahovat.
MS: Další slovo, které mě napadá, je přirozenost. Člověk se narodí a je sám proti sobě, pokud prostředí začne dramaticky přetvářet, poněvadž samo přetváření se může obrátit proti němu samotnému.
MB: Ivan Dejmal toto vědomí měl. Zčásti to bylo podmíněno tím, že v roce 1967 / 1968 zaujímal radikální postoje. Nepochybně Hnutí revoluční mládeže usilovalo o zásadní proměnu společnosti. Mnohé z toho, co dělala komunistická strana, kritizovali zleva. Větší část studentského hnutí, jehož jsem byl účasten, kritizovala vývoj zprava, z liberálně-demokratických pozic. Jestli šlo o liberály, tak to byli levicoví liberálové, kteří měli anarcho-trockistické rysy. Pro mě bylo překvapením, když jsem Ivana sledoval jako ekologa, že řadu levicově-trockistických postojů opustil a dostal se do liberálního pásu, proto skončil v Občanské demokratické alianci. Jeho pravicová inklinace byla způsobena jeho vyvážeností a respektem k řádu. Bylo tam vědomí odpovědnosti, že bychom se neměli zbavovat, případně bourat věci, které zde byly po staletí. To tam vždy bylo.
MS: Můžeme tvrdit, že Ivan Dejmal prodělal proměnu z revolucionáře na někoho, koho bychom mohli nazvat evolucionáře?
MB: Když jsem o tom uvažoval, říkal jsem si: co by – probůh – říkal Ivan Dejmal? Jako dnes si pamatuji, jak velmi ostře vystupoval proti provedení dvou, z mého pohledu zajímavých projektů, které změnily tvář jižní Moravy a jižního Slovenska. Ivan byl velmi zarputilý, motivovaný, byl tvrdohlavým odpůrcem dokončení Novomlýnských nádrží.
MS: Asi to považoval za dramatický zásah do přírodní krajiny?
MB: Ano, považoval to za dramatický zásah. Místa jsem navštívil mnohokrát – a to v době, kdy si se stavem příroda nedokázala poradit, a konstatoval jsem: Novomlýnské nádrže do Moravy zapadají, poradili si s tím ptáci. Je tam velmi svébytná fauna i flóra. Vznikl tam biotop, který je pozoruhodný. Podle mého soudu projekt nezhoršil kvalitu života poměrně početné populace lidí i živočichů. Velmi podobný zážitek jsem měl, když jsem vzpomínal na to, jak ekologové včetně Ivana velmi vehementně vystupovali proti dokončení Gabčíkovo-Nagymaros, kde jsem byl udiven tím, jak velká nádrž, která tam vznikla, přírodě příliš neubližuje, byli jsme udiveni tím, kolik tam žije lidí kolem kanálů. Nejvíce jsem byl potěšen z galerie Danubiána. Říkal jsem si, kdyby to Ivan viděl… To je jedna z nejkrásnějších galerií v Evropě, která byla postavena díky holandským filantropům a milovníkům umění. Velmi silně nám připomínala Luisianu, což je překrásná galerie, jen vznikla na břehu moře, kousek od Kristianie – tedy Kodaně. Pro sebe jsem si říkal: co by tomu Ivan říkal? Poslední vzpomínka: Setkávám se s jednou blízkou příbuznou jednoho z největších českých ekologů Josefa Fanty. Sám se tážu, co by tomu říkal. Zdá se mi, že v řadě ohledů vývoj, jemuž se Ivan snažil zabránit, dává za pravdu právě jemu – ne těm, kteří říkali, že se to srovná. Uváděl jsem ty tři momenty, kdy si říkám, – a Ivan to nepochybně věděl – že jsme poněkud podcenili schopnost přírody se s některými velmi formativně brutálními, případně deformativně působícími zásahy do běhu přírody vyrovnat. Příroda, pokud to není výbuch atomové bomby, nebo to přímo nevede k odvedení toku, se s tím vyrovná.
… Evropské kontexty …
MS: Je vidět, že Ivana Dejmala máte stále v živé paměti …
MB: Ano, vzpomínal jsem na něj letos velmi silně, když jsme se se ženou vydali do Raveny a bydleli jsme asi 9 kilometrů od Maria Termy. Byli jsme tam po skončení turistické sezóny, a proto jsme mohli vidět všech 16 vrstev vykopávek v Raveně, aniž by nás ničily „záplavy turistů“. Též jsme viděli, jak artefakty, které vrstvili Římané a po nich barbarské kmeny, které se romanizovaly, příroda velmi milosrdně poskládala pod vrstvu fekálií, když praskly římské kanalizační stoky, případně pod náplavami řeky Pád, pokud byla rozvodněna. Mluvím o tom proto, že do té doby, než jsem tam byl a než jsme jezdili pádskou nížinou, s údivem jsem se díval na Google maps a sledoval jsem geografickou historii, jak Pád a jeho ramena a řeka Mincio tam meandrovaly a způsobily čtyři století neobyčejné katastrofy, když „mávaly“ se severní Itálií. Člověk si říká, zdali je to řád, či případně neřád. Řeky Pád a Mincio, která vytéká z Lago di Garda, se vždy vzpíraly jakémukoliv řádu. Do toho vstupovali Italové, kteří někdy řeky prokopali, překopali. V diskusích o Gabčíkovu Nagymaros nikdy nebyla užita italská paralela. Příroda si s tím vždy nakonec poradila. Kdybych mohl mluvit s Ivanem Dejmalem, zeptal bych se jej: Co říkáš tomu, jak v roce 2018 po šílených záplavách a po tom všem nížina Pádu vypadá? Rád bych věděl, co by říkal tomu, jak vypadá naprosto úžasná Danubiana, galerie na břehu nádrže, která byla proklínána. Opět jsme tam viděli ptáky, zeleň, ostrovy, jak příroda chamtivému lidskému snažení, případně vykořisťování vzdoruje.
MS: Inu, jistě je dobré a podnětné debatovat téma evropské, protože správný ekolog se zaměřuje na široký kontext.
MB: Ano, není tomu tak dávno, co jsem navštívil krajinu lužických a saských jezer, která vznikla po naprosto brutální socialistické a pak kapitalistické exploataci povrchových hnědouhelných dolů. Po 25 letech tam najednou mají nové drahokamy, neboť tam vznikla úžasná jezera a rezervoáry vody, které změnily klima jak v Lužici, tak v Sasku, což mě zaujalo. Myslím na něj s otázkou, co by Ivan jako nekompromisní obhájce řádu říkal, že jeden z nejkrásnějších skanzenů v Evropě – skanzen Bludných kamenů ve městečku Boksberg – patří panu Danielu Křetínskému. V této lokalitě je nejkrásnější muzeum bludných kamenů, které přitáhly ledovce do střední a východní Evropy. Němci tam udělali překrásný skansen jako nápravu toho, že tam jdou kyselé deště. Bylo by zajímavé, co by na to Ivan říkal, poněvadž najednou vidím, že zlo, které je přijímáno, je janusovské – má dvě tváře, proti čemuž se Ivan zásadově stavěl – po třiceti, padesáti letech se nemusí ukazovat tak tragicky, pokud budeme s to vše zarazit a přírodu necháme, aby to za nás uhladila. Takové jsou skládky v severních Čechách, které jsou najednou úžasnými ostrovy, podobně jako hraniční pásmo – pěti kilometrová zóna, kterou vytvářeli komunisté ne z filantropických důvodů, ale proto, že nás potřebovali odříznout od západní civilizace. To se však na konec ukázalo, že vede k nejkrásnějším lesům, ba pralesům ve střední Evropě, které opět začínáme ke své škodě plundrovat. V dotycích přírody při cestách po Evropě vzpomínám na Ivana Dejmala velmi silně, avšak nikdy s ním už nepromluvím. Některé jeho předpoklady se naplnily a některé v přírodě, kterou neobyčejně miloval, ne.
… Myšlenkové kořeny …
MS: Jaké byly jeho inspirační zdroje?
MB: Nikdy jsem se jej neptal, zda četl Henry Davida Thoreua, případně Ernesta T. Setona, ale zajímalo by mě, jestli na něj působil pan Kipling. Zdá se mi, že byl milovníkem přírody – a to fauny i flory. Na formování vztahu k přírodě se musely podílet jeho zážitky z dětství. Jinak by se nestal tím, kým byl – a to zahradníkem. Vypadá to, že je to profese, které si lidé neváží, ovšem jde o jednu z nejúžasnějších profesí v historii lidstva. Zahradníci pěstují to nejcennější, co máme – rostliny kolem našich prostor. Nesmíme zapomínat na skutečnost, že od mládí byl Ivan veden k tomu, aby byl mladým mičurincem. Jako Voltaire i Ivan se snažil chránit zahrádku, a proto jsem jej měl upřímně rád. Opravdu, nebyl solitérem. Dokazuje, jak po opuštění vládní funkce a po odchodu z míst v exekutivě si vždy dokázal nalézt místo, kde by mohl své názory, které byly nahlíženy kontroverzně a šly proti duchu hlavního proudu a proti paradigmatům, uplatnit. Věřil v to, že řád nemůže být narušován v zájmu krátkodobých, zištných cílů. Za to jsem si jej vážil. Pro mě je osudové, že tři měsíce poté, co se stal náměstkem ředitele ÚSTRu – Ústavu pro studium totalitních režimů – odešel.
Vzpomínám si, že již v roce 1979 měl obtíže s páteří a se srdcem. Zřejmě na něj působila tíže světa, ta nesnesitelná lehkost bytí, o níž psal Milan Kundera. Na Ivana Dejmala, ale i jeho rodinu dopadalo, že se od roku 1967 se nejprve angažoval v sociální oblasti a pak v oblasti ekologie.
Je mi líto, že neznám jeho rodinné pozadí – nevím, čím byli jeho rodiče, proto nevím, co ho v rané životní fázi formovalo. Vím, že se stal levičákem, trockistou. Právě trockismus byl módní, avšak prakticky nikdo jeho postoje nezastával. Je zajímavé, že z pozice sociálního revolucionáře přešel do pozice ekologa, jenž klade důraz na řád a ochranu toho, co nám bylo dáno jako dar, co bychom neměli zplundrovat, a proto jsem jej měl rád a vážil jsem si jej.
SLOVA:
… Životní prostředí …
MS: Vyjádřil jste se k Ivanu Dejmalovi a jeho pojetí řádu. Jak bychom mohli definovat jeho spojení s životním prostředím? Projevoval zájem o tuto část, protože pocházel nevábného kraje?
MB: Dle mého pohledu je to kraj vábný. Je to kdysi nejkrásnější oblast Zemí koruny české, pouze jsme jej v posledních sto letech zplundrovali kvůli německo – rakouskému kapitálu, poté co jsme jej plundrovali za první republiky, protože to byla nejbohatší část Sudet. V minulosti Goethe, ale i němečtí krajináři tento kraj obdivovali. Zdůrazňuji: mezi Roudnicí nad Labem, Ústím a Drážďanami je velmi krásná část Evropy. Málokde je tolik sopek, ale i na Ivana Dejmala musel působit smog, nečistota v ovzduší.
MS: Šlo o velký impuls, jenž vzbudil jeho zájem o přírodu obecně?
MB: Proto šel na zahradníka. Připomeňme Brontosaury – šlo o sdružení podle zákona. Byla to oblast, kde mohl být mladý člověk, jenž byl kritický. Bylo to méně nebezpečné, než být kritický v oblasti politicko – ekonomických teorií a kritizovat „vedoucí sílu KSČ. Ekologové usilovali o zlepšení životního prostředí, jež nás obklopuje, a mohli tvrdit, že mají zájmy, které jsou v souladu s nejkrásnějšími cíli socialismu. Měli usilovat o to, abychom nepoškozovali životní prostředí a to se nepodílelo na civilizačních chorobách souvisejících s deteriorací, devalvací, degradací životního prostředí. Asi to byl jeden z důvodů, proč se Ivan z pozice levicové – trockistické dostal do podoby přesvědčeného, až zarputilého ochránce přírody.
… Být ekologem …
MS: Domníváte se, že ekologie by měla být nedílnou součástí povědomí o našem světě? Být ekologem bylo v minulosti postavení, kdy jste šel proti režimu.
MB: Ivan nevěděl, ale tušil něco, co v současnosti dokazují studie, které budou publikovány v posledních dvou měsících, že lidé, kteří okopávají svou zahrádku v souladu s Voltaire, lidé, kteří pracují několik hodin týdně s květinami, keři, mají daleko větší šanci, že se jim vyhne kognitivní porucha zvaná Alzheimerova nemoc, případně nejrůznější poruchy paměti a chování. Lidé, kteří obcují s květinami a stromy – zahradníci, sadaři, štěpaři, případně lidé, kteří sázejí po Čechách malé sazeničky stromů, případně pěstují na svých zahradách keře, mají daleko menší riziko, že je postihne těžká deprese. Ivan by musel mít neobyčejnou radost z toho, kolik v Praze stále existuje komunálních zahradnických sdružení a obcí, kam se najednou následníci Ivana Dejmala vypravují. Byl jsem udiven, kolik ploch je ochráněno před brutálními zásahy developerů. Netýká se to přímo periferie, ale i intravilánu. Je příjemné, že právě ony zelené plochy naplňují jeho ideály.
Narození v severních Čechách mu v mnohém pomohlo při zájmu o životní prostředí. Člověk si řekne: proč je to tady tak špatné, když by to mohlo být tak krásné. Pohled na Hřensko a jiné části labské kotliny jsou tak úžasné, byť přiznávám, že to bylo zdevastované.
… Koncept celku …
MS: Domníváte se, že ten, kdo akcentoval ekologické principy, se díval na svět jako celek a odmítal jeho nebezpečné dělení?
MB: V žádaném případě. Ivan začínal jako studentský vůdce, aktivista, který poukazoval na nepravosti socialismu. Byl socialista, který se vyhraňoval proti komunistické straně – a to zleva. Postupně se dopracoval ke dvěma výkonům trestu, byl ve vězení, zažil si své, protože on i jeho rodina byli sledováni kvůli podpisu Charty 77. Dal přednost něčemu, co má blíž k řádu, co neobsahuje mnoho chaosu. Angažmá v politice bylo pro něj lepší, neboť tím mohl lépe naplnit ochranu řádu, v čem žije on a jeho nebohé děti, a proto si myslím, že se Ivan nezajímal pouze o ekologii, ale zajímaly ho širší souvislosti. Pro tuto hypotézu svědčí i to, že ze strany komunistického režimu zažil represi. Angažoval se ve společenství politických vězňů – vydal se na tenký led a šel do Ústavu pro studium totalitních režimů. Byl přesvědčen o tom, že má za svou pravdou stát – ať pravdou celku životního prostředí, nebo pravdou, že režim nemá ubližovat oponentům. Přiznám se: nikdy bych se neangažoval ve věcech kolem ÚSTRu jako Ivan Dejmal. Zdůrazňuji: nebyl ten, kdo má pouze úzký zájem.
MS: Jsou mezi námi ti, kteří si myslí toto: kdo se angažuje v oblasti ekologické, je dogmatik.
MB: Byl tvrdohlavý a v některých názorech s ním bylo obtížné polemizovat. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby se dožil dneška, řadu názoru by viděl méně kategoricky. Jeho povaha byla náchylná ke zašprajcování a setrváváním na svém. Skupina Spirituál kvintet zpívala píseň Za svou pravdou stát, ale problém je, že někdo za pravdou stojí, když je pravda relativizována.
… Svoboda …
MS: To, co jste o Ivanu Dejmalovi prozradil, ukazuje, že byl svobodomyslný člověk. Měl své limity?
MB: Ano, když byl mlád, pohyboval se na hranicích anarchosyndikalistické aktivity. Část jeho kamarádů skončila u levice. Přiznám se, že neznám, jak se díval hnutí hippies, hnutí z konce sedmdesátých let. Nepochybně, podle toho, jak vystupoval, bylo zřejmé, že pohrdal některými konvencemi, odmítal se přizpůsobit některým konvencím, které se očekávaly, co se týče vystupování. Některé formality považoval za nedůstojné a limitující. Myslím si, že byl svobodomyslný člověk, který v řadě ohledů naplňoval to, čemu se říkalo „bouřlivák“, byť někdy byl romantikem, jako bývali romantičtí básníci v Británii – např. Byron. Kdyby se Ivan narodil před 150 lety, skončil by možná jako Ossip Závodský. Podívejme se, jak lidé podobného ražení končili ve Španělsku. Po návratu z války, šli na popraviště, případně do káznice. Kdyby Ivan působil v trockistické skupině, asi by bojoval u Mallagy a vzdoroval by frankistům, nakonec by unikl do hor. O to však přišel.
… Dialogy Ivana Dejmala …
MS: Vyhledával Ivan Dejmal dialog? Naslouchal názorům druhého, byť byl tvrdohlavý?
MB: Záleželo na okolnostech. Někdy ano, někdy ne. Též se dokázal pěkně naštvat.
… Kamarádství s Ivanem Dejmalem …
MS: Také jste zmínil, že váš vztah s ním bylo možné nazvat kamarádství. Z vaší strany zde byla touha sdílet společná trápení a čas s druhým?
MB: Trápení jsme nesdíleli, byť jsme sedávali blízko sebe. Byli jsme dobří známí – ne kamarádi, což bylo dáno jeho odlišnou zkušeností. Dva roky jsem byl ve vládě, a on 15 měsíců. Období bylo naplněno prací a velkým množství drobných či větších konfliktů, že tam asi přátelství nemohlo vzniknout. Mezi námi byl respekt, posléze se na mě on a jiní členové vlády obraceli. S některými jsem se již nesetkal, kromě toho, že jsme se občas vídali u Petra Pitharta. S Ivanem jsme si byli podstatně bližší než s jinými. Zdůrazňuji: přátelství to nebylo, na to naše cesty byly mimoběžné. Vztah byl také poznamenán tím, že jsme se seznámili v roce 1968, kdy pro mě byl hodně, až nepochopitelně levicový. Pak jsem fungoval jako lékař, na kterého se obracel, když měl obtíže. Najednou jsme se setkali po roce 1990, kdy jsme se stali členy Pithartovy vlády.
… Voda pro Prahu …
MS: Jaké bylo jeho řešení vody pro Prahu?
MB: Dodnes přemýšlím o tom, proč nebyl realizován zdánlivě fantasmagorický plán Ivana Dejmala. Dodnes se povídá o tom, jak chybí v Praze pitná voda a developeři se pokoušejí zmocnit neuvěřitelného zdroje na Smíchově, který byl postaven za peníze Pražanů, přemítám o tom, když slyším hydrogeology a hydrobiology, jak naprosto úžasná je voda v přehradě na Želivce, jak fascinující je kvalita vody i na Orlíku. Ivan povídal, že má zájem prosadit na vládě plán, aby již v roce 1991 byl plán pro Prahu. On totiž předjímal suchá období. Tvrdil, že je nutné z jednotlivých stupňů vltavské kaskády přivádět do Prahy nekontaminovanou vodu. Představoval si, že Praha bude s těmito zdroji vody spojena potrubím, kterým by se přiváděla voda do podolské či jiné úpravny vod. Právě kvalitní voda leží jako nevyužité zlato – ať již na Slapech, na Orlíku či na Želivce. Byť jsou vrchní vrstvy vody kontaminovány – pesticidy, herbicidy, nižší vodní patra jsou čistá, což je pro mě jako pro lékaře nepochopitelné. Kdyby se tato myšlenka uskutečnila, náležela by mu deska: Ivan Dejmal se zasloužil o čistou vodu – tedy i o stát.
MS: Nerealizace projektu byla způsobena časovou omezeností vlády Petra Pitharta. Otázka vody nebyla prioritou.
MB: Bohužel.